Listopad 2010

Česká výjimka

Jiří Pehe

Prezident Václav Klaus a jeho příznivci se obávají, že výjimka z Lisabonské smlouvy, kterou na žádost Klause vyjednala vláda Jana Fischera, by mohla v EU narazit, pokud nebude součástí přístupové smlouvy s Chorvatskem. Klaus dokonce zaútočil na ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, když prohlásil, že nevěří, že Schwarzenberg bude výjimku prosazovat.

Pro připomenutí: v případě přijetí výjimky by byla v České republice suspendována platnost Listiny základních práv Evropské unie. Prezident podmínil touto výjimkou svoji ratifikaci Lisabonské smlouvy, neboť se údajně obával, že zůstane-li Listina v platnosti, mohli by sudetští Němci uplatňovat majetkové nároky vůči České republice.

Jenže situace Schwarzenberga není ve vztahu k výjimce jednoduchá. Ač si vládní koalice dala do koaliční smlouvy, že výjimku prosadí, je Česká republika na tenkém ledě. EU se totiž příslibem výjimky sice podvolila Klausovu tlaku, ale nespecifikovala přesně mechanismus přijetí této výjimky.

Jak už bylo zmíněno, obecně se soudilo, že bude připojena k nějaké budoucí přístupové smlouvě, nejspíš s Chorvatskem. Jenže nyní se v Bruselu proslýchá, že některé země jsou proti tomuto mechanismu. S českou výjimkou mají problém, a spojení s přístupovou smlouvou by učinilo složitým její případné odmítnutí, protože by takové země mohly výjimku odmítnout jedině odmítnutím vstupu kandidátské země, k jejíž přístupové smlouvě by byla výjimka připojena.

Posuzováno prizmatem principů opakovaně deklarovaných českým prezidentem, je pozoruhodné, že se Klaus tolik vzpírá případné demokratické diskusi v EU o české výjimce. Pokud ji tolik chce, měl by se pokusit přesvědčit o svém názoru politiky zemí, anebo přímo veřejnosti v zemích, které s českou výjimkou mají problémy: zejména Rakousko a Maďarsko.

Pokud by se o výjimce hlasovalo v každé členské zemi EU nezávisle na přístupové smlouvě s Chorvatskem nebo jinou zemí, a byla by nakonec přijata, alespoň by se částečně neutralizoval nedemokratický způsob, jímž Klaus výjimku EU vnutil.

Lisabonská smlouva totiž byla doporučena prezidentovi k ratifikaci ústavními většinami v obou komorách českého parlamentu bez jakýchkoliv výjimek. Poslanecká sněmovna sice schválila spolu s Lisabonskou smlouvou také doprovodné usnesení, podle kterého smlouva nemůže revidovat poválečné uspořádání Československa a zpochybňovat Benešovy dekrety, ale nikoliv výjimku, kterou si později - navíc bez jakékoliv konzultace s parlamentem - vymínil Klaus.

Už to, že česká vláda vůbec byla ochotna na Klausův požadavek přistoupit a o výjimce s ostatními státy EU jednat, ač k tomu neměla mandát od parlamentu, je na pováženou. Na pováženou také je, že EU na Klausovu hru přistoupila. Brusel přeci dobře věděl, že v České republice není z ústavního hlediska výjimka v pořádku.

Aby byla výjimka eventuálně souladu s českou ústavou, nestačilo by nejspíš - přinejmenším v České republice - aby se o výjimce hlasovalo prostou většinou v rámci schvalování nějaké přístupové smlouvy. Jelikož obě komory parlamentu hlasovaly o Lisabonské smlouvě ústavními většinami, měla by i jakákoliv změna Lisabonské smlouvy, kterou si až po parlamentním hlasování vymínil Klaus, být schválena ústavními většinami.

Nahlíženo v obecnější rovině, je zřejmé, že česká výjimka je takový ústavní zmetek a tak nehorázný projev libovůle prezidenta, že její odmítnutí by bylo tím nejlepším, co by se mohlo stát. Strašení sudetskými Němci byla podle expertů od začátku jen záminka. Přijetí výjimky by přitom zbavilo české občany některých práv, které vstupem Lisabonské smlouvy v platnost už nabyli. Například možnost obracet se v některých otázkách přímo na evropské soudy.

Je tedy jisté, že pokud by nakonec byla výjimka schválena, napadnou ji u ústavního soudu, a možná i u soudů evropských, některé instituce a jedinci. Už proto, že by je její přijetí zbavilo občany některých již nabytých práv.

