Listopad 2010

Spannismus - opomíjená ideologie sudetských Němců

Václav Chyský

1. Úvod

Pohled dnešní české společnosti na politické postoje Němců v českých zemích za první republiky většinou přehlíží různorodost německého stranického spektra, přejatého do značné míry z rakousko-uherské monarchie. Zjednodušeně se soustředí na poslední fázi národnostního boje, dominovaného říšskou nacionálně socialistickou ideologií, která přivedla evropské národy a státy na pokraj katastrofy.

Spannismus, o kterém pojednává tento esej, je v novější české historiografii věnována zřídka pozornost (3, 4, 5, 6, 7), přesto že byl ve dvacátých letech a začátkem let třicátých minulého století významným ideologickým spiritus movens mladých sudetoněmeckých intelektuálů, hledavších východisko z nepříznivých dopadů prohrané první světové války, které měly za následek rozdrobení Rakouska -Uherska a vtělení německy osídlených krajů do Československé republiky. Ideologickým střediskem spannismu byla vídeňská univerzita, kde se soustřeďovala německá akademická mládež z bývalých zemí rakousko-uherské monarchie, aby zde naslouchala vizím o stavovsky organizované střední Evropě z elokventních úst Othmara Spanna.

Záměrem předloženého eseje je osvětlit komplex Spannova utopického stavovského modelu a autentickými citáty doložit národovecké (völkisch) cíle, ve kterých měl být stavovský stát uskutečněn.

Spannismus představoval vedle tradičních konzervativně nacionalistických směrů a vedle rasistického nacionálně socialistického „světového názoru“ (Weltanschauung) specifický politický koncept pro řešení problematiky etnicky promíšené střední Evropy použitím modelu stavovské společnosti s vůdčím postavením německého etnika. Jeho ideoví představitelé pracovali elitérním konspirativním principem, což mělo za následek, že na rozdíl od primitivního nacionálně socialistického „světového názoru“, spannismus nepronikl ani do vědomí široké sudetoněmecké, ani české společnosti.

Podobně jako česká politická scéna, i sudetoněmecká společnost si přinesla z rakousko-uherské monarchie do nového státu politickou zátěž národnostních předsudků, jakož i styl a nešvary politické práce z předchozího systému, vyplývajícího z bojovné konkurence českého a německého etnika v českých zemích. Ještě před provoláním vzniku československého státu, zajišťovali si představitelé sudetských Němců v předtuše rozpadu rakousko-uherského mocnářství 21. října 1918 propojení na Rakousko a spolu s ním pak sjednocení v novém poválečném německém státě.

Většina sudetské společnosti československý stát neakceptovala (negativistická politika), nebyla však schopná v důsledku stranické roztříštěnosti najít až do třicátých let společné politické prostředky, jak transformovat rigidní centralistický československý stát v autonomně spravované etnické oblasti.

Problematika autonomie se netýkala jen sudetských Němců, ale též Slováků. České strany autonomní snahy nekompromisně odmítaly a tak se parlamentární práce od roku 1920 při projednávání sudetoněmeckých samosprávných návrhů často proměnila v chaotickou vřavu, vedoucí k pravidelně se opakujícím sálovým bitvám. Českými poslanci v rakouské Říšské radě používané obstrukční metody převzaly nyní nacionalistické sudetoněmecké strany DNSAP a DNP. (8) Situace se radikálně změnila po národně socialistickém převzetí moci v Říši a vystoupením nového stranického fenoménu – Sudetendeutsche Heimatfront (SHF) a z ní vzešlé Sudetendeutsche Partei (SdP).

Jako vstup k pojednání o opomíjené ideologii spannismu hrajícího nezanedbatelnou roli při formování hnutí Sudetendeutsche Heimatfront – která byla základnou pro vznik Henleinovy Sudetendeutsche Partei (SdP) - uvedeme názvy a genezi sudetoněmeckých politických stran v Československé republice, abychom si ozřejmili široce diferencovanou politickou paletu sudetoněmecké společnosti a její výkyvy mezi politikou negativismu a aktivismu.

2. Sudetoněmecké politické strany

Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNSAP). Sudetská DNSAP měla své kořeny v národnostních bojích posledních dekád 19. století. V Československé republice byla založena 5. května 1918 přejmenováním z Deutsche Arbeiterpartei (DAP), existující v českých zemích od roku 1904. Její ideologickou náplní byl protičeský národovecký boj (Volkstumskampf) se snahou zamezit přílivu českých méně náročných pracovních sil do německy osídlených průmyslových oblastí. Sudetoněmečtí dělníci se necítili být dostatečně zastoupeni internacionalistickou sociální demokracií, a proto založili vlastní odbory. 1902 dosáhl počet jejich členů 17 000. Mnozí odborářští předáci, především Hans Knirsch, se domnívali, že odbory neposkytují dostatečně širokou základnu pro zesílení národoveckého boje. Výsledkem těchto úvah bylo založení DNSAP, spojující nacionální a socialistický program. Stalo se tak v Trutnově 15. srpna 1904. Přívlastek sozialistisch měl zdůraznit programatické odlišení od občanských nacionálních stran. Zaměření DNSAP bylo jednoznačně velkoněmecké. Dalšími bojovými hesly byl antiklerikalismus, antifeudalismus, antiliberalismus, antimarxismus, antisemitismus a rasistický antislavismus.

DNSAP předešla svým založením a programem Hitlerovu říšskou NSDAP, s níž měla mnoho společných cílů. Oprávněně se vedoucí funkcionáři DNSAP považovali vzhledem k říšské Hitlerově NSDAP za starší a zkušenější bojovníky. DNSAP se lišila se od Hitlerovy strany tím, že nebyla vedena striktním vůdcovským principem, čímž poskytovala stranické základně spoluúčast na rozhodování a nepodléhala nordickým obskurním mýtům jako její mladší sesterská strana v Říši.

Do prvních československých parlamentárních voleb v dubnu 1920 vytvořila DNSAP volební společenství (Deutsche Wählergemeinschaft) s Deutsche Nationalpartei (DNP), se kterou získala 5,3 %. V listopadových volbách 1925 klesl počet jejích hlasů na 3,4 %. Předseda Hans Knirsch v důsledku volebního neúspěchu odstoupil a stranické vedení převzali v roce 1926 Rudolf Jung a Hans Krebs silně orientovaní na říšskou NSDAP, ovšem bez zjevného úspěchu pro domácí politiku, neboť ve volbách 1929 se dále snížil počet jejich voličů na 2,8 %. V souvislosti s hrozícím rozpuštěním obou nacionalistických stran (DNSAP a DNP) se DNSAP dobrovolně rozešla a DNP byla zastavena činnost. Podle paragrafu č. 201 z roku 1933 mohly být suspendovány ty politické strany, které ohrožovaly integritu, demokratickou formu či bezpečnost státu. Tato situace nastala po Hitlerově převzetí moci v Říši.

V roce 1935 uprchl Rudolf Jung do Německa, odkud ovlivňoval politické smýšlení sudetských Němců v národoveckých organizacích. Zásady nacionálně socialistické ideologie publikoval Jung v roce 1922 ve své knize Der nationale Sozialismus. Seine Grundlagen, sein Werdegang und seine Ziele, čímž předešel Hitlerův Mein Kampf o tři roky. V roce 1937 se Jung stal členem SS a v Říši zastával různé politické funkce v organizacích majících v programu národovecký a kulturní boj německých menšin usídlených mimo říšské území. Stranický ideolog Rudolf Jung neopomíjel zdůrazňovat prioritu zrodu DNSAP oproti její mladší a mocnější říšské sestře, které se nakonec musel podrobit,

Jeho kariéra končila v protektorátu, kde byl jmenován v květnu 1944 generálním ředitelem Pražské spořitelny a v prosinci zmocněncem pro pracovní nasazení v Protektorátu Čechy a Morava. Ke jmenování do funkce starosty Prahy nedošlo vzhledem k blížícímu se válečnému konci. 1. prosince 1945 spáchal Jung na Pankráci před otevřením soudního procesu sebevraždu.

Také Hans Krebs přesídlil 1933 po zákazu DNSAP do Říše, kde byl poslancem Reichstagu. Krebs byl členem SS v hodnosti Gruppenführera. V letech 1938–1945 zastával funkci Regierungspresidenta pro Reichsgau Sudetenland v Ústí nad Labem. Po válce byl 1947 odsouzen k smrti. (9)

Deutsche Nationalpartei (DNP) byla založena 21. září 1919 v Olomouci. DNP byla v ideologické i personální kontinuitě s Deutschradikale Partei Rakouska-Uherska. Hlavním bodem stranického programu bylo odmítání výsledků saint–germainské mírové smlouvy, tj. začlenění německy osídlených oblastí do československého státu a výhledově sjednocení s Německou říší. Cílem DNP bylo pojmout do svých řad veškeré německé obyvatelstvo, při čemž se tato strana převážně zaměřovala na voliče z městských občanských vrstev. Zásadně odmítala konstruktivní spolupráci s československou administrativou. Jak bylo zmíněno v předchozím odstavci, byla DNP zastavena činnost, avšak v roce 1935 znovu připuštěna. Zůstala však bez mandátu ve volbách konaných téhož roku.

Předsedou a nejvýraznější stranickou osobností DNP byl rytíř Rudolf Lodgman von Auen, který byl od roku 1911 jako nestraník poslancem v rakouské Říšské radě. Byl vůdcem německých poslanců z Čech, Moravy a Slezska. Lodgman byl potomek irského šlechtického rodu (Lodgman of Owen), který přišel v 16. století přes Španělsko do Čech poté, co byl vypuzen z náboženských důvodů královnou Elisabeth I. Před volbami roku 1925 se pokoušel Lodgman von Auen vytvořit německou negativistickou jednotnou frontu. Tento pokus byl bezúspěšný a přinesl DNP pouhá 3,4 % volebních hlasů. Lodgman odstoupil ze své politické funkce. Od Konrada Henleina ho dělil názor na identitu sudetských Němců, Henleinem chápanou jako sudetendeutscher Stamm sui generis (sudetský kmen), což v Lodgmanových očích oslabovalo všeněmeckou sounáležitost. Své výhrady k Henleinovu postoji a Spannovu učení zdůvodnil Lodgman v obsáhlém dopise adresovaném 10. února 1938 Adolfu Hitlerovi. V souladu se svým všeněmeckým smýšlením oslavoval Lodgman zábor Sudet německou armádou, což dokumentoval děkovným dopisem Adolfu Hitlerovi: „V den vstupu německých oddílů do Teplic–Šanova zdravím Vás, můj Vůdče, z plného srdce jako zástupce Říše. Děkuji prozřetelnosti, že mi dopřála dožít se tohoto dne., kterýžto den jsem očekával od mého mládí a na jehož příchod jsem věřil během posledních dvacet let, přes vzmáhající se zoufalství“. (10, 11, 12) I když se Lodgmannovo přesvědčení v mnohém krylo s nacionálně socialistickou politikou, kriticky posuzoval její bezbřehý expanzionismus, protože se obával, že ohrozí přináležitost Sudet k Německé říši. Během války se Lodgmann stáhl z politického života.

