Listopad 2010

Už zase boj s korupcí

Zdeněk Altner

Pětina státního rozpočtu, to je oč tu běží. Korupce není nic jiného než nemravný kšeft s mocí, kterým mafie úplatných veřejných činitelů profituje na nelidském bezpráví.

Tak tu máme zase obvyklý předvolební folklór – boj s korupcí. Od r. 1998, kdy Miloš Zeman proklamacemi o spálené zemi a čistých rukou vyhrál volby připomíná korupce mýtickou příšeru. Je jako duch, o kterém všichni mluví, ale nikdo jej neviděl. Čím déle a usilovněji se proti ní bojuje, tím hrozivější podobu dostává. Poslední mně známý odhad ztrát způsobených korupcí, vyčíslený ČNB na 200 miliard korun ročně, dává tušit, že to není problém řádu milionů, o kterých se tu a tam dovíme z médií.

Ostatně i akce čisté ruce skončila jediným uvězněním - Ivo Svobody. Slovenský kolega k jeho kauze lakonicky shrnul svůj názor. V zemi, kde se tunelují miliardy je ministr financí léta vyšetřován pro kolik? Tři čtyři miliony? Pane kolego, o čem to je? Byla příčinou snaha zbavit se někoho, kdo mohl vědět o skrytém financování Lidového domu v době největší nouze ČSSD, nebo jako ministr financí překážel prodeji IPB za symbolickou korunu ČSOB namísto uvalení správy státní Konsolidační banky?

Od té doby, úměrně s tím, jak se stupňuje slovní rozhořčení a odhodlání českých politiků bojovat s mýtickou příšerou korupce, se v žebříčcích pořadí zemí sestavovaných TI podle míry korupce propadá Česká republika stále níž mezi rozvojové země. Kde jsou ty doby, kdy ještě nestavěli politici veřejně na odiv svoji „nedoceněnost“ v politice „zázračným“ zbohatnutím po odchodu z politiky, sotva se moci chopí „druhá strana“.

Exposlanec EP Josef Zielenec nedávno prohlásil, že Českou republiku tíží pandemie korupce. Současně vyjádřil naději, že ministr Vondra s tím už konečně něco udělá a postará se, aby se aktuální skandál na ministerstvu obrany s pár desítkami milionů nezametl pod koberec. Ó, ty svatá prostoto! Je-li exposlanec EP takto naivní, co chudák řadový občan. Tu obálku, do které je možno vložit miliardu korun, bych chtěl vidět.

Zkusme uvažovat jinak. Dejme tomu, že jistý mocenský subjekt měl po r. 1990 plné ruce práce s privatizací. „Zprivatizovat“ státní majetek na své bílé koně nebyla maličkost. To si vyžádalo profesionální logistický postup s ovládnutím politiky napříč parlamentním politickým spektrem, státního aparátu a především médií. I státní majetek jednou dojde. A tak koncem devadesátých let privatizační žně končí. Z čeho financovat skryté ovládání země dál? Diktaturu nelze postavit jen na vydírání. Naopak. Právě skrytá diktatura nesmí vypadat jako koncentrák. Sem tam jde přisypat pár drobných z nějaké té konkurzní mafie, nějakého toho tunelu ze zbývajících státních podniků. Na systémově pevné ovládnutí země to nestačí. A tak zbývá jediný dostatečný zdroj - státní rozpočet.

Zatímco v přechodném období zejména prvé poloviny devadesátých let se subjektu tu a tam vymklo z rukou jmenování např. Jiřího Šetiny nebo Stanislava Novotného do strategických mocenských funkcí, s opoziční smlouvou subjekt pevně ovládl celé politické spektrum a tím vyšachoval demokratický systém dělby moci s jeho nahodilými zásahy. Od té doby se zázraky nedějí, nebo jen zcela výjimečně. Oficiálně deklarovaný systém opoziční smlouvy stačil za dobu své existence do r. 2002 vytvořit dvě základní podmínky pro nastolení svého skrytého fungování po oficiálním ukončení platnosti opoziční smlouvy.

