Listopad 2010

Z blízka i z daleka bez růžových brýlí 7

Luděk Frýbort

Zápisky z Austrálie

V roce 2005 se odebrala do důchodu – neříkám, že na odpočinek – i moje choť a společnice na cestách, i nadešel čas uskutečnit, co mi už dlouho kvasilo v mysli: Vandr s velkým V, ne v rozmezí jedné, byť i nastavené dovolené, nýbrž… řekněme šesti měsíců. Polovinu toho času jsme se rozhodli věnovat nám už zčásti známé Austrálii, druhou souostrovím jižního Pacifiku. Zatím jsme se z klokaního kontinentu seznámili jen s jeho tropickým severem. Bylo to před třinácti lety, náš klouček byl ještě školou povinný, a neúprosný diktát prázdnin jiný výběr nepřipouštěl. Nyní však ta svízel pominula, a mohl jsem plánovat velkoryse. Čtvrt roku, pane, to je nějakého času! Vypůjčíme si obytné auto, jestli bude nějaké menší laciněji k mání, a pěkně pomalu objedeme Austrálii kolem dokola. Její pouštní vnitrozemí s těmi rudými skálami ovšem nemůžeme pominout, nu, a když budeme v tom, někam do rozvrhu se jistě vejde i Tasmánie, tak trochu malý světadíl sám pro sebe… S prstem na mapě a s kalendářem před očima jsem počítal kilometry a dny, až se mi prst zastavil někde v půli toho velkorysého plánu. K čertu, zase to nevyjde. Austrálie je obrovský kus země, větší než se zdá pohledem do atlasu, a za čtvrt roku se dá snad v divé jízdě obpádit, ale ne poznat. Takže sbohem, Tasmánie, sbohem, australský západe i červenavé vnitrozemí, snad až někdy příště. Neboť není smyslem pravého putování jen jet a jet s nohou na plynu jako dva blázni, nýbrž vcítit se, zamyslet, nasát vůni země a spíš se dotušit než domyslet toho, čím je mezi všemi ojedinělá. Vyšel z toho půloblouk zhruba vymezený na jihu městem Adelaide, na severovýchodě končinou kolem Mackay, jednou podél pobřeží, jindy se zajížďkami hloub do vnitrozemí spolkovými státy Victoria, Jižní Austrálie, New South Wales a už dost pěkně tropickým Queenslandem. I to byla, jak jsme měli postupně zjistit, na ty tři měsíce docela úhledná porce. Někteří osamělí vlci v otřískaných vehiklech, jak jsme je cestou potkávali, ovšem Austrálii kolem dokola obcestovali. Trvalo to netrpělivějším z nich půl roku, rozvážnějším rok. To tedy pro upozornění každému, kdo by se také podíval do atlasu a řekl si, aha, Austrálie, vezmu si dovolenou, dva nebo tři neplacené týdny k tomu, a pěkně ji celou objezdím. Haha.

Ale ještě než se rozepíši o Austrálii, se chci zmínit o našem mezipřistání v Singapuru. Tak krásné letiště, pravím, nemají nikde na světě, což není jen můj dojem, nýbrž i hodnocení jedné vysoce renomované průzkumné agentury. A opravdu: odbavovací haly bývají všude na jedno brdo a víceméně nudné, ale tohle je tropická zahrada s palmami, pod nimi podrost neznámých rostlin navozuje pocit pralesního přítmí, k tomu orchideje, jezírka s pestrými rybkami, z větví visí liany a bují na nich epifytické rostliny. Hned opodál se rozkládá obchodní část, krámky hlavně s fotoaparáty a jinou optikou, vše vzorně čisté, úhledné, vkusné, příjemné… Jen kdyby tamhle nepovykovala banda nedorostlíků, to se ví, evropských. Je to zvláštní. Chodí tady a posedává spousta Číňanů, Indů, Malajců a jiné čeládky boží, a všichni se chovají rozumně. Proč zrovna západní mládež musí, kdyby hrom na koze jezdil, na sebe upozorňovat jekem a vřeskem, proč jen ona, jak se zdá, cítí potřebu předvádět se výstředními účesy, prapodivnými rouchy a ocvočkovanýma ušima i jinými částmi tělesnými? Je to tím, že z myslí těchhle snědých lidí tady kolem se dosud nevytratily zásady učení Buddhova, Muhammadova či Konfuciova, nabádající k úctě a zdrženlivosti? A že my na Západě, jak k tomu zavelel čas pokroku, jsme s opovržením obojí zavrhli jakožto měšťácké konvence, ale neuměli jsme je nahradit ničím lepším než zase konvencí, jen mnohem primitivnější, konvencí křečovitého naschválnictví, vydávaného za projev individualismu nebo dokonce svobody? I jděte mi do háje s takovou svobodou. Neohrnuji nos nad Západem, jak se stalo módou tohoto času, a nekořím se podbízivě cizím kulturám; prožil jsem toho dost, abych s jistotou věděl, že Západ je moje širší vlast, za níž stojím a již jsem ochoten hájit. Tím víc mě znepokojují příznaky jejího úpadku. Nebo to není úpadek, tahle z řetězu puštěná vyjevenost?

1. Kolem břehů Jižního oceánu

Jsou mi známa jména autorů, kteří na své publikační činnosti znamenitě zbohatli. To se mě tedy věru netýká, ale zato se mi dostalo jiné hřivny: přátel mnoha zemích světa, jak se vyvinuli z mých čtenářů. Jeden z nich sídlí ve vlastnoručně zbudovaném domku na pokraji města Werribee v australském spolkovém státu Victoria, což rozhodlo o tom, že naše pouť započne v půjčovně automobilů nedaleko letiště tamní metropole Melbourne. Jméno své vzal zmíněný stát od Viktorie, královny anglické a císařovny indické, za jejíž požehnané vlády došlo britské impérium největšího rozšíření.

Stroj, jenž nás očekával, nebyl jedním z oněch rozměrných, vším myslitelným komfortem vybavených obydlí na kolečkách, jaké tak člověk na cestách potkává. Měl ale všechno, co vandrovník potřebuje k skromné existenci, dvojité lůžko, jež se vždy ráno dalo několika hmaty přeměnit na jídelnu, dále kuchyňku s nádobím, malou nádrž na pitnou vodu, a spoustu přihrádek a skříněk na všechno možné, což jsme v průběhu našeho kočovného čtvrtletí ocenili asi nejvíc. V Austrálii jako v každé řádné zemi britského dědictví panuje levostranný provoz, ale s ním už jsme měli dost zkušeností a nevzrušoval nás temnými předtuchami, ostatně je většinou řídký a ve srovnání s Evropou nebláznivý. I na dosti značný časový rozdíl jsme byli zvyklí a věděli jak na něj. Když cestovatel vypadne z letiště celý upatlaný a otupělý dvacetihodinovým letem, to nejhorší, co může udělat, je svalit se do postele a chrnět. Probere se z mrákot druhý den pozdě odpoledne v témže stavu těla i ducha, a z časového rozdílu se neodbourala ani minuta. Ne; lepší je probdít zbytek dne až do chvíle, kdy jsme zvyklí doma chodit spát, čímž se během dvou, nejdéle tří dnů organismus přizpůsobí rytmu země. Strávili jsme tudíž, potlačujíce zívání, pěkný večer s přáteli ve Werribee, a ráno už jsme se probouzeli v našem pojízdném obýváčku zpěvem magpie, čerství a připravení k dalšímu putování.

Mohl bych také napsat, že jsme se probudili zpěvem straky, ale čtenář by mě asi napomenul, že straka nezpívá, nýbrž ohavně krákoře. Zůstanu tedy u anglického slova magpie, abych zvýraznil ten rozdíl. Australský bratranec naší straky se jí podobá vzhledem, ne však chováním ani hlasem; nekřičí skřípavě, nýbrž docela pěkně a rozmanitě zpívá. Obzvláště nadaní jedinci rozumí i klasické hudbě, ale o tom se zmíním později. Jiný všudypřítomný opeřenec je crow neboli vrána, ale ani to není výstižné pojmenování. Jest australská crow snad ptačím vtělením samotného ďábla, přinejmenším svou schopností se škodolibě pošklebovat. Když vám dejme tomu vyklouzne z ruky hrnec s polívkou, a v ten okamžik se odkudsi ozve chá-chá-chá hlasem, jaký mohl mít Mefisto, když odnášel doktora Fausta dírou v stropě, můžete propadnout pověrčivosti. Crow se ovšem chechtá, i když nemá čemu, a pokaždé se člověk musí usmát. Je vůbec legrace s australským ptactvem, jednou z největších atrakcí toho kontinentu, za níž se vyplatí letět přes půl světa. S hady, jinými stálými průvodci v australské přírodě, už taková legrace není, nebo jen občas. Ale i o tom si ještě postupně povíme.

Cesta zatím vede k jihozápadu podél moře, o němž nemám jistoty, je-li součástí Tichého nebo už Indického oceánu. Australská mapa řeší ten problém nápisem South Ocean, Jižní oceán. Snad je to ono Jižní ledové moře, o němž jsme se učívali ve škole, třebaže není jisto, jestli sahá tak daleko k severu. Plující ledovce sice žádné nevidím, jak by se na ledový oceán slušelo, ale studené je prý velice a ke koupání i v nejparnějším létě jen pro vyslovené otužilce. Může za to jakési mořské proudění, které se se připloužilo od břehů Antarktidy až sem, aby se o kus dál rozplynulo v teplejším Východoaustralském proudu. Ale beztak na tom teď nejsme tak, abychom bezpodmínečně museli lézt do moře, je sice konec února a tudíž sklonek australského léta, počasí však nijak parné, spíš jako v pěkném, svěžím jarním dni. Spíš pomalu přemýšlíme, kam pro tu noc hlavu složit. Větší i menší zelené skvrny na mapě značí přírodní parky a rezervace, vesměs doplněné obrázkem stanu na znamení toho, že je tam k mání camping; té nabídky však využijeme jen zřídka, když manželka naléhá, že to tahle dál nejde a že musí vyprat. Já nevím, že by ty ženské pořád praly, cítim se v tričku, kraťasech a sandálech komfortně i bez toho. Jedu dál, veden mlhavou intuicí… a vida, moje představa se proměnila v skutečnost. Malý palouk mezi mohutnými kmeny obřích eukalyptů, opodál toalety s tekoucí pitnou vodou, stolek s lavicemi, zděné ohniště k opékání hovězích steaků, jak velí australský víkendový obyčej, nádoba na odpadky, vše čisté, uklizené, nepočmárané a neponičené, a teď v pondělí nikde ani noha. Lepší je si nepředstavovat, jak by takhle po neděli vypadalo nehlídané tábořiště téhož typu u nás v Německu.

Sami ale nezůstaneme, ze všech koutů lesa se slétá ptactvo v naději na nějaký ten drobek. Kookaburrové, ptáci velikosti menší slepice s nepoměrně velkou hlavou a mohutným zobancem, jsou nejlegračnější a také nejdrzejší: přilítnou až na kraj stolu, pousedají a koukají po očku, co by ukradli. Někdy se jich tak seřadí až pět, to je pak obtížné si uhlídat večeři. Německy se ten tvor jmenuje Lachender Hans, smějící se Honza, a opravdu, člověk až ustrne, když tak jde lesem a náhle se ozve řehot, že jsem takový naposledy slyšel od Vlasty Buriana, když předváděl, jak se vypráví vtip. Papoušků se představí hned několik druhů, šedorůžoví, zelenočervení, bílí, a k tomu menších ptáčků, tadyhle jeden poskakuje po zemi a vypadá jako konipásek, jenže nekýve ocáskem nahoru dolů, ale ze strany na stranu. Z nedostatku jiného pojmenování jsem ho pokřtil vrtivocásek. Už mu to zůstalo.

Ale vidím, že jsem se trochu moc rozepsal o prvním australském dni, promiňte. O jednom zážitku se však zmínit musím: šineme si to úzkou silničkou, po obou stranách řídký eukalyptový les… vlastně ani tak moc řídký není, ale eukalypty mají tu vlastnost, že se obracejí proti slunci hranou listů, aby neztratily mnoho vláhy. Les pak dává jen málo stínu, čímž vzniká dojem řídkosti. Tamhle ale stojí lidé a vzrušeně si ukazují někam do větví… co tam vidí? A hleďme, on to koala. Dřepí v rozsoše eukalyptu, omrzele zvýká list, pak jej upustí a povyleze o metr výš pro jiný. A kousek dál další, a ještě další, celá tlupa koalů. Je to, nutno vědět, zvláštnost; sice těch medvídkovitých vačnatců žije ve východní části Austrálie dost, ale jsou zalezlí vysoko ve vrcholcích, málokdy se dají pozorovat takhle hezky zblízka. Vida, říkal jsem si, začíná nám ta cesta pěkně, jistě uvidíme koaly ještě spoustukrát. A neviděli, leda ochočené v ohrádkách návštěvnických parků.

Dál k západu, už těsně před hranicí Jižní Austrálie, se naskýtá jiná pozoruhodnost, národní park Glenelg. Pojmenování je to skotské (glen = údolí) jako ledacos v Austrálii, jejímiž obyvateli jsou z velké části potomci přistěhovalců z okrajových částí britské říše. Glenelgem protéká stejnojmenná řeka, ozkouším vodu, vida, je pěkně teplá, teď konečně si mohu zaplavat. Jen je mi divné, že je napůl slaná, a neteče z kopců do moře, jak by správně měla, ale naopak. Ukáže se, čím to je: ráno se v moři koná odliv, takže řeka teče s kopce dolů. Nabere v moři sůl, načež vypukne příliv, řeka si to rozmyslí a teče zase zpátky dokopečka. Když si setřepu vodu s kůže, přiskáče z houštiny klokaní rodina a zkoumá, kdo to zase přijel, je ale zvědavá ta australská zvířena. Na větvích pokřikují a veletoče provádějí modročervení papoušci, a vrtivocásků i maličkých modravých ptáčků celá hejna. Svahem nad řekou vede vyšlapaná pěší stezka, i přišel čas probádat kousek australské přírody dopravním prostředkem nejvznešenějším, jímž jsou poutníkovy vlastní dvě nohy. Hned zjišťuji, že jsem v Austrálii ještě mizernější botanik než předtím ornitolog; kvete tady toho kolem, roste, bují a odumírá, a já z toho neznám vůbec nic. Tadyhle třeba polovysoké keře s podivnými šiškami, z nichž papoušci ve svislé poloze vyzobávají zrníčka; nejsou to však šišky, nýbrž plody jakýchsi okvětí. Tu a tam se zvedá z podrostu metr až dva vysoký pahýl, chlupatý trochu jako palmový peň a zakončený rozčepejřenou zelenou kšticí; to zase je grass tree neboli… teď nevím: travní strom? Vzniká tak, že ze země vyrazí trs tvrdé, ostré trávy, nějaký čas tak stojí, načež uvadne a stane se z něj koláč hnědé, vláknité hmoty. Z ní vyrazí nová zelená kštice, a tak to jde pořád dál, starší vrstvy odumírají, nové vyrážejí, až do těch dvou i víc metrů.

A tamhle… koukej, koukej, co to tam utíká? Jakýsi bodlinatý tvor, ale toho už znám, protože jsme ho měli v přírodopise: ježura. Australáci jí říkají íčidna, správně po učenecku echidna. Jiní jazykové si dávají práci, aby pro cizokrajné rostlinstvo i živočištstvo vynalezli vlastní jména, čeština dokonce velmi zdařilá, jen angličtina, beztak nejpomíchanější řeč světa, přijímá, jak co odpadne od řecko-latinského stolu vědy. Íčidna neboli ježura se před námi spasila útěkem do nízkého křoví a zůstala tam skrčená mezi listím, takže si ji můžeme prohlédnout pěkně zblízka: veliká je jako menší králík, má ostny silné jako tužka, u kořene hnědé a ke špičce světlé, čímž je celý dojem jaksi kropenatý, silné drápy a dlouhý, maličko prasečí, od hlíny špinavý čumáček. Prý se umí zarýt do země tak rychle, jako když ponorka mizí pod hladinou, ale nám své umění nepředvedla. Buď že to nestihla, nebo že půda byla i na ježuru moc kamenitá.

Pak je národnímu parku Glenelg konec, ještě pár kilometrů a jsme na hranici Jižní Austrálie. A není to hranice jen tak na projetí jako u nás v Evropě, kde člověk pozná, že se octl na území jiného svrchovaného státu jen podle té modré tabulky s věncem žlutých hvězdiček, a někdy ani podle ní ne. Oho! Jižní Austrálie je země přísná, ne jako nějaká Belgie nebo Dánsko. Celníků ani jiných hraničních bdíčů sice vidět není, zato stojí u příkopu velká, žlutě natřená plechová bedna, a nad ní tabule s výhružným nápisem: sem, kdokoliv přicházíš, odhoď svá jablka, okurky, brambory, vinné hrozny, i cokoliv jiného z plodů Země s sebou vezeš! Neučiníš-li tak, budeš o 2000 dolarů australských kratší! Nu, dvě australské tisícovky, v přepočtu zhruba osmadvacet tisícovek českých, to není suma, již by si člověk jen tak nechal propadnout kapsou; i usedneme a zkonzumujeme na tom místě broskví a jiného ovoce, co se do nás vejde a málem i nevejde. Brambory, papriky a rajčata ale už musím, skřípaje chrupem, naházet do žluté bedny. Proč jsme, my troubové, včera nakoupili takových zásob? Příště, až se budeme blížit k hranici zase nějakého australského státu, musíme mít skříňky vymetené a zásoby doplnit zase až za ní. Je to trochu obtížné, jako když jsme za oněch časů jezdívali do Drážďan na nákup nití, zdrhovadel a jiného nedostatkového zboží, a vracejíce se s kontrabandem nenápadně poschovávaným v oděvu i na holém těle jsme trnuli, jestli strážci hranic naše skrýše neobjeví a kořist nezabaví.

2. Na skok v Jižní Austrálii

A ona pak, prosím, za tou hranicí ani žádná kontrola nebyla. Ostatně nelze australskou bdělost srovnávat s enderáckým sekýrováním, neboť má svůj dobrý důvod. Jižní Austrálie je kraj zemědělský, předeším vinorodý; a nestojí o to, aby někdo do zdejších zahrad a vinic zavlekl nějaké škodlivé breberky. To se dá pochopit, i když s jistým nevlídným brumláním na dně mysli. Od hranice není daleko do poměrně velkého města Mount Gambier, tam můžeme ve velké samoobsluze zase dokoupit, co nám chybí. Oči až přecházejí nad tou hojností. Šťastná země je Austrálie, rozprostírá se po všech pásmech geografických a klimatických, a všechno v ní roste, všeho překypuje, když ne na jednom konci, tedy na druhém, od tasmánských brambor až k ananasům a mangu queenslandských tropů. Ledaže jsou ty brambory sice veliké, ale bledé a vodnaté, chuť dohromady žádná. Už se těším, až si zase nakoupím u našeho sedláka brambůrků žluťoučných a tak skvělých, že návštěvy z Prahy říkají – jé, u vás jsou ale dobrý brambory, odkud je máte? Jiný produkt z australského rohu hojnosti je výborné a laciné maso, ponejvíc hovězí steaky. Rád bych věděl, co takový farmář dělá se zbytkem hovada, protože jiné části kravské tělesnosti nejsou vidět. Také klokaní maso je dobré, chutí i vzhledem divočina, až na to, že po sobě nechává podivný, trochu jako rybí smrad. Zpočátku jsme běhali po voze a obviňovali jeden druhého, kam ksakru komu upadl a kde shnil ten kus ryby, až jsme ze souvislostí vydedukovali, že ne ryba, ale klokan.

A ještě mají v Mount Gambier pozůstatky pradávné sopečné činnosti v podobě dvou velkých a pravidelných kráterů, každý se šmolkově modrým jezerem. Je kolem nich zajímavá procházka, slézt však k nim a oddávat se vodním radostem nelze, takže se ubíráme dál k hlavnímu městu Jižní Austrálie, Adelaide. Na mapě se to nezdá, ale si porce je to pěkná, pět set kilometrů krajinou sice příjemnou, ale nijak zváštní. I nebudu se o ní rozepisovat.

„Město kostelů,“ tak také někdy bývá nazývána jihoaustralská metropole Adelaide, pokřtěná podle britské královny z první poloviny 19. století. Vlastním jménem se nazývala ta dáma Adelheid von Sachsen-Meiningen, provdaná za krále anglického Williama IV. Inu, bývalo Německo, samé vevodstvíčko, knížectvíčko a královstvíčko, všechna samostatná, všechna s rozvětvenou panovnickou dynastií, nevyčerpatelnou studnicí následníků trůnu, když někde jejich zásoba došla, jakož i královských manželek. Ostatně to není v Jižní Austrálii jen hlavní město, jehož minulost má německý nátěr. Jinak požívají měšťané adelaidští pověsti tuhých klerikálů, ano reakcionářů, pročež jsou u pokrokových duchů v neoblibě. Mě však komunističtí kádrováci také označovali za reakcionáře, pročež jsem k Adelaide pojal sympatii; a opravdu, je to město příjemné, výstavné, moderní, ale nepřemodernizované, čisťoučké, radost se potoulat. Ještě nejsem rozhodnut, kde bych se v Austrálii usadil, kdyby měla pravdu východní moudrost se svou teorií reinkarnace a příští zrození mě zaneslo právě sem; Adelaide by však určitě patřila do užšího výběru. Hostí zhruba milion duší, což je právě dost, aby si mohla nárokovat titul velkoměsta, ale ještě stále zůstává přehledná a dobře průjezdná, ne jako o čas později Sydney, moře přízemních domečků, z nějž se ne a ne vymotat. I klima je příjemné, suché, ale ne žhavé jako o kus dál ve vnitrozemí, jen to studené moře mi trochu kazí povzbudivý dojem. Ale mají tu i řeku, Torrens se jmenuje. Četl jsem o ní v jednom románě: jakýsi životem znavený muž se dívá z terasy svého domu na její široký, bouřlivý proud… Vida, to snad by snad ten Torrens k nějakému zaplavání byl, když si dám pozor. Z mapy zjišťuji, že hned nad jeho břehem se rozkládá kempink, tam bychom se mohli na dvě noci usídlit a prozkoumat jak klerikální Adelaide, tak ten široký, nespoutaný veletok.

