Říjen 2010

Tea Party

Otto Ulč

Z domácího amerického prostředí zprávy o tomto úkazu již dorazily do zámoří: i česká média zareagovala všelijakými moudry místních instantních expertů. Ona dvě slova u někoho vyvolají představu čajového dýchánku, dostaveníčka, happeningu – takto moderně česky vyjádřeno. V jiné interpretaci nabývají podobu politického hnutí či dokonce již vzniknuvší politické partaje.

Tak či onak, je to fenomén s kořeny z roku 1773 čili dost pravěk, měřeno rozsahem americké historické zkušenosti, a s přesným místem určení: Boston, přístav na pobřeží Nové Anglie, kde usedlíci, původem ze staré Anglie, velice nelibě zareagovali na záměr britské koloniální vlády zavést monopol na dovoz nejen čaje, ale i dalších nezbytností. Z rebelie, známé jako Boston Tea Party, vzešla revoluce, válka, svržení koloniálního jařma, vyhlášení nezávislosti (1776).

A teď nedávno – v roce 2009 - se zrodila její moderní konzervativní varianta, sociopolitické hnutí motivované rostoucími pocity, že tato Amerika se příliš značně odchýlila směrem nesdíleným většinou jejích obyvatel. Překvapivě značná populistická vlna, zdůrazňující fiskální zdrženlivost, nežít na dluh, na úkor příštích generací. Naopak se domáhat vyrovnaného rozpočtu a zjednodušení absurdně komplikovaných daňových předpisů. Je to dost neobvyklá kombinace konzervatismu a radikalismu, i ochotného chopit se zbraně. Hnutí převážně spontánní – tzv. grassroot, bez národní organizační struktury či dokonce nějakého federálního velitelství. Převládá politický styl lokálních koordinovaných protestů, ve spolupráci s AFT (Americans for Prosperity) mobilizovat, popudit sympatizanty proti Obamovým iniciativám příliš levicového zaměření.

Značně se angažují momentálně deaktivovaní politici jako bývalý republikánský kongresman, Texasan Dick Armey a stále tuze čilá Sarah Palinová, bývalá guvernérka Aljašky, rozlohou ještě větší než Texas, poté neúspěšná kandidátka na úřad viceprezidenta USA.

Svou činností, energií a zaslouženou, převážně negativní mediální pozorností, je ale všechny předčí Glenn Beck - mormon, nábožensky značně založený příslušník víry ne zcela křesťanské, značně se zabývající historií a vesměs samouk (všeho všudy strávil jeden rok na univerzitě Yale a dalšího úsilí zanechal). Energický řečník, se snadnými slzami v očích, s kuráží se dotknout tabuizovaných témat, což je oceňováno mnohými miliony jeho fanoušků.

The New York Times, mocný hlas pokrokového liberálního establishmentu, otiskly zásadní vyjádření: Člen redakce Bob Herbert, částečně černošského vzezření, zatratil Glenn Becka již v první řádce, že to je ignoramus, rozvratník, patetická postava, maličký člověk s podlým poselstvím, provokatér hrající si se sirkami v tinderbox (troudník, křesadlo) rasové a etnické konfrontace.

Beck se totiž provinil zmínkou o Obamově averzi vůči bělochům a jejich kultuře („who has a deep seated hatred for white people or the white culture“), což ovšem se zdá být dost pravda, s níž se Obama netajil ve svých memoárech Dreams of My Father. (Tam například přiznává: „Když mi bylo dvanáct či třináct roků, přestal jsem se zmiňovat o matčině rase, poněvadž jsem začal získávat pocit, jako bych se tím bělochům zavděčoval.“ Rovněž přiznává, že „Našel útěchu v pěstování pronikavého pocitu rozhořčení a nepřátelství vůči matčině rase. Nikdy jsem nenapodoboval lidi bílé nebo hnědé rasy, jejich osud mi byl cizí. Ztotožňoval jsem se s otcem, černochem, synem Afriky.“ – Syn otce, jehož od svých dvou dětských let neviděl, v Africe nikdy nežil, nicméně na dotazníku letošního sčítání lidu se identifikoval jako stoprocentní African-American.)

Konzervativním směrem orientovaný týdeník The Weekly Standard se této Tea Party důkladně věnoval (vydání 28. 6. 2010), se závěrem, tento druh populismu dovede dost mást: přitahuje jak optimisty, tak pesimisty – naději i beznaděj. Taková dichotomie má mezi konzervativci již dlouhou tradici, potvrzenou úsměvným optimistickým Ronaldem Reaganem, nejúspěšnějším republikánským prezidentem dvacátého století, na jedné, a zatrpklým Barry Goldwaterem na druhé straně. Dualismus v mnoha podobách: reforma – revoluce, prostý rozum – konspirace, fixace na budoucnost – na minulost, vítězství – porážku.