První podmínkou další existence smluvně opozičního režimu byly změny ve vedení tajných služeb. Jak známo, Achillovou patou každého ústavního demokratického zřízení jsou tajné služby. Je to dáno smyslem jejich existence. Ústavní demokratické zřízení je založeno na dodržování pravidel daných ústavou. K ochraně pravidel daných ústavou je tajným službám povolena výjimka z jejich dodržování. Jejich činnost je utajena k tomu, aby mohly zavčas nejen státní orgány, ale v případě existenčních hrozeb i veřejnost varovat před bezpečnostními hrozbami ústavnímu demokratickému zřízení.

Existenční nutností každého ústavního demokratického zřízení je stanovení přesných podmínek, za kterých mají tajné služby povolenu výjimku z dodržování pravidel daných ústavou. To nestačí, pokud ústavnímu zřízení zcela oddaným parlamentem není zajištěna řádná nezávislá kontrola, zda tajné služby stanovené podmínky dodržují. Při nedostatečně kontrole se tajné služby z povahy věci stávají největší bezpečnostní hrozbou ústavnímu demokratickému zřízení. Namísto toho, aby byly státními orgány ovládány, může nedostatečná kontrola umožnit jinému subjektu ovládnout tajné služby ke skrytému ovládnutí státních orgánů a tím i k utajenému zmocnění se v zemi moci. Předchůdci Jiřího Růžka ve vedení BIS nezabránili proniknutí ústavnímu demokratickému zřízení neloajálním osobám do vysokých ústavních funkcí, mimo jiné i v parlamentu. To umožnilo vedení BIS Jiřího Růžka a následně Jiřího Langa vymknout se účinné kontrole parlamentu úplně a postupem doby ovládnout rozhodující podíl moci ve státě.

Od jejich nástupu do vedení BIS lze vysledovat dynamický nárůst korupce zneužíváním nejen státní moci. Osoby, které ohrožují skryté fungování opoziční smlouvy, např. Vladimír Hučín svým působením v BIS, nebo např. smluvními závazky ČSSD já, jsou vystaveny likvidačnímu existenčnímu nátlaku, který nese znaky metodického postupu BIS. Nátlak zahajují námezdní novinářští ostřelovači štvanicí na způsob mediálního lynče. Jakápak presumpce neviny. Mediální lynč je přípravou veřejnosti na kriminalizaci zájmové osoby pod jakoukoliv, i tou nejnesmyslněji vykonstruovanou záminkou.

Před svým zatčením byl Vladimír Hučín médii veřejnosti představován jako mnohonásobný zločinec. Mnohonásobné trestní stíhání zájmové osoby sleduje možnost nechat ji odsoudit alespoň za některý (zpravidla méně závažný) „zločin“ k pokrytí vazby pro případ, že se nepodaří prosadit odsouzení za „hlavní zločin“. Po letech nezákonného věznění a všestranného mediálního ostouzení se smluvně opoziční režim vysmál nikoliv jen Vladimíru Hučínovi, ale především veřejnosti přisouzením 200.000 Kč finančního „zadostiučinění“.

Dne 11. 1. 2000 rozhodl Ústavní soud kauzu Lidového domu ve prospěch ČSSD. Nález Ústavního soudu znamenal, že já jsem svoje smluvní závazky splnil a na řadě je ČSSD. Dne 24. 1. 2000 otiskuje časopis EURO další z celé série článků Ďáblův advokát. Motto: Nechceš-li platit dluhy, prohlaš svého věřitele za zločince. Poslední článek uveřejnilo EURO dne 9. 5. 2000, tedy poté, co sdělením obvinění ze dne 27. 4. 2000 jsem z vůle Úřadu vlády ČR již byl Policií ČR trestně stíhán za plnění zákonné povinnosti. Charakteristiku obdobné „metodiky“ vykazuje i případ Yekty Uzunoglu, který patrně překážel ruským tajným službám prosazováním české dodávky elektrárny do Turecka.

Zvláštním případem je kauza Jiřího Čunka. Nečekanou shodou okolností se stal předsedou parlamentní strany člověk, který nebyl vydíratelný a - ó, ta hrůza - stal se dokonce místopředsedou vlády. Zločinem „justiční mafie“ bylo, že namísto splnění ústavní povinnosti nechat zahájit vyšetřování podezření ze zneužívání pravomoci a zločinného spolčení dotčených orgánů policie a státních zastupitelství, se z obavy z BIS „radili“ o tom, jak zabráněním justičnímu zločinu, postoupením věci nestrannému státnímu zástupci, zachránit vládu Mirka Topolánka.

