Říjen 2010

Českobratrská církev evangelická a českoněmecké vztahy

Zdeněk Susa

Jednou z cest, kterými do Čech a na Moravu putovalo křesťanství, byla i ta vedoucí z německých zemí. Vystoupením Martina Luthera přestali být čeští podobojí (utrakvisté) osamělým ostrůvkem odlišného vyznání. (Byť nesmíme zapomínat na husitské a bratrské kontakty s valdenskými a s východními církvemi.) Německé luterány chápali jako bratry ve víře a měli s nimi dobré vztahy a rozsáhlou spolupráci až do třicetileté války.

Rozhodnutím vítězného krále Ferdinanda II. evangelické církve v roce 1627 v Čechách a 1628 na Moravě institučně zanikly, resp. byly zapovězeny. Mnozí evangelíci odešli do exilu právě do německých zemí. Pomoc pro zbylé evangelické věřící pak přicházela převážně z Německa. V německých zemích se tiskly a pašovaly se odtud české knihy. Čeští evangelíci se stále znovu přesvědčovali, že evangeličtí Němci jsou přátelé. Tajným evangelíkům v českých zemích se dokonce přezdívalo „perlinčané“ (dnes bychom řekli Berlíňané), protože pomoc pro sebe viděli u pruského krále – habsburského nepřítele. Jedním z důvodů vydání tolerančního patentu (1781) císařem Josefem II. byla možná právě také snaha získat si loajalitu této tušené menšiny, která by jinak mohla mít sklon sympatizovat s nepřítelem.

Přátelské vztahy českých a německých evangelíků trvaly i v 19. století v době rostoucího národního vlastenectví. Pomocné dílo evangelíků v Německu (Gustav-Adolf-Verein) podporovalo i české evangelické sbory v Čechách a na Moravě. Zejména po tzv. císařském patentu z roku 1866, kterým byly zrovnoprávněny evangelické církve v Rakousku, byla řada kostelů u nás postavena za německé peníze. (Když vám někdo postaví kostel, asi vás nemá v nenávisti a vy ho také jen obtížně dokážete nenávidět z nacionálních důvodů.)

Vzájemnosti českých a německých bratrů ve víře napomáhalo i to, že evangelíci z českých zemí – mluvící česky i mluvící německy – patřili do stejných církví a s rakouskými evangelíky měli i společné vedení. K rozdělení došlo až po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918. Česky mluvící evangelíci – luteráni a kalvinisté – se spojili a vytvořili Českobratrskou církev evangelickou. Německy mluvící evangelíci vytvořili, spíše z nouze, Německou evangelickou církev v Československu. Tyto dvě církve se během zhoršujícího se národnostního napětí stále více vzdalovaly.

Oddálení však nebylo absolutní. Proto se dokázali čeští evangelíci v roce 1945 kriticky vyjadřovat k probíhajícímu odsunu Němců. Nebyly to nějaké ojedinělé individuální hlasy, ale usnesení synodu ČCE: „Nedejme se uchvátit duchem mstivosti a hrubé odvety. Překonávejme lakotu a bezohledné sobectví, které letos tolikanásobně poskvrnilo svědomí a čest našeho národa. Hrůzy, které na lidstvu i na nás byly spáchány, nemějme za příklad, ale za výstrahu. Řešme nejbolestnější problémy spolužití národů v duchu humanity, v duchu Kristově, jenž ani v soudech nedovoluje, aby bylo zapomenuto na milosrdenství. Prosme Jej o vítězství nad sebou samými a nad každým náporem zhoubné vášně. Buďme lidem přísné mravní kázně. Jen to je cesta skutečného upevnění národní svobody.“ (Poselství 9. synodu Českobratrské církve evangelické, 1945)

ČCE se po odsunu ujala zbylých německých evangelíků. Vytvořila dvojjazyčné sbory, kde se konaly české i německé bohoslužby (dodnes na příklad v Aši). Opět cituji z poselství 9. synodu: „Nové poměry přiměly vedení německé evangelické církve v českých zemích k žádosti o přičlenění zbytků této církve, jimž bude dovoleno zůstati v našem státě, k naší církvi. Ve jménu Krista Spasitele a Pána všechněch národů jsme se rozhodli vyjít vstříc této prosbě a obnovit tak v rámci našeho církevního zřízení organizační jednotu evangelíků v českých zemích, jaká byla do roku 1918... Modleme se za obnovení styků s věrnými vyznavači evangelia mezi německými evangelíky, těžce zkrušenými nacionálním socialismem, jehož bezbožnost tak dlouho neprohlédli, a buďme sami pozorni, abychom nepropadli podobným bludům.“

Po válce se postupně obnovily také vztahy s evangelíky v Německu, kteří pak nám – bratřím za železnou oponou – mnohostranně a účinně pomáhali. Pomáhali také Holanďané, Švýcaři, Skoti, Američané a další, ale německá pomoc byla asi nejvýznamnější. Snad každý českobratrský sbor měl alespoň nějaký čas svého partnera v Německu. (A mnoho dalších partnerství se, zvláště v příhraničí, otevřelo po roce 1989.)

