Listopad 2010

Konec zlatého deště

Roman Krištof

Co nastane po období zlatého deště, jak nazývají Vietnamci časy svého obchodního rozjezdu let devadesátých a kde se rodí kriminální činnost spojená dnes s vietnamskou komunitou? Tržnice lemující české pohraničí se vyprazdňují. Vietnamští trhovci opouštějí stánky a stěhují se do kamenných obchodů, večerek, restaurací, manikúr, pedikúr a kadeřnictví. Po dvaceti letech se ze stánkařů etablovala majetná podnikatelská vrstva. Zároveň, v současném období krize, někdy zvané finanční, jindy hospodářská, vznikl z poslední vlny vietnamských imigrantů dříve nevídaný nájemní proletariát.

Režisér Martin Ryšavý získal letos v červnu Cenu Pavla Kouteckého za dokument Země snů pojednávající o zoufalé situaci vietnamských zaměstnanců z poslední migrační vlny. Ti byli vylákáni zprostředkovateli za nereálnými výdělky a stávají se cílem pracovního vykořisťování při nekonečných šichtách v montovnách nebo, hůře, v ilegálních výrobnách cigaret a pěstírnách konopí.

Než česká ambasáda dostala koncem roku 2008 příkaz omezit vydávání víz, přijíždělo do Česka v průměru deset Vietnamců denně. Poslední migrační vlna (přibližně od roku 1998), o které je Ryšavého film, dosahuje dvaceti tisíc lidí ochotných tvrdě pracovat. Každý z nich se doma zprostředkovatelům zadluží v průměru dvanácti tisíci amerických dolarů, z toho tři tisíce jdou – za různé poplatky a povolení – na účet vietnamskému státu, shodují se odborníci na migraci. To je (nejen) pro chudé rolníky z rýžových polí hodně. Dluh činí z nově příchozích nevolníky vnitřních struktur vietnamského migračního byznysu, jehož čistý zisk je jen při příchodu do České republiky asi deset tisíc dolarů za hlavu. „Je to státem organizovaný zločin, řešení je na vietnamské straně. Ta však zájem na nápravě nemá. Na víc než rok starou výzvu o jednání vietnamská vláda nereagovala. My můžeme jenom utáhnout vízový kohoutek,“ vysvětluje vysoký státní úředník. Jmenován být nechce, obává se nátlaku organizátorů tohoto migračního byznysu.

Kořeny vietnamského nelegálního podnikání sahají do sklonku osmdesátých let. Tehdy pracovaly v Československu v rámci mezivládních dohod desetitisíce vietnamských dělníků. Ti podnikavější z nich začali načerno vyrábět padělky žádaných džínsů a oblečení z materiálu textilek, ve kterých byli nasazeni. Úspěch byl enormní. Brzo se k podnikání přidala vietnamská ambasáda. K textilu přibylo digizboží – tolik žádané digitální hodinky – a na starém ruzyňském letišti, jinak používaném pro vítání soudružských návštěv ze zahraničí, přistávala pod diplomatickým krytím letadla naložená asijskými výrobky, které se záhy a bez proclení objevily na černém trhu.

Po roce 1989 u nás poslední turnusy vietnamských dělníků zůstaly a proměnily se ve stánkaře. Do Česka (ale i na Slovensko) se navíc stáhla většina Vietnamců z východního Německa, Polska a Maďarska. Začaly vznikat obrovské tržnice, z nichž se stal svět sám pro sebe. Jejich fungování je od počátku založeno na organizovaných skupinách zařizujících dich vu hai quan, volně přeloženo „službu k proclení“. Tyto skupiny vyrábějí falešné faktury ke zboží dováženému z Asie. Takto padělané faktury podhodnocují zboží až o 90 procent oproti skutečné ceně. Tomu odpovídá minimální výše celního poplatku.

U „služby k proclení“ si vietnamský obchodník objedná kontejnery zboží, „služba“ mu je dodá a složí již „proclené“ v některé z obřích tržnic, kde je zboží vyloženo a distribuováno do celé Evropské unie. Jeho původ je prakticky nedohledatelný. Faktury jsou vystaveny na fiktivní firmy (většinou s. r. o.), jejichž majitelé zpravidla nepobývají v České republice.