Kolik je takových případů, o kterých se veřejnost z médií nedozví? Nedávné zveřejnění vyděračských praktik příslušníků BIS k nátlaku na podnikatele Jiřího Šatánka, aby porušením zákona a podnikatelské etiky podvedl své klienty a umožnil BIS v rozporu s ústavou slídit v soukromí jeho klientů, vyvolává otázku, jaké jsou záruky, že obdobného nátlaku BIS jsou ušetřeni novináři, advokáti, soudci, policisté, politici atd. atd. Podle mého názoru kauza Jiřího Čunka nasvědčuje, že do doby rozpuštění BIS a zveřejnění a odsouzení jejích protiústavních aktivit nejsou záruky žádné.

Skryté fungování smluvně opozičního režimu je založeno na nemravném kšeftu mafie úplatných veřejných činitelů především se státní mocí. Nemravný kšeft se státní mocí plodí míru nelidského bezpráví, jejíž rozsah je veřejnosti z podstatné části médii utajován. Rozrůstání armády bezdomovců, v níž není vidět zástupce menšin, ukazuje, kdo v prvé řadě je obětí nelidského bezpráví smluvně opozičního režimu. Rozhodující oporou smluvně opozičního režimu je BIS. Kauza Kubiceho zprávy o hrozbě prorůstání organizovaného zločinu do politických struktur a státního aparátu je kauzou o suplování ústavních povinností BIS policií. BIS mlčí.

Podle dostupných informací odhaduje ČNB ztráty způsobené ročně korupcí na státním rozpočtu částkou okolo 200 miliard korun. Pětina státního rozpočtu promarněná korupcí je takovou bezpečnostní hrozbou pro Českou republiku, že BIS by už dávno musela odhalit, kdo všechno z politiků, soudců, advokátů, státních zástupců, novinářů, státních a ostatních veřejných činitelů se na úkor daňových poplatníků na korupci státní, resp. veřejné moci přiživuje.

Článkem Diskriminace protiústavním soudem a ústavní ochrana volebního práva občanů ze dne 17. 8. 2010 jsem poukázal na hrozbu utajeného mocenského převratu zfalšováním výsledku voleb. Informační embargo této hrozby ve většině médií nasvědčuje zájmu smluvně opozičního režimu veřejnost o podezřelých okolnostech neinformovat. Z jakého jiného důvodu, než ve falšování výsledků voleb pokračovat? Publikování dalších průzkumů „veřejného mínění“ to jen potvrzuje. BIS mlčí.

Od r. 2002 neplní Česká republika jako snad poslední stát v EU svoje závazky z mezinárodní Trestněprávní úmluvy o korupci. Neuzákonila zločin úplatkářství veřejných činitelů poskytnutím, nebo jen přislíbením, jakékoliv nepatřičné výhody při výkonu veřejné moci. Nezřídila na státní moci nezávislý protikorupční vyšetřovací úřad ani protikorupční soud. Kdyby již v r. 2002 Česká republika závazky splnila a státní rozpočet by v průměru za tu dobu ušetřil na korupci ročně polovinu odhadu ČNB, tedy částku 100 miliard korun, kde by byl státní rozpočet v r. 2010?

Mezi ČSSD a současnou vládní garniturou se zdá být jediný rozdíl. Vedení ČSSD si kupuje hlasy předhozením nějaké té miliardy a - zjevně v naději na „zázračné“ zbohatnutí po svém odchodu z politiky - dluhy nechává budoucím. Současná vládní garnitura seškrtáním výdajů a politikou „rozpočtové odpovědnosti“ nechce smluvně opoziční režim v blízké době ohrozit. Není to proto, že se ještě nestačila připravit na odchod z politiky?

Smluvně opoziční shoda je na jednom. Ber, kde ber, škrtej, kde škrtej, jen na tu „pětinku“ státního rozpočtu nesahej. To je druhá podmínka, která udržuje smluvně opoziční režim u moci. A tak jsou „zázračně“ zbohatlí bývalí politici nedotknutelní. Možná se bude čím dále horlivěji bojovat s obálkovou korupcí. Nedej bože, aby se za miliardovou korupci se státní mocí muselo zavírat. To by byl konec smluvně opozičního režimu. Dá se pochybovat o tom, co je základem fungování smluvně opozičního režimu?