Listopad 2010

O vyhlídkách tolerantní interpretace koránu

Luděk Frýbort

Zřídka, ale přece, se v novinách (spíš českých než našich německých, opatrných v tom ohledu až běda) setkávám s úvahami, týkajícími se pronikání islámu do Evropy. Jejich názorová škála se rozprostírá od blahovolného optimismu až po tvrdé odmítání, jedno však mají společné: neumění či nechuť vžít se do způsobu uvažování našich muslimských kontrahentů. Neboli jinak, nenapadá pány autory, že se problému nepřiblíží ani o tesařský coul, dokud o něm budou uvažovat ze své pozice západního pozorovatele; dokud se aspoň v duchu nepokusí přemístit se do pouštní oázy a podívat se očima jejího obyvatele? Ani o něco hlubší znalost učení Prorokova by nebyla na škodu, když už se někdo pouští o těch věcech do dišputací; co tak o nich čítám, bývá přinejmenším povrchní. Vzpomínám si v té souvislosti, kterak jsem za časů mládí svého odmlouval jistému staršímu, zkušenostmi nesnadného života protaženému pánovi: „Celý marxismus mi může být ukradený a nemám za nehet chuti se z něj něco učit.“ „To ale děláte chybu, mladý muži,“ odpověděl mi. „Když chceme něčemu odporovat, musíme to nejdřív znát.“ Což jsem si zapsal za uši a mám za nimi zapsáno podnes: ať se střetáme s kteroukoliv imperativní naukou, co jich Hospodin seslal na nepoučitelné lidstvo, je třeba o ní vědět co nejvíc. Sám, aniž bych se chtěl vychloubat, si dovolím určité znalosti mít; je islám trvalým předmětem mého publicistického zájmu, procestoval jsem řadu muslimských zemí, absolvoval jsem dva ročníky klasické arabštiny (netvrdím, že ji dosud ovládám) a studiu islámu věnuji značné úsilí. Tolik úvodem.

Nyní k věci: zatrhl jsem si v té hromadě tu- i cizozemského čtiva, co se mi tak dostává do ruky, tyto věty: Problém není v islámu, ale v interpretaci koránu… je třeba dát islámským zemím čas k vývoji, aby interpretace koránu byla demokratická a tolerantní… Nu, čas k vývoji islámským zemím dát můžeme, řekl bych, je však otázka, dají-li týž čas ony nám. Půjde-li islamizace Evropy stejným tempem jako doposud, nebude se po přelomu století z věže britského parlamentu ozývat melodie Big Benu, nýbrž volání muezzina. Ale to jen tak mimochodem. Podstatnější je, že korán demokraticky a tolerantně interpretovat prostě nelze. Interpretovat můžeme pouze to, co je interpretace schopné, jinými slovy co připouští mnohost výkladů. To korán není. Jeho znění je naprosto jednoznačné; prostudoval jsem jej dosti důkladně – ne zrovna zábavné čtení, musím připustit – a místa, jež by bylo možno vyložit tak či onak, jsem nenašel. Nenajde je, tuším, ani nikdo jiný.

V koránu není žádných mnohoznačností ani tajemné symboliky připouštějící takovou či onakou interpretaci, jako je tomu často v našich svatých písmech, vše je řečeno pádně, jednoduše, každému srozumitelně, problém může být pouze v nejistém překladu z arabštiny. Je jen možno některé pasáže upozadit, jiné aplikovat radikálně, což, jak můžeme pozorovat, se právě děje, ale na podstatě se tím nemění ani tečka. Dále: jakákoli interpretace předpokládá možnost diskuse; ale o díle, jež proroku Muhammadovi nadiktoval sám Bůh prostřednictvím archanděla Džibríla (Gabriel), se nediskutuje. Diskuse se rovná pochybnosti, a pochybnost trestá Bůh uvržením do plamenů džahíny. Každý si může v koránu přečíst, jak to tam vypadá: Těm, kdož neuvěřili, střižen bude šat z ohně a hlavy jejich budou polévány vodou vroucí, jež rozleptá vše, co v břichách jejich je, i kůži jejich, a pro ně jsou připraveny důtky železné. A kdykoli odtamtud budou chtít odejít, budou tam vráceni a bude jim řečeno: „Okuste trestu spalujícího!“ (súra Pouti 20-22). Fuj tajbl, abych se nerouhal, poctivé katolické peklo je proti tomu ještě povyražení.

