Říjen 2010

Důchodce versus policie

Zdeněk Jemelík

Stalo se jednoho májového odpoledne ve městě X, které si dovolilo luxus zřízení městské policie, aby zajistilo svým občanům bezpečnější ulice. Důchodce N. si vyšel na vycházku do blízkého parku. Za jednu ruku se ho držel pětiletý vnuk, v druhé vedl na vodítku dva psy. Jeho pozornost upoutalo zaparkované auto, jehož osádka měla nějaký spor s trojicí městských strážníků. Venku stojící muž, patrně řidič, byl tmavé pleti, a pan N. měl opakovanou zkušenost, že městští strážníci zacházejí s lidmi takového zevnějšku, s bezdomovci a narkomany podstatně hůře než s ostatními občany. Zbystřil pozornost, neboť se mu zdálo, že strážníci jednají s osádkou vozu značně nezdvořile. Přistoupil blíže, a když zjistil, že jeho podezření je opodstatněné, jednoho ze strážníků napomenul.

Strážníka se vměšování „obyčejného“ občana dotklo. Začal ho odhánět velitelským pokynem ruky a výzvou, aby se do věci nepletl a „mazal“. Starý muž se proti tomuto tónu ohradil a strážník začal mluvit o maření úředního úkonu a dožadoval se občanského průkazu. Pan N. mu jej odmítl předložit.

Do toho se vmísil další strážník, který zcela samozřejmě začal panu N. tykat. To starého muže rozzlobilo, neboť strážníci byli ve věku jeho dětí. Proti tykání se hlasitě ohradil a přistoupil ke strážníkovi, aby si zapsal jeho služební číslo. Ten se ho snažil zbavit, proto ho začal vyzývat k zachování odstupu a bodal ho přitom prstem do prsou. Občan mu nakonec srazil ruku směrem k zemi a vzápětí se octl zády natlačen na dům. Strážník se pokusil srazit ho na zem a když se mu to nepodařilo, udeřil ho pěstí do krajiny srdeční a začal jej rdousit. Napadený se nemohl příliš bránit, protože z jedné strany se ho zoufale držel plačící vnuk, druhou rukou musel držet psy. Strážník ho posléze pustil. Následovala vzájemná výměna urážek, během které důchodce podal druhému strážníkovi občanský průkaz. Přihlížel třetí strážník, který se do sporu nemíchal.

Na místo přijela hlídka státní policie, přivolaná strážníky, která se chovala slušně. Vyslechla obě strany, vyfotografovala modřiny na prsou a krku důchodce, a protože se situace zklidnila, odjela. Vzhledem k přítomnosti dítěte a psů policisté netrvali na tom, aby je pan N. doprovodil na služebnu za účelem podání vysvětlení. Souhlasili s tím, že se později dostaví sám.

Důchodce se pak již v klidu odebral domů. Než odešel, lidé, jichž se zastal, mu vysvětlili, že v případě, že věc bude mít nějaké úřední dozvuky, svědčit nebudou, protože se městských strážníků bojí.

Později se bez vyzvání dostavil na policejní služebnu, kde s ním policista sepsal protokol o podání vysvětlení, v němž je jako předmět výslovně uvedeno „trestní oznámení na zneužívání pravomoci úřední osoby hlídkou městské policie“. V závěru byla povinná formule o tom, že oznamovatel žádá, aby byl vyrozuměn, jak bylo s jeho podnětem naloženo.

Dlouho se nic nedělo. Pan N. měl jiné starosti, ani si neuvědomoval, jak rychle utíká čas a že již vypršela lhůta, v které měl od policie dostat zprávu. Až po dvou měsících jej překvapilo vyrozumění PČR, že v trestní věci podezření na trestné činy výtržnictví a ublížení na zdraví byl přibrán znalec z oboru soudního lékařství, aby posoudil zranění, jež při incidentu utrpěl strážník, který pana N. fyzicky napadal. Současně ho policie vyrozuměla, že probíhá šetření k podezření z přečinů výtržnictví, násilí proti úřední osobě, popř. ublížení na zdraví. Ze souvislosti vyplynulo, že městští strážníci rovněž podali v den incidentu trestní oznámení. A vyšetřování bylo zahájeno v neprospěch občana-oznamovatele, přestože policie má povinnost vést šetření v obou směrech a má při tom zachovávat nestrannost.