V tuzemsku dnes působí několik desítek těchto „služeb“ (organizovaných skupin), které spolupracují také s čínskými obchodníky u nás i v sousedních zemích. Publikace Ústavu mezinárodních vztahů z loňského roku uvádí, že osoby, jež zprostředkovávají tyto služby, „mají značné zisky, bohatnou a rozšiřují sféry svého vlivu“. „Nejedná se jen o následné investice do legální ekonomiky, ale i získávání kontaktů a vlivu v prostředí společenských a politických elit. (…) Systém těží z toho, že velká řada institucí dohledu neplní svoji roli. (…) Činnost stínových firem je umožňována i nedůsledností ze strany správce daně. Finanční úřady takovéto firmy pouze označí za nekontaktní. Zřídkakdy pak dávají rejstříkovému soudu podnět k výmazu firmy.“

Podle v Česku usazených Vietnamců přišlo všechno zlé, co se s Vietnamci pojí, z Německa, Holandska, Severní Ameriky a Skandinávie. Jde hlavně o pěstírny marihuany a dealerství drog. Částečně jim dávají za pravdu i policejní specialisté. Jiří Ištvaník a Petr Buřič z chebského speciálního policejního týmu Egger potvrzují, že důkladnost německé policie vyštípala členy tamních vietnamských gangů do Česka. „Dokážou měnit identitu koupí dokladů od Vietnamců odjíždějících domů. Stejně je to s řidičáky, jeden udělá jízdy pro dvacet dalších.“

Vietnamští delikventi často k legalizaci svého pobytu v ČR používají romskou komunitu. Dochází k aranžovaným sňatkům i uznání otcovství. Kriminalisté přiznávají, že tyto sňatky jsou přes zjevnou účelovost těžko postižitelné. „Nějak spolu žijí, mají děti…“ glosují nový antropologický typ vznikající z multikulturního soužití.

Některé Romy a Vietnamce spojují i další aktivity. Vietnamští provozovatelé heren jsou na Chebsku téměř výhradními dealery drog pro Romy (ale nejen je) a naopak Romy využívá vietnamské podsvětí k příležitostným kriminálním aktivitám. V žádném případě však nejde o rovnoprávný vztah. Svědčí o tom vietnamské označení pro Romy – moi. Jde o termín užívaný ve středním Vietnamu pro příslušníky horských etnických menšin, které vietnamská společnost považuje za zaostalé a barbarské.

Jak vypadá distribuce drog v praxi? „Po léta máme vždy jednoho vietnamského klienta, každý rok je to ale někdo jiný,“ vypravuje Markéta z chebského sdružení Kotec, které poskytuje zdravotně-sociální služby drogově závislým. „Přijde a vymění třeba tři sta buchen (stříkaček). Můžeme jen odhadovat, pro kolik lidí. Každopádně Vietnamci pak prodávají ve svých hernách čistou buchnu za padesát korun.“ Že k buchně-stříkačce přidají i dávku narkotika, je celkem samozřejmé.

Posledním trendem vietnamských zprostředkovatelských agentur je podle zdrojů pražské mise Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) zařizování studentských víz. Zprostředkovatelé přihlásí nově příchozí Vietnamce na soukromé střední nebo vysoké školy. Noví „studenti“ jsou ve skutečnosti okamžitě vrženi do koloběhu vydělávání peněz v různorodých oborech. A když je školy vyhodí, většinou o tom ani neví. Neuvědomí si pak ani to, že jim narůstá dluh na povinném zdravotním a sociálním pojištění. A s dluhem přirozeně roste také závislost na zprostředkovatelích. Falešní studenti se stávají vhodnými rekruty na místa „zahradníků“ v pěstírnách marihuany či profesi bo doi, tedy žoldáků pro špinavou práci. „Trvale najaté skupiny bo doi se převážně zabývají ochranou majetku bohatých a vlivných vietnamských podnikatelů, bdí nad pořádkem v tržnicích a dohlížejí zde na řádné odvody nájemného,“ uvádí se v již citované publikaci.

Jejím spoluautorem je Filip Kraus, bývalý detektiv policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, který se věnoval právě asijské migraci. Jeho příběh může sloužit jako ilustrace vlivu a moci, kterou organizovaný zločin vietnamské komunity může nabýt.

Krausův bývalý nadřízený Hynek Vlas dnes říká: „Jako jediný uměl vietnamsky tak, že opravoval tlumočníky. Při vyšetřování případu obchodníka s nudlovými polévkami Kiena Pham Trunga na něj ušili boudu. Na jeho jméno založili konto v Libanonu a z něj pak platebními kartami vytahovali peníze. Krause začala vyšetřovat Inspekce ministra vnitra, konkrétně jistý Richard Klimša. Jenže my jsme měli ty Vietnamce napíchnutý a v odposleších jsme slyšeli, jak Klimšu instruují, aby jim dodal seznamy našich vietnamských tlumočníků. A představte si, den nato se dostaví inspektor Klimša a požaduje tlumočnický seznam. Měli jsme ho. Inspekce začala Klimšu vyšetřovat, ale případ šel nakonec do ztracena.“

Filip Kraus odešel od policie v roce 2008 s dalšími asi 250 příslušníky Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a jeho někdejší nadřízený Hynek Vlas teď opakuje mediálně propíranou historii – nebo spíš její interpretaci – o tom, jak se útvar rozpadl. „Odešli jsme společně s Kubicem, poté co se nás vedení vnitra snažilo vyštípat. Kubicemu dávali jednu nesmyslnou důtku za druhou. Raději se dohodl na odchodu. Útvar tak ztratil paměť.“

Ekonomika vietnamské diaspory je takřka výhradně hotovostní. Objem peněz převáděných každý rok z České republiky do Vietnamu dosahuje šesti miliard korun (jde o průměr z let 2005–07). Oficiálně. Sem patří výdělky drobných vietnamských stánkařů a dělníků, kteří posílají svoje peníze rodinám po příbuzných nebo v případě nutnosti prostřednictvím společnosti Western Union.

