Listopad 2010

Beneš - Jaksch - Ripka - odsun

Stanislav Berton

Koncem 1948 jsem začal v Londýně studovat historii vztahů mezi Čechy a Němci v zemích bývalé Koruny české a Československa. Chodil jsem často do knihovny Britského muzea, jedné z největších na světě. Byl jsem velice překvapený obrovským počtem českých knih ze staletích předminulých a z XX. století. Bádání bylo zdlouhavé. Důležité pasáže jsem musel opisovat ručně, což pracovnímu tempu příliš neprospělo. Škrabopisný rychlopis jsem nemohl v mnoha případech sám po sobě rozluštit. Srdečné díky inženýrům, kteří vynalezli moderní kopírovací techniku! Dnes by v citátech neměla chybět ani tečka.

Pracovní název studie zněl Jak došlo k odsunu. Opíral jsem se o paměti prezidenta Edvarda Beneše, jediné dokumentární dílo o tomto námětu vydané brzo po II. světové válce. Beneš zde píše na mnoha stránkách o jednání během války s Wenzlem Jakschem, bývalým čs. poslancem za protinacistickou Sudetoněmeckou sociálně demokratickou stranu, a s jeho spolupracovníky: de Wittern, Reitznerem, Wienerem a Katzem. Dověděl jsem se, že všichni se po válce nevrátili do Československa. Jsa duše zvědavá i zvídavá, domluvil jsem si s nimi schůzku. Povinností badatele, byť amatérského, je vyslyšet i druhou stranu, ba každou stranu.

Přišel jsem do skrovně zařízené kanceláře v laciné části Londýna. Měl jsem doporučení od armádního generála Lva Prchaly, předsedy Českého národního výboru v Londýně (ČNV). Byl mezi šesti Čechy a šesti Poláky, kteří společně vyhlásili 12. prosince 1945, že „český a polský národ nenesou odpovědnost za metody použité při provádění odsunu, nařízeného československou a Prozatímní polskou vládou, nastolenou bez svobodně vyjádřené vůle obyvatelstva". (1) Na schůzce byli přítomni: Eugen de Witte, Richard Reitzner, Franz Katz, bývalí poslanci předválečného čs. parlamentu, a Franz Rambouske, který znal perfektně česky. Nemohl jsem nepostřehnout, že všichni měli na sobě ošoupané kalhoty. (2) Co je nejbolestněji zranilo na celé odsunové taktice a propagandě, byla proradnost Huberta Ripky. Tento talentovaný český novinář, až do počátku října 1938 vedoucí redaktor týdeníku Demokratický střed (3) a spolupracovník Lidových novin, jezdil v krizových měsících v r. 1938 na schůze a manifestace sudetoněmeckých antinacistů. 28. července vystoupil na společné tribuně s de Wittern a Jakschem v Karlových Varech. Byl přivítán bouřlivým potleskem. Na konci proslovu Ripka prohlásil se slzami v očích: „Věřte mi, československou demokracií nebudete opuštěni!"

Ripka odletěl počátkem října 1938 do Londýna s několika zavazadly dokumentů. V r. 1939 vydal knihu Munich: Before and After (Victor Gollanz, Left Book Club, London. Not for sale to the public (Vydání levicového knižního klubu, Londýn. Neprodejné veřejnosti), v níž popisuje situaci a názory mezi sudetskými Němci, ještě za čerstvé paměti. (4) Věnuje velkou pozornost henleinovskému puči, který měl vypuknout po Hitlerově řeči v Norimberku, 12. září 1938: „Rád bych zdůraznil skutečnost, že ačkoliv povstání mělo být podle štváčů všeobecné, nerozšířilo se na všechny sudetoněmecké kraje. Velká část území zůstala naprosto nečinná a v několika místech byli Henleinovi terorističtí agitátoři odehnáni samotnými členy Sudetoněmecké, Henleinovy strany". (strana 19) „Většina sudetských Němců nesympatizovala s národním revolučním socialismem... Protinacistické živly vždy tvořili nejméně jednu třetinu sudetských Němců... Kdyby bylo pravdou, že většina sudetských Němců skutečně považovala Hitlera zastoupeného mezi nimi osobou Henleina za svého vůdce, každý by mohl očekávat, že by se dychtivě chopili příležitosti, povstali by a osvobodili se od českého jha. Ve skutečnosti však to byla pouze menšina, složená ponejvíce z nezkušené mládeže, která projevila nadšení pro pangermánské heslo o sjednocení všech Němců: Ein Volk, ein Reich, ein Führer". (str. 20)

„Nemohu ani dostatečně zdůraznit fakt, že požadavek spojení s Říší nebyl spontánním vyjádřením vůle většiny sudetských Němců. Tento požadavek byl mezi ně vznesen menšinou pangermánských extrémistů, kteří úzce spolupracovali s Hitlerovým politickým štábem a sledovali jeho instrukce... Jakmile bylo vzbouření potlačeno (pokus o nepokoje proběhl 13. a 14. září 1938), stalo se předmětem kritiky významných členů Sudetoněmecké strany. Ti se zřekli radikálních vůdců, kteří mezitím uprchli do Německa a prohlásili věrnost Československu". (str. 21)

„Ačkoliv Henlein vyhlásil v říšském rozhlase, že každý sudetský Němec, který uposlechne čs. mobilizační vyhlášku, se dopouští velezrady na německém národě, jeho vyhrožování příliš nezapůsobilo na sudetoněmecké obyvatelstvo. Až na několik výjimek sudetští Němci uposlechli mobilizační rozkaz bez váhání". (str. 137)

Výše uvedené citáty z Ripkovy knihy o Mnichovu o postoji sudetských Němců v r. 1938 musí udivit každého nezaujatého čtenáře, pokud se o této knize někde dočetl v poznámkách pod čarou. V českých knihovnách patří mezi nejvzácnější svazky politické literatury. Když jsem četl Munich: Before and After poprvé, nemohl jsem uvěřit svým očím. Pravý opak tvrdila o postoji sudetských Němců česká propaganda během II. světové války, po válce a vlastně až do dnešních dnů. Pochopil jsem, proč byli předáci sudetoněmeckých sociálních demokratů v Londýně tak šokováni Ripkovou politickou mrštností a bezmravností.

