Listopad 2010

Podpalte západní Evropu!

Luděk Navara

Připravovali ničivé útoky na ropovody. Vymýšleli trhavinu, kterou jde pašovat v tubách na zubní pastu. Hledali smrtící jed, který nezanechá stopy. To všechno byla náplň přísně tajného oddělení působícího v rámci komunistické rozvědky. Některé podrobnosti se daří odhalovat až dnes.

Na tu dobu mnozí vzpomínají jako na krásné období. Zlatá šedesátá. V květnu 1966, ve stejnou dobu, kdy se legendární kapela Beatles chystala na své německé turné, plánovali komunisté v Praze zákeřné teroristické útoky na Západě, shodou okolností právě v Německu. Tu malou partyzánskou válku mělo organizovat speciální oddělení, přísně tajná Služba zvláštního určení, o níž dodnes stále ještě víme příliš málo. Tedy jen útržky informací.

Část dokumentů, které byly uloženy v archivu bývalé komunistické rozvědky, získal už před časem Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Nechal je odtajnit a zkoumal, zda organizátory některých akcí nepůjde trestně stíhat. I když případ vyšetřovatelé nakonec odložili, získali mnoho pozoruhodných dokumentů. Detaily plánů na teroristické útoky v zahraničí. Návody na výrobu smrtících jedů. A manuály k „dokonalým“ vraždám.

Právě v květnu 1966 připravila Služba zvláštního určení důležitou praktickou zkoušku: Z podniku Koramo Kolín se na střelnici v Poříčanech dovezly sudy surové ropy. obstaralo se několik dílů potrubí o různých tloušťkách s nalévacím otvorem. A samozřejmě výbušniny. Mělo se zkoušet, jak nejlépe zničit ropovod. Tajná akce měla název Rubín. Nešlo o nic menšího než o plán, jak vyhodit do povětří ropovod přes řeku Rýn v Německu. Podle jedné z verzí měla být dvoukilová nálož umístěna v koleně potrubí. „Návrh na provedení funkčních zkoušek proražení a zapálení ropovodního potrubí pomocí výbušnin pro plánované akce RUBÍN“ - tak se to celé jmenovalo.

Prvního června 1966 byl prostor střelnice v Poříčanech hermeticky uzavřen řetězem hlídek s červenými praporky. I strážní byli pečlivě vybráni - šlo vlastně jen o příslušníky speciálního oddělení. Smyslem celé akce bylo zjistit, jak má být velká trhavina, aby trubku prorazila a zda unikající ropu přitom dokáže i zapálit. Jenže první pokus nedopadl dobře. Nálož sice vybuchla, ale potrubí neprorazila. Chyba byla v tom, že výbušnina nedostatečně přilnula k trubce. Druhý pokus už byl lepší. Výbuch prorazil potrubí dokonce na dvou místech. Sami organizátoři byli příjemně překvapeni. „K tomuto nečekaně příznivému výsledku, proražení i protilehlé stěny, došlo i proto, že střepině a tlakové vlně nestálo nic v cestě,“ píše se v hodnocení pokusu.

To byla ovšem jen zkouška. Při skutečných akcích mělo být ropovodů zničeno hned několik. Dva v Německu v místech, kde překonávají řeku, a další ve Francii mezi přístavem v Le Havru a Paříží. Akce na území Francie nesla název Tetřev.

Jedním z důvodů této plánované operace mohla být snaha znejistit veřejnost na Západě nebo způsobit problémy přístavům, z nichž byly vypravovány zásilky do Jižního Vietnamu v době vietnamské války. Zatímco Jižní Vietnam podporovaly v té době USA, Severní Vietnam se těšil podpoře Sovětského svazu a jeho satelitů, mezi které patřilo tehdejší Československo. Ostatně sovětská tajná služba měla rozhodující slovo prakticky u všech akcí -mohla je na poslední chvíli třeba zcela zastavit, což se také stávalo. Samotné akce Rubín a Tetřev nejspíš skončily jen ve fázi příprav. Jednou z variant akce Rubín bylo nechat ropu vytéci ve velkém množství z potrubí a pak ji zapálit pomocí zápalné miny americké výroby (ty získala rozvědka z Kuby).

Všechny akce byly promýšleny tak, aby stopy nevedly na druhou stranu železné opony, tedy ani do bývalého Československa. Služba zvláštního určení shromažďovala obrovské množství zbraní a výbušnin, které byly vyrobeny v západní Evropě nebo v USA. Případně používala takové, u nichž nebyl zjistitelný původ. A také vymýšlela, jak výbušniny přepravovat.

