Říjen 2010

Spojeni nedůvěrou

Daniel Kaiser

Je veřejná pře premiéra s ministrem financí jen souboj dvou alfa samců, nebo chce Kalousek „zničit ODS“? Žádná vláda v historii České republiky se netěšila tak silné parlamentní většině a takovému stupni programové shody jako ta současná. Žádnou ale nerozdírala tak hluboce zažraná vzájemná nedůvěra a podezíravost. V prvních dvou ohledech je na tom Petr Nečas lépe než Václav Klaus v roce 1992, v tom posledním skoro stejně špatně jako Klaus na jaře 1997, než se mu začalo všechno hroutit. Na fungování Nečasova kabinetu budou mít zásadní vliv vztahy mezi klíčovými hráči koalice. Kdo ti klíčoví hráči jsou? A proč ze sebe mají takový strach?

Ve středu zasedalo devítičlenné vedení koalice, takzvaná K9. Osmdesát procent času si brali slovo Petr Nečas s Miroslavem Kalouskem, patnáct procent času mluvil Vít Bárta, na ostatních šest účastníků zbylo tedy nějakých pět procent. Karel Schwarzenberg část schůze prospal, chvíli ho dokonce bylo slyšet, jak chrápe, a zapojil se teprve na konci. Tentokrát byla dominance premiéra a ministra financí svým způsobem logická, vyříkávali si totiž své spory posledních dní, jak unikaly do médií. Jenže stopáž ze středeční K9 je pro poměry v koalici typická.

Pokud jsou ve vládě tři strany, měli by politiku mezi sebou dohadovat tři předsedové. Je veřejným tajemstvím, že mocenský trojúhelník v této koalici netvoří Petr Nečas s Radkem Johnem a Karlem Schwarzenbergem, ale s jejich formálními podřízenými Vítem Bártou a Miroslavem Kalouskem. Model ceremoniálních předsedů má samozřejmě svá úskalí a trvat na něm by asi bylo nepraktické. Už během jednání o sestavení vlády mezi třemi předsedy (v politické hantýrce K3) se stávalo, že nejistý John vycházel pro názor strany na balkon za Vítem Bártou, asi tak, jako zoufalí maturanti chodí hledat odpovědi na záchod.

Schwarzenbergovi, který má svou důstojnost a za Kalouskem nechodil, v situacích, kdy podle názoru prvního místopředsedy ustoupil příliš, nezbývalo, než svůj názor po jeho intervenci měnit ex post. To je podstata známého sporu z konce června, v němž předseda TOP 09 zpochybnil, že by si už dohodli rozdělení křesel ve vládě podle poměru 6-5-4, a Nečas v odpověď vytáhl papír se Schwarzenbergovým podpisem. V jedné věci jsou si Radek John s Karlem Schwarzenbergem podobní. Při vládních i´ koaličních jednáních sehrávají part vtipálků. Když se John na schůzi vlády musel nějak vypořádat se škrty ve svém rozpočtu, teatrálně si povzdechl, že snad bude muset protikorupční strategii psát „sám a na psacím stroji“. Schwarzenberg při jednání o porodném navrhl, prý s ohledem na rovnost pohlaví, skočné pro otce, kteří by si udělali dítě s druhou partnerkou. Když měli ministři hlasovat o zákonu o krmivech, napadlo ho, že by se místo zvedání rukou mohlo mečet a chrochtat.

Přesto je mezi oběma humoristy jeden podstatný rozdíl: zatímco o podřízeném vztahu Johna vůči Bártovi se mezi zasvěcenými nepochybuje, Schwarzenberg není Kalouskův podřízený, ale spíše něco jako starší otec, který se o svého dospělého syna zajímá jen občas.

