Listopad 2010

Co existuje a co ne aneb O populismu úvaha kacířská

Luděk Frýbort

V Německu, kde žiji, je politický názor rozdělen přibližně takto: jedna polovina občanstva má sklon smýšlet levicově, druhá polovina pravicově. V mé staré vlasti je tomu právě naopak: vyznáním první poloviny lidu českého je pravicovost, kdežto druhé levicovost. Jenom mezi námi exulanty a emigranty, co úplní Češi už nejsme a Němci jako polena taky zatím ne – to čeká až naše vnoučky - je pravicový názor až na pár výstředníků vlastní všem. Ostatně nejen v Němcích, nýbrž v celém širém světě, kam koho zavál exulantský vítr, nějaký psycholog nebo sociolog nechť vysvětlí proč. Napadla mě tahle souvislost, když mi před pár dny ze Švédska s vítězoslávou v hlase oznamovala přítelkyně paní Milada: „Vyhráli jsme!“ Na mou otázku, cože jsme vyhráli, pravila: „No volby přece! Socialdemokraterna dostali nařezáno a vládu sestaví högra“ (neboli pravicová koalice, jak už je švédské odrůdě emigrantštiny někdy obtížno na první poslech porozumět.)

No dobře, tak jsme tedy vyhráli, sláva. Musím se přiznat, že mě takové zvěsti už tolik nevzrušují jako kdysi. Ten vyhrál, onen dostal nařezáno… neznamená to víc, než že hrdý vítěz bude teď pár let sedět nad hromádkou daňových příjmů a snažit se – nebo se už ani nesnažit – z nich uplést jakýs takýs rozpočet, kdežto poražený se mu bude z opozičních lavic vyšklebovat a říkat, že on by to dokázal líp. A víc toho nebude, neboť dávno již minul čas, kdy politika bývala soutěží ideových nabídek. Dnes… levice svou sociální štědrost dál stupňovat nemůže, protože by poplatníkovi pro samé daně už pomalu nezbývalo ani na chleba, na druhou stranu ale měšťanské partaje vzít zpátky jednou udělené sociální dárky také nemohou, jelikož by si odpudily voliče, a tak se to mydlí od voleb k volbám pořád stejně a čím dál nudněji. Proto mě z výsledků švédských voleb zaujal jeden spíš vedlejší údaj: nečekaného úspěchu dosáhla jistá černá ovce, s níž tón udávající politické a mediální kruhy nechtějí nic mít, mezi lidem obecným však její obliba rapidně vzrůstá. Ovce ta nese jméno Sverigedemokrater – Švédští demokraté – a za svou popularitu vděčí okolnosti, že jako jediná se odvážila učinit volebním tématem velmi palčivý, ale opomíjený problém: postupující zahlcování země vlnami nepřizpůsobivých, neproduktivních a nezvaných, avšak nadmíru sebejistých hostí zejména z islámských zemí Předního východu a severní Afriky.

Nu, sám bych nestál o to, aby země, v níž žiji, ztratila postupem času svůj dosavadní ráz. Ani svému potomstvu bych nikterak nepřál živobytí mezi orientálním zmatkem, vřeskem a zaodpadkovaností. Myslí politika, jehož představa budoucnosti se rozprostírá v rozmezí čtyř let od voleb k volbám, taková perspektiva možná nepohne, ale mou ano. I ledakoho jiného. Jiná věc je, jestli bych volil zmíněnou černou ovci, kdyby mě exilový vítr býval upustil ve Švédsku… taky asi ne, na to je mi příliš izolacionistická, do vlastního dvorečka zahleděná. Kromě muslimských migrantů jí nevoní zapojení v evropských strukturách, ale ani Amerika jí nejde pod nos… to mi jaksi zachází příliš daleko. Můžeme si cenit své české, švédské či německé identity, ale ztratíme je všechny, přestane-li Západ být Západem, což se velmi snadno může stát. Spíš než se uzavírat do hradeb národního výlučnictví je třeba Západ sjednotit, arciť na něčem jiném než na podlézavé, k vlastní destrukci směřující ideologii politické korektnosti.

Nicméně zaznamenejme, že se obava ze ztráty západní identity stala po Švýcarsku a Nizozemí volebním tématem už v třetí evropské zemi. A to tématem dosti úspěšným, jež už stěží lze – když už kacířské hranice vyšly z módy - odbýt nařčeními z xenofobie, populismu, extremismu či jiných opovrženíhodných fobií a -ismů. Holandská strana PVV vyšla letos na jaře z voleb posílená dvouapůlnásobně, teď zase vtáhli do stockholmského Riksdagu tihle Sverigedemokrater hned dvaceti poslancí, něco se hýbe i v tom našem superkorektním Německu a ledakde jinde… ba ne, to už povýšené ošklebování nad populismem nepostačí, leda bychom přijali tézi, že podstatný a stále rostoucí díl občanské společnosti sestává z nesvéprávných bláznů, jimž je místo demokracie třeba biče a opratí. Nu což, zárodky takových úvah jsem z politicko-korektních kruhů už také zaznamenal.