Po prohrané válce se stal Rudolf Lodgman von Auen prvním předsedou Svazu sudetoněmeckého Landsmannschaftu V roce 1959 ze zdravotních důvodů z funkce odstoupil. S exilovým generálem Prchalou formuloval 1950 tzv. Wiesbadenskou dohodu (Wiesbadener Abkommen), která odmítala kolektivní vinu sudetských Němců a otevírala možnost návratu politicky nekompromitovaných německých občanů. Lodgman byl nositelem Velkého záslužného kříže Spolkové republiky Německo (Großes Verdienstkreuz der Bundesrepublik Deutschland), který mu byl propůjčen v roce 1952. Zemřel v Mnichově v roce 1977 ve věku osmdesáti pěti let. V sudetoněmeckém domě v Mnichově je po něm pojmenován jeden sál.

Deutsche Christlich–Soziale Volkspartei (DVP), Občansko-křesťanská strana, měla též kořeny v rakousko-uherské monarchii. Společně s českými a slovenskými křesťanskými stranami odmítala proticírkevní opatření poválečných československých vlád. Při parlamentárních volbách 1920 získala 2,5 % s 9 mandáty, v roce 1925 4,4 % s 13 mandáty a v roce 1929 4,7 % s 14 mandáty. Ve volbách 1935 klesl počet jejích voličů na 2 %. Významným politikem byl právník Robert Ritter von Mayer-Harting, spoluautor aktivistického stranického programu a československý ministr spravedlnosti. Vzhledem ke ztrátě stranických členů, kteří přecházeli do Sudetoněmecké strany Konrada Henleina, ukončila strana svoji činnost v roce 1938. Spolupráci s Henleinem Mayer–Harting odmítal. Na přímluvu Eduarda Beneše žil Robert Ritter von Mayer-Harting po válce v Praze, kde také zemřel 1948.

Bund der Landwirte BdL (Svaz zemědělců) byl založen jako zemědělská zájmová organizace 17. listopadu 1918 v České Lípě podle již dříve existujícího rakouského vzoru z roku 1893. Ve volbách 1920 získal 11 mandátů. Po volebním vítězství Sudetendeutsche Partei trpěl Svaz zemědělců ztrátou volebních hlasů. Předákem byl významný aktivistický politik a československý ministr veřejných prací byl Franz Spina, profesor slavistiky na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě. Odmítal spolupráci s Konradem Henleinem. Zemřel v Praze 17. září 1938, tedy 13 dní před podepsáním Mnichovské smlouvy (29. září 1938).

Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei ( DSAP) byla založena v Aši v roce 1863 jako sekce Všeobecného německého dělnického spolku (Allgemeiner Deutscher Arbeiterverein) a tím se stala první sociálně demokratickou organizací rakouského císařství. Po rozpadu monarchie se konstituovala v září 1919 v Teplicích–Šanově jako socialistická dělnická strana pro Československou republiku. Byla nejdůležitější německou aktivistickou stranou. V roce 1929 stoupl její procentuální podíl na 6,9 % s 21 mandáty.

Předsedové byli Josef Seliger, od jeho úmrtí v roce 1920 brněnský právník Ludwig Czech (v československé vládě ministr sociální péče, ministr práce a naposledy ministr zdravotnictví). Czech byl členem všech československých vlád v letech 1929–1938. Jako Žid byl odvlečen do Terezína, kde 1942 ve svých 70 letech zemřel. Poslední předseda DSAP od roku 1938 byl Wenzel Jaksch. Problém německé sociální demokracie a jejích vedoucích politiků Ludwiga Czecha a později Wenzla Jaksche spočíval v tom, že se pohybovali mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně vedli nesmiřitelný boj s henleinovci a přes hranice s nacistickou propagandou, na druhé straně zastupovali hospodářské a národnostní zájmy Němců v českých zemích. Obava německých sociálních demokratů před nacistickou okupací nebyla o nic menší než obava Čechů. Jaksch popisuje události v zimních měsících 1938/39 následovně: „Po vstupu německé branné moci bylo nejméně 20 000 sociálních demokratů zatčeno a z velké části zavlečeno do Říše. Vojenští velitelé Wehrmachtu zasáhli mnohdy na jejich ochranu. 7000 až 8000 sudetoněmeckých odpůrců Hitlera nezůstalo ušetřeno utrpení v koncentračních táborech. V Dachau byly pro ně již před mnichovským verdiktem vyprázdněny vězeňské baráky.“

Wenzel Jaksch emigroval zprvu do Polska a po vypuknutí II. světové války do Londýna. I zde zastupoval od roku 1939 zájmy sudetských Němců v jednání s exilovou československou vládou. Snažil se zamezit plánovanému vyhnání. Ve své biografické knize Europas Weg nach Potsdam překlenuje Wenzel Jaksch sto padesát let složitých dějin střední Evropy a dokumentuje svá jednání s Eduardem Benešem o poválečném statutu sudetských Němců v Československu. (13, 14) Kniha byla vydána v češtině Institutem pro středoevropskou kulturu a politiku. **)

Wenzel Jaksch byl nositelem Velkého záslužného kříže s hvězdou Spolkové republiky Německo. Ve Wiesbadenu zahynul 1966 při automobilové nehodě ve věku sedmdesáti let.

Komunistická strana Československa - Kommunistische Partei der Tschechoslowakei vznikla 14. května 1921 rozštěpením levého křídla Československé sociální demokracie. Jejím prvním předsedou byl Bohumír Šmeral. KSČ byla otevřená pro všechny národnosti Československa, tedy i i pro Němce. Předním sudetoněmeckým funkcionářem byl Karl Kreibich.

Deutsche demokratische Freiheitspartei (DDFP), strana převážně volená podnikateli a asimilovanými německy mluvícími Židy. Byla to následovnice rakouské liberální strany.

Deutsche Gewerbepartei (DGP), živnostenská strana, podobně jako jiné sudetoněmecké strany zaměřená na hájení národních zájmů zejména však v oblasti živnostenského podnikání. Většinou spolupracovala s BDL.

Sudetendeutsche Partei (SdP) – byla nejmladší z německých stran v Československé republice. Byla založena 1. října 1933 Konradem Henleinem bez návaznosti na politické kořeny v habsburské monarchii. Po rozpuštění a zástavě činnosti obou nacionalistických stran DNSAP a DNP se sudetoněmecká politická scéna rychle přeskupila a pod vedením doposud politicky nepodezřelého Konrada Henleina byla založena Sudetendeutsche Heimatfront, za neveřejné podpory činovníků zakázaných nacionalistických stran DNSAP a DNP. (15) Emil Hruška podrobně uvádí místa a dobu setkávání představitelů nacionalistických seskupení s Konradem Henleinem, se kterým plánovali založení Sudetendeutsche Heimatfront. (16)

Konrad Henlein, původně příslušník Kamaradschaftsbundu, byl radikály trpěn jen z taktických důvodů. Dodnes si historici kladou otázku, jak silná byla závislost Konrada Henleina na politicích zakázaných sudetoněmeckých nacionalistických stran. SS-Hauptsturmführer Wolfgang Wolfram von Wolmar, šéf kulturně politického oddělení Úřadu říšského protektora, zodpovědného za tiskovou censuru a propagandu v protektorátu, posuzoval Henleinovu činnost ve své takřka sedmisetstránkové knize Prag und das Reich (Franz Müller Verlag, Dresden 1943) nanejvýš spoře: „Nyní přišel Konrad Henlein a znovu vztyčil klesající vlajku. Přes stranické hranice vytvořil uvnitř Česko-Slovenska německé národní společenství, při čemž si byl od počátku jist samozřejmou podporou politiků DNSAP a německé nacionální strany, kteří byli nuceni odstoupit v důsledku rozpuštění obou stran.“ Ve von Wolmarově propagandistickém tlustospise, který nelze považovat za seriozní historickou práci, je Konrad Henlein zmíněn jen kratičkými zmínkami na osmi místech, z toho dvakrát textovými poznámkami pod čarou. Shora uvedená věta je ta nejdelší, z čehož jasně vyplývá, jak distancovaný poměr měla organizace SS a Heydrichův Sicherheitsdienst (SD) k sudetoněmeckému vůdci, který politicky přežíval jen díky tomu, že nad ním Adolf Hitler držel ochrannou ruku. Všimněme si ještě, jak von Wolfram zdůraznil rozhodující vliv iredentistických nacionalistických vůdců na rozhodování Konrada Henleina.

SHF neměla zpočátku statut politické strany, byla organizována jako sběrné národovecké (völkisch) hnutí, mající za úkol soustředit ve svých řadách všechny sudetské Němce, „kteří se hlásí k německému kulturnímu a osudovému společenství.“ Přes toto sjednocující heslo bylo členstvo a voličstvo SdP velmi různorodé, neboť se seskupovalo z různých politických směrů. Silný členský příliv sice navenek propůjčil SdP politickou sílu, ale také zvýšený počet zarputilých nacionalistů, včetně bývalých nacionálních socialistů, kteří do strany vstoupili s představou stranu radikalizovat. Wenzel Jaksch ve své knize Europas Weg nach Potsdam na straně 304 označil Henleinovy přívržence jako „bunt zusammengewürfelter Anhang“ (pestře promíšení přívrženci).

Také vnější politické vlivy, především politická situace v Říši, ovlivňovaly strategii SdP. Po dlouhém období relativní lhostejnosti vůči národovecké politice (Volkstumspolitik) projevil Hitler 1936 poprvé přímý zájem o sudetskou problematiku. Do této doby se víceméně snažil o korektní, i když ne o přátelské vztahy vůči Československu. (15). „Jestliže se Henlein ještě v říjnu 1934 při prvních masových manifestacích nového (SdP) hnutí přiznával ke křesťanskému světovému názoru a proto - nehledě k výslovným ujištěním o státní loajalitě - se doslova distancoval od nacionálního socialismu, pozdější rozpory mezi Spannovými a Hitlerovými přívrženci ve stranickém vedení zůstávaly před veřejností utajovány”.

Nejpozději od 24. dubna 1938 byla pozice Konrada Henleina jasná, formuloval ji v Karlovarských požadavcích: „Musíme žádat vždy tolik, abychom nemohli být uspokojeni”, s konsekvencí Heim ins Reich S tímto pojetím Vůdce souhlasil, píše Seibt ve své knize Německo a Češi, přeložené do češtiny. (17) *)

SdP byla ideologicky převážně rozdělena na dvě skupiny:

Der Aufbruch (Výpad, Průlom) nazvaný podle stejnojmenných novin, kolem kterých se srocovali bývalí členové DNSAP, v roce 1933 československou vládou zakázané. Antisemité a nacionalisté nejrůznějšího ražení nacházeli pod jeho střechou novou organizační základnu. Přívrženci Aufbruchu byli nacionalisticky daleko radikálnější než přívrženci Kameradschaftbundu a od počátku pěstovali úzké kontakty k říšské NSDAP. Jejich cílem bylo připojení Němci obývaných území k Říši. Odmítali Spannův univerzalismus a stavovský stát pro jeho katolickou orientaci, neboť v něm viděli pokus o přeleštění Svaté říše římské a restauraci habsburské monarchie. Významní političtí vůdcové byli, než odešli do říše, Rudolf Jung a Hans Krebs.