A on vám to… stojím na kraji svahu, dívám se příslušným směrem, a jaksi nic nevidím, jen parkovité údolíčko, maminky s dětmi špacírují kouek sem, kousek tam, na lavičkách posedávají důchodci… kde je nějaká řeka? Že by ten hrozný, bouřlivý proud byl tamhle ten potůček, tak nadvakrát k přeskočení, co se vine údolím a protéká pod ozdobnými můstky? Jo, páni romanopisci, to máte tak, když si vyberete za dějiště svého příběhu nějaký odlehlý kout světa v blahém domnění, že to po vás beztak nikdo kontrolovat nebude. A on třeba bude, chachacha. Teď mě ale napadá, že mám rozepsanou knížku s dějem odehrávajícím se ne zrovna na opačném konci světa, ale také jsem do ní zabudoval řádku míst, které dosud oko mé nespatřilo. Jestlipak mezi nimi není nějaký můj Torrens? Abych se raději jel přesvědčit, než si uříznu ostudu. Ale to až budeme bohdá zase v pořádku doma.

Co teď… lákalo by mě jet dál a pořád dál k západu, aspoň pár dní si utrhnout z cestovního plánu a třeba jen na skok se podívat do jižního cípu Západní Austrálie. Má to být úplně jiný svět, jiná Austrálie, se zvláštní a nikde jinde nevídanou zvířenou, lesy, nádherným pobřežím… Počítám… kdepak. Těch pár dní by se natáhlo nejmíň na patnáct, k tomu několikadenní úmorná jízda jednou sem, jednou tam bezvodou plání Nularbor, v anglicko-latinském překladu Ani stromeček, což nepředznamenává žádnou zvláštní zábavu. Takže nic, nešilhat tím směrem a vybrat si něco bližšího. Mohlo by to být pár set kilometrů k severu – co je to v australských poměrech – pohoří Flinders Range, končina divoká, skalnatá a mnoha přírodními divy vybavená. Jenže je přistupná jen po kamenitých stezkách; a v půjčovní smlouvě stojí, že se nesmíme s naším pojízdným příbytkem pohybovat jinudy než po asfaltovaných silnicích. Kdybychom mermomocí chtěli jezdit stezičkami outbacku , museli bychom mít ne takovýhle úhledný domeček na kolečkách, nýbrž terénní vůz. Jenže ten jsem si mohl dovolit před třinácti lety, dokud jsem pobíral solidní plat, teď by na něj moje důchodcovská kapsa nestačila. Nemám sice v úmyslu dodržovat smluvní podmínky tak úplně do písmene, ale přespříliš proti nim hřešit také nechci; náhoda je prevít a kdybych se někde v té divočině převrátil, směl bych půjčovně zaplatit nové auto. Nezbývá než se uskrovnit. V dosahu pár hodin jízdy se prostírá Barossa Valley, pojem každému pravému vínapiteli dobře povědomý. Jelikož ta charakteristika na mě padne jak přišitá, s lehkým povzdechem nechám romantických představ a obracím čenich vozu k jmenovanému centru australského vinařství. Jsem zvědav; australské víno vytlačuje poslední dobou svou lácí i poměrně slušnou kvalitou francouzské a jiné slávou opředené produkty, i chce se mi strčit nos do kuchyně toho zázraku.

Australská vinařská tradice je starší, než by se zdálo, první vinné keře zde zasadili – kdo jiný než zase Němci, kupodivu však ne z jižních, vinorodých krajů své vlasti, nýbrž z bramborářského severu. Už koncem prosince 1836 vyklopil jistý kapitán Hahn v adelaidském přístavu náklad německých vystěhovalců, vesměs náboženských horlivců, jimž bylo pruské luteránství málo přísné. Praví se, že kapitán Hahn ze svých svěřenců žádnou radost neměl, ale dopravil je svědomitě k vytčenému cíli. Či spíš, dopravil jich 188, dvanáct jich cestou zemřelo, jak tehdy bylo běžným průvodním jevem dlouhých námořních cest. Znovu mě mimoděk napadá – jací to byli lidé, jaký život, že jej byli ochotní riskovat na cestě za novou nadějí s téměř desetiprocentní pravděpodobností záhuby! Bědujeme dnes a hrozíme se rizik nepatrnějších, často směšných, vyžadujíce od života bezpočnost… ale kdepak stoprocentní. Před svým odchodem do důchodu jsem pracoval na úkolu ukládání radioaktivního odpadu v Gorlebenu (jestli čtenář slyšel o té zlopověstné lokalitě). Ó božebožebože, to bylo strachů, nářků, protestů, hysterií, kdyby se Halleyova kometa se Zemí v tu ránu srazit měla, takového panikaření by snad nebylo jako při nebezpečíčku víceméně nulovém, spíš pracně vykonstruovaném než skutečném! Nevím, jestli snažíce se vymést ze svého života sebemenší atom rizika, nevydáváme se nebezpečí mnohem zákeřnějšímu: degeneraci ztrátou odvahy a objevitelské touhy, která udělala Západ tím, čím je nebo donedávna byl a bez níž by se ani kapitán Hahn nevydal k osídlení neznámých břehů. Z někdejších objevitelů světa se stal houf ustrašenců, a ještě si na tom zakládá. Obávám se, že si tak vystavujme účet, jejž jednou – a nemusí to trvat dlouho – krutě splatíme.

Zmíněný mořeplavec zanechal své jméno v půvabném městečku Hahndorf, výrazně německém, s hrázděnými domy, typickými hospodami, bavorským pivem, s německými jmény na vývěskách, v parku pomník německých přistěhovalců, jen řečí předků už nikdo nemluví. Také už je ta paráda silně zkomercializovaná a zturistizovaná, čemuž se netřeba divit: míst s tak originální atmosférou není v Austrálii mnoho a milionová Adelaide je na dosah. Výprava do vinorodého údolí Barossa se pak projeví být… no, nechci hned říkat, že zklamáním; poučná jistě byla. Ale vozím si víno už pětadvacet let z rýnské Falce, co odtamtud byl náš zimní král Friedrich, a jsem zvyklý spojovat ten pojem se staroselskou, sousedskou pohodou. Projedu malebnými vesničkami, v každé jeden vinařský dvůr vedle druhého, zastavím u vrat popínavými květinami obrostlého stavení, zazvoním, přivítá mě hospodář, už jsme staří známí, pousedáme ve dvoře na lavičky, paní vinařka přinese něco na zub, a koštujeme. Řečí je u toho, to se ví, jako vody a možná ještě o něco víc, ani o politice se toho tolik nenapovídá jako o vínu, daru Božím tak mnohotvárném, každým ročníkem a na každých deseti metrech vinice jinak vonícím, jinak chutnajícím.

Tady, v Austrálii… no dobře. Vinice vzorně vedené, víno slušné až velevýborné, ale té sousedské atmosféry není. Místo starodávných dvorců, obrostlých růžemi a vistariemi, málem že fabriky, jména majitelů sice vesměs německá, ale kdežpak by pan Steinmeier nebo Lehmann na zápraží vyšel, s hosty se přivítal, na lavičku usedl a po německu vinařské řeči vedl. Ani jsme žádného z těch bohatých pánů neviděli. Ochutnávka se koná v zvlášť k tomu určené místnosti, v ní za pultikem stojí elegnatní, profesionálně se usmívající madame, vyptá se, co by pán ráčil, nalije do skleničky (nepředá se) a zkoumá zákazníka zkušeným zrakem, bude-li ochoten něco koupit, hlavně takhle z vyšších cenových sfér. To ovšem není náš případ, harcovat se napříč nekonečnými rozlohami Austrálie se sbírkou cinkajících láhví je nekomfortní záležitost, galonová krabice, z níž se víno natáčí malou pípou, poslouží cestovateli mnohem líp a je pořád ještě dost dobré. Někde uprostřed změti stáčíren, kvasíren, skladů a kancelářských budov ční k obloze obrovité nádrže z nerezové oceli na tisíce a tisíce litrů vína, skoro jako malé mrakodrapy, kdepak sklípek s dřevěnými sudy jako na Moravě nebo o něco už modernější nádrže u našeho pana vinaře. Nejsem zatvrzelý nostalgik a všechno chápu: má-li Barossa Valley zásobovat svět z jednoho konce na druhý dobrým a přitom cenově dostupným vínem, nemůže to jít po starosvětsku. Ale jednou mi ta obhlídka stačí. Je zajímavá, ale chybí jí věky zvonící vinařská romantika, révové keře na kamenných, po staletí budovaných teráskách, mezi nimi stezičky k zadumanému potoulání, kapličky, křížky, boží muka. Ještě něco mi vrtá hlavou: jak se australskému velkovinaři při vší racionální výrobě jeho podnikání vyplácí? Tříčtvrtělitrová lahvička jihoaustralského shirazu přijde u nás v sámošce na jedno euro osmsedát. Z toho něco stojí láhev, něco zátka, i když dávno už ne korková, něco přeprava speciální lodí kolem půle světa… kolik z té nevelké sumy zůstane v kapse vinaři? Jak může prosperovat? Z čeho se bere jeho fabrikantský blahobyt? Hle, záhada globalizace.

Napůl spokojen s výsledkem expedice hledám na mapě vhodné tábořiště, jelikož noc je na spadnutí. Hledání je obtížné, okolí je silně obydlené a nezdá se, že by někde byl nějaký nenápadný koutek, kam by se dalo zajet a v bázni Boží přečkat noc. Leda tady, hle: jedna z cest končí jakousi smyčkou, asi obrátka selských náklaďáků nebo něco takového, to by mohlo být ono. Na místě samém se ukáže, že ne obrátka, jen drncavý můstek přes strouhu a dál nic, jen opuštěná pastvina a skupina borovic. Zavezu pod ně auto a dám se do rozkládání lůžek, ale v tu ránu je tady mladý muž a kouká nespokojeně: nevšiml jste si, sir, že se nalézáte na private property, na soukromém pozemku? A hrome. V naší Evropě nepanuje zdaleka taková šíře prostoru ani taková vandrovnická volnost, ale najde se nějaký nepoužívaný kout, nějaký úhor nebo křoví, postaví se stan či odvěsí karavan, a je to. Tady… private property. I mocí zbraně by nás prý mohl majitel zapudit, kdyby to uznal za nezbytné, a zákon by stál na jeho straně. Za chvíli už mladý hospodář kouká vlídněji, dáme se do hovoru, řeč přijde na německé předky, a přenocovat pod těmi borovicemi samozřejmě můžeme, jen jsme mu to měli ohlásit.

Australský národní charakter je zámořskou odnoží charakteru britského, jen je v těch nedozírných slunečných prostorách ještě vlídnější, otevřenejší, přátelštější. Nechci si stěžovat na místo, kam mě zanesl exilový vítr, kdybych si však měl vybrat, mezi kterým národem světa bych nejraději žil, ukázal bych na Australany. Jen se jim nesmí sáhnout na jejich private property. Ne že by se báli, aby jim je někdo nepoškodil; ale ze zásady. Na private property nemá nikdo co lézt, protože je to my home, my castle. Tak to chodí od starodávna na britských ostrovech, a tak to chodí i zde, v této mateřské zemi tak vzdálené končině. Vedou se v Austrálii občasné spory o to, má-li nebo nemá setrvat v britském společenství národů, má-li nadále mít za formální hlavu státu britskou královnu a její kontrfej na známkách, nebo se stát republikou; ale i kdyby k tomu došlo a všechna pojítka s mateřskou zemí vzala za své, svým smyslem pro private property, tak pravím, zůstane Austrálie britskou jako v prvním čase osídlení. Leda by ji změnilo přistěhovalectví z pracizích končin světa, jaké pomalu zahlcuje Evropu. Pro svou osobu bych jí to nepřál.

Australští savci čítají mnoho druhů, od maličkých, myškám podobných vačnatců až po málem dvoumetrové red kangaroo, červené klokany, smím-li ten název tak překládat. Návštěvník se však vesměs setká jen příslušníky čeledi klokanovitých a vzácně s ježurou nebo, ale to už je málem div, s ptakopyskem. Všechno ostatní jsou tvorové a potvůrky noční, jež lze občas zaslechnout, jak šramotí v podrostu, ale vidět se nedají, chce-li si je poutník zblízka prohlédnout, nezbude mu, než navštívit některý soukromý či veřejný park. Jeden máme zrovna po cestě… no, klokanů zase velká spousta, velkých malých, šedých, hnědých i bílých, albínských, ale já jsem ještě nikdy neviděl wombata, jednoho z nejtypičtějších zástupců australské zvířeny. A tady, koukejme, zrovna jeden špacíruje. Asi má špatné spaní, takže vylezl z doupěte a chodí sem a tam, tam a sem, legrační, hnědě chlupaté prasátko na krátkých nožkách. Ostatní, drobní a vzácní vačnatci nejsou vidět ani tady, snad že jsou také přes den zalezlí, snad že je park ani nemá.

Je potíž s australskou zvířenou. Klokan se svými drápy a mohutnými běhy se ještě nějak psu nebo kočce ubrání, ale ostatní si během krátkých dvou set let evropského osídlení nedokázali vyvinout obranné reflexy, ba ani utéci je nenapadne; a to mají zejména kočky hotové hody. „Make a hat from your cat,“ udělej si ze své kočky klobouk, nabádá Australany ochranářské heslo a farmáři, jak někde zaslechnou mňouknutí, hned sahají po flintě, ale mnoho platné to není. Je otázkou času, kdy bude drobná australská zvířena k vidění jen v zoologické zahradě, má-li noční, šetrně osvětlené výběhy. Jak je všechno relativní! Ne lidská zloba, ale lidská láska se stává příčinou vyhubení bezbranných vačnatců, láska k pejskům a kočičkám. Nejsem jejich nepřítelem, sám jsem měl během života řádku psů a nelituji toho. Ale člověk by se měl rozmyslet, než je z lásky začne transportovat do končin, kde se přirozenou cestou nevyvinuli. Příroda se nemá obcházet, natož nad ní vítězit, jak bylo pyšným heslem sovětské vědy v čase mého mládí. Zkusí-li to člověk, příroda mu jeho vítězství tak či onak omaže o nos.

A jsme na obrátce cesty, teď už to půjde zpátky do Victorie a pak dál k východu a k severu, až nás krátící se čas přiměje zamířit do Brisbane k letišti. Podumávám… jestlipak bude na hranici Victorie zase vyhazovací bedna? No, ukáže se. Těsně před ní mapa ukazuje Bordertown – Hraniční město – tam už se doptáme. Zbývá k němu ještě něco kolem dvou set kilometrů s den se nachyluje, ale s noclehem nebude tentokrát potíž, za mostem přes největší australský veletok Murray je obec Comandook, a v ní, decentně stranou, veřejné toalety. Máme už s tím zařízením pozitivní zkušenost, bývají čisté, uklizené a nezavánějící, s malým parkovištěm, tam můžeme odstavit pojízdné obydlí a ve vší skromnosti přenocovat. Pomalu se z našeho putování stává cesta od záchoda k záchodu. Pominul bych záchodové téma, avšak i ono dává nahlédnout do tajů australské zoologie, nevím, proč se tím úkazem ještě nezačala zabývat některá vědecká instituce. Jak bych to… no, třeba takto. Vykonáte své dílo, spláchnete, a co to, s proudem vody vykoukne zpod porcelánové obruby malá, zelená nožička! Záchodový hastrman! Není to však hastrman, nýbrž docela vzrostlá žabka; když voda dohrčí, nožička se zase zatáhne a žába bydlí dál. V Austrálii nijak vzácný jev, ale přesto jsem měl pokaždé trochu provinilý pocit. Někdo tady bydlí, a já mu na jeho domeček… Výjimkou jsou naši přátelé Čechovi v Yeppoonu, jimž žába nebydlí na záchodě, nýbrž v poštovním kastlíku. Příroda má holt své záhady.

Ukáže se, že Bordertown je příjemné malé město a k tomu památné: narodil se zde jeden z australských ministerských předsedů, jakýsi Bob Hawke. Z čehož by se na našich zeměpisných souřadnicích asi historická sláva nedělala, ale Austrálie je stát mladý a nějakou historii potřebuje, takže si ji vyrobí z toho, co je po ruce. Teď by nás ale spíš zajímalo, nač se máme připravit vzhledem k té hranici. V samoobsluze je opět mnoho překrásného ovoce a jiných plodů země, personál se však naší otázkou zdá být zasokčen. Hraniční kontrola? Mladý prodavač váhavě připouští, že o čemsi takovém slyšel, dvojice dívek v bílých zástěrách mu odporuje, jako obvykle se místní obyvatelstvo projeví jako nejméně spolehlivý zdroj informací. Ale přes ulici je tu informační středisko, tam snad budou chytřejší. Také moc nebyli, zato jsme však získali mapku okolí s vyznačenými pamětihodnostmi. Proč ne; frčet celý den po silnici člověka nebaví, neuškodí proložit jej pěkným výletem někam stranou. Jsem docela zvědav: jaké budou, či spíš co mi napovědí slibované pozoruhodnosti?

Na křižovatce prašných cest stojí kostelík a u něj nevelký kamenný domek, dávno už nepoužívaná škola. Představuji si farmářské děti někdy před stoletím, jak každého rána capou bosky míle a míle stepní krajinou, aby se v tomhle staveníčku učily moudrými býti… To se nepovažovalo za nic mimořádného, ještě já jsem běhával pěšky do školy, i když ne míle míloucí, nýbrž asi jen kilometr. A děcka z beskydských samot, a z domků rozsetých po krkonošských stráních, dokud ještě byly obydlené, všechny tak běhávaly, a pěkně daleko, v dešti, ve vichru, ve vánici, byla to samozřejmá součást všedního dne, plného námahy, přemáhání, odříkání. Dnes rodiče zavezou svého drobečka do školy autem, kdyby k ní jen tři minuty chůze bylo; ještě by se, chudinka, nastydl, nožičky by si namohl. A tak nevím: nepřehnali jsme to zase trochu? Civilizační výdobytky jsou pěkná věc, a užitečná; ale musíme všeho používat jen proto, že se to nabízí? Že jsme si to jednou koupili? Žijeme v praštěné době. Když někdo zjistí, že ztučněl samým blahobytem nad přijatelnou mez, pořídí si šlapostroj s ukazateli rychlosti, tepu, krevního tlaku etc., postaví si jej k posteli a každého rána potě se, hekaje a oči vyvaluje si vyhání z těla přebytečné kalorie. Vědecky sestavenými dietami a jiným trápením těla dosahuje dnešní člověk toho, co by mohl mít bez vší vědy a zadarmo, kdyby trochu pohnul kostrou. Ať mi nikdo neříká, že se těch pár kilometrů musí vézt do práce autem, jelikož to je dneska samý spěch a stres a on musí využít každé minuty. Když může večer co večer dřepět hodiny hodinoucí před televizí, mohl by strávit část toho času chůzí: na nákup, do práce, za zábavou. Půlhodina bystré chůze připíše na konto tělesného pohybu tři kilometry. Na kole čtyřnásobek. Ráno tam, odpoledne zpátky, a žádných šlapostrojů by nikdo nepotřeboval. Ale když on se z nadstandardní péče o zdraví udělal znamenitý, velevýnosný, reklamou velebený kšeft, založený na nemožnosti vědět, jak by se vlastně člověku vedlo, kdyby si ty výtečné pilulky, elixíry a cvičebné nářadí nekoupil. Vzpomínám si na jedno východoasijské město; vyčíhali si mě takoví dva chlápkové, huby jim jely jak mědlice, a vnucovali mi jakýsi zázračný prostředek… no prostě úplně na všechny, všecičky neduhy, co jich věda lékařská zná i nezná. „Ale já nic nepotřebuju, já jsem zdravý!“ namítl jsem na to vábení. „Nojó, pane, ale s těmihle pokroutkami byste byl ještě móc a móc zdravější!“ Podvodníci. Nedejme se zhloupnout; svému tělu nejlépe posloužíme tak, že budeme zase aspoň zčásti žít tak, jak se žilo za dědečků. Jako děcka z beskydských samot. Jako žáčkové z školičky v pustině poblíž Bordertownu, denně capající míle a míle pěšky. Ostatek dá zdravý, reklamě odolný rozum; a co zlého nám do genů zasadila dědičnost, beztak neoddietujeme.