Schwarzenberg rutinně dělá to, co se od šéfa politické strany čeká, totiž zaujímá stanoviska i k obecně politickým tématům, Radek John zpravidla mlčí, snad proto, že zatím evidentně tápe i v jemu svěřeném resortu. Zprávy, že se porad na vnitru a o vnitru účastní také ministr dopravy Bárta, potvrzují mimo záznam i někteří véčkaři. Málokdo ale promluví tak přímočaře jako ministr školství Josef Dobeš, který pod Bártou pracoval v jeho firmě ABL a pro svého bývalého šéfa má jenom obdiv. Když ho konfrontuji s novinami, v nichž Bártův vliv na Johna rozebírají na první straně, Dobeš se jen usměje: „Radím vám Víta Bártu nepodceňovat. On jde teď nahoru a Radek John jde trochu dolů. Je to dáno výchozí pozicí obou a vůči Radkovi trochu nespravedlivé, poněvadž Radek byl naše vlajková loď a všechna palba se snesla na něj. Ale je to takhle asi průhlednější.“

Bárta na sebe za první měsíc vládnutí dokázal strhnout takřka veškerou pozornost, která je v médiích jeho straně vyměřena. Hýří nápady, vede válku proti nepopulárním a předraženým stavbařům dálnic, a i ve vládě jako jeden z mála dokáže pohovořit k většině témat.

Na rozdíl od Johna, o němž kolují spekulace, kdy to na vnitru vzdá a udělá místo rovnou dlouholetému majiteli bezpečnostní agentury Bártovi, se Schwarzenberg těší obecné autoritě a je zřejmé, že když chce, prosadí si svou i proti Kalouskovi. Potíž je v tom, že chce málokdy. Nejvíc ho zajímá jeho vlastní resort, tedy zahraniční politika, kde přitom své zájmy dokáže prosazovat důrazně. On to byl, kdo na Kalouska tlačil, aby TOP pohrozila vypovězením koaliční smlouvy kvůli příliš mocnému státnímu tajemníkovi pro EU. Když se sestavoval seznam ambasád ke zrušení, prosazoval své představy jak proti koaličním partnerům, tak i proti Hradu, kde chtěli šetřit spíš na Pobaltí nebo třech misích v Paříži (ambasáda, OECD, UNESCO) než na subsaharské Africe.

Kromě zahraniční politiky státu Schwarzenberg občas ovlivňuje personalistiku své strany; dnes například mu topisté mohou jenom děkovat za to, že se dlouholetý lidovecký poslanec Pavel Severa, namočený do korupční aféry s transportéry Patria, na ministerstvu obrany nestal za jejich stranu náměstkem. Schwarzenberg se totiž rozhodl, že za Kalouskova blízkého spojence Severu při jednáních s ODS krvácet nebude, a jenom díky tomu TOP do skandálu nezabředla víc.

Třetí okruh zájmů, kde si předseda prosazuje svou, jsou věci důležité pro něj, ale ne pro Kalouska. Modelovým příkladem byla podpora Anně Šabatové, když kandidovala na ombudsmanku. (Kalousek na jednáních před koaličními partnery krčil rameny, že to Schwarzenberg Šabatové prostě slíbil a s tím že on nic nenadělá.) Nečasova vláda ovšem svůj význam vidí v ekonomice a tady Schwarzenberg taktovku podle očekávání přenechává Kalouskovi, který se jako hlavní ekonomický expert profiloval už u lidovců. Nečas zase docela úspěšně šéfoval ministerstvu práce a sociálních věcí, což je také de facto ekonomický resort. A Bárta postavil úspěšnou soukromou firmu. V časech hospodářské krize a potíží s rozpočtem je přirozené, že vládu řídí tři muži, kteří sice nejsou ekonomové, ale kteří si věří v ekonomických otázkách. Nevěří si ale navzájem.

Nejsilnější napětí je samozřejmě mezi Kalouskem a Nečasem. Na rozdíl od dobráckého Schwarzenberga, který je premiérovi věkem vzdálen o generaci a půl, dělí Kalouska od premiéra pouhé čtyři roky. Kalousek navíc vypadá ještě starší a déle také sloužil na vysokých postech – a to bude zřejmě i jeden z důvodů, proč na svého nadřízeného hledí spatra. Poprvé se oba sokové potkali na ministerstvu obrany, kde Kalousek pracoval od počátku 90. let. V září 1995, kdy sem přibyl jednatřicetiletý nováček z Rožnova pod Radhoštěm, měl už ekonomický náměstek za KDU-ČSL na starosti obchody, které z dnešního pohledu postrádají smysl. Nečasovi se nezdály už tenkrát, například plán draze modernizovat stovky tanků T-72. Proč tolik, začalo pozorovatelům svítat na jaře 1997, když se Kalousek postavil za prodej stovky zmodernizovaných tanků do Alžírska, který by zprostředkoval jeho přítel a zbrojař Richard Háva z Omnipolu.