Beck a jeho příznivci dávají přednost konspiracím, takovému druhu vysvětlování. Pokládají tzv. progressivism za zvlášť zhoubnou chorobu, v tradici připomínající snad už vyhynulou John Birch Society, jež kdysi obviňovala Eisenhowera z prokomunistických sympatií. Beck ve své knize Arguing with Idiots (Hádanice s hlupáky) satanskou roli v dějinách přisuzuje F. D. Rooseveltovi a Woodrow Wilsonovi.

Tea Party hnutí se rozkošatilo ve fenomén, unikání úkaz v americkém prostředí, v němž levice vlastnila, monopolizovala druh aktivit financovaných pokrokovými mecenáši typu George Sorose. Všelijací peaceníci, bojovníci za světový mír, protestující proti válečným střetnutím kdysi ve Vietnamu, donedávna v Iráku, stále trvajícímu bojování bez konce v Afghánistánu. Na domácí frontě štědrá podpora podvodné organizace ACORN, též financované z federálních peněz zejména teď za Obamova prezidentství, zdroj masivních podvodů pod záminkou zápisu do seznamu voličů.

Bez otálení vypukla démonizace Tea Party jako excentristického, extrémistického, rasistického nebezpečí. Nancy Pelosi, předsedkyně Sněmovny reprezentantů, je přirovnala k nacistům. Dilema k nezvládnutí, tak si postýskal Deneen Borelli, černoch s konzervativními sklony: „Jestliže jste běloch, obviní vás z rasismu. Když jste černoch, pokládají vás za zrádce.“

Na demonstracích hodně teoretických bojovníků za mír za jakoukoliv jeho cenu, tucty portrétů, karikatur zdobily George W. Bushe s hitlerovským knírkem, aniž by se někdo podivoval. Když se ale poté objevil jeden takový kníreček na Obamovi, případně s pobídkou, aby se vrátil do Afriky a tam zalezl do buše, okamžitě vypukl povyk, rozhořčené protesty proti takovému projevu, důkazu zkázonosného rasismu.

Překvapuje mě, že se neobjevilo víc provokatérů z opačného tábora, aby příslušnými nehoráznostmi zdiskreditovali to které shromáždění. Černošští zákonodárci – členové tzv. Black Caucus – v obklopení žurnalistů a všelijakých čumilů, na cestě do Kongresu, si tuze stěžovali na rasistické urážky, jichž se jim údajně dostalo. Jenže, vzdor přemnoha kamer a magnetofonů k dispozici, žádný důkaz dodán. Publicistka Ann Coulter za něco takového nabídla odměnu 100.000dolarů, jistěže nikoliv pouhý pakatel, o nějž se ale nikdo nepřihlásil.

Ve čtvrtek (9. 9. 2010) jsem sledoval televizní interview s předsedou washingtonské odbočky NAACP (National Association for the Advancement of Colored People), založené roku 1909 při příležitosti stého výročí narozenin Abrahama Lincolna. Kdysi vážená, užitečná organizace, jež se ale již značně přeměnila v platformu nářků, stížností a vysvětlování přečetných očividných problémů ve vlastních řadách rasismem, vinou jiných. Též se domáhat privilegií, preferenčního zacházení s odůvodněním, že to je forma boje proti rasismu. Tento washingtonský předseda zdůvodnil, že na jednom mnohatisícovém shromáždění Tea Party, jeden člověk se tam objevil v tričku s nevhodným nápisem. Jeho totožnost nezjištěna, nicméně rasistické ledví organizace tak potvrzeno. Na otázku, jak hodnotí slova Reverenda Jeremiah Wrighta, dlouholetého Obamova náhradního otce, v projevu na slavnostním zasedání NAACP, kde za bouřlivého potlesku delegátů opakovaně obvinil americkou vládu z genocidy Afričanů, dostalo se mu odpovědi vylučující jakýkoliv rasismus tohoto velebného pána. (Jeden z mnoha dalších příkladů dvojí optiky a měření hodně odlišným metrem: Radikál jménem King Samir Shabazz, zvlášť krvežíznivý funkcionář strany NBPP – New Black Panthers Party – v roce 2009 v dokumentárním záznamu pro TV National Geographic přiznal, jak že baží zabíjet bělošské děti, a v roce 2008 v interview pro Philadelphia Inquirer prohlásil: „Usiluji o totální zničení bělochů. Usiluji o totální osvobození černochů. Nenávidím bělochy. Nenávidím svého nepřítele.“ Většina médií, jakož i všechny vládní úřady projev jeho upřímnosti ignorovaly. Kdyby se podobně vyjádřil mluvčí Tea Party, všechny noviny by něco tak skandálního palcovými písmeny oznamovaly na první straně, Kongres by započal s vlastním extra vyšetřováním. Obamův Attorney General vyšetřování případu tohoto Shabazze zakázal.