Klaus se ovšem nevzdává snadno, a boj o výjimku může být jednou z posledních příležitostí během jeho prezidentství, jak se v EU ještě zviditelnit. Bude tedy šturmovat proti sudetoněmeckému nebezpečí, a pokud by výjimka skutečně nebyla připojena k nějaké přístupové smlouvě, bude kritizovat EU za její údajnou proradnost. S prezidentem si v takovém případě užije i vláda.

Zatím nejpikantnější příspěvek do začínající hysterie okolo výjimky nabídla Jana Bobošíková, která kromě urážlivé kritiky Schwarzenberga řekla, že by Klaus měl v případě nepřijetí výjimky stáhnout svůj podpis pod Lisabonskou smlouvou. Zdá se, že ústava je skutečně pro tyto lidi jen cár papíru. O možnosti, že by prezident „odratifikoval“ stáhnutím podpisu smlouvu, kterou už jednou ratifikoval, totiž opravdu, ale opravu nic neříká.

Ale možná by to měl Klaus zkusit. Pro Evropu, kde momentálně vládne spíše chmurná nálada, by to byla skvělá zábava.

O nedodržování dohod Českem a Evropskou unií

V reakci na můj text Česká výjimka se objevily i názory, že jakkoliv může být samotná výjimka z Lisabonské smlouvy, kterou si vymínil prezident Václav Klaus před podepsáním smlouvy, obsahově nesmyslná, a jakkoliv ji Klaus vnutil EU na základě vydírání, dohody se mají plnit. Jinými slovy, když už se EU jednou zavázala, že česká výjimka bude, měla by dohody respektovat. Pokud by prý EU dohodu nedodržela, ztratí důvěryhodnost.

Tyto argumenty si zaslouží dvě poznámky.

Za prvé, EU na summitu Bruselu, kde Klausovu výjimku schválila, nespecifikovala mechanismus jejího přijetí. Hovořilo se o tom, že nejlepším řešením by bylo její připojení k přístupové smlouvě s Chorvatskem nebo k přístupové smlouvě s Islandem, ale nepadl žádný přesný závazek.

Jestliže se tedy objevují názory, že by se česká výjimka mohla schvalovat separátně, hlasováním v každé členské zemi, pak rozhodně nelze říci, že EU od svého závazku odstupuje. To by se dalo říci pouze v případě, že by Brusel prohlásil, že se o české výjimce hlasovat nebude vůbec, že ji hodí pod stůl.

Zároveň je licoměrné obviňovat EU. Jestliže jsou proti přijetí české výjimky společně s nějakou přístupovou smlouvou konkrétní státy, lze případně obvinit z porušení dohod jen tyto konkrétní státy. EU prostě nemá dostatečně silné páky, aby donutila například Rakousko či Maďarsko k tomu, že musí souhlasit s přičleněním české výjimky do přístupové smlouvy s Chorvatskem.

Za druhé, důvěryhodnost mezi partnery se vždy odvozuje od jednání na obou stranách partnerského vztahu. Je pokrytecké obviňovat EU z neserióznosti ohledně prosazování české výjimky, když Česká republika už 8 let flagrantně porušuje závazek, jenž byl podmínkou jejího vstupu do EU. Konkrétně jde o zákon o státní službě, který parlament v roce 2002 přijal, protože bez něj bychom do EU nemohli vstoupit, načež různé vlády čtyřikrát odložily jeho účinnost, takže neplatí dodnes. Nečasova vláda ho teď chce dokonce úplně zrušit!

Dalším příkladem je dlouholeté odmítání prezidenta Klause (už od roku 2004) ratifikovat Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě zakládající systém kolektivních stížností, a to přesto, že k němu dal český Parlament souhlas, a že s tímto dokumentem souhlasili v jednání v rámci EU čeští vládní představitelé stejně, jako na konci roku 2009 souhlasili představitelé ostatních členských zemí EU s českou výjimkou. Prezident Klaus tak ignoruje kolektivně vyjednaný závazek České republiky úplně stejně, jako nyní možná budou ignorovat závazek prosadit jeho českou výjimku představitelé Rakouska a Maďarska.

Jinými slovy: Česká republika nebude stát na pevné půdě, pokud si bude stěžovat na údajnou licoměrnost EU nebo některých členských tátů EU ohledně české výjimky. Sama dohody porušuje. Nelze než připomenout české přísloví: kdo s čím zachází, tím také schází.

(www.pehe.cz)