Listopad 2010

Pachuť Plzně

Ivana Svobodová

Vypadalo to na skandál, jaký nikdo nepamatuje. Protikorupční linku 199 kvůli němu zahltily telefonáty občanů vyděšených možným spiknutím právnické mafie. Denně se vyjevovala další a další jména prominentů, kterým na právech v Plzni stačilo k získání titulu třeba dvouměsíční „studium“ zakončené závěrečnou prací opsanou kompletně z internetu. Nebo taky nic. Všeobecný poprask vyvolalo zejména úředně vyhlašované podezření, že země je možná zaplavena stovkami falešných právníků, kteří za své velesnadné akademické vzdělání někomu něco dluží. Znělo to hrozivě: jména rychlostudentů patřila politikům, policistům i lidem spjatým se světem zločinu. Zjistit pozadí aféry a odhalit chobotnici těch, kteří se do případného obchodování s tituly zapojili, se tedy zdálo tou nejsamozřejmější věcí na světě. Uběhl rok a stojí za to se podívat, co o plzeňském podvodu a mafiánské síti, která tu vznikla, víme dnes.

Na studentech vycházejících v říjnovém slunečném dni ze dveří fakulty plzeňských práv by dnes nikdo nepoznal, jak silné emoce s nimi před rokem cloumaly. Když skandál s falešnými tituly praskl, dívali se kolegové z ostatních škol na Plzeňáky s despektem a slovní spojení „právník z Plzně“ figurovalo v řadě vtipů vyprávěných po hospodách. „Pořád nás mohou házet do jednoho pytle s těmi, kteří nestudovali čistě. Škola totiž neudělala mnoho pro to, aby nás očistila a rozlišila podezřelé studenty od těch, co studovali řádně,“ říká v kavárně poblíž fakulty student Martin Marek a přiznává, že cítí zklamání. Očekával totiž, že v tuto dobu budou už viníci aféry potrestáni a lidé, kteří získali podvodně tituly, je budou muset hromadně vracet. „V takovém stavu ale u nás demokracie asi ještě není,“ říká Marek, který od počátku aféry patří k nejhlasitějším bojovníkům s bývalým vedením, v jehož režii operace „falešné tituly“ probíhala.

Podle závěrů Akreditační komise stvořili bývalý děkan Jaroslav Zachariáš a jeho dva zástupci Milan Kindl a Ivan Tomažič systém vyhlášek a konspirací, vinou kterého vzniklo na fakultě zcela neprůhledné prostředí bez kontroly, v němž mohli nepozorovaně „absolvovat“ falešní právníci. Jak zjistila rektorská komise, ve škole se nescházela vědecká rada a „závěrečné zkoušky“ se odehrávaly v pracovně děkanátu jen v přítomnosti zmíněného triumvirátu. Rychlostudentům byly zapisovány známky, aniž o tom vyučující předmětu věděl.

Tohle a mnohé další věci porušující vysokoškolský zákon se v Plzni podařilo během uplynulých měsíců zastavit. Škola vjela do běžného rytmu a podle závěru Akreditační komise je opakování excesu vyloučeno. Tento týden bude akademický senát volit děkana a měřeno počtem nominací má k vítězství suverénně našlápnuto Karel Eliáš, který je výkonem funkce pověřen po „nuceném správci“ plzeňských práv, současném ministru spravedlnosti Jiřím Pospíšilovi.

Přesto dnes student Martin Marek cítí hořkost. Zejména z toho, že dosud nejsou všechna jména podezřelých studentů zveřejněna. Rektorát se totiž obával porušení zákona o ochraně osobních údajů, a tak závěry komise vyšly oficiálně na světlo jen v obecných formulacích a s určením zodpovědných lidí z bývalého vedení fakulty. Na ty také škola s ministerstvem podaly trestní oznámení kvůli podezření, že zneužívali svou pravomoc. Jména policistů, politiků a dalších podezřelých studentů přinášela pouze média. „Seznam studentů by očistil ty, kteří studovali poctivě. Neznamená to přece pojmenovat veřejně viníky, ale pojmenovat konkrétní případy – jak dlouho kdo studoval nebo jaké parametry měla jeho práce. To přece není zneužití údajů,“ říká mladý muž. Na tu nejpodstatnější otázku, co nového jsme se po roce od vypuknutí kauzy o skutečné postatě problému vlastně dozvěděli, odpovídá bez zaváhání. „Nic. Nevíme, proč bývalé vedení rozdávalo tituly a k čemu to všechno mohlo sloužit. A protože nechápeme, o co přesně šlo, chybí nám obecné poučení nutné k tomu, aby k něčemu takovému už nikdy nemohlo dojít.“

