Prosinec 2010

Přehled denního tisku říjen - listopad 2010

Bohumil Doležal

Sobota 16. října: Zatím je sečtena asi čtvrtina obcí (jak rozum dá, jde o ty menší a nejmenší, takže reprezentativnost je malá). Vedou lidovci, ČSSD a komunisté (odpovídá to výseku výsledků). Český statistický ústav prý spočetl volební účast na asi 55 % (posledně bylo 46 %). V Praze (coby kraji) vede TOP09 před ODS, ale je sečteno jen málo hlasů. V senátních volbách vede (když se sečtou všechny dosud odevzdané hlasy, je jich teď už asi 48 %) ČSSD s 22 %, ODS má 14 %, ostatní strany pramálo. Senát zatím jednoznačně na triumf ČSSD nevypadá, zdá se však, že v druhém kole bude záležet na podpoře stran, které do druhého nepostoupí. Tady to mají sociální demokraté s komunisty jednodušší, mají spolupráci už mnoho let odzkoušenou.

Výsledky komunálních voleb jsou už takřka hotové. Náš politický systém vypadá tak, že menší obce politické strany prakticky k ničemu nepotřebují. Většina zastupitelů (přes 50 %) je proto „nezávislá“. Největší etablované parlamentní partaje mají 5-7 % zastupitelů, především ve velkých městech. Ve společnosti ODS a ČSSD se octla i KDU-ČSL, která těží z toho, že mohla sice v potěmkinské podobě, ale legálně existovat i za totality a má zbytek toho, co se za první republiky bralo (co do počtu) za normální členstvo. Její návrat do PS není tedy do budoucna vyloučen. Naproti tomu nové strany nedopadly příliš dobře. Pro Věci veřejné byly komunální volby katastrofou, se svou populistickou výbavou (referenda po internetu) pro ně bude velmi těžké si vybudovat nějakou funkční komunální základnu. ODS utrpěla v Praze drtivou porážku od TOP09 (není vyloučeno, že pan prezident to dnes svou volební podporou recyklované ODS dorazil). V dalších velkých městech nejsou ovšem výsledky TOP09 zdaleka tak oslnivé. Problém je, že ODS se rozdělila na dvě strany, dělení tentokrát nebylo zdaleka tak dramatické jako v roce 1997, ale předseda Nečas udělal hodně pro to, aby před volbami vztahy vyostřil a není vyloučeno, že i na to ODS doplatila – a samozřejmě na strašidelnou politiku několikaleté dominance na pražské radnici, která vyvrcholila podílem na neustálém oslabování a posléze svržení Topolánkovy vlády. Takové dělení neprobíhá zpravidla tak, že se strana rozdělí na dvě souměrné poloviny, - nýbrž v nejlepším případě na polovinu a něco. V Praze byla tou polovinou TOP09, „něčím“ ODS. Mimo Prahu je to naopak. Všeobecný problém české politiky je ten, že strany nejdřív vykvetou, a pak teprve se pokoušejí zapustit kořeny. Tento proces stavění baráku od střechy zahájilo kdysi OF, od té doby pokračuje. Z čerstvě mimoparlamentních stran se v Praze a v Brně jakž takž udržela nad prahem viditelnosti strana Zelených. Komunální rovina kromě nesvětě měst na sebe nepoutá mnoho pozornosti, ale pro růst či pád politických stran je důležitá.

Viditelnější záležitost je výsledek senátních voleb. Odehrává se tak říkajíc na předscéně. Jsme zatím jen v polovině, ČSSD potřebuje 12 mandátů, aby získala v Senátě absolutní většinu. V druhém kole bude mít 22 kandidátů, ODS 19, TOP09 4 (se Starosty a nezávislými 5), Věci veřejné 1. Pokud si chtějí koaliční strany dosavadní faktickou většinu v Senátu udržet, musí být vyřazeno 11 sociálně demokratických kandidátů, a to ještě za předpokladu, že případně zvolení lidovci budou hlasovat s koalicí, což vůbec není jisté. Většina v Senátu má spíš psychologický význam, Senát může jen brzdit a např. ústavní většina v Senátu není k ničemu dobrá bez ústavní většiny v PS, kterou nikdo (tj. koalice) nemá.

Otázka je především, jak volební výsledky zacvičí s Věcmi veřejnými. Předseda John je vydává za úspěch (VV měla předtím na komunální úrovni jen pár zastupitelů na Praze 1), formálně vzato je to sice pravda, ale přesvědčivé je to pramálo.

A ještě jedna malá poznámka: Most není žádné zvlášť malé město (67 tisíc obyvatel). Přesto v komunálních volbách nezvítězila žádná „zavedená“ strana, ale místní iniciativa. Povídá se o ní ledacos, nechme to stranou. Dosáhla však ve volbách přes 50 % hlasů. Je mi líto, ale to není normální.

Pondělí 18. října: Jak to tak vypadá, vítězství ČSSD v komunálních volbách se relativizuje. Titulky jako „ODS ztratila města“ (dnešní MfD) jsou předčasné a přehnané. V řadě měst vznikají koalice na základě principu „všichni proti sociální demokracii“, v Brně má primátor Onderka velké problémy s tím, aby ODS získal pro velkou koalici (i tam se rýsuje mj. varianta „všichni proti ČSSD“). V Ostravě to vypadá na velkou koalici v obráceném gardu (tentokrát vyhrála ČSSD). Pokud se Bohuslav Sobotka hrozí „společného postupu pravice“, platí to daleko víc pro komunální než pro senátní úroveň – na té první jde o politická jednání, na té druhé o to, zda se voliči zachce jít volit kandidáta, kterého si v prvním kole nevybral (i když je mu zrovna blíž než ten „levicový“).

Premiér Nečas si myslí, že volby koalici neovlivní. Je velký optimista. Co udělá drtivý neúspěch s Věcmi veřejnými, je ve hvězdách. Jistě je hřejí vládní prebendy, ale představa, že je to jen maximálně na čtyři roky a pak dost, je spíše mrazí. Nápad, že proměna v kolektivního Melčáka, prchajícího obráceným směrem, může sice být v takové situaci přitažlivá, hrát levici vládní koalice by asi nefungovalo. Problém VV není ani tak v ideologii, není to křiklavý populismus ani ABL, ale věc ryze technická – dělat stranu na internetu je představa z oboru sci-fi, která v reálu nemůže fungovat. Optimisté si myslí, že za třicet let to půjde, pesimisté, k nimž se počítám, sdílejí názor, že to nepůjde nikdy.

TOP09 má problém s pražskou ODS. Pan Svoboda má nepochybně upřímné přání vyčistit pražský magistrát od vykřičených osob z řad strany, kterou zastupuje, jenže potřeboval by se taky zbavit lidí, kteří sedí v pražské stranické organizaci (nebo dokonce nesedí nikde) – a tahají za nitky. A na to bude krátký, šíbři ze stranické roviny si seženou pro magistrát jiná pimprlata. ODS má problém: proběhla v ní občanská válka (za občas nepříliš tiché podpory Hradu). Jestřáb Nečas nakonec zvítězil nad holubicí Topolánkem, který dělal nezásadové kompromisy s táborem pravdy a lásky (to zní v uších pravověrných ODS jako tábor imperialismu). Během občanské války se strana zmenšila na polovinu, jak tomu za občanských válek bývá. Co s tím teď?

Nejhůř jsou na tom ovšem, aspoň zatím, komunisté. Ne že by nějak moc tratili, ale vypadá to, že momentálně je nikdo nepotřebuje. To se jistě může rychle změnit: ale něco podobného tu už dlouho nebylo.

Kancléřka Merkelová si postěžovala, že projekt multikulturní společnosti v Německu v podstatě ztroskotal. To ovšem není jen problém Německa.

Vzhledem k rozdělení Prahy při volbách do zastupitelstva na sedm obvodů přišli Zelení i Věci veřejné o účast v zastupitelstvu, ačkoli obě strany překročily v celopražském měřítku pětiprocentní hranici. Jde o skandální fintu, kterou by měl posoudit Ústavní soud.

