Říjen 2010

Oprávněná ztráta zbylých iluzí

Otto Ulč

V reakci na můj článek Něco víc než pouzí zámořští Chamberlainové mi oprávněně vytkli má slova „prohlášení k nashromážděným náboženským hodnostářům“, jichž se při příležitosti schválení výstavby velemešity v New York City zas tak moc nesešlo.

Bydlím ve vzdálenosti 200 mil od této metropole, tam na místě jsem věru nebyl a informaci tak nepřesnou či falešnou jsem převzal z významných zdrojů. Mediální nepřesnosti ovšem mají svou solidní tradici. Namátkou ze svého archivu vyjímám svůj dopis ze 14. března 1987 redakci The New York Times, v reakci na téhož dne uveřejněnou depeši jejich zkušeného korespondenta z Prahy. Jemu se v jednom odstavci podařilo zprznit tři jména tří důležitých osobností (bývalý ministr zahraničí Hájek a nikoliv Hayek, nikoliv Václaw Havel a Jan Potočka). Končil jsem s vyjádřením naděje ve větší kvalitu sdělovaných informací.

Takové naivity bych se už delší dobu nedopustil. Předsudky, preference – s převážně pokrokovým, politicky korektním přizpůsobováním – se stávají již téměř nepominutelnou normou. Poslužme si třeba nynější katastrofou záplav v Pákistánu, kde je pod vodou, stále přibývající, oblast větší než Itálie a o své domovy, políčka, příležitost k přežití přišlo dvacet milionů domorodců, čili dvojnásobek obyvatel celičké České republiky.

Přírodní katastrofy postihují svět v dost hojném počtu a zpravidla se předpokládá, že se záchrannou pomocí přispěchají nikoliv Evropané, Rusové, Číňané, a o to míň že by pomohli ultrabohatí Arabové, ale přece to bude odpovědnost Američanů, koho jiného. Krátce po devastující tsunami, která značně postihla provincii Aceh v Indonésii, jsem zrovna pobýval v Singapuru, čili téměř v jejím sousedství, a měl tam příležitost ledacos se dozvídat od posádky obrovité lodě U.S.S. Lincoln, která se notně zasloužila o záchranné práce. Ano, reputace USA se tam tehdy – hodně nakrátko - vylepšila.

K dočasným sympatiím též došlo po zemětřesení v roce 2005 v Kašmíru, se ztrátou 75.000 lidských životů. Tehdy zdaleka nejvíc asistence poskytly americké vojenské jednotky.

Průzkum veřejného pákistánského mínění (Pew Global Attitudes Project) z července 2010 čili velekrátce před nynější pohromou, zjistil převážně (68 %) negativní vztah vůči USA. Nicméně od těchto nenáviděných cizáků se automaticky předpokládá, že co nejúčinněji zasáhnou. Což se věru již stalo: z obrovských skladišť (v Dubaji a italské Pise) ledacos již dodáno – od půl milionu porcí muslimsky připravené halal stravy po dvanáct prefabrikovaných mostů, čtrnáct záchranných člunů, šest tzv. large-scale water-filtration systems. Převážně impotentní pákistánské úřady se domáhají dalších dodávek lodí a mostů a při té příležitosti se strachují, že příliš takové pomoci by mohlo ublížit jejich beztoho chatrné popularitě v národě.

Američanům ovšem záleží na získávání dobré vůle, čímž se například netajil Richard C. Holbrooke, Washingtonem pověřený reprezentant právě v oné ošidné končině Afghánistánu a Pákistánu.

A z médií aby konzument absorboval hodnotící, komentované zprávy se zřetelným podtónem, že všechno to americké, jistěže nákladné počínání má vlastně daleko míň společného s dobrou vůlí vypomoci ubožákům, ale zejména s vlastními sobeckými zájmy popularity, jakkoliv jen kratičkého trvání.

