Říjen 2010

Příběh špiona

Jaroslav Spurný, Ondřej Kundra

Strhnutá jmenovka, místo kliky díra ve vstupních dveřích a vevnitř rýhy na světlém linoleu po stěhování nábytku. Rodina, která tento byt donedávna spokojeně obývala, je dnes rozmetaná na kusy a v troskách. „Musela jsem se odtamtud odstěhovat, jsem z toho stále v obrovském šoku,“ říká do telefonu nalomeným hlasem matka dvou dětí Jolanta (jméno jsme kvůli bezpečnostním důvodům pozměnili – pozn. red.). „Robert mi nikdy ani nenaznačil, co se děje, o jeho špionství jsem vůbec netušila. Po mnoha letech manželství najednou zmizel. Nezlobte se, setkat se nechci, pořád o tom nedokážu mluvit.“

Muž paní Jolanty, Robert Rachardžo, je dnes hlavní postavou největší a nejkonkrétnější špionážní aféry, kterou potkalo Česko po listopadu 1989. Psychologa Rachardža naverbovala ruská rozvědka do svých služeb v roce 2003 a jemu se během několika let povedl opravdu husarský kousek. Pomocí své přítelkyně z velení armády se mu podařilo zdiskreditovat tři vlivné generály a silně znedůvěryhodnit českou armádu mezi spojenci. Moskva tak dokázala splnit jeden z klíčových bodů, které mají její tajné služby za úkol – co nejvíce destabilizovat a diskreditovat země, jež Kreml zahrnul do sféry svého zájmu a usiluje získat v nich co největší vliv.

Odhalení tří generálů, kteří měli jeden po druhém blízký vztah s šéfovou své kanceláře – a ona zase s Rachardžem – nebylo ale podle dostupných informací hlavním úspěchem ani úkolem tuzemských tajných služeb. Podle vyjádření zasvěcenců je operace „generálové“ pouze vedlejším produktem sledování Rachardža. Ta opravdová trefa v případu ruského špiona se totiž, jak naznačují naše zdroje, týkala i nejvyšších pater zdejší politiky.

Se svou ženou Jolantou se Robert Rachardžo, na jehož případ upozornila jako první MF Dnes, poznal během studia na pražské filozofické fakultě. Oba byli cizinci – on Rus, ona Polka. Do Česka Rachardžo – po otci Indonésan – přišel v roce 1992 z Moskvy jako čtyřiadvacetiletý mladík, podle všeho kvůli studiu psychologie. Proč si tehdy vybral Prahu, není zatím jasné. Po absolutoriu se tu každopádně i se svojí studentskou láskou usadili a oba získali občanství.

Celá devadesátá léta není Rachardžovo působení v Česku nijak výrazné. S tajnými službami neměl v tu dobu podle všeho nic společného. Pracoval v české pobočce mezinárodní organizace YFU, která zprostředkovávala studentům zahraniční stáže na světových univerzitách, a zároveň dělal psychologa ve středočeské věznici Jiřice. V roce 2002 si s manželkou založil soukromou firmu Master Agency, u níž si profesionální řidiči nechali dělat psychologické posudky, nezbytné pro získání řidičské licence.

„O své minulosti nebo rodině a volném čase nemluvil. Když jsem se ho na to ptal, vždy stočil řeč někam jinam,“ odpovídá Rachardžův kolega z Jiřic Milan Černý na otázku, jaká první charakteristika se mu s ním vybaví. A podobně ho popisují i další lidé, kteří s ním přišli do styku. „Byl dost uzavřený,“ říká například Lenka Brichová, jež v roce 2006 s Rachardžem dělala společný psychologický kurz na dopravní psychologii. „Mluvil nicméně výborně česky, že se tu asi nenarodil, šlo vytušit jen z jeho snědé tváře.“

V civilním životě zkrátka Rachardžo nijak zvlášť nevybočoval. Nežil excentricky, se ženou, dcerou a synem bydleli v pronajatém bytě v pražských Nuslích, ve volných chvílích Rachardžo lezl na jedné z pražských umělých horolezeckých stěn nebo jezdil v ojetém rodinném opelu na víkendové túry po horách.

