Říjen 2010

Lahodná perspektiva chudičké Bolivie

Otto Ulč

Je to stát s poněkud menším počtem obyvatelstva, než má Česká republika, ale téměř čtrnáctkrát většího rozsahu (víc než milion čtverečních kilometrů). Polovina národa sídlí na altiplano – málo úrodných horských planinách. Mírnou většinu (55 %) tvoří Indiáni Aymara a Quechua, žijící či jen bídně živořící vesměs v horách, kdežto onou mírnou menšinou jsou mesticové a běloši v úrodnější nížině.Tam lze dorazit po krkolomné, té nejnebezpečnější silnici světa, s níž se mnohý český majitel internetu seznámil zásluhou populárního filmového dokumentu.

Horalé jsou ti politicky radikálnější. Do této nejchudší země jihoamerického kontinentu se s revolučním záměrem odebral Fidélův spolubojovník Che Guevara, aby tam v roce 1967 vypustil svou tolik pokrokovou duši. Zatímco venezuelský prezident či spíš diktátor Hugo Chávez míní od kubánského Castra převzít štafetu revoluce, jeho nejhorlivějším následovníkem je Evo Morales, v roce 2005 zvolený prezident Bolívie. V oné početné galerii málo trvanlivých prezidentů Morales je úplně první Aymara Indián. Nedokončil základní vzdělání, věnoval se pěstování koky, substance, z níž se vytváří kokain, tuze výnosné exportní zboží.

Bolívii lze pamatovat jako mnohonásobný unikát. Má pět sousedů, s nimiž několikrát, většinou z vlastní iniciativy, válčila a vždy prohrála. Její hlavní město La Paz v rekordní nadmořské výši je známo jako „hřbitov diplomatů“. Když se některý stát chce zbavit nepohodlného předáka, pošle ho tam s velvyslaneckým cylidrem na příliš řídký vzduch a brzo se dostavivší infarkt. Já se tam z Peru nejblíž dostal jen k jezeru Titicaca, ale dál nemohl, poněvadž právě se do pohybu dala jedna z početných revolucí. Od roku 1825, vzniku své nezávislosti, Bolivie již absolvovala 189 vojenských převratů – čili víc než jeden ročně. Docílila rekordu mít tři prezidenty v jednom dni. První prý zesnul nepřirozenou smrtí ještě před obědem, druhý visel na kandelábru před večeří. Od roku 2000 měla už pět prezidentů, z nichž dva, demokraticky zvolené, vyhnal z úřadu popuzený dav.

Za značného zájmu sousední Argentiny a Brazílie míní Morales zavádět řadu restriktivních opatření proti mezinárodním společnostem těžícím zemní plyn, jehož má Bolívie nadbytek. Kromě plynu největším zdrojem příjmů je dosud koka, jejíž legalizaci pěstování Morales prosazuje, v opozici proti záměrům Washingtonu, pokračujícího s mnohaletou a nepříliš úspěšnou snahou tento produkt v zárodku likvidovat. V zahraničním politickém počínání se Morales snaží odčinit nepříjemnost z roku 1885, když tehdy Bolívie pozbyla část svého území, a tak i přístup k moři.

Rád bych tam v La Pazu vyhledal krajana Vlastimila Řezníčka, dokonce Západočecha, rodáka z Klatov, původně průmyslováka, přetvořivšího se v podnikatele s firmou Monopol LTOA. Kromě mnohého jiného bych si u něj chtěl ověřit pravdivost tvrzení, proč že si tamější domorodky tolik potrpí na starodávné pánské buřinky, jak vůbec vznikla taková móda. Nakolik že je autentická ona verze o neúspěšném britském byznysmanovi, který tam importoval tak absurdně nevhodné zboží, načež zkrachoval, v zoufalství začal neprodejné buřinky rozhazovat, jakýmsi zázrakem získaly na popularitě, náramně se ujaly a staly součástí trvalého folkloru.

Nejedna arabská končina náramně zbohatla zásluhou ropy, kterou cizinci objevili pod pouštním pískem. Zahálce se věnující obyvatele pacifické republičky Nauru zahrnulo bohatství zásluhou ptactva, kálícího fosfátové hnojivo vynikající kvality. Čechům se přiblížil roh hojnosti po druhé světové válce v podobě uranu, daleko snáze získatelného než z džungle někde v malariálním Kongu. Žel, cestu zatarasil sovětský osvoboditel („Ty obře, je nám s tebou tak dobře!“), zbyl jen Jáchymov a koncentráky. Chudičká Bolivie nemá ropu, uran, ani dostatečný počet kondorů, aby v Andách produkovali vzácný fosfát. Polovina národa se plahočí na polích, v horách málo úrodných. Zemědělství se všeho všudy podílí jen jednou šestinou na GDP (Gross Domestic Product). Z hlubin země se zejména získává cín, za nesnadných pracovních podmínek, jež vedly k četným stávkám, rebeliím, revolučním povstáním s různým dopadem včetně jak znárodnění, tak odnárodnění dolů.

