Listopad 2010

Obyčejný člověk a chudinka blbeček

Luděk Frýbort

Ne že by mě výsledky květnových voleb v zemích českých do jisté opatrné míry nepotěšily. Jen jisté řeči, jež jim předcházely, ve mně prohloubily nechuť, již jsem pociťoval už dříve; adresněji řečeno, čerti mě berou, slyším-li z úst nějakého politika nebo čtu na stránkách povrchnějšího tisku slovní spojení „obyčejný člověk“. Roztrhl se s obyčejným člověkem takový pytel, až to hezké není. Partajní hodnostáři, do té chvíle se uzavírající ve výlučnickém klubu, do nějž poddaná holota nemá přístup, se najednou mohli přetrhnout samou starostí o obyčejného člověka, kudy chodili, obyčejným člověkem se zaklínali, o zájmech obyčejného člověka s vášní v oku hovořili, jež nyní hodlají až do těch hrdel a statků hájit… nějak tomu nebylo rozumět. Kdy takový pan Paroubek, říkal jsem si, naposledy viděl nějakého obyčejného člověka jinak než z okénka své služební limuzíny? Odkud ho tak dobře zná, že to samou láskou k němu vydržet nemůže? Pánové v automobilech nejluxusnějších značek, pánové, pohybující se od golfu k mnohahvězdičkovým hotelům, pánové, vytahující se jeden nad druhého větičkou „kdo z vás to má“, pánové, nemající jiné snahy než obyčejným člověkem nebýt a ničím jej nepřipomínat… jakýsi rozpor, zdá se, zeje mezi mravy politické kasty a jejím zaujetím pro obyčejného člověka. Pokusme se jej vysvětlit.

Vyloučíme-li eventualitu, že by naši demokraté z povolání byli bohaprázdní pokrytci - bídák, kdo by si pomyslil něco takového – zbývá už jen možnost, že se nedovedou vyjádřit. Rozpor totiž okamžitě zmizí, nahradíme-li sousloví „obyčejný člověk“ výstižnějším „chudinka blbeček"; zkusme přeložit předvolební výroky tímto způsobem a uvidíme, že hned dostanou smysl. Vol nás, chudinko blbečku, a my se o tebe ve všem všudy postaráme… vol nás, a my ti poskytneme vyšší důchod, příplatek na tuhleto a na tamhleto, bezplatné proklepání u doktora i četné jiné bezplatnosti (všimneme si, že soudě dle sebe nedovede si partajní velikán představit, že by si jeho obyčejný člověk mohl přát i něco jiného než prachy). A chudinka blbeček jde a slibovačné pány volí, protože je… inu, chudinka blbeček. Obyčejný člověk by tak dětinsky důvěřivý nebyl, pokud je vůbec zřejmo, kdo je tím titulem míněn, ale k tomu se dostaneme za chvíli.

Pravím, že je dost rozumu, soudnosti a prozíravosti ve vrstvách kolem společenského průměru, jež bychom, snad, mohli nazvat obyčenými. Tam ale volební stratég primitivními sliby nemíří, dobře věda, že utvořil-li si kdo odlišný názor, beztak ho na svou stranu nepřetáhne, a oddaní přívrženci mu naskáčí do náruče sami. Míří tudíž tam, kde není názor vůbec žádný, do společenského podprůměru, kde sídlí snadno polapitelný chudinka blbeček. Výsledkem toho je demokratická praxe, zdegenerovavší do pávích tanců kolem chudinky blbečka; jsa všeho názoru prost, pouze on je ochoten se přiklonit k té či oné partaji podle toho, jak zubatě se usmívá z plakátu vlídný strýček, jak pěknou má kravatu či kolik grošů slibuje po pansku rozhodit mezi chudou pakáž. Grošů z daňového pytlíka ovšemže a tudíž z vlastní kapsy chudinky blbečka, ale taková souvislost je nad jeho srovnávací schopnosti. Vnucuje se otázka, má-li na partajích založená demokracie za těchto okolností ještě nějaký smysl, ale to by byl námět jiné úvahy.