De Witte mně sjednal schůzku s Jakschem. Bydlel ve skromně zařízeném bytě, v laciném předměstí Londýna. Zpočátku byl zdrženlivý. Také on byl velice zraněný nepochopitelnou zradou Ruberta Ripky, kterého považoval za osobního přítele. Rozpovídal se o jednáních v Londýně s Edvardem Benešem. O Benešových zákulisních taktikách jsem v r. 1948 začal hodně slyšet (neměl jsem z toho příliš velkou radost, neboť druhý čs. prezident Edvard Beneš byl za mého mládí mým politickým idolem) od JUDr. Karla Lochera, generálního tajemníka ČNV (u Locherů jsem osm měsíců od ledna 1948 bydlel, byl jsem neplaceným sekretářem, mužem pro všechno), Lva Prchaly, a od dr. Přemysla Papírníka, Rudolfa Kopeckého, Josefa Kosiny-Kaliny (tři jmenovaní pracovali v čs. sekci BBC, kde jsem v létě 1948 působil jako sportovní komentátor olympijských her) a jiných. Jaksch zpozoroval údiv v mých očích. „A nyní Vám ukáži", řekl, „jakým trikem vymámil Beneš souhlas amerického prezidenta F. D. Roosevelta s plánem odsunu". Povstal a vyhledal v docela velké knihovně Benešovy Paměti. Podle Jaksche se vyvinula diplomatická machinace, ve které sehrál důležitou roli Hubert Ripka, ministr informací a zástupce Jana Masaryka v zahraniční vládě, takto: „Beneš navštívil Spojené státy americké v květnu a červnu 1943. O jednání s Rooseveltem poslal několik důvěrných depeší Janu Masarykovi, ministru zahraničí v exilové čs. vládě. 13. května 1943 Beneš oznámil: Roosevelt souhlasí s koncepcí, že počet Němců v ČSR je třeba po válce co nejvíce redukovat transferem. S touto depeší v kapse Ripka navštívil sovětského velvyslance v Londýně. Ripka informoval Beneše o jednání s A. J. Bogomolovem v depeši, která byla doručena 29. května: „Navázav na to, že po britské nyní též americká vláda je pro transfer čs. Němců, vyložil jsem mu, že totéž očekáváme od vlády sovětské, a že nám nestačí říkat, že je to naše vnitřní věc. Bogomolov mi otevřeně řekl, že váhala-li dosud sovětská vláda určitě se vyslovit, bylo to jistě pro to, že ještě nevěděla, jakou politiku bude dělat vůči Německu. Také to po jeho názoru zraje... a myslí, že nebude potíží... Slíbil, že ihned učiní sondáž, tak aby věc byla připravena ještě před Vaším příjezdem do Moskvy".

„Byl Beneš oprávněn sdělit Rooseveltovi při první schůzce 13. května, že má souhlas s koncepcí transferu nejen od britské, ale také sovětské vlády? Nebyl. To potvrzuje Ripkova depeše o rozhovoru s Bogomolovem. Kdyby Beneš a Ripka už měli sovětský souhlas s plánem odsunu, nemuseli by jej krátce před 29. květnem naléhavě od sovětské vlády vymáhat", řekl Jaksch.

„Manévr se podařil. 6. června 1943, den před druhou návštěvou Beneše u Roosevelta, odeslal Ripka depeši: "Jen pro Beneše. V soboru večer telefonoval mi Bogomolov na venkov, že právě dostal kabel, že s o v ě t s k á v l á d a s o u h l a s í s m y š l e n k o u t r a n s f e r u N ě m c ů (proloženo E. Benešem), Bogomolov výslovně žádal, abych Vám to ihned telegrafoval".

„Tudíž", dokončil výklad Jaksch, „teprve 7. června mohl Beneš informovat amerického prezidenta, že má souhlas s koncepcí odsunu, jak od britské, tak od sovětské vlády. Beneš se pokusil celou záležitost zamlžit, neboť své depeše do Londýna zveřejnil na straně 285 Pamětí (vydání z roku 1947). Depeši Ripky, týkající se nového sovětského stanoviska, až na str. 361-362."

„Beneš se v depeši, odeslané do Londýna 7. června 1943, sám sebe usvědčuje ze záměrně nesprávné informace o souhlasu sovětské vlády s myšlenkou odsunu slovy: ,Sdělil jsem mu (Rooseveltovi) opět, že Anglie a Sověty nám stejně svá hlediska v témže smyslu už oznámily (Paměti, s. 289). Slovem ,opět´se Beneš usvědčuje z diplomatické dezinformace. Britská a sovětská vláda vyslovily souhlas s koncepcí odsunu sudetoněmeckého obyvatelstva, nikoli s odsunem. V každém případě šlo pouze o ústní vzkazy, nic černé na bílém.´" (7) Rozloučil jsem se s Jakschem ve sklíčené náladě. Měl v rozboru Benešových Pamětí týkajících se jeho jednáním s Rooseveltem v r. 1943, pravdu?