Politická korektnost vyžaduje ve sdělování zpráv a jejich aktérů předpokládat, a tudíž zdůrazňovat motivy buď pozitivní, nebo negativní. V případě menšin zásadně se uplatňuje ten příznivý metr. V Coloradu opilý ilegál za volantem zavinil smrt. Pokroková média zareagovala zdůrazněním předpokladu, že pachatele trýznily existenční obavy, takže přece nutno chápat jeho situaci – takovéto racionalizace. Před několika týdny ve spořádaném státě Connecticutu došlo k mnohonásobnému zabití personálu ve skladišti distribuce piva. Jeden ze zaměstnanců byl přistižen při krádeži větší zásilky, kamera takto zřetelně zaznamenala. Dostal tedy výpověď a ve vzteku zareagoval střelbou a též vlastní sebevraždou. Média se nezabývala oběťmi, ale multivrahem. Však to byl černoch, u něhož aby se politicky korektně předpokládaly pocity rasového útlaku, však jak jinak.

Jinou než racionalizující, všelijak všelicos omlouvající variantou pokrokových médií je o té které ošidné události úplně pomlčet, takže jako by se nebyla stala. Příkladem nám poslouží Eric Holder, jehož si Obama vybral do funkce Attorney General (jakási obdoba ministra spravedlnosti v Evropě). Holder se na veřejnosti uvedl svou charakterizací Američanů jako „národa zbabělců“ nedostatečně se zabývajících rasovou problematikou. Té se začal s vervou věnovat. Tamější zaměstnanec J. Christian Adams měl dost odvahy ozvat se jako tzv. whistle blower (tvor s kuráží přijít ven s nepříjemnou pravdou a tím si ohrozit vlastní kariéru), když podal veřejné svědectví (public testimony) o nově zavedené praxi na ministerstvu „nevěnovat se agendě občanských práv nepředpojatě (in a race-neutral manner) a nikdy ji neuplatnit proti černochům a jiným menšinám“.

Jak si za takových okolností počít s aktivitami černošské rasistické organizace NBPP (New Black Panthers Party)? Její představitelé jako Samir Shaba se vůbec netají se svou nenávistí vůči bělochům. Najee Muhammad, národní field marshall (polní maršálek) této strany černých pardálů a též jejich ministr, spolu s předsedou odbočky v Atlantě jménem Uhuru Shakur zveřejnili své varování vůči „všem bělochům, jimž by vadilo Obamovo prezidentské vítězství“. O oněch vítězných volbách čísi kamera zaznamenala a pak zásluhou internetu se na obrazovce objevila skupina těchto pardálů před vchodem do volební místnosti ve Philadelphii, výraz sveřepý, agresivní - perfektní příklad zastrašování, porušení zákona (Voting Act, Sect. 2). Jenže Erich Holder se odmítl případem zabývat, žalobu odhodil a na opakované interpelace nejednoho člena kongresu nereagoval, všechny je ignoroval. (Toť v kontrastu s jinými aktivitami, kdy se předpisů využívá a důkladně zneužívá - stretching other provisions beyond recognition - jako v případě nátlaku Holderových lidí na představitele Cuyahoga County v Ohiu. V této county (okres, kraj, region) žije kolem 34.000 osob narozených v Portoriku, a tudíž i automatických amerických občanů, z nichž 12.000 ve věku opravňujícím účastnit se voleb. Holderovi právníci se dostavili s tvrzením, že přesně 6.334 voliči neumějí anglicky, a tudíž tento region je povinen natisknout hlasovací lístky ve španělštině, mít k dispozici tým překladatelů a dalšího personálu pro potřeby community outreach (vstřícných služeb), což se musí okamžitě realizovat, pod pohrůžkou federální žaloby. Odmítli námitku, že takový požadavek by zdvojnásobil místní rozpočet, neodpověděli na dotaz o specifickém potřebném počtu občanů, kteří se neobtěžovali seznámit se s anglickým jazykem, a tak způsobili dvojnásobné výdaje. Rovněž odmítli svůj příkaz poskytnout písemně. Podrobnosti poskytl The Weekly Standard, 23. 8. 2010 : 15-16).