O tři týdny později, tedy za tři a půl měsíce od události, obdržel důchodce usnesení policejního orgánu o zahájení stíhání obviněného („po staru“ sdělení obvinění) pro zločin násilí proti úřední osobě. Z usnesení se dověděl, že se dopustil nedůvodné agrese vůči strážníkům městské policie, kteří řešili dopravní přestupek, odmítal jim vydat občanský průkaz a mařil jejich činnost. Jednoho z nich udeřil po ruce a otevřenou dlaní do obličeje tak, že mu způsobil zhmožděniny v obličeji a postižení vazivových tkání páteře, které musely být ošetřeny v nemocnici a vyvolaly pracovní neschopnost delší jednoho týdne. Odůvodnění usnesení se opírá výlučně o citace výpovědí strážníků a řidiče kontrolovaného auta. Třetí strážník, který se do konfliktu nezapletl, ani řidič v podstatě nic neviděli. O výpovědi pana N. není v usnesení ani zmínka, přestože byla podána před oznámením městské policie. Neuvádí se vyjádření hlídky PČR.

Po obdržení usnesení o zahájení stíhání obviněného starý muž navštívil policejní služebnu za účelem nahlédnutí do spisu. A nestačil se divit. Navíc proti obsahu usnesení se dověděl, že středně silná facka způsobila poškozenému strážníkovi takové potíže, že si jeho léčení vyžádalo čtyřicetidenní pracovní neschopnost. Kroutil nad tím hlavou, protože během jednání s hlídkou PČR nebyla o zranění žádná řeč.

Dále zjistil, že nebyli vyslechnuti příslušníci policejní hlídky a do spisu nebyly založeny jimi pořízené fotografie modřin na jeho těle. Z čtyřčlenné osádky vozu byl vytěžen pouze řidič, jehož adresu policie získala od něho.

Na budoucí osud pana N. nahlížím s pesimismem. Stojí sám proti třem strážníkům, jejichž svědectví se v nejlepším případě vzájemně nevylučují, naopak většinou se doplňují ve směru obvinění. Netroufám si předjímat, zda budou vyslechnuti příslušníci PČR a jak budou případně vypovídat, zda se do spisu dostanou jimi pořízené fotografie a jak budou vyhodnoceny.

Plyne z toho všeho poučení: ve sporu s policií, ať městskou nebo státní, je občan v nevýhodě. Policisté se obvykle vyskytují nejméně ve dvojicích, takže si mohou vzájemně dosvědčit svou nevinu. I kdyby incidentu byli přítomni nepolicisté, velmi často se stává, že odmítají svědčit, protože se obávají následných potíží.

Vidí-li tedy občan, že se policisté nebo strážníci dopouštějí bezpráví na spoluobčanech, udělá nejlépe, když se rychle vzdálí a nebude chtít o věci nic vědět. Zájem o práva bližních by se mu mohl škaredě nevyplatit.

A nemohu si odpustit jízlivou poznámku. Přeloženo do „lidštiny“ strážník dostal po ruce a středně silnou facku do tváře. Je-li čtyřicetidenní pracovní neschopnost po takovém „úrazu“ měřítkem fyzické odolnosti příslušníků městské policie, je to s ní hodně špatné. Ale možná by se měl nadřízený posudkový lékař podívat na důvodnost držení strážníka v tak dlouhé pracovní neschopnosti. Držení pacienta ve stavu pracovní neschopnosti po nepřiměřeně dlouhou dobu z důvodu jeho příslušnosti k preferované profesi je vlastně korupční jednání svého druhu. A všichni jsme přece pro potírání korupce všude, kde se vyskytne, není-liž pravda ?

A ještě, neboť vše souvisí se vším: propouštění kvalifikovaných policistů se mi zdá ekonomicky méně výhodné než rozpuštění městských policií s jejich podstatně horší kvalifikační úrovní personálu. Námitka, že PČR zatěžuje státní rozpočet, kdežto městské policie jen rozpočty komunální, je lichá.

(www.politikon.cz)