Dotázal jsem se The Roosevelt Library, zda prezident dělal záznamy o jednáních s politiky a diplomaty. Bylo mně sděleno, že to nebylo jeho zvykem. (O dost později jsem se dozvěděl od Jana Beneše, že tajná služba State Departmentu ve skutečnosti odposlouchávala a nahrávala všechny prezidentské rozhovory.)

Vyhledal jsem také novináře Waltera Kollarze. Pracoval v zahraničním vysílání BBC. Dozvěděl jsem se, že o vystěhování Němců a Maďarů z Československa se debatovalo mezi českými a sudetskými sociálními demokraty již na sklonku 1939 v Paříži, kam Ripka z Londýna často zajížděl. Myšlenka násilného řešení se jim protivila jak z důvodů humánních, tak politických a hospodářských. Čeští soudruzi JUDr. Jaroslav Ečer, František Kraus a Jiří Štolc vybídli sudetské soudruhy, aby o tomto problému připravili protestní memorandum. Úkolu se ujali dr. J. W. Brügel, L. Goldsmith a Walter Kollarz. Tak vznikl spisek Le Probleme du Transfer de Populations - Trois Millions Sudetes Doivent Ils Emigrer?, par B. G. K., Paris 1939. Memorandum bylo zasláno čs. předákům a diplomatickým úřadům. Z českých osobností potvrdili příjem Memoranda jen Msgr. Jan Šrámek a generál Sergej Ingr. Zdůraznil fakt, že sudetští protinacisté byli v r. 1938 připraveni bránit Československo proti Hitlerovi.

Rudolf Kopecký mě informoval o radikální protiněmecké náladě čs. vojáků v Polsku, v létě 1939, měsíce před rozpoutáním II. světové války nacistickým Německem (viz jeho spis o odboji v Polsku a rukopis Paměti starého novináře - dva díly jsem poslal Janu Kratochvilovi do Brna, do Muzea českého a slovenského odboje XX. století).

Beneš byl v den nacistické okupace českých zemí, 15. března 1939, v Chicagu, kde přednášel na místní univerzitě. Američtí krajané ho vyzvali, aby se ujal zahraniční akce za osvobození Československa. „Zatímco čeští a slovenští delegáti lpěli výslovně na formulaci ,jednoty Čechů, Slováků a Karpatorusů...´, Benešovo pojetí národa bylo v této rané fázi odboje ještě velkoryse liberální, neboť zahrnovalo i ,demokratické Němce'," píše Milan Hauner ve studii Edvard Beneš v Chicagu 1939 a počátky druhého odboje (Historie a vojenství, 2/1996).

V 1. zprávě, kterou vydala Ústřední kancelář Československé zahraniční akce v Chicagu, vyzval Beneš Podkarpatorusy a sudetské Němce po celém světě, aby se připojili k československému krajanskému hnutí: „K říšským Němcům jsoucím v boji s hitlerovským režimem stojíme přátelsky, ale nespojujeme se k nějakým jednotným akcím".

V Londýně se před začátkem II. světové války o menšinových problémech veřejně nehovořilo. Mezi Benešovými stoupenci se však o řešení „jednou provždy" debatovalo před návratem Beneše z USA do Londýna, v červenci 1939, „neboť druhá taková příležitost se v dějinách národa sotva vyskytne", zaznamenal JUDr. Edvard Táborský, Benešův tajemník, ve svém deníku 15. června 1939. Na jiném místě píše: „Nejméně dvě třetiny musíme nelítostně vystěhovat ven do Německa, protože... nejméně dvě třetiny našich Němců hlasovaly v r. 1935 pro Henleina a tím pro nacismus".

Na mou žádost o vysvětlení tehdejších názorů odpověděl Táborský 16. června 1978: „Ano, o odsunu Němců se debatovalo v Londýně mezi emigranty už před příjezdem Benešovým. Měli jsme tam mezi námi plno diskusí o všech možných věcech a konsensus byl, že se musíme tentokráte zbavit co největšího počtu Němců".

28. říjen 1939 oslavili uprchlíci z Česko-Slovenska společně. Jan Masaryk hovořil česky, slovensky, anglicky a německy. K přítomným Němcům řekl: „Všichni jsme na jedné lodi, a budete-li dobrými Němci, budete taky dobrými Böhmen!" (Čechoslovák v Anglii, 3. 11. 1939)

9. prosince 1939 naznačil Beneš Táborskému představy o uspořádání některých vnitřních záležitostí. Zmínil se o tom, že „bude třeba promyslit věci ohledně těch Němců, kteří u nás zbydou". (Prezidentův sekretář vypovídá, 1978, str. 448) Táborský mně k této pasáži napsal: „Ano, Beneš od počátku si přál co největší odsun sudetských Němců z Československa. Ale dlouhou dobu myslil, že s tím budou potíže, že se dá odsunout jen jistá část, a proto to chtěl usnadnit tím, že byl ochoten odstoupit některé naše výběžky Německu. To mu pak mnozí vytýkali, nejen komunisté, ale i druzí, jako např. Jaroslav Stránský".

Koncem ledna 1939, krátce před odjezdem do Chicaga, 1939 Beneš obeznámil advokáta Jaroslava Drábka, který navštívil Londýn, se svými představami o nastávajícím vývoji událostí. Beneš naznačil jednu z mnoha minimálních a maximálních možností v řešení sudetského problému - vystěhováním a odstoupením pohraničního území. Drábek si udělal stručné poznámky a podle Benešova výkladu načrtl mapku, kterou svěřil Ripkovi.

