Říjen 2010

Kšeftoval se všemi, i s OSN

Pavel Černý

Obchodníka se smrtí, jak se Butovi přezdívá, zatkli Thajci před dvěma lety, ale za operací, která se plánovala několik měsíců, stáli agenti americké Agentury pro potírání narkotik (DEA) a lidé z dalších čtyř zahraničních tajných služeb. Ptáte se, proč to nebyli agenti CIA nebo FBI? Bylo by to asi logičtější, ale má to jeden háček. But si je totiž před časem zavázal malou protislužbou. Abychom ale pochopili všechny souvislosti, musíme zabrousit trochu do historie. Sluší se předeslat, že přestože se o Butovi psalo už před dvěma lety, kdy byl zatčen, a přestože se jím nechal inspirovat Hollywood, ví se o něm vlastně jen málo.

But svou osobu šikovně obestřel rouškou tajemství. Narodil se v roce 1967, nejspíš v Dušanbe v Tádžikistánu. Stojí to aspoň ve většině pasů, kterými se v minulosti prokazoval (ví se minimálně o pěti různých pasech). V několika rozhovorech, které dal v uplynulých letech nejen ruským, ale i německým novinám, nicméně vzpomínal na „své dětství na Ukrajině“, jindy zas tvrdil, že se narodil v Rusku. Zdánlivě nepodstatný fakt, že se neví, kde se vlastně narodil, je jen jedním uzlem v síti pečlivě promyšlených lží, za kterou se But schoval. Podobně zmatené diskuse se vedou i o tom, pro koho vlastně kdysi pracoval – podle jedněch pramenů byl u KGB, podle jiných neměl naopak s tajnými službami nikdy nic společného.

Nejpravděpodobnější odpověď zní, že pracoval pro vojenskou rozvědku (GRU). Vede k ní alespoň jediná prokazatelná stopa – But měl talent na jazyky, a zapsal se proto na Institut pro výuku cizích jazyků, prestižní armádní ústav, který byl pro drtivou většinu absolventů odrazovým můstkem pro kariéru u GRU. Ať už skončil tam, nebo jinde, musel se každopádně dobře znát s lidmi od ruských tajných služeb, jinak by mu totiž jeho budoucí „podnikání“ neprošlo.

Jeho strmá kariéra započala s okamžikem rozpadu Sovětského svazu. Na letištích od Moskvy po Kyjev stála nevyužitá armádní letadla, která nelétala, protože nebylo palivo; sklady se zbraněmi byly narvané k prasknutí a hlídali je vojáci, kteří dostávali mizerný nebo vůbec žádný plat; a ve světě rostla poptávka po zbraních sovětské provenience. But koupil za pár švestek několik letadel, naložil je ještě levněji pořízenými zbraněmi a prodával každému, kdo měl čím zaplatit.

Časem se jeho impérium rozrostlo a But zaměstnával kolem čtyř stovek lidí – bývalé armádní piloty, mechaniky pro údržbu letadel, kšeftaře se zbraněmi, finanční poradce, ale i experta na diamanty, kterými mu za zbraně a munici platili v Sieře Leone. To všechno kryla řada firem, které But nechal založit po celém světě – a střídavě je přejmenovával nebo zavíral.

„Na Butovi mě asi nejvíc fascinuje fakt, že dokázal bez skrupulí dodávat zbraně dvěma znepřáteleným stranám současně, přitom se tím nijak netajit, a přesto po něm nikdo nikdy nešel, aby se mu za to pomstil,“ shrnul někdejší reportér deníku The Washington Post Douglas Farah.

Zbraně od něj kupoval liberijský diktátor Charles Taylor nebo šéf někdejšího režimu v Demokratické republice Kongo Mobuto Sese Seko. V Kongu But současně vyzbrojil i povstalce vedené Jeanem-Pierrem Bembou. Potřetí se v zemi angažoval, když byl Seko svržen a potřeboval zmizet. A počtvrté, když bylo do Konga zapotřebí dopravit humanitární pomoc – ano, je to tak, jeho letadla nakonec do Konga létala pod vlajkou OSN (když se to později provalilo, uvalilo OSN na Butovy společnosti embargo; oficiálně je tudíž zakázáno využívat jejich služeb).

Koncem 90. let se o Buta začaly intenzivně zajímat americké tajné služby. Na jaře roku 2001 se všichni, kdo měli zájem na jeho zadržení (CIA a FBI), sešli na nenápadné party na předměstí Washingtonu. Výsledkem jednání byla zpráva, kterou o několik týdnů později předložil jeden z šéfů Rady národní bezpečnosti (NSC) tehdejší poradkyni prezidenta George W. Bushe Condoleezze Riceové. Celá věc se měla projednávat 11. září 2001, ale nakonec byla kvůli útokům na New York a Washington odsunuta na neurčito.

But nejenže se vyvlékl ze smyčky, dokonce z nastalé situace i vytěžil. Podle jistých zdrojů kontaktoval krátce po útocích CIA a FBI s tím, že jim za deset milionů dolarů pomůže „zamést s Talibanem“. Američané s ním o tom jednali a zřejmě si s ním i plácli (But dodával Talibanu zbraně a vyznal se v Afghánistánu jako málokdo). Podle zdroje z nejmenované evropské rozvědky prý už o necelý měsíc později dopravilo Butovo letadlo do Afghánistánu příslušníky speciálních jednotek a agenty CIA.

Američané o něj ztratili zájem, ale Evropané ne. Snažili se mu dostat na kobylku, ale But měl mocné přátele. A Evropané tvrdí, že mu výměnou za spolupráci pomáhali i Američané. V únoru roku 2002 na něj vydali zatykač Belgičané pro podezření z praní špinavých peněz. O pár měsíců tajné služby zjistily, že se But chystá letět z jedné ze svých základen v Moldavsku do Řecka. Jakmile jeho letadlo vzlétlo, vyslali agenti britských tajných služeb zakódovanou zprávu. Připravovalo se jeho zatčení v Aténách. Ale krátce poté, co byla zpráva odeslána, změnilo Butovo letadlo zničehonic kurz a zmizelo kdesi v horách. Po hodině a půl se znovu objevilo na radarech, a když konečně přistálo v Aténách, čekalo na příslušníky britských a řeckých zásahových jednotek nemilé překvapení – But na jeho palubě nebyl. O čtyřiadvacet hodin později byl Rus viděn v Kongu, odkud se pak vrátil do bezpečí své rezidence v Moskvě. „Existovaly jen dvě tajné služby, které mohly tak rychle dešifrovat zprávu britských agentů,“ podotýká k tomu zdroj z evropské rozvědky. „Ruská a americká. A dnes už stoprocentně víme, že Rusové to nebyli.“

Dostali ho nakonec lidé z Agentury pro potírání narkotik. A proč se o něj začali zajímat? Kvůli rebelům z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC), kteří kšeftují s kokainem. Dva agenti DEA se vydávali za vojáky FARC a absolvovali sérii schůzek s Butovým prostředníkem – v Curaçau, v Kodani a Bukurešti. Nakonec se Buta povedlo vylákat do Thajska.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)