Úterý 19. října: Premiér Nečas se staví proti koalicím s ČSSD ve velkých městech, zvlášť v Praze. Je to svým způsobem pochopitelné, „velká koalice“ stran, z nichž jedna byla doposud (a zatím zůstává) hlavou „pravice“, druhá je největší „levicová“ strana, by měla být vždy jen pokud možno krátkodobé provizorium pro situace ústavních krizí. V Brně, jak se zdá, už Nečase poslechli, i když „malá koalice“ bude mít nejtěsnější možnou většinu. V Praze bude velmi obtížná dohoda o osobách vzhledem k tomu, že pražská organizace ODS neprošla žádnou výraznou „perestrojkou“, kterou si TOP09 z důvodů nikoli nepochopitelných žádá. Za poměry na magistrátu nese jistě odpovědnost i ČSSD jako koaliční partner Bémovy ODS - jenže ta odpovědnost je přece jen menší a v koalici s TOP09 by tahala za kratší konec provazu. Pražská ODS by si pak své problémy mohla vyřešit v klidu v opozici.

Noviny zaregistrovaly, že pro ČSSD není úplně snadné zúročit „vítězství“ v komunálních volbách, o němž se v povolební euforii hodně psalo a mluvilo.

Podle průzkumu STEM by koalice ztratila většinu v Poslanecké sněmovně. Vede ČSSD s 25,5 % zatímco ODS klesla na 15,9, TOP na 12,7 a Věci veřejné na 6,9. Komunisté mají 12 %. Přepočteno na mandáty by to znamenalo 105 ku 95 pro opozici. Že koaliční strany budou ztrácet, se dá očekávat – jednak jsou ve vládě a nesou zodpovědnost, jednak musí dělat dost nepopulární kroky (a jsou s to je prosadit). Nevím, zda to ale pan Hartl a jeho tým trošku neuspěchali, zatímco před volbami do PS vypadaly průzkumy STEM tak trochu jako večerníček pro pana Paroubka (a následující volební výsledek pak jako noční můra), tohle je večerníček pro Bohuslava Sobotku.

Soud osvobodil Arménce Soghojana, obviněného mj. z toho, že je údajně tzv. vor v zakoně. Při té příležitosti mne napadá, že tuhle instituci v našem ústavním systému ještě nemáme. Byl by to jakýsi zrcadlový protějšek ombudsmana. Ombudsmana jsme převzali, pokud se nemýlím ze Švédska, tohle je ruská inspirace. Oba by se mohli doplňovat. Možná, že by stálo za to udělat anketu, kdo z našich politiků a veřejných činitelů by tu funkci nejlépe zvládl.

Středa 20. října: Předseda ODS Nečas přišel se sloganem „Volte senátory ČSSD, volíte Paroubka prezidentem“. ČSSD by sice musela nějak radikálně vyhrát i příští volby do Senátu a nesměla by se prosadit přímá volba prezidenta, ale jakýsi výrazný efekt to mělo: nová garda ČSSD se dušuje „Paroubka nikdy“ a jako „jednoho z možných kandidátů“ (ne jako jediného) jmenují Švejnara, který přece jen naštěstí nemá Paroubkovu úroveň. Trochu podezřelé je jen, že podobně se zapřísahá i sám pan Paroubek (podmiňoval kandidaturu na prezidenta tím, že se stane úspěšným premiérem, k čemuž nedošlo). Panu Paroubkovi věřím zhruba stejně jako Miloši Zemanovi, nebo spíš ještě o něco méně, bude chtít kandidovat na prezidenta i poté, co zemře.

Objevují se další vykladači výsledků voleb z Hradu a okolí. Primátor Bém žádá, aby byla vyvozena politická zodpovědnost i ze špatného výsledku komunálních voleb (on za nic nemůže, byl už fakticky odstaven – jenže bohužel trochu pozdě, asi o tři roky). Vyjádřil se i k problému Kaplického blob: „Problém byl hlavně, že chyběly peníze a že pozemek neodpovídal zadání“. Já se pamatuji, že se kdosi chtěl připoutat ke staveništi, což způsobilo jakousi proměnu v chování magistrátu i primátora.

Senátorka Janáčková vedla v souvislosti s romským problémem v obci, kde starostovala, nevhodné řeči. Bylo z nich mj. vidět, že si s problémem neví rady. Neslyšel jsem zatím nikoho, kdo by si s problémem věděl rady, zato spoustu svatoušků, kteří na něm demonstrují svou humanitu. Komunální politiky nechají, aby se v tom plácali, a pak je mentorují. Je to nechutné. Se senátorkou Janáčkovou se zachází, jako kdyby byla účastnicí vítkovského zločinu. Není to trochu přehnané?

Václav Klaus exceloval hned dvakrát: především po setkání s britským ministrem zahraničí v Londýně poskytl britské zahraniční politice několik dobrých rad (žasnu, kde se v českých politicích, a zejména prezidentech, bere tolik, řekněme to slušně, sebevědomí!): pro Velkou Británii je prý nyní klíčové zaměřit se na země jako Brazílie, Čína, Indie a Rusko (dosud se příliš zabývala Evropou a Amerikou). A dvojnásob to prý platí pro ČR. Mít za prezidenta Marťana je zvláštní pocit, ne úplně příjemný.

Druhé prezidentovo slovo do pranice se týká volebního neúspěchu ODS, V rozhovoru pro MfD odhalil pravého viníka poněkud slabšího výsledku ODS v komunálních volbách. Je to – hádejte kdo? No přece Topolánek. „ODS samozřejmě doplatila na nešťastné Topolánkovo předsednictví a na prorůstání lobbyistických struktur do této politické strany.“ Zdá se, že Topolánek teď vystřídal Václava Havla ve funkci hlavního protivníka V. K. Čím byl Stalinovi Trocký, tím je Klausovi Topolánek. Recept je podle Klause jednoduchý: návrat ke kořenům (hlavně k jednomu). Jen na okraj: Klaus upozornil (to je světlejší stránka jeho rozhovoru) na percentuální výsledky komunálních voleb. Mají vzhledem k volebnímu systému jen velmi orientační hodnotu, ale jsou zajímavé: ČSSD 19,7 %, ODS 18,8 % KSČM 9,6, TOP09 9,5 (Věci veřejné totálně vybouchly). Rozdíl mezi ČSSD a ODS se od voleb do PS nezměnil, naopak, ale tratili koaliční partneři.

Ani ČSSD to nemá jednoduché: na Ústecku spolu bojují dva nesmiřitelní rivalové: Petr Benda a Jaroslav Foldyna. Strašidelná alternativa. Být sociálním demokratem, stěhuji se do teplejších krajin.

V rozhovoru s Barborou Tachecí prohlásil Bohuslav Sobotka: „Pro Zdeňka Tůmu bude problém v Praze vytvořit koalici s ODS bez odéesáků.“ Je mi líto, ale to sedí. Paní Tachecí tvrdí, že není možné se zároveň dovolávat vůle Pražanů a zároveň volat po koalici topky s ČSSD. Ta koalice je ovšem s ohledem na vůli voličů legitimní, protože bude disponovat 14 + 26 zastupiteli z 63, a to bohatě stačí.

Podle LN se různí eurohumanisté pohoršují nad tím, že Bulharsko vydává pasy Turkům vypovězeným (správný český termín zní odsunutým) ze země za Živkova. Bulharský ministr zahraničí prohlásil: „Jsou to bulharští obyvatelé, kteří byli během komunismu vyhnáni (jak ošklivý, zavádějící termín, že, milí Češi! Odsunuti, odsunuti byli!) do Turecka. Jsou to bulharští občané a mají veškerá práva.“ Civilizovaná země.