Našinec by měl sklon mávnout nad takovými hrozbami s úsměvem rukou, ale to by se mýlil. Musíme vzít za vědomí, že muslim nepokládá peklo, ráj, anděle a ďábly ani za symbolická podobenství, ani za poněkud zaprášený náboženský folklor, nýbrž za nepochybnou, naprosto hmotnou realitu. S výjimkou hrstky pozápadnělých skeptiků je jeho život zaklíněn mezi naději na rozkoše ráje a strach z hrůz pekelných, a to velmi reálně a doslovně. Dozvíme-li se, že kterýsi bojovník džihádu vjel s autem plným trhavin do rušného trhu a pozabíjel desítky lidí i sám sebe, řekneme si nejspíš: šílenec. Vymytý mozek. Nikoli. Doslovně věřícímu muslimovi - a jiná víra než doslovná se nepřipouští - nemusí nikdo nikomu nic vymývat. Vidina ráje jakožto odměny za mučednickou smrt (súra Milosrdného 70-74: Tam dívky budou rozkošné a překrásné velkých očí černých, v stanech střežené, jichž předtím nedotkla se ruka muže ni džina žádného…) není obrazné a poněkud dětinské podobenství, nýbrž absolutní jistota a vede muslima k jednání pro nás nepochopitelnému.

Islám je tolerantní v tom smyslu, že uznává a ctí starší, jemu předcházející učení, pokud se ovšem vztahují k jedinému Bohu; hinduisté a jiní pohané jsou bez debaty předurčeni k peklu. Křesťané a židé jsou však nazýváni „majetníky písma“ (rozumějme tóry a evangelií), z nichž čerpá - nešetrně lze říci, že dost povrchně opisuje - i islám. Jako proroka (ne syna Božího) uznává mezi jinými též Krista. Jeden z minaretů nádherné omajjádské mešity v Damašku nese jméno Ježíšův; jest určeno, aby na něj v den Posledního soudu vystoupil syn Mariin a vynesl ortel nad mrtvými i živoucími. Zároveň však jsou křesťanství i židovství učení nedokonalá, přijatelná v době, kdy nic lepšího neexistovalo. Teprve islám vše završil a uvedl v dokonalost; předchozí víry sice neztratily na úctyhodnosti, staly se však zbytečnými, a když na to přijde, i opovrženíhodnými, ba nepřátelskými. Pravíť súra Prostřeného stolu, verš 56: Vy, kteří věříte! Neberte si židy ani křesťany za přátele! Kdokoliv z vás se s nimi spřátelí, stane se jedním z nich, a Bůh věru nepovede lid nespravedlivý.

Jak již řečeno, chceme-li cokoliv islámského interpretovat, je záhodno vzít v úvahu muslimský způsob myšlení. Na rozdíl od našeho nevychází z předpokladu neustále pokračujícího vývoje, nýbrž ze spočinutí v konečné pravdě. Nůžky vývoje toho ovšem nedbají a rozvírají se čím dál šířeji; a muslim, ustrnuvší v roce hidžry (622 n. l.), zírá s úžasem a roztrpčením na rozvoj Západu: jak to, že nevěřící dosáhli takového blahobytu, a my nic? Že mají vyspělou techniku a nejdokonalejší zbraně, když přece dal Bůh pravdu v celé dokonalosti nám? Že naše mládež, chce-li nabýt použitelného vzdělání, musí se za ním vydat na evropské a americké univerzity? Jistě je v tom nějaký židovský nebo křižácký podvod, a nejspíš těch Satana zplozenců obojích! A již se vydávají nejvěrnější z věrných cestou džihádu. Ostatní se jej neúčastní, ale ani neodsuzují; je iluzorní mluvit o hrstce radikálních, k teroristickému násilí inklinujících islamistů, a umírněné většině. Pravda: tažení proti křižácko-sionistickému Satanovi běžný muslim aktivně vesměs neúčastní, ani je přímo nepodporuje. Ale proti mysli mu také není. Neboť tak praví súra Pokání, verš pátý: A až uplynou posvátné měsíce, zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí… nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný. Na vysvětlenou: modloslužebníkem je každý, kdo krom jediného Boha uctívá ještě všelijaké syny, boží matičky, houfy svatých a tak podobně.