Kameradschaftsbund für volks–und sozialpolitische Bildung (KB), Svaz kamarádství pro národní a sociálně politické vzdělání, jehož základní ideou bylo učení Othmara Spanna o vybudování stavovského státu. Představitelé tohoto proudu byli vedle Konrada Henleina Heinz Rutha, Dr. Walter Heinrich, Dr.Walter Brand, Wilhelm Sebekowsky a Hans Neuwirth. Kameradschaftsbund vznikl 1925 v Liberci z tak zvaného Pracovního kruhu pro společenské vědy (Arbeitskreis für Gesellschaftswissenschaften). Nejdůležitější viditelnou složkou Svazu kamarádů bylo turnerské masové hnutí (Turnverband) se 180 000 členy. Turnerské organizace měly v německých oblastech dlouholetou tradici od doby osvobozeneckých bojů proti Napoleonovi. Tugendbund byl založen v roce 1805 Friedrichem Ludwigem Jahnem (Turnvater Jahn) a sloužil později v roce 1862 Miroslavu Tyršovi a Jindřichu Fügnerovi jako vzor pro organizaci českého Sokola.

Za turnerským masovým hnutím se skrývalo konspirativně pracující ideologické duchovní jádro spannovců čítající 15 členů, zůstávajících v pozadí a skryté před veřejností. V užším kruhu pracovalo 50 členů a počet příslušníků širšího kruhu se pohyboval mezi 200–400. Tento úzký počet vyvolenců byl v souladu se Spannovým učením o Opravdovém státě (Der wahre Staat), jehož hierarchické principy budeme studovat v dalším textu.

Vybraná elita zasvěcených odborníků, připomínající tajný spolek ve stylu svobodných zednářů (nikoliv svým učením) měla konspirativně systémem „druhého muže“ připravovat realizaci Opravdového státu infiltrací do již existujících sudetoněmeckých hospodářských a společenských organizací. S pocitem intelektuální převahy, coby aristokracie ducha, shlíželi aktivisté Kameradsdschaftsbundu na nacionální socialisty, které považovali za politické dobrodruhy bez vzdělání a politických principů. Pomocí masové politické strany SdP, která se stala ve volbách 1935 vedle českých agrárníků nejsilnější stranou Československé republiky (15,2 % hlasů), mělo být parlamentární cestou připravováno převzetí politické moci v republice do sudetoněmeckých rukou. To byl zamýšlený první krok k vytvoření německy dominované střední Evropy, organizované ve stavovské státní formě na základech učení Othmara Spanna.

Spannovce odlišovaly od nacismu (říšského i sudetoněmeckého) teoretické názory a postoje. Jejich ideologie byla také antiliberální, a sice ve smyslu primátu vůle „tělesa kmene”. Stavovsky strukturovaný „kmen” (Volksstamm) však byl podle Spanna tvořen duchovními hodnotami, a ne rasou a jejími militantními vůdčími exponenty. V tomto smyslu bylo cílem sudetoněmeckého kmene především vyžití a sebeformování v autonomii, a ne v rozplynutí ve (velkém) německém národě. Cílem požadavků autonomie byl „sudetoněmecký“ a ne „německý” člověk. Z toho plyne odmítavý názor na připojení německy osídlených oblastí v českých zemích k Říši. O tom, zda to byl názor všech voličů SdP lze podle dalšího politického vývoje pochybovat. I u ideologa samotného – Othmara Spanna – nacházíme pangermánské cíle, rasistické podtóny a často nejasnou dělící čáru od národního socialismu, oportunisticky vibrující podle aktuální politické situace.

Po obsazení Sudet na podzim 1938 byl slábnoucí Kameradschaftsbund nacisty nelítostně likvidován. V tak zvaném drážďanském monstrprocesu procesu byli Dr. Walter Brand a dalších 300 aktivistů v procesu obžalováni z homosexuality a Kameradschaftsbund prohlášen za homoerotickou organizaci, která kombinovala Spannovy elitérní názory se sexuální perverzí. Homosexuální morálka Kameradschaftsbundu podle rozsudku ohrožovala nacionální socialismus a rodinný život, na kterém je založen germánský život. Pravým důvodem k žalářování Waltra Branda v letech 1939-1945 bylo, že odmítal připojení Sudet k Třetí Říši. Památná je jeho věta z roku 1933: „Jestliže Adolf Hitler po převzetí moci nepředá duchovní vůdcovství Othmaru Spannovi, pak spáchá zradu na německém národě”.

Přestože byly vůdčí osobnosti Kameradschaftsbundu nacisty pronásledováni a tento boj se protáhl i do doby po obsazení německy osídlených oblastí ČSR, jednalo se podle Fedinanda Seibta o „bratrský spor ve velkoněmeckém domě při zásadním uctívání Hitlera”. (18, 19)

Po válce se stal Walter Brand předsedou vyhnaneckého Witikobundu (1950-52), který je vládou Spolkové republiky Německo hodnocen jako sdružení s extrémně pravicovými snahami. Pohlédneme li zpátky do Brandovy studijní doby ve Vídni, zjistíme, že 1931 vstoupil do NSDAP.

Jak v následující kapitole doložíme, nejen u Spannových stoupenců, ale i u tvůrce modelu stavovského státu Othmara Spanna, lze sledovat různé fáze snah o vliv na nacionálně socialistickou politiku ideologickým lavírováním a oportunistickým přibližováním se k nacistické státní moci.

3. Othmar Spann – biografie (*1. říjen 1878 Vídeň-Altmannsdorf - + 8.červenec 1950 Neustift u Schlainingu)

Rakouský sociolog, ekonom a filozof byl tvůrcem modelu stavovského státu, který byl vlastně oživením idejí Platonových a Aristotelových, ale též zpětným zahleděním do středověkého feudálního uspořádání společnosti, jejíž členové požívali (nebo nepožívali) specifická práva a privilegia podle stavovské příslušnosti k aristokracii, stavu duchovnímu, univerzitám, stavu měšťanskému (patricijskému), selskému či k městské chudině. Práva a privilegia byla udělována zemskými vladaři. Spannova představa byla tedy jistým druhem nostalgického návratu do stavovské feudální společnosti Svaté říše římské a snahou implantovat některé její prvky do industriální společnosti 20. století.

Otec Othmara Spanna vlastnil malou továrnu na výrobu mramorového papíru, nebyl však úspěšný a jeho podnik ohlásil bankrot. Odtud snad pocházel Spannův zájem o ekonomiku. Přesto, že Othmar Spann z hospodářských důvodů nemohl studovat na gymnáziu, byl přijat na vídeňskou univerzitu, kde se věnoval filozofii a národnímu hospodářství. Pokračoval ve studiích v Bernu, Curychu a v Tübingenu, kde získal doktorát summa cum laude. V roce 1909 byl povolán jako soukromý docent na německou Vysokou školu technickou v Brně. V roce 1911 byl jmenován řádným profesorem. Během svého desetiletého pobytu v Brně, přerušeného krátkým válečným nasazením, byl konfrontován národnostními třenicemi mezi českými a německými občany. Z této doby pochází jeho zájem o podstatu národního kmene (Volkstum) jako primárního (kulturního) společenství, obklopeného většinovým národem a o tak zvaný národnostní boj (Volkskampf).

John J. Haag líčí ve své disertační práci (20) okolnosti, za kterých musel Spann po kolapsu Rakousko–uherské monarchie ukončit svoji akademickou kariéru v Brně. Spannův odmítavý postoj vůči českým politickým ambicím byl dobře znám. Když se v semináři hovořilo o knihách, vhodných pro studium, Spann vyzýval posluchače, aby přišli také se svými návrhy. Jeden student navrhl knihu T. G. Masaryka, který byl nedávno zvolen československým prezidentem. Spann návrh odmítl argumentem, že Masaryk je sice úspěšný politik, nikoliv však vědec a tudíž Masarykovy knihy nepřicházejí v úvahu jako lektura v jeho semináři. Když se o tomto akademickém incidentu dozvěděla česká veřejnost, zvedla se v Brně proti Spannovi vlna pobouření. Spann, tak jako tak mezi brněnskými Čechy persona non grata, spěšně a pokud možná nepozorovaně opustil svůj předměstský byt v Novém Lískovci směrem Vídeň.

Aféra na brněnské akademické půdě nebyla zábranou pro venia legendi na vídeňské univerzitě. Spíše naopak. Na vídeňské univerzitě se Spann stal vyhledávanou hvězdou počínaje inaugurační přednáškou v květnu 1919. Jeho elokvence zaplňovala přednáškové síně studenty frustrovanými poválečným vývojem a hledajícími nové politické ideje mezi marxismem a kapitalistickým liberalismem. Spann pro ně znamenal více než akademický učitel, byl to charismatický guru, který fascinoval posluchače nejen svým přednáškovým stylem, ale též jako osobnost. Othmar Spann po překotném opuštění Brna se nepřestal zajímat o národnostní vývoj Němců v českých zemích. Naopak jeho žáci Dr. Walter Brand a Dr. Walter Heinrich, se stali ideologickými apoštoly Spannova učení v Československu. Se spannismem je nespojoval jen projekt univerzalistického stavovského státu ale též přezíravá nechuť k českému etniku, jak doložíme v příští kapitole při rozboru Spannova eseje Vom Wesen des Volkstums. Was ist deutsch?

Spannovy názory byly ovlivněny literárně činnou manželkou Erikou Spann-Rheinisch, zastávající velkoněmecké ideály. Byla též členkou, podobně jako její manžel v Kampfbund für deutsche Literatur, založeném šéfideologem rasistické teorie NSDAP, Alfredem Rosenbergem. Pro tuto organizaci přednesl Othmar Spann 23. února 1929 v Auditoriu Maximu mnichovské univerzity hlavní referát Die Kulturkrise der Gegenwart za přítomnosti Adolfa Hitlera a ideologa Alfreda Rosenberga. Spann požadoval hledání třetí cesty mimo demokracii a marxismus a nové uspořádání německé společnosti na základě korporativismu.

V květnu 1933 vstoupila Erika Spann-Rheinisch do NSDAP. V letech 1933-34 spolupracovala v nacionálně socialistickém časopise Österreichischer Beobachter, který vydávali synové Rafael a Adalbert Spann. Prvorozený Adalbert byl v Dollfußově Rakousku činný pro NSDAP a 1933 ve funkci SS-Oberscharführera (poddůstojník -šikovatel) zatčen a internován ve Wöllersdorfu (Niederösterreich). Po připojení Rakouska k Říši byl 1938 přechodně členem SS-Leibstandarte SS Adolf Hitler v hodnosti poručíka (Untersturmführer), poté však z SS s potupou vyloučen. Jako voják Wehrmachtu byl odvelen na východní frontu, kde u Jelny padl.