Další zastávkou naučného okruhu se ukáže být starý, mohutný, vykotlaný eukalypt. Prý v jeho dutině žila rodina jakýchsi Pinkeyů, když s vystěhovaleckými ranečky v rukách přibyla do těchto míst. Vlezu do dovnitř, no, čtyři lidé by se někam snad vešli, kdyby zatáhli lokty. Dutina se vzhůru zužuje a tvoří přirozený komín, je celý zčernalý od kouře, to asi jak tady paní Pinkeyová vařila, když měla z čeho. Dodnes prý její potomci v tom okolí žijí, třebaže ne ve vykotlaných stromech, nýbrž na pěkných, moderně zařízených farmách. Ale někdo musel udělat začátek. Někdo musel přijmout existenci ve vykotlaném eukalyptu, v naději, že se jeho potomci budou mít líp. Zase mi nedá, abych tu úžasnou průkopnickou kuráž a odolnost nesrovnal s dneškem. Máme se dobře, a je dobře, že se máme dobře, což o to. Jen… neztratili jsme něco cestou k blahobytu? Dovedli bychom i my přijít k dutému stromu, složit rance, tak, tady se dá pro první čas žít, než se zmůžeme na lepší? Nemyslím, že takové situace nadejde, i když kdoví. Ale měli bychom si ji umět aspoň představit. Objevit v sobě morální sílu takových Pinkeyů, jejich houževnatost a připravenost vzít osud do vlastních rukou. Z ní vyrostla naše civilizace a jí se udržuje; chceme-li dnes být ve všem všudy zajistění, pokládáme-li blahobyt za své vysezené právo, voláme-li k zodpovědnosti stát, úřady, soudy, kdekoho kromě nás samých, aby nám poskytl pohodlný, všeho rizika prostý živůtek… čemusi jsme se zpronevěřili, a může velmi snadno přijít čas, který nám to nedaruje.

A ještě tu v jedné osadě mají takovou dřevěnou, stářím zšedlou haluznu, prý nejstarší hotel, teď nevím jestli v tomhle stepním okrese nebo v celičké Jižní Austrálii. Člověk vůbec v Austrálii každou chvíli narazí na něco nejstaršího, kolikrát, divte se nebo ne, až z roku 1880 nebo dokonce až z času trestních kolonií. Můžeme se tomu usmát. Ale možná i trochu závidět. Je to mladý kontinent, mladá civilizace, a ještě z ní úplně nevyprchala síla, již si v ranečcích přinesli Pinkeyovi.

Pak už zbývá jen dvacet kilometrů jízdy, a jsme na hranici státu Victoria. Potravní kontrola, to se ví, nikde žádná, mohli jsme si v Bordertownu klidně nakoupit. Tak to bývá, že s čím si člověk nejvíc láme hlavu, se nakonec nedostaví, kdežto nečekané maléry lezou z děr jako myši za pluhem.

3. Státem královny Viktorie z konce na konec

Jak postupujeme do vnitrozemí, krajina víc a víc pustne, teď dokonce mapa ukazuje jakousi Big desert a Little desert, Velkou a Malou poušť, a když vystoupím na některý ze skalnatých vršků, vidím krajinu posázenou bílými skvrnami vyschlých solných pánví. Victoria má z australských států nejvyšší hustotu osídlení, ale její severozápadní kout tomu věru nenaznačuje. Polední horko je teď v druhé půli února strašlivé, a nikde ani kapka vody. Náš pojízdný domeček má vodní nádrž, ale jen na 35 litrů, párkrát se člověk umyje, párkrát něco uvaří, a vody je při dně. Je třeba někde dočerpat, i zastavíme se na noc v jednoduchém kempingu národního parku Arapilles. První, co nás uvítá, je tabule s upozorněním - no water, každý si musí přivézt svou vodu s sebou. To se v australském vnitrozemí stává často. A kde voda je, nepochází ze studně, nýbrž z velikých, neprodyšně uzavřených mnohakubíkových nádrží, do nichž se důmyslným systémem žlabů a rour svádí převzácný déšť. Také domácnosti užívají té metody, z mírně zešikmené střechy stéká voda do nádrže a někde v kuchyni stojí pobublávající filtrační aparát. Moc dobrá vodička, libují si všichni, kdepak z nějakého vodovodu. Slýchal jsem, že dešťová voda neobsahuje všelijaké minerály a stopové prvky, pročež je její trvalé uživání nezdravé, ale nepozoruji, že by Australané jevili nějaké chorobné příznaky, takže kdoví, co na tom bude. Ostatně jak postupujeme směrem na Melbourne, přibývá v krajině zeleni, až z ní vyvstane temný pás pohoří Grampians. Tady se na pár dní utáboříme.

Grampians nejsou ze všech viktoriánských národní parků největší, ale určitě velmi významný a hojně navštěvovaný, takže bude nutno si nejdřív obstarat povolení v místě zvaném Hells Gap, Pekelný jícen. Prosím vás, já nevím, kam Australané na taková jména chodí, nijak pekelně to tady nevypadá, spíš jako úhledné horské lázničky. Vstoupíme do ohlašovacího střediska, žádosti tam přijímají dvě dámy, na první pohled aboriginals neboli příslušnice některého z kměnů původního australského obyvatelstva. Naši čeští přátelé zkrátili ten název na aboši, snad se nedopustím ničeho diskriminačního ani urážlivého, když toho titulu občas použiji i já. Pohled na tmavé postavy v apartních uniformách strážkyň parku je mi novinkou; když jsem byl v Austrálii naposledy, nebylo praobyvatele neboli aboše u žádné práce vídat, a vůbec už ne v kanceláři sedět, lejstry listovat, povolenky vypisovat a dolary kasírovat. Jakýsi pokrok, zdá se, se udál za těch třináct let, třebaže vím, že podle dvou úřednic nemohu soudit na celé abošské etnikum. Budu si dávat pozor, s čím se setkám dál.

Zaplativše příslušný obnos se jedeme utábořit k Wartook Lake. Poutník by v tom vedru a suchu nejradši někde zalezl do vody až po uši a kviče štěstím tak půl dne zůstal, ta naděje se však projeví jako lichá. Wartook není jezero, jak by se zdálo z názvu, nýbrž přehradní nádrž, určená k zásobování kraje pitnou vodou. Vstup do vody zakázán, hlásají výstražné tabule. Inu, dalo se to čekat. V Austrálii nebylo ledových dob, v nichž se vytvářely morénové valy, zadržující přítokovou vodu do skutečných jezer; kde je na mapě modrá ploška, jde buď o mělkou, bezodtokou solnou pánev, po většinu času vyschlou, nebo o umělou nádrž. Zato tady – hle, nač patří oko mé - rostou houby. Nešálí mě zrak? V Austrálii, a houby? Ale opravdu, všude zpod borovic vykukují povědomé kloboučky, tady hnízdečko strakošů, kousek dál celá ploška žlutavých klouzků, a tamhle v podrostu dokonce hříbek! To se ví, český houbařský pud hned velí sbírat, než to nadělení objeví někdo jiný, ale ukrotím raději svou vášeň a jdu se zeptat Australana, co tamhle sedí před karavanem a čte si. Jsme přece jen na opačné straně zeměkoule, a co když ty houby jen tak povědomě vypadají. Australan vypadá překvapeně, patrně ještě nikdy nebyl konfrontován s otázkou jedlosti hub. „Všechny houby jsou v zásadě jedlé,“ vyřkne nakonec svůj ortel, „některé však pouze jednou.“ No, děkuju, taky tuhle moudrost znám. Raději necháme houby na pokoji. Čeští přátelé nás pak ujistili, že jsme je směle sbírat mohli, jsou to pravé evropské houby, dostaly se do Austrálie na koříncích borovicových sazeniček, když se zdejší lesnící rozhodli trochu oživit eukalyptovou jednotvárnost svého kontinentu něčím jehličnatým. Později jsem slyšel vyprávět o českém přistěhovalci, jemuž maminka poslala pytlík sušených hub. Když je zkonzumoval, vysypal prach ze sáčku do zahrady, a nastojte, ona mu tam vyrostla spousta krásných, zdravých hřibů. Bylo jich prý tolik, a rostou mu stále znovu, že na nich ten šťastný muž založil vzkvétající živnost. Jsem k té zkazce drobátko skeptický, protože jsem ji už párkrát slyšel, jenže pokaždé z jiné lokality. Jednou se měla udát v Brazílii, jednou, tuším, v USA, takže půjde spíš o jednu z putovních emigrantských báji. Nějaký následovník Karla Jaromíra Erbena by je měl sebrat a vydat tiskem, než bude pozdě.

Grampians nabízejí výběr krásných výletů, tu bludištěm žulových skal k vyhlídkám na hřebeni, tu zase k mohutnému vodopádu Mackenzie Falls, a všude je mi nápadná ta čistota, ten klid. Není to jen australský jev, také v USA, na Novém Zélandě a v jiných zámořských zemích evropské tradice najde poutník, poodejde-li trochu od parkovišť, přírodu čistou, neposetou odpadky. V Evropě samé - a v některých jejích částech zcela určitě - by za týchž podmínek panoval rámus a nepořádek. Proč to, ke všem hromům? Snad že se v Evropě, kolébce demokratických svobod, cosi zvrtlo a pojem svobody pervertoval? Že si jej stale víc přislušníků demokratické společnosti vykládá jako zvůli a bezohlednost? Dělám si co chci, protože máme svobodu, a vy ostatní mi vlezte na záda. Je to tak, či lépe, musí to tak být? Zkoumám sám pro sebe, co je pro mě nejzákladnější podmínkou svobody… ano. Míra mé svobody záleží v ohleduplnosti jiných. Řečeno obráceně, společnost, v níž se jako pravidlo jednání uhnízdila sobecká zvůle, není a nemůže být společností svobodnou.

Po prašné lesní cestě dorazíme k místu, označenému v mapě jako bush camp, tábořiště v divočině, a opravdu, tolik klokanů na jednom místě jsem ještě nezažil. Jsou to pěkní mackové, z rodu red kangaroo, a je lepší se s nimi moc nekamarádit. Dospělý samec váží až 85 kg, a třebaže vypadá legračně, dovede prý ostrými drápy svých zadních pracek rozpárat břicho jako břitvou, když ho někdo vyprovokuje. Z přiměřené vzdálenosti pozorujeme to představení, samci stojí ve dvojicích proti sobě a boxují trochu jako u nás v zimě zajíci. Klokaní zápas vypadá opravdu velmi sportovně, ale spíš jako kung-fu než jako box, jelikož se kromě mydlení krátkými předními tlapičkami i velmi odborně snaží protivníka kopnout mohutným zadním během. Nevidím však žádný výsledek toho zápasu, takže jsou buď klokani mistry svého sportu a dovedou všechny údery vykrýt, nebo je to jen takové divadlo pro samičky, koukejte, holky, takovýhle jsem já pašák. Nezdá se ale, že by na své protějšky udělali zvláštní dojem, samičky se opodál bez velkého zájmu pasou, jako by si myslely – nojo, mužští. K tomu se už zase slétají kookaburrové, papoušci všech barev, jen vedro je, vedro úděsné, když přijde závan z vnitrozemí, je mi, jako bych přešel kolem železářské pece. Čtyřicet stupňů prý naměřili toho dne, a v pouštních závanech i k padesáti.

Někde ve dvou třetinách cesty k Melbourne leží město Ballarat. Zlatá horečka, jež mu dala vzniknout někdy v půli devatenáctého století, už dávno pominula, jen řady výstavných budov ve viktoriánském slohu svědčí o někdejším bohatství, ale proto bych se o něm nezmiňoval. Je to něco jiného, co mi poskytlo látku k zamyšlení: pomník padlým australským vojákům uprostřed městského parku. Stojí na něm bronzový pěšák, na hlavě typický, ke straně sepnutý širák, pušku u nohy, na kamenném podstavci názvy bojišť: KOREA – MALAYA – VIETNAM – BORNEO. A Dardanely, doplnil bych ze starší historie. A Flandry a Pikardie, bitvy na Sommě a na Marně. A Tobrúk v druhé světové válce, o řadě bojišť v jižním Pacifiku nemluvě. Dnes pak přes všechny jízlivé řeči, co se jich kolem toho vede, Irák. Kolik se u nás v Evropě tenkrát kolem toho Vietnamu, co se tamhle velkými literami stkví na podstavci, nadělalo přísně poučných nebo naopak škodolibých řečí, každý by se styděl pověsit někam i pamětní tabulku, tady to neplatí? A Malaya, Borneo, to zase páchne kolonialismem, čím to, že se Australané nerdí povinnou hanbou, nýbrž jsou, jak se zdá, na svou válečnou slávu hrdí? Nu, mají na co, dovolím si své soukromé uznaní. Projevili se na všech bojištích jako válečníci chrabří, houževnatí, velmi se mýlí ti, kteří tvrdí, že vymoženostmi civilizace zhýčkaný člověk Západu není schopen obětavého zápasu.

Nicméně se mi vtírá otázka… proč vlastně do těch patálií lezli? Pro boje druhé světové války na Nové Guineji či na pacifických ostrovech ještě lze nalézt vysvětlení: počáteční přesila Japonců smetala všechen odpor, blížila se k severnímu australskému břehu a invaze se zdála být na spadnutí. Ale co s těmi Dardanelami? S Tobrúkem? S polmi smrti na Sommě a jiných místech severní Francie? Co s jmény na pomníku v ballaratském parku? Co těm mládencům v na stranu sepjatých širácích do těch vzdálených končin bylo? Proč je zajímalo, oč se perou Němci s Francouzi nebo Američané se severokorejskými bolševiky? Byla to věrnost britské koruně, jejíž nositelka je přes všechny občasné pochybnosti doposud nominální hlavou australské federace?

Možná, i když celé vysvětlení to nebude. Znám ostatně lid, který by se na všechny hlavy státu, ať nominální nebo nenominální, zvesela vykašlal, i kdyby nesídlily na druhém konci zeměkoule. Bane, to jiné pohnutky tu asi budou ve hře. Vlastnosti a pocity, jež v starších zemích západní civilizace vycházejí z módy, nejsou-li rovnou předmětem opovržení. Vědomí závazku společné věci. Cosi jako čest. Samozřejmý předpoklad, že nemohu stát s rukama v kapsách, když někde bezohledná diktatura ohrožuje svobodu jiných. V Iráku se celý svět ptal, má-li tamní tyran zbraně hromadného ničení nebo nemá, a má-li je, jestli je to dostatečný důvod k zásahu; Australanům stačilo, že tyran po statisících mučí a vraždí vlastní lidi. Věru, nemuselo jim do nich nic být, jako do nich nic není liberálům a pacifistům celého světa. Je možné, že Australany dělí teprve několik málo generací od dob, kdy se jejich pradědové vyloďovali jen s rancem nejnutnějších potřeb v neznámé zemi, kde se nemohli odnikud nadít pomoci, takže si museli pomáhat jeden druhému sami? Z toho že vyrostl pocit zodpovědnosti za osud jiných a dosud nevyprchal? Je potěšitelné, že ještě někde existuje. My ostatní žijeme na účet našich předků, kteří takové hodnoty vyznávali, sami k oběti neochotní. Chtěl bych doufat, že staletími vypěstované, geneticky zakořeněné vlastnosti nemizí z duše ani tak rychle, ani snadno, a že jich dnešní Evropan kdesi pod nánosem módního relativismu ještě nějakou zásobu má. Bude-li se dál chovat jak se chová, může je brzy dobře potřebovat.

Poloostrovem Wilson´s Promontory vybíhá australská pevnina nejdál k jihu, jižněji je už jen Tasmánie. Je to pěkný, nedotčený kus přírody a samozřejmě národní park. Na rozlehlém tábořišti Tidal River (Přílivová řeka) se dokonce nechají vidět wombati, vylézají navečer z křoví a šmejdí mezi stany a obytnými vozy po odpadcích, v tom je divá zvěř všude stejná. Divočinou vedou stezičky na hřeben vrchoviny a na druhou stranu k moři, i jdeme si také počundrat. Porůznu u vyústění stezek leží a stojí dlouhé klacky a hole… proč je tam ti lidé nechávají? Tamhle jde dvojice, mužský si nás změří: „Vy jdete bez holí?“

„Musí se to?“ vyzvídám. „Proč?“

„No, nemusí. Ale kvůli hadům. Vezměte si tady naše, my už jsme si svou trasu prošli.“

Převezmeme tedy hole a kráčíme vpřed zmužile, leč poněkud nejistě. Hadi, z velké části jedovatí a nejjedovatější jsou neodmyslitelnou součástí australské přírody a Wilson´s Promontoty je jimi vybaven obzvlášť bohatě; je třeba nekoukat, co kde lítá, a raději se dobře dívat, kam a nač šlapeme. Naštěstí není had takový blázen, aby za vandrovníkem letěl a chtěl ho mermomocí kousnout; většinou už z dálky cítí otřesy kroků a odplazí se. Když neodplazí, je třeba ho podebrat holí a odhodit stranou, a je to. Jo, je to: pro Australáky. Pro nás je had, jak už z Písma známo, ztělesněním lsti samotného ďábla, a i dotknout se ho holí jest hrozno. Postupujeme tedy opatrně pěšinou, třímajíce své hole jako meče… a on opravdu – ó hrůzo - tamhle leží napříč přes cestu had, černý jako jelito a dvakrát tak tlustý, a opaluje se. Prý pěkně jedovatý, dozvídáme se později. A já… kdepak bych ho dle návodu podebral a odhodil; celý ztuhlý ostražitostí vrhám zpovzdálí kamínky a jsem připraven hůl zahodit a prchat, kdyby se za mnou s řevem rozběhl. Místo toho se po desátém kamínku jen otráveně odplazí stranou, čímž je to pro jednou vyřízeno. Je to takhle docela vzrušující putování, jen co je pravda, a obohatilo náš vandrovní slovník o výraz hadibidlo. To je ona hůl, teoreticky určená k odhazování hadů stranou. Dalším filologickým vývojem se jeho význam přenesl na takové ty jakoby lyžařské hole, co je teď velká móda je za sebou tahat po parku a tvrdit, že je to zdravé. Co se mě týče, zatím se udržím na vlastních dvou nohou a po hadibidlech jsem doposud nezatoužil, jelikož bych se spíš o ně sám přerazil, než aby mi pomáhaly v chůzi. Beztoho chovám podezření, že je po zdraví bažící veřejnosti vnutila reklama, lstivější než všichni hadi, onoho v zahradě Eden v to čítaje.

V okolí Melbourne se už v dřevních časech českého exilu vytvořila početná trampská parta, k níž náleží i naši přátelé ve Werribee. Vydává časopis Kamarád a koná různá setkání a jiné akce, avšak především, toť se ví, vyjíždí do přírody oddávat se trampské romantice. Je až dojímavé, jak ti dnes už dosti nemladí našinci usedají k táborákům, pějí za doprovodu kytar starožitné písně o lososu, co táhne bílou peřejí a o tom šerifovi, co mu dávno již vychladly pistole, a vůbec provozují obyčeje, jež ve staré vlasti pomalu upadají v zapomnění. Ono je také, jakáž pomoc, k táborákům i k jinému trampování zapotřebí kus svobody ve volné přírodě, ale s tou je ve většině evropských zemí včetně naší staré vlasti utrum. Kde je pět stromů pohromadě, všechno je vyhlášeno nejmíň za chráněnou oblast, když ne za přísnou a nejpřísnější rezervaci, do níž je vstup povolen pouze po naučných cestičkách, jinak přikvačí přísný strážce, marš odtud, já ti dám vychladlé pistole. Poslední party věrných dosud holdují trampské vášni ilegálně jako čeští bratří po Bílé hoře, ale to už je jen truchlivý závěr staré tradice. Počítám, že mine deset, nejvýš dvacet let, a v přírodě už nepotkáš nikoho, nikdo s ní nebude umět zacházet a venkoncem ji ani potřebovat, jako tomu je v mé adoptivní vlasti, v Německu. Jestli je to té chudince přírodě k dobrému, o tom bych se odvážil pochybovat. V Austrálii však ochráncovství přírody těch met ještě nedosáhlo, takže se romantičtí staříci mohou scházet ve své osadě na říčce Licole a pět, jak již zmíněno, u ohníčku o tom lososovi, co táhne tou peřejí. Hned nám také nabídli, že bychom v jejich trampské chatě mohli strávit pár pěkných dní, ale jelikož je k ní přístup jen špatně sjízdným terénem a nám nájemní smlouva takové kejkle zapovídá, s díkem jsme jejich nabídku pominuli. Škoda, možná; po dvou letech nás došla zvěst, že chata na Licole lehla popelem při jednom z rozsáhlých lesních požárů, o něž není v Austrálii žádná nouze.

Popojeli jsme tudíž k národnímu parku Alpine s nejvyšší horou státu Victoria Mt. Bogong (1968 m.), jen abychom zjistili, že z převážné části lehl popelem také. Mimochodem, abych čelil představě, již může v tuzemci vzbuzovat termín Národní park: nejde o žádný parčík s asfaltovanými cestičkami a polokrotkými veverkami, nýbrž o rozsáhlé plochy nedotčené divočiny. Požár ale nerozlišuje mezi národním a nenárodním parkem, nýbrž stráví všechno napořád, a je to trochu jiné divadlo, než když u nás shoří nějaké smrčky nebo břízky; eukalypty jsou plné vysoce hořlavých silic, a když vzplanou plamenem, je to fofr, jako když přiložíš sirku k sudu benzinu. Byl jsem však poučen, že tak to má být, jelikož požáry patří k přírodnímu cyklu, a že se spálený les zase brzy obnoví a zazelená. Bohužel přírodní cyklus v čase naší návštěvy ještě tak daleko nedospěl. Stráně se černaly ohořelými kostrami stromů, pochmurné a nevlídné, čímž se stalo, že jsme po jednom promrzlém noclehu – je pozoruhodné, jakou siberii dovede udělat pár set metrů výškového rozdílu – Alpine park zase opustili s výjimkou jednoho výšlapu na skalnatý hřeben, jemuž se požár vyhnul. Byl, jak si vzpomínám, celý žlutě a bíle kropenatý rozkvetlými slaměnkami, kvítím to, jež jsem dosud byl zvyklý vídat spíš ve hřbitovních věncích než v horské přírodě.