Paroubkův Jakl (někdejší? Asi ne) Petr Dimun „rozoblačuje“ v článku Vítězství plné otazníků v dnešních LN ráznych predátělej, kteří za mísu čočovice prodali svého dobrodince a ochránce z Lidového domu. Někteří jsou mu zavázáni opravdu vykutáleně: „Roman Onderka by se nestal místopředsedou strany bez toho, že by Jiří Paroubek neustoupil naléhání Jaroslava Tvrdíka, který se na posledním sjezdu stal architektem zvolení Onderky do místopředsednické funkce.“ Tak koho vlastně zradil Onderka, Paroubka nebo Tvrdíka? Pokud jde o dalšího zrádce, Hamáčka, pamatuje se pan Dimun dobře, „jak tehdy u velkého stolu v jídelně Poslanecké sněmovny mezi přítomnými místopředsedy strany s otcovskou dikcí domlouval Lubomíru Zaorálkovi, aby Hamáčka dotáhl za uši k dokončení vysoké školy, protože jinak to bude potenciální ostuda.“ Roztomilá pomluva! Být panem Dimunem, měl bych jiné starosti. Když se potopila děravá bárka US-DEU, kde dělal pátera Josefa panu předsedovi Němcovi, bleskově přesedal na palubu ČSSD. Teď ho vyhodili do moře, ale na obzoru je další potřebná kocábka, Věci veřejné. To by mohla být parketa pana Dimuna!

V novinách se rozpoutala debata o škodlivosti dabingu v oblasti výuky jazyků (filmy by měly být v původním znění a s titulky). Myslím, že je to omyl. I když člověk ovládá nějaký jazyk docela slušně, začne po chvilce v otitulkovaném filmu číst titulky, prostě z pohodlnosti. A ten, který je schopen se na ně bez námahy vykašlat, umí ten jazyk tak dobře, že žádnou další výuku nepotřebuje.

Čtvrtek 21. října: Ze všech českých politiků se jen Václav Klaus vyjádřil v tom smyslu, že výše trestů pro žháře z Vítkova je neúměrně velká. Je to trochu málo na titulky jako „Tvrdé tresty rozdělují společnost“. Ne veřejné předscéně probíhá soutěž o to, kdo se víc a krásněji rozhořčí. Nemám s rozsudkem problém (soudce Studnička ovšem přirovnal žhářský útok ke Křišťálové noci, to považuji za hystericky přehnané, v případě Křišťálové noci šlo o celostátní atak organizovaný státní mocí a nacistickou státostranou), ale tohohle koncertu se účastnit nemusím, už jich hraje a zpívá dost.

V Brně nejspíš vznikne koalice ČSSD – ODS. Mají proto nejlepší předpoklad, spojuje je věc v Česku takřka posvátná, totiž odsun. Tentokrát nejde o odsun osob té či oné nepřátelské národnosti (všechny, co se dali odsunout, jsme už odsunuli, ostatní raději zmizeli sami), nýbrž o odsun nemovitosti, totiž brněnského nádraží. Možná, že slovo odsun je použito proto, aby to bylo pro lidi atraktivnější.

Na Klausovo tvrzení, že za „nevýhrou“ ODS v komunálních volbách stojí expředseda Topolánek, je směšné a nedůstojné, stejně jako všechny pokusy svádět současné neúspěchy na odpůrce svržené v minulosti. Topolánek poukázal na to, že za jeho vedení ODS vyhrála 11 voleb a dvakrát pomohla Klausovi do prezidentského úřadu, kdežto Klaus naposled vyhrál volby v roce 1996, což byla „nevýhra“ (nebyl s to udělat většinovou koalici). Topolánek Klausovi křivdí, to, že se mu podařilo stranu vytáhnout ze sarajevského maléru, byl taky politický výkon. Užitečnější by ale bylo mluvit o „kořenech“, Topolánek je měl v mnoha ohledech jiné a lepší než Klaus (nebyl fanatik, to je zásadní politická ctnost), jen je nedovedl pořádně zformulovat a prosadit politiku, která by se o ně opírala - v její realizaci nebyl vždycky důsledný. Snad by se mělo mluvit o tomhle.

Nevím, zda sirky na billboardu senátorky Janáčkové jsou hloupost nebo nenápadná provokace (což by ovšem bylo děsné). V každém případě si naběhla na vidle u svých kolegů v oboru politiky i u novinářů. Na její volební výsledek jsem ovšem zvědavý. Pokud to myslela jako provokaci a vyhraje, je to jen další důkaz toho, jak jsou naše politické a intelektuální elity vůči romskému problému bezradné a podporují svou bezradností ve společnosti skrytý rasismus.

V LN oznámkovali jednotlivé ministry Nečasovy vlády u příležitosti stu dnů vládnutí, které bývají obvykle označovány za dobu hájení. Bývají, ale v zemi, jako je ČR, kde je politika všeobecně považována za skrytou, ale účinnou formu třídního boje (viz např. žlučovitě nenávistné výlevy některých komentátorů Práva), je to pustá fráze.

Lenka Zlámalová píše v jinak velmi zajímavém článku v dnešních LN: „Odklady jsou tradičně největším úskalím reformních vlád. Co se neudělá v prvním roce, neudělá se většinou už vůbec. Petr Nečas a Miroslav Kalousek si to dobře pamatují z Topolánkovy vlády.“ Topolánkova vláda byla ovšem ve výjimečné situaci, měla tak podivnou a nepevnou podporu v Poslanecké sněmovně, že poté, co narazila na první potíže, začala se pomalu potápět. Topolánek projevil poměrně velkou houževnatost, ale záhy už jen prodlužoval své politické umírání. Na první pohled by člověk řekl, že tahle vláda se 118 koaličními poslanci by na tom měla být líp.

A konečně situace v Praze: rýsují se tři možnosti – koalice ODS – ČSSD, koalice TOP09 – ODS, koalice TOP09 – ČSSD. První znamená konzervaci dosavadního stavu pražské radnice (děsivá vyhlídka), třetí maximální možnou změnu (do vedení by se dostalo z hlediska pražské komunální politiky nové uskupení), to druhé kompromis mezi prvním a druhým. V druhé a třetí variantě by byla jasným a siným tahounem koalice TOP09. V první by šlo o spojení dvou poražených, přičemž ODS by byla sice silnější, ale hrouda másla na její hlavě úměrně těžší, čímž by se síly vyrovnaly. Takže to bohužel skoro vypadá na tu první variantu.

Pátek 22. října: Začalo druhé kolo senátních voleb. Na úvod jen krátké shrnutí „výchozí pozice“:

Za prvé: o co se hraje. O většinu v Senátu. Prohra nebude pro vládní koalici katastrofou, ale způsobí jí výhledově nepřehlédnutelné nepříjemnosti. Pokud nebude mít koalice v Senátě většinovou podporu, změní se vedení Senátu včetně předsedy (druhý nejvýznamnější ústavní činitel ve státě). Senát může blokovat mezinárodní smlouvy a vysílání českých vojenských jednotek do zahraničí na delší dobu – a taky to nejspíš bude dělat, pokud bude zahraniční politiku sociálních demokratů ovlivňovat Zaorálek. Tím se Nečas dostane do podobné pozice, v jaké byl Topolánek, kterému tak rázně podtrhl židli. Ne že bych mu to nepřál, ale nepřeji to sobě a téhle zemi. Nová senátní většina bude mít vliv na další jmenování ústavních soudců. A bude moci provádět obstrukční politiku, pokud jde o nutné ekonomické a sociální reformy. Nedokáže je zastavit, jen výrazně zpomalit.

Nelze ovšem přehlédnout ani psychologický efekt: Věci veřejné jsou otřeseny volebním neúspěchem, další je dostane na trasu, podobnou té, na níž se za Topolánka ocitli zelení. řekl bych, že to bude ještě drsnější, protože ač nezelený, cítím jistý rozdíl mezi panem Bursíkem a paní Jacques na jedné a panem Bártou jeho blonďatými chobotničkami na druhé straně.

Za druhé: jak jsou rozdány karty. ČSSD neobhajuje ani jeden mandát, nemá co ztratit. Může získat dvacet dva mandátů. K absolutní většině v Senátu jí stačí 12, k tomu, aby koalice neměla v Senátě většinovou podporu, pouhých devět. V prvním kole dostalo šest kandidátů ČSSD tak velikou voličskou podporu, že je prakticky nemožné, aby teď prohráli. Jedenáct kandidátů ČSSD sice jde do boje z druhého místa (a tady uspět je dosti nesnadné), minimálně v jednom případě byl ovšem rozdíl mezi prvním a druhým postupujícím (druhý byl z ODS) jen několik desítek hlasů.

