Listopad 2010

Dnes je svět jinde

Silvie Lauder

S historikem práva Janem Kuklíkem o válečných reparacích. Je to tak dávná minulost, že leckoho překvapilo, když teď opět vystrčila hlavu. Německo mohlo teprve před pár dny prohlásit, že se vypořádalo s dluhy a reparacemi za první světovou válku. Bližší pohled na „pokuty“ za rozpoutané a prohrané války ukazuje, že v tomto mimořádně komplikovaném světě prostě běží čas úplně jinak, než jsme zvyklí.

Co přesně se nyní pro Německo uzavřelo? A proč až po devadesáti letech?

Německo splatilo poslední část dluhu, který byl dohodnut a vyčíslen v roce 1953 na konferenci v Londýně. Dohodu tehdy uzavřely Spojené státy, Velká Británie a Francie, a poté i další státy na jedné straně a Spolková republika Německo na straně druhé. Důležitá byla zvláštní klauzule, podle níž měla být určitá část dluhu splacena až po opětovném sjednocení Německa. Čas pro poslední splátky tedy nastal až v roce 1990, kdy se Německo sjednotilo, a dluhopisy, které byly na základě nových dohod z roku 1990 vydány, měly poslední splátku právě letos. Proto to celé trvalo tak dlouho.

Mluví se výhradně o válečných reparacích z první světové války. Šlo skutečně pouze o ně?

Je to složitější. Německo vydalo ve dvacátých a třicátých letech státní dluhopisy, jimiž zamýšlelo financovat nejen reparace, ale i americké půjčky z let 1924 a 1929, které tehdy Němci použili na rekonstrukci hospodářství. Šlo tedy i o tyto další dluhy. Další problém přestavovala astronomická výše reparací.

Dá se říci, kolik přesně to bylo a jak se to postupem času přepočítávalo?

Přesně to říci nelze. Reparace byly jednak finanční, a to bylo v tehdejší měně podle odhadů asi 267 miliard zlatých marek (obsah zlata je důležitý, na další měny se to pak přepočítávalo právě podle něj). Platilo se ale třeba i dodávkami surovin. Kolik bylo splaceno a kolik ještě zbývalo, bylo tedy nesmírně obtížné vyčíslit. Konalo se kvůli tomu několik mezinárodních konferencí. A navíc se situace stále proměňovala. Některé státy, mezi nimi Československo, se nároků na rekvizici německého majetku vzdaly a už mezi válkami se dluh snížil. Po vypuknutí hospodářské krize umožnily USA Německu, aby splátky pozastavilo. Po nástupu Hitlera se s platbami přestalo úplně. A pak na zmiňované londýnské konferenci v padesátých letech zase USA Německu odpustily téměř 70 procent dluhu, Francie a Velká Británie asi čtvrtinu.

Jak do toho zasáhla druhá světová válka? Co se stalo s německým dluhem po dalším prohraném konfliktu?

Tady je třeba odlišit reparace, které dostával Sovětský svaz (a Polsko - pozn. red. CS-magazínu) od těch pro Francii, Velkou Británii a USA. V roce 1946 se na konferenci v Paříži dohodlo, že ze západních okupačních pásem budou spláceny reparace nejen státům protihitlerovské koalice, ale i dalším zemím, včetně Československa. Po pádu železné opony se západní státy snažily s tehdejší SRN dohodnout, aby ji nezatížily enormními dluhy. Část reparací byla splacena, ale větší díl byl nakonec odsunut na neurčito a dodnes to nebylo zcela dořešeno. (Tázaný neodpovídá na otázku po reparačních dluzích z 1. světové války, nýbrž z druhé - pozn. red. CS-magazínu.)

Padla většina závazků na Spolkovou republiku, nebo si něco „odneslo“ i východní Německo?

Východní Němci na tom byli naopak mnohem hůř, Sověti jim nic neodpustili. Reparace do Sovětského svazu (a do Polska - pozn. red. CS-magazínu) byly spláceny v daleko větší míře než směrem k západním spojencům.

Z druhé světové války tedy zbývají Německu nějaké resty?

Zbývají jim dost výrazné sumy, které ale byly řešeny různě. Protože po druhé světové válce nebyla uzavřena mírová smlouva (jako byla smlouva z Versailles), Německo to řešilo vlastním zákonodárstvím a odškodňovalo v jednotlivých státech lidi, kteří byli nuceně nasazeni nebo byli v koncentračních táborech. Nicméně teoreticky by některé státy mohly říci, že ještě nemají všechny válečné škody z druhé světové války vyřešeny.

Jak to vypadá v praxi? Před časem se o náhradách mluvilo například v Polsku.

Polsko to používá jako argument. Ale i Česko by to mohlo použít jako nástupce Československa, protože byla splacena velmi malá část přiznaných reparací. (Zde tázaný evidentně neříká pravdu - pozn. red. CS-magazínu.) V našem případě by se vedl spor o to, jestli započítat Benešovými dekrety konfiskovaný německý majetek do reparací, či nikoliv. Po česko-německé deklaraci je to tak, že obě strany by opět mohly říci, že mají ještě nějaké majetkové nároky. To ale samozřejmě není na pořadu dne: otevření této otázky je otevřením Pandořiny skříňky, které nikomu neprospěje.

Trestají se reparacemi státy po válečných konfliktech i dnes? Posledním případem se zdají být miliardy dolarů, které dodnes splácí Irák Kuvajtu za první válku v Zálivu.

Irácké reparace vůči Kuvajtu jsou příkladem odpovědnosti za rozpoutání války. Nicméně je tady řada konfliktů z nedávné minulosti, které nejsou dořešeny. Reparace v klasické podobě jsou spojené s epochou, kdy se války řešily svoláním mezinárodní konference či mírovou dohodu. Dnes je situace i v mezinárodním právu jiná a tyto klasické modely jsou do značné míry minulostí.

(Respekt, www.respekt.cz)