Obamův minitr Holder důsledně ignoroval požadavky z řad členů Kongresu, domáhajících se vysvětlení, proč nedošlo k postihu černých pardálů. Taková neochota exekutivy, větve výkonné vůči legislativě, větvi zákonodárné, by se mohla rozkošatit v pořádný ústavní konflikt. Proto oznámení, že Holder se objeví v televizním pořadu 60 Minutes kolosu CBS-TV, s maximální sledovaností každý nedělní večer, jsme tuze přivítali. Interview svěřeno zkušenému profesionálovi Bobu Schieferovi. Čekali jsme závažné otázky, jenže ono jen samé lehounké nahrávání na smeč. Pouze konkurenční televizní společnost Fox, jež se netají nedostatkem nadšení pro Obamův způsob vládnutí, vznesla otázku, proč Schiefer ignoroval tak zásadní téma o Holderově počínání a raději riskoval svou vlastní reputaci. Schiefer pak vysvětlil a o pravdivosti jeho slov nikdo nepochyboval, že on – jakož nikdo z lidí jeho týmu, kteří ho na interview připravovali – nic nevěděl o onom potenciálně důležitém ústavním konfliktu.

Jak bylo vůbec něco takového možné? Možné proto, že ty nejvýznamnější mediální zdroje – New York Times a Washington Post – se o tak háklivé, potenciální záležitosti nezmiňovaly, takže de facto neexistovala. Přemnoho tabuizovaných témat existuje, jichž se tzv. mainstream media netroufají dotknout.

Je automatickou povinností dosavadních prezidentů a uchazečů o vrcholný úřad v zemi, dát k dispozici údaje, dokumenty, důkazy o předchozím životě – předložit všemožné certifikáty, list rodný, manželský (v případě Reagana i rozvodový), lékařské vyhodnocení zdravotního stavu, důkazy o dosaženém vzdělání, plnění daňových povinností, situace finanční, angažovanost investiční. Taková povinnost transparency (průhlednost, upřímnost)ale značně kontrastuje s výjimkou, jíž je právě Barack Hussein Obama. Nedal k dispozici doklady týkající se jeho vzdělání – z Harvardovy univerzity, z Kolumbijské univerzity. Nedosažitelná je též dokumentace z Occidental College, na níž Obama byl veden jako indonéský student s jménem Barry Soetoro. Advokáti, kteří už Obamu stáli víc než dva miliony dolarů, úspěšně zabraňují zveřejnění materiálů, některé se pozmění, zapečetí, jsou neověřitelné, ztratí k nenalezení. Nejdůležitějším dokumentem je Obamův rodný list a zjištění místa jeho narození. Ústava by ho diskvalifikovala od oprávnění stát se prezidentem v případě jeho narození mimo USA, což tvrdí rostoucí počet hlasů vzdor úsilí Bílého domu je bagatelizovat, za směšné pošuky je vydávat.

Opakovaná otázka: proč rodný list tolik tajit, proč nepředložit, tím se zbavit otravných šťouralů a rovněž si ušetřit další miliony advokátských výloh.

Už došlo k přemnohým iniciativám soudní cestou se domáhat zjištění, zda Obama je oprávněn zastávat úřad prezidenta. Prozatím všechny soudy, včetně Nejvyššího soudu ve Washingtonu, odmítly se tak ošemetnou záležitostí zabývat (to be denied a full hearing). Jenže, jak už jsem jednou psal, pravidlo neochoty justičních stolic všech stupňů by snad už konečně mohlo nalézt svou výjimku, a to v Kalifornii, v kuráži federálního soudce (U.S. District Judge) Davida Cartera, bývalého příslušníka námořní pěchoty, nyní juristy prozatím nezastrašitelného. Carter nařídil stání na den 26. ledna 2010. Ve svém článku jsem ale napsal, že „dosavadní zkušenost nabádá ke skeptické opatrnosti – třeba se zas něco zvrtne, soudce rezignuje, onemocní, třeba umřen bude.“ Od onoho údajného data již uplynula řada měsíců, o osudu tohoto Cartera jsem prozatím nic nezjistil.