Příroda je vůbec potvora. Nedbá našich představ o kráse a harmonii, ale vyrábí zvesela požáry, zemětřesení, vulkanické erupce a jiné maléry. Uvážíme-li, že přírodou je nejen tuhleten či tamhleten kousek povrchu zemského, nýbrž celá planeta se vším, co na ní běhá a roste, ba celá naše galaxie i všeciček vesmír, přejede člověku tak trochu po zádech vesmírný mráz. Otřese jeho pojetím dobra a zla, správnosti a nesprávnosti, na němž založil své chápání univerzálního řádu, ba samého Boha. Význačný americký kulturní činitel Woody Allen zamudroval nad tím rozporem slovy - Bůh musí být buď krutý, nebo neschopný. Jistě. Tak se věc může jevit tomu, kdo si myslí, že svět, vesmír i Bůh tu jsou od toho, aby sloužili Dobru; a Dobro je to, co se líbí nám. Co vyhovuje naší libosti, naší touze po pohodlí a zajištěnosti. Pak se Bůh opravdu jeví buď jako kruťas, nebo jako starý břídil, který snad všelicos dobrého chce, ale neumí to zařídit.

Je ale i jiný pohled, a… poslyšte, já si vůbec nepotrpím na Indii. Poznal jsem ji dostatečně, než abych se přidával k obdivnému chóru, jenž jí věští vzestup mezi vůdčí velmoci světa, spíš příšerného průšvihu bych se vzhledem k rychle postupujícímu přelidnění nadál. Ale stará indická filosofie má něco do sebe. Předpokládá existenci dvou principů, z nichž první, kladný, je ztělesněn bohem Višnu, v jehož kompetenci je vznik, růst, zdraví a zdar. Reprezentantem opačného principu je bůh Šiva, jehož posláním je zánik, nemoc, chátrání a zmar. Staroindická moudrost učí, že oba principy musí být v rovnováze; jakmile se božská vážka vychýlí v prospěch toho, čemu my říkáme Dobro, Šiva zakročí a zjedná pořádek s randálem, v němž se základy světa otřesou. Aniž se chci plést do řemesla teologům, řekl bych, že takto je vesmírný řád vysvětlen logičtěji než naším dobrotivým a bezmocným Pámbíčkem; ale jde z toho děs. Vědecký rozvoj posledního století zjednal člověku dost moci, aby zatlačil vážku na stranu domnělého Dobra: vymýtil epidemie, omezil hlad, způsobil, nemalujme si minulost nijak růžově, že pravidlem je dnes spíš mír a válka zlou výjimkou. Ale zároveň způsobil nebo urychlil i rostoucí přelidnění, s nímž si nikdo neví rady, devastaci životních zdrojů v rozsáhlých oblastech světa… nemění se nám náhodou už teď zamýšlené Dobro v sakramentskou patálii? Jak tak dnešní svět vypadá … neslyšíte? Jako by se ozývalo dunění číchsi těžkých kroků… jestlipak se už neblíží bůh Šiva, aby uvedl vykolejený řád do rovnováhy? Po svém, hrůzami a zmarem?

No, trochu jsem se odchýlil od australského národního parku, já vím. To ten černý, bezlistý les mi navodil takovou trochu bezútěšnou náladu. Co naplat, musí to tak být, ve věčném kolotání růstu a obnovujícího požáru až k jakémusi bodu mimo lidské chápání, kde se rovnoběžky Dobra i Zla spojují se v jedno, v nezbadatelný Boží plán.

Krajina na horním toku Murray, matky australských řek, je divná. Krásná je jako z pohlednice. Ale kupodivu téměř pustá; čím to, že tady dohromady není osídlení, jen pár drobných, dodaleka rozházených osad? Přitom vypadá úrodně, jistě úrodněji než spousta končin mnohem obydlenějších. Jako by osadníky nelákala, jako by se čehosi báli. Lidský um zadržel vody Murray ve velké přehradní nádrži Lake Hume – pojmenovaná je zase podle jednoho ministerského předsedy – čemuž lze rozumět: druhý břeh už náleží spolkovému státu New South Wales, obilnici Austrálie; a jelikož deštíček Boží je zde vzácný, je třeba obilnici zavlažovat. Ledaže se u nás, než se zaplaví údolní niva, z ní nejdřív odstrani porost, aby voda nehnila. Tady na ten nápad jaksi nepřišli. Všude čouhají z hladiny mrtvé kmeny jako skelety zapomenutých nebožtíků… jestlipak také stromy mají duši, která, není-li zaopatřena jak náleží, bloudí krajinou a straší? Jde z toho na pocestného pocit, německy by se řeklo, že unheimlich. Český překlad… asi nejspíš tísnivý. Člověk tu prostě není ve své kůži. Ti lidé, kteří uvažovali, zda tady mají založit svou existenci, v ní možná také nebyli, obrátili se a šli pryč.

Zato se má nedaleko odtud, v přírodním parku Burowa and Pine Mountains, nalézat největší skalní monolit veškeré jižní polokoule, dokonce snad větší než proslulá Ayers Rock neboli po abošsku Uluru, co nesmí chyběl v každné knížce o Austrálii a leze po ní v každou denní hodinu lidstva jako brabenců. Tady neleze široko daleko nikdo, i přístupová cesta je zarostlá, ubírám se pěšky před vozem a nadzvedávám větve, aby manželka mohla projet, až to dál nejde a musí se po svých. Pojízdný domeček mezitím odstavíme na malém tábořišťátku, nic než kus značně nerovného palouku, dávno nepoužité ohniště a kruh hrubých, tmavých kamenů. Hekáme do strmého kopce, až po hodné chvíli té námahy cesta zabočuje kamsi do křoví a údaj na prkýnku ohlašuje, že k slavnému monolitu je to ještě dvě a půl hodiny nesnadné chůze. Dvě a půl tam, dvě a půl zpátky, přitom je už před večerem, bane, z toho nic nebude, snad až zítra. Seběhneme k tábořišťátku, už chci rozkládat pelechy, když vtom vidím, že můj harém nějak divně kouká.

„Pojeďme pryč,“ říká stísněně. „Tady já spát nebudu.“

„Proč?“

„Straší tady.“

To je ovšem argument, proti němuž není dišputátu. O reálných úkazech se lze přít a dohadovat, ale o nadpřirozených ne, ty se cítí nebo necítí. Přitom je vědecky doloženo, že v nedotčené divočině žádní bubáci nebydlí, všechny řeči o hejkalech a divoženkách jsou výmysl buržoazní pavědy, strašení všeho druhu je vždy vázáno na staré hrady, kláštery, ano i mlejny a hájovny, všude tam, kde po staletí kolotal lidský život se svými úzkostmi a tragediemi; ty jediné jsou schopny se vtisknout do němých zdí a dát podobu přízrakům noci i temným tušením. Tyhlety černé kameny… možná je sem dala nanosit a sestavit v čarodějný kruh správa přírodního parku, aby měli turisté na čem sedět u ohníčku. Ale to se mi nezdá, správa by za tím účelem spíš zřídila lavičky nebo nastavěla kolem ohniště špalky. Bane, může to být hodně starý kruh, kdoví jestli ne starší než přítomnost bílého muže na klokaní pevnině. Snad se zde scházívali kouzelníci domorodých kmenů k obřadům, při nichž se svět člověka prolíná se světem duchů, jak tomu bývalo v dream time, onom bájeslovném snovém čase, kdy dle abošské mytologie nebylo rozdílu mezi snem a skutečností. Aboši jsou v našem pojetí lid zaostalý, snad primitivní, ale mají cosi, v čem se mu žádná civilizace světa, naší západní nevyjímaje, nemůže rovnat: kontinuitu padesáti tisíc let bez významnějšího zlomu či zvratu. Vyvinuli si za ten čas schopnost pro vnímání nadsmyslna, již naši pohanští předkové mívali v jiné formě také, ale my moderní lidé jsme ji vesměs ztratili. Povrchní pohled může mýlit, sám bych býval řekl, že jediný obřad, jemuž se australští praobyvatelé ještě oddávají, je pití jedné plechovky piva za druhou na konto sociálního úřadu. Ale když jsou sami mezi sebou, dějí se kolem nich věci smysly nezachytitelné, o nichž nikomu nevyprávějí. Možná že jejich slabý odlesk… ano, i já najednou… světelné výboje zrovna nevidím, jaké abošské obřady údajně provázejí, jen jako by mi cosi mi říkalo… nepatříš sem, rušíš tady, seber se a koukej mazat pryč z tohoto místa zasutých kouzel. Mažeme tedy, neboť rozumu lze odmlouvat, ne však nevysvětlitelné tísni.

Dole u řeky je plácek, kam se dá zajet autem. Podle neklamných stop zde neprovozují své obřady kmenoví kouzelníci, nýbrž rybáři. Zanechali po sobě, musí se říci, na australské poměry nezvyklý svinčík. A straší tu podstatně méně než tam nahoře, i když také trochu, jako všude v opuštěném kraji kolem řeky Murray. Mohu do ní dokonce opatrně vlézt a přidržuje se větévek, aby mě nestrhl silný proud, ze sebe smýt pot a prach. Co bych si konečně mohl přát víc. A zítra už do městečka Coryong, dotankovat a nakoupit… ne, nakoupit radši ne, jen se zeptat, jestli na můstku přes Murray taky stojí nějací kontroléři rajčat a okurek. Neboť můstek jest hraničním přechodem do sousedního státu, a člověk nikdy neví.

5. Nový Jižní Wales

Neboli po anglicku New South Wales, a ať jsem zatracen, jestli vím, jak si to jméno mám správně vyložit. Wales je velmi půvabná autonomní část britského království, má svou jižní, průmyslovou a už víceméně poangličtenou část, a svůj idyličtější sever, kde dosud zaznívá starobylý keltský jazyk cymru. Je představitelné, že mořeplavci, jenž jako první přirazil k břehům tohoto kusu země, mohly jeho lesnaté kopečky a zelená údolí připomínat zmíněnou jižní část Walesu, a nazval jej podle toho. Nebo mu naopak připomínaly Wales jakožto celek, a zapsal jej do map jakožto Nový, protože aspoň pro něj nový byl, a Jižní, protože leží na jižní, odvrácené straně světa. Australané vyřešili tu potíž jednuduše: píší vesměs NSW, a každý si tu zkratku může vyložit jak chce.

Veletok Murray už se zúžil na neširokou říčku a žádná potravní kontrola se pochopitelně nekoná, jenže kdo to má předem vědět. Také z kraje překročením hranice opadla jeho neobydlenost, množí se venkovská městečka, mající v sobě cosi kovbojského. Polostepní krajina, zažloutlé stráně, ploty pastvin, kdybych nevěděl, že se nalézám ve vnitrozemí Nového Jižního Walesu, mohl bych si myslet, že se kolem mě prostírá Oregonu, Arizona nebo něco na ten způsob. I lesnatá hornatina po pravé straně by se do té představy dobře hodila, jenže to ovšem nejsou suchými borovicemi porostlé arizonské vrchy, ale pravý eukalyptový prales; a hornatina také ne ledajaká, nýbrž nejvyšší horstvo pátého světadílu, vypínající se vrcholem Mount Kosciuszko do závratné výše 2229 nadmořských metrů. Řeknete si možná, že to není nic extrovního, ale mně ta představa přímo učarovala. Nejvyšší hora kontinentu! Ještě jsem nikdy na žádné nestanul, ani na Mount Everestu, co tam vylezl pan Bém, ani na Kilimandžáru, co tam už také leze kdekdo, ledaže musí obětovat nějaké prachy na průvodce a nosiče, ba ani na našem domácím, evropském Mont Blancu jsem nebyl. A už mi minula sedmdesátka, takže na nějaké lezení s cepíny a kyslíkovými přístroji není pomyšlení. Tohle snad ještě svedu.

Musíme vědět, že australská velehora je pojmenována po polském národním hrdinovi Tadeuszi Kosciuszkovi, vůdci povstání proti ruské okupaci Polska koncem osmnáctého století. Nazval ji tak ve vlasteneckém nadšení polský dobrodruh, cestovatel a badatel hrabě Pawel Edmund Strzelecki, zřejmě s úmyslem vytvořit Australanům na jazyku uzel; je strašlivé, jak všelijak to jméno kroutí. Nicméně jim přičítám ke cti, že je ještě nenapadlo svou národní velehoru kvůli snadnější výslovnosti přejmenovat, zvlášť ne nějak po aborigiňácku, jak se stalo málem že příkazem této politicky korektní doby a kterýžto osud stihl kultovní místo australského turismu, nebohý Ayers Rock.

Ale nenabízí se k prozkoumání ovšem jen Kosciuszkova hora, nýbrž i celé široké okolí. Kopce a údolí, eukalyptové lesy, travnaté pláně, jezera a jezírka, ne ovšem přirozená, nýbrž vytvořená rukou lidskou buď k zachytávání pitné a závlahové vody, nebo k pohonu těžních strojů. Jako téměř celá Austrálie, i tento její kout je poznamenán jevem, jemuž jsme si navykli říkat zlatá horečka. Nevím ostatně, proč nemluvíme třeba o hnědouhelné horečce, když jde o těžbu jako každou jinou. Jelikož jsem se v raných dobách své životní kariéry, dokud mě bolševik od toho nevyhodil, ochomejtl kolem geologie zlatých ložisk, pozdržím se chvíli u toho tématu.

Zlato není tak ukrutně vzácný nerost, jak by se mohlo zdát. Vyskytuje se, či spíš vyskytovalo na světě dosti hojně všude tam, kde podloží tvoří pevné, krystalické masy, tudíž i v podstatné části království českého. Dobývat je lze z primárních ložisek, kde je jemňoučce rozptýlené v křemenné hornině, nebo ze sedimentárních nánosů, kde se vzhledem k své tíži zkoncentrovalo v obohacených vrstvách a kapsách. Jelikož je těžba z náplavů snadnější – postačí mít motyku, lopatu, rýžovnickou mísu a velký kus štěstí – přišla sedimentární naleziště na řadu první. Rozdíl je jenom ten, že v oblastech starých civilizací byly zlatonosné písky a štěrky těženy už v staro- a středověku, až byly nakonec téměř dokonale vytěženy. Říkám téměř, protože nějaké zlaté zrníčko se v lecjakém potočním náplavu pořád najde, už se ale nevyplatí se za ním pídit. V končinách světa ale, kde žádných vyspělých ani polovyspělých civilizací nebylo, v Kanadě a v Kalifornii, na Aljašce, v Jižní Africe a ovšemže v Austrálii, spočívaly zlatonosné náplavy netknuté až do chvíle, kdy do těch míst pronikli evropští osídlenci. Proto vypuklo v devatenáctém století tolik zlatých horeček téměř naráz, a téměř naráz opět pominuly, když se těžba stala buď příliš technicky náročnou, nebo nerentabilní.

Mluvil jsem o evropských osídlencích, je ale pozoruhodné, že v Austrálii byli nejúpornějšími zlatokopy z velké části Číňané, ve své skromnosti schopní těžit a dotěžovat ložiska, která už nikomu jinému nestála za to. V kraji kolem Mount Kosciuszko po nich zbyly primitivní stroje, těžní a třídící, a umělá jezírka, odkud brali vodu k jejich pohonu. Kdo by se někdy v ta místa vydal, doporučil bych mu zastávku u Three Miles Damm. Je zajímavé a svým způsobem potěšující, jak příroda, ponechá-li se na pokoji, dokáže v relativně nedlouhém čase obrátit lidmi rozryté pracoviště v idylické přírodní zákoutí.

Leč nyní vzhůru na Mount Kosciuszko. Nutno přiznat, že kdo se rád chlubí nadlidskými výkony, tady si na své nepřijde; jest cesta k nejvyššímu bodu australské pevniny jen o málo náročnější než z Bubenče Stromovkou do Holešovic, ledaže trvá o něco déle. Autem se vyjede k letovisku Charlotte Pass, samý hotel a samý lyžařský vlek, a odtud širokou, pohodlnou, jen mírně stoupající cestou k vrcholu. Sám na ní ovšem poutník není; míjíme menší i větší skupinky kvačící k témuž cíli, nebo se od něj s hrdým úsměvem pokořitele na líci vracející. Scenerie kolem je ale opravdu vysokohorská, nebo snad výstižněji řečeno subarktická. Pocestnému, jenž už ve světě něco viděl, může ze všeho nejspíš připomenout skotskou vysočinu: skaliska, balvany a suťoviště, bezlesé stráně, a všude plno vody, mokřadla, prameny, potůčky a bystřiny. Tak to jde až k neobhospodařované chatě, v níž se poutník může schovat nebo i vyspat, když ho cestou přepadne mlha. K nám jsou sice klimatická božstva milostivá, avšak žena už zase má své potíže s klouby a jinými tělesnými součástkami, já vám nevím, že je ta dnešní mládež tak choulostivá. No, však trefí zpátky k parkovišti sama, mě nic nemůže zdržet od dalšího výstupu. Jde to teď trochu příkřeji dokopečka, ale pořád ještě nic, při čem by se mé dvaasedmdesátileté plíce chystaly rozskočit, ba ani zadýchat ne; načež se cesta zúží, udělá pár zatáček, a hrdý cíl je tady: kamenný kvádřík, zrovna tak vysoký, aby si na něj pokořitel hory mohl sednout, když si trochu povyskočí, a dát se v té pozici vyfotografovat. Hned se k vzájemné službě nabídnou dva mladí Švýcaři, takže i já, heč, mám nyní ve svých sbírkách vyobrazení svého životního triumfu. Neboť ať je Mount Kosciuszko jaký je, nejvyšším bodem celičkého světadílu je, jak již řečeno, nepochybně. A rozhled do všech třistašedesáti stupňů je náramný, třebaže nijak himálajský, stál ten kousek námahy za to.

To by tedy byla nebetyčná horstva, a teď zase pěkně dolů k moří. Cestou se naskýtá pozoruhodnost, již nelze jen tak pominout: tiše plynoucí řeka poblíž městečka Pombala, na níž by nebylo nic zvláštního, kdo však je dost tichý a vytrvalý, může tam buď brzy po svítání nebo zase až před západem slunce spatřit ptakopyska, po australsku platypusa. Může, pravím; není nikde psáno, že musí. Nad řekou je dokonce pro zájemce zbudována dřevěná pozorovatelna, i jdeme to zkusit také. Být v Austrálii a nevidět ptakopyska, to je skoro jako vyjet pod Mount Kosciuszko a nevystoupit na něj. Ptakopysk se mi sice představil už před pár dny, ale jen vycpaný v malém venkovském muzeu. Bylo to překvapení; nevím proč, ale představoval jsem si tvora střední velikosti, například jako liška nebo aspoň jezevčík, ale on je to takový drobeček mrňavý, jako morčátko nebo nejvýš králíček, ledaže s kachním zobákem, plochým bobřím ocasem a hastrmanskou blánou mezi drápky. Úplně neškodný, jak by se z toho popisu mohlo zdát, ale není; ptakopysk je jediný jedovatý savec, a dokonce docela pěkně jedovatý. Ptakopysčí sameček má v jednom hastrmanském drápku zadních pracek jedovou žlázu, a koho jí ťafne, veselý z toho není. Nestává se to ale často, nejspíš některému rybáři, když sáhne z lodičky mezi vodní žoužel a nahmátne ptakopyska. Je to prý bolest ukrutná, celé týdny trvající a ani morfiem neztlumitelná. Četl jsem vyjádření jednoho postižence, prý kdyby mu býval v tu chvíli někdo nabídl, že mu uřeže ruku tupou pilkou až pod ramenem, křičel by – jo, jo, a dělej rychle!

Pozorujeme tedy bedlivě, v podvečerním světle hladinu triedrem obhlížíme, zatím nic, minuty plynou, z minut hodina… koukej, koukej, tamhle! Ale kdež. To jen vlnka se začeřila. Mám už tu zkušenost, že dlouhým pátráním člověk zpitomí a začne mít zrakové halucinace: dej sem ten triedr, tamhle něco hejblo! Opravdu, jako by se na vteřinku vynořil hřbítek… ale ona zase jen vlnka. Už bych to měl znát. Pátral jsem takhle už z ochozu hradu Urquhart nad jezerem Loch Ness, tam prý se nejčastěji nechává vidět pověstná příšera, a bylo to stejné, jenže trochu ve větším. Tuším, jak asi dochází k jejímu zjevení: tak dlouho někdo celý rozrušený obhlíží jezerní hladinu, vlny se jedna za druhou zvedají a zase zanikají, k tomu prchavé stíny táhnoucích mraků, zrcadlení okolních hor, až z toho pozorovatel ztumpachovatí a spatří mezi vzdouvajícími se vlnami hřbet veleještěra. Nic, slunce už zapadlo a ptakopyska bychom neviděli, ani kdyby připlaval a podával nám tu svou jedovatou packu k potřesení. Přespíme opodál a zkusíme to znovu za svítání. A ono zase nic, abych to líčení dlouho nenatahoval. Ptakopysk sedí ve svém doupěti a směje se nám nebo se diví, co na tom pořád všichni mají, stát a čumět z toho lešení na prázdnou hladinu. Snad se to povede někde jinde.