Zásadní zlom v jeho životě každopádně přišel v roce 2003, během dovolené na Krétě. Právě tady ho totiž podle poznatků Bezpečnostní informační služby (BIS) získala ke spolupráci ruská rozvědka. Jak přesně akce proběhla a na co ho agenti dostali, zda na peníze, nebo vydíráním, nevíme. Nevíme ani, proč kontaktovali zrovna jeho, zda byl předem vytipován na konkrétní akci, nebo jestli se ruské tajné službě zdálo, že by se prostě mohl v Česku hodit.

Jisté je, že z Kréty se Robert Rachardžo vrátil zpět do Česka už jako ilegální ruský agent. Jak podotýkají experti, vzhledem k tomu, že nebyl řízen z ruské ambasády v Praze (která je pod velkým dohledem našich tajných služeb), ale řídícím důstojníkem ruské rozvědky v Německu, hned na počátku muselo být jasné, že půjde o agenta pověřeného speciálním a velmi tajným úkolem.

Krétu nebo středomořský ostrov Rhodos využívají ruské tajné služby dlouhodobě ke svým aktivitám. Kremlem kontrolovaná organizace Světové veřejné fórum zde pořádá pravidelné ekonomické konference, kam zve politiky (z Česka tam byli například Miloš Zeman či šéf komunistů Vojtěch Filip) a snaží se mezi ně infiltrovat. Třetí země jsou pro Rusy nejčastějším místem, kde získávají své spolupracovníky. Pro tajnou službu je to bezpečnější terén, potenciální agenti nejsou ve svém prostředí, jsou tím pádem méně sebejistí a hlavně, nemohou se okamžitě po oslovení obrátit s žádostí o pomoc na domácí bezpečnostní instituce. V roce 1995 tak například Rusové naverbovali estonského generála Hermana Simma během jeho letní dovolené v Tunisku. Generál jim pak za peníze sloužil jako hlavní zdroj citlivých informací z evropské centrály NATO.

Že Rachardžo podepsal spolupráci na Krétě, se tuzemská BIS dozvěděla podle dnes dostupných zpráv od jedné z aliančních tajných služeb, která prý informace získala od svého agenta z prostředí ruských tajných služeb. BIS – před sedmi lety – na Rachardža okamžitě nasadila sledování a odposlechy. Před českými důstojníky z BIS se začal odvíjet víceméně „běžný“ příběh ruského špiona a jeho kontaktů. Ten příběh nakonec tvrdě zasáhl českou armádu, ale údajně vedl i k jistému úspěchu. BIS se prý totiž, jak naznačují neoficiální zdroje, podařilo překazit plán ruských tajných služeb dostat se přes Rachardža mezi tuzemské politiky.

Běžný občan samozřejmě nemůže zvěsti o tomto údajném úspěchu nijak ověřit, a tak pro něj zůstávají klíčovými jiné věci. Především skutečnost, že po letech sledování údajně velmi důležitého ruského agenta a jeho kompliců není nikdo obviněn ze špionáže, a samotný rozvědčík Rachardžo zmizel zdejším bezpečnostním složkám do bezpečí v Moskvě, aniž by za jeho útěk někdo nesl zodpovědnost. Jak to tedy celé s tím zrádným psychologem bylo?