Požádal jsem Drábka o vysvětlení. Odpověděl 15. října 1979: „Nikdy jsem neslyšel o tom, že by byl Nečas jel do Francie s nějakými instrukcemi o odstupu německého území kombinovaného se stěhováním obyvatelstva, ačkoliv jsem byl s Nečasem dost v blízkém styku. Není ovšem vyloučeno, že měl v takové věci sondovat půdu, neboť situace byla pro ČSR tehdy zoufalá a Beneš zkoušel vše, aby čs. demokracii zachránil. To nelze prostě promítnout do situace pozdější. To platí také o Křenově referátu o mém jednání s dr. Benešem v Londýně v lednu 1939 (jde o úsudek Jana Křena v knize V emigraci na straně 460 a ve studii Odsun Němců ve světle nových pramenů, Dialog č.4-5/1967). V červnu 1979 o tom psaly Vídeňské svobodné listy".

„Mapa neznamenala, že území na ní zakreslená, jsou území, jichž se chce prezident Beneš zříci. Spíše představovala jen území, na nichž by býval ochoten jednat o menších korekturách. A ještě za předpokladu, že dojde k nějakým úpravám ve prospěch náš. Myslím, že mluvil o tom, že by bylo nutno zlikvidovat německé ostrovy uvnitř země a naopak o úpravě hranic, resp. přesídlení tam, kde Češi přesahovali hranice země (Kladsko, Náchodsko). Myslím, že se dokonce zmiňoval o Lužických Srbech."

V r. 1952 přijel do Londýna doc. dr. Emil Schieche, sudetoněmecký sociální demokrat, který uprchl v r. 1938 do Švédska. Posílal jsem mu, stejně jako prof. Jaroslavu Stránskému, bývalému Benešovu kancléři Jaromíru Smutnému a Rudolfu Storchovi (sudetský sociální demokrat) kapitoly rukopisu o odsunu k opoznámkování. Schieche navštívil historickou sekci britského Foreign Office, kde mohl nahlédnout do tehdy ještě tajných spisů o jednání Beneše s britskými diplomaty o radikálním řešení německého a maďarského problému, hromadným odsunem. Schieche mě pozval na večeři, aby mě obeznámil s výsledkem průzkumu.

Vstoupil jsem do pokoje, naplněného úchvatnými melodiemi a harmoniemi Beethovenova klavírního koncertu. Zahlédl jsem také manželku Schiecheho, který dal ihned prst před ústa a naznačil mi, abych mlčel. Oba manželé naslouchali soustředěně nebeskou hudbu, hluboce ponořeni do sebe, i do neznáma. Jakmile hudba skončila, byl jsem představen paní Schiecheové, profesorce hudby. Schieche byl značně rozrušený. Nemohl přijít Benešovi na jméno. Doporučil mi, abych svůj rukopis uložil do zásuvky a počkal třicet let, až se odtajní britské dokumenty, protože tak, jak o jednáních ve Foreign Office psal Beneš v Pamětech, tomu ve skutečnosti nebylo. Kdybych spoléhal na Paměti jako zdroj historických faktů udělal bych si velkou autorskou ostudu.

Ve studiu jsem - méně než více - pokračoval ještě několik let. V r. 1955 přeložil Miloš Svoboda devět kapitol rukopisu do němčiny a vydal je v Tiskové službě v Mnichově (jsou uloženy v archivu Collegia Carolina v Mnichově, v Libri prohibiti v Praze a v Muzeu českého a slovenského exilu 20. století). Domnívám se, že jsem byl prvním českým autorem, který se zabýval vyhnáním a odsunem německého obyvatelstva z ČSR. Nedokončený rukopis, téměř sto stran hustě psaných řádků, jsem dal do zásuvky nejen na radu Schiecheho. Musel jsem se věnovat důležitějším věcem než přehrabování historie obvykle napsané vítězi, zřídkakdy poraženými. Skoro dalších dvacet let jsem se věnoval výhradně starostem o rodinu. V r. 1964 jsme se přestěhovali do Sydney, do Austrálie. Nicméně, zájem o historii jsem ovšem neztratil.

Která nepřesnost v Benešových Pamětech tak rozhorlila docenta Schiecheho? Na odpověď jsem musel čekat až do r. 1974, kdy vyšla studie Johanna Wolfganga Brügela Deutsche und Tschechen 1939-1946. Beneš tvrdí, že během vyjednávání o likvidaci mnichovské dohody britský vyslanec u čs. zahraniční vlády P. B. Nichols, 25. června 1942 sdělil (podle jeho záznamu): „Britská vláda podrobně uvažovala o našem stanovisku stran transferu proti nám se provinivšího minoritní obyvatelstva a že po tom, co se nám v roce 1938 a za války stalo, při konečném řešení našich otázek po vítězném skončení války proti zásadě transferu minoritního obyvatelstva z Československa ve snaze učiniti z Československa stát národnostně co nejsourodnější nemá v úmyslu se stavěti".

Brügel prostudoval odtajněné záznamy o jednáních a rozhodnutích britského válečného kabinetu. 2. července 1942 referoval Anthony Eden, ministr zahraničí, o problému německých menšin ve střední a východní Evropě. Požádal o souhlas vlády se všeobecným principem odsunu „v případech, kdy se to bude zdát nutným anebo žádoucím". Kabinet přijal Edenův návrh 6. července bezpochyby v důsledku nacistických represálií českých zemích po atentátu na Reinharda Heydricha, 27. května 1942. Brügel zveřejnil výňatky z Edenova referátu na str. 170-171. Zdůrazňuje naprostý protiklad s údaji v Benešových Pamětech. Ani zmínka o „transferu proti nám se provinivšího německého obyvatelstva", ani zmínka o „národnostně nejsourodnějším Československu“.