Není nikterak vyloučené, že ten vývoj půjde ještě dál a zápas za zachování či nezachování křesťansko-západního rázu evropských zemí se stane ústředním tématem politického dění, kdežto zaběhlé schéma zde levice, tam pravice, ustoupí do pozadí. Stane-li se tak, nesmíme se my kacíři a nekorektníci dopouštět obvyklé chyby: z pohodlností nebo z špatně pochopené tolerance přebírat soupeřův slovník a tím stavět sami sebe do defenzivy. Všimněme si výrazů, jichž užívá: jsou rázně kategorické, štítivě opovržlivé, prstem ukazující na protivníkovu morální nedostatečnost. Fuj fuj, takhle přece nesmýšlí pořádný člověk! Zapátráme-li však po obsahu, nenajdeme žádný. Uveďme si pár příkladů:

Populismus? Neexistuje nic takového. Je to výraz povýšenosti, příznačný pro elitaristické smýšlení kazatelů politické korektnosti, majících za to, že běžný občan je tupec vlastního uvažování neschopný, takže musí mít nějakého populistu, aby mu natroubil, co si má myslet a čemu věřit. V tom případě by ovšem byli populisty elitární kazatelé sami… ale nechme těch nesmyslů. Neexistuje populismus, existuje jen občanský názor ve společnosti rozšířený a stále sílící, politickým a jiným elitám však do štrykmustru nepasující, takže se jej snaží utlouci palicemi frází.

Stejně tak neexistuje xenofobie, přeloženo do češtiny aprirorní, neodůvodněná zášť vůči cizincům. Kdyby tomu bylo jinak, musel bych, sám v Německu cizinec a přistěhovalec první generace, už někdy na sobě nějakou xenofobii pocítit, ale to se mi ještě nepřihodilo. To proto, že jsem se v hostitelské zemi integroval, naučil se její řeč, vlastní prací na chleba vydělával, ctím její zákon a obyčej. Svou českou duši jsem si ponechal, ta se nedá pověsit na hřebík jako stará čepice, ale na veřejnosti se s ní nevnucuji, nejsem-li tázán. Kdo ale se v nejmenším přizpůsobit nechce, jazyk nového domova se učit odmítá, svůj způsob za nadřazený má a okolním opovrhuje, svou odlišnost pyšně demonstruje, přitom živobytí na účet veřejných pokladen vede, z výtěžku vlastní práce žít nehodlaje a vzhledem k své neupotřebitelnosti ani nemoha… nu, nelze se divit, že sklízí šišaté pohledy.

Zda existuje rasismus, toť otázka. Ovšemže: přijdu-li dejme tomu do Japonska nebo do Indie, zjistím okamžitě, že ti lidé kolem jaksi odlišně vypadají, jinak koukají a jinak se chovají. Je ale už samo to zjištění rasismus? Mám odlišnost nevidět, hlavu od zjevných skutečností jinam otočit? Rasista bych tak třeba nebyl, zato ale bych byl pokrytec, inu, co si kdo vybere. Lze však tu věc vzít i za druhý konec: jsem rasista, povím-li, že je takový Číňan či Vietnamec ve srovnání s námi bílými barbary vesměs pracovitější, spolehlivější, svědomitější, pečlivější, snad dokonce inteligentnější? Nebo že černoši bývají pohybově nadanější než my, bílá ohrábla? Ne? To jsem sám rád. Pak tedy nejsem ani rasistou, když řeknu, že i my Zápaďáci máme různé vlastnosti a schopnosti, jimiž se kladně lišíme od jiných obyvatel planety… co? To že už, pozor pozor, rasismus je? I jděte mi do háje s vaším rasismem. Slovíčko duté, fusekle děravá, již lze dle potřeby navléci tou či opačnou stranou.

No, ale co islamofobie? Však i já sám jsem přehršel článků a úvah o islámu sepsal, a ne zrovna pochvalných; jsem tedy islamofob? Dřív než tu otázku zodpovím, zkusme ji aplikovat na jiná náboženství: existuje buddhofobie, hindofobie, šintófobie, pohanofobie, a když na to přijde, třeba i křesťanofobie? Jestli ne, proč ne? Nu, dopovím, co jsem nakousl: není žádné zásadní nenávisti vůči některému z náboženství, tedy ani vůči islámu; co je a co být musí, je kritika. Islám má mnoho pravidel a příkazů, blízkých možná orientální duši, ale našemu žaludku nestravitelných, od společenského postavení žen až po nárok na konečné ovládnutí světa, pro něž je kritizován častěji i příkřeji než jiné věrouky. Jest tomu tak, že každý sklízí jen takové plody, jaké zrníčko zasije, každý požívá takové pověsti, o jakou se svým chováním přičinil. Cítí-li se kdo nepochopen, opomíjen, urážen, ba diskriminován, měl by se ptát dřív sám sebe proč, než začne hledat vinu u jiných.

Čímž jsem se poněkud vzdálil výsledků švédských voleb, ale jistá souvislost zde je. Kdosi vzbudil svým počínáním u velké části evropského obyvatelstva obavy. O to, budou-li ještě naši vnuci smět být Evropany, žít a smýšlet po svém zvyku a mravu, nebudou-li nuceni proti své vůli přijímat obyčej jiný a k jejich evropské kůži nepřilnavý, nestanou-li se ve vlastních zemích bezprávnou menšinou, nebudou-li se muset podřídit krutému právu šaríje a tak všelijak dále. Dokud je sami zástupci islámu věrohodně nevyvrátí, musí být dovoleno se jeho postupu demokratickými prostředky bránit. Abychom za nějaký čas zase nebědovali – to jsme nechtěli, tak jsme to nemysleli, tak jsme si to multikulturní soužití nepředstavovali. Řeči o populismu, xenofobii, islamofobii etc. si pak bude každý moci napsat do památníčku a občas si přečíst, aby věděl, jaký byl… ech, genius.