Nečas se mezitím vrátil do sněmovny na důležitý post předsedy branně-bezpečnostního výboru, odkud mohl v palbě na Kalouska pokračovat veřejně. V červenci 1997 časopis Týden otiskl část rozpravy na výboru, kde se probíraly tanky pro Alžírsko. Nečas chtěl vědět, kdy armáda došla k názoru, že má tanků nadbytek a musí je prodávat. Nakonec Kalouska nepřímo obvinil ze lži, protože číslo 540 tanků, které náměstek udával jako strop, předtím ministerstvo obrany ve svých materiálech vydávalo za dno, pod něž už nelze jít. Na to Kalousek odvětil: „Pane předsedo, jste si jist, že teď necitujete z tajného materiálu?“ A trval na tom, aby se další rozprava vedla v uzavřeném režimu.

Znovu se oba muži sešli až v kabinetu Mirka Topolánka, kde na sebe tolik nenaráželi. Kalousek si důležité věci řešil rovnou s premiérem, s nímž byl ve velmi přátelských vztazích. Tato těsná vazba ministry ODS s Nečasem v čele zneklidňovala. „Pamatuji se, jak jednou po schůzi, kdy v zasedačce zůstala ještě skupinka členů vlády, Nečas a další Topolánkovi vytýkali, že Kalouskovi na schůzích dává moc prostoru a že mu příliš přepouští ekonomickou problematiku,“ vzpomíná tehdejší ministr školství Ondřej Liška.

Z těch dob pochází i bonmot, podle nějž by Kalousek byl nejlepší předseda ODS a Nečas nejlepší předseda lidovců. Autorem první poloviny bonmotu je Václav Klaus, druhou dodal Topolánek, když se k němu Klausova jedůvka donesla. Poté co ODS letos na jaře vypudila Topolánka a Nečas se nečekaně stal lídrem strany, se Kalouskovi tato průpovídka začala náramně hodit.

Projekt TOP 09 původně vznikal s Topolánkovým srozuměním a postupně se o něm, většinou od Topolánka, dozvídaly další špičky ODS včetně Petra Nečase. Ani Kalousek ovšem v tomto bodě dvakrát velké tajnosti nedělal. Ivan Langer dosvědčuje, že o plánu včetně ústřední role přichystané pro Karla Schwarzenberga věděl od Kalouska asi čtyři měsíce dopředu, tedy tři měsíce před tím, než se ještě Schwarzenberg vydal podpořit své Zelené ve volbách Evropského parlamentu. Svědectví podobných tomu Langerovu je víc.

Po nástupu Nečase proti němu Kalousek spustil ostrou kampaň, v níž ho například charakterizoval jako slušného sociálního demokrata. Animozita mezi oběma muži se tu poprvé po čtrnácti letech dostala opět na povrch – tentokrát ale s plnou silou. Nečas, rozezlený Kalouskovým reformním siláctvím, v noci rozesílal SMS zprávy, v nichž připomínal Kalouskovy křesťanskosociální hříchy: „Fiskální konzervativec Kalousek prosadil s kolegou z TOP 09 Severou v roce 2006 změny ve státní sociální podpoře, které by vedly k tomu, že letos bychom za sociální podporu zaplatili téměř 70 miliard Kč. Soft socdem Nečas.“

Po volbách a 16,7 procentech odevzdaných hlasů, které předčily i jejich nejodvážnější sny, se chování dvojice KS-MK začalo měnit. Schwarzenberg, s nímž se předtím dalo sjednávat dohody jen tak, začal náhle vystupovat jako předseda, který je povinen svou dobrou vůli také nějak zobchodovat. A Kalousek stanul před perspektivou, že by strana, kterou si vymyslel a postavil, modrým mohla vyfouknout dominantní postavení na pravici.

Tyto expanzionistické choutky v něm posiluje přesvědčení, že předseda ODS nepatří do jeho váhové kategorie. To není vztah chlapáka s chlapákem, jaký pěstoval s Topolánkem. Výrazy, jimiž Kalousek Nečase častuje mezi blízkými, sahají od „chlapečka generála“ až k nepublikovatelným, společné jim je pohrdání. Nečas se v jeho očích ocitl na pozici, pro niž buď nemá předpoklady, nebo do ní ještě nedozrál.

