Listopad 2010

Kýžená harmonie stále v nedohlednu

Otto Ulč

Michelle Obamová, nynější první dáma země, nedávno projevila názor, že obesity – otylost, přílišná tlouštka – je záležitostí národní bezpečnosti (national security). Leckdo se podivil takové prioritě při uvážení starostí se situací v Iráku a zejména v Afghánistánu, s mezinárodním terorismem, neschopností uhlídat mexickou hranici, svou neprodyšností připomínající ementálský sýr. Teď v měsíci máji naštěstí selhala bomba v centru Manhattanu, hlavní pachatel Faisal Shahzad byl lapen těsně před upláchnutím, když už seděl v letadle, před startem do arabských emirátů. FBI už zatkla prvních pár spolupachatelů rovněž pákistánského původu., oba v USA neoprávněně, ilegálně přítomných. Jeden s vízem prošlým, neplatným, druhý již v roce 2002 odsouzen k deportaci, kterou ignoroval. Ztratil se ve velikém houfu bez existujícího systému jednotné identifikace obyvatelstva. Leckterého českého zájemce též potěší možnosti nekonečných odvolání. Tak si například počíná Obamova keňžská teta Zeituni Onyango, jež rovněž v roce 2002 neuspěla s žádostí o udělení azylu, leč stále se odvolává a pobývá v bytě podporovaném z peněz daňových poplatníků (taxpayer-subsidized public housing).

Prozatímní matné odhady: dva miliony cizinců v zemi setrvávající s vízem již neplatným, a další půl milionu těch, kteří soudní příkaz k deportaci ignorovali. „Konec deportacím, konec perzekucím!“ rozhorleně se ozývají prosazovatelé amnestie pro zcela každého, tedy i pro onu naprostou, přes mexickou hranici se ilegálně valící většinu v odhadovaném počtu dvanácti až dvaceti milionů, bez jakéhokoliv víza návštěvního, turistického, studentského.

Nepřehlédnutelná je paralela bolehlavu evropského a amerického. Tam příval mohamedánský, zde příval hispánský. V obou případech rekordně plodný, početně mohutnící. Rovněž s nevelkým zájmem, ochotou či schopností integrace, asimilace s (dosud) většinovou společností. V rostoucím počtu oblastí v USA nelze potkat angličtiny znalého člověka a rovněž pochybuji, že ve svých ghettech pobývající muslimové by vynikali zájmem o bilingvální či dokonce multilingvální obohacování. Obě tato etnika ale projevila a ke svému prospěchu znamenitě uplatnila svůj talent využít a pokud možno i zneužít velkorysosti ekonomického a sociálního zaopatření, poskytovaného hostitelskými zeměmi.

Za nejzřetelnější rozdíl pokládám intenzitu náboženského zakalení, přivezené břemeno tradice, hodnot, mentality. Přistěhovalci z Latinské Ameriky, jakkoliv v USA neasimilovaní, přece jen s ženami zacházejí ohleduplněji a zcela určitě nejsou posedlí středověkou nenávistnou vervou vůči zastáncům jiné víry, nebaží po nastolení jakéhosi latinského kalifátu. Nikde se neobjevují s protestními nápisy o domáhání se smrti svobodě, smrti demokracii, uříznutí hlavy každému, kdo by urazil Ježíše Krista. Přibývá však hispánských tlaků, umně manipulovaných demonstrací, nekonečných požadavků, ba i tupení americké vlajky a naopak velebení mexických symbolů. To ovšem vede k podivům, proč takoví zanícení patrioté dávají přednost ve své milované vlasti raději nežít.

Současně přibývá nevole na straně americké společnosti bez hispánských kořenů, ale se zkušeností vyjádřenou dvěma slovy - výdaje a kriminalita. Případ Kalifornie, jak připouští Los Angeles Times, tuze vlivný zdroj s liberální orientací: v oblasti (county) Los Angeles s 10,2 miliony obyvatel, 40 % zaměstnanců je placeno v hotovosti a neplatí vůbec žádné daně. V převážné většině to jsou ilegálové bez tzv. zelené karty, která by je opravňovala k pobytu. Téměř 35 % všech osob ve vazbě jsou ilegálové, převládají (75 %) na seznamu nejvíc hledaných podezřelých pachatelů (most wanted list) a co do zatykačů pro spáchání vraždy mají téměř stoprocentní (95 %) monopol.

