Listopad 2010

Vyhnání Němců z hlediska historie

Stanislav Berton

Požadavek vyhnání Němců z českých zemí se poprvé objevil u prvního kronikáře-propagandisty Kosmase na počátku Xll. století. Chválí knížete Spytihněva za to, že vyhostil za pouhé tři dny všechny Němce včetně své německé matky. Mnich sázavský (1125-1162) velebí akci sv. Prokopa, který měl vyhnat německé mnichy ze Sázavského kláštera. Autor Alexandreidy kolem r. 1310 zírá prozíravě do daleké budoucnosti: „I to by se státi mohlo, ač by to již co pomohlo, že Němci, již jsou zde hosté, chti doždati, by na mostě v Praze, jehož Bůh nenechá, nebylo viděti Čecha. I mohlo by se státi, by jich bylo nevídati." Kromikář Dalimil z konce XIV. století také oslavil knížete Spytihněva za to, že „vyplel Němce a jiné cizozemce ze země jako kopřivy ze zahrady a jako řepí z koňské hřívy." Dalimilem byl inspirován Vavřinec z Březové. V r. 1420 napsal ostře protiněmecký spis Porok Koruny české pánům českým o korunování krále uherského. Velebí české panovníky, kteří německé přistěhovalce „z země mocně vyháněli", neboť „jakž se Němci v vás vmísili, zbožím, číslem rozhojnili, tak jste hanebně zemdleli, zchudli, zvadli i zepseli... Protož, když je vypleníte, k své cti, moci se vrátíte." Kronika o časech krále Jiřího (1448-1470) vyčítá českému panovníkovi, že provdal své dcery za Němce. Připomíná mu, jak s Němci zacházeli někteří jeho předchůdci: „Nosy a uši jim řezali, ven z země je do jejich vyháněli." Viktorin Kornel ze Všehrd v XVI.století namířil houfnici českého práva zvláště na německé kolonisty, jejichž majetek a půda měly být zkonfiskovány a oni ze země vystěhováni. V r. 1539 nařídili litoměřičtí měšťané, aby Němcům byla odňata „půda i zboží" a aby byli ze země vyhnáni. V básni Pasquillus Bohemicus z r. 1608 čteme: „Nebuďte blázni, Čechové, jak ušatí oslové, vypuďte pryč ven zlé sémě, ať nekazí naše země."

Němčina se na počátku XVII. století šířila do úřadů, kostelů a škol tak rychle, že donutila český sněm k vydání v r. 1615 Artikuly o zachování starožitného jazyka českého a vzdělání jeho, v nichž se mj. praví: „Žádný cizozemec, kterýžby jazyka českého neuměl... do země za obyvatele, ani do měst za měšťana, žádným způsobem přijímám nebyl."

Nejrozhodnějším způsobem vystoupil proti zavádění němčiny do kostelů Pavel Stránský ve spisu Proti hostinským, v Čechách se do kostelů tlačícím jazykům na nedbalého Čecha učiněný okřik, dva roky před bitvou na Bíle hoře (1620). Stránský varuje: „Bude-li němčině pod zámyslem cti a slávy boží rozšiřování i do kostelův i škol pomoženo, jižť teprva po češtině bude veta. Teprv ona do těsna jíti a dříve se, než kdo ucítí a sezná, z vlasti své vystěhovati, naše děti zcvikýřiti, vnukové pak dokonce zněmčiti musejí... Budou-li Němcům kostelové propouštěni a propůjčeni, mezi nimi a námi nevolem, různícím a svárům nikdy konec nebude!... Němci pak, jakož jsou národ spurný, pro jazyka svého v nich užívání přednost míti a oněmno v ničemž ustoupiti chtíti nebudou." Když Němci v Berouně přikázali českému knězi pokřtít psa, „pro tu příčinu odtud vybití na věčné časy býti museli."

Zdecimovaná egoistická vládnoucí česko-německá vrstva zemí Koruny české ztratila po bitvě na Bíle hoře politickou samostatnost na 300 let. Na Staroměstském náměstí nebyli v listopadu 1621 popraveni jenom páni čeští, ale i němečtí, a jeden Slovák: Jan Jessenius z Jesenova, rektor pražské univerzity, jemuž kat před popravou vytrhl jazyk. Autor Sibyllina proroctví (kolem r. 1680) předpovídá: „Ač lid český tříben bude, avšak vyhlazen nebude, neboť Čechové zvítězí naposledy mocí Boží... V tom čase Pán Bůh moc divnou svým učiní velmi silnou, z prostředku hory Blanické muže mocné a rytířské vyšle, které jest sobě tam k tomu vítězství choval sám, kteřížto odtud vyjdouce, jiní rytířky jedouce, nepřátely mordovati budou, hubit, z země hnáti... Jakž to vojsko Boží vyjde, strach na nepřítele přijde, také budou zmordováni, jiní ven z země vyhnáni."