V rozlehlé restauraci luxusního hotelu na okraji Prahy je dopoledne jen pár hostů, nudící se číšníci si povídají u baru. U malého stolku a v přítmí sedí generál Josef Sedlák, do konce loňského roku hlavní vojenský představitel ČR při Vrchním velitelství NATO v belgickém Monsu. Během celého rozhovoru mluví lehce roztřeseným hlasem a vyhýbá se očnímu kontaktu. „Z čeho jsem nervózní? To je přece jasné – ta věc s Rachardžem je pro mne stále hodně citlivá.“

Loni 30. listopadu Sedláka pozvali na kobereček ministr obrany Martin Barták, šéf generálního štábu Vlastimil Picek a šéf Vojenského zpravodajství Ondrej Páleník. Pohovor trval sotva čtvrthodinku a v jeho závěru byl konec jednatřicetileté vojenské kariéry generála. Ministr mu podle informací zasvěceného zdroje sdělil, že je pro českou armádu bezpečnostním rizikem a že má okamžitě požádat o odchod do civilu, nebo že ho jinak vyhodí. Konkrétní důvody prý při rozhovoru nepadly a generál se na ně ani neptal. Proč? „Překvapuje mě, že o té schůzce víte,“ říká zaskočený Sedlák. „Já vám ale o jejím průběhu nemůžu nic říct, jsem zavázán k mlčenlivosti.“

Deset minut předtím si ten listopadový den na stejném místě a se stejnými muži odbyl stejný pohovor první zástupce náčelníka generálního štábu generál Josef Prokš. A o tři kilometry dál na Hradě zase vyslechl podobná slova velitel prezidentovy vojenské kanceláře generál František Hrabal. A o 250 kilometrů dál dostala stejný den padáka dlouholetá šéfová kanceláře Velitelství společných sil v Olomouci Vladimíra Odehnalová. Všechny čtyři události spojovala jedna postava v pozadí: Robert Rachardžo.

Krátce po naverbování se Rachardžo v roce 2004 seznámil s Vladimírou Odehnalovou. Nevíme, jestli byl novopečený agent úkolován svým řídícím důstojníkem, aby získal na svou stranu nějakého vlivného armádního činitele, ale dostupné informace naznačují, že jejich setkání na psychologickém sympoziu byla náhoda. „Rachardžo byl velmi pravděpodobně získán Rusy pro jiný úkol, ale když se naskytla příležitost využít šéfovou kanceláře vysokého vojenského představitele naší armády, udělal to,“ vysvětluje zpravodajec, zasvěcený do akce tuzemských tajných služeb proti Rachardžovi.

V roce 2004 se stal velitelem společných sil v Olomouci generál Sedlák – přímo velel zhruba půlce české armády. Po svém předchůdci ve funkci Františku Hrabalovi nezdědil jen kancelář a povinnosti, ale také šéfovou kanceláře Vladimíru Odehnalovou. V ten samý rok se stal Sedlákovým zástupcem v Olomouci Josef Prokš, který krátce předtím musel opustit post šéfa Vojenské zpravodajské služby. Podle tehdejšího ministra obrany Miroslava Kostelky nezvládl Prokš reformu služby a hlavně se nedokázal zbavit lidí, kteří byli zapleteni s komunistickými tajnými službami.

Jak tvrdí zasvěcení zpravodajci, z odposlechů i sledování vyplývalo, že jak generál Sedlák, tak Hrabal i Prokš měli během doby, kdy sloužili v Olomouci, s Odehnalovou nejen služební, ale i soukromé intimní vztahy. Například generál Sedlák popírá, že by šlo o milostný vztah, ale připouští, že Odehnalová jej a jeho manželku navštěvovala, že s ním absolvovala řadu zahraničních služebních cest nebo že jej často doprovázela na služební cesty do Prahy.

Právě při těchto cestách do Prahy se Odehnalová scházela v minulých letech s Robertem Rachardžem. „Chodili jsme do kina, občas do kavárny, oba jsme psychologové, mluvili jsme hlavně o odborných věcech,“ tvrdí Odehnalová.

Zdroje Respektu v tajné službě a na ministerstvu obrany skutečně připouštějí, že od generálů ani Odehnalové neutekly k Rachardžovi žádné tajné armádní informace. Agentův úkol byl totiž v tomto případě jiný: měl získat o generálech co nejvíce kompromitujících materiálů, vypracovat jejich psychologický profil a zjistit, zda by se nedali v budoucnu nějak využít ve prospěch Kremlu – třeba pomocí vydírání. Mimochodem, už samotný fakt, že tři ženatí generálové udržují intimní vztahy se svou podřízenou, je dost dobrým důvodem k vydírání, protože při prozrazení vztahu by generálové přišli rázem o bezpečnostní prověrku, a tudíž i o kariéru.

