Listopad 2010

Bojí se dějin

Timothy Snyder

Po nástupu Janukovyče na Ukrajině zatýkají historiky a přepisují dějiny. Za letních večerů se obyvatelé Lvova na západě Ukrajiny scházejí pod sochou Ševčenka, velkého básníka, který v 19. století předpověděl nezávislost Ukrajiny. Přicházejí si sem zazpívat písně o krásných černookých dívkách, které touží po odvážných vojácích. V jedné písni mladí muži opouštějí domovy a jako partyzáni jdou bojovat za svobodu; v další jsou zabiti sovětskými vojáky. Jedna zvláště bojechtivá píseň končí slovy: „Budeme volat Sláva, sláva, sláva, až zem se bude třásti.“ Zpěv provází dupot nohou po dlažbě.

Tyto ukrajinské žalozpěvy opomíjejí, že dnešní Ľviv byl kdysi polským Lwówem a předtím habsburským Lembergem. Ještě v prvních desetiletích 20. století to bylo polsko-židovské město. Za druhé světové války Němci vyvraždili Židy a Sověti vyhnali Poláky, a když město připojili k sovětské Ukrajině, usídlili se tady Ukrajinci z venkova. Ukrajinští nacionalisté, z nichž se mnozí zúčastnili likvidace Židů a Poláků, později odvážně bojovali proti sovětské nadvládě. V písních, kde jsou oslavováni, není zmínka o lidech, kteří kdysi ve Lvově žili, ani není připomenuta role, již při jejich odstranění sehráli ukrajinští nacionalisté.

Taková verze ukrajinských dějin, se všemi jejími nedostatky, byla donedávna součástí celonárodní debaty o minulosti. Nejnověji se však ukrajinští historici věnující se ukrajinskému odboji proti sovětské nadvládě stali terčem nátlaku ze strany státu. Osmého září bezpečnostní služba (SB) pod novým vedením, které jmenoval ukrajinský prezident Viktor Janukovyč, zatkla v Kyjevě mladého historika jménem Ruslan Zabilyj, který je ředitelem lvovského muzea, a obvinili ho, že měl v úmyslu odevzdat cizincům informace obsahující státní tajemství. O týden později příslušníci SB prohledali kanceláře muzea, sebrali dva počítače s archivními materiály na připravovanou výstavu o ukrajinském odboji proti Sovětům a úřední moc nad muzeem převzal Ústav národní paměti, jehož novým ředitelem je komunista.

Ukrajinské dějiny jsou zhuštěnou verzí toho nejhoršího v Evropě 20. století, Ukrajina je území, kde stalinismus a nacismus po sobě zanechaly nejrůznější vražedná pole s množstvím pastí, které ukrývají různé vrstvy zapomnění. Předcházející prezident Viktor Juščenko se neúspěšně pokusil pozvednout západoukrajinský mýtus utrpení a odboje na úroveň celoukrajinských dějin a nacionalistu Stepana Banderu vysvětil za hrdinu Ukrajiny. Jeho nástupce Janukovyč reprezentuje část Ukrajiny, pro kterou je typický jiný druh zapomínání. Industrializace na jihovýchodě země proběhla poté, co tři miliony Ukrajinců zahynuly za stalinského hladomoru. A zatímco Ukrajinci na západě mají tendenci zapomínat na Poláky a Židy, lidé na jihovýchodě (většinou původem Rusové) zase zapomínají na ukrajinské oběti hladomoru, jejichž pozemky zabrali jejich rodiče a prarodiče. Na východní Ukrajině se služba v Rudé armádě za války považuje za hrdinský čin a nacionalisté ze západu, kteří bojovali proti sovětské expanzi, jsou vnímáni jako outsideři nebo zločinci. Na zločiny, jichž se dopustila samotná Rudá armáda, se tady zapomíná.

V roce 2009 otevřela ukrajinská vláda ve Lvově muzeum okupace v budově na Lontského ulici, kde bylo za druhé světové války sovětské vězení. Je však paradox, že v nezávislém ukrajinském státě připadl úkol organizovat selektivní národní paměť bezpečnostní službě. Juščenko udělal velkou chybu, když rozšířil pravomoci SB a svěřil jí dohled nad politikou národní paměti, včetně správy některých muzeí. SB se tak loni v zimě, v posledních týdnech Juščenkovy vlády, aktivně zúčastnila „procesu“, v němž Stalina a další odsoudili za genocidu v čase hladomoru. Se svolením SB vzniklo také ve Lvově ono muzeum nacistické a sovětské okupace, kde se pěstuje podobná verze dějin jako ve lvovských žalozpěvech: Ukrajina tu vystupuje jako domovina Ukrajinců, kteří hrdinsky odporovali sovětské a německé okupaci.

Janukovyč, který vůči stalinismu zaujal podstatně smířlivější postoj, však hned na začátku svého funkčního období popřel, že hladomor byl genocidou. A ironií osudu ve lvovské věznici, předělané na muzeum, teď SB zatkla historika.

Podle Ukrajinského helsinského výboru lidských práv zadrželo Ruslana Zabilyje na ulici šest pracovníků SB v civilu, bez zatykače a soudního příkazu ho čtrnáct hodin vyslýchali a přinutili ho odevzdat počítač. Byť je ukrajinské právo v této otázce nejasné, zdá se, že ho obviňují z úmyslu odevzdat archivní materiály cizincům.

To je ovšem přirozeně hlavní náplní práce historiků. My historici čteme archivní materiály, interpretujeme je a píšeme o tom, co jsme zjistili. O minulosti se dá poctivě diskutovat jen na základě materiálů; Ukrajina, dějiště hladomoru, teroru a holocaustu, takovou diskusi potřebuje víc než jiné země. Za Juščenka a jeho dvou předchůdců tady vládl jistý regionální pluralismus a diskuse probíhala. Z názorových rozdílů mezi západem a východem občas vzešla skutečná naděje, že jednou vzniknou společné ukrajinské dějiny, v nichž se jedna strana bude zabývat tím, co druhá strana vynechá. Janukovyč teď potlačuje jednu verzi dějin a to může znamenat jen jediné: chce prosadit svou vlastní ortodoxní verzi.

Ještě důležitější však je, že pokud ukrajinské historiky zatýkají za to, že používají materiály ze sovětské éry, jde o radikální obrat k horšímu. Znamená to, že sovětské dějiny, zvláště dějiny stalinského útlaku Ukrajinců, se vydávají za státní tajemství. Je možné, že si SB vytipovala první oběť větší kampaně, protože doufá, že historik pracující v muzeu, kde se zdůrazňuje západoukrajinský nacionalistický odboj, nebude příliš zajímavý pro mezinárodní pozorovatele.

Kdyby se ozvaly mezinárodní protesty, Kyjev by podle starého dobrého sovětského vzoru mohl prohlásit, že Ruslan Zabilyj je nacionalistický reakcionář. Jenže v jádru věci jde tady o víc než o osud jednotlivce. Pokud jednoho historika mohou zatknout za používání materiálů, může se to stát i jiným. Drtivá většina toho, co jsme se v posledních letech dozvěděli o stalinských represích i o holocaustu, pochází z ukrajinských archivů. Zastrašování historiků neohrožuje jen občanský život na Ukrajině, ale i možnost získat nové vědomosti o nedávných dějinách.

(Respekt, www.respekt.cz)