Listopad 2010

Hrdina? Jen jsem prostě nezamkl a uvařil čaj

Lucie Suchá

Když východní Němci utíkali na západ přes Prahu, stály jich tisíce před západoněmeckou ambasádou a zoufale čekaly na povolení vycestovat. V protějším domě našli i přes hrozící postihy to nejnutnější k přežití

Dnes je to na pohled celkem obyčejný dům. Starý více než čtyři sta let, z obou stran obklopený sobě podobnými. Před dveřmi silnice z kočičích hlav. Náměstíčko a hned naproti velké dveře, u kterých zrovna stojí párek mladých turistů a fotí se. Velké zdobené dveře patří německé ambasádě. Právě události s ní spojené udělaly z nenápadného třípatrového domu naproti něco jako záchrannou stanici pro východní Němce. Bylo to v roce 1989. Rok předtím, než pojmy „východní“ a „západní“ Němec přestaly teoreticky existovat. Rok předtím, než se obě země spojily v jednu.

„Vzpomínám si, že jsme měli najednou pod okny na náměstíčku tisíce lidí. Připomínalo to výjevy z války. Stáli tam zoufale jen s kufrem a dětmi a netušili, co s nimi bude dál,“ říká Jan Rippl. Na konci minulého roku dostal on i jeho žena vyznamenání od německého prezidenta Horsta Köhlera. Kříž za zásluhy.

Zasloužil se o to s manželkou Charlottou vlastně „jen“ tak, že nezamkl dveře u vchodu a lidem, kteří se tísnili před ambasádou a snažili se získat povolení k vycestování na Západ, tak umožnil cestu k toaletě. K tomu jim ještě uvařil hrnce čaje, kávy a nakoupil párky, které průběžně ohříval. Někteří lidé ve vchodu i přespávali. V plesnivé místnosti, na novinách. „Nic jsme za jídlo nebo pití nechtěli. Ti lidé přesto začali dávat peníze do krabice. Za ty jsme pak nakoupili další párky,“ vzpomíná Jan Rippl.

Ono „jen“ nezamknout a poskytnout základní věci tehdy znamenalo hodně. Otevřenými dveřmi do domu přicházeli lidé, kteří utíkali z někdejšího NDR z politických i ekonomických důvodů. Pražská ambasáda byla jejich únikem za vytouženým životem. Samo čekání na náměstíčku však bylo děsivé. Žádné jídlo, žádné pití, žádné místo pro spánek. Mezitím probíhala horečná jednání o tom, co s nimi bude dál. „Riskovali vězení, postihy pro své rodiny. Nemohli tušit, jak se situace vyvine. Nepamatuji si už žádné konkrétní tváře. Kdyby tu teď přede mnou stáli, nepoznal bych je. Ale pamatuji si své pocity. Bál jsem se o ně,“ říká Jan Rippl.

A proto s rodinou pomáhal. Se ženou a dvěma syny, kterým bylo v té době patnáct a třináct let. I když tím vlastně všichni riskovali postih v tehdejší komunistické ČSSR. „Bylo to jako krást sousedovi hrušky, když soused spí pod stromem a má jedno oko otevřené,“ vtipkuje dnes. Nedaleko ambasády stál strážní domek a v něm policisté. Na vedlejším domě byla pozorovatelna pro tajné. Čeští policisté také naháněli ty východní Němce, kteří se snažili dostat na zahradu ambasády přes plot.

Ale žádný postih nakonec nepřišel. Útěk východních Němců přes západoněmeckou ambasádu v Praze se nakonec ukázal jako jedna z těch událostí, které uvedly do pohybu pád celého systému. O měsíc později padla zeď v Berlíně a po dalším týdnu přišla revoluce i do Prahy. V té době Rippl neuměl ani slovo německy a ani nebyl čas se s příchozími bavit. Nemá žádné kontakty k těm, kterým tehdy pomohl. Ani oni se příliš často nehlásí.

„Před lety natočila reportáž o útěku východních Němců tamní televize. Poté, co jsem v ní řekl, že sem pak později přijeli jen jeden nebo dva lidé, přišla mi řada dopisů, v nichž se západní Němci omlouvali za to, že mi ti východní nevyjádřili dostatek vděku,“ říká Jan Rippl. „Ale já nic takového nečekal. Nepovažuji se za žádného hrdinu. Dělal jsem prostě jen to, co je mojí občanskou povinností. Ti lidé potřebovali pomoci. Ale na druhou stranu, ani já nevím, jak bych se zachoval, kdyby ulicí pochodovaly kordony policistů a vojáků,“ vysvětluje muž, který dům později dostal v restituci a dnes v něm má hotel. Zhruba 25 procent návštěvníků tvoří opět Němci.

(MFDNES)