Listopad 2010

Zámořské území mohlo změnit naši historii

Diplomat a autor knih o Africe Jaroslav Olša jr. říká, že meziválečné Československo mělo na správu Toga dost sil.

* Traduje se, že po první světové válce mělo Československo převzít do správy Togo, kolonii poraženého Německa. Má tato legenda reálný základ?

Československo bylo po válce vnímáno jako jeden z vítězných států, takže úvaha o správě území dříve patřících Německu měla logiku. Hovořilo se i o připojení Lužice, pak přišly na řadu kolonie. Ve hře byly kromě Toga i další možnosti převzetí držav v Pacifiku, dnešní Nové Guineje a ostrovů v Mikronésii.

* Kdo konkrétně vznesl návrh? Vycházela iniciativa ze strany našich diplomatů třeba jako finta, aby měli z čeho ustupovat při vyjednávání ?

V oficiálních materiálech versailleské konference, která pak rozhodla o rozdělení Toga mezi Francii a Británii, se o tom nehovoří. Pokud tato možnost vůbec byla tématem, pak jen v kuloárech. Na naší straně byl iniciátorem cestovatel Jan Klecanda, známý jako Jan Havlasa. Autor řady knih o Asii byl v té době spolu s arabistou Musilem hlavním propagátorem aktivit v zámoří. Později se Klecanda stal československým velvyslancem v Brazílii. Se svou ideou o kolonii ale neuspěl.

* Jak se informace o Togu dostala do českého povědomí? Psalo se o tom v novinách?

Byla to spíše kuriozita. Tématem seriózních diskusí se možnost zisku kolonií nestala.

* Mělo Československo na případnou kolonizaci finanční, vojenské a lidské zdroje?

Vojenskou sílu mělo – 60 tisíc legionářů na Dálném východě by se jistě dalo přesunout do Toga jako základ koloniální správy. A zřejmě by mělo i sílu lidskou, stačí zmínit modernizaci Podkarpatské Rusi. Ta po celé meziválečné období byla naší malou „kolonií“. Samozřejmě jen v tom smyslu, že se jednalo o zaostalé území, které potřebovalo mnoho investic. Stovky českých učitelů, inženýrů a odborníků působících v Mukačevu mohly klidně pracovat i v Togu.

* Hypotetická otázka: Jaký koloniální pán by Československo bylo?

Byť naše historické zkušenosti byly jiné než Britů či Francouzů, lze čekat, že Češi by se k „necivilizovaným“ Afričanům chovali podobně paternalisticky jako „budovatelé impérií“. Na hypotetické lince mezi brutální portugalskou kolonizací a britským principem nepřímé vlády bychom byli spíše na liberálnější straně. Asi bychom šli cestou blízkou francouzskému modelu, kde by Čech-voják, Čech-úředník a Čech-učitel byli v každé vísce.

* Co by kolonie mohla Československu přinést?

Meziválečné Československo bylo – stejně jako dnešní Česko – závislé na mezinárodním obchodu, takže muselo být v zahraniční politice aktivnější než větší evropské státy jako třeba Polsko. Zájem o kolonii byl známkou této aktivity. Když vynecháme úvahy o kolonii jako odbytišti výrobků a zdroji surovin i pracovní síly, měla by tato zkušenost hypoteticky i politické dopady. Co by se stalo po obsazení Československa v roce 1939, nepřemístila by se Benešova exilová vláda do tožského Lomé? Pokud ano, znamenalo by to těsnější kontakty s de Gaullem, který sídlil v Kongu. A zřejmě ne tak blízký vztah s Londýnem a mizivý kontakt s Moskvou. V případě správy území v Pacifiku by dopad byl ještě větší, protože Čechoslováci by bojovali s Japonci. To by znamenalo těsnější vztah s USA – a třeba by pak americká armáda neosvobodila jenom Plzeň, ale i Prahu.

* Vědí intelektuální elity Toga o „naší společné“ historii?

Jelikož nikdy nenastala, tak nevědí. I němečtí diplomaté si stěžují, že se v Togu pozapomnělo na kolonizaci císařstvím. Jeden z bývalých velvyslanců kvůli tomu sponzoroval vydání knihy o tamní německé architektuře.

* Projevoval se československý zájem o Togo poté, co země získala nezávislost?

Primární bylo, zda je daná země správným spojencem socialistického bloku. A takováto doba nakrátko v šedesátých letech nastala. Díky tomu k nám přijížděli i studenti z Toga – jeden z nich se v devadesátých letech stal ve své zemi ministrem.

(MFDNES)