Generálové během soukromých setkání poskytli – podle zpravodajců – náčelnici své kanceláře Odehnalové opravdu vydatné informace. Úplně konkrétní být naše zdroje nemohou, ale generálové prý mluvili před Odehnalovou o vztazích či averzích mezi muži v čele armády, o jejich slabinách, o přístupu k různým armádním zakázkám nebo o tom, co se dělo na neformálních generálských večírcích.

Vladimíra Odehnalová pak o tom, co jí napovídali její přátelé-generálové, vyprávěla Rachardžovi. „Možná jsem něco o armádě řekla, ale byly to takové hlouposti, určitě jsem nikdy nemluvila o nějakých utajovaných skutečnostech,“ říká Odehnalová ze své zahraniční dovolené a víc o věci do telefonu mluvit nechce. Podle zpravodajců ale Rachardžovi napovídala o soukromí generálů i vztazích v armádě tolik informací, že ji Rachardžo začal opatrně úkolovat. „Samozřejmě neříkal jí přímo, o co mu jde, ale jakoby mimochodem položenými otázkami ji navigoval, aby se na konkrétní věci přeptala,“ tvrdí zpravodajci.

Z minulosti známe hodně případů, kdy se Rusové snažili – a často úspěšně – zlomit protivníky ke spolupráci pomocí choulostivých informací z okolí. Jenže proč nechaly tuzemské tajné služby Rachardža takový materiál sbírat? Proč nezasáhly už dávno a nenechaly psychologa zatknout policií a proč nebyli na rizikový kontakt upozorněni generálové třeba už před pěti lety? Kreml by se na ně a od nich nic nedozvěděl a armáda mohla mít ve svých řadách dál vysoké důstojníky, kteří po dávném studiu komunistických učilišť absolvovali za peníze daňových poplatníků i nákladné stáže a kurzy na prestižních západních školách.

„Já nechápu, že nás v tom nechali topit a že nás nikdo nevaroval,“ říká generál Sedlák. Ale proč mluvil o soukromých věcech před svou podřízenou, proč si ji pustil tak blízko k tělu? „Prostě jsme byli přátelé a bavili jsme se způsobem, kterým se baví dobří přátelé, nenapadlo mě, že ty informace končí u nějakého agenta, nešlo o nic označeného jako tajné,“ vysvětluje generál. Proč tedy odešel dobrovolně z armády, když se necítí vinen? „Tak to bylo postaveno, já nevěděl přesně, o co jde. Tak jsem se rozhodl odejít sám, kvůli výsluhám a odstupnému,“ říká generál. „Proč je nikdo nevaroval? Oni se měli varovat sami předtím, než si něco začali s podřízenou, každý z nich věděl, že je takový vztah rizikem i bez ruského agenta,“ argumentuje zpravodajský důstojník obeznámený s případem.

K pochopení, jak to bylo s předáváním informací mezi zdejšími službami a proč nepřišlo žádné varování, se ještě jednou vraťme na začátek Rachardžovy kariéry agenta. Jako první jej začala sledovat BIS. Podle našich informací také BIS od počátku věděla o Odehnalové i generálech, ale Vojenskému zpravodajství – do jehož pravomoci podle zákona generálové spadají, a které se mělo tímto případem zabývat – předala tyto informace až loni na podzim. Vypadá to jako velký hazard, generál Sedlák odešel v roce 2007 na velitelství NATO, aniž by kdokoli z nadřízených věděl o jeho vydíratelnosti. František Hrabal zase začal v roce 2008 pracovat jako šéf vojenského oddělení prezidentské kanceláře, který zpracovává pro prezidenta – vrchního velitele české armády – klíčové a citlivé odborné informace.

