Listopad 2010

Patříme na Západ

Vladimír Kučera

Přivedl nás tam sv. Václav, i když to nebylo zadarmo.

Vysněný Západ rozhodně bratrsky nečekal, až se před námi všechno urovná. Vstoupil vcelku přirozeně a logicky na trhy, které se pádem bolševismu a našimi následnými zmatky otevřely. Obchod je často (většinou) nad politikou. Diskuse okolo sv. Václava, patrona českého státu, včetně té parlamentní, při níž byl před lety schvalován zákon o 28. září jako svátku české státnosti, zpravidla sklouznou na stupidní rozpravu o tom, jak to bylo s pověstnými sto dvaceti voly a pěti sty stříbrnými hřivnami. Ty prý Václav coby zdejší kníže odesílal císaři římské říše.

Je to v nás vryto hluboce, vždyť například za komunistů zpíval Jaromír Nohavica, že „sto dvacet párů volů míří do Němec, kyrilié, kyrilijá...“ Chtěl tím vyjádřit odpor ke zdejšímu dobovému poddanství. Otázka je, zda to tvrzení je ke knížeti Václavovi spravedlivé, jestli skutečně vojvoda české země Jindřichu Ptáčníkovi dobytčata a drahé kovy odváděl. A pokud by historici nezvratně zjistili, že ano, pak je třeba dodat, že podobný tribut, tzv. daň za mír, byl běžnou součástí tehdejších mezinárodních vztahů. Hovořit v této souvislosti o „zaprodanosti Němcům“ či o zbabělosti je nehistoricky zpozdilé. Předvěký poplatek lze sotva srovnávat kupříkladu s nedávným vydrancováním místního uranu ve jménu československo-sovětského přátelství. Vykleštění býčci a praplatidla byli cenou za státnost; smolinec, uloupený pomocí otrocké práce politických vězňů, výrazem naprostého poddanství.

Svatováclavská tradice je ovšem také vykládána jako základ českého ukotvení v západní větvi křesťanské civilizace. Velkolepá a úctyhodná cyrilometodějská mise se zasloužila o pokřesťanštění zdejšího lidu. Dlouhodobé historické kulturní směřování českého státu však mířilo na univerzalistický Západ. Odtud se tvořila nejen naše tradice víry, ale také ideové a politické postoje i společenské normy. Včetně vztahu člověka a společnosti k tomu, co dnes známe pod pojmem lidská práva. S neustálou výstrahou, jak i toto společenství dokáže s těmito hodnotami zatočit -jen připomeňme zvrhlost nacismu. Nicméně ve fundamentálních rysech jsme zformováni právě Západem. V dobrém i zlém.

Bezesporu tedy patříme k tomu, čemu se říká západní kultura. Bylo by těžké nalézt argumenty proti. Někdejší obrozenecké rusofilství, vrcholící úsměvnými touhami některých českých politiků po tom, abychom se stali součástí východní carské říše, bylo spíše průvodním znakem touhy po emancipaci vůči německému elementu v habsburském mocnářství. A pozdější „bratrství na věčné časy“ s východním impériem pak důsledkem imperialistické rozpínavosti Moskvy a politické nedostačivosti a malé předvídavosti Západu a našich elit.

V roce 1989 všechno vypadalo tak, že se konečně naše západní zakotvenost začne uplatňovat. Stali jsme se členy všemožných organizací, které sdružují státy a občany, jimž jsou vlastní znaky západního myšlení a způsobu života. S nadšením jsme to přijímali. Zdálo se, že vše půjde jaksi samo. Zádrhele, které se při zdánlivě přirozeném začlenění mezi ty, „mezi které přece neodvratně patříme“, začaly objevovat, jsme vnímali více jako problémy s našimi návyky ze „špatných starých dob“. Jenomže časem jsme zjistili, že drhnutí našeho znovuzápadnictví je hlubší, než jsme čekali.

Brzd je mnoho. Jistě, ta nejzásadnější a nejzákladnější je, že jsme velmi zaostali. Ekonomicky, politicky i sociálně. Oněch čtyřicet let „zvláštností“ minulého režimu je zdánlivě historicky pouhý záblesk, ale ve skutečnosti to je vzdálenost světelných let. Ztráta všech přirozených a zažitých kontaktů a návyků se musela projevit.

Ale také: vysněný Západ rozhodně bratrsky nečekal, až se před námi všechno urovná. Vstoupil vcelku přirozeně a logicky na trhy, které se pádem bolševismu a našimi následnými zmatky otevřely. Nabízí víc a lepší než my. Nemá historické a politické zábrany. Obchod je často (většinou) nad politikou. Známe to: peníze jsou zpravidla až na prvním místě. Pohleďme kupříkladu na plynovodnou vstřícnost Německa vůči Rusku. Nejspíš i my máme právě na východních pláních stále ekonomické škvíry, kudy se uchytit a jak se hospodářsky vzmoci. Kšeftovat asi jde nejlépe tam. Jenomže nedávná zkušenost varuje. A mnohé způsoby v ruské politice navíc naznačují, že by se její představitelé mocensky rádi obchodnickým oknem vrátili do míst, z nichž vojenskými dveřmi odešli. Sotva u nich očekávat, že by se to obešlo bez touhy po vztazích jiných než pouze ekonomických.

28. září je nejenom svátkem české státnosti. Je také připomenutím si našeho hodnotového začlenění. Ale jak se svou západní příslušností zacházet, když Západ je velmi věcný a rozhodně ne charitativní a Východem si oprávněně nejsme jistí? Čekají nás v budoucnu asi tributy na všechny možné strany. Podstatné je, aby to byly daně za mír a za státnost, jako tomu je v dědictví svatováclavských legend, a ne znak poddanství, ba poroby, jak jsme si to dlouho vysvětlovali.

(MF DNES)