Sdělovací prostředky pokračují ve své tradici hodně selektivního sdělování. Blíží se nám listopadové volby, zejména do zákonodárných sborů. Obama, ač tedy prezident všech Američanů, se víc než prezidentování věnuje volební kampani podpořit kandidáty své strany a vymámit další miliony. Během jednoho srpnového dne zamířil do tří států, též k hollywoodským mogulům a při té příležitosti mu nevadilo paralyzovat mnohamilionovou metropoli Los Angeles, jež se stala neprůjezdnou od odpoledních hodin po zbytek dne. Neprůjezdné boulevardy Olympic, Pico, Santa Monica, mohutný tzv. gridlock neboli velezácpa, jíž by se neproklestili požárníci, ambulance, policie. Desítky tisíc automobilů s posádkou na cestě z práce uvězněnou po řadu hodin. Po obdržení pár telefonátů od takových nešťastníků jsem usedl vyslechnout si večerní zprávy, jak ty se s událostí zcela zbytečného trápení (však měl mesiáš k dispozici helikoptéru, mohl událost uspořádat někde v dálavách za městem) vypořádaly.

Zprávy kolosu ABC-TV (30 minut): První byla o výskytu salmonely vinou jedné farmy v Iowě, dodavší na trh vadná vejce. Druhou byla Obamova kampaň třemi státy, bez slova zmínky o maléru v Los Angeles, ale zato s detailními záběry na jedné zahrádce voličů v Ohiu, s prezidentovým přednesem o zlepšující se ekonomické situaci, zrovna době, kdy došlo k pokračujícímu růstu nezaměstnanosti, další ztrátě několika set tisíc pracovních příležitostí. Ve zpravodajském pořadu (60 minut) veřejnoprávní PBS-TV o L.A. rovněž ani hlesu.

Domácí terén hyzdí mnohé, rozličně motivované mediální zpotvořeniny. Ovšem ještě míň objektivní bývá zpravodajství ze vzdálených zahraničních končin. Poslužme si jedním nedávným incidentem: v pondělí 31. května, k pobřeží Gazy, 80 kilometrů vzdálenému, směřovala flotila šesti lodí s posádkou tzv. peace campaigners – mírových aktivistů, podpůrců teroristického Hamasu. Pátral jsem po podrobnostech, až jsem se ze zahraničního zdroje dozvěděl, že pět lodí uposlechlo příkazu izraelské vojenské moci dorazit do přístavu Ashod k inspekci nákladu. Ten shledán nezávadným, žádný tam válečný materiál. Jenže šestá loď jménem Mavi Marmara, s posádkou s kyji, noži, též střelnými zbraněmi se odmítla podrobit. Když se z helikoptéry na palubu snesli příslušníci izraelského komanda, posádce se podařilo hodit jednoho Izraelce přes palubu, došlo k půl hodiny trvajícímu střetu, který stál život devíti Turků. Vypukl předpokládaný povyk globálního rozsahu, Rada bezpečnosti OSN jednomyslně akci zatratila, barbarský Izrael byl obviněn ze satanského úmyslu obyvatelstvo Gazy na maličkém zemí 40 krát 10 kilometrů vyhladovět.

Užitečné, leč nedostatečně známé skutečnosti: Izrael odstranil z Gazy 9.000 svých usedlíků a na toto gesto dobré vůle Hamas reagoval téměř denní střelbou tisíce raket na izraelské území. Každý den z Izraele do Gazy dorazí desítky tisíc nákladních vozů s potravinami, léčivy, dalšími důležitostmi. Izrael dodává elektřinu a pohonné hmoty. V akutních případech poskytuje kvalitní bezplatnou lékařskou péči ve svých nemocnicích. Porovnejme s osudem izraelského vojína Gilada Shalita, jenž před čtyřmi roky padl do zajetí vládnoucího Hamasu. Mezinárodní Červený kříž dosud neměl příležitost s ním promluvit. Nikdo o něm neví a ani se nediví. Málokdo aby sdělovacím prostředkům tuze důvěřoval.