Proč zůstalo angažmá generálů tak dlouho tajemstvím, se oficiálně nedozvíme. Šéf Vojenského zpravodajství Ondrej Páleník před námi zabouchává dveře své stříbrné limuzíny s tím, že „žádné informace o případu neposkytne“, a mluvčí BIS Jan Šubert je stejně mlčenlivý. Ministr obrany Alexandr Vondra prozradí jen to, že je „s výsledky a s přístupem tajných služeb spokojen“. Podle něj neudělaly žádnou chybu, naopak odvedly „dobrou práci“. „Není důvod k nějakým obavám,“ dodává Vondra. Jeho předchůdce Martin Barták, který generály propouštěl a dnes pracuje jako náměstek na ministerstvu financí, na opakované telefonáty a SMS žádající o rozhovor neodpovídá.

Nevíme tedy, proč vojáci dostali informace o generálech až pět let poté, co začala služba Rachardža sledovat. Podle neoficiálních zdrojů prostě proto, že BIS chtěla, aby o přísně utajené operaci, na které spolupracovala se zahraničními partnery, vědělo v Česku – ve kterém unikají tajné informace ve velkém – co nejméně lidí. Jak totiž naznačuje několik velmi důvěryhodných neoficiálních zdrojů, bylo toto tajnůstkářství způsobeno tím, že při práci na případu Rachardžo se BIS ocitla na stopě daleko zásadnějšímu skandálu, než byly vztahy tří upovídaných generálů k jedné, s ruským agentem zapletené ženě.

Nešlo prý ani o kontakt Rachardža na vysokého představitele Národního bezpečnostního úřadu Vladimíra Šišu, zmiňovaný nedávno v MF Dnes. Se Šišou a jeho známým – Rusem Michailem Chmelovem – se Rachardžo kamarádil na přelomu tisíciletí, ještě před tím, než byl naverbován ruskou rozvědkou. A podle našich informací se po svém špionském závazku Rachardžo se Šišou a Chmelovem už nikdy nesešel. „Pokud jde o významného agenta, a jak se zdá, Rachardžo jím byl, je mu přikázáno, aby přerušil jakékoli styky s ruskou komunitou, která je více či méně stále v hledáčku našich tajných služeb,“ říká k této věci bývalý šéf rozvědky Karel Randák.

Podle několika informovaných zdrojů získal prý Rachardžo kontakt v nejvyšších patrech tuzemské politiky. Respekt se nedozvěděl, o koho jde, jen víme, že případ konkrétní osoby je od loňska uzavřen. „Veřejnost se o tom nikdy nedozví,“ tvrdí zasvěcený zpravodajec. „Stejně jako u generálů se tomu člověku nedal prokázat přímý a aktivní podíl na špionáži, žádné tajné informace neunikly, zase šlo o informace o soukromí důležitých lidí nebo o zákulisí některých zakázek, o něž mají Rusové zájem,“ doplňuje zdroj. Věc se prý vyřešila skrytě, podobně jako u generálů byli upozorněni spolupracovníci politika a ten byl odstaven od všech klíčových informací. Robertu Rachardžovi bylo prý tajnými službami loni v září naznačeno, že se o jeho aktivitách ví, a dostal dvacet čtyři hodin na to, aby opustil Česko. Což Rachardžo udělal – odjel tak rychle, že se ani nerozloučil se svou ženou, která vzápětí ohlásila policii jeho zmizení a po Rachardžovi bylo loni v říjnu vyhlášeno celostátní pátrání jako po nezvěstném. Rachardžo podle všeho žije dnes v Moskvě.