Oceánu jest dosaženo u místa zvaného Pambula. Za námi Pombala, tady Pambula, o kousek dál Marimbula, ještě chybí nějaká Bambula, to v tomhle kraji nikdo neumí vynalézt chytřejší jméno? Nicméně je v pohledu na širou pláň Tichého oceánu cosi posvátného. Z kolilka míst na zeměkouli jsem se už na ni díval, od břehů Kanady a Chile, Japonska a Kostariky, ostatně i z břehů australských, jenže o pár tisíc kilometrů severněji, a nic neztratila ze svého kouzla, stále mi voní dálkou, objevitelským vzrušením. Prozaičtějším potěšením je, že si tady konečně po tolika relativně bezvodých týdnech pořádně zaplaveme. Nebo to tak aspoň na první pohled vypadá; skutečnost je složitější. K písečné pláži se z dáli oceánu valí vlna za vlnou, mohutné, temně zelené, vzdouvající se pěnivé hřbety. Když pod sebou ucítí písečné dno, vzepnou se do výše dvou, tří metrů, načež se s hrozivým hukotem zlomí a k břehu doběhne jen šumivá vlnka, vymaže stopy v písku a zase běží zpět. Dá se v tom nepokojném živlu strávit příjemná hodinka: položit se naznak a nechat se pohoupat vlnou, nebo se mezi vlnami probojovat až k místu, kde se začínají vzpínat, vyhlédnout si některou a dát se jí unášet pět či deset metrů, než se zlomí a zavalí plavce změtí bouřící vody, že neví, kde má nohy a kde hlavu. Jen o plavání se nedá příliš mluvit, je vůbec s podivem, jak vzácná jsou kolem dokola Austrálie místa, kde by si poutník mohl pěkně, v klidu zaplavat. Australská mládež to také nedělá; je všechna v příbojovém pásmu se surfařskými prkny a provádí rozličné obraty, skoky, kotrmelce a jiné kumšty. Na pohled to vypadá lákavě: vyhlédnout si zvlášť vydatnou vlnu, nechat se jí dohonit, postavit se na prkno, a teď už se jen točit doleva doprava a sjíždět po ní jako na lyžích… Ale asi je nutno se u Tichého oceánu narodit. Zkoušel jsem surfařské umění v životě jednou, a ještě dnes při té vzpomínce trnu úzkostí. Bylo to před šestnácti lety na Tahiti; měli jsme s sebou třináctiletého synka, a že si tedy také půjdeme zasurfovat, když to ze břehu vypadá tak snadné. Vypluli jsme spolu do vln, úplně předpisově se nám podařilo dostat jedné zvlášť vypečené na hřbet… a od té chvíle vím jen o zběsilém víření vody, prkno mě praštilo do hlavy, dost dlouho mnou vzbouřený živel zmítal a nedal mi nadechnout, až mě přece jen vyplivl na břeh. Rozhlížím se… synek nikde. Každý rodič pochopí, jak mi asi bylo. Konečně, konečně se objevilo mezi vlnami něco jako umáčená myš, ale bez prkna. Ještě dnes si vyčítám tu lehkomyslnost, kdepak, jděte mi s vašimi prkýnky, stačí mi se dívat, jak na nich se zdánlivou lehkostí tancují domorodci.

Písčité pláže se střídají se skalnatými útesy, míjíme malá i větší příbřežní městečka, pomalu, den po dni, se blížíme k Sydney. Kdosi nám poradil, abychom se tam neřítili rovnou, ale dopřáli si pár pěkných chvil v místě zvaném Coolendel. Není to úplně při ruce, odbočka z města Nowra je dost dlouhá a ne zrovna snadno sjízdná, ale stojí prý za to. Nádherná příroda, příjemné koupání v chladivé řece, a klokanů, wombatů a jiného tvorstva celá hejna, budeme se až divit. A také, přisámbůh, jsme se divili. Neboť osud pro nás připravil v onom kouzelném místě prů… jadrnější koncovka se mi dere na jazyk, ale řekněme že průšvih. Saddám Husajn by asi řekl, že matka všech průšvihů.

Zvěst o ne zrovna sjízdném přístupu nepřeháněla, ale když od řízení vypudím manželku, nemající s terénní jízdou zkušeností, za velkého nadskakování a hrnců vzadu v kuchyni zvonění a třískání to jde. Pronajímatel by asi rád nebyl, ale i jiná neterénní auta se občas prořítí kolem, zahalivše nás oblakem hnědočerveného prachu. Coolendel se projeví jako rozlehlá polo louka, polo les, má spoustu pěkných míst k odstavení našeho baráčku, a zvěře opravdu habaděj. Klokani velkých odrůd i malí wallabies bez počtu, a koukejme, co to tady leze a po mrská dvojklanným jazykem jako malý brontosaurus… on to skoro dvoumetrový goanna. Jde z něj trochu druhohorní strach, až se mi manželka schovává za záda, ale nemá proč, veleještěr goanna se neživí bílými ženami, jen tady šmejdí po odpadcích. Je hodno pozoru, jak značný díl divé zvěře už se přeorientoval na tento druh stravy. Když se setmí, zahemží se celý Coolendel světly; to Australané, vyzbrojení silnými lampami, pátrají po wombatech, co v ten čas vylézají z podrostu, a v nižších patrech větví po vačicích. Každou chvíli někde bleskne fotoaparát… moc se mi to nelíbí, abych tak pravdu děl. Jsem starý čundrák a ctitel lesní moudrosti, a příroda mě vychovala k úctě; volně žijící zvířata má člověk nanejvýš ve vší tichosti a respektu pozorovat, ne je naháňať jako Jánošíka. Není mi však zcela zřejmo, jak o tom problému smýšlejí wombati; kdyby chtěli, mohli by přece zalézt půl kilometru do divočiny, a v životě by je žádný slídič s lampou nevyrušil. Jenže by si také museli dát zajít chuť na odpadky. Přijde prostě na priority, u wombatů jako u lidí. Uprostřed noci málem vypadnu z postele – co to? Vůz se celý otřásá, přišlo na nás zemětřesení? Za chvíli zase… zemětřesení asi ne, spíš to vypadá, jako by se nám o příbytek drbalo nějaké veliké zvíře, například nosorožec. Ale nosorožci, jak známo, v Austrálii nežijí, takže záhada zůstala nevyřešena až do rána. Jo, jo, byl to wombat, potvrdil nám strážce parku, ten se takhle umí drbat. Spokojím se s tím vysvětlením, ale divím se pořád. Takové legrační chlupaté prasátko, a jakou má ukrutnou sílu. Nebo je musí něco tak strašně svědit.

To tedy stálo opravdu za to, a teď zpátky k pobřeží a dál směr Sydney. Zase natřásání, nadskakování, kličkování mezi balvany, ale už jsem v tom zběhlý, jen si musím v půli cesty odskočit. Kolem zrovna jde takový… řeklo by se obejda, ve vytahaných džínách a silně opoužívaných sandálech, odkud v téhle pustině jde a kam chce dojít? Nic, jedeme dál k moři, v místě zvaném Kiala jsou věhlasné útesy, tam vystoupíme, trochu se porozhlédnout po těch krásách. Už automaticky sáhnu mezi přikrývky po nápupníku – to je, abyste věděli, taková ta brašna na doklady, co se obepíná kolem břicha – není tam. Není ani nikde jinde, celý vůz dvakrát přehrabeme, nic. Někde jsem ho musel nechat ležet, nebo se mi někde rozepnul a spadl, nebo mi ho někdo… Prů…! Já vůl! Pas naštěstí mám jinde, ale cestovní šeky na sedm tisíc dolarů, letenky na celou zbývající cestu kolem světa, všechno je v háji. Rozčilením a vzteky na sebe sama mi všechno padá z rukou, a manželka mě uklidňuje, neblázni, pojedeme zpátky a podíváme se, snad ta brašna někde leží. Je vám to taková hodná ženská, ta moje ženská. Když se spolu hádáme, je to bez výjimky o nějakou blbinu; když nadejde matka všech prů… švihů, ani ji nenapadne mi něco vyčítat. Jedeme tedy, hledáme, pod tímhle mostem jsme se koupali, tamhle jsme… celých těch třicet kilometrů zmolovité cesty do Coolendelu očima přeoráváme… nic, nic, nic. Co teď. Do Nowry na policii a pak honem ohlásit ztrátu šeků, než si je někdo nechá proplatit. Musel by sice napodobit můj podpis, ale to není tak velké umění.

Musím teď chvíli vychvalovat australskou policii. Tak hodné, přátelské, neouřední, trpělivé, nápomocné policajty, plné porozumění pro cizincův malér, nemají nikde na světě, každý ministr vnitra by měl poslat své policejní šéfy na zkušenou do Nowry, aby se poučili, jak se také může vykonávat to poněkud drsné řemeslo. Na šekovou centrálu smíme samozřejmě zatelefonovat z policejní stanice, ne, ne nic nemusíte platit, sir, a že je to nějakého vykládání a vysvětlování. Hodinu slabikuji čísla šeků jedno po druhém, centrála sice ztracené šeky nahradí, ale netuším, co by se dělo, kdybych si býval doma prozíravě nesestavil číselný seznam. Pak ještě policejní protokol o ztrátě, máme prý přijít zítra, kdyby tu věc někdo našel. Kdyby ji našel, myslím si. Nemám o lidstvu tak příznivé mínění, abych si dělal velkou naději. Zajedeme na noc do kempinku, leží u moře a je velmi pěkný, ale za těch okolností je to značně depresivní nocleh.

Ráno vstanu spíš ještě zdrcenější, než aby mě spánek pozvedl na duchu, hele, povídá žena, jeli jsme kolem nějaké informační kanceláře, pojďme se zeptat ještě tam. Málem jsem nerudně odsekl, ale aby byl pokoj… A jak vstoupím, hned mi dámy zvěstují, ano, ano, takovou béžovou tašku, že, našel ji včera u cesty pan Tamahori, máte si ji k němu jet vyzvednout! Málem jsem se sesypal. Ohromením, úžasem, ustrnutím, nevím čím. Radostí ne, ta přišla až později. Už je všechno jasné: nadskakováním po cestě z Coolendelu se nápupník nějak prokličkoval z úkrytu a spadl na schůdek; a jak jsem otevřel dveře, vyskočil si lstivě na zem. Neříkejte mi, že neživé předměty nemají duši. Mají, a pěkně zlomyslnou, alespoň některé.

Takže teď honem k tomu panu Tamahorimu. Bydlí prý v lese poblíž toho místa, co jsem si odskočil, poznáme odbočku k jeho domu podle dvou ráfků od auta, jsou tam přibité na stromě. Aha. Pan Tamahori, to nejspíš bude ten ošoupaný obejda, co jsem se divil, odkud kam táhne. A ten jeho dům…žádný jsem cestou neviděl, takže to asi bude nějaká bouda z klacků a dehtového papíru, co si takoví stavívají někde stranou, aby měli kde lemtat krabicové víno. Ale jsou ještě poctiví lidé, dokonce mezi bezdomovci, měl bych mu dát stovku, ustanovuji se. Padesátka by konečně mohla taky stačit, stejně ji propije s kamarády v té jeho boudě. Cestu Nowra – Coolendel bych už pomalu mohl namalovat, ráfky jsou na svém místě, od nich dolů svahem sotva znatelná stezička, tudy se jde k tomu domu. Pěšky, samozřejmě, autem bych se neodvážil. Sestupujeme mezi kořeny a kamením, stovku pro obejdu pana Tamahoriho v kapsičce, když tu před námi v hloubi lesa vyvstane… palác. Prostorný, překrásný a jistě pěkně drahý bungalow, že by takový na Beverly Hills stát mohl a žádnému miliardáři by hanbu nedělal, kolem celá sbírka terénních automobilů. To tedy… to jsem se tedy pořádně spletl. A uvnitř všechno jako na zámku, ledaže na velmi vzdušném, pohodlném zámku v dokonale vyvážené směsi moderní účelnosti a půvabné starožitnosti, že má ale vkus, ten pan Tamahori. Představí nás své paní, velmi elegantní dámě. Zrovna prý přijeli ze svého druhého sídla ve Francii, šel se na chvíli projít, a na cestě našel můj nápupník. Skoro se stydím prohlížet, jestli je obsah v pořádku, a za stovku v kapsičce ještě víc. Ale ze všeho nejúžasnější je pohled velkými okny do hlubokého, skalnatého kaňonu, na dně peřejnatá řeka, vysokým lesem porostlé stráně. Někomu stojí za to postavit na takovém místě dům, třebaže je v něm odsouzen žít jako poustevník. Když ovšem zrovna není na druhém ze svých sídel nad Loirou.

Jo, to se tak člověk v někom zmýlí. Nemáme soudit podle zevnějšku. Nebo můžeme, ale opatrně a podle určitých zásad. V rozdrbaných džínách a rozšmajdaných sandálech chodívají šupáci. Měšťanský člověk chodí v slušném oděvu, nebo aspoň v takovém, aby si nedělal ostudu. Když je někdo samý zlatý řetízek a samá diamantová jehlice, roucho od Gucciho, bude se nejspíš jednat o prachatého gaunera. Kdo je ale opravdu bohatý a ve svém bohatství sebejistý, nepotřebuje nikoho ohromovat a před nikým se předvádět, může zase chodit jako ten šupák, čímž se společenský koloběh uzavírá.

Trvalo mi ještě pár dní, než jsem se úplně vzpamatoval ze ztraceného a znovu nalezeného nápupníku i z pana Tamahoriho a ujistil se, že se mi šťastný konec matky všech prů… švihů jen nezdál. Ale nejdřív musím ještě jednou mazat na policii, ohlásit policajtům i šekové centrále, že se všechno našlo a že je svět v pořádku a poctiví lidé nevymřeli. Je s tím, oznamuji, stejná patálie jako se ztrátou, centrála trvá na tom, abych jí znovu nadiktoval šeky číslo po čísle, až nevím, jestli brebtám anglicky, německy nebo česky. Lepší je nic neztrácet.

Sydney je město veliké. Tak veliké, že bych v něm nechtěl bydlet, ani kdyby mi platili, třebaže bych jinak v Austrálii žil od té minuty a rád. Když si představíte lidstva v počtu čtyř milionů, každý v přízemním domečku se zahradou, ulice, ulice, nekonečně ulic takových domečků, a těch aut, všichni pořád někam jezdí, a jak by nejezdili, když to mají tím domečkovým mořem daleko do práce, do školy, na nákup, všude… jde to krokem od světel k světlům, křižovatky zacpané ze všech stran, bude už konec toho zatraceného Sydney? Je, aspoň na mapě; ale hned se udělají satelitní města jedno za druhým, až se té lidské záplavě postavila do cesty hradba Blue Mountains, Modrých hor. K nim se ale ještě dostanu.

Střed Sydney je ovšem – jak bych to řekl – velebný. Krásně rozložený kolem členitého vyústění řeky Parramatta, plný jednak blyšitých mrakodrapů všelijakých bank a světových firem, jednak ctihodně měšťanských budov z dob, kdy už Austrálie za sebou měla své poněkud divoké začátky a stávala se důstojným údem britské koloniální říše. Nás, to se ví, by nějaký barák z druhé poloviny devatenáctého století z židle nenadzvedl, ale tady dýše dějinami. A že jimi nedýše špatně, v dokonalé kombinaci účelnosti, reprezentativnosti a stavitelského umu, který dovede upoutat, ale nesnaží se křečovitě producírovat, jak se stalo obyčejem modernistické architektury. Vím, že teď zase poplavu proti proudu povinně vyznávaných dogmat, ale aťsi. Nad sydneyským osobním přístavem, na výběžku Benelong Point, totiž stojí budova opery, do světového kulturního dědictví zapsaná a vší slávou opředená. Nechci se jí příliš pošklebovat. V Praze vedle Hradčan bych ji nerad viděl, ale s kulisou mrakodrapů v pozadí, nad vodami zálivu Jackson bay, z ochozu vysokánského mostu Harbour bridge, vypadá impozantně. Dokonce hezky, což je o stupeň vyšší uznání. Má prý symbolizovat vzdouvající se plachty, no, nevím. Spíš mi připomíná pásovce, ale prosím, pásovec je sympatické zvířátko, proč ne. Přijdu ale blíž… no jo. Z omítky se vydrolují kamínky, z trhlinek a spár cosi vytéká a zanechává za sebou červenavé čůrky, to jak uvnitř rezaví železná výztuž, poločas rozpadu se neklamně hlásí.

Co je to platné, beton je sprostý materiál, rychle chátrající, ale současní architekti z jiného stavět nechtějí nebo snad ani neumějí. Proto každý skvost moderní architektury po pár desítiletích už zase volá po odstřelu, proto je všude tolik pošmourných, černou plísní olezlých, v zapomenutí dosluhujících betonových krabic. Že byly ve svých začátcích oslavovány a obdivovány… každá mladá holka je pěkná, a leckterá se stane i královnou krásy. Krásná postarší dáma je už jev vzácnější a také obdivuhodnější. S uměním stavby je tomu zrovna tak. Ušlechtilé materiály, dřevo, kámen, pálená hlína, stářím krásní. Beton, sklo, hliník… no, mohou se blejskat. Vypínat se na význačném místě, získávat pocty a ocenění. Věku se však vysokého nedočkají, a když, bude z nich trapný strašák. Dost drahý strašák, takhle; Sydneyská opera může sloužit za odstrašující příklad zákonitosti bytnění rozpočtu. Cena stavby byla původně stanovena na tři a půl milionu britských liber; než byla r. 1973 po mnoha odkladech uvedena do provozu, nakynuly náklady na padesát milionů. Neboli sto milionu dolarů australských, ovšemže z ryze objektivních příčin. Jsouť objektivní příčiny jako potkani, hub je jak chceš, stejně z nějakého kanálu zase vylezou. Ledaže kanálmajstři s množením potkanů počítají, kdežto strážcové veřejných financí jsou nakynutím nákladů pokaždé náramně překvapení. Budiž to připomínkou slavnému pražskému magistrátu, kdyby se rozhodl obohatit sídelní město království českého olympijským stadionem, národní knihovnou, oceanáriem, nebo o čem je ještě tak poslední dobou řeč. Nechť si pan primátor dá předložit projekt včetně odhadované ceny. Tu pak, nedbaje svatosvatého ujišťování, vynásobí patnácti - jako v Sydney - a výslednou sumu si připraví do šrajtofle. Kdyby měly být náklady proti očekávání nižší, může koupit pánům radním po zmrzlině.

A ještě mají v Sydney visutou dráhu, nebo ani ne visutou, protože nevisí, nýbrž jezdí po kolejích ve výši prvního patra. Zaplatíš pár dolarů – ne moc – a můžeš jezdit kolem dokolečka kolikrát chceš, hned nad ulicemi a uličkami městského centra, hned zase shlížet z té výšky na hemžení zábavního parku v okolí druhého z osobních přístavů, Darling Harbour. Vysoké domy městského centra vláček nevnímá jako překážku, nýbrž jimi prohučí naskrz, trochu divný pocit. A bylo by toho ještě víc k vidění v největším městě Austrálie, ale nehodlám dělat konkurenci panu Baedekerovi, takže je opustím a vydám se dál, k horám, zvaným Modré.

Za oněch časů, kdy se bílé obyvatelstvo Austrálie skládalo z tuláků, prostitutek a zlodějů, odseděvších si své v anglickém kriminále a deportovaných poté doživotně co nežádoucí živly, tvořily Blue Mountains neprostupnou hranici civilizace. Byla jen mlhavá a většinou vůbec žádná představa, co je za nimi. Mezi osazenstvem trestních kolonií kolovala chýra, že na druhé straně horského hřebene už je Čína, takže komu se podaří uprchnout a tu překážku překonat, svrhl své vězeňské okovy a jest spasen.

Kteroužto informaci musím zčásti potvrdit. Mapa sice Čínu na druhé straně Blue Mountains neukazuje, ale co se tam opravdu prostírá, se mi zjistit nepodařilo, aspoň z vlastní zkušenosti ne. Dalo se totiž do deště. Z nízkých mraků se snášely poryvy přívalového lijáku, a nemělo velkou cenu se pouštět do hor, protože bychom z nich v těch mlhách beztak houbeles viděli. Ochotná dívka v informační službě horského letoviska Glenbrook vyťuká v počítačí předpověď počasí – rain, hlásí omluvně, jako by za to dopuštění mohla. Déšť. Přinejmenším celé další tři dny má hustě a neúprosně pršet, a nejen v Blue Mountains, nýbrž v celém New South Walesu a snad i na veškeré jižní polokouli. Takže co teď: někam zalézt, přetrpět ten nevlídný čas, číst knížku… zjišťují, že mi k tomu chybí trpělivost. Krom toho nemuselo předpovědí padnout poslední slovo; není nijak zaručeno, že bohové počasí nemají za lubem lijáky o pár dní prodloužit. V takové situaci je třeba jednat operativně; i vzpomněl jsem si, že v jakémsi Stuarts Point sídlí můj přítel, Standa Moc. Leží řečená obec také v Novém Jižním Walesu, ledaže ne zrovna při ruce, dělí nás od ní dobrých pětset kilometrů. To ale není v tomto případě nevýhoda: dojedeme tam v tom psím počasí nejspíš až zítra, do té doby může déšť polevit, a i kdyby ne, nebudeme se otravovat v nějakém umoklém křoví, ale strávíme ten čas u Moců v krajansko-spisovatelském klábosení, jejž bude jistě jako vody. Je totiž Standa autorem několika velice pěkných knížek ze života jednak australských Čechů, jednak praobyvatel čili abošů. Působil mezi nimi řadu let jako učitel, a jestli někdo něco ví o abošských obyčejích a mentalitě, je to on.