Při poctivé sumarizaci nezpochybnitelných faktů, které o případu od loňského podzimu známe, je nutné dát Martinu Markovi za pravdu. Případ sice není o nic méně alarmující než vloni, ale ta nejhorší podezření na klientelistickou síť dál zůstávají pouze v rovině indicií. S odebíráním titulů to také nevypadá příliš slavně, ze stovek se nakonec návrhy na odejmutí titulů smrskly na deset až patnáct. Ne že by počty podezřele absolvujících studentů byly přehnané, jen je jasné, že by se jim nejspíš nepodařilo prokázat úmysl. Zákon totiž pamatuje na sousloví „dobrá víra“ a právě na ni by se studenti podle rektorské komise odvolávali: Když nám to škola umožnila, mysleli jsme, že se takto studovat může.

„U deseti až patnácti lidí s titulem magistr ale očekáváme, že důkazní situace bude pro odebrání titulů dostatečná,“ říká ve své pracovně nový proděkan Petr Bezouška, který na nešvary na škole před rokem upozornil. Narazil totiž na disertační práci tehdejšího proděkana Ivana Tomažiče, z níž se vyklubal plagiát slepený z různých textů. Proděkan Bezouška stejně jako student Marek uznává, že pojmenovat podstatu toho, co se ve škole vlastně dělo, ani po roce neumí. „Nikdo z nás přesně neví, co se vlastně doopravdy dělo a proč. Spoléhal jsem na to, že to vyšetří policie, předávali jsme jí stohy materiálů,“ říká proděkan. Jeho úvaha je logická. Kdo jiný než policie by měl zjistit motivy a dosah případu a odpovědět veřejnosti na otázku, zda se má obávat sítě advokátů, policistů, politiků a úředníků připravených nechat se korumpovat? A pokud ano, kým vlastně?

Čekání na odpovědi se dost vleče a naděje, že je někdy uslyšíme, je čím dál menší. Z útrob protikorupční policie začaly vyvěrat zprávy, že muži zákona kauzu brzy odloží, což je eufemismus pro ukončení případu. „Zatím jsme neshledali, že by došlo k porušení trestního zákoníku. Porušení nějakých univerzitních vyhlášek nebo vysokoškolského zákona není trestný čin. Ta plzeňská kauza byla asi od počátku nafouknutá,“ říká mluvčí protikorupční policie Roman Skřepek. Znamená to tedy, že protikorupční policie případ detailně vyšetřila, prozkoumala vztahy mezi aktéry, zjistila, kdo všechno a jak masové rozdávání titulů rychlostudentům organizoval a zda nedocházelo k plnění závazků, které každý klientelismus generuje? „Z hlediska klientelismu jsme se případem nezabývali. Prověřovali jsme, zda došlo k porušení trestního zákoníku,“ škrtá naději na pochopení plzeňské kauzy Skřepek.

Zjištění, že policie zcela pominula nejvážnější podezření vyvěrající z případu rychlostudentů, zní zvláštně i ministru vnitra Radku Johnovi. „Nemůžu do případu zasahovat, ale na poradě s policejním prezidentem budu určitě mluvit o tom, jak kauzu co nejlépe uchopit, aby veřejnost dostala odpovědi, na které už rok čeká,“ říká ministr v telefonickém rozhovoru. „A požádám i inspekci, aby vyšetřila, jak se to vyšetřovalo. To udělat můžu,“ dodává.

Jednoho člověka však informace o nečinnosti policistů ani trochu nepřekvapuje. Šéfka Akreditační komise Vladimíra Dvořáková, která před rokem svými slovy o „klientelistické síti“ rozlítila Milana Kindla až k podání žaloby (později ji stáhl), má jasno. „V Plzni studovali i policisté z vyšších řad, kterým byly například uznávány dvacet let staré zkoušky,“ říká. „Ti přirozeně nechtějí, aby se jejich studium zpochybnilo. V politologii se tomu říká imunizace a znamená to, že se vytvoří systém, přes nějž nic vyšetřit nelze.“

KDO PATŘIL K RYCHLOSTUDENTŮM

obě děti zavražděného krále podsvětí Františka Mrázka;

Silvie Brandová, bývalá zaměstnankyně Tomáše Pitra a Františka Mrázka;

Jan Harrangozo, nedávno odsouzený člen tzv. konkursní mafie;

Jan Brázda, bývalý náměstek policejního prezidenta;

Monika Kocourková, bývalá vyšetřovatelka Radovana Krejčíře;

Petr Martínek, ředitel hospodářské kriminálky v Ústí nad Labem;

Ivana Řápková, primátorka Chomutova a poslankyně za ODS;

Milan Jančík, starosta Prahy 5 za ODS.

(Respekt, www.respekt.cz)