Listopad 2010

S lodí, jež dováží boj a fámu

Petr Zídek

Československá rozvědka se od konce 50. let snažila v Indonésii podrývat postavení Američanů. Její aktivity přispěly k celkové destabilizaci země, čehož se rozhodla v září 1965 využít místní komunistická strana k převzetí moci. Puč však rychle zlikvidovala armáda a v následujících měsících byli indonéští komunisté vyvražděni: podle odhadů zahynulo až půl milionu lidí. Přinášíme rekonstrukci událostí založenou na poprvé zveřejněných archivních dokumentech a osobních svědectvích účastníků.

„Pavka, ano to bylo mé krycí jméno,“ směje se v bratislavské kavárně Izidor Počiatek (78). „Už jsem to úplně zapomněl. Jak to vzniklo? No, měl jsem rád Ostrovského Jak se kalila ocel a tam je hlavní hrdina Pavka Korčagin.“ Pak si prošedivělý muž vymění brýle a zahloubá se do zprávy, kterou 17. února 1965 zaslala do pražské centrály djakartská rezidentura rozvědky, oficiálně zvané 1. správa ministerstva vnitra. Popisuje se v ní jedno z tzv. aktivních opatření (AO), které českoslovenští špioni zorganizovali proti americkému velvyslanectví: V Djakartě došlo ve dnech 12. a 15. února 1965 k demonstracím před zastupitelským úřadem USA namířeným proti agresi ve Vietnamu. Byli jsme přítomni demonstraci dne 15. 2. a podle našeho názoru jde o akce kontrolované místními úřady, jež nemají zřejmě zájem na tom, aby akce přerostly stanovený rámec. Z tohoto důvodu jsme připravili AO ZNERVOSNĚNÍ, zapadající do celkové současné situace. Následujícího dne, tj. 16. 2. 1965, zavolal IS PAVKA z veřejné budky chargé d'affaires USA GALBRAITHA, kterému indonésky sdělil, že se na nejbližší dny připravuje proti americké ambasádě akce podobná té, jež byla provedena proti ZÚ Velké Británie v r. 1963. Na dotaz volaného, kdo je informátorem, PAVKA odpověděl, že své jméno říci nemůže, ale aby tento hovor pokládal za přátelské upozornění, jež má zabránit plánované akci. (...) Residentura nyní dokončuje anonymní dopisy diplomatickým pracovníkům USA a dalším Američanům v Djakartě, ve kterých je nařkneme ze spoluodpovědnosti za zločiny ve Vietnamu, a naznačíme, že by je mohl potkat v Indonesii týž osud jako v r. 1963 Brity. Jedná se asi o 50 dopisů psaných pomocí příruční tiskárničky. Při psaní adres použito hůlkového písma, adresy jsou na soukromé byty. (...) Závěrečnou fází tohoto AO bude rozeslání několika dopisů indonéským zaměstnancům US ZÚ, ve kterých budou upozorněni, aby v zájmu vlastní bezpečnosti byli v případě potřeby připraveni v nejbližších dnech okamžitě opustit budovu a aby tyto informace rozšířili mezi ostatní místní síly. Text tohoto dopisu bude připraven PAVKOU.

„Bylo to tak, jak se to tu píše,“ říká Izidor Počiatek. „Jenom jsem Galbraithovi řekl přesně, že akce proti velvyslanectví se chystá hned na druhý den. O těch anonymních dopisech diplomatům jsem už ale nic nevěděl, ale to tak bývá, že v téhle branži zná každý jen několik kamínků z celé skládačky.“ Izidor Počiatek, který v Djakartě působil v letech 1961–1968 jako tiskový atašé a v letech 1990–1992 byl posledním československým velvyslancem v Indonésii, je dnes zřejmě jediným žijícím svědkem aktivit 1. správy MV v 60. letech v Djakartě (za zmínku stojí i to, že jeho syn Ján byl ministrem financí ve Ficově vládě). Na rozdíl od většiny tehdejších diplomatů nebyl kádrovým rozvědčíkem, pouze „ideovým spolupracovníkem“ (IS) rozvědky. Pro práci rezidentury však byl zcela nepostradatelný, protože jako jediný pracovník ambasády uměl indonésky. „K indonéštině jsem se dostal úplně náhodou,“ říká dnes Počiatek. „Spolu se sedmi dalšími mě vybrali na Moskevský institut mezinárodních vztahů (MGIMO) a tam se otvírala fakulta východních jazyků. Několik z nás na ni přeřadili a já si vybral malajštinu a indonéštinu, protože se píší latinkou. No a taky jsem znal toho Sandokana.“