Méně než 2 procenta ilegálů se obtěžuje zemědělskou prací, zatímco 29 % pouze pobírá sociální příspěvky (welfare). Dvě třetiny všech v L.A. county narozených, o ně v nemocnicích z peněz daňových poplatníků pečovaných dětí, pocházejí z lůna matek v zemi ilegálně pobývajících (a na svět přicházejí automaticky jako američtí státní občané na základě anglického antikvárního a vzdor své absurditě stále platného principu ius soli ). Jejich podíl na celkovém růstu obyvatelstva USA je přes 70 procent a v případě Kalifornie, Floridy a New Yorku dokonce přes 90 procent, čímž úspěšně předběhnou Evropu s jejími množícími se chlapečky Muhammady.

Mám tu k dispozici odkazy na celkové výdaje pro tyto do země nezákonně proniknuvší vetřelce:

Ročně 11 až 22 miliard USD výdajů na welfare, 2,2 miliard na podpůrné programy jako zdarma obědy ve školách a food stamps, poukázky, jimiž nakupovat v supermarketech, 2,5 miliardy na zdravotnictví, 12 miliard na školství pro vzdělávání mládeže neschopné či neochotné znát jediné anglické slovo. Summa summarum: 338,3 miliard dolarů veškeré roční výdaje.

Tématikou ilegálů jsem se nedávno zabýval v textu nazvaném Imigrační bolehlav se soustředěním na Arizonu, tuze citelně postižený polopouštní stát. Den co den tam průměrně proniká tisíc ilegálů. Už jich tam mají aspoň půl milionu, notně se podílejících na kriminalitě všemožného druhu. Zabijí kohokoliv, kdo by jim přišel do cesty. Každou noc lze slyšet střelbu. Pochytaní ilegálové tvoří víc než jednu třetinu (35 %) osazenstva federálních věznic a pětinu státních arizonských věznic. Za posledních několik roků ilegálové způsobili převážnou většinu (80 %) zranění a zabití státních a federálních příslušníků, údajných ochránců veřejné bezpečnosti. Nejen vloupání a vraždy, ale značně časté jsou automobilové karamboly, kdy negramotný chlapík za volantem v ukradeném vehiklu se řítí, způsobí zranění, smrt. Samozřejmě není pojištěn, nikdo si na něm nic nevezme.

Přibývá oprávněných frustrací u většiny obyvatelstva, republikánská guvernérka státu koncem dubna podepsala zákon opravňující policii, aby v situacích – zejména v dopravě – za předpokladu reasonable suspicion (rozumné, přiměřené podezření) požadovala předložení důkazu totožnosti. Okamžité vypukly očekávané protesty od organizací jako American Civil Liberties Union nejen v Arizoně, kde španělsky mluvící Hispanics – Latinos tvoří jednu třetinu všeho obyvatelstva, ale také ve Washingtonu u schodů Kongresu. Na protestech se rovněž hodně podílejí mravně popuzení, politicky korektní idioti a hollywoodské celebrity, určitě ve svém luxusu ušetřené zkušenosti s nepříjemnou arizonskou realitou. Arizona dána do klatby, vyhlášen bojkot takového provinilce. I kalifornský guvernér, svalovec Arnold Schwarzenegger, přispěl laciňoučkým, politicky korektním zavtipkováním, že on tam přece nepojede, vždyť by ho tam zatkli kvůli jeho rakouskému přízvuku.

Rovněž prezident Obama si pospíšil odmítnout zákonodárnou iniciativu v Arizoně jako misguided (zavádějící), že požadavkem policie prokazovat totožnost podezřelých nevinní budou harassed (trápení, sekýrováni). Obama tak učinil dřív, než guvernérka stačila zákon podepsat a on měl příležitost si ho přečíst. Prezident rovněž přehlédl či vůbec nevěděl o existenci zákona s platností již od roku 1940, pokládajícího za federální trestní čin nemít stále sebou důkaz své totožnosti k předložení. Obama, těšící se značné popularitě u hispánských voličů, jejichž řady stále rostou, se jim též snažil zavděčit hypotetickým příkladem děcka, jež by si šlo koupit zmrzlinu a policajt se na ně obořil s požadavkem předložit dokumenty. Určitě se nezavděčil rodičům, jejichž dcerku ilegál skutečně zavraždil zrovna v takové zmrzlinové situaci.

Průzkumy zjistily, že dvě třetiny veřejnosti nejen v Arizoně, ale v celé Americe podporují onen nový zákon. Jinak tomu ale ve sdělovacích prostředcích: ty velikánskou většinou,v poměru dvanácti k jedné, zákon odmítají, aniž by ale připouštěly, že názory elitářů, mediálních celebrit a mogulů se s uvažováním národa jaksi rozcházejí. Například nedávno ve večerních televizních zprávách ABC-TV: jednou větou zmínka o skutečných preferencích veřejnosti, načež mnohé minuty záběrů s prezentací politicky vhodných korektních názorů.