V Štajerově kancionálu z r. 1683 je dvakrát opakovaná prosba k sv. Václavovi o zahnání našich nepřátel. Střelecký farář Valentin B. Jestřábský vydal v r. 1715 Vidění sedláčkovo a katechismus, v němž připomenul slavné české dějiny i to, že někteří panovníci vyhnali cizozemce, hlavně Němce, z Čech. Ve spisu Ondřeje F. de Walda z r. 1729 se objevila idea o Německu - srdci Evropy a o Čechách - srdci Německa.

V 19. století začal sugerovat násilné řešení národnostního konfliktu František L. Čelakovský (1799-1852) v Ohlasu písní českých (Náš tatíček nebožtíček a Po práci ) a Karel Havlíček Borovský (1821-1856) v básni Mně se, mně se, mně se všecko zdá (Škoda je těch časů, kdy jsme povstali (míněno 1848), že jsme my vás neznali: měli jsme vás znát, na fůru vás dát, za hranice vyjet, tam vás vysypat!).

V dubnu r.1848 přijel do Prahy Rakušan MUDr. Ernst Schilling, delegát Všeněmeckého kongresu ve Frankfurtu, za účelem volební agitace. Vábil i vyhrožoval. Když se František L. Rieger dověděl o výroku dr. Schillinga, že Češi budou přinuceni do proponovaného Všeněmecka - ostřím meče, odpověděl: „Je to řeč k svobodnému národu? Chtí-li nás mečem přinutit, nezbývá nám než odpovědít cepy!"

Ve snaze získat voliče strašili frankfurtští propagandisté venkovské obyvatelstvo šeptandou. Na Žatecku byla rozšířena fáma o 20 000 Čechů, přichystaných vypudit německé obyvatele z jejich sídel. 20. dubna 1848 přijela do Prahy deputace německých sedláků z Chomutovska, aby zjistili, zda je pravdou, že je přijdou Češi zamordovat.

Volby pro Frankfurt skočily v hodně německé Praze fiaskem. Dostal tři hlasy. Hlavně díky přes noc znárodnělé Písni, od Karla Havlíčka Borovského, o tom německém parlamentě (Šuselka nám píše...). Havlíček zesměšnit velkoněmecký program v básni Loučení: „Loučení, což jest to těžká věc! Ach, jak srdce bolest cítí, když se musí odloučiti česká zem od Němec. Když jsme se loučili, oba jsme plakali: Němci přehořké žalosti, Češi srdečné radosti slze prolévali. Umřeš ty nebo já, neumřeme oba dva, kdo vyhraje, bude pánem, zazpívá druhému amen a pak ho pochová.“

Počátkem dubna r. 1848 se ve Vídni ustanovil Spolek Němců z Čech, Moravy a Slezska. V dopise ministrovi vnitra, baronu Pillerstorffovi z 8. 4. 1848 vyslovili přání, že se chtějí i s druhými rakouskými zeměmi připojiti k Německu. Konrad Henlein nebyl první Čechoněmec, který požádal o "návrat domů".

Krátce před zahájením Slovanského sjezdu v Praze, 2. června 1848, rozehnaného Windischgrätzovými granátníky, se v Praze objevila brožurka Albrechta Tebeldiho Die Slawen in Kaiserthume Oesterreich. Tebeldi (vlastním jménem lgnaz Beidtel, autor několika historických a právnických knih, nar. 15. ledna 1783 ve Dvorcích (Hof) na Moravě, na trati Olomouc - Opava*), doporučil vštěpovat němectví mezi český a moravský lid, jinak by nemělo budoucnost. Nadhazuje možnost odstoupení pohraničních krajů (měl na mysli Loketsko, Žatecko a Litoměřicko). „Nemá-li býti v novém uspořádání střední Evropy rozhodující tisíciletá minulost... musí stěhování národů jako v pátém staletí ještě jednou na Evropu přijíti." Aby bylo jasno, o co jde, Tebeldi pokračuje: „Nemůžeme přihlížeti, kterak dělá se krok za krokem zpět, kterak živel nám nepřátelský se vynořuje na hladinu, kterak jsme za cizince pokládáni ve vlastní zemi. Musíme slovanskou hroudu Německa udržeti stůj co stůj. Když při tom český živel postupně přijde k záhubě, bude to situace nemálo výhodná pro upevnění pospolitosti Korunních zemí."

Jan Křen upozorňuje na článek pangermána Ernsta Hasseho, který v r. 1895 použil slova Vertreibung - vyhnání. 0 vyhnání a zotročení podmaněných národů přednášel Johann G. Fichte už v r. 1808 v Berlíně.