Kalousek rád útočí čelně. V Topolánkově vládě například svého stranického šéfa a arcinepřítele Jiřího Čunka ironizoval tak, že ostatní ministři měli co dělat, aby se nesmáli nahlas. V České televizi po jedné povolební debatě ve svém hloučku o sociálním demokratovi Bohuslavu Sobotkovi, který stál jen pár kroků od nich, provokativně rozhlašoval, že on Sobotkovi vždycky přezdíval malý Goebbels, kníže mu to ale zakázal, protože „tohle“ by Lídu Baarovou určitě nesvedlo. Že by takhle jednal a bavil se Nečas, je nepředstavitelné.

Také bártovci mají prozatím z premiéra pocit, že to je lídr nelídr, člověk, který nerad říká nepříjemné věci do obličeje a který se vyhýbá konfliktům. Důležitý moment nastal už při sestavování vlády, kdy se ODS zdráhala dát Věcem veřejným ministerstvo vnitra. K véčkařům se objednal manažer ČEZ a člen ODS Vladimír Schmalz, ve straně známý coby spojenec Alexandra Vondry. Schmalz sondoval, jestli by véčkaři s ODS nevyměnili vnitro za obranu, když už se jim podařilo prosadit svou představu protikorupční politiky. Vondra se dušuje, že to od Schmalze byla soukromá iniciativa, a jeho schůzku s véčkaři bagatelizuje: „Věděl jsem, že za tam jde. No a? Vždyť ti lidé se znají o deset roků déle, než je znám všechny já.“ (Schmalz se s několika véčkaři potkal už před lety v bezpečnostní branži.) Véčkaři nicméně tuto sondu pochopili jako pokus jim krvavě vydobyté vnitro na poslední chvíli zase vyfouknout.

Když se později ve vládě diskutovalo o škrtech na vnitru, navrhl Vít Bárta sebrat dvě miliardy z rozpočtu armády a podělit jimi vnitro a spravedlnost. Na to Vondra a po něm i Nečas opáčili, že nabídka vyměnit obranu za vnitro trvá. VV jsou ovšem na takové narážky mimořádně citlivé, ministerstvo vnitra totiž považují za svou ústřední državu. A protože u nich je řízení centrální a nic není náhoda, tento typ sondáže jim připadá jako rafinovaný Nečasův pokus obejít už uzavřené dohody z boku.

Bárta svoje postavení v trojúhelníku s premiérem a ministrem financí formuluje opatrně: „Není pravda, že bych se s Kalouskem spikl proti Nečasovi. Mám jenom osobní zkušenost, že dohody s Miroslavem Kalouskem jsou rychlejší než s panem premiérem.“ Ale taky je pravda, že zatímco s Nečasem si Bárta vyká, s Kalouskem už si potykali.

Zatím se v koalici rýsuje následující mustr: Nečas má konflikt s jednou z menších stran, načež jí druhá menší strana vzápětí pomůže. Před měsícem mluvčí vlády (a předtím ODS) Martin Kupka s premiérovým vědomím navrhl vytvořit jakési grémium mluvčích, které by on koordinoval. Udělal ale chybu, svůj návrh se ani nepokusil předjednat. Nejdřív se na zadní postavil Schwarzenberg, vzápětí mu na pomoc přispěchal Kalousek; za Nečase a Kupku se postavil Vondra, pak se ale k topistům přidali kolegové z VV - a z Kupkova grémia nic nebylo.

Při jednáních o úsporách v ministerských rozpočtech pro letošní rok zase véčkám pomohl Kalousek, když ministrům vnitra a školství nabízel ústupky, dokud Nečas jeho změkčovací politiku neprozradil novinám. Nakonec to ale stejně byl Kalousek, kdo z titulu své funkce zastřešil kompromis, který byl ve skutečnosti ústupkem véčkařům.

Podobný průběh mělo jednání o povodňové dani, což je přesněji řečeno snížení slevy na dani o stokorunu na hlavu. Nečas se tomu na jednání K9 explicitně nebránil, pouze po jednáních na tiskové konferenci zaujal k povodňové dani jistý odstup. I tady se projevila jeho osobní neprůbojnost – Kalousek totiž snížení slevy plánoval už před přívalovými dešti, dokonce ještě v ministerských materiálech z 6. srpna se o slevě píše jako o jednom ze způsobů, jak stáhnout rozpočtový deficit – a když stoupala voda na českých tocích, Kalousek toho jen využil. Kdyby se mu Nečas postavil hned, těžko by mu tedy šlo něco vyčítat – ani tentokrát ale změnu v názorech neoznámil svým koaličním kolegům do očí, nýbrž v Otázkách Václava Moravce.

