Říjen 2010

Inventura afghánské situace

Otto Ulč

Pohřebiště předpokladů, iluzí už z dřívějších století, potvrzeno zkušenostmi od britské po sovětskou - a nyní tedy americkou, v režii Baraka Husseina Obamy. Ten aby se teď potýkal s nepřítelem v dost středověkém prostředí s rovněž středověkou mentalitou. V roce 1994 se tam zrodilo cosi jménem Taliban, což v nějaké řeči – snad paštú - jsou Studenti. Skupina seminaristů v reakci proti hanebnému počínání místních despotů úspěšně povstala, zmocnila se provincie Kandahár, poté i hlavního města Kábulu a v roce 1998 již ovládla devadesát procent celého Afghánistánu. Načež se tito studenti s vervou pustili do bizarního ultrapuritánského počínání - se zákazem vzdělávání ženského pokolení, jejich školy vyhazovat do povětří, pryč s nimi, zákaz hudby, všemožných radovánek, a provinilce trestat bičováním či veřejnými popravami na sportovních stadionech.

Taliban zahájil intimní kontakty s al-Kájdou, jíž poskytl prostor k výcviku jejích bojovníků.Tam se po svém vypuzení ze Súdánu uchýlil i Usáma bin Ládin. Z této své nové báze al-Kájda uskutečnila svůj úspěšný útok na americké velvyslanectví v Keni a Tanzánii.

Jak započít a úspěšně zvládnout zapeklitý úkol budování dosud neznámého fenoménu jednotného národa? Afghánistán je přece slepenec, nefunkční amalgám, v němž loajalita končí na úrovni kmenové loajality. V tamějším světě legitimita centrální vlády nikdy neexistovala. S notnou zahraniční asistencí se pak podařilo cosi ústředního stvořit, v čele s prezidentem Hamídem Karsaiem, s oprávněnou pověstí tvora hamižného, se sklony dost psychopata.

V takových podmínkách – v částečně ještě negramotném kmenovém společenství, v němž se hlasuje kolektivně, s ženskou populací od hlavy k patě důkladně zabalenou - došlo roku 2009 k volbám, demokraticky si počínat, vybrat si mezi několika tucty kandidátů. Karsaiovi se podařilo z oněch voleb, nákladného to experimentu, udělat frašku, ukrást je: bedny s hlasovacími listinami zmizely, jeden a půl milion hlasů pro jiné kandidáty se ztratilo. Zvláštní komise OSN pověřená hodnocením voleb došla k jednoznačně negativnímu závěru: large scale fraud čili hodně velký podvod.

Karsai obvinil cizinu z všemožných hanebností a prohlásil, že nedovolí, aby někdo usurpoval jeho milovanou domovinu. Obvinil zejména Američany, že usilují ovládnout Afghánistán, celou tamější oblast, že oni jsou překážkou dosažení míru s Talibanem. Že nedovolí, aby se s jeho vládou nakládalo jako s loutkovou, a že raději se spojí s Talibanem. Což veřejně několikrát opakoval.

Obtížně by se hledal precedens takové nehoráznosti. Amerika tam každý týden utrácí dvě miliardy dolarů, ztrácí životy svých mladých lidí, buduje školy, snaží se vytvářet podmínky pro solidní, poctivě si počínající stát, a hlavní beneficiary (adekvátní český ekvivalent mě nenapadá) si nad tím odplivne – nejen do tváře Ameriky, ale celé NATO aliance, tedy i Čechům se tam angažujícím a své životy riskujícím – a prohlašuje svou ochotu obejmout se s nepřítelem.

Záměrem strategie NATO je vypuzení nepřítele (Taliban a al-Kájda) z oblasti zejména Kandaháru, což nyní s posilou čerstvě dodaných amerických posil by se mohlo povést. Za podmínek postupného předávání hlavní role a odpovědnosti afghánské armádě a získávání loajality civilního obyvatelstva vytvářením veřejné správy nikoliv ze zprofanovaného centra, ale v lokalitách (korupcí však neméně zasažených). Omezit pravomoce prezidenta, umenšit ho do role symbolické hlavy státu, bez možnosti kontrolovat jmenování provinčních papalášů jakož i přísun a dispozici fondů. Úkol obtížný, nesnadný, ale přece jen občas dosažitelný, jak dokazuje příklad Jižní Koreje a Filipín .

