Listopad 2010

Epopej

Petruška Šustrová

Do výčtu toho, co všechno neumím, patří i malování a kreslení. Dosud mi to nijak nevadilo, ale poté, co Bohumil Doležal vyhlásil výtvarnou soutěž o dokončení Slovanské epopeje Alfonse Muchy, cítím to jako velký nedostatek. Kdybych totiž malovat uměla, určitě bych „chybějící“ obraz navrhla. Podobně jako Doležal totiž pokládám celou Slovanskou epopej za dílo nesmírně kýčovité a tahanice, které o něj vede Praha s Moravským Krumlovem, mi připadají směšné.

Hlavním tématem takového obrovského obrazu by bylo zavraždění jedenácti německých civilistů v červnu 1945 v Moravském Krumlově. Němci – „Sudeťáci“ – by byli vyvedeni jako zloduši s rohy, nejlépe s „germánskými“ rohatými přilbami, a měli by na jedné noze kopyto, možná i zárodeček ocasu. Vražedníci by byli urostlí a vypasení blonďatí slovanští jinoši v rozevlátých řízách. Podle toho, kdo nakonec zvítězí ve sporu o umístění Epopeje, by měli mít podobu pražských a moravskokrumlovských radních, ale to bych musela počkat, jak spor dopadne. Vítězní radní by vystupovali v roli čackých slovanských reků, poražení by se podobali zástupcům vražděných Němců.

Doležal navrhuje, že by měl mít na obraze čestné místo europoslanec Zahradil – myslím, že by mohl stát na blízkém návrší jako Radegast, s tou zubatou svatozáří kolem hlavy, čímž by symbolizoval dávné slovanské tradice. Z politiků bych doplnila ještě kandidátku na europoslankyni Bobošíkovou, která by mohla Radegastovi sekundovat jako krásná bohyně jara nebo tak něco. Nad bojištěm by se v oblacích vznášel okřídlený anděl s tváří Edvarda Beneše, který by podobně jako vánoční anděl třímal v rozpřažených rukou standartu. Nebylo by na ní však napsáno „Gloria in excelsis Deo“, nýbrž „Zasloužil jsem se o stát“.

V mládí jsem byla Muchovou ctitelkou, jeho secesní dámy se mi moc líbily. Když mě pak ale osud zavál do Moravského Krumlova a já zhlédla Slovanskou epopej, nějak se mi změnil vkus a od té doby mi Muchovy krásky připadají jaksi plytké. Možná je to nespravedlivé, ale tolik národovecké zaslepenosti a nevkusu najednou – a navíc v tak monumentálních rozměrech – mě skutečně zaskočilo a znechutilo. Mistr to zajisté myslel dobře, chtěl pozdvihnout národní hrdost a příchylnost k vlastnímu společenství, ale řekla bych, že se mu to zatraceně vymklo z ruky.

Nezkoumala jsem podrobněji, jaký svatostánek chce město Praha zbudovat veledílu oslavujícímu a vyzdvihujícímu pokleslé národovecké mýty a legendy. Mohlo by postavit nějakou pohanskou svatyni na Petříně. A každý rok by se před ní v den vhodného výročí mohla konat oslavná merenda. Doporučovala bych živé obrazy, to je takový hezký, leč nepříliš frekventovaný žánr. Třeba v den výročí některého poválečného masakru německých civilistů. Vystupovali by v nich politici, kteří se za poslední rok vyznamenali nejvýraznějšími nacionalisticky a populisticky laděnými výroky. V roli obětí by pak mohli být třeba novináři, kteří jsou toho názoru, že poválečné „vypořádávání“ s německými civilisty byla hanebnost.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)