Říjen 2010

Průvodce po českých iluzích a snech

Petr Zídek

Před jedenácti lety vydal Vladimír Macura soubor esejů Český sen, v nichž analyzoval některé mýty a stereotypy devatenáctého století. V Macurových stopách, nikoli ovšem botách, se teď vydal Pavel Kosatík v knize České snění. Kosatíkovo České snění má počátek ve stejnojmenném historickém seriálu, který vycházel v roce 2003 v časopisu Týden. Původně mělo jít, jak píše autor v doslovu, o „kratší text, inspirovaný životem a dílem několika podivínů“, pak se však téma stalo širším: „iluze jako stav lidské mysli“.

S jistou dávkou schematičnosti můžeme Kosatíkovy české iluze rozdělit do tří skupin. Celou polovinu tvoří sny o konkrétních zemích. Zbytek pak můžeme rozdělit na historické mýty a projekty vlastního národního sebezdokonalení.

Mezi země a geografické oblasti, o nichž si Češi dělali iluze, Pavel Kosatík zařadil tyto: Slovensko, Podkarpatskou Rus, Lužici, Jugoslávii, Rusko/Sovětský svaz, kolonie a moře. Na první pohled chybí dvě země, k nimž měli Češi velmi specifické vztahy plné iluzí, a to Francie a Amerika.

Slovenská kauza, kterou je kniha zahájena, obnažuje jednu ze slabostí práce, jež se objevuje i v dalších kapitolách: příběh českých představ o zemi pod Tatrami je doveden do konce 20. let minulého století, úplně se pomine druhá světová válka a doba následující je shrnuta do krátkého odstavce. Podobně i třeba v následující kapitole o Jugoslávii má tak čtenář pocit, že byl ochuzen o pointu: česko-slovenské i česko-jugoslávské vztahy se přece vyvíjely i v „systému totalitní vlády“ a po jeho skončení doznaly dramatických proměn. Těžko říci, proč se Pavel Kosatík současnosti vyhýbá a většinou příliš nepřekračuje časové hranice vymezitelné zhruba lety 1850–1950. Možná se obává toho, že by se jeho lehce sarkastický styl příliš nehodil k líčení vztahů, které považujeme ještě za živé, a tedy často bolestivé.

Na kapitole o Sovětském svazu se dá demonstrovat několik dalších problémů autorova přístupu. Tak jako v jiných kapitolách čerpá Kosatík vedle sekundární literatury téměř výhradně z dobové publicistiky, beletrie a veřejných projevů. Pramenů tohoto typu dokázal objevit, excerpovat a citovat nevídané množství, ale již si neklade otázku po sociálním vlivu těchto textů. Získáme pravý obraz iluzí české společnosti o sovětském Rusku téměř výhradně z článků a brožur tehdejších komunistických autorů? Byl hlas Jana Slavíka, který zasvětil léta své publicistické aktivity uváděním komunistické propagandy na pravou míru, skutečně tak marginální, aby se dal redukovat do jedné věty? Pokud se zabýváme politickými iluzemi, není nutno zkoumat kromě publicistiky a projevů politiků také činnosti a postoje státních institucí, tedy čerpat z jejich archivů? Konečně nemělo by se také čtenářům jasněji sdělit, že sen o Sovětském svazu nebyl žádnou českou specifikou, ale ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století vírou široce sdílenou po celém Západě včetně Spojených států?

Na rozdíl od Macury, který české sny podrobil sémantické analýze, omezuje se Pavel Kosatík na jejich popis. Čtenářsky je tento přístup vděčný, text má spád a neruší teoretizováním, na druhé straně se z něj ale trochu vytrácí poselství, které chce autor sdělit. Co z toho tak pečlivě shromážděného materiálu vlastně vyplývá o nás Češích? Odpověď autor nechává na čtenáři. Pokusme se o jednu.

Sny o cizích zemích ukazují, že Češi jsou náchylní k citovému jednání, dokáží se do nějaké země zamilovat a hýčkat v sobě iluzorní obraz, který si o ní a vzájemném vztahu vytvořili. Pokud se tento obraz začne příliš očividně odchylovat od reality, přichází bolestné rozčarování (Slovensko, Sovětský svaz). Tak jako jiné národy, pokud Češi vyhrají válku (tedy spíše pokud se přidají na stranu vítězů války), sní o rozšíření své moci na sousední území (Lužice, jihoslovanský koridor), nebo dokonce do vzdálených kolonií. Je však otázka, na niž u Kosatíka nenalezneme odpověď, do jaké míry byly sny o kolonizaci Toga nebo Kamčatky v roce 1919 kolektivně sdílenými představami a do jaké míry šlo pouze o chimérické projekty několika excentrických osob.

Jediným českým snem, o němž Pavel Kosatík píše a který se nakonec stal realitou, byl sen o životě bez Němců. Paradoxní je, že v této věci měla realita před sny náskok: přestože od poloviny 19. století bylo česko-německé soužití plné konfliktů, že by se spor dal vyřešit během několika měsíců prostým vysídlením tří milionů lidí do zahraničí, to do druhé světové války nikoho nenapadlo. Pavel Kosatík správně ukazuje, že bodem, z něhož již nebylo návratu, se stala až heydrichiáda a že odsun nevymyslel a neprosadil Edvard Beneš, který k němu byl nejprve značně skeptický, ale radikální představitelé domácího odboje. (Bodem obratu bylo jaro 1939 - poznámka red. CS-magazínu.)