Pár řádků o propagačních přemetech Huberta Ripky, „architekta odsunu" (přezdívka pochází od podle Radomíra Luži). Ripkovi se připisuje výrok: „Politika je devadesát procent taktiky a deset procent zásad". Pokud jde o řešení menšinového problému v Československu, tak ani těch deseti procent se, bohužel, sám nedržel. 7. října 1942 přednesl v Londýně přednášku o likvidaci Mnichova, v níž více než méně papouškuje myšlenky Edvarda Beneše: „Zůstává faktem, že se většina tak zvaných sudetských Němců přiklonila k henleinismu, že ochotně přijímala vládu hákového kříže a aktivně ji rozšiřovala v krajích německých, českých, slovenských i podkarpatoruských naší republiky. Tím se stali spoluvinni a spoluzodpovědní za všechno to, co znacizované Německo spáchalo a stále tropí proti Československu... Třeba ovšem připomenout, že čs. vláda dosud nejednala o těchto otázkách, ani o tak zvaném transferu jinonárodního obyvatelstva republiky. Ostatně celková politická situace není ještě dost zralá, aby vláda už nyní oficiálně o těchto věcech jednala a zaujímala určitější stanovisko. Přirozeně president Beneš a jiní českoslovenští politikové vážně o všem, co souvisí s národnostními otázkami, přemýšlejí, abychom i o této věci měli pro vhodnou dobu připraveny konkrétní a praktické plány". (Hubert Ripka, Likvidace Mnichova, Politická knihovna Čechoslováka, str. 24-26, 1942.) Ripka uměl diplomaticky zastírat i předstírat mistrně. Kdy říká pravdu a kdy vysloveně lže? Beneš nebyl s jeho činností v prosazování odsunových plánů úplně spokojen. Řekl Smutnému, že „Ripka málo propagoval vyhnání (!)."

4. června 1942 Ripka jednal opět s Bogomolovem, jenž mu sdělil, že „sovětská vláda je pro obnovení nezávislého silného Československa a to znamená pro úplnou restauraci Československa v těch hranicích, v jakých bylo před Mnichovem.“ Sovětský velvyslanec dále s úsměvem řekl: „Jistě vás stanovisko naší vlády uspokojí ve věci hranic, ale patrně budete mít potíže se sudetskými Němci, ale to je Vaší věcí". Ripka odpověděl: „,Je to správné, když se na to dívá jako na naši vnitřní věc, ale přesto doufám, že nás sovětská vláda bude podporovat v naší snaze, aby se po válce počet Němců zmenšil na minimum.´ Na to se Bogomolov smál, že snad nebudeme žádat, aby si nějaký milion našich Němců vzalo Rusko. Na to já zase žertovně, že doufám, že by je veliký Sovětský svaz snadno strávil, ale o to, že nejde, že sudetští Němci mohou klidně do Německa, jehož počet obyvatel bude značně zmenšen těmi ztrátami, o které se přičinili a přičiňují sovětská vojska na ruské frontě. Bogomolov pak připomenul prezidentův žert, že by sudetští Němci mohli jít někam na Sibiř". V Ripkově záznamu se několikrát objevují slova smích, úsměv, žert. Páni diplomaté, jednající o osudu milionů lidí, měli zřejmě ve skleničkách více vodky než vody.

Tedy dověděli jsme se o sondáži Edvarda Beneše u sovětského velvyslance, zda by sudetští Němci nemohli jít někam na Sibiř. Ripkův záznam zveřejnil Václav Král v brožurce Proč je Mnichov neplatný. Na Benešův plán vystěhovat Němce na Sibiř upozornil Konrad Henlein v libereckém deníku Die Zeit 10. října 1944 (!). Takové veřejné tajemství sotva mohlo posílit eventuální odpor Němců proti hitlerovskému režimu a obnovit jakékoli sympatie k životním a politickým poměrům v předválečném Československu.

O Benešově cestě do Moskvy v prosinci 1943 - proti radám britských politiků (!) - učinil obšírný záznam Smutný, člen Benešova doprovodu. Na dlouhé cestě jim dělal společníka také ukrajinský spisovatel A. E. Kornejčuk, zástupce sovětského ministra zahraničí V. Molotova. Beneš před Kornejčukem nadhodil myšlenku vystěhování sudetských Němců na Sibiř. Kornejčuk řekl Benešovi, že „Němci musí obnovit, co zničili. My od vás vezmeme všechny Němce, které nám pošlete na práci".

V r. 1985 zveřejnil mnichovský čtvrtletník Vierteljahrhefte fur Zeitgeschichte (číslo 4) záznam komisaře gestapa Heinze Pannwitze o atentátu na Heydricha s mými poznámkami. Čekalo mě nebývalé překvapení. Dostal jsem dopis od Karoly Frankové, vdovy po K. H. Frankovi, která mně poděkovala za zveřejnění faktu, že - podle Pannwitze - zločinnou akci v Lidicích zorganizoval a řídil Horst Böhme, šéf bezpečnostní policie a Sicherheistdienstu v českých zemích, nikoliv její manžel. Frank se dopoledne 10. června, 1942, v den masakru - vracel v letadle z Berlína, kde se zúčastnil s Heydrichovými dvěma syny pohřbu R. Heydricha. Do Lidic přijel na inspekci, když už Lidice hořely. Vraždění lidických mužů skončilo kolem 10. hodiny ranní. Frank byl po válce obžalovaný, že „na místě slavnostně" vydal Hitlerův rozkaz k zahájení lidického masakru. Paní Franková mně poslala fotografii z Heydrichova pohřbu. Frank sedí v první řadě smutečních hostí, vedle protektorátního prezidenta Emila Háchy (fotografii jsem poslal před listopadem 1989 Miroslavu Ivanovovi a Jaroslavu Čvančarovi, který ji zveřejnil ve své nádherné dokumentární knize o Heydrichovi).

