Listopad 2010

Tání politických ledovců

Pavel Máša

O tom, zda bude Arktida prostorem spolupráce, nebo soupeření, rozhodne hlavně Rusko. Minulou středu (15. 09. 2010 - pozn. red. CS-magazínu) se odlomila velká kra od ledovcové bariéry rivality v arktické oblasti. Ruský prezident Dmitrij Medveděv a norský premiér Jens Stoltenberg totiž podepsali průlomovou dohodu o rozdělení hranice v oblasti Barentsova moře, která ukončila čtyřicet let trvající spor. Dohodu umožnil nečekaně vstřícný souhlas Medveděva s tím, že si spornou oblast o rozloze 175 tisíc čtverečních kilometrů rozdělí s Nory na polovinu.

Až do loňského roku mnohé nasvědčovalo spíše tomu, že Rusko chce v prosazování svých územních nároků v Arktidě postupovat silově. Vzhledem k tomu, že jeho hlavními rivaly zde jsou členové NATO (Kanada, Dánsko, Norsko, USA), vzbuzovala ruská „asertivita“ značné obavy. „Již jsme vstoupili do závodů ve zbrojení v Arktidě. Rok 2010 je podobný roku 1935 v Evropě,“ prohlásil počátkem roku Robert Huebert, profesor z univerzity v Calgary a současně poradce kanadské vlády. Ještě v polovině roku se tyto obavy zdály být potvrzovány výroky ruských politiků i generálů. „Rusko má dostatek síly, aby i s použitím vojenských prostředků obhájilo své nároky na arktické přírodní zdroje v případě, že o ně budou usilovat sousední státy,“ prohlásil v červenci první zástupce náčelníka hlavního štábu ruských námořních sil, viceadmirál Oleg Burcev. Nemáme ani návyky, ani lodě Ve vztahu s Norskem, které rovněž posiluje svou vojenskou přítomnost v Arktidě, nyní - jak se zdá -nebudou bojové operace nutné. Důvody, které Medveděva vedly k dohodě, mohou být projevem postupu podle hesla „rozděl a panuj“, spíše se ale zdá, že prezident upřednostnil ekonomické ohledy. Na mořském dně se v Arktidě skrývají značné zásoby ropy a zemního plynu, jejichž využití odsunul přetrvávající spor „k ledu“. A není divu, že z dohody se nyní radují především těžaři.

Na Medveděva mohly zapůsobit i obavy odborníků, že proklamované „strategické zásoby“ v Arktidě budou Rusům k ničemu, protože nejsou s to se k nim dostat. Ředitel ruského Institutu oceánografie Robert Nigmulatin k tomu tvrdí: „Nemáme ani návyky, ani lodě pro těžbu v Arktidě. Rusko dnes vydává na Arktidu méně než na fotbal.“ Návyky i kapacity zato mají západní firmy včetně norských. Tamní státní společnost Statoil již Rusům pomáhá těžit plyn z naleziště Štokman v Barentsově moři a Medveděv by nyní rád viděl i její zapojení do naleziště Prirazlomnoje. Za vlády předchozího prezidenta Vladimira Putina Rusko přitom načas vyloučilo spolupráci se zahraničními partnery právě na Štokmanu.

O tom, že snaha o spolupráci stále ještě naráží na snahu urvat si z koláče arktického surovinového bohatství co největší kus, svědčí i čtvrteční jednání šéfa ruské diplomacie Sergeje Lavrova s kanadským kolegou Lawrencem Cannonem. Kanaďan po něm potvrdil, že dohoda podobná té norské není na cestě. „Uplatňovat právo na naši suverenitu v Arktidě budeme dvěma cestami: masivní přítomností ozbrojených sil, ale také pomocí vědeckých zařízení, která případně dokážou oprávněnost našich nároků,“ potvrdil Cannon dosavadní linii.

