Říjen 2010

Jako zabít Roma

Markus Pape

Z České tiskové kanceláře přišla v polovině srpna stručná zpráva, že v Maďarsku skončilo vyšetřování série vražedných útoků na Romy. Tamní policie podala návrh obžaloby na čtveřici podezřelých neonacistů. Ředitel maďarského Národního vyšetřovacího úřadu k tomu uvedl, že případ „nemá obdobu nikde v Evropě“. Zprávu zprvu převzaly některé české sdělovací prostředky, rychle však upadla do zapomnění. Hlavní světová média přitom o kauze stále podrobně informují.

Co se tedy vlastně stalo? Mezi červencem 2008 a srpnem 2009 v sérii systematicky připravených vražedných útoků zemřelo dvanáct Romů. Pachatelé se nespokojili s tím, že v noci házeli do oken rodinných domků zápalné lahve. Když obyvatelé z hořících domovů prchali, útočníci na ně ještě stříleli – aby je dodatečně dobili. Scénář se vždy děl na okraji vesnic, beze svědků a s možností rychlého úniku.

Útočníky charakterizovala profesionální příprava a skoro dokonalé provedení akce, takže se jim dlouho dařilo vodit policii za nos. Maďarská vláda proto musela uvolnit na vyšetřování obrovské náklady. Pomoci se sestavováním profilů pravděpodobných pachatelů přiletěla dokonce celá skupina expertů americké FBI.

Podle loňského vyjádření maďarského prezidenta byla touto vražednou sérií ohrožena sama stabilita státu. Hrozilo totiž, že by se někteří příslušníci menšiny rozhodli vzít spravedlnost do vlastních rukou, což by snadno mohlo nastartovat další vlny násilí. Značně také utrpěla mezinárodní pověst země. Proto policie nakonec za informace o pachatelích slíbila závratnou částku ve výši 380 tisíc euro. (I když se to nezdá, nejde tu o překlep.) A to v době hluboké hospodářské krize. Vyšetřovatelé odposlechli celkem 4,5 milionu hovorů.

Pátrání zároveň doprovázela častá nečinnost a četné chyby lokálních policejních orgánů. Nejbrutálnější z útoků v loňském srpnu, kdy byl zastřelen i pětiletý chlapec, policie zpočátku šetřila jako úmrtí následkem elektrického zkratu. Před domem přitom našla dvě postřelené osoby. Sanitka dorazila na místo až hodinu po činu, ovšem bez lékaře. V tu chvíli ještě žijícího člověka nedokázala zachránit.

Z radnic některých měst, kde se útoky odehrály, dlouho přicházely stížnosti na oběti, že prý si útoky vykoledovaly samy svým „nepřizpůsobivým“ životním stylem, čímž prý kazily pověst lokality a srážely ceny místních pozemků. Jindy se zase mluvilo o tom, že vraždila mafie nebo netrpěliví lichváři. Nakonec se však ukázalo, že pachatelé neznali své terče, natož jejich způsob života. Jeden člověk byl zastřelen o půlnoci, ve chvíli, kdy právě odcházel z domova na noční šichtu.

Maďarští vyšetřovatelé zatím objasnili devět útoků s podezřením na neonacistické pozadí, při nichž zemřelo šest lidí. Podobných případů je ale evidováno více než padesát. Návrh na obžalobu se podařilo podat dva roky po prvním útoku.

Série žhářských útoků, která se ve stejném období odehrála v České republice, se té maďarské v mnoha ohledech podobala. Pachatelé také útočili hluboko v noci, ohrozili životy desítek lidí, včetně malých dětí. Jen díky štěstí a špičkové lékařské péči přitom nikdo nezemřel. A také tady se všichni obžalovaní v minulosti pravidelně účastnili neonacistických akcí. České policii se zatím podařilo objasnit jeden ze sedmi podobných případů: žhářský útok ve slezském Vítkově z loňského dubna, při němž málem uhořelo dvouleté dítě. I když policie několikrát slíbila, že vyšetří i ostatní, dosud se k výsledkům své práce nevyjádřila. Na případu pracovaly půl roku desítky kriminalistů, vyšetřování stálo desítky milionů korun. U některých obžalovaných se doma našla bible neonacistů, Turnerovy deníky.

Ústřední postava tohoto amerického románu se baví tím, že na ulicích amerických měst střílí náhodně vybrané černochy. Hlavním cílem jeho snah je přimět bělochy k tomu, aby nutili občany jiné barvy pleti vystěhovat se z USA, nebo aby je aspoň segregovali. Maďarské útoky byly jak vystřiženy z této knihy.

Čeští i maďarští vyšetřovatelé těchto útoků si mohli průběžně navzájem radit. Výměnou informací se třeba dalo některým činům předejít. A dá se jim předejít i do budoucna. K žádné výměně zkušeností však nikdy nedošlo. Z Prahy do Budapešti trvá cesta letadlem hodinu. Asi je to moc.

O takových věcech se ale v České republice nemluví. Místo toho pořád a ze všech stran slýcháme, kde všude prý jsou problémy s tou jednou jedinou menšinou, která se zcela bezdůvodně odmítá přizpůsobit. Dokonce to říká už i francouzský prezident Nicolas Sarkozy v souvislosti s vyhoštěním nevítaných cizinců ze své země. Za války Sarkozymu nacisté zabili více než padesát příbuzných. S dosti podobnou argumentací.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)