Listopad 2010

Několik připitomělých otázek charakteru přímo mezinárodního

Petr Andrle

Normální český člověk to má velice těžké. Nejprve si přečte v novinách, že Francie má potíže s přistěhovalci a s Romy, a že s její ekonomikou to také není nejlepší. A Sarkozy to má nahnuté. Poté se dozví, že Němci jsou na tom ekonomicky již tak, že už to není, co to bývalo. A počet nekvalifikovaných Turků roste. Většinou se prý nechtějí ani učit německy. A Merkelová to nemá v rukách, ztrácí politické body. A Italové? Ti se stále hádají. Berlusconi vrší jeden skandál na druhý a všichni ho neustále opouštějí. Ženy i spojenci. Angličané se stále dívají na Evropu svrchu, země se otřásá stále v nějakých potížích. A Nizozemsko pochopitelně doplácí na svoji příliš liberální migrační politiku a navíc se díky národnostním třenicím tak trochu rozpadá.

Tak zprávy tohoto druhu (většinou uvedené v zásadních článcích listů) si mohl obyčejný český človíček přečíst za poslední tři měsíce v různých našich listech. Ještě pesimičtější zprávy se mohl dozvědět o Portugalsku, Rakousku, Španělsku a pochopitelně Řecku. Nepočítaje v to Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Kosovo. Jen o Makedonii toho moc nebylo napsáno. Turci jsou na tom také velice špatně. Články, v nichž se píše o tom, co v tom či onom státě dělají dobře a mimořádně dobře, ty byste spočítali na prstech jedné ruky. A najdou-li se, jde většinou o zprávy, nikoli o nějaké kvalifikované rozbory. Většina časopisů je na tom také tak.

Nu a pak dostává náš čtenář další lekce z mezinárodní politiky a ty začínají a končí tím, že Evropská unie jako společenství států nestojí za nic, že se stejně rozpadne, že čelí hrozným krizím, byrokracii, neschopnosti svých představitelů. Jde-li o nás, pak nám Evropská unie chce diktovat, co máme dělat, ale my se nedáme, protože si nenecháme sahat na suverenitu nějakým socialistickým uskupením států.

Nedivím se pak již vůbec tomu, že obyvatel Česka nemá logicky moc velký zájem o mezinárodní události, o evropskou politiku a z toho plyne i to, že si také často myslí, že bychom se neměli v tom Afghánistánu, v Kosovu či jinde nějak zvlášť angažovat. Proč také, když svět se vlastně řítí do propasti.

Jediným stabilním bodem v Evropě je Česká republika. Přežila krizi, protože neskočila na tu léčku s eurem, teď ještě aby nám schválili tu výjimku k Lisabonské smlouvě a k moci se postupně dostali opět socialisté. Pak bude opět v české kotlině ráj na zemi. Nám Čechům je totiž od Bílé Hory neustále ubližováno, každých padesát let minimálně jednou. A hodně. Přitom, a přesto, jsme téměř ekonomickým tygrem Evropy. Tedy, ještě před pár lety jsme jím prý byli.

Evropská unie je plná socialismu, řekl mi nedávno jeden mladý člověk, který socialismus nikdy nezažil. A na moji otázku proč si to myslí, odpověděl, že tak uvažuje a píše pan prezident i paní Bobošíková. A to že mu stačí a že jim oběma bezmezně věří. Bohužel již mi nebyl schopen vysvětlit, co to vlastně socialismus je.

V loňském roce dotovalo Německo činnost Evropské unie téměř devíti miliardami eur. Francie dodala do unijního rozpočtu šest a půl miliardy eur. Itálie více než šest miliard eur. Británie téměř 4 miliardy eur a maličké Nizozemsko jednu a půl miliardy eur. Z toho jsou již odpočítány částky, které tyto země získaly zpětně. Teď mi řekněte, proč to tyto země, které se neustále pohybují v nějakých problémech, dělají? A jestli je tohle socialismus, tak co bylo u nás v letech 1948-1989? To byl snad opravdový socialismus. Koncem konců pan prezident a paní Bobošíková ani jiný socialismus nezažili, takže hovoří-li o socialismu, musí mít nutně na mysli tento. Ale dávaly snad země RVHP do společného fondu miliardy dolarů?

A vedle toho téměř každý komunální politik (současný i budoucí), mnohé ministry nevyjímaje, na otázku, jak chce zajistit prostředky na to či ono, často odpovídá, že bude třeba využít peněz z Bruselu. To myslí jako těch socialistických peněz?

Tak teď mi to jako nejde do hlavy. Brusel je hlavním městem socialistické západní Evropy. Země, které si pomalu nevědí rady s chodem státu (viz první odstavec), mají tak skvělé hospodářské výsledky, že jen pět z nich může dát na společný stůl téměř 27 miliard eur. Zatím co my frajeři, kteří si nedáme sahat na samostatnost, můžeme naprosto svobodně a samostatně splácet ročně 70 miliard jen na úrocích státního dluhu. Je to sice jen v korunách, ale i tak je to pěkné číslo, neboť euro stejně nestojí za nic a bude velmi brzy příčinou rozpadu toho celého socialistického bruselského uskupení.

Proč si ale těch 27 miliard radši nenechají a nedají je svým chudým? Ono je to totiž ještě více. Nemalými částkami dotovaly v roce 2009 EU také ještě Dánsko, Finsko, Rakousko, Švédsko, Irsko, něco přidali dokonce i rozdělený chudák Kypr a maličká Malta.

Proč si proboha ty peníze opravdu nenechají? Inu je to těžké na pochopení, ale zkusme to. No protože teprve tehdy by byl v těchto zemích Evropské unie nastolen skutečný socialismus. Myslíte si, že to náš človíček pochopí, když má k dispozici pouze televizi, rozhlas a noviny? A politiky?