V případě rusko-kanadského sporu jde o sousto, jež je podle odhadů až desetkrát větší, než o jaké se nakonec podělili Rusové s Nory. Podstatou sporu je, zda rozsáhlá oblast na obě strany od severního pólu patří Kanadě, Rusům, či Dánsku. Podle Úmluvy OSN o mořském právu z roku 1982 mají přímořské státy právo průmyslově i jinak využívat zónu do vzdálenosti 200 námořních mil (asi 370 kilometrů) od pobřeží. Potíž je v tom, že pokud prokážou, že mořské dno za touto linií neklesá, ale je pokračováním mateřské pevniny, může se „jejich“ zóna notně rozrůst.

Rusové toho využili při podání příslušné žádosti OSN již v roce 2001 s tím, že podmořský masiv Lomonosovův hřbet, který se táhne od ruského souostroví Nová země až téměř ke kanadským břehům, je pokračováním kontinentálního Ruska. O šest let později pak na hřbet na mořském dnu umístili ruskou vlajku, čímž popudili právě Kanadu. „Toto není 15. století. Nemůžete jezdit po světě, zabodávat vlajky a říkat: území je naše,“ rozhořčil se tehdejší ministr zahraničí Peter McKay. Nejde jen o právo těžby z moře, ale i o to, kdo bude kontrolovat lodní dopravu „severozápadní cestou“, která se má stát díky tání ledovců hladce průjezdnou a zkrátí plavbu do Asie až o několik dnů.

Cannon striktní rétoriku nevolí a dává přednost jednání. Nejspíš si uvědomuje, že pro Kanadu je výhodné lavírovat mezi zájmy Ruska a Spojených států, neboť v něčem se shodne s jedním, v jiném s druhým arktickým sousedem. „Zlepšuje se to. Zdá se, že obecně zájem roste,“ konstatoval letos i Cannonův vládní kolega Chuck Strahl. „Není to medvěd (Rusko), ale bobr (Kanada), kdo vylézá ze své jeskyně. Myslím, že vláda premiéra Stephena Harpera se konečně otevřela faktu, že Rusko chce v Arktidě spolupracovat,“ glosoval posun kanadský odborník na mezinárodní právo Michael Byers.

Rusy tak může uspokojovat, že Kanada podobně jako oni hodlá ve sporu vyčkat rozhodnutí OSN, které má padnout do roku 2020. Pokud se ale tání ledovců bude zrychlovat, může „vznítit“ i napětí, jak se obává generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen. Ten si přeje, aby se „fórem“ k řešení sporů stalo právě NATO, což Moskvu popuzuje. A není divu - místo hledání bilaterálních kompromisů tu s Nory, tu s Kanadou by je čekala jednání, kde by se prosazovali především Američané. Ministr Lavrov proto požaduje, aby to bylo přesně naopak a Spojené státy se připojily k úmluvě OSN a respektovaly rozhodnutí Světové organizace.

Ruský aktivista Vadim Treskin, prosazující otevřenou „veřejnou politiku“, tvrdí, že až do 20. století byly hranice na severu neexistujícím pojmem. „Lidé tam mluvili společnou řečí - zvláštní směsí anglických, norských a ruských slov,“ připomíná s tím, že ideálem by byl návrat ke vnímání Arktidy jako společného prostoru. Tak daleko ale tání politických ledovců okolo severního pólu ještě rozhodně nedospělo.

RUSKÉ NÁROKY NA ARKTIDU

Ruští vědci v srpnu 2007 prohlásili, že při sestupu miniponorek Mir 1 a Mir 2 k mořskému dnu pod severním pólem údajně získali důkazy, že oblast Lomonosovova hřbetu, bohatá na ropu a zemní plyn, je pokračováním Sibiřské kontinentální desky. Rusko si proto nárokuje arktické území o rozloze asi 1,2 milionu kilometrů čtverečních. Spolu s Ruskem si na toto území mohou teoreticky činit nárok státy, které s Arktidou hraničí: Kanada, USA, Norsko a Dánsko. Nově podepsaná dohoda o norsko-ruských hranicích u ruského přístavu Murmansku, otevírá po 40 letech sporů nové možnosti pro průzkum těžby ropy a zemního plynu nebo pro rybaření.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)