Pokud by si ODS chtěla udržet většinu, muselo by teď vyhrát 18 z 19 jejích kandidátů. To je skoro vyloučené, osm jich postupuje z druhého místa a jen čtyři měli v prvním kole obrovitou převahu.

Z ostatních stran může postoupit pár lidovců, jeden TOP09 a jeden VV (oba kandidují proti ČSSD, zbytek TOP09 kandiduje proti ODS). Pak senátorka Janáčková, která byla členkou klubu ODS a nepochybně jí pomůže mohutná mediální infamační kampaň v souvislosti s Vítkovským zločinem, a lékařka Dernerová z Mostu, kterou ODS podporuje (taky dr. Dernerová pravděpodobně uspěje, její výsledek v 1. kole byl přesvědčivý). ODS se nemůže příliš spoléhat na podporu voličů, kteří dali své hlasy v prvním kole neúspěšným kandidátům TOP09 a VV. Naproti tomu někteří komunisté přijdou podpořit své ochočené bratříčky z ČSSD (bude jich ovšem daleko míň, než by jich bylo za Paroubka).

Sečteno a podtrženo: neúspěch ČSSD v druhém kole senátních voleb je krajně nepravděpodobný.

První den druhého kola senátních voleb přišla odvolit „méně než pětina voličů“ (podle odhadů z jednotlivých lokalit se zdá, že to bylo asi deset procent. To je, řekl bych, docela málo). Pražská KSČM, vedená Gottwaldovou dóčkou Martou Senekovou, podpoří v druhém kole kandidáta ODS (jeho soupeřem je známý komunistobijce a dosavadní senátor Jaromír Štětina). Kandidát ODS, starosta Lipovský, je na tom tak trochu jako profesor Švejnar při prezidentské volbě, ale je dítě štěstěny: paní Semelová si nemůže povolat na pomoc Bobošíkovou, a tak ho raději podrží.

„Sociologové potvrzují, že nejpočetnější část tuzemské populace smýšlí sociálně demokraticky“, píše dnes v Právu politolog Lukáš Jelínek. Jen voliči, ty kurvy, se čas od času odmítají chovat podle vědeckých poznatků.

Podle vědce Matěje Bílého z FF UK v témže listě „justice přísnými tresty (v kauze Vítkov) ukázala, že ze strany státní moci neonacistický terorismus v České republice tolerován nebude. Otázkou zůstává, jak se k otázce postaví česká veřejnost.“ Pokud by se nepostavila přiměřeně, bude nejlepší ji zavřít.

A do třetice všeho dobrého i zlého: Ekonom Josef Šmajs tamtéž píše: „Vzniká společnost hojnosti, která nejen vysoce rozvinutou výrobou, ale hlavně v principu nenasytitelnou osobní spotřebou poškozuje přírodu.“ Podle této teorie jsem beznadějný smolař: mé nenasytitelné spotřebě kladla odjakživa a klade i teď kruté hranice moje nevalná finanční situace (usuzuji, že většina lidstva je na tom lépe; život je v podstatě nespravedlivý).

Ministr vnitra John se dostal do sporu s ministrem financí Kalouskem ohledně práva policie kontrolovat, jak občané platí daně (tj. nahlížet do daňových registrů). John drží dosavadní úpravu (je to zcela v kompetenci policie), od ledna se situace mění, bude k tomu zapotřebí povolení státního zástupce. Podle ministra vnitra „když je někdo moc bohatý, tak policie musí mít právo podívat se do daňového přiznání, jestli ty příjmy daní“. Ministr financí na to odpověděl: „To je důkaz toho, že vám nesmím ve vašem přání vyhovět. Je první známkou zločinnosti, že je někdo bohatý?“ Samozřejmě, bohatství nemá být a policie smí všechno – jak napsal již dávno náš národní klasik: „Bože, kýž jsem policajtem, to je vyražení, koho chce, toho si chytne a dá do vězení“.

Sobota 23. října: Senátní volby v podstatě skončily. Výsledek je výrazným úspěchem ČSSD, která vystřídá ODS v absolutní většině, byť i jen jednoho jediného hlasu. Jakýsi pozitivní moment spočívá v tom, že v zásadě nebude potřebovat podporu komunistů, čímž se poněkud prohloubí jejich izolace v parlamentu - ale většina jednoho jediného hlasu je minimum a tu a tam se nějaký ten komunistický bude hodit (k dispozici jsou dva, a to minimálně, není mi jasné, jak hluboká je propast mezi exkomunistou Doubravou a jeho rodnou stranou). Klub ČSSD se rozroste o 12 hlasů, ODS ztratí deset, KDU získá jeden, TOP09 ztratí 5 (resp. 4, pokud se k nim přidá ten jeden osamělý starosta), komunisté 1. KDU tedy získá vlastní klub. Pro vládní koalici to znamená nepříjemnosti, ale ne vyloženou katastrofu. Alespoň zatím: do budoucna se nedá vyloučit, že se začne klížit. V té souvislosti je třeba zaznamenat, že jediné želízko v ohni, které v druhém kole měly Věci veřejné, neuspělo. Voličská účast byla v rámci senátních voleb průměrná, 24,6 % (v roce 2004 přišlo 18,4 % voličů, v roce 2002 32,6 %). Zdá se, že voličstvo význam těchto voleb poněkud podcenilo.

V pražské ČSSD zuří spor o to, zda a jak vyjednávat s pražskou ODS o koalici. Lídr pražské sociální demokracie Dienstbier ml. je proti takovému uspořádání, řekl to už několikrát, někteří významní činitelé pražských sociálních demokratů (exministr Březina) jej za to nepřímo kritizují. Přitom Dienstbierovo stanovisko mi připadá pochopitelné a správné z důvodů, o nichž jsem tu už psal: bylo by to pokračování spojenectví, které mělo devastující účinky na správu města a ODS právem přivodilo porážku v pražských městských volbách, a ČSSD by navíc (znovu) tahala za kratší konec provazu, tj. její spoluzodpovědnost by byla větší vahou než faktický podíl na moci.

Prezident Klaus se setkal na Hradě s premiérem Nečasem a „ladili noty před summitem EU, který se sejde příští týden v Bruselu“. Postoje vlády a prezidenta jsou prý velmi podobné, ČR souhlasí s větší koordinací rozpočtových politik států EU, ale ne s omezováním suverenity národních vlád pokud jde o rozpočty. To je pozoruhodné: o zahraniční politice u nás rozhodují prezident a premiér, teď po senátních volbách se jim do toho bude plést v citlivých záležitostech ještě Senát. Ministr zahraničí je zřejmě jen podkoní, který nakonec obdrží befél, co má dělat. Snad ten befél oba pánové na Hradě sesmolili na kusu papíru, vytrženého z bloku, a poslali s ním portýra do Černínského paláce. Musím se přiznat, že tomuhle způsobu politiky nerozumím – a to i kdyby se např. ministr Schwarzenberg stokrát dušoval, že to s ním bylo domluveno a že se stanoviskem souhlasí.

Pondělí 25. října: Stejného výsledku jako ve víkendových volbách do Senátu dosáhla ODS v roce 2000. Problém je v tom, že zatímco ve volbách do PS (poměrný volební systém) se nakonec hlasy pro ODS, TOP09 a zčásti asi i pro Věci veřejné sečetly do koalice, většinový systém takové sčítání neumožňuje (voliči vypadnuvších stran by museli přijít k druhému kolu voleb a volit své koaliční partnery, což se nestalo, nebo by museli být tak silní, aby dokázali prosadit své vlastní kandidáty, což se nestalo už ani náhodou). Museli by ukázat sílu, a pokud by se jim nedostávalo síly, tak aspoň solidaritu. Nedokázali ani jedno, ani druhé. Komunisté zato asi ČSSD podpořili, skrytá koalice tady zafungovala jako za Paroubka. Podezíravý člověk by skoro uvažoval: co za to asi dostanou?