Indonésie se po druhé světové válce zbavila nizozemské koloniální nadvlády a její prezident Sukarno začal v polovině 50. let patřit spolu s Néhrúem, Násirem a Nkrumahem k nejznámějším představitelům tzv. třetího světa. Dekolonizované státy, v nichž většinou vládly radikální nacionalistické režimy, se snažily obě supervelmoci přetáhnout na svou stranu. Po roce 1955 dal Chruščov zelenou masivnímu ekonomickému, vojenskému a diplomatickému pronikání sovětského bloku do třetího světa a Československo hrálo v této strategii privilegovanou roli nenápadného prostředníka Moskvy, k níž ho předurčovaly již tradice hospodářských vztahů se zeměmi Asie, Afriky a Latinské Ameriky z předválečného období. Nezanedbatelným faktorem byly také československé možnosti v oblasti vývozu vojenské techniky.

Do Indonésie začal v roce 1958 proudit z Československa vojenský materiál, především letadla (proudové bombardéry Il-28, vrtulové transportní letouny Il-14, vrtulníky Mi-4). Tak jako v případě Egypta v roce 1955 šlo zčásti o zbraně reexportované ze Sovětského svazu, který nechtěl být v transakcích přímo angažován. V Československu bylo posléze vyškoleno více než dvě stě indonéských pilotů a mechaniků, českoslovenští instruktoři působili i na leteckých základnách v Indonésii (zčásti šlo o Sověty vybavené československými pasy).

Sukarno poprvé přijel do Prahy již v září 1956. Hostitelé se snažili vyhovět hostově zálibě v pompéznosti: indonéský prezident vystupoval na mírových manifestacích, dostal čestný doktorát Univerzity Karlovy, na základně v Jincích mu byla předvedena vojenská technika. Podruhé přijel Sukarno do Prahy v květnu 1961 a při jednáních o programu se vyskytl malý problém: „S indonéským minstrem zahraničí Subandriem se ve Vídni dohadovaly okolnosti pobytu,“ vzpomíná Izidor Počiatek, který jako mladý diplomat návštěvu nejen organizoval, ale také tlumočil všechna jednání. „Řekl nám jasně: Sukarno chce nějakou Češku. Když mu vyjdete vstříc, podepíše všechno. Jinak nepodepíše nic.“ Prudérní prezident Novotný s tím nakonec souhlasil a Sukarno jednu noc strávil s agentkou StB v klášteře barnabitek, který tehdy patřil rozvědce. „Byl velmi spokojený,“ říká Izidor Počiatek, jenž ho na místo galantní schůzky doprovázel. Další body programu již Sukarnovi tolik nekonvenovaly: i oficiální dokumenty zachycují jeho rozladění, když byl při návštěvě JZD Obořiště nucen absolvovat nejen besedu s družstevníky, ale také prohlídku ustájeného dobytka.

„Sukarno je člověk vnitřně dosti rozháraný, lehkomyslný. Všechny rozhovory, které s ním byly, ať už při sezení nebo v autě nebo v letadle, tak od jakéhokoliv rozhovoru na politické téma uhnul a skončilo to vždycky u ženských. Vždycky,“ líčil své dojmy po návratu Antonín Novotný před vysokými funkcionáři KSČ. Nešlo jen o řeči: „Seděli jsme, Božena Novotná uprostřed, a žoviální Sukarno ji najednou chytil za stehno,“ vypráví Izidor Počiatek, který Antonínu Novotnému tlumočil. „A ona,Toníčku, podívej se, co mi dělá!,Tak ho prašti po ruce!‘ Zachránil jsem situaci, že jsem Sukarnovi vysvětlil, že je to u nás považováno za nezdvořilé a na hosta to nečiní dobrý dojem.“