Dají-li se z některých snů vyčíst rysy české národní povahy – byť autor popírá, že by jeho kniha měla „ambici přiřadit se k pokusům na téma česká charakterologie“ –, pak jsou to ty, které můžeme zařadit do kategorie projekty vlastního národního sebezdokonalení. Výrazná národní specifika najdeme především ve snu o tělesné zdatnosti a ve snu o jazyce. Přestože ani jeden z nich není českým vynálezem, přerostly oba v našem prostředí v cosi dost unikátního.

Sokol, inspirovaný německým turnerským hnutím, se ve zdejších podmínkách nestal pouze vyjádřením snu o tělesné zdatnosti („ve zdravém těle zdravý duch“), ale především snu o národní jednotě a vzájemnosti („co Čech, to sokol“). Nejmasovější národní organizace svou činností výrazně přispěla ke kultivaci českého národního cítění. Pravidelně pořádané sokolské slety se staly celonárodními svátky, které měly demonstrovat národní nerozbornost. Dnes málo pochopitelná svůdnost kolektivního cvičení byla tak velká, že i ty sociální či národnostní skupiny, které byly v opozici k sokolské ideologii, reagovaly založením konkurenčních tělocvičných jednot s vlastním ideovým obsahem (katolický Orel, sociálně demokratická DTJ, komunistická FDTJ či židovská tělovýchovná jednotka Makabi).

Sokolská tradice byla tak silná, že se ji nepodařilo vymýtit ani komunistům: mnozí sokolové se podíleli na přípravě spartakiád, které nechápali jako oslavu režimu, ale jako sokolování v jiných společenských podmínkách. „Dnešní doba připomíná tu před příchodem Tyrše,“ píše Pavel Kosatík: „opět postrádáme pocit jednoty a vzájemnosti. Jen se nezdá pravděpodobné, že by dnes k jeho obnově stačilo něco tak jednoduchého, Nutnost vymýšlet nebo z jiných slovanských jazyků odvozovat značné množství termínů také vyvolávala dojem, že jazykovědcem může být vlastně každý. Kosatíkem hojně citovaní autoři „oprávců poklesků mluvnických“ či „brusů jazyka českého“ zasvětili svůj život mýcení lexikálních, syntaktických i idiomatických germanismů. Tak například podle jednoho z nich, Františka Bačkovského, je věta „táhnout za jeden provaz“ špatně, správné české vyjádření zní „na jedno kovadlo tlouci“. V této oblasti se tak mohlo projevit velké množství podivínů, z nichž pro některé by byl přiléhavější spíše Boreckého zkratkový pojem „mašíblové“ (magoři, šílenci, blbi).

Poslední velká čistka češtiny od germanismů nastala těsně po druhé světové válce: s odsouvanými Němci (kteří se tehdy psali s malým „n“) měla být vyhnána i slova jako „kýbl“, „kisna“ nebo „kšír“. Ještě v této době však vznikala nová česká slova, která dnes stejně jako Jungmannův „obzor“ či „vkus“ považujeme za naprosto přirozená (např. slovo „dálnice“ místo „řeckoitalského výrazu autostrada“, který vymyslel v roce 1938 úředník ministerstva veřejných prací Karel Chmel).

Když ovšem na konci 40. let začaly od germanismů očištěnou češtinu houfně zaplavovat rusismy, jazykoví puristé museli volky nevolky držet ústa a krok. Tak jako dříve dávaly dcerky z měšťanských rodin své sociální postavení najevo používáním francouzských slovíček, tak se po roce 1948 příslušníci nomenklaturní kasty navzájem poznávali aparátnickým ptydepe plným rusismů.

Posedlost češtinou nás na rozdíl od posedlosti tělocvikem neopustila ani po roce 1989. Máloco dokáže dnešní Čechy tak rozvášnit jako otázky, zda mají být ženská jména přechylována či zda máme pro svou zemi používat název „Česko“.

A co dnešní sny Kosatíkova kniha je nesmírně zábavná a inspirující, na čemž nic nemění to, že v ní leckdo bude asi mnohé postrádat. Po mém soudu je to zejména největší „český sen“ minulého století, totiž ten o sociální spravedlnosti a rovnosti, pro který v roce 1946 volilo čtyřicet procent Čechů komunistickou stranu nabízející „českou cestu k socialismu“. Období po roce 1948 – u Kosatíka většinou přehlížené – bylo živnou půdou vzniku nejrůznějších snů, které by stály za samostatnou knihu (sen o tom, že do roka to praskne, sen o socialismu s lidskou tváří, sen o devizovém příslibu, sen o víkendu na chatě...).

Konečně, máme i dnes nějaké sny? Přestože po roce 1989 došlo k nevídané individualizaci společnosti, velké kolektivní sny nezmizely: co jiného je „návrat do Evropy“, „tržní hospodářství“ nebo „koruna jako marka“? Možná největším celonárodním snem dneška je ten, že žádné velké sny již nemáme a každý může dle své libovůle zhmotňovat ty své, malé. Těším se na to, až o tom někdo napíše tak výbornou knížku, jako je ta Kosatíkova.

České snění, Pavel Kosatík, Torst, Praha 2010. 398 stran.

Petr Zídek