Čímž se dostáváme ke komunální úrovni. Ve větších městech se, jak se zdá, podezřele často uplatní velká koalice ČSSSD – ODS. Vznikne kuriozní situace: na nejvyšší politické úrovni se povedou urputné boje mezi stranami, na té nejnižší, přesněji řečeno základní, si pouze jednou za čtyři roky vymění sesli starosta s prvním náměstkem.Pozoruhodná je rovněž bezmoc vedení ODS vzhledem k pražské organizaci. V Praze došlo k personálním změnám, proti nimž je první (změněné) politbyro KSČ z listopadu 1989 plodem divoké revoluce, předseda strany i první místopředsedkyně bezmocně protestují, volebnímu lídrovi ČSSD, který taky reptá, hrozí výkop. ODS prohrála, ale vládne dál se stejným koaličním partnerem jako dříve. Možná by bylo bývalo lepší si ty volby odpustit. Vypadá to tak trochu jako simulace demokracie.

V Praze i v Rakovníku proběhly demonstrace extremistů proti procesu s vítkovskými žháři. S rozsudkem mám problém, který posílilo soudcovo přirovnání zločinu ke Křišťálové noci. Je mi líto, ten člověk prokázal, že o kauze neuvažuje střízlivě a věcně. Nejsem jednoznačně přesvědčen, že šlo o úmyslnou a plánovanou vraždu (tj. o pokus, což je totéž). (O úmyslnou a plánovanou vraždu šlo např., samozřejmě v daleko větším měřítku) při atentátech v Madridu a Londýně). Říkám, že nejsem přesvědčen, ne že to tak nebylo. Pokud by se mělo ukázat, že rozsudek byl v tomto ohledu nespravedlivý, stoupenci žhářů z toho budou moci těžit, jako kdokoli může těžit z každé nespravedlivosti. A byl-li rozsudek nespravedlivý, dřív nebo později se to ukáže.

Věci veřejné se zřejmě rozhodly, že musí „zlevicovatět a zezelenat“, jak prohlásil jejich spiritus movens Vít Bárta. To je tragický omyl. Za prvé, ti lidé dělají politiku proto, aby měli co nejvíc voličů, a program jsou ochotni přizpůsobovat dosti podstatně tomuto základnímu hledisku. To ale ještě není všechno: oni o tom zcela nezakrytě meditují na veřejnosti! Řekl bych, že tím na veřejnost velký dojem neudělají, ani na tu virtuální, internetovou. Lidé to budou přece jen pořád ještě považovat za cynické a nestydaté a hlavně nebudou dostatečně motivováni, aby něco podobného volili – když se ukáže, že nás nebylo dost, změní strana, které jsme dali v dobré víře své hlasy, svůj program a bude se chovat, jako by ji byli volili voliči, kteří je ve skutečnosti nevolili, v naději, že je za to budou volit aspoň příště. Něco podobného nemůže nikdy fungovat.

Podle předsedkyně PS paní Němcové by budoucí prezident, bude-li volen plebiscitem, měl mít „z logiky věci“ širší kompetence než nyní. Ve skutečnosti jsou kompetence dnešního prezidenta střiženy (v poněkud skromnější míře, jinak by se nám smáli) podle kompetencí prezidenta první republiky. Funkce prezidenta byla tehdy chápána (a i Masaryk ji tak chápal, aniž by si to výslovně přiznal) jako funkce demokratického monarchy. A měla by být teď upravena tak, jako byly upraveny funkce panovníků v monarchiích při přechodu k demokracii: tj. pravomoce pokud možno žádné. Mělo by jít o funkci čistě dekorativní.

Úterý 26. října: Vedení ODS utrpělo potupnou porážku v hlasování výkonné rady ohledně „velkých koalic“ v městech. Je třeba doplnit, že jde o koalice ČSSD – ODS, hlavně asi v Praze, nechápu, proč se tady mluví o velké koalici, když vyhrála TOP09. Nečas by z důvodů celkem pochopitelných rád viděl, kdyby se komunální spojenectví všude, kde to jde, tvořilo na koaličním půdorysu (jinak se komunální politika utrhne od té celostátní a bude to vypadat nelogicky a směšně). Nemělo jít o zákaz (k tomu výkonná rada nemá puvoár), ale o stanovisko nebo doporučení, nicméně neprošlo: Nečase, Němcovou a Vondru (nynější „velké hlavy“ ODS) podpořilo jen devět spolustraníků, osm bylo proti a dvanáct se hrdinsky zdrželo (zdržení se nechápu, lépe řečeno rozumím mu jedině ve smyslu „mně je to fuk“).

ODS a ČSSD v Praze čekají Tůmovu (TOP09) nabídku, zní titulek v Právu. Pokud je tomu tak, jsou už domluveni a domluvu lze charakterizovat slavným výrokem Topoánkova tajného rady Dalíka (nevím, zda jeho exaktní politologickou terminologii tlumočím přesně, pokud ne, předem se omlouvám): teď je ještě nějakou dobu budeme tahat za nohu a pak je kopneme do prdele.

V listopadu proběhne volební sjezd České lékařské komory a Rathův oddaný stoupenec Kubek bude mít protikandidátku, profesorku Hercogovou. Soudě podle fotografie v Právu, vypadá podstatně lidštěji než pan Kubek, takže být lékařem, volil bych ji. Četl jsem někde, že volby se tu provozují systémem, kdo přijede, ten volí, je-li to pravda, bude zajímavé sledovat, zda se náhodou panu Rathovi ČLK nevymkla tak trochu z ruky. Bylo by to povzbudivé znamení, ale moc na ně nevěřím – pan Rath je věčná konstanta ČSSD, nad Paroubka trvanlivější. Na posledním sezení PS už zase vytýkal ministru Kalouskovi, že se občas napije – proboha, co je na tom špatného, naopak, je to nutnost, když musí pravidelně komunikovat mj. s individui jako je dr. Rath. Já bych se na jeho místě asi uchlastal.

Pan Hanák mluví v dnešním Právu o ČSSD jako o dědictví nerudovských „batalionů dělnických“. Je hezké, že upozorňuje na mladočeské kořeny ČSSD, ale mýlí se. Bataliony dělnické, z nichž pošla ČSSD, byly povětšinou nízká patra předvoje dělnické třídy, KSČ ( té normalizační), tu a tam nějaký osmašedesátník (dělnická třída přednormalizační, do tohoto období ovšem patří i padesátá léta) a konečně tu a tam nějaký hejl, který to bere sociálnědemokraticky vážně a dodává tomu seriozní přídech (soudruh Lenin tyto lidi označoval jako užitečné idioty, to je ovšem velmi nevhodné).

V MfD se zmiňují jen tak na okraj o útoku dvou mladých Romů na dvanáctiletého chlapce. Týrali ho několik hodin, cituji, „měl polámaná žebra, natržené nebo pohmožděné vnitřní orgány“. Podle vyjádření mluvčího nemocnice, kde ho přijali na ošetření, byl jeho strav velmi vážný. Orgány činné v trestním řízení to charakterizovaly jako rasový útok. (Právo udělalo velmi dobře, že si zablokovalo archiv, nemohu si dohledat, zda Petr Uhl opravdu napsal s uspokojením, že o žádný rasový útok nešlo, nebo zda si to jen špatně pamatuji; takže nemohu napsat, že pan Uhl lže, jako když tiskne). Kde jsou televizní kamery a lidskoprávní plačky? Kde jsou výlevy multikulturality a politické korektnosti i na druhou stranu? Útok byl samozřejmě jiný než ten ve Vítkově: šlo jen o jednoho člověka, nebylo to zjevně předem připraveno, navíc to obsahovalo jeden prvek, který to celé jaksi zlidšťuje: dotyčného zároveň okradli. Chápu, že útoky na Romy jsou organizované a mají svou vypracovanou zrůdnou ideologii, jsou tedy nebezpečnější. Ale z hlediska postižených je to tak trochu fuk. Navíc oba útočníci jsou neplnoletí, jednoho vůbec ještě nelze stíhat. Ale zatloukat to, co se stalo, takhle směšným způsobem by se nemělo.