Reputaci Čechoslováků zachránili méně puritánští členové doprovodu. „Na Bali po vystoupení folklorního souboru jsme byli pozvaní do takového pavilonu a tam již na nás čekaly tanečnice přivezené z Djakarty,“ vzpomíná Počiatek. „Sukarnova ochranka mi řekla, že to jsou holky pro nás. Takové služby prostě patřily k solidnímu pohoštění. Sukarno mi říkal:,Líbí se ti tahle?,No vy si přece vždy vybíráte jen ty nejhezčí.,No, tak je tvoje. Tamhle jsou apartmány a řekni to taky vašim.‘ Tak jsem to řekl našim chlapcům z rozvědky a někteří té nabídky využili.“ „Paralyzovat snahy Američanů“ V logice československého pronikání do Indonésie bylo založení rezidentury rozvědky, která začala v Djakartě fungovat na počátku roku 1959. Prvním šéfem československých špionů se stal Václav Králík (krycím jménem Kareš), který pracoval oficiálně jako diplomat ve funkci prvního tajemníka. Dalším pozoruhodným rozvědčíkem v Indonésii byl Evžen Vacek (Vinklář), který to na konci 80. let dotáhl na místo náměstka ministra zahraničí, po roce 1989 se podílel na jednáních o odsunu sovětských vojsk z Československa a za odměnu se stal – podruhé ve své diplomatické kariéře – velvyslancem v Nigérii.

Hlavním cílem československé rozvědky bylo podle jejího dokumentu z konce roku 1962 „paralysovat snahy Američanů a reakčních sil v zemi o zvrácení politického vývoje doprava, udržet Indonesii na pozicích neutrálního státu a posilovat levicové síly a tendence, které směřují k užší spolupráci se soc. státy“. Hlavně díky aktivitě spolupracovníka Pavky disponovala rezidentura brzy sítí „důvěrných styků“ z řad místních novinářů, úředníků i politiků. Šlo většinou o lidi, kteří sympatizovali s komunismem a za drobné finanční a věcné dárky byli ochotni poskytovat důvěrné informace nebo naopak sloužit jako kanál, jehož prostřednictvím manipulovala rozvědka místními činiteli nebo veřejným míněním.

V hodnoceních činnosti rezidentury z počátku 60. let je jí opakovaně vytýkána „velmi malá akceschopnost“. Aktivní opatření, která navrhovala sama pražská centrála, však byla někdy dost groteskní: „Dle vašich poznatků chtějí Američané v r. 1963 v Djakartě uskutečnit velkou výstavu, na které by bylo zdarma podáváno občerstvení. Kdyby se nám podařilo znehodnotit některé potraviny, aby to vyvolalo onemocnění, a zprávy o tom rozšířit na veřejnost, jistě by to Američany poškodilo a oslabilo účinnost výstavy.“ Do otevřené krize se rezidentura a vlastně celá ambasáda dostala na konci roku 1963. Poté, co emigroval na Západ zástupce ČSA v Djakartě, jenž byl ideovým spolupracovníkem rozvědky, musel odjet ze země jeho řídící důstojník Alois Semelka (Suk). Nový československý velvyslanec Emil Pátek byl navíc poprvé v zahraničí a uměl – jak to bylo u aparátčíků, kteří přešli do diplomacie, obvyklé – jen rusky.

Kritickou situaci vyřešilo až povolání zkušeného Evžena Vacka z centrály zpět na rezidenturu. Pod jeho vedením bylo uskutečněno aktivní opatření s přiléhavým krycím názvem Pomluva. V něm byly použity vhodně upravené výroky amerických senátorů, kteří „urážejícím způsobem hovořili o Sukarnovi a indonéském lidu“. Prostřednictvím „důvěrných styků“ mezi místními novináři s krycími jmény Moslim, Letka a Literát rozpoutala rezidentura kampaň v tisku, rozhlase a masových organizacích. „Článek byl signálem pro širokou kampaň v indonéském tisku a rozhlase, jež byla rozšířena o protesty proti dovozu amerických filmů a činnosti 7. flotily USA v oblasti Indonésie,“ pochvalovala si účinky publikovaných dezinformací rezidentura. Zprávy rozšířené československou rozvědkou používal ve svých projevech i sám Sukarno, který navíc v květnu 1964 odvolal plánovanou návštěvu Spojených států.