Přátelství, pravím, je poklad, nejúžasnější, jakého se člověku může dostat. Příbuzné si člověk nevybere a může být, že o ně z různých příčin ani nestojí; ale přátele nacházíme mezi lidmi blízkých postojů a zájmů, a každý z nich je obohacením. Dostávám poštu od čtenářů ze staré vlasti i z nejrůznějších konců světa, kam koho zanesl exilový vítr, někteří s mými názory souhlasí, až se sám divím, nějaký čas si vyměňujeme dopisy, až nadejde příležitost se seznámit osobně, přátelský vztah je tady. Jiní mi ve vší slušnosti vyjádří nesouhlas; rozvine se korespondence, ujasňujeme si stanoviska, až se ukáže, že nejsou tak rozdílná, jak se zpočátku zdálo, jen vyplynula z rozdílných životních zkušeností a dá se v nich najít společný základ. I mezi někdejšími odpůrci se mi vytvořila hezká řádka příznivců, ba přátel. Jak občas říkám, rozumní lidé se nakonec na devadesáti procentech svých postojů shodnou, a těch deset nám nadělil Pánbůh, aby na světě nebylo nudno. Co zbývá, jsou hulváti; jejich názor nebývá z vlastní zkušenosti odvozený, nýbrž odkudsi vyčtený či nakukaný, i drží se jej úporně, hrubě nadávajíce. Odpovídám i jim, ale nebaví mě to a je naštěstí také ne. Je to skvělé, mít takhle síť přátel po celém světě. Je možná i dobře, že se ze mne stal jen nepříliš známý autor. Moje čtenářstvo sestává z nevelkého okruhu příznivců, z nichž se mi ale vydestilovala početná skupina dobrých, trvalých přátel. Nevím, nejsem-li na tom lépe než proslulí, literárními cenami ověnčení spisovatelé, obklopení ctiteli, obdivovateli, pochlebníky a děvenkami toužícími zazářit ve společnosti, málokdy však skutečnými přáteli. Jest přátelství květinka choulostivá, vlídností a pochopením zalévaná, jíž se daří jen mezi sobě blízkými.

Standa žije v Stuarts Point v pěkném, vlastnoručně zbudovaném bungalovu v ulici Bohemia Court - byl totiž jakožto zakladatel a první obyvatel oprávněn jí udělit jméno. Jen když chtěl pokřtít ještě vedlejší uličku, rovněž vzniklou na jeho pozemcích, na Moravian Lane, místní konšelstvo se proti tomu vzepřelo, prý že jeden tak nesrozumitelný název obci stačí. Je to pěkné místo, tenhle Stuarts Point. Zanášel jsem se svého času představami – teď už jen platonickými – jaké by to bylo, kdybych ještě jednou sbalil svá emigrantská fidlátka a odstěhoval se z přeplněné a přepolitizované Evropy někam, kde by bylo klidněji a trochu tepleji, třebaže po tropických vedrech bych taky netoužil. Z výběru vhodných zemí mi Austrálie vyšla jako vítěz hned, když jsem ji poprvé navštívil; druhá návštěva mi jej zúžila na severnější část Nového Jižního Walesu, právě tam, kde leží Stuarts Point a Standův domeček. Je to končina zrovna podle mého gusta: už pěkně teplá, i v zimě má moře koupací temperatury, ne ale k zalknutí žhavá jako o pár set kilometrů dál na sever. A všechno tu zraje, všechno tu roste, stánky podél silnice nabízejí výběr ovoce, jaký v tropičtějším pásmu nenajdeš, od plodů ještě mírného pásma až po mango, ananasy a takové ty zelené, trochu svraštěné koule, co se jím tady říká passions fruit a česky ze španělštiny převzatým jménem maracuja (mučenka). A v soukromých zahrádkách zrají i plody tropů mně zcela neznámé a jmen prapodivných, jejichž komerční pěstitelství by se pro nízký výnos nevyplatilo. Byly spory o to, kde se prostírala biblická zahrata Eden, co z ní Adam s Evou kvůli tomu jablku museli utíkat před hněvem Hospodinovým; jist si zcela nejsem, ale nevylučuji možnost, že to bylo někde v okolí Stuarts Pointu. A ještě nás Standa vzal na návštěvu k paní Dáše, žijící se svým australským chotěm v nádherné poloze mezi mořským zálivem a hranicí národního parku, a to už mě pochyby opouštějí, biblický ráj musel být tady a nikde jinde. Všechny druhy australské zvěře, krotké až k neuvěření, vycházejí z rezervace až pod okna k defilé bezplatného safari, všechny druhy papoušků i jiného ptactva se slétají na střechu a poskakují po terase, dole v zálivu voda teplá a klidná, k líbeznému zaplavání vhodná, a obzor moře a hor jako z pohádky.

Také pršet už přestalo a můžeme vyjet na okružní jízdu po vnitrozemí. Studijní zájezdy, jak si je může zájemce koupit od cestovních agentur, sem vesměs nesměřují, ale je to nádherný kraj. Hory, hluboké lesy, vodopády, i zase místa v australském pojetí historická, například okolí města Armidale, jemuž se říká Nová Anglie. S jistým přihmouřením oka mohou opravdu připadat ty řady domků, malé zahrádky, kostely i leccos jiného dost anglicky, jako by je přenesl odkudsi z hrabství Derbyshire. To totiž není v Austrálii úplně běžné; není tak skrz naskrz anglická, jak by se v obecné představě mohlo zdát. Osadníci do ní přicházeli spíš z okrajových částí britských ostrovů než z anglického středu: Skotové, Walesané, Irové, jazyka nebo aspoň tradice a mentality keltské, nikoliv anglosaské. Standa mi tu teorii potvrdil vlastní zkušeností, není prý pro českého exulanta vůbec obtížné zdomácnět v Austrálii. On sám se po krátkém rozkoukání mezi Australany cítil, jako by mezi nimi vyrostl, jako by je s ním poutalo nějaké pokrevenství. Dost možná pokrevenství keltské, v genech zakódované, jaké nám Čechům podle některých výzkumů zanechali dávní obyvatele českých zemí, keltští Bójové. A genetická spřízněnost nevyhasíná tak rychle ani tak snadno, ani přesídlením na druhý konec světa, ani půldruha tisíciletím jazyka slovanského, pod jehož příkrovem zůstává duše v jádře keltská.

Jedeme dál ke Gloucesteru, zase se drobně rozpršelo, je třeba najít na tu noc tábořiště. Naskytne se u řeky Manning, trochu podělané od krav, ale jinak vyhovující. Chystám se vařit večeři, když vtom koukám, venku v tom dešti leží pes, trhaně dýchá, chudák, a celý se třese. Vezme si kousek chleba, když mu ho mu podám, ale zase si lehne, tlapkami poškubává… podívej se na toho psa, on sem přišel zemřít, šeptám ženě. Může to být, zvířata vidí přicházet svůj konec, některé se uchýlí do samoty, jiné blíž k lidem. Vezmu celý talíř nudlí s nějakou omáčkou, ale tak tumáš, psisko, jestli ti to ještě stojí za to. Psisko se z posledních sil zvedne, že by nad ním člověk zaplakal, čichne k talíři… a šup šup šup, celá porce je v něm. Ještě chvíli očichává, pak vesele zavrtí ocáskem, a když zjistí, že z nás už nic nevypadne, bystře vyskočí a utíká dělat lazara zase jinam. Lehne si pod strom, klepe se, lidé ho litují, pochoutky snášejí… potvoro jedna příživnická. A to jsem si myslel, že rozumím psům. S takovou mrchou vypočítavou jsem se ještě nesetkal.

Na druhou stranu od Armidale leží město Glen Innes, a třebaže ještě spadá do historického celku Nové Anglie, je svým jménem i vším ostatním hrdě a vyzývavě keltské. Z radnice vlaje, aby se neřeklo, australský prapor s hvězdičkami, ale hned kolem něj všechny barvy zemí, kde dosud zaznívá starý jazyk, i těch, kde již vyhasl a jen povědomí historické sounáležitosti zůstalo. Červený drak na zelenobílém podkladě zdobí vlajku Walesu, kosý svatoondřejský kříž zastupuje Skotsko, bílý kříž v černém poli náleží svatému Piranovi, patronu Cornwallu, černobíle, gwenn ha du, pruhovaný prapor s jedenácti znaménky nejasného významu v bílém poli je bretaňský, a do tří stran rozpáděné nohy jako v erbu řenesla ševcovského značí vlajku ostrova Man. Jen irská trikolora, banner white, orange and green, mi do keltské symfonie jaksi nezapadá, snad že je až příliš současná v té okolní starobylosti, napodobujíc asi na vztek Angličanům prapor francouzský. Na návrší nad městem dali měšťané gleninnesští průchod svému keltství kruhem kamenných kvádrů, jaký v jazyce archeologů slove kromlech. Což je ovšem povrchnost, kromlechy patří mnohem starší kultuře megalitické, ale vžilo se už spojovat je s keltstvím. Megalitické stavby mívají svou tajemnou sílu, i ulomím si stranou v houští vidlicovitý proutek a jdu vyzkoušet, jak bude reagovat. Postupuji od kamene ke kameni… to se ví, ani ťuk. Jo, páni Keltové, ono nestačí jen dát si dovézt z lomu žulové kvádry, zasázet je nastojato v kruhu do země a myslet si, že máte kromlech. Chce to trochu trpělivosti, víte, musíte teď na tom místě pár tisíc let pořádat druidské sněmy, věštby a čáry, vzývání a oběti, aby jimi nasákla půda i kameny a daly vzniknout onomu tajemnému kouzlu, jež proutkařská vidlička pozná, kroutí se a zmítá. Koukejte se snažit.

Za Tenterfieldem, na samém severním okraji Nového Jižního Walesu, se z lesnatého okolí vypíná opět jeden skalní monolit, Bald Rock, po česku Plešatá skála. Nelze jinak než na něj vystoupit, když nás z monolitu nad řekou Murray vypudila strašidla. Také vodopády Boonoo Boonoo s kaskádou jezírek stojí za shlédnutí; nám utkvěly v paměti hlavně tím, že jsem do jednoho skočil a pak se za nic nemohl vyškrábat ven, až jsem si myslel, že mi narostou blány mezi prsty a zůstanu tam ve službě co hastrman. Dál, pod silnicí vedoucí k východu, se nabízí pěkné, třebaže nevyznačené tábořiště na svažité louce. Dole u potoka tiše rezaví zase nějaké zlatokopecké stroje z předminulého století, a nám se o zábavu stará ona muzikální magpie, jak jsem se o ní zmínil na začátku tohoto vyprávění. Byl hezký večer, kolem nikdo, koho bych mohl rušit, i vezmu svou flétničku a dám se do hraní ronda z Mozartovy Malé noční hudby i jiných takových kousků. Poblíž se prochází hejnko australských strak; jedna na ty zvuky nakroutí hlavičku ke straně a bedlivě naslouchá. Když dám píšťalu od rtů, poodskáče dál; když začnu znovu hrát, přilétne, vyskočí na střechu a jme se tam vzrušeně pocupávat. Pak znovu a znovu, nelze se mýlit, magpie má zájem o klasickou hudbu, úkaz to dnes už nevšední i mezi lidskou mládeží. Ostatní straky nechává Mozart chladnými, hudební nadání je zjevně vlastní jen této jediné. Musím se na to zeptat některého ornitologa.

A ze stračí louky je to už co by australským kamenem dohodil k poslední etapě našeho australského putování, Queenslandu.

6. Zemí královninou na obrátku cesty

Stejně jako australský stát Victoria, i Queensland byl totiž nazván po královně Viktorii, panovnici britské říše z doby jejího největšího rozmachu. Trochu reklamně se mu také říká Sunshine State, Stát slunečního svitu, a je proč. Až skoro trochu moc je toho slunečního svitu, ba žáru, pro náturu středoevropskou, slotám a zimám uvyklou, řekl bych. Pro nás dva ale znamená i kousek rodinné historie: jedeme teď ve stopách našeho synka, který se tudy kdysi ubíral na kole. Vydělal si o prázdninách nějaké peníze u pokryvače, koupil si za ně kolo a letenky, a sám samotinký, kluk sotva devatenáctiletý, objížděl hory a pustiny jihovýchodního Queenslandu. Byly kolem toho tenkrát, jak si vzpomínám, nějaké řeči o jablku, co nepadlo daleko od stromu. Teď zrovna vede cesta strmým svahem k národnímu parku Lamington, je to, jako bychom se pokoušeli vyjet vzhůru střechou. Z nadmořské výšky o málo víc než mořské rovnou nad tisíc metrů, auto supí na dvojku, v ostrých zatáčkách na jedničku, nechtěl bych tady jet na kole ani s kopce. No, však kluk vyprávěl, jak ukrutná to byla dřina a jak se na zpáteční cestě bál, jestli to vydrží brzdy. Lamington sám se projeví jako rozlehlá, hustým dešťným pralesem porostlá a hlubokými údolími proťatá náhorní plošina, v níž správa parku nechala zřídit několik steziček pro ty, kteří rádi vandrují. Je se na co dívat, a možná i o čem přemýšlet. Z obrovských banyanů s lopatovitými kořeny visí liany silné jako ruka v zápěstí; někdy si liana vzpomene a metr nad zemí se zvedne zase vzhůru, čímž vznikne tarzanská houpačka. Tam zase strom jakoby uštrykovaný z provazů, avšak nejsou to provazy, nýbrž také jakýsi druh parazitické liany: vyhlédne si, potvora, pěkný, rovný strom, načež se kolem něj jme obepínat, až jej celý obalí hustou dřevitou sítí a nakonec udusí. Zůstane po něm něco jako kolmá roura z všelijak propletených úponků, po níž se dá dobře šplhat, vnějškem i uvnitř. A tady… až v člověku hrkne, had, ale jaký! Tlustý jako šraňka, dobře půltřetího metru dlouhý, zelenavý, vzorkovaný jakýmisi víceúhelníky. Leží přes cestu a ani se nehne, třebaže dupu jako slon, abych ho zaplašil. Je jedovatý? Asi ne, jedovatí hadi nebývají takhle vzrostlí, spíš nějaký škrtič. To už se osmělila i manželka a pošťuchuje plaza opatrně hadibidlem, až se otrávil a poodlezl stranou, ovinout se několika závity kolem menšího stromku. Později jsme se dozvěděli, že šlo o pythona, po česku hroznýše diamantového, to podle toho vzorku na hřbetě. Není prý útočný, utěšovali nás znalci, teprve když omotá svou oběť třemi smyčkami, znamená to, že se ji chystá uškrtit a sežrat. No, děkuju pěkně.

Ale obsahuje divočina Lamingtonu i něco divnějšího, o čem váhám psát, abych nebyl pokládán za lehkověrného blázna. Vyskytuje se prý v neprostupných plochách pralesů tvor zvaný yowie, velký, chlupatý, vzpřímené chůze, napůl člověk, napůl opice. Australští praobyvatelé o něm dobře vědí, ale nechtějí o něm mluvit, jelikož se bojí, aby je nezačaroval. Nejsem takový janek, abych hned všemu věřil, nemohu však mávnout rukou nad líčením očitého svědka, zvlášť když je to český exulant jako já a nadto jeden z mých čtenářských přátel. Emil… nebudu ho dál jmenovat, abych mu neudělal nepříjemnou reklamu, není žádný fanfaron ani blouznivec. Člověk i nad obvyklou exulantskou míru světa znalý, zkušený, myšlení střízlivého, o jehož slovech nemám proč pochybovat. Ubíral se jednou kdoví jestli ne po téže stezičce jako my dva, ono jich v Lamingtonu tolik není, když v houštině nad sebou zaslechl kroky a praskot větví. Vzápětí vyběhl yowie, prošel těsně kolem Emila nezavadiv o něj pohledem, načež rychle odkvapil do údolí strání tak hustě zarostlou, že by civilizovaný člověk potřeboval sekeru a pilu, aby se jí probil. Každý ať si o tom myslí co chce.

Já vím: co není vědecky dokázáno, zdokumentováno, změřeno a zváženo, jako by neexistovalo. Je ale zvláštní, že téměř všechny horské národy mají své báje o tvoru podobném člověku, žijícím v nepřístupných zákoutích divočiny. Tibeťané mají sněžného muže yetiho, indiáni severoamerických Rocky Mountains poločlověka jménem bigfoot, na Kavkaze má údajně žít sana, v džunglích Vietnamu nugoi rung, dokonce i z dosti civilizovaných skotských Highlands jsou známy pověsti o šest metrů vysokém, člověku podobném netvoru fear liath, abych uvedl jen část toho podivného živočichopisu. Co na něm může být… sám bych se k té věci stavěl spíš skepticky. Že kdesi přežívá dosud neznámá polo lidská, polo opičí rasa, případně se někde udržely zbytky domněle vymřelých neandertálců či jiných předchůdců dnešního člověka… dejme tomu. Že ve velkých prostorách Lamingtonu, do nichž noha lidská dosud zčásti nevstoupila, pod hustým příkrovem pralesního listoví může yowie nepozorován přežívat, je rovněž dobře možné. Jenže by nestačil jeden exemplář, dokonce ani párek yowiů, aby zajistil reprodukci od pravěku až do dneška; musela by jich existovat početnější populace, a ta by se stěží dokázala tak úspěšně skrývat, aby o ní nebylo známo víc než několik nejistých popisů a abošské zkazky. A jelikož ani yowie není nesmrtelný, musely by se občas někde najít jeho kosterní zbytky. To je všechno pravda. Ale když Emil tu potvoru viděl. Přešla mu kolem nosu. Mohl bych ohrnout pysk nad novinářskou zprávou, žurnalisté si dovedou vymýšlet, překrucovat a zveličovat, až je z telete opočlověk. Konkrétní svědectví konkrétního přítele tak snadno odbýt nemohu. Kdoví; třeba ještě není svět tak do posledního kouta prozkoumaný, jak máme sklon si myslet. Přitom, když si yowie vyleze na některé ze skalnatých návrší Lamingtonu a podívá se k východu, uvidí tam hradbu výškových budov plážového města Gold Coast, co tam o prázdninách jezdí Australané surfovat. Co si asi myslí? Je-li v něm kousek člověčí, ba i opičí povahy, měl by být zvědavý. Neseběhne jednou ze svých kopců a nepůjde se na ty zvláštní škatule podívat? Jo, to by teprv byla vědecká senzace.

A beztak… vida, teď mě něco napadlo! Už vím, haha, proč příslušné instituce nechtějí uznat existenci yowieho, yetiho a jiných takových. Co kdyby se projevilo, že jde přece jen o člověka, byť i jakési domněle vymřelé rasy? V žádné ústavě nestojí, že lidská práva, lidská důstojnost a jiné vznešenosti náleží pouze tvoru z rodu homo sapiens. V tom případě by ale měl yowie nárok na australské státní občanství, bezplatné vzdělání, zdravotní péči, sociální dávky, také daňové povinnosti by ovšem podléhal, a hoňte si ho po Lamingtonu s formuláři! A protože by se to nedařilo nebo by yowie o svá občanská práva nejevil zájem, hned by se kolem toho utvořilo dvacatero občanských iniciativ, houfy aktivistů, protestovali by, o rasismu rozhořčeně kázali, o diskriminaci, noviny by horem dolem psaly, soudy soudily, vědci dementovali, poslanci se hádali… jen s tím dejte pokoj, žádný yowie neexistuje a bastafidly. Co? Že blbnu? No, sám připouštím. Ale jen tak trochu.

Když se yowiemu dolů do Gold Coast nechce, vydáme se tam sami. Moje choť vyráží výkřiky obdivu… já vám nevím. Není to úplně, jako by se postavilo například sídliště Černý most na břeh oceánu, ale skoro. Kdyby se bývaly splnily mé někdejší sny a odebral bych se na stará kolena do Austrálie, tady bych si asi důchodcovský byteček nezakoupil, jak to dělají tisíce místních i zahraničních staříků, jsou v této zemi nekonečného výběru tišší, přírodnější kouty. Ale co se musí nechat, i prší tady teple. Queenslandská metropole Brisbane je odtud už jen pár desítek kilometrů, ale z ní budeme odlétat na Fidži a další pacifická souostroví, teď zahneme obloukem do vnitrozemí a slavnou pověst toho města přezkoušíme až pak. Bylo Brisbane vyhodnoceno v několika anketách jako k životu nejpříjemnější město světa, no, uvidíme.