Čímž je napůl dána odpověď na obvyklé tvrzení, že islám je náboženstvím míru; vždyť sám jeho název je odvozen z arabského as-salamu, mír. Nu, je. Trochu jako komunismus, ten byl, jak pamětníci dosvědčí, také samý mír. Mír mezi námi hochy, co máme pravdu. Ale zajisté, i nevěřící mohou mít mír a dál soukromě vyznávat svou víru, tomu dává islám naprostou přednost. Pokud se ovšem podrobí jeho vládě, přijmou její nařízení a odvádějí příslušnou daň. Nejsou-li k tomu ochotní, stihne je válka a ta není v pojetí koránu žádná legrace: …odměnou těch, kdož vedli válku proti Bohu a Jeho poslu a šířili na zemi pohoršení, bude věru to, že budou zabiti nebo ukřižováni či budou jim useknuty jejich pravé ruce a levé nohy anebo budou ze země vyhnáni. A těm dostane se hanby na tomto světě, zatímco na onom světě je očekává trest nesmírný, kromě těch, kteří se kajícně obrátí, než nad nimi získáte moc. (súra Prostřeného stolu: 37-38). No, máme se nač těšit.

Slýcháme také, že islám je náboženství jako každé jiné; i to je povrchnost plynoucí z neznalosti. Jistěže je islám náboženství; ale zároveň a možná především i systém politický a právní, ideologie se všemi rysy totalitarismu a důsledný, výchylek netrpící životní příkaz. A je jen logické, že jako učení nejdokonalejší z dokonalých je předurčen k tomu, aby nakonec rozprostřel svůj mír po všech národech Země. Ani v tom nehledejme žádnou obraznost, i to je míněno velmi konkrétně, program, ne zbožný sen.

Chceme-li porozumět kterémukoliv jevu, musíme vyjít z jeho kořenů. Způsob myšlení a konání nás, lidí Západu, vyrostl z téhož kořene jako způsob muslimův, ledaže v dobách velmi, velmi dávných, dávnějších než kterékoliv známé náboženství, až tam, kdy se rozešly cesty zemědělce v podmínkách chladného klimatického pásma a nomádského pastevce východních stepí. Proto je výrazem povrchnosti zužovat otázku civilizačního střetu na jednoduché – zde křesťanství, tam islám. Obojí vyšlo z židovství, původem rovněž v životním způsobu pasteveckém, a stejně tak se cesty obojího brzy rozcházejí. Křesťanství vykonalo dlouhou a složitou pouť: odštěpilo se od židovství v krajích judských a galilejských, Pavel z Tarsu je provedl pořečtělými krajinami Přední Asie do Říma, všude se cestou něčím obohatilo a něco ztratilo, s rozkladem římské moci a přesunem centra civilizace víc k severozápadu se přesunulo i ono, rostlo a měnilo se stykem se způsoby předkřesťanské, keltsko-germánské Evropy, až se z něj stalo to, čemu říkáme „křesťanství“ dnes. A dál přes evropský středověk, renesanci, reformaci, osvícenství, moderní sekularismus a skepticismus… ti, kdož se s Kristem Pánem plavili po jezeře Genezaretském, by se asi nestačili divit. Islám takovou cestu neprodělal. Zůstal tkvít v čase i v zemi původu; a třebaže se mocensky a územně rozprostřel od Atlantiku po ostrovy Sundské, je tím, čím byl, výrazem duše nomádského pastýře na pláních západoarabského Hidžázu, a ještě spíš kupce v karavanních střediscích téže krajiny. Sám jeho zakladatel, prorok (an-nabí) Muhammad, náležel k druhému z jmenovaných stavů a jeho nechuť k vrtošivým kočovníkům lze v koránu místy vyčíst. Ale to je spíš zábavná podrobnost, dobrá leda k potvrzení toho, jak nesnadno se islám srovnává i se způsoby mnohem bližšími, natož s námi, nepochopitelnými tvory chladného Západu, kteří v ničem nemyslí a nekonají, jak by správně měli.

A ještě bych mohl to či ono dodat, ale snad jsem už pověděl dost,.aby si vážený čtenář udělal představu, jaké jsou vyhlídky na demokratickou a tolerantní interpretaci koránu. Netěšme se touto bludičkou, máme své vlastní hodnoty, díky nimž se Západ stal vůdčí civilizací světa, hleďme si jich, nestyďme se za ně. Nevzdávejme se jich pro chiméru tolerance, která nebude – nemůže, nesmí být - opětována, a připravme se na budoucnost spíš horší než lepší. Máme co hájit.