Listopad 2010

Děkuji, Ameriko!

Miroslav Václavek

„We got the job done," tak lakonicky okomentoval práci svoji a svého týmu americký vrtný expert Jeff Hart, když nakonec byli po třiceti třech dnech tvrdé a přesné práce spočívající v dokonale přesné souhře lidí a strojů, vytaženi úzkou šachtou chilští horníci, zavalení stovky metrů pod zemí.

Když se pátého srpna tohoto roku stalo, že v chilském dole došlo k závalu několika desítek horníků, trvalo nejdříve neuvěřitelných sedmnáct dnů, než vůbec chilské úřady zjistily, že horníci jsou živi a zdrávi i když se nacházejí hluboko pod zemí. Dvacátého třetího srpna dorazila na předpokládané místo pobytu horníků sonda, která zpět na světlo boží vynesla kus papíru s lakonickým vzkazem toho, že všichni jsou živi a zdrávi. První úzký paprsek světla v jinak absolutní tmě byl úzký šesticentimetrový otvůrek vykutaný v pevné skále tak, aby bylo alespoň možno spouštět dolů jídlo, léky, vzkazy a naději.

Poté promluvili místní odborníci a prostřednictvím úřadů horníkům sdělili, že jejich záchrana se poněkud protáhne. A to na nejméně čtyři měsíce. Když všechno půjde dobře. Naštěstí ale chilská vláda nenásledovala ruského příkladu, kdy tato údajná velmoc odmítla nabídky na pomoc se záchranou posádky ponorky Kursk a několik dní po závalu požádala o pomoc a vypracování odborné analýzy Peru, USA, Kanadu a Austrálii.

Chilské volání SOS o záchranu třiceti tří lidských duší ze spárů kamenného pekla téměř sedm set metrů pod zemí, bylo naštěstí zachyceno skutečnou civilizací. A jak je tomu zvykem při všech pohromách a živelných katastrofách, s nimiž si svět neumí poradit, přišla pomoc ze Spojených států amerických. Stejně jako když bez mrknutí oka americká vláda vyšle ke břehům zemětřesením, cunami, nebo záplav postižené země letadlové lodě svého námořnictva, z nichž vzlétají vrtulníky americké armády zachraňující v posledních vteřinách lidské životy, nebylo tomu ani v případě tohoto důlního neštěstí jinak.

I když ještě dvacátého šestého srpna chilský ministr hornictví Laurence Golborne odmítal spekulace, že by horníci mohli opustit zavalené šachty za 30 nebo 60 dní, se slovy, že „informace je naprosto jasná, časový rámec je mezi třemi a čtyřmi měsíci," Američané to naštěstí viděli úplně jinak. Povolali z Afghánistánu, kde dosud hloubili studny, své nejlepší lidi s tím nejlepším technickým vybavením tohoto světa. A svět mohl začít valit oči.

Po tvrdé a dokonale odvedené práci kdy celý tým razící cestu spásy téměř nezamhouřil oka, bylo za třicet tři dnů hotovo. Za každého horníka vrtali Američani jeden den. Dvacet čtyři hodin bez přestávky. Ve dne v noci a bez ohledu na prognózy tamních expertů očividně nikdy nepracujících v americkém duchu a výkonnosti.

Není divu, že třicet tři dnů, jichž bylo americkému týmu potřeba k tomu, aby předák Jeff Hart mohl pronést namísto velkohubých tirád své „We got the job done," bylo nad rámec představivosti tamních odborníků.

Nezbývá než pochválit chilskou vládu za to, že nechala zachránit své občany Američany, což trvalo celkem 69 dnů, a že je tam nenechala buď zemřít, jak by se tomu stalo v Rusku, na Ukrajině nebo v Číně, nebo že je netrýznila oficiálně proklamovanými čtyřmi měsíci vyprošťovacích prací prováděných místními záchranářskými týmy navíc s nejistým výsledkem.

Když chilský horník Mario Gómez po svém vysvobození poklekl a děkoval Bohu za záchranu, nepochybně v tom byl výraz úcty i díků rovněž i jeho nástroji, kterým se stala parta obyčejných chlápků, které vedl Jeff z amerického Denveru. Jak je skutečným a přirozeně velkým lidem vlastní, jsou skromní. A tak poté co zazvonily sklenice se šampaňským, odletěl Jeff Hart i s celým týmem za svojí další prací.

Vidím, že pro takové lidi by se v této zemi našla spousta práce. Jenže my máme vlastní „odborníky.“ Je to vidět všude.