O to víc pak konzument ocení dozvědět se něco osvěžujícího. Obdržel jsem e-mail (13. 5. 2010) z místních novin texaského města či městečka Victoria, 80 mil západním směrem od metropole Houstonu. V oné Victorii místní hispánští předáci vyhlásili bojkot obchodů vlastněných tzv. Caucasians čili nikoliv Hispánci. Úmyslem bylo tuto sice také bělošskou, ale přece jen poněkud jinou komunitu potrestat. Iniciativa se zdařila, byznys poklesl o 19 procent.

Jenže jaké to překvapení! Postižení obchodníci si rovněž libovali: počet krádeží v obchodech poklesl o 77 procent, výdaje s úklidem a zbavování se odpadků se snížily o 84 procent, přicházeli zákazníci platící skutečnými penězi a nikoliv vládními poukázkami (ony food stamps) a kolem se dala slyšet skutečná angličtina.

Nehorázně zanedbávaný je problém něco kloudného konečně počít s dopadem ilegální imigrace z mexických končin. Teď zásluhou nového zákona, přijatého v Arizoně, hodně postiženého pohraničního státu, způsobil značný mediální povyk s příslušným politickým dopadem. Kongresmani, senátoři aby se vypořádali s leninskou otázkou „Co dělat“. Hispánská menšina – oni Latinos – se již mnohde stává většinou a svým počtem, nadále mohutnícím, už připravila černošskou menšinu s pouhými 13 procenty amerického obyvatelstva o takový primát.

Černoši se však dosud nevzdali své dominantní politické role ve prospěch početnějších, ke španělštině stále lnoucích Latinos. Klub černošských kongresmanů – onen Black Caucus – značně uplatňuje svůj vliv, dovede se rozpřáhnout a prosazovat nezřídka nehorázné požadavky. A určitě jich neubyde, teď s prezidentem, jenž vzdor svému původu se s černošstvím stoprocentně ztotožňuje.

Jakkoliv rozmnožení Hispánci aby se nejspíš nadále smiřovali s fidláním druhých houslí v orchestru, kdysi pokřtěném na Rainbow coalition – duhovou koalici. Disfunkční to koalice s rozličnou řečí i mentalitou (rozdíl ve stabilitě rodin hispánských na rozdíl od rozkladu v černošské komunitě poslouží příkladem), ale se společným, stejně nelichotivým výkonem ve značné kriminalitě a vesměs ubohoučkých výkonech ve školním vzdělání. Do koalice takto duhové by se pak s nemalými potížemi dala připočítat rovněž značně početně a i jinak se rozmáhající menšina přistěhovalců z asijských zemí.

My, přistěhovalci do amerického světa, vzdor vší snaze asi nikdy zcela nepochopíme, neztotožníme se s tamějšími pocity provinění bělošských liberálů za předpokládané hříchy svých předků. Na tvrzení profesora, že všichni jsme poskvrněni, všichni jsme měli a máme prospěch z bělošského rasismu, jsem zareagoval otevřeným dopisem, že „nesdílím masochistické pocity amerického bělošského liberála kajícníka. Obvinění pokládám za urážku a implikaci kolektivní viny za barbarství.“

Zvolení Baracka Husseina Obamy, jemuž jsem z řady důvodů svůj hlas nedal, měl znamenat začátek blahé post-racial éry. On jako kandidát opakovaně zdůrazňoval, že rasa přece není či aspoň by neměla být tím primárním kritériem. Jak tedy možno z rasismu obviňovat bělochy, kteří ve své většině mu dali svůj hlas? Konečně nastává advent tolik potřebného smíření, porozumění, jásali mnozí optimisté, mezi nimiž jsem nebyl.

Euforie již značně oslábla, leckdo si teď troufne poněkud se ozvat. Prozatím jsem postřehl otevřené, přímočaré hodnocení nynějšího stavu věcí od dvou autorů – černochů, jejichž integrity, inteligence si tuze vážím a obdivuji.

