Listopad 2010

Masový hrob pod Spartou

Petr Zídek

Ne, řeč nebude o ligovém derby. Když jsem před časem uvažoval o masakru českých Němců v roce 1945 v Dobroníně, napsal jsem, že „k vraždění nevinných došlo na stovkách dalších míst a na svůj objev čekají stovky podobných masových hrobů“ (LN 28. 8., CS-MAG 10/2010 - pozn. red. CS-magazínu). Neuběhl ani měsíc a Ivan Motýl publikoval v Týdnu článek o tom, že v Ostravě je v parku přímo před úřadem krajského hejtmana neoznačený masový hrob 231 Němců povražděných v květnu a červnu 1945 v internačním táboře Hanke. Otřesná fakta o poměrech v tomto táboře popsali již v druhé polovině 90. let historici Mečislav Borák a Tomáš Staněk. Čeští revoluční gardisté zde nejodpornějšími způsoby mučili vězně, organizovali hromadná znásilňování, své oběti nejen stříleli a věšeli, ale také utloukali kladivy. Na nejhorší práce si najali jako kata bývalého příslušníka SA, Němce Heinricha Glosse. Ostravští politici, alespoň ti, po kterých chtěl Ivan Motýl nějaké vyjádření, o věci nevědí nebo před ní strkají hlavu do písku jako Zdeněk Jirásek (ČSSD), profesor historie (!) a děkan Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě.

S existencí neoznačených masových hrobů poválečného běsnění české lůzy se lze čestně vyrovnat jediným způsobem: shromáždit údaje z archivů a svědectví pamětníků, lokalizovat pohřebiště, exhumovat mrtvé, objasnit okolnosti jejich smrti a ostatky znovu důstojně pohřbít. Pokud žijí osoby, které se na vraždách podílely, zahájit jejich trestní stíhání.

A kde bychom měli masové hroby hledat? Tomáš Staněk popsal v knize Perzekuce 1945, vydané v roce 1996, desítky míst, kde na jaře 1945 došlo k vraždění německých obyvatel. A zde se vracíme k naší Spartě. Na jejím stadionu prý bylo zastřeleno 50 lidí. Běhá po jejich ostatcích Tomáš Řepka a spol.? Nebo byli zahrabáni jinde? Bylo by načase to zjistit.

V neděli tomu bylo 70 let od počátku jedné z nejodvážnějších akcí druhé světové války. 19. září 1940 se polský důstojník Witold Pilecki nechal ve Varšavě během pouliční razie dobrovolně zadržet Němci a odeslat do osvětimského tábora. Zde pobýval do dubna 1943 a polskému hnutí odporu předával informace o tom, co se v táboře děje. Když selhaly jeho plány na povstání vězňů, uprchl. Zapojil se do Varšavského povstání, byl zajat a zbytek války prožil v německém táboře.

Pileckého zprávy měla od jara 1941 k dispozici polská exilová vláda v Londýně a jejím prostřednictvím Britové a Američané. Přestože Spojenci získali v dalších letech několik dalších věrohodných svědectví o masovém vraždění Židů v Osvětimi, nepodnikli na pomoc vyhlazovaným Židům žádnou vojenskou akci. A to přesto, že od května 1944 byly osvětimské tábory v operační zóně spojeneckých bombardérů ze základen v Itálii a bombardováno bylo několik vojenských cílů v jejich bezprostřední blízkosti.

Pilecki přežil Osvětim, ale ne komunismus. V květnu 1947 byl zatčen, odsouzen za špionáž k smrti a 25. května 1948 popraven.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)