Na své cesty se připravuji už dlouho předem, pročež obvykle vím, co mě přibližně čeká, teď ale koukám jako na zjevení svatého Jána. Mezi městečky Kilcoy a Beerwash vystřelují ze zvlněné roviny… co je to? Důlní haldy? Jakožto bývalý havíř ale vím, jak taková halda vypadá, není přece tak strmá, skoro jako by se k zamračenémi nebi zvedaly kamenné pěsti. Nebo spíš sbírka černých černokněžnických klobouků, nebo… podivné, že o nich v mém průvodci nic nestojí, nebo jsem snad ten údaj přehlédl? Vždyť je to zrovna div světa, krajina posetá sopouchy vulkanické horniny, od nichž miliony let eroze odpreparovaly plášť sopečného popele. V Čechách máme takový div také, a dokonce dvojitý: nádhernou krajinnou dominantu Českého ráje, Trosky. Je s podivem, že česká turistická reklama láká návštěvníky na Karlštejn, na Telč, na všechno možné, jen tohoto světového unikátu jako by nebylo. Tady sice není kamenná pěst dvojitá, zato jich je, kam oko pohlédne. Glashouse Mountains, stojí skoro stydlivě na mapě název toho jevu, Hory skleněného domu. Udělil jim to jméno sám všudypřítomný kapitán Cook, asi ho upomněly na nějakou anglickou pohádku z dob jeho dětství, třeba na tu o zámku na skleněné hoře. A opravdu je cosi pohádkového v těch zkamenělých obrech, jako by ustrnuli v krajině působením divné kletby, pročež je asi také zakázáno na ně šplhat. Co kdyby tam na smělce čekal… teď honem nevím: drak? Zlý černokněžník? Zakletá pricezna? No, nemusím tam lézt. ani kdyby zákazu nebylo, co bych taky dělal s odkletou princeznou, ještě to tak na stará kolena.

Krom toho je zdejší kraj proslulý pěstováním makadamií, jestli ctěný čtenář zná ty bílé, kulaté, ukrutně dobré oříšky. Rostou tady na plantážích mezi skálami, nízké stromky asi jako meruňkové, a z větví jim visí řídké hrozny temně zelených kuliček. Farmář pod ně rozestřel plachty, když makadámie dozrají, sklátí je, posbírá, a hotovo. Nebo ani ne tak moc hotovo, není to jen tak, rozlousknout makadamii, aby vydala bílé jádro. Sám jsem to zkoušel a… Odstranit dužnatou zelenou slupku, to ještě jde. Kaštanově hnědou skořápku… lidé milí. Řezal jsem do ní nejdřív kladivem z automobilového nářadí, a nic, potměšilý oříšek se jen někam zakutálel. Poté jsem vzal dva kameny, jeden plochý na podložení, druhý do ruky, rozpřáhl jsem se jako ten alchymista v Císařově pekaři, když rozbíjel atomy, a… prásk! Oříšek vypadal, že se směje. Vezmu ještě větší šutrák, ještě víc se rozpřáhnu… na kameni leží bílá placička se střípky čehosi hnědého. Tak mi poraďte. V obchodech s pohlednicemi a takovým zbožím prodávají za účelem louskání makadámií malé svěráčky: oříšek se vloží mezi čelisti, pomalu se točí páčkou, až oříšek… cvak! Praskne. Sláva! Jestli se to takhle dělá i s makadamiemi, co je občas kupuji u nás v krámě, to nevím. Snad proto jsou tak drahé.

Sluneční stát už zase pozapomněl na svou pověst, rozpršelo se. A když se v Austrálii rozprší, nebývá to jen tak nějaký deštíček; v závojích lijáku projíždíme město Gympie, proslulé tím, že v dobách své slávy zachránilo australský státní rozpočet před bankrotem, tak vydatná byla jeho zlatá naleziště. Dnes ze všeho zbylo jedno rozlehlé muzeum s ukázkami zlatokopeckých baráčků a obvyklou výstavou těžební techniky, jakož i týdenní Festival zlaté horečky, slavený vždy v říjnu každého roku. Což celkem ještě jde. Na rozdíl od jiných zlatokopeckých osad, samý saloon, herny, banky a parádní radnice s korinstkým sloupovím, se z Gympie nestalo liduprázdné město duchů, na to leží příliš blízko Brisbane, a i vlastních pracovních příležitostí, zdá se, nemá nedostatek. Přesto skýtá příležitost k zamyšlení, jak krátkého dechu je sláva, založená na pokladech země, a jak ošidné je na nich budovat existenci města, státu, lidské společnosti.

Dnes, sto let po doznění zlaté horečky v Gympie, už to není žlutý kov bohů, na němž bezstarostní šťastlivci staví svou hýřivou existenci, nýbrž ropa. Sklízejí závratné výnosy a rozhazují je jako posedlí, jako by jim nikdy neměl být konec. Jedni investují do velmocenské slávy a překypujícího zbrojení, jiní budují v neplodné poušti rajské zahrady, vysoce prestižní, leč jinak nesmyslné repliky babylonských věží, k tomu pohádkové paláce, lyžařské sjezdovky v okolním padesátistupňovém vedru, vládci zhýčkávají své poddané bezplatným tím i oním, vysokými mzdami bez daní a vlastně ani ne mzdami, protože peníze jsou rozdělovány jen tak, za zásluhu zrození v příslušném emirátu; aby jakkoli obrovské zisky stačily k pokrytí nákladů na všechnu tu rozmařilost, jsou státy, závislé na těžbě ropy, nuceny nastavit své rozpočtové kalkulace na nejvyšší cenu té suroviny… Zatím to jakž takž vychází. Běda ale, kdyby cena klesla. Kdyby najednou – a ten čas přijde - nebylo ropy tolik třeba, nebo ji nahradil jiný energetický zdroj. Nebo konečně, všeho do času, až těžní věže začnou dokapávat. A lid zvyklý na bezpracný luxus, jejž pokládá za své samozřejmé právo. Generálové zvyklí na příliv miliard pro své rakety, stíhačky a ponorky, které beztak do několika málo let zastarají, i kdyby žádné války nebylo. Pak… neradostno bude na pláních širé Rusi, zklamání se rozprostře po pouštích Arábie, ze zklamání vyroste pocit křivdy, a z něj… kdovíčeho se ještě dočkáme z těch končin. Tucetkrát lépe je být obyvatelem země, žijící z výnosu práce lidských rukou a mozků i se všemi z toho plynoucími krizemi a recesemi, než si medit v zdálnlivě nevyčerpatelném bohatství, vlastním přičiněním nezaslouženém. A není všude Gympie, aby se včas přeskočilo na živobytí skromnější, ale trvalé. Ale k tomu se na svém místě ještě vrátíme.

Nějakých dvěstě kilometrů od kamenných klobouků se nachází další začarované místo, ale trochu jiné kategorie: Ban Ban Springs. Podle názvu by se dalo soudit na nějaké prameny, snad dokonce malé lázničky, což by mohlo být po celodenním trmácení příjemné. Na místě samém se ukáže, že se veškeré Ban Ban Springs skládají z jedné hospody, jedné farmy, před níž je vystaven vozík s melouny a dýněmi, dva dolary kousek, račte se obsloužit sami. Na dýně nejsem zrovna labužník, ale meloun, který jsem si z té hromady vybral, byl, nepřeháním, jako ten pivní soudek, co se mu v Čechách říká „štěně,“ v životě jsem takového macka neviděl. Měl jsem co dělat, abych ho nemusel koulet před sebou. Přes silnici proti farmě je louka, pár stinných stromů a nějaké okrasné křoví, typicky autralská boudička s umývárnou a záchody, ucházející místo k nočnímu odpočinku je tady. Jenom ty Springs… že by to byla tahle mělká, okrouhlá, trávou zarostlá, beznadějně vyschlá prohlubeň? To je snadno možné; v australském vnitrozemí jsou vodní zdroje nevydatné a farmáři z nich odebírají na zavlažování tak intenzivně, až hladina spodní vody poklesne a takovéhle díry vyschnou, jen titul Springs jim zůstane.

Někdy i něco jiného. Opodál se barevná tabule pokouší zpodobit výjevy snového času, jak o něm vypráví abošská mytologie, a nápis v jazyce anglickém i v mluvě zdejšího kmene Wakka Wakka tvrdí, že stojíme na posvátném místě, kde zmíněný kmen od dávných věků provozuje své obřady. Jako na potvrzení přihrčí vzápětí auto, jemuž říkat „ojeté“ by bylo eufemismem, z něj vystoupí čtyři tmaví mužští a jmou se nad prohlubní cosi tiše kutit, okolního publika si nevšímajíce. Pak zase nasednou a jedou pryč. Byly to ony obřady, co o nich hovořil dvojjazyčný nápis? Že by ti čtyři vzývali klokaního muže, ptačí ženu, duhového hada a jiné bytosti tajemného světa předků? A náleží snový čas jen černému lidu, nebo z něj může něco pochopit i bílý přišelec? To se musí vyzkoušet. Chvíli hledám vhodnou vidličku, všechno křoví je tu jaksi lámavé, ale přece jen nějakou najdu, a… Nic moc. V proutku jako by se něco chtělo probudit, ale k ohnutí to nestačí. A to ještě mi zkušenost napovídá, že se ozvala spíš geologie toho místa než ozvěna snového času. Je možné, že abošská kouzla fungují jen abošům? Že když přijde bílý muž s proutkem, říkají mu duchové předků… jdi si, jdi k vám domů, oměřuj si tím tvým proutkem vaše posvátná místa, hrady a kostely, a nám vlez na záda? Budu se na to cestou zpátky muset zeptat Standy Moce, ten se v těch věcech vyzná.

Než poutník vjede do ulic města Rockhamptonu, mine pomník s vypodobněním jakési velice rohaté kozy. Avšak nehledí na kozu, nýbrž je mu tak dáno na vědomost, že právě minul obratník kozoroha, kterýmžto pádem se octl podle všech zeměpisných pravidel v tropech. Co je tak ještě v Rockhamptonu k vidění: strom s visutými kořeny v místní botanické zahradě, zvaný banyan neboli fíkovník bengálský (žádné fíky na něm ale nerostou). Už jsem jej sice viděl ledakde jinde, ale takhe hromsky rozrostlý ještě ne. Je tomu tak, že banyan spustí z větve tenoučký kořínek, kořínek se prodlužuje a prodlužuje, až dosáhne země. V ní zakoření, a vyroste z něj odnož. Zároveň zmohutní i původní kořínek, nová odnož obrazí větvemi, z nich se spustí k zemi nové kořínky a tak pořád dokola, až je z toho les o rozloze fotbalového hřiště, a přitom je to pořád ten jeden mateřský banyan. Krom něj tady ještě mají male zoo s australskou zvířenou, zrovna se kolem nás ubírá jeden koala a kouká mrzutě, asi že chodí po zemi jen když musí a nemá to rád. Pro nás má Rockhampton především ten půvab, že se tudy jede do přímořského městečka Yeppoon, kde sídlí pani Marcela Čechová se svým chotěm Pepíkem a s návazností na další členy místní české kolonie. Mr and Mrs Keč, říkají jim tady. Abych se vrátil o pár stránek zpátky, Čechovi jsou ti, co jim bydlí v poštovním kastlíku žába. Pěkná, velká, zelená.

Žába v kastlíku by mě ještě tolik neuhranula, avšak mají Čechovi kromě ní ještě dospělého syna, kterýžto vlastní chatu na břehu velkolepého billabongu. Tážeš se, čtenáři, co jest billabong? Billabong je řeka, ale divná. Neteče odnikud nikam, nýbrž se najednou objeví v plné šíři a hloubce, a po pár kilometrech je jí stejně záhadně konec, jako když utne. Teprve když se spustí deště, spojí se jednotlivé billabongy v souvislý tok, ale to se děje poměrně zřídka. Mimoto je billabong dějištěm nejpopulárnější australské písně Waltzing Mathilda, z níž se, kdoví, ještě možná stane národní hymna, jestli v Austrálii převáží snahy o odtržení od britské koruny, jak se o tom už nějaký čas mluví. Je mimochodem pozoruhodné, že česká komunita není vesměs touto eventualitou nadšena, patrně pro svou zkušenost s různým osvobozováním a jinými revolučními změnami. Píseň Waltzing Mathilda stojí za krátké přetlumočení. Vypráví se v ní, kterak jistý swagman (potulný zemědělský dělník) tábořil na břehu billabongu ve stínu stromu coolibah (druh eukalyptu) a čekal, až se voda v jeho billy (třípintová konvice) začne vařit. Vtom přišel k billabongu jumbock (polodivoká ovce), aby se napil. Swagman jumbocka popadl a nacpal do svého tuckerbagu (ranec) s úmyslem si ho připravit k večeři, v tu chvíli však přijel na svém koni squatter (nelegální, nicméně respektovaný vlastník půdy v počátcích osídlení, kdy se to nebralo s legalitou tak zostra), za ním tři troopers (policajti), a chtěl vědět: „Čípak je to jumbock, co ho máš ve svém tuckerbagu? A hned, aby si milý swagman sbalil svou waltzing Mathildu (termín nejasného významu, podle jedné z verzí prý swagmani při obecném nedostatku dam tancovávali se svým rancem v náručí a říkali mu Matyldo), a šel s nimi. Avšak swagman povstal, a zvolav: „Nedostanete mě živého!“ skočil do billabongu. Kdo se prý od té doby ubírá kolem, může slyšet jeho ducha, jak říká: „Seber svoji waltzing Mathildu a pojď se mnou!“

Hu. Avšak nebyl to swagmanův úpící duch, kvůli němuž jsem uznal za potřebné provést rozbor té písně, spíš chci poukázat na zajímavou okolnost, jak si Austrálie v historicky relativně krátkém čase dokázala vytvořit to, čemu se vznešenou terminologií říká identita. Obyčejněji řečeno nenapodobitelnou, do země zakotvenou svébytnost včetně rázovitého slovníku, který je stále ještě anglický, ale také už dost australský. Je pozoruhodné, jak mnozí národové mnohem delšího historického vývoje si stále ještě nejsou svou identitou jistí, obávajíce se, že je o ni někdo obere. Nemyslím si, že je to možné. Svou identitu si každá společnost vytváří sama, a sama o ni také přichází, vesměs tím, že o ni přestala dbát a opičí se po jiných. Což by si zejména mnohý vlastenec český za uši zapsati mohl.

Swagmanův duch však není jediné záhadné zjevení, s nímž se poutník může u billabongu setkat. V močálech, říčních ramenech a tůních australského outbacku se údajně vyskytuje tvor zvaný bunyip. Jak přesně vypadá, o tom není jistoty: jedni tvrdí, že jako fousatý had, jiní jej zase mají za chlupatého poločlověka s ptačí hlavou, kdežto věda nevylučuje, že by mohlo jít o vymřelého obrovského vačnatce jménem diprotodon, jejž snad mohli australští praobyvatelé v počátcích své existence ještě zažít a učinit jej částí své mytologie, v níž se nikdy neví, co je sen a co skutečnost. Nicméne nechybí svědci, přísahající, že bunyipa spatřili i za těchto časů, nebo přinejmenším zaslechli jeho hrůzyplný řev. Má prý dle abošského podání tu nepříjemnou vlastnost, že číhá na zbloudilce, jichž se pak zmocní a utopí je v billabongu. Což nám, že ano, cosi připomíná; jak se zdá, není hastrman tak ryze český bájeslovný motiv, nýbrž se rozprostírá po více kontinentech. Zda náhodou nebo je v tom nějaká souvislost, to nechť posoudí ten, kdo umí otevřít dvířka do snového času.

Jelikož se příhoda se swagmanem měla udát u úplně jiného billabongu a také bunyip se vyskytuje až hluboko v neobydleném vnitrozemí, můžeme vzít z kůlny Čechovic kanoi a dát ji na vodu. Opravdická kanoe s pádly, jak dlouho už jsem v ní neseděl! Ne že bych nechtěl nebo byl na stará kolena líný, ale manželka má potíže s klouby, a sám pádlovat v peřejnatých řekách je svízelné. Voda billabongu je však tichá, kanoe klouže po volné hladině i zátočinami plnými modrých lotosů, ze sklánějících se eukalyptů pokřikují papoušci i jiné ptactvo, krása je to, krása. Čím to, že si moderní lidstvo krásy neváží a předmětem svých uměleckých děl činí všelijaké šedivosti, potvornosti a ošklivosti? Sedl bych si a zkusil ten obrázek nakreslit sám, když se k tomu kumštýři nemají, ale už vím, že by se mi nepovedl, takový mistr nejsem, abych dovedl zachytit atmosféru billabongu v měnivém odpoledním světle. Aspoň si tedy zaplavat, protože bunyip zde prokazatelně nežije, aby si strčil naše dušičky pod pokličku. Později, v moři… se zaplaváním může být problém.

Mimoto maji v Yepponu ještě takový háječek, ale stromy skoro nejsou vidět, protože jsou celé ověšené tisíci obrovských netopýrů, jimž se tady říká flying dogs - létající psi, po česku kaloň jedlý. Prosímvás, co na té potvoře může být jedlého, já bych si ji ekloval. Snad to vyzkoušel ten pán, co jí dal české jméno. Anglický název je výstižnejší, opravdu kouká ten tvor dost psovsky, když tak visí z větve hlavou dolů. V stech a tisících pak nevýslovně smrdí. Dřív se kaloni hubili, protože páchali farmářům škody v ovocných plantážích: když se takové hejno slétne na sad, nezůstanou za chvíli z úrody ani stopy. Dnes ale jsou chránění, i mohou farmáři jen tiše nadávat. Nadávají i dost hlasitě, ale není jim to nic platné. Večer, zvlášť při úplňku, je to ale zrovna děsivé divadlo: bez hlesu se odevšud vyrojí na blanitých křídlech obrovští netopýři, jedno tisícihlavé hejno za druhým, obloha se jimi zatmí, k tomu černá kulisa nočního lesa, stříbřitý svit měsíce… to člověka až mráz přejede. Něco, povím vám, mohlo na tom Drakulovi být.

Dvaadvacátá rovnoběžka, jedenadvacátá… čím dál k severu, tím větší je horko, třebaže už meztím australský podzim postoupil k dubnu. Večer zastavujeme u pěkných pláží, ale dá se tam jen tábořit, v moři si zchladit tělo rozpálené denním žárem nelze. Je australský sever stižen zrovna prokletím: s výjimkou tropické zimy mezi červnem a zářím – ale úplně jisté to také není - jsou příbřežní vody zamořené smrtelně jedovatou meduzou chironex fleckeri, méně učeneckým názvoslovím box jellyfish, nebo též stinger, žahavka. Je bledá, skoro průhledná, s patnácti tenoučkými, až tři metry dlouhými chapadly, jimž koho se dotkne, je synem smrti, leda by ho někdo duchapřítopmně vytáhl z vody a celého polil octem. Domácí lidé, když to nemohou vedrem vydržet, se chodívají koupat v neoprenových oblecích jako potápěči, ale pravé poplaváníčko to podle mého soudu asi nebude. A protože malér, jak známo, nechodí sám, žije v týchž vodách a navíc i daleko proti proudu řek druhý takový dobrodinec, slanovodní krokodýl, nejmohutnější a nejnebezpečnější ze všech krokodýlích ras světa. Australané mu říkají saltie a varování s vyobrazením jeho otevřené, zubaté tlamy zdobí každé místo, kde by někoho mohlo napadnout vlézt do vody. Je to deprimující.

Ještě pár dní popojíždíme podél pobřeží k severu, ještě navštívíme idylické městečko pozoruhodného jména Town 1770, to podle roku, kdy v těchto místech přistál kapitán Cook – snad by se měla na australském pobřeží zvlášť označovat místa, kde proslulý mořeplavec jakživ nepřistál - až nám na mysu Cape Hillsborough dojde chuť i trpělivost pokračovat dál. Místo je to takhle překrásné. Lesnaté a skalnaté, tábořiště romatické, pláž kouzelná, ale co je to všechno platné, když se kvůli těm bídným meduzám, hrom do toho sedmkrát uhoď, se na tu nádheru dá jen koukat z břehu, vzdychaje touhou a potě se vedrem. Pánbůh musel být ve velmi zlomyslné náladě, když tu bestii tvořil. Do odletu ještě zbývá osmnáct dní a plány byly jiné, ale vzhledem k těm okolnostem otočíme volantem do vnitrozemí. Někam, kde se nevyskytuje ani box jellyfish, a dle možnosti ani lidožravý saltie.

7. Vnitrozemím zpátky do Brisbane a závěr cesty

Rovina kolem města Mackay je monokulturní, jak v knihách stojí psáno: kam oko dohlédne, všude jen zeleň cukrové třtiny. Kde se vyskytne masivnější budova, náleží nějakému cukrovaru, drobné úzkokolejky jedna za druhou křižují silnici a ožívají v čase sklizně. Do lánu těch vysokých, nad hlavu sahajících stvolů je vstupovat neradno, jelikož se dá snadno natrefit na malého, ale smrtelně jedovatého třtinového hádka – je až zarážející, co jedovatosti se zkoncentrovalo na tomto kontinentu. Jelikož mě však třtinový lán zdaleka tolik neláká co moře, je mi to vcelku jedno. Spíš… na dohled z roviny strmě vystupuje horstvo Eungela se stejnojmenným národním parkem. Tam, bylo nám sděleno, určitě potkáme ptakopyska, i kdyby na nás všude jinde dělal dlouhý nos.