O půl roku později si nicméně rezidentura, které v té době již šéfoval Václav Louda (Havlík), stěžuje, že „došlo k polevení protiamerické činnosti“. Rozvědčíci v Djakartě i v pražské centrále, kde byl na počátku roku 1964 založen speciální dezinformační odbor, se snažili vymyslet, jak pozice Američanů v zemi trvale podkopat. Do jejich hledáčku se znovu dostal Američan Bill Palmer, který v zemi oficiálně působil jako šéf American Moving Picture Association in Indonesia (AMPAI), jež zastupovala americká filmová studia. Rozvědka již na přelomu 50. a 60. let došla k závěru, že je šéfem místní pobočky CIA. V březnu 1960 proto českoslovenští špioni provedli průzkum okolí Palmerovy vily a pořízenou fotodokumentaci poslali do Prahy. Od té doby se Palmer objevuje pravidelně mezi „hlavními objekty“ zájmu rezidentury, žádné podstatné informace však o padesátníkovi, kterého agenti charakterizovali slovy „malé podsadité postavy, bramborovitá hlava, plešatý, zvednutý nos, nosí brýle“, nebyly získány. Na počátku roku 1964 nicméně pražská centrála podnítila nový zájem o Palmera, když rezidentuře napsala, že „přátelé“ – tedy sovětská rozvědka – navrhují provedení společného „aktivního opatření“ na jeho kompromitaci. Výsledkem bylo „aktivní opatření“ s krycím názvem Karno. Jeho podstatou byla „odhalení“ o podvratné činnosti CIA v Indonésii, mimo jiné to, že Palmer a americký velvyslanec Jones informovali v roce 1962 Nizozemce o pohybu indonéských válečných lodí, což vedlo k potopení indonéského torpédového člunu. Článek s tímto obsahem nechala rozvědka nejprve otisknout v indickém týdeníku Mainstream, který se díky svému vlastníkovi, indickému komunistovi Nikhilu Chakravartymu, stal častým východiskem dezinformačních akcí 1. správy MV. Izidor Počiatek pak u svých „důvěrných styků“ zařídil, že jej 27. února 1965 přetiskl indonéský deník Sinar Harapan. O dva dny později pak informace z článku publikovaly další vlivné tiskoviny.

Článek měl mimořádný účinek. Již 28. února proběhla před rezidencí amerického velvyslance velká demonstrace. „Asi 1500 umělců, filmových pracovníků a mládeže zabralo dne 16. 3. 1965 budovu AMPAI v Djakartě. Na budově se nacházejí karikatury zaměřené proti USA s heslem Palmer agent CIA,“ popisovala rezidentura důsledky svého „aktivního opatření“. „Indonéský tisk tuto událost živě komentuje. Indonesian Herald uvádí dne 17. 3. 1965, že je požadováno rozpuštění AMPAI a Palmer aby byl vyhoštěn z Indonesie nebo postaven před soud, neboť jde o agenta CIA.“ Na to Palmer nečekal a již koncem března z Indonésie potichu odjel. (Jeho spojení se CIA nebylo nikdy prokázáno.)

Operace československé rozvědky přispěly k další destabilizaci již tak vyhrocené situace v Indonésii. Země stála před hospodářským kolapsem, o moc usilovaly desítky politických stran a křehkou rovnováhu mezi nacionalisty, náboženskými stranami a komunisty udržoval svou autoritou jen Sukarno. Někdy v létě 1965 se začaly objevovat zprávy, že prezident je vážně nemocen. Komunistická strana Indonésie, která byla se svými více než třemi miliony členů třetí největší komunistickou stranou na světě a v sovětsko-čínské roztržce se přiklonila na stranu maoistů, dospěla k názoru, že situace nazrála k násilnému převzetí veškeré moci.