Dostal jsem také dopis od Frankova syna z prvního manželství, Haralda. V r. 1996 jsem mu poslal článek o myšlence vyhnání Němců z českých zemí, kterou nacházíme v české literatuře od počátku českých dějin, dávno pradávno před mnichovskou dohodou 1938, březnem 1939, Lidicemi 1942, před všemi hrůzami velezločinného hitlerovského režimu. Frank mi napsal (16. července 1996): „Vzpomínám si na prohlášení otce v této záležitosti. Když jsem byl 16 nebo 17letý, zúčastnil jsem se schůzky v otcově domě v Dejvicích. Byli přítomní čtyři nebo pět otcových přátel. Jeden návštěvník - nepamatuji si kdo - byl názoru, že česká vláda sledovala (myšlenku) vyhnání neustálou diskriminací v letech 1920/1930 (nezaměstnanost, bojkot, atd.), aby přinutila Němce k emigraci, anebo, kdyby to nebylo úspěšné, odsunula je po dohodě se Sovětským svazem, na Sibiř".

Ještě k případu Jaksche. Beneš řekl Smutnému o schůzce 22. prosince 1940, že „byl na Jaksche zpočátku ostrý, na konci jsem to zmírnil. Děkoval mi, jak jsem se o nich zmínil, že by tedy byli ochotni vyjednávat. Já mu řekl: ,A o čem? Já s nikým jednat nebudu. Všechno, co jsem chtěl, řekl jsem už ve svém poselství ke Státní radě.´ Jaksch byl tak překvapen, že spadl dozadu do židle".

Beneš upozornil Jaksche na výsledky průzkumu anglického veřejného mínění: 50 % se vyslovilo pro mír ostřejší než versailleský, 17 % se nevyjádřilo a jen 35 % bylo pro mír mírnější. „Nezapomeňte však, že čím bude častější bombardování měst, tak těchto 17 % se přikloní k těm, kdož jsou pro ostrý mír a budete mít v Anglii 80 % těch, kteří to s Němci budou chtět pořádně vypořádat.

A to se bude tykat také Vás, Vaše pozice bude později ještě horší".

Beneš řekl dále Smutnému: „Já vím, že jednání s Jakschem o jeho prohlášení bude ještě obtížné, ale není třeba pospíchat, teď už na tom nezáleží, kdy přijdou. Čím dál půjde vojna, tím méně se lidé o Němce ze Sudet (Beneš používal po mnoho let termínu Sudety a sudetský, i když v r. 1943 v rozhovorech s Jakschem a jeho přáteli jim vřele doporučil, aby slovo sudetský a Sudety zcela vypustili ze svého slovníku!) budou zajímat. Dnes už je každému jasno, že Hitlerovi se nejednalo o naše Němce, nýbrž o něco docela jiného".

Během studia v knihovně Britského muzea jsem prolistoval také všechny válečné ročníky prestižního deníku The Times. Nemohlo mně uniknout, že na počátku války úřední propaganda zastávala linii, kterou vyhlásil Eden na podzim 1939 v britském rozhlase: „Velká Británie nevede válku proti Německu, nýbrž proti nacistům."

Radikální změnu britské linie propagoval zejména lord Vansittart - před Mnichovem sympatizující s Henleinem - který v The Sunday Times od srpna do října 1941 zahájil slovní kanonádu proti imperialistickému, nejen proti hitlerovskému Německu, „zdroji všeho neštěstí ve světě posledních třech generacích".

Podobnou linii sledoval Beneš v Demokracii dnes a zítra (rukopis II. dílu šel do tisku před atentátem na Heydricha v r. 1942) píše o „německém lidu v područí" (str. 155) a o Hitlerovi, který „zotročil nejprve Němce samotné" (str. 162), ale o pár stránek později však čteme: „Německo jako národ a stát je ve veliké mravní a politické dekadenci, v níž snad zůstane po celé generace... Němci jako národ a stát jsou zodpovědni za Hitlera a Himmlera stejně jako Američané za Lincolna nebo Roosevelta, Angličané za Churchilla, Italové za Mussoliniho, Maďaři za Horthyho, Čechoslováci za Masaryka a Rusové za Lenina a Stalina. Kdyby tato these nebyla pravdivá a za takovou přijata, nebyl by řádný a organizovaný život mezinárodní možný ". (str. 169-170)

Tezi tzv. kolektivní viny národů za zločiny svých politických vůdců odmítli nejen diplomaté Foreign Office a State Departmentu, ale i poválečný Mezinárodní soud s válečnými zločinci v Norimberku. Beneš a Ripka tuto oportunní fikci vyhlašovali a obhajovali bez ohledu na obavy a protesty zrazených německých antinacistů.

Beneš obvinil české Němce, při první smuteční tryzně v Lidicích v červnu 1945, že byli „hlavními tvůrci, spolupracovníky a vykonavateli tohoto zločinu". Nejenže přeháněl. Co slovo, to výmysl, nehodný hesla prezidentské standarty. K lidickému masakru by nedošlo, kdyby Beneš nedal Gabčíkovi a Kubišovi za úkol potrestat Heydricha. K atentátu došlo v předvečer výročí Benešových narozenin. Byla to opravdu jen náhoda?

