Listopad 2010

„Klerikální reakci“ vyhnali do pustin

Rostislav Hányš

V těchto dnech je to šedesát let od chvíle, kdy se řádové sestry nuceně stěhovaly do odlehlých částí Česka, například i do Bílé Vody, Vidnavy, Zlatých Hor či Javorníku na Jesenicku. Žily v nedůstojných podmínkách a pracovaly ve fabrikách.

Spakujte se, potřebujeme vás mít pod kontrolou v místech, kde nebudete škodit. Tak se dá shrnout snaha komunistů o likvidaci církevních řádů a kongregací. Stejně jako mužské řehole, stěhovaly se v roce 1950 na příkaz režimu také řádové sestry do odlehlých částí České republiky, často vykořeněných odsunem Němců.

Komunisté totiž považovali řády za jedny z nejnebezpečnějších nepřátel a „nenáboženské“ oblasti v severním pohraničí si vytipovali pro jejich internaci jako nejlepší. K největším internačním místům v Česku patřila před šedesáti lety Bílá Voda na Jesenicku, i když sestry putovaly z různých klášterů také do Vidnavy, Zlatých Hor nebo Javorníku. „Komunisté internaci příslušníků řádů zdůvodňovali mimo jiné tím, že je třeba odstranit vliv klerikální reakce,“ říká historička Michaela Neubauerová, která se tématem zabývá už několik let. Během necelých čtyř měsíců zvládl komunistický státní aparát zlikvidovat přes sedm set ženských klášterů a přemístit na deset tisíc řeholnic. Uvolněné budovy dostala armáda a jiné státní instituce.

Sestry se nesměly s nikým stýkat, ani vycházet z domu a balily se ve svých klášterech pod dohledem určeného zmocněnce. Směly si vzít jen osobní věci, postele a nejnutnější nábytek. Stěhování bylo leckde velmi emotivní. Například ve Strážnici, odkud odjížděly vincentky. „Poslední noc před odjezdem se lidé shromáždili na náměstí před klášterem a celou noc se zde modlili a zpívali až do rána,“ řekla sestra Dobromila.

V Bílé Vodě se na svátek svatého Václava 28. září 1950 ocitlo sto čtyřicet šest sester pěti kongregací. Stěhovaly se do bývalé piaristické koleje, která v době války sloužila pro válečné zajatce, uprchlíky a vojsko. Předtím nebyla padesát let využívaná. Počátkem roku 1951 bylo na Jesenicku ve čtyřech soustřeďovacích klášterech necelých pět set sester. Sotva si stačily zvyknout, přišlo třídění a další stěhování. „Sestry se rozřazovaly podle věku a došlo k jejich zařazování do různých pracovních oborů. Bílá Voda a Vidnava zůstaly vyhrazeny výhradně pro sestry starší šedesáti let a mladší trvale nemocné a práce neschopné,“ sdělila Neubauerová. Mladší sestry byly přestěhovány do Javorníka, kde pracovaly jako dělnice prostějovských oděvních závodů v domácí výrobě. Z tamního internačního střediska vznikl závodní internát textilky. Jeptišky do třiceti let odjely na práci do továren v severních Čechách. Z továren se mohly vrátit až po třech letech.

Ve Vidnavě a Bílé Vodě tak vznikly jakési „domovy důchodců“ pro řádové sestry. V Bílé Vodě řeholnice postupně zabydlovaly další objekty, kromě bývalé piaristické koleje byly upraveny pro řeholní účely další domy. Do roku 1989 šlo celkem o dvacet domů a najednou tam žilo až čtyři sta sester ze čtrnácti řádů a kongregací. Sedm set sester je tam také pohřbeno, a zdejší hřbitov je tak světovým unikátem.

Do svých obnovených klášterů se mohly jeptišky vrátit až po roce 1989. Jako první odcházely voršilky už v roce 1990. Mezi posledními opouštěly Bílou Vodu premonstrátky, které spolu s vincentkami téměř dvacet let pracovaly ve výrobně hostií. Úplně poslední odcházely vincentky před pěti lety. „Po jejich odchodu se pětapadesátiletá kapitola začínající nuceným vystěhováním ženských řádů do soustřeďovacích středisek na Jesenicku definitivně uzavřela,“ řekla Neubauerová.

(MFDNES)