V dalším vývoji sehrál klíčovou roli dopis, který měl poslat britský velvyslanec v Djakartě Andrew Gilchrist svým londýnským nadřízeným. V textu je zmínka o americko-britských poradách o společné akci proti Indonésii a zmíněni jsou také „naši místní vojenští přátelé“. Podle tvrzení Ladislava Bittmana (Brychty), důstojníka dezinformačního odboru, který v roce 1968 uprchl do Spojených států, byl dopis zfalšován československou rozvědkou. V archivních dokumentech se nepodařilo pro toto tvrzení najít žádný doklad, nicméně věc by dobře zapadla do kontextu aktivit československé rozvědky. Dopis, který dále vyhrotil napjatou situaci, zveřejnil na počátku července 1965 v Káhiře indonéský ministr zahraničí Subandrio, jemuž ho měl podstrčit československý agent na indonéském ministerstvu zahraničí.

Okolnosti komunistického pokusu o puč 30. září 1965 nebyly nikdy spolehlivě osvětleny. Dodnes není jasné, zda věc iniciovali komunisté či sám Sukarno. Toho dne večer se sešli na letecké základně Halim u Djakarty velitel Sukarnovy osobní stráže podplukovník Untung, levicový velitel letectva Omar Dhani a šéf komunistů Dipa N. Aidit a dohodli se, že je třeba zlikvidovat osm pravicových generálů, kteří založili tajnou radu a chystají převrat. V noci na 1. října pak komanda pučistů zastřelila šest z osmi generálů a ráno rozhlas vyhlásil, že vzniklo Hnutí 30. září s cílem podpořit Sukarna v boji s korupcí a americkým imperialismem. Iniciativu však rychle převzal velitel strategických rezerv generál Suharto, který nebyl na seznamu osob určených k likvidaci. Jeho jednotky puč během dvou dnů potlačily. V průběhu následujícího roku a půl pak Suharto postupně odstavil Sukarna od moci a zaujal jeho místo. Skončilo tím indonéské koketování s komunismem a ostrovní země byla do konce studené války spolehlivým spojencem Spojených států.

Důstojníci zapletení do puče byli postaveni před vojenské tribunály, Untung odsouzen k smrti a popraven, Dhani vězněn třicet let. Komunisty – včetně jejich šéfa Aidita – vojáci stříleli bez soudu. Represe se brzy vymkla armádě z rukou a zemi zachvátil vraždící amok, jemuž padlo za oběť podle odhadů až půl milionu lidí. Nejvíce postižen byl ostrov Bali, kde bylo vyvražděno pět procent obyvatel. Zdaleka nešlo jen o komunisty. „V Djakartě jsem poznal jednoho kluka, který vystudoval v Praze zemědělskou fakultu, a tomu na Bali povraždili mačetami celou rodinu včetně dědečka a nějakého čtyřměsíčního kojence,“ vzpomíná Jiří Dienstbier, který pobýval v Indonésii v letech 1965–1967 několikrát jako zpravodaj Československého rozhlasu. „Šlo o sousedy, kterým prý nějaká prababička toho studenta před sto lety začarovala studnu. Za Holanďanů a Japonců se pomstít nemohli, ale když se mohli zabíjet komunisti, tak toho využili.“

Devátého září 1965 se v rezidenci československého velvyslance uskutečnil večírek s vůdci indonéských komunistů. Ti svým hostitelům nikterak nenaznačili, že chystají převrat. Podle zápisu se projevoval „v názorech Aidita i ostatních soudruhů na všechny projednávané otázky čínský vliv“. Přesto byla diskuse vedena v „soudružském duchu“, a velvyslanec proto do Prahy s radostí oznamoval, že se „v současné době vytvořila příznivá situace pro uskutečnění některých kroků k rozvoji vzájemných styků mezi KSI a KSČ“. Za dva měsíce byli všichni přítomní po smrti nebo na útěku. Indonéská komunistická strana přestala hrát ve vztazích k sovětskému bloku jakoukoliv roli.

Dvacátého čtvrtého září 1965 dostal náčelník 1. správy MV Josef Houska od styčného důstojníka KGB dopis tohoto znění: „Vedení naší služby žádá, aby Vám byl vyjádřen dík naší služby za aktivní opatření KARNO namířené proti americké rozvědce a na kompromitování Palmera, které Vaše služba realizovala v Indonesii.“ Co na vývoj situace říkali sovětští přátelé o týden později, dostupné dokumenty neuvádějí.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)