Říjen 2010

Varvařovský, nový motejl

Tomáš Němeček

V úterý 7. září sněmovna napodruhé volila ombudsmana a stal se jím Pavel Varvařovský. Což je zábavné, protože ho řada poslanců vůbec nezná, o civilním obyvatelstvu nemluvě. Nevyšel žádný jeho portrét, ani krátký rozhovor. Ale přátelé, vždyť tohle má být nový motejl! (Pro korektornu: malé „m“ je úmyslné.)

Ombudsman by měl mít ctihodnou minulost; nemusí být nutně právník, ale je to lepší; měl by se vyznat v úřadech; takový typ, co se umí pohádat s neochotným číšníkem, a v případě potřeby obdobně sjet člena vlády; po Motejlovi podvědomě čekáme, že to bude trochu učitel, trochu kazatel a že bude zábavný. Takže autor tohoto sloupku Pavlu Varvařovskému zavolal a může poslance uklidnit: Je to ideální kandidát.

Kádrové předpoklady: ročník 1945, nikdy v KSČ, práva absolvoval v roce 1968. „Studoval jsem s tím, že práva nebudu dělat: byl rok 1968, myslel jsem spíš na noviny,“ říká. „A uklidňoval se, že Hrabal a Šlitr se taky právem neživili.“ Normalizace mu změnila plány, protloukal se jako podnikový právník – třeba v Lázních Jeseník, kde byl i správcem tenisových kurtů. Po roce 1989 si ho Otakar Motejl vytáhl na nejvyšší soud coby specialistu na správní právo a později doporučil i do ústavního soudu.

Tady Pavel Varvařovský poprvé zaujal svým nálezem z podzimu 1996, před prvními senátními volbami, kdy ústřední komise houfně škrtala kandidáty kvůli formálním chybám v přihlášce. „Přirozená spravedlnost a slušnost musí mít přednost před přílišnou tvrdostí zákona,“ prohlásil tehdy Varvařovský a vrátil vyřazené do hry. Jeho největším dílem coby soudce zpravodaje byl nález z června 2001, který přinutil politiky konečně zřídit nejvyšší správní soud.

Jedna historka je příznačná. První ústavní soudci se trápili tím, že mandát naráz skončí osmi z nich, takže Havlův nástupce obmění většinu soudu. Varvařovský je zaskočil: Když vám tak záleží na kontinuitě, ať půlka rezignuje teď hned – budu klidně mezi nimi – a nový výběr bude ještě na Havlovi. (Radikální návrh ostatní raději nějak zamluvili.)

V důchodu začal učit finanční úředníky a ze sportu podal ústavní stížnost proti nivelizovaným důchodům. „Nejsem vůbec chudý, ale štvalo mě to rovnostářství,“ vysvětloval mi už tenkrát, při kosení louky. Nový ústavní soud stížnost z opatrnosti odmítl; pak Varvařovského argumentaci převzal jeden penzionovaný ostravský soudce a napodruhé se z ní letos stal zásadní nález.

V Senátu měl Varvařovský jasnou, stručnou programovou řeč: „Naše právo nevzkvétá, spíš bují.“ Oproti Motejlovi by se víc věnoval špatným zákonům a formalistnímu rozhodování soudů („někdy to připomíná pasáž z Haškova Švejka, kde zblbl paragraf, škrtil paragraf, smál se paragraf, až nakonec zabíjel paragraf a neodpouštěl“).

Otázka zní, zda je mu jasné, že ta práce obnáší i stovky zmatených nešťastných stěžovatelů, jimž se musí napsat motejlovsky vlídný dopis či návod. Na to Pavel Varvařovský odtuší: „Ale já se umím naštvat u konkrétní křivdy. Jen říkám, že kdyby fungující západní demokracie vyfasovala české obyvatelstvo, začne kolabovat.“ A ke stěžovatelům: „Každý se může zamyslet, nakolik se sám řídil pravidlem pacta sunt servanda (smlouvy buďtež ctěny). Řečeno s Huxleym, nevěřím na náhody; věci, které se lidem dějí, se jim i podobají.“

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)