Dost pravidelně sleduji televizní debaty mudrců, nabízejících řešení i nejzapeklitějších problémů. Afghánistán se zdá být výjimkou. Na jeho vyřešení i ti zpravidla nejvýřečnější experti odpovídali třemi stejným slovy I DON‘T KNOW - druh přiznání, jež čeština vyjádří jedním slovem NEVÍM.

Úsilí USA a ubývajícího počtu spojenců aliance NATO docílit zázrak onoho tzv. nation-building, dokonce v nápodobě jakési pluralistické demokracie, jsem jakožto emeritní kantor hodnotil čtyřkou – třeba i čtyřkou minus (s „napínákem“, jak se v dávnověku našeho jinošství říkalo a praktikovalo).

Jak budovat národ, z něhož zásluhou islámské tradice je jeho polovina vyloučena? Taliban zakazující ženskému pokolení se vzdělávat, vyhazující do povětří jejich školy i s žactvem a učiteli, natolik statečnými či idealisticky pošetilými svou přítomností v takových prostorách riskovat své životy. (Můj syn, povoláním architekt, se začal podílet na projektu výstavby moderní univerzity v Kábulu. Posléze jsem si oddychl po zprávě, že ze záměru z důvodů nejen fiskálních sešlo.)

Před sebou mám reportáž autorky Elisabeth Bumiller (The New York Times, 29. 5. 2010) o zkušenosti americké námořní pěchoty, nikoliv příslušníků, ale příslušnic (tvořících 6 % celkového počtu USMC), tam v ďábelském horku 40 stupňů Celsia, s téměř 30 kilogramy vážící výzbrojí. O jejich snaze docílit kontakt, porozumění, sympatie ve vesnici chýší z bláta, v končině s mocným vlivem Talibanu. Důkladně zabalené domorodky, jak do jejich duší proniknout tam v končinách, kde se na poslední chvíli podařilo zabránit výbuchu bomby, určené ke zničení kliniky? Vzdálenost mezi dvěma kulturami doslova propastná. I snaha rozdávat dětem hračky se pramálo daří. Děti je odmítají přijmout.

Známý humorista P. J. O’Rourke se vypravil do tak neveselého terénu a vrátil se s esejí The 72-Hour Expert (The Weekly Standard, 30. 8. 2010), s poznatky, že Taliban svým puritánským extremismem si ovšem příliš popularity nezískává. Obyvatelstvo se krutostí jeho postihu oprávněně obává, ale leckdo mu dává přednost jako menšímu zlu: vzdor jeho středověkým zvyklostem je aspoň zárukou jakési stability. Nelze pociťovat příliš sympatií vůči orgánům státu, jeho absolutní korupci, s činiteli proslulými svou neschopností zaručit aspoň minimální podmínky bezpečnosti k možnostem přežití. Marná je snaha kázat vládcům v Kábulu o zhoubě korupce - přece nejsou nedoslýchaví. Afghánci nenávidějí tržní hospodářství, však je synonymem korupce. V tomto státě je univerzální, bez úplatku nelze vůbec nic pořídit. Je též živnou půdou povstalců, úspěšných vyděračů, nabízejících volbu: „Váš syn, nebo váš život.“ O úspěšný nábor do povstaleckých řad je tak postaráno.

Centrálním smyslem života je islám – tak Alláh poroučí. A vztah k cizincům bezvěrcům? Jakoby nás teď z kopců přepadli Skoti ve svých sukních, s jejich protivným kvílivým dudáctvím, jejich hanebnou stravou, poskytuje autor-humorista takovou paralelu.

Měli by tedy Američané odtáhnout, aby na jejich místo přišli Číňané?

Od Američanů se vyžaduje, aby ze země odešli a rovněž aby neodešli. S Talibanem by se mělo začít jednat i nejednat. Vláda by se měla reformovat, což ale nedokáže. Chudoba je hlavní příčinou terorismu, ale vlastně jí také není, poněvadž podle takového kritéria Haiti by bylo tím nejterorističtějším státem na světě.

V prozatím nejposlednějším vydání vlivného měsíčníku Commentary (září 2010), autor Max Boot, člen rovněž značně vlivného Council on Foreign Relations, uveřejnil obsáhlou studii Afghanistan: The Case for Optimism, v níž předkládá příznivou vizi o dosažitelnosti vítězství, což se snaží zdůvodnit specifickými údaji:

Teprve od minulého roku 2009 mezinárodní společenství NATO (ISAF – International Security Assistance Force) se do konfliktu s nepřítelem pořádně pustilo.