Po roce 1989 se v ČCE vynořila myšlenka, že je zapotřebí začít mluvit o odsunu sudetských Němců jako o živém problému. Toto téma bylo dlouho tabu a diskusi o něm dlužíme v první řadě sami sobě. Diskuse se začala vést v poradním odboru Synodní rady ČCE pro sociální a mezinárodní otázky. Trvala několik let a návrh prohlášení k této problematice se snad třináctkrát přepisoval. Konečně v roce 1994 dostala Synodní rada hotový návrh prohlášení a svým usnesením je přijala. Poslala je do všech evangelických sborů na vědomí a k případné diskusi. Rok na to byl návrh předložen synodu, který ho přijal jako prohlášení ČCE.

Stále jsme si mysleli, že to je prohlášení pro nás – dovnitř církve a dovnitř české společnosti. Však i dlouhá a bolestná příprava dokumentu v poradním odboru dokumentovala, že je to problém v první řadě česko-český. Ale usnesení synodu jsme přeložili do němčiny a poslali je na vědomí sesterským evangelickým církvím v Německu. Tam mělo naše prohlášení velký ohlas. V roce 1996 bylo zařazeno na program celoněmecké evangelické synody Evangelische Kirche in Deutschland (EKD), která na ně reagovala svým velmi vstřícným prohlášením. Navrhla, aby obě církve – EKD a ČCE – vytvořily pracovní skupinu, která by se problematice česko-německých vztahů věnovala do větší hloubky.

Přiznávám, že na české straně to vyvolalo obavy. Domnívali jsme se po zkušenostech s formulací prohlášení, že je to maximum, na kterém jsme schopni se dohodnout, že stěží dokážeme jít dál. Také jsme se báli, že nás německá strana může tlačit někam, kam nebudeme moci jít. EKD je totiž podstatně silnější partner než ČCE; EKD reprezentuje třetinu Němců, má tedy i značný význam politický a je na něj zvyklá, ČCE naopak reprezentuje sotva jedno procento Čechů, nikdo z politiků ji tedy nemusí brát vážně a také my jsme na to zvyklí. Z toho vyplývá jakýsi náš komplex menšího bratra a z tohoto úhlu pohledu jsou pochopitelné naše obavy.

Nicméně společná pracovní skupina byla sestavena – po sedmi za každou stranu – a začala jednat. Z německé strany předsedal Dr. Jürgen Schmude, praeses synody EKD, z české strany jsem předsedal já; byl jsem tehdy synodním kurátorem. Mohu dosvědčit, že německá skupina s námi od počátku jednala jako s rovnoprávnými partnery, bratrsky a ohleduplně. Setkávali jsme se střídavě v Německu a v Čechách. Na začátku jsme se domnívali, že budeme mluvit hlavně o budoucnosti vztahů, brzy jsme poznali, že bez minulosti to nejde. Při každé schůzce jsme diskutovali o nějakém období společných složitých dějin a snažili jsme se pozorně naslouchat – Češi Němcům a Němci Čechům.

Brzy jsme se shodli, že výstupem z našich jednání bude příručka v němčině a v češtině pro zájemce o spolupráci v našich církvích. Bude v ní historický úvod, citace důležitých dokumentů, přehled o dosavadních kontaktech, praktické adresy i návrh společných českoněmeckých bohoslužeb i s biblickými texty, písněmi a modlitbami. Všechno nám připadalo bezproblémové, až na historický úvod. Předpokládali jsme, že to budou dva hlasy – český a německý – a že budou stát vedle sebe. Nakonec jsme si během rozhovorů natolik porozuměli, že jsme byli schopni i o historii psát společně.

Důvěra, vzniklá při rozhovorech ve společné pracovní skupině, vedla k tomu, že jsem byl v květnu 1998 pozván do Norimberka na Sudetoněmecký den, abych tam kázal při evangelické bohoslužbě. Kázal jsem na Ef 2,14: „V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár.“ Sudetští Němci jsou převážně katolíci, evangelická bohoslužba je tedy méně navštívena než katolická mše, přesto jsem měl posluchače a setkal jsem se s přátelským ohlasem.

Německá verze knihy vyšla v roce 1998 a česká v roce 1999. Jmenuje se podle tohoto biblického verše: Der trennende Zaun ist abgebrochen. Rozdělující zeď je zbořena.

Dnes je možno říci, že ve vztazích českých a německých evangelíků nejsou problémy. Existuje síť fungujících vztahů na nejrůznějších úrovních – od celocírkevních po osobní. A recept na dobré vztahy potvrzený naší zkušeností: Setkávat se, poznávat se a mluvit spolu. A při tom mluvení neprosazovat svou předem hotovou pravdu, ale hlavně si navzájem pozorně a s pokorou naslouchat!