O kolektivní vině byly popsány stohy papírů a vysloveny řeky slov. Václav Havel tezi odmítl. Měl obavu, že by se násilím uskutečněný dvojsečný precedens mohl uplatnit po listopadu 1989 - anebo někdy v budoucnosti - proti Čechům za zločiny Beneše, Klementa Gottwalda a jeho nástupců na pražském Hradě?

Uvedu pozoruhodný citát z přednášky Jaroslava Stránského, který za války - i když v řešení německého problému měl odlišné stanovisko od Beneše - připravoval tzv. revoluční retribuční prezidentské dekrety. „Na Češích a na Slovácích byla po sedm let páchána zvěrstva nejvyššími nacistickými autoritami, ne subalterními výtržníky. Musíme se všichni, my i Němci minulosti dívat do očí, chceme-li z jejího naučení vytěžit lepší budoucnost. Neoperujme neúčinnými pojmy jako je tak zvaná kolektivní vina. O hromadnou vinu jde, kde se společně proviní hromada viníků a nikdy se nemůže hromadná vina stát vinou nevinných. (str. 8) Mluví-li se o vině, pak na straně naší může být řeč jen o vině provinilých, a ne o vině celého národa". (str. 18)

S Jakschem jsem se opět setkal v březnu 1951 ve Stuttgartu. (Košická sebezvolená revoluční vláda na doporučení Ripky mu zakázala návrat do osvobozeného Československa. Byl vysokým úředníkem v ministerstvu vnitra hessenské vlády. Informoval mě o velmi špatné morálce českých poúnorových uprchlíků. 30 % se neustále zdržovalo mimo tábory a pohybovalo se v Porúří. Zprávy z ČSR hlásily pozvolnou změnu názorů obyvatelstva vůči Němcům. Sudetští Němci měli za úkol přesvědčit říšské Němce o správnosti Wiesbadenské dohody (mezi ČNV a Sudetoněmeckým Landsmanschaftem-SdL). Vliv stoupenců Rady svobodného Československa byl stále silný. Generál Dastych měl u HICOG (spojenecké okupační orgány) dobrou pozici.

Byl přesvědčen, že válka nezačne do r. 1953. Je nutno též myslet, že může přijít mnohem později. Snažil se o ČNV a SdL informovat na všech stranách. Poslal nějakého Američana za poslancem Schutzem (křesťanský demokrat), který ho informoval o ČNV a SdL. Jaksch vytkl Rudolfu Lodgmannovi, že nepřipouštěl lidi ke spolupráci. Na konci rozhovoru řekl: „Generál Prchala se mýlí, domnívá-li se, že sudetští Němci by mohli být v jeho armádě. Budou v armádě německé".

O zážitcích a rozhovorech v Německu jsem napsal zprávu pro ČNV, datovanou dnem 19. března 1951. Když si generál Prchala přečetl Jakschova slova o sudetských Němcích v armádě západoněmecké, mírně se rozhněval. Dověděl jsem se tak poprvé, že navrhl Američanům zorganizovat Česko-sudetskou legii.

V debatě jsem se zmínil také o setkání s agrárníkem Hackerem, který mě požádal, abych vyřídil pozdrav Karlu Straussovi. „Cože?", vykřikl Locher, „Straussovi? Copak jste o něm nečetl?" Dověděl jsem se, že Strauss, který během války dodával a prodával informace Benešovi (Smutný mně řekl po jedné přednášce v Ústavu E. Beneše v Londýně, že ho vyplácel osobně), pracoval po únoru 1948 také pro StB. Byl jsem jedním z exulantů, o jejichž politickou činnost měla StB zájem. Strauss ovládal několik jazyků. Ochotně překládal v letech 1948-1952 dopisy a memoranda Organizace svobodné české mládeže (které jsem byl předsedou), která posílala do světa studentským organizacím dopisy s informacemi a doklady o činnosti Mezinárodním svazu studentstva (předsedou byl tehdy Jiří Grohman) sloužícího stoprocentně kremelským politickým zájmům. Tak se StB dozvěděla, že jsem poslal do světa přes tři tisíce dopisů.

Navštívil jsem Strausse krátce před odjezdem do Německa. V rozhovoru se mě zeptal, co vím o Prchalově armádě. Řekl jsem mu, že je to legenda. Kdyby existovala, že bych se do ní už dávno přihlásil. Strauss zřejmě sbíral informace o Prchalově návrhu legie. (Britské tajné služby mu nasadily - pomocí uklízečky - do rámu obrazu štěnici, takže mohly odposlouchávat rozhovory s jeho návštěvníky.) Straussovi se ale nic nestalo. Jeho zprávy „pro cizí velmoc" o politické činnosti uprchlíků ze zemí, v nichž byly po válce nastoleny brutální komunistické režimy, prý nepoškodil britské zájmy. Byl zbaven britského občanství a veřejně vyslýchaný. Z obrovské ostudy si moc nic nedělal. Pro změnu začal dopisovat do týdeníku, vydávaného v Londýně skupinkou britských fašistů.

Josef Josten, po únoru 1948 vydavatel Čechoslováka v Anglii (všechny ročníky jsem daroval Libri prohibiti), napsal, že Strauss prý měl prsty ve Wiesbadenské dohodě. To je zajímavé tvrzení, neboť další špicl StB Vladimír Pekelský zahájil v této záležitosti jednání s několika sudetskými osobnostmi v r. 1950 (jeho řídícím orgánem byl tehdejší šéf ČTK v Bonnu). Dovoluji si vyslovit domněnku, že v jednání mezi ČNV a SdL měla prsty StB, aby mohla dodávat materiál k protirevanšistické propagandě.