Spann navazoval styky s nacistickými stranickými funkcionáři a s vlivnými průmyslníky, jako na příklad s Fritzem Thyssenem, který si sliboval od zavedení stavovského státu oslabení a rozbití dělnického hnutí. Z těchto důvodů vstoupil Thyssen 1. června 1931 do NSDAP a založil 1933 v Düsseldorfu, tehdy ještě s Hitlerovou podporou, Institut pro stavovství (Institut für Ständewesen), který byl ideologicky kontrolován Othmarem Spannem a jeho spolupracovníky. Mezi posluchači institutu převažovali zástupci německého velkoprůmyslu, kteří v korporativismu hledali a nacházeli argumenty proti marxistické třídní ideologii. Z porúrského velkoprůmyslu plynuly do Spannových aktivit finanční prostředky, z nichž financoval propagační materiál a své přednáškové cesty. Spannův institut navštěvovali též nacionálně socialističtí funkcionáři do doby, než byl uzavřen pro nesrovnalost nacistické Weltanschauung se Spannovým korporativismem a elementy katolického sociálního učení.

Dr. Robert Ley, šéf Německé pracovní fronty (Deutsche Arbeitsfront) založil ve stejné době dvě konkurující školy, které byly vedeny v nacistickém duchu a napadaly ideologii stavovské společnosti, postavené na hierarchii duchovních a odborných schopností. Dr. Robert Ley vyvracel spannovskou elitérní hierachickou kategorizaci společnosti heslem: „Dělník má tytéž schopnosti jako jeho zaměstnavatel, protože oba jsou členy téže rasové komunity. To co dělník postrádá, my (nacionální socialisté) mu musíme dát“. Rozdělování společnosti na elitní kasty a duchovně nižší masu narušuje národní pospolitost. Pod těmito argumenty musel spannovsky vedený ústav vyklidit pole a katolicky vychovaný sponzor ústavu Fritz Thyssen, nesouhlasící s pogromy Židů a kritizující válku proti Velké Britanii skončil po rozmíškách s Hitlerem v různých koncentračních táborech, ve kterých požíval jako německý prominent privilegovaný statut. Přežil a po válce se vystěhoval do Argentiny, do země, kde se narodil a kde zemřel.

Othmar Spann vstoupil do NDSAP koncem dvacátých let a obdržel tajnou neočíslovanou členskou legitimaci. Spann propůjčoval prostory svého semináře pro politické školení nacionálně socialistického svazu studentstva. Byl srozuměn se spalováním „politicky závadných“ knih, avšak nesouhlasil s nacistickou brutalitou antisemitismu. Také proto byl nacistickými orgány napadán. Po rakouském Anschlußu 1938 byl Spann zatčen a po čtyři měsíce internován v koncentračním táboře v Dachau. Brutální výslechy mu způsobily těžké zranění oka. Po skončení války bezúspěšně usiloval o pokračování své univerzitní dráhy. 1945 byl poslán na dovolenou a 1949 s plným důchodem penzionován.

Jeho poslední práce z roku 1947 byla Religionsphilosophie auf geschichtlicher Grundlage. Othmar Spann zemřel 1950 v Neustiftu bei Schleining v Burgenlandu.

Spann byl rozporuplná osobnost. Jeho obsáhlé vzdělání ve společenských vědách ho nechránilo před pošetilým jednáním v osobní politické praxi a oportunistickým kolísáním mezi vlastní vizí a hitlerismem. Až do svého zatčení po Anschlußu Rakouska se domníval, že může ovlivnit vládnoucí nacionálně socialistický systém a implantovat do něj své utopické ideje korporativního státu, založeného na křesťanské sociologii. Nevnímal nepřátelské signály, jako bylo uzavření Institutu für Ständewesen v Düsseldorfu, nacisty nařízenou zástavu přílivu peněz z prostředků porýnského a porúrského velkoprůmyslu, jakož i ideologickou kritiku a znemožňování přednáškové činnosti na území Říše. Věřil, že se nacismus zhroutí a to bude příležitost k restauraci habsburské říše.

Dr. Ley prohlásil, že teorie stavovského státu sociálně a politicky ohrožuje národně socialistický stát a jeho další propagace by přivedla říši do chaosu a mocenské impotence výmarské republiky. SS-Reichsführer Heinrich Himler a šéf Sicherheitsdienstu Reinhard Heydrich nespustili ze Spannovy činnosti a aktivit sudetoněmeckého Kameradschaftsbundu své bdělé oči. Pomáhali jim v tom sudetoněmečtí radikálové, kteří v roce 1936 docílili, že Dr. Walter Brand, tehdy již významný člen SdP, byl postaven před „čestný stranický soud“, aby se vyzpovídal z elitérních názorů a korporativních teorií konspirativního Kameradschaftsbundu, které údajně ohrožovaly německý völkisch-duch. Spann se tehdy Branda ještě mohl zastat a docílit s nacisty Pyrrhova kompromisu, který pověřil Branda stranickou funkcí „cestujícího vyslance SdP po západní Evropě“, výměnou za umožnění penetrace nacistů do sekretariátu SdP. Nacisté jásali nad tím, že Branda vyhodili ze sedla sudetoněmecké aktivní politiky a sami se usadili v centru stranické moci.

Po převzetí moci Hitlerem v Říši, fanatické masy přehlušily Spannovy akademické utopické sny. V Rakousku byl Dollfußem a Schuschniggem ještě trpěn. V roce 1933 mu bylo dovoleno propagovat své ideje v polomilitaristickém hnutí Heimwehr, ač kancléř Dollfuß nebyl Spannem, toužícím po Anschlußu Rakouska k Říši zrovna nadšen. Nakonec v prosinci 1933 byly proti profesoru Spannovi zavedeny disciplinární kroky s cílem zbavit ho venia legendi. Nic se nedělo, proces proti Spannovi se ztratil v byrokratické žumpě, když v květnu 1934 bylo náhle oznámeno, že Spann může nadále přednášet. Prý se tak stalo na přímluvu italského vyslance. Dřívější hvězda vídeňské univerzity, politický guru, však ztrácel na váze. Zatracován v Německu, odmítán v Sudetech a ignorován v Rakousku, propadal se do politické bezvýznamnosti. V soukromí se věnoval studiu filozofie a teologie a objevil nečekaný zájem o vývoj těžby oleje v Zisterdorfu v rakouském Weinviertelu.

Když 12. března 1938 zaduněly na vídeňské dlažbě okované boty Wehrmachtu, Spann shromáždil svoji rodinu, otevřel láhev šampaňského vína a prohlásil: „Toto je nejšťastnější den mého života“. V této náladě poslal vůdci rakouských nacistů Seyß-Inquartovi blahopřejný dopis. Krátce nato byl zatčen a brutálně vyslýchán v koncentračním táboře Dachau. Přes tyto pokořující zkušenosti napsal vůdci a říšskému kancléři mrzutý dopis, ve kterém žádal uznání plné penze a povolání na berlínskou univerzitu s odůvodněním, aby tak bylo uznáno jeho angažmá jako pionýra a intelektuálního bojovníka za národovecká (völkisch) práva“. (21)

4. Vom Wesen des Volkstums. Was ist deutsch?

Ve spise Vom Wesen des Volkstums pátrá Othmar Spann po charakteru německého národa a jeho kmenů. Volkstum je souhrn typických životních projevů národa, národní charakter, folklor). John J. Haag považuje pojem völkisch za takřka nepřeložitelný (almost impossible to translate: it implies a broad Weltanschauung based on pre-industrial and hierarchical modes of thought and has also a strong racial overtones). Tedy pojem silně rasisticky zabarvený. Pojem Volkstum, nemá v češtině přímý ekvivalent (proto zůstaneme u německého termínu, čeština se pokouší vyjádřit pojem völkisch slovem národovecký), pochází od Turnvatera Friedricha Ludwiga Jahna (1772-1852), aktivisty osvobozovacích bojů proti Napoleonovi. Má označovat něco nepojmenovatelně národně (kmenově) typického a svým způsobem antagonistického proti pojmu kosmopolitismus, neseného osvícenstvím a francouzskou revolucí. Pojem Volkstum nacházíme v dílech německých myslitelů jako Johanna Gottlieba Fichteho, Ernsta Moritze Arndta a dalších. Od počátku a také během druhého císařství a první světové války obsahoval pojem Volkstum prvky antisemitismu a rasové nadřazenosti.

Adolf Hitler spojil v Mein Kampfu Volkstum s pojmem rasy, neboť ,,Volkstum, lépe řečeno rasa nespočívá v řeči, nýbrž v krvi“. (23) Podle Hitlera a jeho ideologických předchůdců (Arthur de Gobineau, Georg von Schönerer) je: „Věda, umění a technika tvůrčím produktem Árijce, což ve zpětném závěru znamená, že se Árijec de facto stal zakladatelem vyššího lidství a vlastně toho, co rozumíme pod slovem člověk. Tato schopnost opravňovala Árijce používat lidi nižší rasy. Bez možnosti upotřebit lidi nižší rasy by Árijec nikdy nebyl schopen učinit první kroky ke své pozdější kultuře, právě tak jako by bez pomoci vhodných ochočených zvířat nedospěl k technice, která mu v současnosti dovoluje od jejich užívání upouštět.“(23)

Nižší lidské rasy byly tedy u Hitlera srovnatelné s ochočenými zvířaty. Historie potvrdila, že nezůstalo jen při Hitlerových ideologických představách. Nacionálně socialistický stát s představou panské árijské rasy se uskutečnil v politické praxi.

Nebezpečí, které vycházelo z národovecké práce (Volkstumsarbeit) bylo, že se za ní skrývala ideologie, která nebyla primárně zaměřená na sociální a kulturní cíle, nýbrž sledovala spíše politické nacionalistické záměry. Aktivisté národoveckého smýšlení mluvili o Volkstumskampf (národovecký boj) nebo Nationalkampf (boj národa); nazývali hraniční linie mezi německými a slovanskými sídlišti frontou (Volkstumsfront), jako by vesnice nebo město, které získalo slovanskou většinu bylo srovnatelné s bojištěm. Národovecké hnutí převzalo jazyk a psychologii války. Boj o národní državy v českých zemích zapaloval nacionalisticky smýšlející hlavy již před první světovou válkou. Po válce ještě zesílil, neboť nikde neexistovaly takové výhrady proti versailleské smlouvě a jejím následkům jako u sudetoněmeckého obyvatelstva v v Československu.

Spannovo pojetí Volkstumu bylo do jisté míry srovnatelné s Renanovým pojetí národa, jak ho charakterizoval ve své významné řeči z roku 1882: „Das principe spiritual tvořící národ je minulost, přítomnost a budoucnost. Národ je tvořen nikoliv společnou rasou, řečí nebo náboženstvím, nikoliv společnými zájmy nebo geografickými faktory. Jsou to spíše vzpomínky na minulost, jakož i přání žít společný život v přítomnosti a budoucnosti“.

