Říjen 2010

Dějiny se musí neustále přepisovat

Petr Zídek

S historikem Františkem Šmahelem o zhoubnosti grantového systému, přebujelosti dnešních univerzit a o tom, proč dějepisectví nemůže být ryzí věda

* LN Je dějepisectví věda, či umění?

Něco mezi tím. Někdo je větší umělec, někdo zase historii považuje spíše za vědu. Sám se řadím do toho druhého, trochu studeného proudu.

* LN V obecném povědomí zůstávají hlavně ti historici, kteří uměli dobře vyprávět.

Ano, to jistě. Ale často jsem ocenil přínos historiků, kteří již dnes úplně zapadli, ale vydali třeba neobyčejně cenné prameny. Takovým byl například Ferdinand Tadra. Dějepisectví prostě potřebuje obojí, protože na rozdíl od přírodovědy nemůže být nikdy ryzí vědou. Zasahují do něj různé mimovědecké vlivy, někdy dokonce i politické, ideologické nebo konfesní.

* LN Jestliže nejde o ryzí vědu, můžeme výkony historiků nějakým způsobem neutrálně hodnotit, jak se to snaží ve všech humanitních vědách současný vědeckopolitický establishment?

Humanitní vědy včetně historie jsou ze své podstaty od přírodních věd odlišné, a proto je exaktními kritérii poměřovat nelze. Na druhé straně by i ony stále měly mít na paměti nejvyšší odborná kritéria v dané disciplíně. Bez veřejné diskuse a kritiky to ovšem nelze. Současný stav je bohužel takový, že pokud se má dějepisectví rozvíjet, musí se podrobit grantovému systému.

* LN Dovedete si představit, že by dějepisectví nebylo součástí grantového systému, ale nějakého jiného?

Ano, odlišně tomu například bylo za Josefa Hlávky, který ve své akademii vytvořil systém podpory vědy, v němž se na rozdíl od toho dnešního hodnotily výsledky. Akademie za ně udělovala ceny a zároveň sama vydávala hodnotná díla. Velké vědecké a badatelské hodnoty mohou vznikat i dnes, aniž by byly poháněné grantovým systémem.

* LN Funguje něco, jako byla Hlávkova akademie, v současném světě?

Ano, ale jen pro jedince, třeba pro členy Francouzské akademie. Na prestižních amerických univerzitách asi něco obdobného také existuje, zvláště pro laureáty Nobelovy ceny. Ale jinak v Americe grantový systém řádí jako všude jinde.

* LN Nemají v současné vědě největší moc takoví ti „manažeři vědy“, kteří toho sice nikdy moc neobjevili, ale jsou experty na vyplňování grantových dotazníků a znají mechanismy, jak získat peníze?

Je tomu skutečně tak. Přechod na grantový systém jsem zažil jako ředitel Historického ústavu a rázem jsem musel být vděčný všem, kteří mi nějaké granty přinesli. Bylo pozoruhodné, že je často nepřinášeli ti, kterých jsem si vážil pro jejich práci, ale ti, kteří v tom uměli chodit, měli známé a podobně. Tím se narušovala neformální hierarchie ve vědecké komunitě, která vzniká tak, že vás přes možnou osobní nevraživost uznávají kolegové.

* LN Mám dojem, že zpracování přihlášky na nějaký grant často zabere vědcům mnohem více času a energie než vlastní výstup.

To vám potvrdí většina kolegů, kteří granty podávají. Vzhledem k tomu, že udělených grantů bývá méně než přihlášek, jde také často o úplně zbytečnou námahu. Moje velká výhoda byla, že jsem skoro celý život v grantovém systému nepracoval. Dnes vlastně ani není možné, aby si někdo na Akademii nebo na univerzitě řekl, že bude pět sedm let dělat na něčem, co neví, jak dopadne. Nebo jiný problém grantového systému: kopete si štolu, na kterou jste dostali peníze, a najednou zjistíte, že vám zlatá žíla uhýbá někam do strany. A vy pak musíte pracně zdůvodňovat, proč nepokračujete v původním směru. Pokud chci něco poznávat, tak vůbec nemohu vědět, k čemu dojdu. To je, myslím, hlavní nedostatek celého grantového systému.

* LN Láká dnes kariéra akademického historika odlišné typy lidí než dříve?