Koncem sedmdesátých let minulého století zavítal do Sydney z Kanady Willy Wanka, s manželkou. Wanka byl před válkou tajemníkem Jaksche, jeho manželka písařkou. Wanka byl spojkou mezi Jakschem, Prokopem Drtinou a Benešem. Jaksch posílal Benešovi naléhavé vzkazy, aby čs. vláda v době hospodářské krize v třicátých letech učinila co nejrychleji nezbytná opatření k zlepšení tísnivé situace německého obyvatelstva. Skoro 80 % Němců bylo nezaměstnaných. Čechů asi 30 %. „Světová hospodářská krize postihla těžce přeindustrializované sudetoněmecké kraje. Počet nezaměstnaných stoupal týdně po tisících. V r. 1928 jich bylo pouze dvacet devět tisíc. Ani ne za pět let se počet nezaměstnaných přiblížil miliónu". O situaci v pohraničí, nelakované pražskou propagandou na růžovo dosvědčuje i Zápisník F. X. Šaldy. Beneš pak poslal několikrát Jaksche do Londýna, aby neutralizoval zájezdy Henleina, který byl předmnichovanskými britskými politiky přijímán se sympatiemi. Wanka vydával v Kanadě německý měsíčník pro velký počet tamních sudetských přistěhovalců. Navrhl jsem mu, aby o jednáních s Jakschem a Drtinou napsal vzpomínky. Číslo s jeho článkem jsem poslal Kratochvilovi.

V r. 1994 jsem navštívil Public Record Office v Londýně. Prostudoval jsem mimo doklady o atentátu na Heydricha (označeny za přísně tajné, několik z nich obsahuje informace, vyfabulované Ripkou) i svazek Sudetic Germans. Zaujaly mě dvě skutečnosti:

1. Beneš řekl úředníkům Foreign office, že jednání s Jakschem nebyla snadná, protože trpěl plicní chorobou a často měnil názory.

2. Vyslanec Nichols dával Benešovi subjektivně naladěné informace - bez předchozích instrukcí Foreign office. R. Makins doporučil, aby byl Nichols v této záležitosti napomenut!

POZNÁMKY:

1. Tento propagandistický skvost byl v květnu 1946 přijat Filosofickou fakultou Karlovy university jako habilitační práce. Viz: Tomeš Josef: Čeští Evropané: Hubert Ripka, politik, který nemohl završit své státnické poslání, Masarykův lid, Praha, 12/2004. Podle sdělení JUDr. Karla Lochera členové Bartíkova „tajstapa" vyhledávali Ripkovu knihu v londýnských knihovnách, aby ji odnesli a zničili. To, co Ripka napsal o postoji sudetoněmeckého obyvatelstva v r. 1939, se nehodilo české zahraniční propagandě za války a samozřejmě domácí propagandě po válce. Ripkova kniha nebyla z pochopitelných politických důvodů přeložena do češtiny. Major Josef Bartík, člen tzv. „Moravcovy jedenáctky" zpravodajských důstojníků, kteří těsně před okupací českých zemí Wehrmachtem 15. března 1939, odletěli do Anglie, vedl během II. světové války oddělení v exilovém ministerstvu vnitra, které sledovalo protibenešovskou opozici ve Velké Britanii. František Moravec přiznal v pamětech Špión, jemuž nevěřili, že čeští zpravodajci dodávali britským bezpečnostním orgánům o protibenešovské opozici falešné informace, mj. o údajných pronacististických sympatiích. To vysvítá z dopisu sekretáře britské Home Office Herberta Morrisona dr. Juraji Slávikovi (ministru vnitra) ze dne 3. 11. 1942.

2. I. Ducháček dále pravil: „Srovnejte slova poslance Slánského s citovaným projevem ministra Ripky z r. 1942. A to zde necituji některé důvěrné elaboráty ministerstva zahraničních věcí, z nichž časové rozpětí mezi daty generálního tajemníka KSČ a mezi daty skutečnými by vyniklo ještě ještě nápadněji". O vyřešení národnostní otázky vystěhováním německých a maďarských menšin se debatovalo mezi českými vojáky již v létě 1939 v Polsku (viz Paměti Rudolfa Kopeckého) a také mezi členy Petičního výboru Věrni zůstaneme v Praze. Elaborát se dostal do rukou gestapa.

3. Václav Kural nazval tehdejší akci Beneš - Ripka „fintou", aniž čtenářům vysvětlil, o co vlastně šlo (Místo společenství konflikt). Radomír Luža vydal v r. 1964 studii The Transfer of the Sudeten Germans. V poznámce na straně 240 čteme: „Ripka a Beneš použili americký souhlas s odsunem 13. května (1943) k popíchnutí (jiný možný překlad - pošťouchnutí) Moskvy, aby učinila totéž. To Moskva učinila". Moskva se k plánu Beneše dlouho váhala vyslovit. J. W. Brügel objevil zajímavou perličku. V I. vydání pamětí Zdeňka Fierlingera Ve službách republiky, autor označil stanovisko Kremlu za „chladné". V II. vydání ale čteme „kladné"! O rozhovorech Roosevelt - Beneš se není žádný písemný záznam (sdělení Roosevelt Library). Ale od spolehlivé osoby jsem se dozvěděl, že všechny Rooseveltovy rozhovory a jednání odposlouchávala a nahrávala na pásku tajná služba State Departmentu. Nahrávky jsou na prodej za mnoho tisíc dolarů.