Othmar Spann se při definování pojmu Volkstumu s rasistickými názory nacionálního socialismu a jeho předchůdců názorově rozchází. „Volkstum ist eine geistige Gemeinschaft” (Volkstum je duchovní společenství). Pojmy jazyk, stát a rasa, které jsou obvykle považovány za podstatu Volkstumu, nevystihují podle Spanna definici fenoménu Volkstum, což zdůvodňuje tím, že různé kmeny mluvící týmž jazykem ještě netvoří jeden národ (Volkstum). Jako příklad uvádí Dány a Nory, kteří, ač mají společný spisovný jazyk, se považují za rozdílné národy. Uvádí též zgermanizované Čechy z období před národním obrozením, jejichž vzdělanci se dorozumívali a psali německy a přesto se nepovažovali za Němce. Podobně sionisté, snažící se o formování izraelského národa, neměli v počátečním stadiu zakládání státu Izrael společný jazyk.

Ani stát není tmelem Volkstumu. Němci jsou teprve od proklamace císařství v roce 1870 jedním státním národem. Ve Svaté říši římské byli rozdrobeni do feudálních správních celků, jejichž počet a etnický charakter během staletí kolísal. Od roku 1648 do napoleonských válek sestávalo Německo z 234 zemí (feudálních jednotek), 51 svobodných měst a kolem 1500 nezávislých rytířských statků. Od Vídeňského kongresu 1815, který byl důsledkem Napoleonovy porážky, počet nezávislých politických teritorií klesl na 31. Mnohonárodnostní rakouská monarchie, která se stala synonymem pro národnostní rozbroje, je též důkazem toho, že se pojem státu nekryje s pojmem Volkstum. Naproti tomu politicky do tří států rozdělené Polsko neovlivnilo národnostní cítění Poláků. Proto chtěli i Němci rozdělení po versailleském míru do sedmi, či více států, zůstat Němci.

Také rasa není podle Spanna určujícím prvkem pro Volkstum. Zcela realisticky zjišťuje, že neexistuje takřka žádné rasově čisté etnikum. Němci jsou podobně jako jiné evropské národy rasově smíšená populace. Ve svých textech však pojmu rasa k diferenciaci atributů Volkstumu soustavně používá.

Jestliže ani jazyk, ani stát ani rasa nejsou určujícím znakem Volkstum, pak je nutno hledat jeho základ v něčem jiném. Spann nachází tuto podstatu v duchovním společenství, čímž se jeho učení zásadně odlišuje od nacionálně socialistického „světového názoru“. Podle Spanna jsou hlavními součástmi kultury mravnost, náboženství a světový názor, což znamená, že Volkstum přesahuje stát, hospodářství, klima, zeměpisné prostředí, jazyk i rasu. „Duchovní společenství formující Volkstum, musí spočívat na základech duchovního života, na základních otázkách ducha, na tom co je pro duchovní život podstatné. Tento podstatný obsah ducha jmenujeme kulturní obsah. Způsob, jak se chovám (mravně, umělecky, myšlením a citem), to mi dává onen niterní, národovecký (völkisch) charakter.“ (24)

Ne každý Němec však splňuje podle Spanna stejná měřítka němectví. Kdyby byla určujícím měřítkem rasa, byla by odpověď týkající se příslušnosti k Volkstumu snadná, stačil by pohled do rodokmenu. Pro duchovní společenství platí jiné hodnoty: identifikace s myšlenkami a díly předních německých myslitelů a básníků, účast na národnostním životě a národnostním boji. I prostí lidé žijící v lidových tradicích mohou býti plnohodnotnými Němci (Volldeutschen). Naopak dělnický městský proletariát vykořeněný z národnostních zvyků a lidové kultury ztrácí prvky Volkstumu a je náchylný podléhat marxistické třídní ideologii. Spann uvádí příklad, že čeští dělníci, kteří masově imigrovali za prácí do Vídně, nebyli schopni se integrovat do rakousko–německého Volkstumu. Spann tuto neschopnost zdůvodňuje českým svérázným, vzdělání vzdáleném duchem. (25)

Jak si Spann představoval symbiózu sudetského kmene se slovanskou masou ilustruje tento výrok: „Pojem pasivního člena je teoreticky důležitý pro posouzení rasy a v praxi pro poněmčení slovanské masy. Dejme tomu, že si určité národní společenství podmaní cizí, méně schopnou sousední rasu, odnárodní ji a vtělí do vlastního společenství. Jak se to projeví na těle národa? Jestliže ti noví členové v důsledku menší rasové schopnosti nejsou schopni podílet se aktivní účastí na národní kultuře, přesto mohou být jako pasivní členové velmi užiteční.”

Spannovy předsudky proti Slovanům směřovaly hlavně proti Čechům, protože žil více než deset let v Brně a zažil tamní národnostní třenice. Jeho překotný útěk z Brna náklonnost k Čechům nezvýšil. Považoval průměrného Čecha za: „polovzdělanou kreaturu, do jisté míry chráněnou německým vlivem… politicky netolerantní a nespolehlivou, sociálně věčně nespokojenou a vždy národnostně vtíravou. Tito Slované nikdy nemohou dosáhnout kulturní úrovně Němců, protože - jak se Spann domnívá - jejich elita byla absorbovaná a vylouhována oduševnělejší německou komunitou. Pouze přechodná německá slabost v roce 1918 umožnila tomuto méněcennému lidu ustavit svůj vlastní stát a nyní nutí sudetské Němce snášet hanbu a potupu pod jejich krvavou knutou”. (26)

V knize Der wahre Staat (na straně 77) dává Spann průchod uraženým citům příslušníka ve válce poraženého národa: „Druhá otevřená rána německého národního těla, významná příčina státně politické krize Evropy, je podmanění mnoha milionů německých soukmenovců všemi sousedy Německa: Alemanové v Alsasku a Lotrinsku, Bavoři v jižních Tyrolích, v jižním Štýrsku a v západním Maďarsku, zvláště pak tři miliony Němců, kteří trpí pod krvavým bičem poloavarských Čechů (Poláci považují Čechy ve slovanské rodině za podlézavé lokaje, Ukrajinci za Židy mezi Slovany. Češi jsou Avary prolezlý národní kmen, jak může každý vidět na ulici, když projíždí českou zemí.) Dále Němci ve Slezsku, Poznani, v západním Prusku a také ti ve Šlesvicku-Holštýnu. – potupa našich bratrů nám nedovolí, abychom v klidu doma odpočívali, jak to předpokládají mírové smlouvy a jak to pacifističtí hlupáci a břídilové ve Společnosti národů namlouvají světu ve Wilsonově stylu“. (Der wahre Staat s. 77-78)

Spannovský völkisch-nacionalismus a antisemitismus nechtěl být pojímán rasově-biologicky, nýbrž morálně a duchovně. V uvedených citátech však jsou rasové předsudky nepřehlédnutelné. Jestliže Spann tvrdí, že Češi vykazují zjevné avarské tělesné znaky viditelné na ulici, pak opouští kulturní argumentaci a zabředá do genetiky. Měl by však být opatrný, protože: „Během staletí se Češi a Němci mnohonásobně promísili s výsledkem, že dnes má čtvrtina Čechů německá jména“. To píše Josef Pekař ve své knize O smyslu českých dějin. A protože se jednalo o reciproční výměnu genů mezi Čechy a německou populací, nacházel by Spann avarské geny také mezi sudetskými soukmenovci.

Spann přebíral mnoho tezí od historika Heinricha von Treitschke, který považoval neněmecké národy za méněcenné a Židy za neštěstí německého národa (Juden sind unser Unglück), jak ozřejmíme v dalším textu.

Národ (německých) básníků a myslitelů je podle Spanna zachráncem západoevropské kultury (Retter des Abendlandes) a nositelem kultury (Kulturträger): „Jestliže Němec nevychovává své děti v německém duchu, těžce se proviňuje tím, že je vystavuje méněcennému duchovnímu principu: to se stane, když Němec z Čech (Deutschböhme) nechá vychovávat děti česky, Alsasan francouzsky, jižní Tyrolan italsky, Wieselburger maďarsky, Němec z východu polsky. Rovnost není žádoucí, náš požadavek je vysoká hodnota. Co nám mohou nabídnout ostatní velké evropské národy? V nejvyšších otázkách vzdělání spíše kameny než chléb; nic pro nebe, nic pro toho, jenž přebývá v nebi německé vzdělanosti“. (27)

Spor mezi národnostmi je v podstatě duchovní boj, není to boj o koryto, o uhelné hutě, nýbrž spor o životní právo nejvyšších duchovních statků. Každý Volkstum zastává jiné duchovní statky, obhajuje jemu vlastní duchovní stanovisko a jedinečné hodnoty. Žádný Volkstum není bez ceny a každý má nárok na existenci – ale nikoliv ve stejné míře!" (28)

Othmar Spann ideově navazuje na bezpočetné traktáty 19. století, vzniknuvší v atmosféře slabosti mocenského postavení ještě nesjednoceného (nebo se právě sjednocujícího) německého národa v protikladu k jeho vyzrálé kultuře. Němci tehdy bolestně pociťovali protiklad pojmu kulturního národa (Kulturnation), spočívajícího na silných filozofických, literárních a hudebních základech, postrádajícího však jednotnou státní tradici (Staatsnation) a tím zapříčiněné mocenské zpoždění proti jiným velkým národům. Takováto dichotomie vyvolávala nejistotu, vedla k přehánění a ke kompenzaci toho, co Němcům před sjednocením chybělo – silný jednotný národní stát. Vedla k nadhodnocování němectví a typickému nacionalistickému snižování jiných evropských kultur.

Spannův kulturní německý eschatologický mesianismus se ztotožňuje s provoláním Fichteho Řečí k německému národu z roku 1809: „Není jiného východiska, jestliže (Němci) zapadnete, pak se s vámi propadne celé lidstvo, bez naděje na obnovu.”

Spann se oslňuje v knize Der wahre Staat středověkou nostalgií a velebí dobu, kdy četné německé knížecí dvory zásobily svými infanty trůny neněmeckých národů: „Dnes je nám jasné proč Polsko, Čechy, Uhry, jihoslovanské země (dokonce Řecko) byla kdysi německá léna. To se musí vrátit. Jestliže německý národ prokáže statečnost a jestliže věci vezmou přirozeně zákonitý vývoj, bude nás očekávat skvělá budoucnost, připomínající dobu starého císařství”. (29) Osazování trůnů potomky německých šlechtických rodů nebyl důsledek zvláštní kvality německé aristokracie. Příčina vězela ve feudální početnosti knížecích trůnů Svaté říše římské a byla spíše výrazem mocenské slabosti ve srovnání s centralisticky řízenými státními celky jako Francie, Španělsko, Rusko či Anglie. Přebytečné potomky bylo nutno zajistit stavu odpovídajícím způsobem, což vyžadovalo diplomatický um: Bella gerant alii, tu felix Austria nube byl osvědčený příklad této sňatkové taktiky.