„Je to úspěch,“ říká zainteresovaný zpravodajec. „Rusové nevědí, co o nich víme my, jen to, že jsme odhalili Rachardža, netuší, jak daleko jsme infiltrovali jejich zpravodajskou síť, a musejí tu větev, která řídila Rachardža, úplně přebudovat,“ vysvětluje zpravodajec. Jenže tento úspěch vyvolává u laiků řadu otázek. Některé už padly, například proč nebyli generálové upozorněni na působení Rachardža a jak je možné, že generál Sedlák sloužil po své aféře v Bruselu, jiné ještě ne; třeba jak je možné, že všichni tři generálové měli celou dobu sledování tajnými službami prověrku od Národního bezpečnostního úřadu na seznamování s přísně tajnými informacemi. Z neoficiálních zdrojů obrysy příběhu známe, ale kdo nám zaručí, že nás BIS netahá za nos? Navíc je tu jedna klíčová věc. Jeden velmi blízký vztah agenta s lepší sekretářkou stačil Rusům na to, aby velmi zdiskreditovali v zahraničí prestiž českého vojska. A jak je vlastně možné, že informace o špionážní aféře, tak dlouho strážená před politiky i konkurenční tajnou službou, nakonec utekla do médií, když zveřejnění jednoznačně nahrává Moskvě?

BIS i Vojenské zpravodajství na dotazy neodpovídají. Je samozřejmě pochopitelné, že veřejnost nemůže chtít vysvětlení všech okolností špionážního příběhu, svázaného předpisy o mlčenlivosti, přímo od tajných služeb. Aféru by se měli snažit vysvětlit hlavně vojáci.

„Stát, dál nemůžete!“ vyštěkává za velkými dveřmi generálního štábu namísto pozdravu jeden z členů ozbrojené stráže. Projít opravdu nejde, mramorové foyer je hned zkraje přehrazeno masivními kovovými turnikety, za nimiž patroluje další ozbrojená stráž. „Není to možné. Proč? Vedení armády už jednou jasně řeklo, že s vámi nechce mluvit, tak to prostě není možné,“ říká voják na otázku, zda můžeme hovořit s nějakým vyšším důstojníkem štábu.

Takže si to pojďme ještě jednou připomenout: Armáda má po úniku informace o aféře jejích generálů velkou ostudu. Nemusela by mít, kdyby BIS před lety upozornila kolegy z vojenské tajné služby, že generálové vyvolávají chováním rizika, anebo kdyby upozornila Nejvyšší bezpečnostní úřad, aby si generály znovu prověřil. Sedlák, Prokš a Hrabal by přišli okamžitě o prověrku na seznamování s přísně tajnými informacemi (kvůli Odehnalové a Rachardžovi o ni přicházejí až nyní), a tím pádem také o posty i uniformy.

Neoficiální zdůvodnění nečinnosti máme – nedůvěra mezi službami a žárlivá ochrana svých poznatků, oficiálně ale všichni odkazují na zákon o mlčenlivosti. Jediný, kdo by se v kauze mohl vyznat a předložit veřejnosti srozumitelné vysvětlení, jsou tudíž poslanci – především ti z branně bezpečnostního výboru či z komisí pro kontrolu BIS a Vojenského zpravodajství, kteří mají právo kontrolovat uzavřené případy tajných služeb. A případ Rachardžo prý uzavřený je.

„Požádal jsem o vysvětlení premiéra,“ říká poslanec Antonín Seďa (ČSSD). Jako jediný z branně bezpečnostního výboru se v případu ruského špiona orientuje a má i detailnější otázky. „Proč si toho chlapa nechali nakonec utéct?“ ptá se například. Dalších šest oslovených delegátů z bezpečnostních výborů nebo komisí říká, že o věci nic nevědí a že ani nevědí, jestli se jí budou zabývat.

Ministr obrany i mluvčí BIS nás opakovaně ubezpečují, že služby odvedly výbornou práci, kterou prý ocenili i spojenci z NATO. Ale bez odpovědí výše zmíněné otázky je jasné, že v souboji mají zatím navrch Rusové. Tři zdiskreditovaní generálové proti jednomu naverbovanému a nyní vyhnanému psychologovi je skóre, které si zaslouží vysvětlení.

(Respekt, www.respekt.cz)