Listopad 2010

Kawasakiho růže

Tomáš Pecina

Je studánka a plná krve

a každý z ní už jednou pil

a někdo zabil moudivláčka

a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto

a do dlaní tu vodu bral

a prohlížel ji proti světlu

a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel

tu vodu v prstech Bože můj

a v prázdném lomu kámen lámal

a marně prosil: kamenuj

A prosil ale neuprosil

a bál se ale neubál

a studánka je plná krve

a každý u ní jednou stál

(Jan Skácel: Píseň o nejbližší vině)

Česká polistopadová kinematografie je stižena dvěma nemocemi, které ji sužují buď samostatně, anebo – častěji – obě současně: nedostatkem silného thematu a neschopností toto thema dostatečně působivě převést do filmové řeči. Film Jana Hřebejka a Petra Jarchovského Kawasakiho růže (2009) se zdá být v tomto směru světlou výjimkou, dílem snad v mnoha ohledech nedotaženým, přesto výjimečným, nápadně málo podobným tomu, o co se tato autorská dvojice pokoušela doposud.

Příběh filmu tentokrát není prvoplánový, ale záměrně složitý, charakterisovaný čapkovskou pluralitou pohledu: divák se až do konce nedozví, jak se věci ve čtyřicet let vzdálené minulosti, o kterou tu jde, ve skutečnosti udály, a může se pouze dohadovat, která z versí odpovídá skutečnosti. Vystupuje zde řada postav, z nichž mnohé jako herci v řecké tragedii odvyprávějí svůj příběh a ustoupí do pozadí.

Na počátku se zdá, že hlavním thematem bude krise manželství mezi Luďkem a Lucií, pak se nějakou dobu sujetem jeví být hon na bývalého spolupracovníka StB a pozdějšího disidenta, Luciina otce, psychiatra Joska, a v závěru filmu se tu souběžně s tímto doznívajícím thematem objevuje další aspekt, vztah emigranta Bořka k dceři a vnučce i k vlasti, kterou musel opustit, ale kterou zároveň miluje a s níž si proto chce uspořádat staré účty.

Základním, v několika překrývajících se vrstvách probíhajícím motivem Kawasakiho růže je otázka viny, odplaty a odpuštění. Prvním, kdo se mstí, je Luděk, který se svému tchánovi, na něhož léta žárlí, sice dokáže pomstít, když získá kopii jeho kompletního svazku StB, ale výsledkem není triumf ani pocit štěstí, nýbrž zmar, frustrace a hluboká deprese: odplata nic nemění na tom, že Luděk není schopen komunikovat ani s vlastní rodinou (scéna, kdy "vychovává" svou -náctiletou dceru, je obzvlášť dobře zahraná), ani s okolím, a končí v těžké životní krisi.

Poté následuje konflikt Lucie, skvěle zahrané Lenkou Vlasákovou, s rodiči, v jejichž osobní integritu byla zvyklá bez náznaku pochybnosti věřit. Lucie primárně nehledá pomstu, ale snaží se dozvědět pravdu o tom, co se skutečně v době krátce před jejím narozením stalo. Do toho vstupuje vedlejší příběh vyšetřovatele StB Kafky (Ladislav Chudík), který se po letech rozhodl promluvit a – aniž by byl sám zvlášť osobně zainteresován – vypoví veřejně o Joskově selhání.

Příběh vrcholí střetem mezi emigrantem Bořkem a Joskem, mezi obětí a udavačem. Poté, co se Josek rozhodne pro veřejné doznání, Bořek mu odpouští, a toto odpuštění se zdá být nejsprávnějším řešením, protože viník byl dostatečně potrestán tím, že musel s vědomím svého selhání roky žít a poté se k němu přede všemi, již k němu po celou tu dobu vzhlíželi jako k morální ikoně, veřejně přiznat. Sám Josek ostatně na začátku filmu doporučil tento postup své vnučce, která se dopustila drobné krádeže v obchodě, a tento moment se – ve velkém a ve smrtelně vážné repetici – zrcadlí znovu na konci filmu.