A konečně se na jedné lodi obě nové strany ocitly i při diskusi o předražených státních maturitách, které premiér žádal odložit a ministr školství zavést. Když se o maturitách hlasovalo, ocitla se ODS v izolaci tak dokonalé, až Bárta Nečasovi raději nabídl, jestli nechce využít práva veta, aby se snad ODS necítila převálcovaná.

Je samozřejmě otázkou, do jaké míry je dosavadní spojenectví nováčků zákonité a jestli koalice se třemi zhruba stejně velkými členy není odsouzena spíše k proměnlivým spojenectvím, v nichž je každý schopen spojit se podle okolností s každým. Koalici jistě čekají i chvíle, kdy Nečas s Kalouskem půjdou společně proti VV, třeba až se bude domlouvat daňová reforma. Ostražitost k ekotendru by zas měla spojovat ODS s VV proti TOP 09.

Faktem ale je, že Občanská demokratická strana se cítí v obležení. Své vládní partnery podezřívá z toho, že mezi sebou uzavírají personální obchody, jejichž podstatou by mohla být volná ruka daná Věcem veřejným na vnitru výměnou za strategická místa ve státní správě. Před pár dny například premiér ministru dopravy Bártovi vetoval do čela státní dopravní firmy ČD Cargo manažera Jiřího Špičku, který ještě v létě patřil do předsednictva TOP 09. Je zjevné, že Nečas se obává spolčení pragmatiků.

Kromě zápasu o vliv ve státní správě však v modrém táboře klíčí i obavy hlubšího rázu. Neuzavřeli proti nim jejich koaliční partneři dalekosáhlé strategické spiknutí? ODS má po skandálech v Praze i jinde dobré důvody dělat si o sebe starosti. Co kdyby to TOP 09 vyšlo v pražských obecních volbách se Zdeňkem Tůmou stejně pohádkově jako předtím s Karlem Schwarzenbergem? Kalousek stranu podle všeho staví na dlouho. Věci veřejné, u nichž ještě kolem sestavování vlády političtí partneři i pozorovatelé váhali, jestli pro ně angažmá v celostátní politice není pouze vedlejším produktem v jejich dávné snaze ovládnout Prahu, také už mimo vši pochybnost pracují na tom, aby z nich vyrostla silná strana středu, která zabere místo po zelených (už od nich převzali kritiku ČEZ) a hlavně po lidovcích. Do Senátu tak například véčka slíbily podpořit bývalého šéfa KDU-ČSL Jana Kasala. Mostem k lidoveckým sirotkům je dvojka ve straně Josef Dobeš, sám původem z lidovecké rodiny z Kunštátu na Moravě. Pro Dobeše jsou námluvy s lidovci srdeční záležitost, Bárta námluvy bere více pragmaticky: „Doufáme, že komunikace s Janem Kasalem nebude jednorázová záležitost, ale že tím vyšleme signál k lidem jeho typu.“ Na venkovské lidovce si přitom brousili zuby i občanští demokraté, proto si koneckonců řekli o ministerstvo zemědělství. Pokud by se ale nepřestali rozkládat, mohou se oba jejich partneři setkat při dělení dědictví.

Kalousek nedlouho po volbách ministrovi průmyslu a svému dávnému kamarádovi Martinu Kocourkovi řekl, že v delší perspektivě jeho ODS "zničí“. Kocourek se tu větu zdráhá potvrdit, v občanskodemokratických kruzích je však veřejným tajemstvím a pracuje se s ní jako se skutečností. Podle Kalouska to bylo míněno v žertu a také Nečas se tvář, jako by ho Kalouskovy výpady nevzrušovaly: „Takových siláckých výroků už se vůči ODS dopouštěli jiní, a kde jsou dnes oni a kde ODS?“

Česká politika je dnes ale otevřená hra s různými variantami vývoje, a tedy jako stvořená pro Miroslava Kalouska. Ministr financí vyznává zásadu, že politická strana má povinnost využít každé příležitosti k posílení svého vlivu. Vítu Bártovi to také nikdo vysvětlovat nemusí. Tohle drama obecními a senátními volbami neskončí.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)