Rád bych věděl: kdo vlastně je, osobně a jmenovitě, obyčejný člověk? Jsem jím například já? Je jím tamhleta babka, co zrovna pospíchá se smetím k popelnici? Pošťák, strkající v tuto chvíli dopisy a reklamy dole do kastlíku? V povrchním pohledu možná. Pošťáka neznám a do babky mi nic není, i mohou se mi jevit obyčejní. Sám, ač netrpím domýšlivostí, bych se do té kategorie nezařazoval, jelikož se znám. Ani nikoho jiného, koho také znám. Jsou lidé tací i onací, moudří i troubové, prakticky nadaní, kteří to někam přivedli, i vrtáci a nemehla, která to nepřivedou nikdy nikam, jsou lidé slušní i hulváti a gauneři, ale každý je něčím neobyčejný, každý má cosi, co jej v kladném či v méně kladném smyslu odlišuje od ostatních. I všichni ostatní, jimž bychom z neznalosti měli sklon přisuzovat obyčejné lidství; zastavme se s nimi, promluvme pár slov, a obyčejný člověk hned začne dostávat konkrétní tvář. Odvážím se tvrdit, že obyčejný člověk neexistuje, není víc než chiméra, pták Noh, plod fantazie, arciže dost podlé, vypočítavé fantazie. Zažili jsme ovšem režim, který o obyčejném člověku tolik nemluvil, zato si liboval v masách, což bylo vcelku totéž. Z té doby, pakli si ještě kdo vzpomene, pocházejí masové písně, masová vystoupení a jiné masovosti. Ideologové marxismu dávali tím termínem najevo, zač pokládají onen lid, jemuž přiřkli poslání být základem veškeré moci: za amébovitou materii bez ducha a bez vlastností, již teprve oni zformují do žádaného tvaru a naplní nadšeným souhlasem. Tak zjevné pohrdání lidskou individualitou pochopitelně nemůže dojít velkého souhlasu a také jej nedošlo; jen málokdo touží být molekulou formovatelné masy. Že komunismus ztratil svou někdejší moc a stalo se z něj buď sektářské vyznání nevelkého hloučku uctívačů, nebo se transformoval v cynické kořistnictví, to mělo zajisté víc důvodů, pokus degradovat člověka na částečku bezduché masy však mezi nimi nebyl z nejmenších. Jen asketové se zálibou v trpitelství se dají bez odporu urážet, ať je jejich vírou cokoliv.

Mocichtivci tohoto času na to jdou chytřeji. Neurážejí už předem ty, jež se chystají polapit, nedávají jim najevo, že jsou cosi podřadného, kus lejna u nohy spasitelovy, z nějž se teprve vdechnutím správné ideje stane cosi jako člověk, i když nevalný. Naopak; vyhmátli bezvýraznou podprostřednost a jali se jí podkuřovat, povýšivše ji na vší chvály hodnou kvalitu. Obyčejný člověk, prostý člověk, člověk z ulice, oblíbeným objektem šmajchlířů je chudý člověk… kdo by se nedal zařadit do těchto kategorií, poví-li se mu, že se tak stává čímsi výborným, mravně nadřazeným, k rozhodování o osudu společnosti nejpovolanějším? A už se vládne, rozmařile, hrabivě, nezodpovědně, a když se dovládne k předpokládatelným koncům, inu, to proto, že ti, co jsou právě u vesla, nemilují dostatečně obyčejného, prostého etc. člověka. My však, co se jen třeseme na vládní sesličky, se láskou k němu celí rozplýváme a poskytneme mu, nač jen si vzpomene, ať to stojí co stojí, jelikož pro blaho chudink… ech, obyčejného člověka nám není líto groše. A už se celá fraška může opakovat. Je prostý lid něco jako saň o devíti hlavách, utni jednu a narostou jí tři nové.

Leda by se jednou našel ten, kdo by zvolal – nenechte se vodit za nos, lidé! Nejste obyčejní ani prostí; každý z vás je jedinečný, každý jinak a po svém mimořádný! Ovšem až na chudinky blbečky u samého dna, ale k těm se přece nechcete přirovnávat. Měl bych takovýto sen: být členem společnosti, kde je výrazem kvality neprostota a neobyčejnost. Máme ji v sobě větší či menší mírou téměř všichni, takže by to neměl být takový problém. Ještě je ovšem někde další osvědčený žebříček k moci, člověk chudý; ale i jemu by mohlo být dáno na vědomí, že chudoba není bezděčná rána osudu, již nezbývá než trpně přijímat, a už vůbec ne kvalifikace k rozhodování o věcech politických; a východiskem z ní že nemohou být grošíky rozhazované milostivým panstvem, ale jen vlastní přičinění. Co pak se chudinky blbečka týče… nu, měli bychom na něj být hodní. Nabídněme mu výměnu: místo volebního práva tři piva zdarma každý den, stejně bezplatnou televizi a v sobotu volňáska na fotbal dle vlastního výběru, aby se vyfandil a nepotřeboval k tomu volby. Tak by bylo každému vyhověno a demokracie by se vrátila k svému účelu, jímž není vláda podprůměru, ale zodpovědně vedený, dobře fungující stát.

(Nový Polygon)