Dalších pět miliard korun odtéká do Vietnamu různými neoficiálními kanály – jde o zisky z nelegální a nezdaněné činnosti. „Několikrát jsme kurýrům zabavili kufry, v nichž byly desítky milionů korun. Většinou to bylo na letištích. Dali jsme například tip Němcům, ti kurýra zadrželi ve Frankfurtu a pak jsme se dohadovali, komu vlastně zajištěné peníze patří,“ vypravuje Hynek Vlas.

Potřeba tak riskantního transferu hotovosti vyplynula z faktu, že tradiční způsob vývozu peněz (tzv. chuyen lien, v arabských zemích označovaný jako systém hawala) nestačil pokrýt vzrůstající objem byznysu. Zjednodušeně řečeno: ve Vietnamu nebylo k dispozici tolik hotovosti, kolik se v Čechách a na Moravě vydělalo.

Na pětimiliardovém objemu nelegálních plateb, které putují zpět do Vietnamu, se snaží přiživit i některé bankovní společnosti. Občas se tak objevují nabídky různých internetových bank. A některé z velkých policejních razií z poslední doby jsou spojovány právě s transfery peněz do Asie.

V říjnu 2008 vtrhla jednotka protikorupční policie do směnárny Aktiv Change v centru Prahy s tím, že její majitelé vyprali během let 2005 až 2008 nejméně 5,3 miliardy korun směřujících do Vietnamu a Číny. Vyšetřování šlo i tentokrát do ztracena. Policie údajně chybila.

Jak je vlastně vietnamská komunita organizovaná? V každém českém městě stojí v jejím pozadí jeden respektovaný muž zvaný bac (strýček). Jeho autoritu neutváří jen majetek, ale především schopnost ovládat síť správců tržnic a lidí se styky ve státní správě, eventuálně na vietnamské ambasádě. Je to „strýček“, kdo nově příchozím přiděluje místa k podnikání. A v případě sporů uvnitř komunity má neformální moc rozhodnout. Většinou stačí domluva, pokud ne, nastupují zlí hoši bo doi.

Vietnamská komunita tak vlastně do Česka přemístila způsob výkonu moci a uspořádání společnosti po staletí praktikované na vietnamském venkově. I tam má každá vesnice svého „strýčka“, jehož autorita určuje a stírá hranice mezi legálním a nelegálním. Čas ale ukáže, jestli budou moc těchto „strýčků“ respektovat i nové generace „banánových dětí“, které se v České republice již narodily.

Na tři miliony „zámořských Vietnamců“ žijí prakticky po celém světě. V Evropě nejvíce ve Francii, své bývalé koloniální mocnosti (250 tisíc). V USA je to 1,5 milionu lidí, většinou potomků uprchlíků z jižního Vietnamu (boat people). Ti jsou i jádrem vietnamských menšin v západní Evropě, Kanadě a Austrálii. V bývalém východním bloku jsou zastoupeni především „trhovci“ ze severního Vietnamu (v Rusku na 150 tisíc). Vlajkovou lodí vietnamské migrace ve střední Evropě se však stala Česká republika. Jedině v ní vytlačili Číňany, vůči nimž jsou jinde v podřízeném postavení. „Chceme se jednou vrátit,“ říká Le Anh Phong, který u nás žije od roku 1982. Je obchodníkem a soudním tlumočníkem. Ani on nemá zájem o získání českého občanství, trvalý pobyt mu jako většině Vietnamců stačí. „Ani duchové tu nezůstanou. Ti, kdo tu umřou, jsou převáženi domů za předky. Vietnamské hřbitovy ani hroby v Česku nenajdete.“ Další generace vietnamských imigrantů tento názor přehodnocují. Říká se jim banánové děti. Navrch žlutí, uvnitř bílí. Chodí do českých škol a zejména trhovci si vzhledem ke své vytíženosti (pracují deset až dvanáct hodin denně) pořizují paní na hlídání, od nichž se děti naučí skvěle česky. Za svůj mateřský jazyk pak tyto děti považují češtinu. Někdy dokonce neumějí vietnamsky ani číst a psát.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)