Jedním je Walter E. Williams, ekonom, profesor na univerzitě George Mason ve Virginii. Před sebou mám jeho text Black Americans and Liberty (internetový zdroj Townhall.com, 5. 5. 2010). Začíná přiznáním o svém největším zklamání v životě, jímž je pohrdavý postoj amerických černochů k principům občanských svobod a naopak jejich důvěra a spoléhání na vládu, ta ať se o ně postará. Williams připouští, že to jsou sklony pozorovatelné i v jiných vrstvách americké společnosti, ale v případě černochů by měly být co nejmíň omluvitelné. Však to byla vláda, která uzákonila otroctví a dlouho trvalo, než došlo k jeho úplné demontáži, kulminující v roce 1964 přijetím zákona (Civil Rights Act). Ten ale vedl k neblahému fenoménu zcela osvobozených černochů, pak žijících v nové éře strachu ze zločinců – vloupání, násilí, vraždy. Černoši, oněch 13 % obyvatelstva USA, spáchá většinu (52 %) všech vražd, téměř polovina (49 %) obětí jsou černoši a naprostou většinu (93 %) jich zabijí jejich rasoví soukmenovci. Stát tedy selhává v jedné ze svých hlavních odpovědností, jíž je ochrana vlastních občanů. Stát selhává rovněž v roli vychovatele, jak dokazují bídné výsledky v černošských řadách. Povinných dvanáct roků ve škole, z níž s podvodnými diplomy odcházejí absolventi se znalostmi odpovídající úrovni z páté či šesté třídy. Ti z žáků, kteří se skutečně snaží nějaké vzdělání dosáhnout, jsou vystaveni obvinění, že to jsou Uncle Toms, zrádci své rasy. „Chci doufat, že to je pouze nedorozumění a nikoliv pohrdání, jež by vysvětlovalo tuto nenávist vůči principům svobody.“ Takto Williams končí svou neveselou stať.

Předchozí den v tomtéž zdroji (Townhall.com, 4. 5. 2010), Thomas Sowell, ekonom na Hoover Institute v Kalifornii, uveřejnil své pojednání Race and Resentment (resentment - nelibost, odpor, rozmrzelost, takto to slovník, Poldauf a kol., 10 vydání, překládá. Spíš bych dal přednost překladu závistivý vztek či vzteklá závist). Začíná zmínkou o násilí, útocích černošských studentů na své spolužáky z asijských přistěhovaleckých rodin. Tito Asiaté jsou ti naprosto nejpilnější a nezřídka i nejinteligentnější americkou mládeží, což po 34 letech vyučování v takovém prostředí potvrzuji. A teď, v údajné post-racial éře, černoši je bijí, násilí se dopouštějí. „Resentment a nepřátelství vůči lidem s většími výkony je jednou z nejrozšířenější lidskou slabostí. Je smrtelnější, než závist bohatství,“ tvrdí Sowell.

Poskytuje příklady o nenávisti vůči těm, kteří začali na úplně nejnižším stupni socioekonomického žebříčku, a svým výkonem jsou tak i výčitkou neúspěšným závistivcům. V Malajsku nenávist není zaměřena vůči v bohatství zrozeným sultánům, ale proti Číňanům, tam dovezeným nedobrovolným nádeníkům, kteří začali z ničeho a vbrzku se vyšvihli. V Americe dědicové Rockefellerova bohatství nejsou závidění, ale naopak natolik populární, že dosáhli zvolení za guvernéry ve třech státech. (Karel Schwarzenberg se mi v mysli mihnul.) Porovnejme pak s nenávistí vůči židovským imigrantům, vyrostlým z bídy na Lower East Side Manhatanu. Stejný osud se stejným dopadem potkal Libanonce v západní Africe, Indy na sououstroví Fidži, Arménce v oblasti bývalé otomanské říše.

Narodit se jako sultán nebo Rockefeller není zásluha. Z ubohých začátků se vyšvihnout, mnohé docílit, je skutečnost, na kterou leckdo reaguje nejen s nelibostí, stane se mu výčitkou, může ji pokládat za urážku. Jestliže v černošských školách pilný student bývá lenivými spolužáky zmlácen s obviněn že acting white, tedy zrádcem své rasy, nemenší nenávist je namířena vůči mládeži z Asie, která vesměs svým výkonem bělochy předčí. Na tak ošklivé sklony nemají v USA monopol. Však stejně si počínají běloši v méně úspěšných vrstvách britské společnosti vůči stejnému druhu přistěhovalců.

Sowell je velmi kritický vůči příslušníkům amerického establishmentu - inteligenci, pedagogům, mediím a ovšem politikům, de facto prosazujícím postoj, že úspěch jiných nemá zejména být pobídkou k dosažení téhož, ale důvodem tzv. grievance (stížnost, rozhořčení, zlost). S jedovatým, sebedestruktivním dopadem (Sowellowa slova), kdy autentický poctivý výkon, úspěch, je devalvován odsudkem privilege, případně i jako inequity (nespravedlnost), kdy lidé neúspěšní, jakkoliv třeba jen svou vlastní výlučnou vinou, jsou poctěni přejmenováním na less fortunate, což vše by se mělo napravit reformami, sociálním inženýrstvím, redistribucí dosažených výsledků ve jménu social justice.

Tolik tedy moudré, statečné, vesměs dosud ojedinělé hlasy dvou černošských, nepříliš populárních myslitelů.

Třeba to není jen ozvěna z velkých dálav, ledacos z vyřčeného za aktuální bude pokládat i čtenář v českém prostředí.