Listopad 2010

S dobou se pral se ctí

Josef Chuchma

Jiří Křižan započal scenáristickou dráhu v šesté dekádě, která se pro československou kinematografii ukázala z tvůrčího hlediska jako ta vůbec nejšťastnější. Již ve svých čtyřiadvaceti letech, v roce 1965, se dočkal první realizace svého scénáře: snímek o posledních dnech starého muže Horký vzduch režíroval Václav Gajer a do hlavní role obsadil Zdeňka Štěpánka.

Křižan však nepříslušel k takzvané nové vlně československého filmu, která tenkrát dobyla svět. Ve druhé polovině šedesátých let byl podle jeho předlohy natočen jediný snímek, dnes zapomenutý titul Sedm havranů o konfidentství v partyzánské skupině na konci druhé světové války. A když Jiří Křižan dospěl do Kristových let, do věku autorské dospělosti, v němž měl zúročovat své tvůrčí schopnosti, vládla ve zdejší kinematografii tuhá normalizace, která buď odstavila, nebo zlomila většinu talentů předchozí dekády. A Jiří Křižan se pohyboval v tomto soukolí a pokoušel se v něm pokud možno se ctí obstát.

V kontextu toho, co tenkrát na pražském Barrandově, v Gottwaldově a v bratislavské Kolibě vznikalo, je Křižan podepsán i pod filmy průměrnými a nyní již rovněž zapomenutými (Hrozba, Postavení mimo hru, Paragraf 224). Jenže kromě toho natočil podle jeho předlohy František Vláčil snímek Stíny horkého léta (1977) a slovenský režisér Martin Hollý zfilmoval scénář Křižana a Vladimíra Kaliny Signum laudis (1980). Oba filmy náleží k těm několika málo, za něž se tehdejší tuzemská kinematografie nemusela stydět. Rovněž snímky z 80. let Prodloužený čas (režie Jaromil Jireš), Mrtvi učia živých (opět režisér Hollý) a Iná láska (1985, Dušan Trančík) přesahovaly běžný standard. Nikoliv náhodou spolupracoval Křižan se slovenskými režiséry; na Kolibě rychleji povolovalo ideologické sevření, k práci se tam vrátili filmaři jako Juraj Jakubisko či Dušan Hanák.

Po roce 1989, během nějž se občansky maximálně nasadil, Jiří Křižan stanul na složitém rozcestí – buď existovat v politice, kam jej vyneslo angažmá po boku Václava Havla, nebo se starat o hospodářství, které mu bylo vráceno v restitucích, anebo konečně svobodně tvořit. Zprvu to vypadalo, že se to všechno nějak poskládá. Tím spíš, když v roce 1990 vznikl film Tichá bolest; Křižanův autobiografický scénář natočil režisér Martin Hollý. Hlavní postavě, Jankovi Kadavému, popravili v roce 1949 otce coby třídního nepřítele (právě to zažil i Křižan), matka mu zemřela, a zbývá mu už jen děda (hrál jej Rudolf Hrušínský), který hocha ve valašské vesnici vychovává. Z politiky Jiří Křižan po pár sezonách odešel, koncentroval se na hospodaření a psaní. Ovšem za těch dvacet let, která uplynula od Tiché bolesti, má na kontě už jen dva celovečerní filmy: Je třeba zabít Sekala (1997, režie Vladimír Michálek) a slovenský Pokoj v duši (2009, Vladimír Balko). Také se – společně s autorem předlohy, spisovatelem Emilem Haklem – podílel na scénáři k Michálkovu snímku O rodičích a dětech. (Televizní tvorbu v tomto výčtu pomíjíme.)

Ale jsou dva „celovečeráky“ za dvacet let opravdu málo? Jiří Křižan nepsal bláboly pro peníze. Psal, když měl dojem, že má o čem. A kromě toho: jeho vážná a dramatická dikce se opět jaksi nehodila do doby, byť se ta doba politicky změnila. Scenáristika je nevděčná, služebná, u nás tradičně nedoceňovaná, skoro opovrhovaná profese. A Jiří Křižan patřil k tvůrcům, kteří tohle zavedené mínění po většinu své autorské dráhy popírali.

(MFDNES)