Tolik k Jarchovského scenáři, který patří bezpochyby k tomu nejlepšímu, co tu bylo po Listopadu napsáno. Pozoruhodná je však i jeho filmová realisace.

Jan Hřebejk se do filmu pustil velmi odvážně, a pokusil se – s plným risikem neúspěchu – o celou řadu neobvyklých postupů. Především se do jeho filmu opět vrátili naturščici. Martin Schulz a Jan Urban se svých malých rolí zhostili bez problémů, ale hlavní sázkou, a potenciálně i možnou největší slabinou díla, bylo angažování fotografa Antonína Kratochvíla do role charismatického, extrovertního sochaře Bořka. Neherec může ovšem zahrát jen sám sebe, a Kratochvíl, sám osobnost značného osobního kouzla, šarmu a životní zkušenosti, se ani o nic jiného nepokouší. Výsledek je místy rozpačitý, ale ve svém celku docela dobře akceptovatelný.

Dalším odvážným rozhodnutím bylo obsazení Ladislava Chudíka do role starého vyšetřovatele Kafky. Chudík prokázal herecké mistrovství, bohužel ale jen tím, jak dobře dokázal zahrát roli, do které se typově naprosto nehodil.

Třetí netradiční rozhodnutí spočívalo ve velkém prostoru, který ve filmu dostal Göteborg: paradoxně se tak zdaleka nejpůsobivější a nejdůležitější scény filmu o Češích a o českých problémech odehrávají ve švédských exterierech.

Při volbě hereckého obsazení měl Hřebejk střídavé štěstí: Martin Huba zahrál svou roli poměrně přesvědčivě, vynikající byly jeho manželka a dcera v provedení Daniely Kolářové (podle mne vůbec nejzdařilejší herecký výkon ve filmu) a Lenky Vlasákové, naopak jako psychotický zeť zklamal další slovenský herec Milan Mikulčík a naprosto nevýrazné a zapomenutelné byly vnučka Bára Anny Šimonové a Luďkova milenka v provedení Petry Hřebíčkové.

Konečně je třeba podotknout, že filmu nedělá ostudu ani kamera a střih, jak jsme na to ostatně u českých filmů zvyklí; naopak, technická dokonalost bývala u mnoha z nich tím jediným, čím byly pozoruhodné.

Výsledek přesto nepůsobí úplně jednoznačným dojmem. Neobvyklá dějová šíře, jíž odpovídají nejednotné herecké party i exteriéry, spolu s neuzavřeností jednotlivých příběhů, zanechává v divákovi přes evidentní kvalitu předlohy pocit určitého neuspokojení a zneklidňující, postmoderní dějové nesevřenosti: nedozvíme se, jaký osud čeká Luďka, zda po rozpadu manželství dokáže žít se svou milenkou, jak se bude dál vyvíjet vztah Lucie a jejího nevlastního otce, ani jak se změnil po svém doznání on sám. Můžeme se jen dohadovat – jako bychom sledovali rozevlátý, velkolepý románový příběh, který se před našima očima rozvíjí v několika rovinách a který je náhle stroze ukončen: uvědomujeme si, že nelze dovyprávět do konce vše, ale přesto cítíme, že jsme tím jako diváci o cosi připraveni.

Přes tyto dílčí výhrady jsem přesvědčen, že Kawasakiho růže je jedním z nejlepších filmů, které byly v České republice za posledních dvacet let natočeny, a že odvážný Hřebejkův experiment, ač proveden zdaleka nikoli bravurně a rutinovaně, v tom nejdůležitějším vyšel. Fortes fortuna adiuvat, a je, myslím, dobře, že po myšlenkově sterilních snímcích typu Vratné láhve bylo konečně natočeno dílo, které sice nevzalo pokladny kin útokem, ale u něhož si nemusí divák-pamětník říkat, že poslední dobré filmy se tu natočily někdy na začátku 70. let.

(http://slepeckahul.pecina.cz)