Často to závisí na osobním nasazení. Vídám kolem sebe mladé kolegy, pro které je bádání prostě zaměstnání. Nežene je dopředu nic zevnitř. Mám pocit, že dnešní mladí považují za samozřejmost a rutinu, že jezdí pravidelně do ciziny. Já když jsem se někam dostal, tak jsem se ten pobyt snažil využít do poslední minuty. Dnes mnozí jezdí do ciziny pořád, a výsledky z toho žádné nejsou.

* LN Co vás vlastně přivedlo v 50. letech k zájmu o historii? Pocházíte z městečka, které nemá příliš dlouhou historickou tradici, první zmínku o Trhové Kamenici máme až z roku 1439.

Hřbitov. To bylo místo, kde byl sem tam nějaký zajímavý náhrobek nebo náhrobek nějaké místní veličiny. Později jsem zjistil, že je tam i první Hlávkovo dílo, náhrobek stavitele, u kterého se ve Vídni vyučil. Jako dítě jsem se procházel po hřbitově a říkal si, co to asi bylo za lidi. Na gymnázium jsem chodil do dvacet kilometrů vzdálené Chrudimi a byl tam na bytě u tety a strýce, kteří byli oba gymnaziálními profesory. Měl jsem tehdy ale vážný zájem o výtvarné umění, intenzivně jsem sledoval japonskou grafiku a sovětskou avantgardu. Neměl jsem v Chrudimi žádné kamarády, takže jsem všechen volný čas věnoval dějinám umění a tenisu. Když jsem ale šel k odvodu, tak mi lékař zjistil, že jsem slepý na dva barevné odstíny hnědé a zelené. Proto také nikdy nenajdu žádné houby. Byla to pro mě strašná rána, poctivě jsem se totiž domníval, že když nerozeznám dva valéry, tak dějiny umění nemohu studovat. Když jsem zjistil, že některým dějepiscům tato vada zvlášť nevadí, bylo již pozdě, protože jsem se mezitím začal věnovat kulturní historii, zvláště pak renesanci a humanismu. Neustále jsem ale narážel na jednu nepřekonatelnou věc: že jsem se do Itálie nemohl podívat.

* LN Jste ale znám především jako autor největší současné monografie o husitství.

Z husitství mě zpočátku zajímal jen Jeroným Pražský, o kterém jsem si myslel, že byl průkopníkem raně humanistických idejí a postojů, což se mi později nepotvrdilo. Moje další směřování ovlivnilo to, že jsem byl na konci studia označen za revizionistu v souvislosti s vyšetřováním profesora Josefa Polišenského a nemohl působit jako asistent na fakultě. Jediné místo s bytem jsem našel v Litvínově, kde jsem chvíli učil na základní škole a po vojenské službě jsem se zde stal ředitelem místního muzea. Díky profesoru Františku Kavkovi jsem se mohl podílet na jeho projektu dějin Karlovy univerzity.

* LN Co soudíte o současné proměně univerzit v masová učiliště?

Přebujelý počet všelijakých univerzit vzbuzuje i u mne obavy o úroveň vysokoškolské výuky. Jelikož jsem byl osm let členem akreditační komise, také za to bohužel částečně mohu. Když začaly vznikat první regionální univerzity, zdálo se nám to potřebné. Potom se objevilo množství výdělečných soukromých univerzit, pro které většinou nejsou ani pedagogické síly, ani studenti. S odstupem času se mi zdá, že u nás byla příliš úslužně převzata Boloňská deklarace, která požadovala, aby se univerzity otevřely co největšímu počtu lidí. To vedlo k obrovskému nárůstu zejména bakalářských programů; dnes ale vidíme, že vzdělání na úrovni bakaláře zpravidla nestačí na to, aby bylo možné samostatně řešit odborné úkoly. Obávám se, že čím více bude bakalářů, tím méně bude pro ně vhodných míst.

* LN Někdy mám pocit, že průměrný maturant v roce 1925 měl lepší vzdělání než průměrný doktorand dnes.

Něco na tom bude, ale nerad o tom mluvím, protože to vypadá tak, že se my starší svým vzděláním holedbáme. Často k tomu ani není zvláštní důvod. Na dnešních mladých mě zaráží, jak málo čtou, ale uznávám, že přehled o světě mají mnohem větší, než jsme měli my. Dokonce i počítačové hry s historickou tematikou bývají udělány znamenitě, podle poznatků odborného výzkumu.

* LN Jak jste se tedy dostal k tomu husitství?