Rovněž v MfD kope pan Viktora do v podstatě již vyřízené dr. Vesecké. Nechci zpochybňovat, že se paní Vesecká zapletla do kauzy Čunek krajně podezřelým způsobem. Ale v článku se mj. praví: „Ostravská státní zástupkyně Zlatuše Andělová před soudem otevřeně mluvila o tom, že na ni byl kvůli kauze Čunek vyvíjen politický nátlak. Popsala tři schůzky, kterých se kromě ní účastnila Vesecká s exministrem Němcem a místopředsedou Nejvyššího soudu Pavlem Kučerou. Jednu ze schůzek iniciovala přímo Vesecká. Podle Andělové zjišťovali, zda je možné případ vicepremiéra odložit. Na třetí schůzce prý Kučera pronesl, že kvůli hrozbě pádu vlády „nezávislost rozhodování musí jít stranou politickým zájmům“.“ Hrozně rád bych si ujasnil jednu věc: neodehrála se aspoň jedena z těch schůzek v hospodě? A pokud ano, proč tam paní doktorka Andělová lezla (to přece není žádné úřední jednání)? Aby to mohla později prásknout? Jistě, i takové aktivity patří do obou činnosti orgánů činných v trestním řízení a paní státní zástupkyně plnila svou profesní a občanskou povinnost. Ale většinou bývají na podobnou práci vyčleňovány speciální síly nižšího rangu.

Halloweenský večírek vypukne o víkendu, tj. 30. října v centrálním parku ve Kbelích. Píší rovněž v MfD. Omyl, u nás probíhá s předstihem o dva dny dřív, nejprve v Pantheonu Národního muzea a večer pak ve Vladislavském sále na Hradě. Odkazuji na článek, který jsem napsal takřka přesně před rokem. V souvislosti s blížícím se dnem, kdy z moře vylézají utopenci, aby si s živými zatančili svůj umrlčí tanec, se v novinách objevují články bojující proti sebemrskačství a poukazy na to, že všechno zlo nám způsobili skopčáci.

Hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Hašek se chlubí mj. tím, že se mu podařilo vyhmátnout nového kandidáta na senátora dr. Žaloudíka, který pak rozdrtil svého soupeře exministra Julínka z ODS. Připadá mi to krapet hnusné. Julínek byl jediný člověk, který se pokusil o viditelné nepopulární, ale přesto velmi užitečné opatření, a doplatil na to svou politickou kariérou. Proti Žaloudíkovi neměl nejmenší šanci, neměl by ji proti nikomu. Být panem Haškem, trošku míň bych se chlubil a možná bych se dokonce trošku styděl.

Středa 27. října: vláda se jednomyslně rozhodla jmenovat k 1. 1. 2011 nejvyšším státním zástupcem Pavla Zemana. Renata Vesecká opustí funkci k 31. 12. t. r. Že paní Vesecká musela odejít, je zjevné. Způsob, jak se to stalo (přesněji řečeno po řadu měsíců dělo) mi připadá zcela mimořádně buranský.

Příštím předsedou Senátu se sociálně demokratickou většinou se stane bývalý vrchní odborový papaláš, senátor Štěch. Bude tu mít přece jen pohodlnější život než v žižkovské velekachlíkárně – nebude muset své ovečky na jednání svážet autobusy z celé republiky a navíc nebude žádná ostuda, když jich přijde jen 81. Gratulujeme. Původně se zdálo, že zjevně v rámci úsporných opatření se sníží počet místopředsedů. Pokud ne, jeden by připadl lidovcům, a jestlipak uhádnete, který z lidovců by měl tu čest? Schválně vás nechám tápat. A vzhledem k tomu, kdo je kandidátem na případného pátého místopředsedu si troufnu věštit… že se počet nesníží. Jinak by hrozilo v příštím roce sucho, kobylky nebo jiné katastrofické přírodní jevy.

Ve Věcech veřejných se rodí Zubová v kalhotách, totiž poslanec Huml. Žádá si zlevicovatění strany a odchod předsedy Johna z ministerstva vnitra na jiné. Zatím nemá ve vedení strany výraznou podporu a fenomén Zubová se simuluje v situaci, kdy má koalice osmnáctihlasou většinu, jen velmi obtížně. Tedy zatím. Zezubovatět by musely celé Věci veřejné. Není to nepředstavitelné, ale bude to chtít něco času a hodně úsilí.

Situace v Praze není ještě jasná: TOP09 už jedná jenom s ODS, ODS si ovšem nechává v záloze ještě sociální demokraty. Vypadá to, jako by se obě strany o ODS ucházely. Člověk by řekl, že k takové politice není nejmenší důvod (a navíc, opakuji, pražská ODS nutně potřebuje opoziční hladovku, aby zhubla, zkrásněla a stala se z ní opravdu žádoucí nevěsta (v nejhorším a pravděpodobném případě jenom zhubne, ale ani to není k zahození).

Ke značné nelibosti nejvyššího vedení ODS se koalice ČSSD – ODS ve velkých městech rodí jako houby po dešti. Předseda Nečas prý očekával, že výsledek voleb bude impulsem k sebereflexi, místo ní však vítězí touha udržet se u moci. Pan Nečas připomíná mladého Lotranda z Čapkovy pohádky, který byl vychován v klášteře a usiloval o loupežničinu s lidskou tváří. Přitom při vyhazování Topolánka vedl spoustu na první poslech cynických řečí o podstatě politiky. Rád bych mu oplatil stejnou mincí: sebereflexe by nastala, bezpochybně, ale jenom tehdy, kdyby se ukázalo, že udržet se u moci je zhola nemožné. Jenže o to by se museli postarat zbývající dva pražští hráči.

Pozoruhodné je, že stoupencem koalic ČSSD a ODS je politolog Jan Bureš. TOP09 se prý sama odsoudila do opozice svými útoky na ODS v předvolební kampani (měla ji zjevně propagovat?). Logika koalic sociálních demokratů s ODS spočívá v tom, že jsou to partneři, kteří se dobře znají. A logika pana Bureše, dodávám, spočívá v tom, že není jen nezávislý politolog, ale k tomu návdavkem i zastupitel za ČSSD v Dobříši. Pak je ovšem všechno v pořádku, jak praví paní oddávající v té pitomé reklamně na „půjčku od komerčky“.

„Alkohol je pro lidi, kteří nesnesou vlastní myšlenky, píše v MfD adeptka žurnalistiky z gymnázia J. Barranda v Berouně. Milá slečno, na základě své dlouholeté zkušenosti Vás mohu ujistit, že alkohol je zcela nezbytnou potřebou pro lidi, kteří nesnesou cizí, mimořádně pitomé myšlenky, zvlášť v poměrech, kdy pitomci mají možnost je řvát do světa, zatímco vy máte zalepenou hubu. Prožil jsem v podobné konstelaci většinu svého života a ani v současné době to občas není nic moc (zkuste třeba napsat do MfD něco kloudného – když se vám to podaří a hodí Vám to na hlavu, ujišťuji Vás, že dostanete obrovskou chuť na panáka. Tím nechci říkat, že v konfrontaci s pitomci je nutno propadnout alkoholismu, jen že alkohol je schopen čas od času poskytnout úlevu, bez níž by život byl peklem. Jsem přesvědčen, že nejpozději do deseti let mi dáte za pravdu.

Pátek 29. října: jedenáct sociálně demokratických senátorů podpořilo vyslání dalších českých vojáků do Afghánistánu. Ostatní se zdrželi až na dva, co byli proti. Návrh byl hladce schválen. (Statutární místopředseda Sobotka se sice zapřísáhl, že v PS to bude příští týden jinak, žádný sociálně demokratický poslanec se nechystá vyslání vojáků podpořit, jenže vládní koalice je svou přesvědčivou většinou stejně prosadí). Přece jen se něco s odchodem Jiřího Paroubka změnilo, i když Paroubek se v těchto věcech spíš jen bál členské základny, která vzbuzuje dojem, že se z větší části překrývá s komunistickou. Senátoři, kteří misi podpořili, se rozhodli správně, jde o věrohodnost ČR jako spojence a o to, že rozvrácený, resp.extremisty ovládaný Afghánistán se může stát východiskem pro islamistickou expanzi směrem na západ – což se výhledově týká i ČR. Na blokování české mise není nic sociálně demokratického, je to otázka, související s českou národní bezpečností. Přitom na námitce jednoho ze senátorů, co byli proti, že se naše armáda může stát snadno jednoúčelovým zdrojem pro vojenské expedice, taky něco je. Jen to není důvod, proč neposlat sto dvě stě vojáků do Afghánistánu.