Richard Wagner v Poznámkách k otázce Was ist deutsch? z roku 1865 našel vysvětlení pro inflacionární adoraci slova deutsch: „Vlastenci je velice běžné, zmiňovat se o svém národě s bezpodmínečnou úctou: avšak čím je národ mocnější, tím méně jak se zdá, si zakládá na tom, pronášet jméno svého národa s touto úctou“. (30)

V Bayreuther Blätter z roku 1878 Richard Wagner tuto myšlenku ještě zpřesňuje: „V anglickém a francouzském veřejném životě se setkáváme daleko řidčeji s tím, že se mluví o anglických, či francouzských ctnostech; zatímco Němci se neustále odvolávají na německou hloubku, německou vážnost a německou věrnost. Bohužel v mnohých případech bylo zjevné, že tato odvolávání nebyla vždy odůvodnitelná.“ (30)

Všechna tato oslavná adjektiva nacházíme i u Spanna: deutsche Kraft, deutsche Treue, deutscher Ernst, deutscher Fleiß, deutsche Gründlichkeit, deutscher Geist atd. Byla-li adorace němectví u Spannových romantických předchůdců důsledkem protikladu Kulturnation a chybějícího jednotného silného státu (Staatsnation), u Spanna pak k tomu navíc přichází traumatizace výsledky versailleské a trianonské mírové smlouvy. Není divu, že frustrovaná rakouská a sudetoněmecká nacionalisticky smýšlející studentská elita dychtivě přeplňovala Spannovy přednášky na vídeňské univerzitě, kde si kompenzovala komplexy vyvěrající z politického uspořádání Evropy po první světové válce.

Filozoficky a strategicky byly Spannovy názory ovlivněny pruským generálem a vojenským teoretikem Friedrichem von Bernhardi (1849-1930) jehož tezí bylo, že: „zachovávání míru nemůže nikdy být cílem politiky“. V knize Deutschland und der nächste Krieg, vydané 1911, zastával von Bernhardi sociálně darwinistický názor, že válka je biologická a ekonomická nezbytnost. Pro Němce požadoval východní Evropu jako osídlovací prostor. Othmar Spann vyzdvihoval ve své přednášce Zur Soziologie und Philosophie des Krieges vliv války na posilování občanských hodnot: hrdinství, altruismus a semknutost národního společenství. „Válka je esenciální forma sjednocování národní síly protože se na ní podílejí všechna individua svým životem. Válka je tvořivý element státu, bez války není státu“. (31)

5. Der wahre Staat

Základním pilířem Spannova modelu Opravdového státu (29) je katolické sociální učení, jehož vznik, ideovou náplň, vývoj a současné zásady krátce objasníme, používajíce autentických Spannových výroků které jsou v české politologické literatuře spoře zastoupeny.

Duchovním otcem křestansko-sociálního hnutí (Christlich-soziale Bewegung) byl Karl Freiherr von Vogelsang (*3. září 1818 - +8. listopad 1890). Katolické sociální učení vzniklo v polovici 19. století jako odpověď na nevyřešené sociální problémy industriální společnosti a jako alternativa ateistického marxismu.V Rakousku se zasadilo o omezování pracovní doby, o zachovávání nedělního klidu, o úrazové a nemocniční pojištění a o družstevní zákon. Katolické sociální učení vychází z ideje Ordo socialis, z papežských encyklik Rerum novarum (O nových věcech) z roku 1891 a Quadragesimo anno (Ve čtyřicátém roce) z roku 1931.

Encyklikou papeže Lva XIII. Rerum novarum (O nových věcech), vydanou v roce 1891 vstoupila katolická církev do diskuse, zabývající se sociální problematikou moderní masové společnosti. Církev tak reagovala na přechod od převážně zemědělské předprůmyslové společnosti do společnosti průmyslové a encyklikou chtěla převzít zodpovědnost za materiální a duchovní situaci sílící dělnické třídy. Bez náboženství a církve není sociální řešení možné.

Výstižná jsou slova Adolfa Kolpinga, původně ševcovského tovaryše, později vysvěceného katolického kněze: „Kdo by se měl ujmout dělníků, ne-li kněží, kteří pocházejí z lidu a jsou Bohem povoláni šířit víru a vychovávat lid. kněží znají lid nejlépe, jsou nezávislí a mohou se svého úkolu zhostit osobním odevzdáním a obětováním.” Adolf Kolping byl zakladatelem takzvaných Kolpingových domů, které sloužily jako útulky pro vandrující řemeslnické tovaryše. V Německu je v současnosti 220 Kolpingových domů, které nabízejí i další sociální služby.

Na encykliku Rerum novarum navazuje po čtyřiceti letech encyklika papeže Pia XI. Quadragesimo anno (Ve čtyřicátém roce), vydaná v roce 1931. Na rozdíl od předchozí encykliky připouští možnost zásahů státu do regulování užívání soukromého majetku za účelem sociální spravedlnosti. Práce a kapitál jsou spojité nádoby na sobě vzájemně závislé. Zisk ze spolupůsobení práce a kapitálu musí sloužit veřejnému blahu, což znamená odproletarizování dělnické třídy. Cílem je vyrovnávání majetkových poměrů spravedlivou mzdou, která umožňuje spoření a vytváření soukromého majetku širokých vrstev obyvatelstva. Spravedlivý hospodářský systém je oprávněn regulovat čestnou hospodářskou soutěž.”

Katolické sociální učení určují tři principy:

Princip osobnosti, znamená, že člověk je nositelem, tvůrcem a cílem všech společenských institucí

Princip solidarity, znamená, že jednotlivec a společenství jsou vázáni vzájemnými povinnostmi

Princip subsidiarity, znamená, že společenství přebírá ty povinnosti a úlohy, které jednotlivec není sám schopen řešit

Katolická sociální etika se zabývá širokou problematikou lidského soužití a proto nezůstává jen u teologické argumentace, nýbrž hledá řešení v praktických návodech zvládání všedního života. Základními hodnotami je představa člověka jako božského stvoření schopného transcendence, předurčeného k rozvíjení lidských schopností, k ohleduplnému vztahu k bližnímu a životnímu prostředí. Lidská důstojnost je nerozlučně spojena s osobní svobodou, co člověka zavazuje k vědomému etickému jednání, nepodléhajícímu náhlým vznětům a nekontrolovaným pudům. Sociální spravedlnost se zaměřuje na odstraňování strukturálních příčin omezujících účast na plnohodnotném sociálním životě a naopak se snaží o obecné a osobní blaho, které je charakterizováno jako celek podmínek k dosažení plnohodnotného společenského života. Katolická sociální etika je na straně slabých a potřebných. Hájí též prioritu práce před kapitálem. Lidé nežijí izolovaně jako individua. Společných cílů mohou dosáhnout jedině solidaritou, to jest spojením svých sil a schopností. Katolická sociální etika zásadně odmítá třídní boj, vyvlastnění a socializaci majetku.

V politické a sociální praxi se současné katolické sociální učení zaměřuje na tyto úkoly:

Spoluodpovědnost a spolurozhodování zaměstnavatele a zaměstnanců v podnicích

Vyrovnání zájmů mezi kapitálem a prací

Vytváření majetku zaměstnanců

Rovnoprávnost pohlaví

Ochrana rodiny

Celosvětové spravedlivé rozdělení přírodních zdrojů a hospodářského bohatství

Spravedlivé předpoklady pro životní šance

Fundamentální kritika marxismu a socialismu.

Odmítnutí socialistické ideologie pro pojem třídní nenávisti a třídního boje “Socialismus jako ideologie, či jako dějinný jev nebo hnutí, není s učením katolické církve pro třídní boj slučitelný i když socialismus nabízí v jistých situacích spravedlnost”.

Katolické sociální učení je u Othmara Spanna filozoficky oděno do univerzalistického chápání světa, s cílem vytvoření stavovského státu. Pro hospodářskou vědu a praxi to znamená, že hospodářství chápe jako ústrojí sestávající z jednotlivých zájmových pracovně specializovaných celků (stavů, korporací), které se dělí na další elementy. Příslušníci jednotlivých korporací spolurozhodují o hospodářském jednání vlastní korporace, rozhodují tedy v oboru, v němž jsou činní a jemuž profesně rozumějí. Nejsou tak vydáni na milost a nemilost politickým stranám, jež masově rozhodují o návrzích pro celou společnost (jako v každé moderní nepřímé demokracii), nýbrž volí své zástupce ve vlastním oboru a rozhodují o jeho záležitostech. (32)

Ve středověku tvořily kostru městské hospodářské struktury specializované cechy s pevnými vnitřními regulemi, symboly a rituály a navenek pak s pravidly normujícími kvalitu, cenu a vlastnosti výrobků za účelem regulování konkurence a vůbec chodu městského života. V městech s etnicky smíšeným obyvatelstvem zastávaly funkci cechovních mistrů převážně Němci, kteří v zemích střední Evropy výrazně utvářeli urbánní život. I tento etnický faktor nostalgicky prolíná do Spannova společenského modelu moderního stavovského státu. S příchodem manufaktur a industrializace ztrácely cechovní organizace jako základní elementy stavovského řádu na významu, staly se ekonomickou brzdou, protože bránily technickému pokroku a rozvoji dynamického kapitalistického hospodářství. V politice se tento hospodářský přerod kryl s příchodem francouzské revoluce a zanikáním ancién regime. To je klíč k pochopení Spannova odporu proti francouzské revoluci a liberalismu jako pramene hospodářského a společenského zla, majícího za následek materiální a duchovní zbídačení dělnictva. Překotné zkapitalizování evropského hospodářství, jeho vybavení železnicemi a velkoprůmyslem nemohlo zůstat bez trestu.

Spojením idejí Platonova pojednání o ideálním antickém státu (Politeia) s univerzalistickou filozofií a katolickým sociálním učením vznikl Spannův model korporativní společnosti. Platonův stát spočíval na dělbě práce (úkolů): ta eautu prattein – každý nechť činí to, co mu přináleží, k čemu má schopnosti., podle zásady „ševče, drž se kopyta“. Švec má tedy zůstat v oboru ševcovství, učitel v oboru výchovy, vojevůdce v oboru válečnictví a panovník vládnout se svými rádci nad politickým celkem.

Plato rozděluje stát podle schopností do tří hierarchických stavů:

1. Nejnižší stav jsou pracovníci rukou (Nährstand): zemědělci a řemeslníci, jimž přísluší zajišťování výživy a předmětů denní potřeby. K tomuto úkolu nepotřebují vzdělání. Žijí smyslovými potřebami a žádostmi.

2. Prostřední stav (Währstand) jsou válečníci (Krieger, Wächter), jejichž úlohou je chránit a prosazovat zájmy státu.

3. Nejvyšší stav (Lehrstand) jsou filozofové, mudrci, vládci mající od přírody nadání k racionálnímu vůdcovskému jednání. Vládcové se musí zříci soukromého vlastnictví, aby mohli věnovat všechny své schopnosti k řízení obce.

