Listopad 2010

Co dělal Tomáš Baťa v Československu r. 1953?

Vlastimil Podracký

Dne 30. 9. 2010 byla odhalena pamětní deska na rodném domě Jana Antonína Bati v Rybární ulici č. 2 v Uherském Hradišti. Domek přestavěný ve dvacátých letech v baťovském stylu byl začátkem minulého století nízkým řadovým domkem podobným všem ostatním v této chudé rybami páchnoucí městské části slováckého „velkoměsta“. Otec Antonín rybářům dělal boty a naučil to i svého syna Jana. Otec měl v druhém manželství šest dětí narozených v Uh. Hradišti, zatímco děti z prvního manželství, již dospělé, zanechal ve Zlíně a předal jim prosperující obuvnickou dílnu. Jedním z těchto prvních potomků byl zakladatel obuvnického průmyslu u nás Tomáš Baťa, který si potom jako nástupce vybral nevlastního bratra Jana.

Domek v současné době zakoupil hradišťský podnikatel Hájek, který založil nadaci Jana Bati, a zaplatil i výrobu pamětní desky. Je dobře, že se konečně uznávají zásluhy Jana, který byl dosud ve stínu svého o 18 let staršího nevlastního bratra Tomáše. Zatímco Tomáš se stal příkladem podnikatelské úspěšnosti a lidského zacházení se zaměstnanci, Jan byl nejen opomíjen, ale jeho pověst byla zakalena různými pověstmi o kolaboraci s nacisty.

Po odhalení desky následovala prezentace a autogramiáda knih Jana A. Bati, které vycházejí nyní v nakladatelství Marek Belza. Celé akci byli přítomni vnuci Jana Bati, převážně brazilští občané, jejichž mluvčím je Dolores Bata Arambasic (Jan Baťa měl pět dětí a osmnáct vnuků) a přítomen byl též Nelson Bata d´Olivera, Ljubisav Bata Mitrovič a Jana Nash, všichni ohromující svou jihoamerickou noblesou. Děda Jan napsal celkem 40 děl, z nichž většina je dosud v rukopise. Převážně jsou to odborné texty podnikatelského charakteru, které mohou být velmi cenné. Z Brazílie, od Baťových potomků, je přivezl zcela nedávno pan Belza a vydal zatím dvě (V těžkých časech a Román života), třetí se připravuje v příštím roce (Uloupené dílo), která jsou beletristického charakteru a lze očekávat odbyt.

Autor tohoto článku pomáhá nakladateli s přepisováním rukopisů ze zažloutlých listů do elektronické podoby. Práce na tom je obrovská, ale vycházejí na světlo informace, které mají velmi závažný charakter. Vnuci Jana Bati ani nevěděli, jaké poklady vlastní, a domnívám se, že mnozí již dnes ani tyto texty nejsou schopni česky přečíst. Můžeme za vše děkovat panu Belzovi, který byl v diplomatických službách České republiky v Brazílii a navázal dobré styky s Baťovými vnuky.

Na přednášce v knihkupectví Portál na náměstí v Uh. Hradišti paní Dolores taktéž zveřejnila informace ze šetření, které prováděli její bratranci John a Stewart Nash v USA, poté, co byly zveřejněny dokumenty amerických tajných služeb. Vyšlo najevo, že Jan Baťa podporoval čs. odboj za II. světové války, dal Janu Masarykovi 30 milionů dolarů na financování odboje a zakoupil tři stíhací letouny pro čs. letce v Anglii, aby létali alespoň částečně na „svých“ strojích. Dá se říci, že financoval alespoň z poloviny výdaje odboje. Veškerá podezření z nějakých vazeb na nacistický režim nebyla prokázána. V téže době (během války) úspěšně podnikal v Brazílii, dostal od vlády několik vyznamenání za zásluhy. Měl v plánu výstavbu devíti měst. Bohužel, věci se tak později vyvinuly, postavil pouze jedno – Batatuba. Již v r. 1936 zakoupil půdu, jejích rozloha byla větší než plocha Čech a v r. 1939 se tam trvale usadil. Vyprávěla se pověst, dnes ovšem vyvrácená, že prý domluvil s nacistickým pohlavárem Goeringem vystěhování Čechů do Jižní Ameriky a že nacistická vláda tomu nebude bránit. Jeho opatrné jednání v cizině a pohyb převážně v neutrálních zemích byl veden snahou nepopudit proti sobě nacistický režim s následkem zabavení zlínského podniku.

Do Brazílie přesunul 300 odborníků ze Zlína, aby připravili obrovské podnikatelské akce. V r. 1942 chtěl umístit 60 lidí ze Zlína v USA, ve státě Maryland. Americká vláda je ovšem okamžitě internovala a Baťovi nabídla, že on sám musí přijmout nejprve americké občanství. To on ovšem nemohl učinit se shora uvedených důvodů. Hned nato byl zapsán na černou listinu osob nespolupracujících proti nacismu a byly mu obstaveny všechny vklady ve válčících zemích. Jeho aktivity jistě mohly podezření vzbuzovat, ale po válce, když se mu nic neprokázalo, obvinění se muselo zrušit. Bylo nutno najít jiný způsob, jak jej zničit. Všechny dokumenty směřují k podstatě: Byl nebezpečný svými obrovskými podnikatelskými úspěchy, svým systémem spolupráce se zaměstnanci a celým mechanismem organizace podniku. Byl nebezpečný všem konkurentům. Navíc odmítl se stát americkým občanem a převádět svoje zisky do USA. K jeho zničení se připojili i v ČSR a v r. 1947 byl Baťův podnik ve Zlíně znárodněn v podstatě bez jediného důkazu nějaké kolaborace.