Pouhých 30.000 příslušníků vojska v roce 2008, nyní již 140.000 (90.000 USA, zbytek ostatní členové NATO).

První úspěchy: okres (kraj) Marjah, provincie Helmand, jedna z hlavních bází Talibanu, centrum produkce opia, hlavního zdroje financování povstaleckých aktivit. Odtud se již podařilo vystrnadit Taliban jakož i Kábulem jmenovaného správce kraje, analfabeta s bohatým trestním rejstříkem v Německu. Taktéž padl guvernér celé provincie, ve sklepě svého domu skladoval devět tun opia a heroinu. Ještě se nepodařilo odstranit Karsaiova nevlastního bratra Ahmeda Walího, znamenitého zloděje, z mocné funkce vládce Kandaháru, druhého největšího města v zemi.

Americký velící generál David H. Petraeus (Ph.D., univerzita Princeton) ve své nedávné směrnici (Counterinsurgency Guidance) varuje: „Peníze mají potenciál munice, takže nedávat do nesprávných rukou.“ Zahraniční pomoc Afghánistánu, odhadovaná na 14 miliard USD ročně, je největším zdrojem příjmů do státní pokladny (celková hodnota GDP je 23 miliard USD). Hodně – odhadem jedna miliarda dolarů - je rozkradeno, tolik peněz v hotovosti mizí do bank v Dubaji. Likvidovat korupci, úplatkářství, není možné, ale optimisté věří v její omezení do míň než katastrofálních proporcí.

Taliban má podporu pouze mezi Paštuny, nejpočetnějším etnikem v zemi. Ale většina - 58 procent Afghánců - Paštuny nejsou. Pro ony větší kmeny – Tádžikové, Uzbekové, kmen Harara - po zkušenosti s předpotopním světonázorem fanatiků Talibanu, zálibou v hodně brutálních násilnostech, je – slovy autora Boota – jejich sympatie pro obnovení takové vlády porovnatelná s preferencí židů pro obnovení vlády nacistů.

Vítězství je dosažitelné (eminently achievable) tvrdí Boot, ale jen za dodržení několika podmínek. Neoznamovat do světa časové termíny, kdy přítomnost cizích vojenských jednotek v zemi bude ukončena. Výstižné a též výhružné je tvrzení Talibanu „Vy máte hodinky, my ale máme čas.“ Místní obyvatelstvo, ať už jakékoliv kmenové sounáležitosti, se pak svým jednáním přizpůsobuje představám nové doby. V případě vítězství NATO se ti, co stáli na straně Talibanu, nemusejí obávat o svůj osud, že by jim Američané hlavy uřezávali. V opačném případě vyřešení konfliktu ale takové nebezpečí ztráty hrdla hodně hrozí.

Naděje na závěrečné vítězství demokraticky si počínajících cizáckých vetřelců neporostou jejich předčasným vytrácením se z bojiště. Holanďané již definitivně odtáhli, Kanaďané oznámili, že tak míní učinit příští rok 2011, Poláci v 2012, Britové v 2015.

Jaký by měl Taliban mít důvod, aby projevil ochotu, náchylnost ke kompromisu?

Vyhlídky na úspěšné vyřešení již devět roků trvajícího konfliktu bych v nejlepším případě hodnotil známkou tři minus. Tyto řádky píši v měsíci září 2010, čili přesně v době, kdy se mají v Afghánistánu uskutečnit volby, v jejichž poctivý průběh by mohli věřit jen beznadějní bloudi.

Jediné plus s autenticky optimistickým potenciálem teď úplně na konec: Američtí geologové objevili pod povrchem Afghánistánu bonanzu nerostného bohatství – železná ruda, měď, kobalt, zlato, též lithium, tolik potřebné – všeho všudy rezervy v odhadované hodnotě jednoho trilionu dolarů. Nepřekvapuje, že ze zahraničních zájemců investorů nejčileji si počíná po zdrojích bažící Čína, její tamější téměř soused.

Což by onu ubohou, tak dlouho již trápenou končinu mohlo změnit k nepoznání a důkladnému přeznámkování.