Spann rozlišuje dvě kategorie stavů – stav Ducha a stavy činné. Stav Ducha coby stav nejcennější umístil na vrchol společenské pyramidy. (33 ) Pro novodobý stavovský stát vypracoval Othmar Spann ve schematické tabulce nazvané Systematické členění stavů a základy jejich společenství svoji předběžnou abstraktní představu stavovské společenské struktury. Tabulární přehled doprovodil textem, který ve zkrácené formě předkládáme. (Der wahre Staat str. 168 -182) Pojem stavu představuje druh zájmového společenství, sevřeného specifickým skupinovým duchem.

1. Nižší manuelní pracovníci (Nährstand, niedere Handarbeiter), jejichž život se odehrává na úrovni smyslových pocitů a žádostí a jejichž hlavní životní obsah převážně tvoří pudové vegetativní bytí, vitální (fyziologické, biologické) potřeby a prosté kulturní zážitky. Spann k nim řadí hospodské sedánky (Stammtisch), kde se vedou plytké nezávazné řeči, dále lidové veselice a černošské tance (Negertänze). Tento společenský okruh manuelních pracovníků, tvořící většinu společnosti, se neohraničuje pouze na chudé nevzdělané lidi, patří k nim i movití duchovně povrchní společenské vrstvy, které Spann označuje jako „chátru v hedvábném klobouku“ (Pöbel im Seidenhut).

2. Vyšší pracovníci (höhere Arbeiter), tento druhý okruh již má vyšší nároky na duchovní život. Spann k němu řadí umělecká řemesla, řemeslnou architekturu, reprodukční řemeslné malířství a sochařství, herectví bez nároků na vlastní tvůrčí činnost, zpěváky. Zahrnuje do této kategorie též odborníky, kteří pasivně používají naučených znalostí, avšak samostatně nebádají a nevytvářejí nové vědecké poznatky. Produkty této společenské kategorie jsou knihy, umělecké tisky, hudební nástroje, muzeální a školní práce. Spann poznamenává, že kategorie vyšších pracovníků není homogenní. Jedná s o průměrné lidi mezi techniky, vydavateli knih, úředníky, učitele obecných škol až po gymnázia, pokud nějakým způsobem tvořivě nepracují.

3. Tvůrčí duchovní pracovníci (schöpferische geistige Arbeiter, schöpferischer Lehrstand,) jsou kreativně činní v oblasti umění, vědy, filozofie, náboženství a morálky. Není to okruh materiálních prostředků, nýbrž duchovna. Produkty této činnosti se v praxi projevují tím, že je společnost přejímá, dotváří a učí se jich používat. Všeobecněji pojato patří do této skupiny básníci, hudební skladatelé, malíři, sochaři, filozofové, proroci a zakladatelé náboženských učení, svatí a mudrci.

4. Vůdčí pracovníci v hospodářství (Wirtschaftsführer) kreativně organizují ekonomiku státu, patří k nim ředitelé nebo vlastníci velkých podniků. Jejich činnost vyžaduje organizátorské nadání a někdy bezohlednost. Podnikatelé (cechovní mistři) dřívější stavovské doby nebyli pouhými manažery, nýbrž průvodci životem. Společenské postavení dnešních hospodářských kapitánů nejde však vždy ruku v ruce s vyššími duchovními obsahy. Pozoruhodný je Spannův názor na společenskou roli přírodních věd, které „pro opravdové duchovní vzdělání mohou mít jen podřadný význam“

5. Státníci (Staatsführer) jsou tvůrci zákonů a zásad na kterých spočívá politický život. Řídí a dohlíží na duchovně mravní atmosféru obce či státu. Patří k nim též poslanci (Parlamentarier), tvůrčí vysocí úředníci a kompetentní žurnalisté. Spann kritizuje současné politiky jako obraz politických stran, kterým jde jen o prosazování partikulárních zájmů.

Za zvláštní druh státníků považuje Spann vojevůdce (höhere Krieger). V souladu se svým pojednáním o válce Zur Soziologie und Philosophie des Krieges, přisuzuje vojevůdcům vysokou důležitost ve vedení státu, neboť se domnívá, „že bez války není státu“. Ve středověku byl opravdový leník (Lehensmann) současně úředník a válečník. Dějiny nás naučily, že „válečnictví má přednost před úřednictvím. (31) Podobně významné je vysoké duchovenstvo (Priesterstand), neboť církevní vůdcové (Kirchenführer) a církevní vysocí úředníci plní státnické funkce. Za vyvrcholení státnických schopností pokládá sloučení kvalit velekněze-krále-vojevůdce v jedné osobě, trojjedinost cílů jednání.

6. Mudrcové (stav Ducha, kormidelníci určující směřování a chod celé společnosti) uvnitř každého jmenovaného stavu jsou vychovatelé a učitelé, avšak učitelský stav ve vyšším slova smyslu tvoří mudrcové, působící jako živoucí vzor tím, že nacházejí nové pravdy, myšlenky a životní formy. Jsou to učitelé života (Lebenslehrer), dávající konečné podněty k pohybu lidských dějin. Proto každý velký mistr shromažduje kolem sebe učně. To, co je učí zůstává v oblasti mystiky. Úkolem mudrců není přímé vedení státu, to je náplní stavu státnického. Jako příklady Spann uvádí jedinečné postavy dějin: Buddhu, Zarathustru a Luthera. Církve a státy zakládají mistrovi žáci, nikoliv mistr-myslitel sám.

Zásadou Spannovy stavovské hierarchie je, že každý nižší stav je duchovně veden stavem vyšším podle zásady: podřízení nižšího vyššímu (Unterordnung des Niederen unter das Höhere). Spann to formuluje takto: „Jedině s úctou a oddaností může nižší člověk svým způsobem vnímat vyššího, jen tak to nízké může navázat na vyšší.“ A dále: „Panství zásadně směřuje směrem seshora dolů, nikoliv jak to individualistické přírodní právo vyžaduje, zespoda nahoru.“ Je to pravý opak liberální demokracie, ve které má nejlepší vyhlídky stát se vůdcem ten, kdo apeluje na nejnižší instinkty masy“. (34)

Vzájemné pochopení mezi příslušníkem duchovního stavu a nižším manuelním pracovníkem je vzhledem k propastnému rozdílu duchovního niveau takřka nemožné. Nejvyšší moudrost je pro obyčejného člověka nedosažitelná, pouze úctou a touhou se může ten nižší podílet na vyšším. Aby toho dosáhl, musí se dobrovolně podrobit duchovní autoritě. Stavovská společnost si vybojuje daleko vyšší, samostatnější a hlubší duchovno, než toho byl schopna kapitalistická barbarská doba. Na této skále vybuduje genius budoucnosti svoji církev.

Transformace kapitalistické společnosti ve společnost stavovskou.

Spann uvažuje o dvou možnostech změny společenského systému: o pozvolné mírumilovné transformaci, nevylučuje však náhlé přebudování. Nepoužívá slova revoluce. Na mírumilovném přebudování společnosti by se měly podílet již stávající hospodářské organizace. Na straně zaměstnavatelů to jsou koncerny, kartely, trusty a družstva a na straně zaměstnanců odborové organizace (Gewerkvereine, Gewerkschaften). Zaměstnavatelské svazy by tvořily samosprávnou korporaci společně se svazy zaměstnanců, kterou Spann nazývá hospodářský stavovský dům (Wirtschaftliches Ständehaus). Toto grémium, nadané výsostnými právy (např. pracovní právo,) by bylo základem pro vrcholnou hospodářskou korporaci (Wirtschaft als Gesamtstand), která by byla stavovsky organizovaná podle profesí. Měla by funkci hospodářského parlamentu, jehož předností proti parlamentům liberálně kapitalistické společnosti by byla profesionální kompetence stavovských zástupců, kteří z vlastní pracovní zkušenosti vědí, o čem jednají. Vůdcové jednotlivých cechů, zastupující hospodářské a politické zájmy svých skupin by nebyli voleni nevzdělanými masami. Kompetentní hierarchie by byla zajištěna výběrem znalců z vlastních řad, kteří se nemusí soustředit na volební kampaně, nýbrž se mohou věnovat tvořivým organizačním úkolům. Politické strany v dnešním slova smyslu by ve stavovském státě ztratily svoji existenční oprávněnost, byly by nahrazeny stranami odborných zájmů (Sachparteien). Je samozřejmé, že hospodářská samospráva jako celek by byla kontrolována shora pod státním dohledem, jemuž by příslušelo veto v případech, ve kterých by to bylo zapotřebí.

Pro případnou násilnou změnu společnosti, by byl způsob převzetí moci odvislý od vlastností osob, které převrat provádějí, a od osobnosti jejich vůdce. Kruh vůdců, který Spann nazývá státní radou (Staatsrat) by nahradil stávající parlament – nebo v případě formálního funkčního pokračování parlamentu – by mu byla tato rada nadřazena. Státonosná rada a její vůdce musí v každém případě mít rozhodující slovo. Vůdcovský princip je ve Spannových textech všudypřítomný.

6. Závěr

Učení Othmara Spanna bylo v předválečné Československé republice ideologií úzkého kruhu sudetoněmeckých intelektuálů, soustředěných v Kameradschaftsbundu für volks-und sozialpolitische Bildung, pracujících konspirativně (mnohdy systémem druhého muže) v klíčových postaveních sudetoněmecké hospodářské a politické struktury. Složitá materie Spannovy nauky o stavovském státě předpokládala určitou intelektuální úroveň a znalosti v oboru filozofie, sociologie a ekonomie a proto byla ve své teoretické formě mimo dosah a zájem široké voličské masy. V populární formě, byla národovecká (völkisch) myšlenka sudetoněmeckému voličstvu předkládána, mnohdy jako mimikry, v masovém tělocvičném hnutí (Deutscher Turnverband DTV) jako snaha o sebeurčení i když existovaly radikální proudy, uvažující o připojeni sudetoněmeckých oblastí k Říši. Konrad Henlein přeorganizoval DTV v účinný nátlakový politický instrument německé Volksgemeinschaft uplatněním vůdcovského principu, ve kterém nadále platil tradiční árijský paragraf z doby Georga von Schönerera z roku 1885, který ovšem nebyl totožný s vražedným rasistickým antisemitismem nacistů.

Cílem spannovské ideologie bylo přebudování stávající kapitalisticko-liberární demokracie ve stavovský stát ve střední Evropě, to jest v oblastech, kam zasahovala německá kultura, především v Rakousku a v českých zemích. Spann usiloval též o zrušení následků versailleské mírové smlouvy.

Nosným pilířem Spannovy ideologie bylo katolické sociální učení spojené s vizí německé kulturní nadřazenosti. Spannovým vzorem pro stavovský stát byla nostalgická představa středověké Svaté říše římské s německou nadvládou nad neněmeckými národy, které měly mít postavení vazalů. Německý národ je důrazně představován v roli zachránce západoevropské kultury. Spann zdůrazňuje německou specifickou kulturní odlišnost (mystičnost, neoromantismus, filozofickou hloubku) od ostatních (povrchních) západoevropských kultur, zejména od francouzské, formované francouzskou revolucí.