Od roku 1932, kdy převzal podnik svého bratra, jej do r. 1939 šestinásobně zhodnotil. Kam přišel, pralesy se měnily v města, stavěly se haly. Tomáš ml. byl však zaměstnancem podniku, odjel do Kanady pracovat v pobočce. Tam zůstal, za války se stal kanadským občanem, vstoupil do britské armády a stal se důstojníkem. Není ovšem známo, že by opravdu bojoval. Se svým strýcem spolupracoval do konce války. Potom se postavil proti němu. Neodolal lákavé nabídce dostat veškerý světový majetek firmy (kromě ČSR) do svých rukou. Pomáhali mu k tomu světové špičky právníků.

Aby nemusely být vklady Jana Bati po válce odblokovány a použity k podnikání, zažaloval zmanipulovaný Tomáš Baťa ml. strýce, že odprodej v r. 1932 byl neprávoplatný, že vlastně žádný neproběhl, a že on žádné peníze nikdy nedostal. Potom by mu, na základě dědického práva, celý podnik patřil. Všechny doklady byly v tehdejší ČSR. Jan do ČSR nemohl, protože byl obžalován z kolaborace, přesto se Tomášovi, kanadskému občanu a důstojníkovi armády Jeho Veličenstva, nepodařilo dokumenty získat. Zůstaly v archivech a můžeme být v zájmu spravedlnosti rádi, že se v devadesátých letech vnukové Jana Bati dovolali spravedlnosti, bylo jim přiznáno, že majetek patřil jejich dědovi a v r. 2006 byl rozsudek proti J. A. Baťovi zrušen.

Jistě si pamatujeme na Tomáše Baťu ml., přestárlého playboye, který se objevil hned po listopadu 1989 a promenoval se před kamerami. Jeden z důvodů byl získat dokumenty o prodeji. Tenkrát se ovšem na takové drobnosti nehledělo, hle velký syn velkého zakladatele obuvnického průmyslu se objevil, jak úžasné! Veškerou slávu vzal na sebe. Brazilští potomci nebyli tak fotogeničtí a nikdo si jich nevšímal. O nějakém Janovi se téměř nevědělo. Jaké poučení, co dělá propaganda!

Další poučení je, co dělá protekce, co dělá vůle někoho zničit, zvláště když tu vůli mají mocní tohoto světa. Po válce proběhly soudy ve všech zemích, kde byl baťovský majetek. Všechny země britského impéria a USA přiřkly majetek Tomášovi. V Holandsku zvítězil Jan z důvodu promlčení – Tomáš uplatňoval svoje práva až po dvaceti letech. Podobně postupovala Brazílie a jiné země Latinské Ameriky.

Jenže vše záleželo na tom, aby dokument o prodeji a doklady o zaplacení prodejní ceny nebyly k dispozici a mohly být prohlášeny za neexistující. To záviselo na komunistické československé vládě, která je držela. Také se mohlo stát, že komunisté zrádného Tomáše podrazí, protokol o prodeji zveřejní a všechno pro něj bude marné. Dokumenty mluví jasnou řečí – Tomáš navštívil v r. 1953 komunistické Československo a jednal s vládou. O čem asi jednal? Co mělo být výsledkem? Komunisté mu dokumenty nevydali, ani je nezničili. Tvářili se ovšem před světem jakoby neexistovaly. Při žádostech o jejich zveřejnění neodpovídali. Nikoho k nim nepustili. Občas utrousili, že o něčem takovém neví. Přesto se divím často za vzor dávaným britským a americkým soudům, že na základě něčeho tak neprokazatelného založeného na lživých komunistických vyjádřeních dali za pravdu Tomášovi a uvolnili vklady do jeho rukou a předali mu podniky. Je to otřesné a jediný dobrý pocit z toho lze odvodit, že v těch korupcích, prorůstání mocenských zájmů do soudnictví a státní správy vůbec, nejsme sami a to dokonce ani při srovnání s nejvyspělejšími zeměmi světa. Kapitalisté a komunisté se spojili ve stejném zájmu - zničit úspěšného podnikatele, kterého ani jeden ani druhý nepotřebovali.

Ovšem jsou další otázky: Co asi Tomáš Baťa ml. slíbil komunistům? Jistě to vše nebylo zadarmo a komunisté ho celou tu dobu mohli vydírat. Spolupracoval? Co dělal? Byl spolupracovníkem nebo agentem? Co se dělo v r. 1953 v ministerstvu zahraničí?

Nicméně, pravda přece jen zvítězí. Někdy to trvá a pro někoho může být pozdě. Pomalu, po krůčcích se uvolňuje z hlubin temnot a lží. Možná budeme ještě hodně překvapeni.