Listopad 2010

Proč Slované houbaří a v Norsku hnijí křemenáče

Stanislav Mihulka

Kdepak muzikanti nebo zlaté ručičky. Jestli jsou obyvatelé české kotliny v něčem opravdu dobří, tak je to houbaření. Podle některých údajů u nás však na houby vyrazí alespoň jednou za rok skoro tři lidé ze čtyř a nasbírají jich až desítky tisíc tun. Pokud čísla nelžou, tak jsme v tom nejlepší na světě.

Jedna z anglických frází popisuje tuto „zábavu“ jako „mushroom hunting“, otrocky přeloženo jako lov či hon na houby. A je docela trefná, protože houby jsou podle poznatků moderní biologie blízce příbuzné kupodivu nikoliv rostlinám, ale živočichům. Konzervativního rozdělení přírody na středoevropských univerzitách se to ještě nedotklo, a tak mykologové stále sídlí na katedrách botaniky. Milovníci hřibů si však mohou oprávněně připadat jako stateční lovci, pátrající po kořisti v tichém podrostu lesů, křovisek i luk.

Historie houbařské vášně sahá do velmi vzdálené minulosti, protože tyto plody máme na jídelníčku už od počátků lidské evoluce a nepohrdnou jimi ani jiní primáti. Před příchodem zemědělství musely být dokonce významným zdrojem obživy v Evropě, takže lásku k nim máme do určité míry zadrátovanou v genech. Vzhledem k naší minulosti je spíše divné, proč se v jiných zemích nesbírají tak nadšeně jako u nás.

Ve Spojených státech kvete tato zábava především na pacifickém pobřeží od severní Kalifornie až po stát Washington a pak kolem Apalačského pohoří na východě kontinentu. I v Kanadě se z jejich sběru v nekonečných lesích postupně stal průmysl s obratem mnoha milionů dolarů ročně. Severní Amerika se dokonce pyšní řadou festivalů, na nichž se potkává touha veřejně vystavit nejlepší úlovky sezony s chutí hlučně oslavovat. Zkušenými houbaři jsou například Japonci a Korejci. Houby se sbírají i na ostatních kontinentech, dokonce také v tropech. Druhová pestrost tu však poněkud zaostává za jinými skupinami organismů. Přesto jsou mnohdy hezky barevné a tvarově zvláštní, stejně jako třeba brouci nebo motýli.

Pokud jde o Evropu, tak se dá říci, že kladný vztah k houbám je typickým znakem Slovanů. Česká republika a také Slovensko se v tomto ohledu vymykají veškerým měřítkům, houbaření je prostě náš národní sport. Zapálení jsou však i Lužičtí Srbové, Slovinci, Chorvati, Bělorusové a Ukrajinci. Rusové s Poláky berou jejich sběr spíše jako významnou ekonomickou příležitost, které se věnují celé rodiny. Traduje se, že západní Slované nakazili touto „chorobou“ východní Němce, kteří zůstali odříznuti za železnou oponou. Hodně se houbaří u Baltu a také kolem Středozemního moře.

Poněkud jiná je situace v Rakousku a Itálii. Obava o stav přírody vedla dokonce u našich jižních sousedů k zákazu houbaření ve skupinkách. A v některých oblastech se smí do lesa jen ve striktně vymezených dnech. Podobné pravidlo platí i ve Švýcarsku a v Itálii. Tam je zapovězený i sběr mladých plodnic.

Ne všude konzumace hřibů a křemenáčů vzbuzuje nadšení. Britové k nim pociťují spíše odpor a ani Francouzi je moc nesbírají. Pěstují však ve velkém lanýže a žampiony. V Nizozemsku se lidé dokonce divoce rostoucích hub bojí. Tento strach je typický pro část západní Evropy. Místní lidé se kvůli mnohdy úplné mykologické negramotnosti děsí otravy a po nešťastné havárii v Černobylu se přidala i hysterická bázeň z radioaktivity, kterou mají houby údajně obsahovat. Panika zachvátila hlavně Norsko, zatímco ve Švédsku a Finsku dál v klidu chodí do lesa. Každý návštěvník Skandinávie si pamatuje záplavu křemenáčů i jiných hub, které tam hnijí vstoje, protože nikdo už nemá sílu je sbírat.

Obavy z hub jsou však do jisté míry oprávněné. Už malým dětem vtloukáme do hlavy, aby se držely dál od smrtelně jedovatých druhů muchomůrek, k nimž se postupně přidávají méně nápadné, ale o to nebezpečnější pavučince, závojenky a vláknice. Zemřít na otravu totiž opravdu není nic příjemného. I když možná právě riziko k nim podvědomě lidi přitahuje. Podobá se to trochu vášni pro čtverzubce fugu. Speciálně vyškolení kuchaři v Japonsku ho musí připravovat velmi opatrně, chybný krok v receptu může znamenat velice bolestivou smrt. Houbař má jednu výhodu, o svém životě rozhoduje sám. A tak s sebou musí buď nosit atlas, či být více méně amatérským mykologem.

Houby se živí rozkladem všeho možného a disponují za tím účelem celou řadou triků. Toho lze úspěšně využít při odstraňování znečištění životního prostředí těžkými kovy či organickými látkami, jako jsou pesticidy nebo nafta. Některé jejich druhy jsou dokonce schopné úspěšně rozložit slavné bojové látky VX a Sarin. Geneticky upravené houby by v budoucnu mohly velmi usnadnit likvidaci environmentálních havárií. Má to však i svou stinnou stránku. V nasbíraných plodnicích si domů odnášíme všechno, co jejich mycelium vytáhlo z širokého okolí.

Naše Státní zemědělská a potravinářská inspekce proto pravidelně u volně rostoucích i pěstovaných hub ověřuje obsah těžkých kovů a pesticidů. Odtud také pramení časté obavy ze stop radioaktivity v houbách, zejména v důsledku Černobylu. Přinejmenším na území České republiky jsou však liché. Po havárii jaderné elektrárny se sice obsah radioaktivních izotopů v našich houbách nepatrně zvýšil, ale opakovaná měření potvrdila, že je stále hluboko pod předepsanými hodnotami.

Někteří houbaři se však nezajímají o smaženici. V posledních desetiletích došlo k pozoruhodnému rozmachu sbírání halucinogenních hub. Ponecháme-li stranou velmi běžnou a nápadnou muchomůrku červenou, jejíž psychoaktivní alkaloidy vyvolávají velmi nebezpečné změny vědomí, tak si největší oblibu získal sběr různých druhů lysohlávek s psychoaktivním psilocybinem a dalšími alkaloidy. Právě díky nim se najednou objevují vcelku dobří znalci hub ve věkových skupinách, kde to dříve nebývalo zvykem. *

(MFDNES)