27. května 1850 napsala Božena Němcová, jejíž otec byl mimochodem Rakušan, MUDr. Janu Dlabačovi z Liberce, kam byl služebně přeložen její manžel: „Po české řeči nebude se Vám stýskat, tu uslyšíte ve všech ulicích, řemeslníků je zde mnoho Čechů, dělníci skoro veskrze Češi a služky též a na trh přijedou jen Češi. Kdyby Češi pro ty Němce nepracovali, aby mohli zbohatnout, nevím kde by se koho nabrali, a kdyby jim Češky nevařily a nečistily a čeští sedláci krmi jim nevozili, špatně by to s nimi vyhlíželo. Ale Češi jsou dobří, oni slouží a nechají si všechno líbit, ale co Němec to pán. Ale přece jsou u nich Češi bumsches Pack, Gesindel, Diebe, atd. Ale řádná revoluce na ně, a Češi ať se seberou a vyženou je přes hranice kam patří, beztoho z českého tuku a mozolů bohatnou a celé zdejší okolí tělesně i duševně zkazí. Ta mravní zkaženost je zde neslýchaná, to nevidíte ni v Praze, ba snad ani ve Vídni co zde. Ti boháči nevědí co dělat prostopášností a ten ubohý dělník mře hladem. Ráda byla bych již psala nějaký článeček o zdejším živobytí, ale bojím se Liberčanů hrubých... Bude se Vám tu zajistě líbit, a poznáte tu německou holotu, tu jejich inteligenci a ten Bildung německý!"

Možností násilného vyřešení česko-německého problému se zabývali čeští intelektuálové na sklonku minulého století. Uvedu několik příkladů. Jaroslav Vrchlický, obviněný z národní vlažnosti, vydal v r. 1879 sbírku Mythy. Oslovuje sv. Prokopa, podle legendy prvního Němcobijce: „Prokope, kde práce Tvoje? Vyhnals ďábly, vyžeň Němce!... Já vyženu mnichy z chrámu, ty je vyžeň z české země!... Vari odsud, z Prahy, z celé země!... K Šumavě a Krkonošům dvojím proudem Němce hnali z české země: divá jízda!... Prokope! Víš líp než básník, jemuž padá pero z ruky pohnutím, ba mnohem lépe, že bys poznovu měl vstáti, vyčistit zas českou zem, vykoupit ji, osvobodit!"

Svatopluk Čech odmítl myšlenku násilného počeštění pohraničí ve sbírce Modlitby k neznámému v r. 1896 (báseň Na Řípu). Viktor Dyk byl radikálnější. V Pohádkách z naší vesnice (1908) vyslovil heslo českých nacionalistů: „Vím, v mezích dneška nelze věčně žíti, svůj chránit kout. Vím, úkol nás je Čechy počeštiti, anebo zahynout. "

Česká propaganda tvrdila od založení ČSR, že menšinám byla zaručena veškerá práva, která pro ně žádali spojenci. T. G. Masaryk toužil po 50 letech míru, který by umožnil všem obyvatelům republiky vyvinout pocit státního vlastenectví. Něco jiného se však odehrávalo v mozku i srdcích jak Čechů, tak Němců. V r. 1928 vydal Emanuel Rádl knížku Válka Čechů s Němci, v níž vyslovil obavu před „hmotným řešením" německého problému. Proč?

15. května 1936 jednalo vedení čsl. strany národně socialistické o opatřeních vlády k upevnění pohraničí a vnitropolitických problémech. Ministr dr. Emil Franke pravil mj. „Očekává se zesílení hnutí revizionistického... a není tedy vyloučeno, že se Itálie přikloní jako stát silně revizionistický k Německu. Budeme se tomuto nebezpečí ovšem bránit a budeme usilovat, abychom kraje převážně německé nebo maďarské alespoň v poslední chvíli - počeštili nebo poslovenštili."

Prezident dr. Edvard Beneš sondoval před r. 1938 u sovětské vlády možnost přestěhovat Němce na Sibiř. K tomuto nápadu se vrátil v první polovině r. 1942 v rozhovoru se sovětským velvyslancem v Londýně, A. J. Bogomolovem a v rozhovoru s A. E. Kornejčukem na cestě Sovětským svazem do Moskvy v prosinci 1943.

Jan Křen našel v týdeníku Demokratický střed článek dr. V. Ostrého, který tvrdí 24. srpna 1938 - víc než měsíc před Mnichovem - že „přáním většiny Čechů by odpovídalo vystěhování celé německé menšiny!" Šéfredaktorem Demokratického středu byl tehdy dr. Hubert Ripka, budoucí „architekt odsunu", jak ho nazval dr. Radomír Luža.

15. září 1938 vyslal prezident dr. E. Beneš do zahraničí tehdejšího ministra sociální péče, inž. Jaromíra Nečase s tajným posláním. Beneš nabídl - naprosto protiústavně - odstoupit pohraniční území pod podmínkou, že by Německo přijalo aspoň 1 500 000 až 2 000 000 německého obyvatelstva - transferem.

Odsun nebyl tudíž následkem Mnichova a všeho, co bylo provedeno během ll. světové války. 0 vystěhování a počeštění německého obyvatelstva v českých zemích uvažovali čeští političtí vůdci dlouho před zradou K. Henleina a před velezločiny nacistického režimu Adolfa Hitlera.

Odsun, divoký i organizovaný, bylo využití historické příležitosti k uskutečnění staletého snu českých radikálů.

*)Dvorce (Hof), dnešní okres Bruntál, byla obec německá. V r.I880 tam žilo 2912 Němců a 5 Čechů, v r. 1930 2364 Němců a 34 Čechů.