Místem výskytu má být Broken River, po bližším ohledání takový celkem nijaký potok, proplétající se v peřejkách a skalnatých tůňkách eukalyptovým pralesem. Ale tady… vida, to už známe, rozšířený úsek s klidnou vodou, nad ním dřevěné lešení, a na lešení houf vzrušeně si na něco ukazujících lidí. Koukáme také, zatím vidím jen půlmetrové želvy, jak se líně povalují při dně, ale teď… hladina se něčím rozvlnila, vynořil se hnědavý hřbítek, něco chvíli plave sem a tam, načež – mrsk! zase zmizí v hlubině. Ptakopysk! A tamhle druhý… vezmu triedr, a už mám všechno jako na dlani. Oba ptakopysci připlavou k sobě, jeden drží kachním zobákem druhého za plochý bobří ocásek, a tak spolu dovádějí. To už víme, že hledíme na vzácný jev: ptakopysčí svatbu. Dva týdny po ní pak v dlouhé, prý až dvacetimetrové noře ptakopysčice naklade tři vajíčka, z nichž se posléze vylíhnou ptakopysčata. Mlíčko z maminky však nesají, aby si zasloužila titul savce, nýbrž jen olizují; navzdory tomu je věda do této třídy zařadila, nevědouc jinak kam s nimi. Celé divadlo trvá půlhodinku, pak slunce definitivně zapadne a je konec. Nicméně, viděli jsme ptakopyska, snad nejpodivnějšího z tvorů Božích, čímž je jeden z cílů australského putování splněn. Jsou lidé, že musí předmět svého obdivu zastřelit a vystavit si vycpaný na šifonér, aby se jejich hruď naplnila uspokojením… no, něco na tom musí být, když ten sport taková spousta zelených pánů s takovou náruživostí provozuje. Mně se jaksi nechce rýmovat s láskou k přírodě, takže mi stačí zvířata pozorovat, a když se to podaří, vyfotografovat. Beztak si ale nejcennější trofej člověk odnáší v očích a v paměti, tolik mě už lesní moudrost naučila.

A ještě je poblíž rokle nebo spíš série vodopádů Finch Hatton a pod vodopády jezírka mezi skálami, kde si konečně beze strachu ze všech jellyfishů a rozežraných krokodýlů pěkně zaplavu. Ve vodě se hemží parta mládenců, a když nás slyší mluvit česky, volají: „Ahoj!“ Nene, Češi prý nejsou, jen pocházejí z torontského předměstí Missisagua, tam je Čech každý čtvrtý, a oni ten pozdrav od nich odposlechli, divíce se velice, proč se vnitrozemský národ zdraví tak po námořnicku. Nojo, hoši. Už mnoho lidí jsem slyšel takto se divit, a dosud se mi nepodařilo nikomu ten jev řádně vysvětlit. Trampské hnutí, posázavské osady, šerifové a potlachy, rodokapsy, romantika kovbojského Západu či zase sněžných polí Aljašky, dalekých moří… to se musí cítit, vypovědět nelze. A stejně už je po romantice, neboť aby něco bylo romantické, musí to být nedosažitelné. Dnes, kdy se každý za pár peněz a několik hodin letu dostane jak na ten kovbojský Západ, tak na tu Aljašku a ostrovy dalekých moří… ještě nějaký rok a jen to Ahoj! po všem v Čechách zůstane.

Ještě něco mě napadá: jestli velcí národové o něco nepřicházejí. Je to milé, takhle na druhém konci světa najednou slyšet „ahoj,“ dušička se zrovna zatetelí blahem a vzpomínkou. Funguje to i opačně, jak vím, když někde prohodím pár slůvek z toho, co se před každou cestou naučím. Čím menší národ, tím nadšenějším uznáním to domorodci kvitují. Angličanům nebo Němcům mohu mluvit jejich jazyky jak chci, nejvýš si pomyslí, že bych si mohl zlepšit výslovnost, ale protože jsou zdvořilí, neřeknou mi to. A když jsou sami na cestách, bodejť by je jalo pohnutí, když zaslechnou útržek své řeči, je přece samozřejmé, že celý svět mluví anglicky. Heč, velikáni, máme my malí něco, co vám chybí: radost z nenadálého setkání s vlastním jazykem.

A když byla řeč o námětech trampské romantiky, ještě bych připojit jeden její druh, totiž zlatokopecký. Nebo přesněji, nemusí to být zrovna dobývání zlata, stačí jiná vzácnost, hlavně když se dá prosévat nadějeplný náplav, kroužit rýžovnickou mísou, vybírat z ní zrníčka nálezů… ale i to patří k věcem, které je nutno prožít, jelikož slovem vylíčit se dají jen neúplně. Na průsečíku obratníku kozoroha se 148. poledníkem se mapa nadějeplnými názvy jen hemží: Emerald, Rubyvalle, Sapphire, jak zřejmo, končina ne zlatonosná, nýbrž oplývající drahým kamením. Nemyslím si, že se tam dají sbírat smaragdy a rubíny na ulici, ale protože to máme po cestě, zastavíme se tam.

A co vám mám povídat, jak jsme se zastavili, už nás to chytlo. Zlatá horečka jak zákon káže, když už drahokamová horečka zní nezvykle. Teď už vím, jak vzniká a čím se projevuje, ale co jí je příčinou, nevím pořád. Odstavíme vůz v kempinku, je v něm malý plavecký bazén – ta lahoda! a hlavně hromada safíronosné zeminy. U ní v korytách voda na rozplavování, síta na prosévání a ploché mísy k závěrečnému aktu toho díla. Velké vědro zeminy za čtyři dolary, a dělej si s ní co chceš. Ó bohové! Stojíme u koryt jako dva šílenci, propíráme, brejlíme napjatě do mísy, a… koukej, koukej, zelený kamínek! Je průhledný? Je! Šup s ním do krabičky! A zase, a zase, až je vědro prázdné… honem čtyři dolary a pro další! Co když se v některém skrývá bonanza v podobě safíru jako nehet, k tomu čistého a nerozpraskaného? Již nejednomu šťastlivci, co se také jenom tak chtěl zastavit, když už jel kolem, zaplatil prý takový nález celou dovolenou a ještě něco navrch. Košile se lepí potem, pod kloboukem jako v peci, rozum říká, nechte toho, blázni, bonanzu si sotva vysloužíte, zato kolosální úžeh. Konečně neradi poslechneme, už také bude večer. V krabičce je kořist v podobě hromádky zelenavých i bezbarvých průsvitných kamínků, zítra uvidíme, jaké jmění jsme si narýžovali.

Dáma v krámě hned vedle prohlédne úlovek klenotnickým kukátkem, no, moc nadšeně se netváří. Ukáže se, že v hromádce je opravdu dost safírů, mimoto i nějaké zirkony a jeden spinel, všechno ostatní jsou turmaliny, augity či jiné bezcenné kamení. Co z toho by mohlo mít nějakou hodnotu… dáma vytřiďuje kamínek po kamínku, tenhle má pěknou barvu, ale je popraskaný, tenhle zase má v sobě zarostlou nějakou nečistotu, až… konečně. Safírek jako pšeničné zrnko, dovolenou by zrovna nezaplatil, ale dal by se prý za nějaký dolar vybrousit a zasadit třeba do prstýnku. Kouknu po ženě… chceš to? Už na očích jí vidím, že nechce. Jen ať si kamínky zůstanou jaké jsou, památka na záchvat zlaté horečky, která by z nich, kdoví, broušením třeba vyprchala. Máme je v šupleti pořád a pořád tomu nerozumím.

Tvrdívá se s jistým opovržením, že zlatokopa vede chtivost. Že obětuje čas, zdraví a někdy i život vidině nadosmrtního zaopatření v přepychu a bohatství. Možná. Možná ano, dokud se probíjí divočinou, aby dosáhl zlatých polí na Klondike nebo tak někde. Ale jakmile prosije první lopatu zlatonosného štěrku, teď už to vím, ustoupí vidina majetku té rozechvělé úpornosti, jak jsme ji shodně poznali i my dva. Zlatá horečka ne pro výsledný zisk, ale pro ni samu. A ještě barel. A ještě. Výtěžek, je-li jaký, je druhořadý; dá se propít v krčmě nebo protančit s lehkými dámami, hlavně zase zítra s krumpáčem do jámy… proč? Hledat naději? Sny? Poblouznění? To neví ani zlatokop sám. Zkoušel jsem si kdysi utřídit základní lidské pudy a instinkty, a našel jsem čtyři: pud shromažďovací, sloužící hromadění zásob pro čas nouze, z nějž se později vyvinul pud k hromadění peněz. Pud rozmnožovací, sloužící zachování rodu; pud obranný k obhájení loviště a vypuzení nevítaných konkurentů, pud kariérní, velící se probojovávat stále výš v hierarchii smečky, protože teprve na jejím vrcholu kyne dostatek potravy a vhodné samičky. To všechno je v člověku zakleto už od třetihor a pravděpodobně z časů ještě dávnějších, kdy člověkem ani nebyl, to všechno je celkem zřejmé a logicky vysvětlitelné, to vše sdílíme i s jinými vyššími živočichy. Ale zřejmě existuje i pud pátý, zdánlivě samoúčelný. Uvádět se do rozechvělé extáze, sbírat a nacházet zrnka ne ani tak nezbytná či užitečná jako spíš vzácná… pud vzácnosti, tak, už to mám. Je možné, že právě jím probíhá hranice, dělící člověka od zvířete? I zvířata přece myslí, chovají se racionálně, hledají svou výhodu či přednost. Snad mají i duši, třebaže to teologie popírá. Jestli se také šťourají v půdě, pátrajíce po něčem vzácném či mimořádném… chop se toho, vědo antropologická.

Ostatně se nemusíme plahočit až na Klondike, abychom pocítili zvláštní nutkání pátého pudu, stačí jít do lesa na houby. Vymeťme si duši a prozkoumejme, co v ní leží až na samém dně: ne pouhá představa dobré večeře, ani zásoba sušených hub na bramboračku. Dokonce aspoň já při pomyšlení, že budu teď až přes půlnoc muset tu hromadu čistit, krájet, rozkládat k sušení, nejradši bych do toho košíku kopl. Zato když takhle zpod mechu vyhlédne pěkný, bělavý hříbek… proč právě ten? Inu, protože je vzácný. Kdyby bylo hříbků jako prašivek, nechodili bychom na houby, kdyby bylo zlata a safírů jako písku, měly by i jeho cenu… což o to… ale neposkytovaly by uspokojení pátého pudu tvora, zvaného člověk.

Ani skalnatou průrvu Carnarvon Gorge ještě dál k jihu nelze pominout, neboť o ní s velkým zaujetím referoval náš potomek, jenž na své cyklistické pouti dospěl až v toto značně odlehlé místo. Ukáže se, že jde o skalnatou průrvu v okolní mírně zvlněné krajině, sledující nejspíš nějakou tektonickou poruchu. Je velmi hluboká, na dně s malou říčkou, dlouhá kolem třiceti kilometrů, z nichž lze hodný kus provandrovat, pokud někomu nevadí, že musí říčku víc než dvacetkrát po plochých kamenech přeskákat. Mně například to vadilo dost, ba jsem sebou i třikrát práskl do vody, jelikož mám po operaci oka trochu rozházený zrak. Někde u dvanáctého brodu se nalézá Art Gallery, v překladu Galerie umění, což jest divné. Avšak není to žádný vznešený chrám uměn, nýbrž svislá skalní stěna, na níž australští praobyvatelé před více než 20.000 lety zpodobňovali své představy. Dělali to tak, že si do úst nabrali rozředěnou červenou hlinku a vyprskli ji přes nějaký předmět, například přes vlastní ruku nebo bumerang, takže na skále vyvstal negativní obtisk. Některé předměty by asi bývalo obtížné přiložit na skálu a oprskat, takže je namalovali ručně: budiž zmíněno, že hlavně… teď váhám, jak ten orgán nazvat, aby… no, za mých klukovských let se čmárával na zdi takový, takový kosočtverec, jestli mi rozumíte. Po příchodu na Západ mě udivilo, že kosočtverců na zdech nevidím, zato množství politických hesel, vesměs levicového zaměření. Tak nevím: je levicové heslo náhradou za nemravný kosočtverec? A čmárá se z téhož popudu? Jenže praobyvatelé sledovali cosi kultovního, prý že v něm vzývali symbol plodnosti. Což je dnes už těžko vědět. Co když nevzývali nic, jen se u té skály také činili kluci uličníci a radovali se, jak se bude kmenový kouzelník zlobit?

Víc mi ale nejde z hlavy těch dvacet tisíc let. Taková doba, panebože, spíš už skoro geologická než historická. Jaký vývoj prodělala Evropa s Asií za čas mnohem kratší, od střepů archeologických nálezů až po vesmírné lodi a počítače, a tady jako by se čas nepohnul, skalní kresby, bumerangy, život probíhající tisíciletí za tisíciletím bez proměny v shánění potravy v neplodném buši, a nikoho nenapadlo jej něčím usnadnit, těch pár kousků primitivního nářadí zdokonalit. Až do toho vpadl bílý osadník a… Mělo se to stát? Nemělo? Je mnoho žalob na počínání bílého osadníka, jehož příchodem se v životě praobyvatel naráz všechno změnilo, a ne vždy k lepšímu. Sám bych byl s kategorickými odsudky opatrnější, ale pravda je, že tmavý lid byl příchodem bílého muže vystaven konkurenci a podlehl v ní. Jenže co jinak? Jako tomu mělo být podle vás správně, karatelé? Měly australské kmeny žít bez proměny dalších dvacet tisíc let, zatímco by kol dokola burácel vývoj se všemi kladnými i zápornými stránkami? Podle právě převládajícího názoru asi ano; objevitelské koráby se zemi Terra Australis měly vyhýbat. Nebo vůbec ani nevyplouvat z domovských přístavů, jak soudí nejpřísnější z kazatelů politické korektnosti. Nenarušovat životní způsob přírodních národů, o nichž mořeplavci ani nevěděli, že je kde potkají. Neroubujeme naše velice současné imperativy na dávno minulá staletí, jehož myšlení si nedovedeme, ba ani nechceme představit? Nepodléháme zase bludu, jejž dějiny už tolikrát usvedčily ze lži, pošetilé jistotě, že námi vyvrcholil vývoj a byla dosažena konečná pravda? Nevytváříme si i my náš snový čas, v němž se báj prolíná se skutečností, jenže na rozdíl od australského originálu pokrytecký?

A spousta klokanů je všude, a jedna palma s plodem, co vypadá jako ananas, ale není to ananas, nýbrž zase cosi jedovatého, a také jedna ježura, ale zmizela dřív, než jsem stačil přiběhnout s foťákem. Což by tak bylo všechno o strži jménem Carnarvon. Bůhví který welšský přistěhovalec ji nazval podle malebného městečka své vzdálené domoviny.

Outback. Suchá pustina za hranicí civilizace, kde už není nic, jen červená, suchem rozpraskaná půda s trsy ostré trávy, jednou za hodinu jízdy stádo polodivokých krav, větrník k čerpání vody do napajedla, jednou za tři hodiny osamělá farma. Abych tak řekl, není to zrovna krajina srdce mého, i když vím, že jsou lidé, jež ta opuštěnost, ten ničím nerušený rozhled do všech třistašedesáti stupňů fascinuje. Bylo nám však doporučeno, abychom si zajeli do místa jménem Mitchell, jež už lze počítat k outbacku; tam že jsou lázně napájené teplou artézskou vodou, a že nebudeme litovat.

No dobře. Nelitovali jsme, leda plavek, které se v té pěkně teploučké, artézské vodě málem rozpustily. Přesněji řečeno se z nich staly doplandava vytahané, šedivé, vší barevnosti zbavené pytle, kterážto metamorfóza obzvláště mou choť velmi hnětla. Věc se má tak, že velké oblasti vnitřní Austrálie spočívají na mohutných artézských pánvích, z nichž voda buď pod vlastním tlakem tryská sama, nebo je čerpána jednoduchými technickými prostředky. Takzvaná Velká artézská pánev se rozprostírá na 171.000 kilometrech čtverečních (pro srovnání: 2,2 republik Českých), dosahuje hloubky 3000 metrů a obsahuje 8700 milionů megalitrů vody o teplotě 30 až 100°C. Je to právě artézská voda, co činí Austrálii jednou z hlavních obilnic světa, a počítá se, že by jí měla zůstat ještě asi dvěstě let při dnešním odběru zhruba 1200 megalitrů denně. Naše plavky ovšem ukazují, že to nemusí být tak slavné; voda obsahuje určitou, i když nevysokou koncentraci solí. Ty se ukládají v zavlažované půdě a pozvolna ji znehodnocují, takže bůhví, jak to za těch dvěstě let bude vypadat s obilnicí světa, ba možná i mnohem dřív.

Ale pokoupáníčko je to krásné, celý den jsme z vody nevylezli. Nocležiště se nabídlo u vlakové zastávky Muckadilla, dávno zrušené, ale s dobře udržovanou umývárnou a záchodem, ani nezbytná žába v něm nechyběla. Jako všude tam, kde stát nepumpuje do železnice miliardy ročně, i v Austrálii toto starožitné zařízení jako prostředek osobní dopravy ztratilo svůj význam, ale standardní dřevěné staničky slouží dál, některé jako informační kanceláře, odpočívárny, nebo jen tak, aby bylo kde se zastavit na cestě z hlubokého vnitrozemí do center civilizace, umýt se a osvěžit. To je mi na Australanech sympatické, že hned všechno neruší a nebourají, ale přetvoří k jinému účelu i s tím kouskem babičkovské starobylosti, jíž si klokaní kontinent cení víc než světadíly s dlouhou a slavnou historií.

A dalo by se ještě dál a dál jet outbackem, dalších dvanáct set kilometrů, a ještě pořád by nebyl konec Queenslandu, až bychom přijeli do osady Boulia. Lze ovšem čekat, že to bude stejná skupina přízemních dřevěných baráčků s hospodou a kostelem jako všechny ostatní, dochází tam však prý k nadpřirozeným jevům, což by mě silně lákalo jako všechno, co přichází ze sfér nepoznatelna. Jenže s ženou, to se ví, není o sférách nepoznatelna žádná řeč, když si vymyslely se předvádět v takových dálkách, a také čas už pomalu nestačí. Škoda. Stává se totiž v Boulii každé noci, že se na obzoru objevují záhadná světla. Prý jako když silné světlomety osahávají oblohu, což není k přehlédnutí; ale když se k jejich zdroji někdo rozjede, nenajde nic, jen holou poušť bez známek něčí přítomnosti. Australští praobyvatelé tvrdí, že je to pro ně stará vesta; noční světla že se v těch místech zjevovala už za jejich prapradědečků a pradědečků těch prapradědečků a možná ještě dřív, a říká se jim Min Min. No, co se dá dělat.

Teď už je času opravdu namále, ale ještě se zastavíme v centru toho kraje, Roma. Řím sice ničím zvlášť nepřipomíná, zato v něm jsou aleje a parky samých bottle trees, lahvových stromů, majících opravdu kmen velice lahvovitě, a mnohdy až soudkovitě baňatý. Dva dny ještě vybudou na pohoří Bunya, pozoruhodné tím, že jen tam a nikde jinde na světě roste druh araukárie, zvaný bunya pine, strom až padesát metrů vysoký, velice krásný a v poslední chvíli zachráněný před vykácením. Plodí bezmála půlmetrové, desetikilové šišky, které když dozrávají, není prý radno chodit na procházku do lesa, čemuž rád věřím. To teď není zrovna ten případ, ale číhá v lese i jiný zálud, strom příznačně zvaný stinger, jako ty mrchy meduzy. Má listy tvarem jako lípa, ale velké jako menší lopata, porostlé droboučkými jedovatými bodlinami. Je dost obtížné se mu v lese vyhnout; a když se jich chodec dotkne holou kůží, pálí to jako sto kopřiv. Jakž sám dosvědčuji.

A tím už legrace končí, dál nezbývá nic než cesta do Brisbane, jako z udělání je neděle a kdekdo se vrací z výletů a návštěv, čímž se na dálnici vytvořila zácpa, první, již jsme v té zemi zažili. Na rozdíl od našich dopuštění toho druhu z ní není kudy vyjet na nějakou vedlejší komunikaci, takže do queenslandské metropole dorazíme za hluboké tmy. Nazítří se ukáže, že je opravdu impozantní, malebně položená na široké řece, výstavná a jistě k životu z nejpříjemnějších, jak ji vyhodnotila zmíněná anketa. Leda by mi tady trochu chybělo trochu starobylosti, jak jsem na ni zvyklý z Evropy, ona patina omšelosti, jíž slynou například města italská, neboť i omšelost je krásná, když se to s ní nepřežene. Ještě si obstaráme velkou krabici, naskládáme do ní vysoké boty, svetry a jiné zboží, které na cestách jižním Tichomořím, další etapou našeho půlročního výletu, nebudeme potřebovat, a odneseme na poštu, osmdesát dolarů si řekli pošťáci za svůj servis. Krabice došla za čtvrt roku, málem zároveň s námi, ale v pořádku.

A pak je ráno, ráno poslední, a my s poněkud rozháranými pocity jedeme odevzdat naše pojízdné obydlíčko. Přirostlo nám k srdci, až je to k nevíře. Aut všelijakých, vlastních i půjčených, jsem měl pod zadkem nepočítaně, a rozloučil jsem se s nimi bez známek nostalgie, málem ani vzpomínka mi po nich nezůstala, a když, tak lhostejná. Tohle je něco jiného. Žili jsme v té boudičce na kolečkách, byla nám domovem, a s domovem se, pane, člověk neloučívá snadno, o tom my emigranti víme své. Měj se tady dobře, Austrálie, a třeba se ještě uvidíme. Ještě nám z tebe zbývá prozkoumat tvůj rudý pouštní střed, a západ s jeho krásami, jichž má být mnoho, ale prý po čertech daleko od sebe, a Tasmánie ještě zbývá, malý světadíl sám pro sebe. I když kdoví, komu život napsal na hřbet sedmý křížek, neměl by plánovat příliš zeširoka.

(pokračování příště)

Zpátky