Na Hradě se včera tradičně rozdělovaly medaile. Prezident Klaus v projevu mluvil mj. o tom, že „seskupení nejsilnějších a politicky nejvýznamnějších států světa usiluje o to, stát se neformálním předstupněm globální světové vlády.“ To mi připadá na dvě stě procent paranoidní. Ve skutečnosti jde o jeden ze zoufalých pokusů zorganizovat hrstku světových demokracií proti přesile různých rozdováděných lidožroutů. Přitom velká většina států je chudá, slabá a vydaná lidožroutům všanc. To, o čem mluví Václav Klaus, se naučil kdysi v hodinách marxismu-leninismu: bohatí imperialisté se pokoušejí zmocnit se světa a jeho bohatství. Ve skutečnosti demokracie brání svou holou kůži.

Paroubek se prakticky vzdal funkce předsedy stranické organizace v Praze 5, zůstává jen poslancem. Je to praktické, proč se zatěžovat takovými maličkostmi, když jeho ambicí zůstává návrat. Zároveň ho jedna místní organizace na Teplicku navrhla na předsedu strany, jiná na místopředsedu (předsedou má být dr. Rath). To je jakýsi projev živých sympatií, zatím nepatrných, mohou se za příznivých okolností zvětšit. Za oběma návrhy, jak se zdá, stojí Paroubkův Šlouf Petr Benda. Na první pohled je Paroubek o něco šikovnější, než byl Zeman. Jakýsi trumf si v ruce ponechal, zatím nedělá zbytečný kravál a čeká na svůj den.

Jinak jsou okamžiky, kdy se statutární místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka jeví jako Paroubek s marťanskou tváří: o odvolání Vesecké prohlásil, že je to pozdě a že se vláda dlouho nedokázala dohodnout o změně. To se dá říci vždycky, jen v okamžiku, kdy se vláda dohodla, to nezní příliš přesvědčivě.

Zatímco v Praze se slavilo, až se hory zelenaly (hlavně Vítkov), v Bruselu se sešli ke společné vzpomínce premiér Nečas s premiérkou Radičovou. V Bratislavě odhalili Masarykovu sochu, slovenští nacionalisté protestují. Nechyběla ani tradiční vlastenecká maškaráda v Národním muzeu s árií obstarožní Rusalky českých odbojářů Anděly Dvořákové.

Petr Kolář v LN hovoří o tom, že v Praze budou spokojeni všichni: Stará garda ODS a o něco menší garda ČSSD v koalici, TOP09 v opozici, pro kterou se rozhodla v tom okamžiku, když na OSD žádala pro sebe funkci primátora a šest radních, zatímco odéesce nabídla pět, a to neokoukaných. Nebral bych to tak cynicky, nic jiného TOP09 nabídnout nemohla, byl by to nemravný kompromis, ztratila by tvář. Otázka je jen, proč se víc nesnažila o koalici s ČSSD, bylo by to nejlepší z nepříliš dobrých řešení – ale v ČSSD o ni měl zjevně zájem Jiří Dienstbier ml., a hned dostal za uši.

Sobota 30. října: jak se dalo předpokládat, ministr Schwarzenberg považuje to, že se prezident s premiérem Nečasem dohadují o zahraničněpolitických problémech, aniž by ho nejen přizvali, ale třeba jen informovali (Nečas: „Je to vztah prezidenta a předsedy vlády, a do něho žádnému ministrovi nepřísluší žádným způsobem zasahovat“ – lze se domnívat, že jde o vztah milostný), za nejsamozřejmější věc pod sluncem. „Je to mediální bublina, žádné rozpory nemáme.“ Schwarzenbergovi nevadí ani chystané ustavení funkce státního tajemníka pro EU. Ministrovo vyznání je zjevně: Dokud ještě žijem, je všechno O. K.

Lékařský odborový klub požaduje pro začínajícího lékaře plat 35 tisíc Kč, pro kvalifikovaného 72 tisíc Kč. Odborný asistent na FF UK má plat pětkrát - šestkrát menší. Jinak všichni odejdou do Německa, kde jsou platy ještě vyšší. V Německu bude v budoucnu chybět deset tisíc lékařů. Pan Kubek je zjevně přesvědčen, že všichni se budou verbovat z Česka, protože my Češi jsme jedničky. Řekl bych, že to nebude tak horké, zájem bude přinejmenším v Polsku (třikrát víc obyvatel než u nás), v Maďarsku, na Slovensku, možná i v Chorvatsku, třeba si Němci vyberou i někoho v Rumunsku a Bulharsku – to jsme pořád ještě v rámci EU. A tak kdoví, kolik z těch deseti tisíc zbude na české adepty!

Petr Robejšek píše v MfD o tom, že demokratické svobody jsou v tržním hospodářství spíše přítěží než předpokladem. Možná, že by přesnější bylo říci, že demokratické svobody jsou v oblasti tržního hospodářství přítěží v tom, že brání fixlovat a nedodržovat pravidla. Zda to tržnímu hospodářství prospívá či nikoli, si netroufnu autoritativně rozhodnout, nejsem ekonom, jako laik a zároveň optimista bych řekl, že žádné fixlování se natrvalo nevyplatí. Taky mne poněkud zaráží jeho přesvědčení, že národní stát. založený na společné řeči a dějinách a pocitu nadřazenosti jiným národům (to musí u každého národního státu být?) se o potřeby veřejnosti postará lépe než nadnárodní instituce. Tedy zaráží mne na tom jedna věc: nikde v tom článku se nemluví o náboženství, víře – v našem případě se samo sebou rozumí, že křesťanské. Např. klasický národní stát bez křesťanské víry v pravém slova smyslu bylo Hitlerovo Německo. O německou veřejnost se moc dobře nepostaralo.

Někdejší budějovický primátor (a někdejší člen ODS) Juraj Thoma prohlásil v rozhovoru pro MfD mimo jiné: „Ve všech vyjádřeních zdůrazňuji slůvko „současná“ ODS. Do dnešního stavu ji přivedli lidé odpovědní na regionálních a oblastních úrovních. Já nevím, jakým nástrojem by se podařilo upozadit tyto lidi od vlivu. Bez nich je mi ODS politicky nejbližší. To platí stále, bez debaty. Ale nemohu věřit tomu, že ti dnešní regionální šéfové jsou schopni nějaké sebereflexe, nějaké očisty. Příliš ani nevěřím schopnosti centrálního vedení ODS něco s tím z Prahy udělat… Když na to bude (Nečas) hodně tlačit, může se mu klidně stát to, co Topolánkovi – lidé, které tehdy označil za kmotry, ho zničili. Ale jak na ně dnes Petr Nečas může tlačit, jaké má páky? Může je jen vyzývat: Nedělejte to! Jsem skeptický k tomu, že existuje nějaká rychlá cesta k očistě ODS.“ Zní to velmi skepticky, a bohužel velmi pravděpodobně.

V pražské ODS tvrdí, že jejich případné spoluvládnutí s ČSSD není velká koalice, protože nejsilnější pravicová strana v Praze je TOP09. V tom mají jistě pravdu, je to utilitární spojení dvou poražených menší stran proti největší za účelem podržení koryt. Plánují se ovšem veliké personální změny: v radě by měly být za ODS jen nové tváře: proto se prý radní Klega uchýlí do Prahy 15 (coby starosta), Milan Richter do Prahy 10 (coby starosta), a odskáče to jen Bémův první náměstek Rudolf Blažek: na něho zatím žádné starostovské křeslo nevybylo, a proto se svého postu v radě drží jako klíště. Nemá prý ale šanci. Někdo to holt odskákat musí. Pokud jde o ČSSD, má být za odměnu vykopnut nahoru lídr Dienstbier (pan Hulinský považuje Prahu za jistější, a když se vzdá poslaneckého mandátu, nahradí ho právě Dienstbier, který byl zastáncem nejrozumnější koalice s TOP09; za dobrotu na žebrotu). Pražská magistrátní perestrojka vypadá natolik zábavně, že je mi skoro líto, že jsem šel k volbám.