Mluvčí Tea Party notně popudili hodnostáře černošského establishmentu, že převzali řeč, argumentaci původního hnutí za lidská práva - jeho jakoby výlučnou doménu. Neutuchají obvinění z rasismu, bigotry, a nepomáhá ujišťování, vyjádřené ve zvláštní obranné petici, že „Stejně jako Dr. King věříme v barvoslepou, post-racial společnost,“ v níž jedinec není posuzován podle barvy své pokožky, ale kvality svého charakteru. Organizátorům se podařilo pro poslední srpnový víkend zajistit si prostor před Lincolnovým památníkem, přesně v den výročí, když tam na místě Martin Luther King pronesl svou památnou řeč I have a dream. Mediálně mrštný velebný pán Al Sharpton, perfektní typ „černocha z povolání“, nebyl jediný, kdo takovou drzost odsoudil jako cosi svatokrádežného a odspěchal zorganizovat konkurenční shromáždění svých příznivců. Těch se ale dostavila pouhá hrstka, v porovnání Tea Party tak mamutího rozsahu, že i liberální média se o události musela, jakkoliv rozmrzele, rozepsat. Velmi nepříznivě nakloněný kolos NBC odhadoval účast na 300.000. Odhad jiných zdrojů byl dvojnásobný.

Demografický profil příznivců: Převažují muži, běloši, ženatí, střední generace nad 45 roků. Ve Washingtonu jsem toho dne nebyl – však žiji v tisícikilometrové vzdálenosti od metropole. Jediný očitý svědek, jemuž mohu důvěřovat, je původním povoláním matematik z Prostějova. Potvrdil obrovitost události, že zájemci se sjížděli zdaleka a washingtonské metro, nezvyklé na takové davy, obtížně zvládalo nápor až k prasknutí. Nálada lidu příznivá, nenabroušená. Provokativní nápisy k nespatření.

Glenn Beck byl ten hlavní orátor a zdaleka víc než politickým bolehlavům této doby se věnoval kýženým náboženským a mravním hodnotám, se soustředěním na pozitiva naší americké existence. Účastníci veleshromáždění pak vyslechli jadrnější projev exguvernérky Palinové z Aljašky. Ke značné nelibosti černošských puristů se mikrofonu chopila Alveda Kingová, neteř tolik teď univerzálně uctívaného prosazovatele rasové harmonie, principů rovnosti, jež v kruzích jeho údajných následovníků se těší pramálo sympatiím.

Za pouhé dva měsíce proběhnou v USA volby, jež podle prozatímních průzkumů veřejného mínění předvídají porážku Demokratů, a tedy i oslabení Obamovy administrativy. Jak značný vliv prokáže Tea Party – tato novota? V tradičním systému dvou politických stran, náhlá přítomnost někoho třetího často mívá dost zkázonosný dopad. Varovným precedentem nám poslouží volby roku 1992. Tehdy v Bílém domě seděl a o znovuzvolení usiloval George H. W. Bush. V průzkumech veřejného mínění se těšil větší podpoře než jeho konkurent Bill Clinton, kandidát Demokratů, jenž neměl kloudné vyhlídky na úspěch. Ten mu ale zaručil třetí kandidát, miliardář Ross Perot, usilující o zvolení jako independent. Politicky byl daleko blíž Republikánům než Demokratům, ale svou kandidaturou oslabil republikánské řady (nedávný úspěch TOP 09 ke škodě ODS přijde na mysl), a tak se značně zasloužil o výsledek, korunovaný Clintonovým triumfem. Clinton získal 43 %, Bush 37 % a Perot 19 % hlasů. Republikáni tak přišli o svou většinu 56 procent hlasů a historie mohla vypadat jinak. Bez Perotova přičinění by se svět nikdy nebyl dozvěděl o orální aktivistce Monice Lewinské.

Prozatím kandidatura Tea Party jako autonomně si počínající třetí síly je naštěstí dost v nedohlednu.