Částečně mne k husitství přivedla práce na dějinách Karlovy univerzity, kde mi připadlo 15. století. Trochu s ostychem musím dodat, že jsem vinou své neznalosti pro husity neměl ani sympatie, ani zvláštní pochopení. Když mne v druhé polovině roku 1964 ředitel Josef Macek přijímal do Historického ústavu, potřeboval mne pro dějiny husitství, neboť sám byl již svými chiliasty a reformními radikály unaven. Na výměnu témat jsem kývl bez váhání, neboť mi bylo zřejmé, že se mi jako na talíři dostává jediné období starší české historie, které přerostlo do obecných dějin soudobé Evropy. Musím říci, že jsem této výměny nikdy nelitoval, i když psát o husitství tehdy znamenalo neustále se pohybovat na ostří nože. Husitství přitom pro mne bylo vzdálenou historií, kterou jsem chtěl posuzovat jakoby z měsíce. V tom jsem se mýlil, neboť tato epocha u nás stále zůstává živou historií.

* LN Ale dnes už je přece mrtvá, nebo ne?

Není divu, že se naše dějiny před dvaceti lety znovu začaly obracet, prožívat, přibližovat i zpřítomňovat. Je naše národní pospolitost na přelomu 2. a 3. tisíciletí ještě nemocná svými dějinami? Některé patologické rysy mediálních produkcí tomu skutečně nasvědčují. Dnes každý může, a proč by nemohl, když mu většinou nikdo neoponuje, plivnout po velkých postavách české minulosti. Slovo plivnout zní pavlačově, ale uvažte: nový, zaručeně spolehlivý krém na opalování pod značkou Jan Hus před časem nabízela Česká soda, pořad veřejnoprávní České televize. Tyto prostoduchosti na druhé straně pomáhají udržet husitství v širším povědomí: jen tehdy se o husitství ví, pokud se o něm učí, píše a mluví, a to jakkoli. Běda mu, kdyby tomu tak nebylo.

* LN Takže husitství již v dnešní mladé a střední generaci nevyvolává pozitivní emoce?

To bych se neodvážil tvrdit. Ke svému údivu jsem zjistil, že na internetu mezi sebou korespondují zájemci o husitství, především ovšem o jeho válečnou historii. Jinak žádné větší zaujetí pro husitství mezi studenty nevidím. Ostatně ani za mých studentských let husitství zvlášť poutavým tématem nebylo.

* LN Je tedy husitská tradice stále natolik aktuální, že bychom se k ní ještě měli vracet?

Dějinné reflexe je zapotřebí vždy. Platí to i pro husitství, které jako počáteční fázi široké vlny reformace prostě z našich a evropských dějin škrtnout nemůžeme. Osobní oběti už sice vyšly z módy, přesto však Husovu smrt za jeho pravdy nelze hodit za hlavu. Nemáme zase tak bohaté dějiny, abychom v nich mohli libovolně škrtat tu velké činy, jindy zase zločiny. Je znovu na čase připomenout, že dědíme celé dějiny, ať to již chceme, či nikoli.

* LN Bude nutné „přepsat“ české dějiny, aby nějak odrážely naši zkušenost integrace do Evropské unie?

Dějiny se vždy budou přepisovat, protože jinak by ztratily pro nás jako občany smysl. Může se také stát, to nechci přivolávat, že bude opět třeba hledat v našich dějinách a jejich postavách posilu, a to bez ohledu na pokročilost evropské integrace. Historie jako věda by se však nacionálními, konfesními ani jinými ohledy neměla nechat svázat, i když svým poznáním bude někdy zraňovat.

František Šmahel (17. srpna 1934) Narodil se v Trhové Kamenici, vystudoval reálné gymnázium v Chrudimi (1947–1953) a historii a archivnictví na FF UK v Praze (1954–1959). V letech 1961–1964 šéfoval městskému muzeu v Litvínově, poté působil v Historickém ústavu Akademie věd, odkud musel v roce 1974 odejít a dalších pět let byl nucen se živit jako řidič pražské tramvaje. V 80. letech pracoval v Muzeu husitského revolučního hnutí v Táboře. V roce 1991 se mohl habilitovat, o čtyři roky později byl jmenován profesorem. V letech 1990–1998 byl ředitelem Historického ústavu a dalších šest let šéfoval Centru medievaistických studií. Je autorem čtyřdílné syntézy Husitská revoluce (1993), životopisů Jana Husa (1985), Jeronýma Pražského (1966) a Jana Žižky (1969). Před čtyřmi lety vydalo nakladatelství Argo jeho výpravnou publikaci Cesta Karla IV. do Francie 1377–1378.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)