Zdaleka významnější než cín, zemní plyn nebo kokainová koka se ale stává lithium, zdroj oprávněné naděje přetvořit Bolivii v přebohatou verzi Saúdské Arábie 21. století. V nynějších postindustriálních podmínkách nadcházející „zelené revoluce“ jde o dopad porovnatelný s důležitostí, nepominutelností ropy v naší nynější době. Lithium se už úspěšně používá ve výrobě moderních fotoaparátů, mobilních telefonů, kompjútrů (laptops). Pokrok se žene vpřed, již se lze dočítat o provozu lehkých letadel schopných udržet se ve vzduchu po 24 hodin zásluhou slunečních panelů a rechargeable (dobíjecích) lithiových baterií. Takové baterie jsou daleko víc výkonné než jejich předchůdkyně, vyráběné s použitím niklu. A poněvadž lidstvo se převážně pohybuje nikoliv v povětří, ale na povrchu této země, tuze se o novinku zajímá zejména automobilový průmysl.

Současná celosvětová roční produkce lithia se odhaduje na 27.000 tun. Doluje se v Austrálii, Číně (v nesnadno dosažitelné provincii Qinghai a v Tibetu), v USA, Mexiku. Prozatím teoretickou nadějí je i Afghánistán. (Provincie Ghanzi údajně má zásob jako Bolivie, ale potenciál je zužitkovat je mimo dosah tamějších možností. Chybí infrastruktura, chybí tzv. mining culture, jediný dosažitelný přístav je pákistánský Gwadar a iránský Chabahar, oba stavěli Číňané.)

Zdaleka nejvíc světových zásob lithia (75 až 90 %) je soustředěno v trojúhelníku severní Chile a Argentiny a zejména v jižní části Bolivie – oblasti jménem Salar de Uyuni, pod povrchem bezútěšných solních polích v andských výšinách. Zatímco na chilské straně se už čile kutá (v roce 2008 odtud Číňané odvezli 4.300 tun vzácného materiálu), Bolivie, s daleko největšími zásobami, dosud nevyprodukovala a do zahraničí nedodala ani jeden kilogram lithia.

Nepřekvapuje, že Bolivie se stala mocným magnetem zahraničního zájmu. Tam přijíždějí, slétávající se delegace z Kanady, Číny, Jižní Koreje, Japonska, Brazílie, Ruska – letiště v La Pazu se nadýmá k prasknutí. Rusové nabízejí zbraně výměnou za právo přístupu. Dochází k podpisům tzv. memorand porozumění, počítá se s francouzsko-bolivijským projektem tamější výroby automobilů v příštích šesti až sedmi letech. Nepřekvapuje čilost Číňanů: jejich společnost BYD, jeden z největších výrobců oněch kýžených rechargeable batteries, jakož i laciných automobilů na elektrický pohon, v Shenzhenu, kantonské provincii, zaměstnává 12.000 inženýrů, usilujících o dosažení dalšího pokroku tak kýženým směrem. S potenciálně notným dopadem.

Čím víc se budou automobily pohybovat zásluhou lithiových baterií, tím menší ovšem bude spotřeba benzinu – ke značnému neprospěchu a teď již rostoucích starostí členských zemí kartelu OPEC. Osvobodit se od arabských šejků, pokud možno žádné petrodolary jim dodávat, jaká to vidina přesladká!

Zaznamenatelné jsou již snahy vývozců ropy advent takové budoucnosti zobtížnit, rozvoj zpomalovat a pokud možno zcela odvrátit. Koluje pověst, že venezuelské státní olejářské společnosti PDVSA se podařilo koupit 80 procent všech kutajících práv v Bolivii. Hugo Chávez zachází s ideologicky tolik spřízněným Evo Moralesem jako s mladším či hodně malým bratrem, Chávez koupil bolivijské státní dluhopisy za miliony dolarů a leckdo se obává eventuality, že celá země by se mohla stát venezuelskou de facto državou (dependency).

I takto si někteří pesimisté vysvětlují důvody dosavadního hlemýždího tempa rozvoje tolik blahodárným směrem. Na mysl pak přijde optimistické řešení: pozdvižení, revoluce, svrhnout Chávezova Moralese. Však by Bolivie, s rekordním množstvím svých zkušeností, navázala na bohatou tradici.