Ideologům Kameradschaftsbundu nešlo primérně o připojení sudetoněmeckých oblastí k Říši, jejich cílem bylo hospodářské a kulturní ovládnutí středoevropského a jihovýchodoevropského prostoru německým elementem bez použití vojenské síly a územních okupací. Bylo jim vcelku lhostejné v jakých státních hranicích se stavovský stát pod německou hegemonií vyvine. V tom se výrazně odlišovali od národních socialistů.

Vnitrostranické rozepře v Sudetendeutsche Partei mezi skalními přívrženci Spannovy nauky a nacionálními socialisty nebyly masou sudetoněmeckých voličů v jejich jemných ideologických nuancích vnímány. Ve své teoretické formě nemohl spannismus pro svoji intelektuální náročnost konkurovat primitivnímu nacionálně socialistickému rasismu a proto jím byl v politické praxi doslova přehlušen. Přehlušen byl i v české historiografii, neboť jen málo poválečných prací (Václav Kural: Konflikt místo společenství,Věra Olivová: Kameradschftsbund a Emil Hruška: Sudetoněmecké kapitoly) se zabývají ideologickou stránkou spannismu a jeho národoveckými (völkisch) nároky.

Nejnovější práce, která se zmiňuje o spannismu je v roce 2009 vydaná kniha Ladislava J. Berana Odepřená integrace, analyzující politologickou metodou příčiny nezdařeného soužití Čechů a Němců v předválečném Československu. Beran studuje interakce mezi nadřazeným vládnoucím centralistickým československým systémem a subsystémem sudetoněmeckým. Vyjmenovává faktory nevstřícné politiky československého státu (definovaného jako stát národní, snažícího se o českou reconquistu sudetoněmeckého území), které vedly k oslabování sudetoněmecké demokracie a tím i integraci a jako konečné řešení vedly k připojení sudetoněmeckých oblastí k Říši. Beran mapuje sudetoněmeckou politickou scénu, její politické proudy a stranický systém. Spannovský Kameradschaftsbund, který byl intelektuální buňkou sudetoněmeckého hnutí je Beranem představován jako konkurenční ideologie, ne li protiklad nacismu, i když není zastírán jeho antidemokratický duch a snaha o německou hegemonii ve střední Evropě.

Beranova práce přináší inovativní politologickou metodou nové aspekty k posuzování sudetoněmecké politiky a snahu o odemocionalizování stále ještě bolavého údobí moderních českých dějin. O kontaktech Othmara Spanna a členů jeho rodiny s nacistickými představiteli jakož i o jeho taktickém kolísání ve vztahu k nacistům se Ladislav J. Beran zmiňuje jen marginálně. Cíle a silný národovecký náboj Spannova učení mohou být zainteresovanému čtenáři zprostředkovány jen autentickými citáty. Tomu se Beran vyhnul. Byla to právě Beranova kniha, která přivedla autora tohoto eseje ad fontes Spannovy ideologie s cílem Beranovu práci doplnit.

Na základě originálních textů a citátů si dává předložený esej za úkol připomenout zasuté utopické učení Othmara Spanna, politického guru, který sám sebe chápal jako genia, schopného ovlivnit Adolfa Hitlera a jeho přívržence a získat je pro svoji vizi stavovského státu, formovaného německou kulturní hegemonií. Aby dosáhl svého cíle neváhal Spann politicky lavírovat a jako Faust prodávat svého ducha ďáblu, což skončilo jeho osobní katastrofou.

Obětí politického lavírování s nacionálními socialisty nebyl jen sám velký mistr, lavírovali i jeho žáci, což Ferdinand Seibt charakterizoval jako „bratrské spory ve velkoněmeckém domě při zásadním uctíváním osoby Adolfa Hitlera.”.

Spannismus jako ideologie sudetoněmecké elity nebyl kompatibilní s československým (národnostně neřešeným a nevyřešeným) parlamentárním systémem. Nepřispíval svým programem k stabilizaci etnických problémů multinacionálního nacionálního státu a integraci jeho menšin. Bohužel musíme konstatovat, že v tehdejší střední Evropě padaly nacionalistické kosy na nacionalistické kameny.

Oproti nacionálně socialistické ideologii, která se v Německu uplatnila jako státotvorná síla, nepřekročil utopický spannismus stadium filozofické a sociologické teorie. V politické praxi dal impulsy rakouskému austrofašismu Engelberta Dollfuße a Kurta Schuschnigga v létech 1933–1938. Některé elementy lze nalézt též ve fašistických (korporativních) státních modelech Benita Mussoliniho, Francisca Franca a Antonia de Oliveiry Salazara.

Přisuzování a klasifikace politických pochybení není tématem tohoto eseje.

*) Zde se Seibt mýlí. Tendence Heim ins Reich je doložena prvně 15. 09. 1938, neexistuje žádný dokument nebo svědectví, že by se do té doby vedení SdP připojením k říši zaobíralo - pozn. red. CS-magazínu.

**) V českém vydání zkrácena o dvě kapitoly z pěti, z toho o jednu veledůležitou - pozn. red. CS-magazínu.)

Použitá literatura

Ke genezi pojmů Sudety, sudetští Němci jsou předloženy prameny 1, 2:

1. Roland J. Hoffmann: Zur Rezeption des Begriffes der Sudeten montes im Zeitalter des Humanismus und der Reformation, S. 73-184, Jahrbuch für sudetendeutsche Museen und Archive 1993 – 1994, Sudetendeutsches Archiv München 1994 ISBN 3-930626-04-7

2. Václav Chyský: Odepřená integrace, Rozprava inspirovaná knihou Ladislava J. Berana “ Odepřená integrace” Střední Evropa , ročník 22, č. 132, s. 93; Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, ISSN 0862- 691X , Index 47 407

3. Václav Kural: Konflikt místo společenství. Česi a Němci v československém státě 1918-1939, s. 145-164, ve s Ústavem mezinárodních vztahů, Praha 1993, ISBN80-901431-3-X

4. Věra Olivová: Kamaradschaftsbund. Československé dějiny. s. 237-2 86, Sborník 60 let profesora Husy

5. Ladislav Josef Beran: Odepřená integrace. Systémová analýza sudetoněmecké politiky v Československé republice 1918-1939, s. 269-271, 274-275 Nakladatelství Pulchra ISBN 978-80-87377 -02-4

6. Emil Hruška: Sudetendeutsche Kapitel. Studie zu Ursprung und Entwicklung der sudetendeutschen Anschlussbewegung. Česky: Sudetoněmecké kapitoly, BMSS – nakladatelství, ISBN 978-80-86140-49-0

7. Diana Mašková: Model státu v Platonově dialogu Charmidés v reflexi stavovského konceptu Othmara Spanna. Bakalářská práce, Universita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, Institut politických studijní, rok 2010

8. Jörg K. Hoensch: Geschichte Böhmens. Von der slavischen Landnahme bid ins 20. Jahrhundert. S. 426- 428, C. H. Beck, München 1987 ISBN3-406-32312X

9. Henning Hahn: Bohemistik, Sudetendeutsche Geschichte, www.Bohemistik.de, Biographische Skizzen

10. Ronald M. Smelser: Das Sudetenproblem und das Dritte Reich 1933-1938, Kapitoly Deutsche Volkstumsorganizationen im Reich a Sudetendeutsche Volkstumsorganizationen ss. 19-43, Oldenburg Verlag GmbH, München 1980, ISBN3-486-48581-4

11. Henning Hahn: Bohemistik, www. Bohemistik.de, Biographische Skizzen

12. Václav Kural a kolektiv: Studie o sudetoněmecké otázce, Praha 1996, 218- 227

13. Wenzel Jaksch: Europas Weg nach Potsdam, Schuld und Schicksal im Donauraum, první vydání 1958, F. A. Herbig Verlagsbuchhandlung München, ISBN 3 7844-2304-3

14. Václav Chyský: Jak rozptýlit půlstoletou mlhu kolem Wenzla Jaksche? Lidové noviny, 19. ledna 1995

15. Václav Kural: Konflikt místo společenství s. 117

16. Emil Hruška: Sudetoněmecké kapitoly

17 Ronald M. Smelser: Das Sudetenproblem und das Dritte Reich s. 220,

18. Jörg Osterloh: Die Sudetendeutschen und Hitler: Einsicht, Forschung und Vermittlung, citát F. Seibta

19. Ferdinand Seibt: Unterwegs nach München. Zur Formierung nationalsozialistischer Perspektiven unter den Deutschen in der Tschechoslovakei 1930-1938. In: Der Nationalsozialismus: Studien zur Ideologie und Herrschaft: Hrsg. Wolfgang Benz, Wolfgang Benz, Hans Buchheim und Hans Mommsen. Frankfurt/Main 1993, 133-152

20. John Joseph Haag: Othmar Spann and the Politics of Totality. Corporativism in Theory and Practice. A Thesis Submitted in Partial Fulfillment of the Requirements for the Degree of Doctor of Philosophy ss. 11-12, 51-63 , Rice University , Houston, Texas, May, 1969

21. John Joseph Haag: Othmar Spann and the politics of Totality s. 154-155

22. Vom Wesen des Volkstums. Was ist deutsch? Böhmerland-Verlag, Eger und Leipzig 1922, Zweite verbesserte Auflage. Původně přednáška přednesená v Brně v březnu 1920

23. Adolf Hitler: Mein Kampf, Zentralverlag der NDSAP; München 1939, 434-443 Auflage, ss. 428, 317, 322

24. Othmar Spann: Vom Wesen des Volkstums s.5,6

25. Othmar Spann . Vom Wesen des Volkstums s. 8-9

26. John Joseph Haag: Othmar Spann and the Politics of Totality s.93

27. Othmar Spann: Vom Wesen des Volkstums s. 18-19

28. Othmar Spann: Vom Wesen des Volkstums s. 11

29: Othmar Spann. Der wahre Staat: Othmar Spann: Vorlesungen über Abbruch und Neubau der Gesellschaft, Dritte, neu durchgesehene Auflage Verlag von Gustav Fischer in Jena, 1931, s. 78

30. Dieter Borchmeyer: Variationen eines Themas von Schiller über Wagner zu Thomas Mann. Manuskript eines Vortrages, SWR Fernsehen Tele-Akademie 22. 11. 2009, siehe Sammelband: Was ist deutsch; Aspekte zum Verständnis einer grübelnden Nation, Tagung im Germanischen Nationalmuseum am 20. und 21. Oktober 2005.

31. Othmar Spann: Zur Soziologie und Philosophie des Krieges, Vortrag gehalten am 30. Nov. 1912 im Verein deutsch völkischer Akademiker zu Brünn

32. Diana Mašková: Model státu v Platonově dialogu Charmidé, s. 40

33. Diana Mašková Model státu v Platonově dialogu Charmidés, s. 32

34. Othmar Spann: Der wahre Staat, s. 117

Zpátky