V prosinci 1978 podal major Jaroslav Dvořák (krycím jménem Dubina) hodně nezvyklý návrh. Českoslovenští špioni na Západě začnou v obchodech nakupovat zahraniční zubní pasty, kartáčky a tuby smasovými výtažky. Vše se pak bude soustřeďovat v pražské centrále. Důvod? Tuby od zubních past, stejně jako tuby od masných výtažků, budou použity k přepravě trhaviny. Speciální pastu-trhavinu slíbil vyrobit přední český odborník, který ve spisech figuruje pod krycím jménem Valek. A co víc: sám dodané tuby trhavinou naplní. „Příslušné komponenty si Valek zajistí sám se zárukou o neidentifikovatelnosti se vztahem k ČSSR,“ píše Dubina. Hned v lednu příštího roku dostal Valek od tajné policie mimořádnou odměnu 500 západoněmeckých marek.

Ale nebyl zdaleka jediným odborníkem na výbušniny, s nímž rozvědčíci spolupracovali. Ti totiž už dlouho řešili klíčový problém: vyvinout takovou výbušninu, u které by bylo absolutně nemožné zjistit její původ. A naopak: potřebovali odborníky, kteří by dokázali trhavinu analyzovat a určit přesně, odkud pochází. Po zubní pastě sáhli rozvědčíci zřejmě z toho důvodu, že s ní už určité zkušenosti měli. „V tubách od zubních past se pašovaly dokumenty z Francie, možná to byla osvědčená metoda,“ říká expert na špionáž Karel Pacner.

Dne 5. srpna 1964 přijel do Moskvy podplukovník Jan Ondrovčák, krycím jménem Ostrovský (v roce 2004 stanul před soudem kvůli plánování zastrašujícího atentátu na exilového politika Jiřího Pelikána). Na programu byly debaty o nové službě zvláštního určení, kterou Ondrovčák v Československu řídil. Konzultoval s ním Boris Nikolajevič Rodin, který řídil podobnou složku v rámci KGB.

Začala se rodit budoucí strategie této přísně tajné organizace. Na doporučení soudruhů z KGB se odbor zaměřil na ropovody, speciální vojska a ústřední úřady. Mezi cíle patřil například německý vládní protiatomový kryt nebo Rádio Svobodná Evropa v Mnichově. Příslušníci služby museli být neustále připraveni. Sice podnikali své akce i v mírové době, ale hlavní poslání je čekalo v krizi, například v prvních okamžicích války. Ale i v době míru organizovali opatrné útoky, maskované co nejpečlivěji jako přirozené havárie. Služba zvláštního určení byla sice v roce 1969 reorganizována, ale její příslušníci působili dál. Jenže se změnou doby se mění i metody. Chce to více rafinovanosti. A tak se 2. února 1975 v opuštěném lomu u Radotína konal podivný test: zkoušela se „nejlepší“ zápalná bomba pro takzvaného agenta-vykonavatele. Tedy člověka, který v terénu provede přikázanou záškodnickou akci. Teroristu.

V lomu postupně vybuchlo deset lahví s různým obsahem. V jedné byla směs travexu s cukrem, v jiné benzin s kyselinou sírovou, v další zase drť z bengálských tyčinek. Hledala se taková látka, která by se dala jednoduše vyrobit namístě a nezanechala by stopy. Výsledek překvapivě ukázal, že účinek lahvové bomby se zvýší, když se láhev zabalí do igelitového sáčku a kapalina se zbytečně nerozstříkne. A další zkušenost: lahve od piva a vodky nebrat. Hodí se jen tenkostěnné sklo. V té době už bývalí experti Služby zvláštního určení plánovali spíše drobné akce, ale o to důkladnější.

V srpnu 1979 se zkoumala cesta k „dokonalým“ vraždám. Hledal se jed, který by mohl ve formě falešné pilulky nahradit skutečný lék. V tajném dokumentu se píše: „Účelem je vpravit do organismu jed maskovaný za běžně používané léčivo.“ Má to háček: smrtící dávka se musí vejít do jedné běžně velké pilulky, která však nemůže obsahovat jen jed, ale i tabletovací přípravky a povrch musí být stejný, jaký má tabletka, s níž se má jed zaměnit. Ale i takových „vhodných“ druhů jedů byla celá řada. Ale odborníci přišli s ještě lepší metodou: rovnou do salátu či omáčky nasekat jedovaté byliny. Hodí se rulík či blín. Mají jedinou chybu: jejich požití nemusí být smrtelné.

(MFDNES)