Pondělí 1. listopadu: Premiér Nečas je znepokojen výsledky „státních maturit“ na zkoušku (třetina účastníků propadla). K samotnému problému státních maturit se nechci vyjadřovat, nemám na něj silný názor, neměl jsem ani čas si zveřejněné části testů podrobně odzkoušet, na první pohled mi nepřipadaly moc těžké. Výsledky „zkušebních“ maturit by se ale neměly brát příliš vážně, obávám se, že moc vážně je nabrali ani „maturanti“, ne snad, že by je třetina chtěla sabotovat, ale věděli, že z toho se nestřílí a nijak zvlášť se jistě nepřipravovali (samozřejmě, připravit se na test je těžké, ale i tady snad příprava hraje nějakou roli).

Doc. Dr. Heger vzal příliš vážně svou roli ministra zdravotnictví ve vládě s vedoucí rolí ODS a najmenoval, jak bylo dříve zvykem, deset nových členů z třicetičlenné správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny. Bylo mu však posléze povoleno jenom sedm, zbývající tři jmenuje vláda ze zbývajících členů koalice. Pan ministr, jak zjevno, bere svůj úřad příliš vážně. Ještě předtím neúplná rada zvolila za předsedu Marka Šnajdra, představitele „zbývajících členů koalice“, v tomto případě ODS (zastává to místo – a zastával místo náměstka ministra zdravotnictví - už nějakou dobu). Podobně si chtěl vyskakovat ministr zahraničí, když se nikoli snad za jeho zády, ale nad jeho hlavou domlouvali prezident s premiérem o českém postupu na summitu EU v Bruselu. Nakonec mu bylo vysvětleno (premiérem Nečasem, není jasné, zda jen tlumočil názor Nejvyššího, nebo svůj), že mu do toho nic není, a ministr to vysvětlení, jak se zdá, přijal.

Kolem našich silnic zbývá po komunálních a senátních volbách spousta billboardů. Některé, zřejmě z antipropagační dílny ČSSD (vedení strany zelených a v pozadí zlotřilý Kalousek coby dinosaurus) mi už dlouho pijí krev svou blbostí. Možná, že jsou tak pitomé schválně, kdysi mi nějaký odborník na reklamu vysvětloval, že reklama musí být stupidní, jinak si člověk zapamatuje story, ale zapomene, co story propaguje, s hanbou jsem si pak na své vlastní zkušenosti uvědomil, že to tak opravdu je. Jiný odborník na reklamu dnes v Lidových novinách upozorňuje, že čím zapadlejší billboard, tím déle na něm politik vydrží, protože reklama se přelepuje jen další reklamou a o zapadlé reklamní plochy není zájem. S hrůzou si představuji, až za deset let, pokud tu ještě budu a budu pohyblivý, což je krajně nepravděpodobné, narazím na nějaké opuštěné mýtince hluboko v lese na deset let starý billboard s Jiřím Paroubkem, nebo dokonce dvacet let starý billboard s Petrem Pithartem. Bude to strašidelné, jako když se v té Bradburyho povídce vynoří před majákem na pobřeží předpotopní ještěr.

Pan Palata má mimořádný talent urážet naše sousedy. O Slovácích např. v dnešních LN píše: „Díky Masarykovi, díky Čechům, se Slovensko stalo po dvaceti letech skutečně slovenské. A i díky vzpomínkám na první republiku je dnes demokratické.“ Ve skutečnosti Slovensko se stalo slovenské a je dnes demokratické díky Slovákům. Kdyby nechtěli a nesnažili se, zmohli by Češi a Masaryk prd. A určitě to Masaryk nedělal proto, aby se tím mohl dnes pan Palata chvástat. Pokud jde o pana Palatu, je tu ovšem jedna velká naděje. V dnešních LN se „Středoevropan“ věnuje arabským atentátníkům a neúspěšnému teroristickému útoku jemenské Al Kajdá. Tato organizace je nepochybně jiné povahy než Slovensko, Maďarsko, Polsko i sudetští Němci. A pokud jí pan Palata bude věnovat pozornost stejné povahy jako těm právě vyjmenovaným, je možné, že si pana Palaty všimne a budeme mít v Praze brzy jeho pomník. Bude to, řekl bych, přece jen snesitelnější než jeho články.

Pražský lídr ODS Bohuslav Svoboda oznámil, že s uzavřením koalice počká až na rozhodnutí soudu o stížnosti malých stran. Vypadá to logicky a lze tak získat čas a napínat potenciální partnery. Jinak je nepochybné, že stížnost je oprávněná, ale že soud sotva rozhodne tak, aby se musely volby opakovat (ostatně se tak prý v Praze už párkrát volilo). Soud musí rozhodnout do dvaceti dnů.

Jiří Paroubek si rozhořčeně stěžuje, že „sociální demokraté přehlížejí jeho vliv a zkušenosti“. Prohlásil, že se k němu strana chová jako rodina, která „schovává nerudného dědečka před návštěvou“. Příměr není zcela přesný, dal by se vymyslet trefnější z oboru fauny a flóry, byl by však žalovatelný. Zároveň uvedl, že je mediálně stále nejviditelnější tváří ČSSD, i když už nemá žádnou adekvátní funkci, a převálcoval i lídra Sobotku. Stejně před volbami pan Paroubek válcoval, válcoval (např. Nečase), až doválcoval. Podle své vlastní zkušenosti mohu konstatovat, že pan Paroubek je přesto podstatně, ale podstatně méně viditelný než byl před volbami do PS, a že mi to dělá moc dobře.

Úterý 2. listopadu: Ve vládní koalici to skřípe. Premiér Nečas dal najevo, že „je zděšen“ třetinou neuspěvších maturantů v „maturitách na zkoušku“. Ministr Dobeš si to těžko může vyložit jinak, než jako nesouhlas s rychlým zavedením těchto maturit, o něž se zasazuje (Nečasův postoj byl od počátku zdrženlivý). Jednání o koalici v Praze se zadrhlo, ODS se zatím nerozhodla, komu dá přednost (jak to, že ODS, která ve volbách nevyhrála, fakticky rozhoduje o tom, koho si zvolí za partnera, tj. jak mohli potenciální partneři připustit, aby taková pro ně nevýhodná situace vznikla? Způsobili si to sami tím, že prakticky předem vyloučili jednu z variant, tj. koalici TOP09 a ČSSD, lídr ČSSD v Praze Dienstbier ml. ji preferoval, ale byl ve vlastní straně odmítnut). Nakonec to vypadá, jako by jediné možné řešení byla skutečně velká koalice, TOP09 – ČSSD – ODS, v reálu asi nikdo nebude mít tu drzost něco podobného prosazovat, jenže ostatní narážejí na nepřekonatelné překážky). TOP09 vyzvala na tiskovce předsedu Nečase, aby se do věci vložil a aby jednání o koalici probíhala na nejvyšší stranické úrovni, předseda ODS to odmítl s tím, že vedení ODS se neplete do komunální politiky a že kdyby to TOP09 myslela vážně, nevzkazovala by mu to přes média.

Podle průzkumu STEM 73 % lidí pokládá za správné, když lidé vyjadřují svou nespokojenost demonstracemi, se stávkami souhlasí 62 %. Tomu nerozumím, obojí je u nás zaručeno ústavně (Listinou základních práv a svobod) a zákony. A pokud jde o politické hodnocení, každý konkrétní akt se musí posuzovat zvlášť.

Velkou chválu politické iracionality pronesl v dnešních LN politolog Stanislav Balík: „Asi nenajdeme mnoho racionálních důvodů pro shromáždění v nádherném sále královského Hradu v den výročí vzniku již neexistujícího státního útvaru. Ale copak musíme všemu nalézat racionální zdůvodnění? Co bývá racionálního na dlouhých či krátkých pohřebních průvodech, ať již významného státníka či souseda z venkova? V těchto případech jde o udržování celku společnosti, jejích konvencí, zvyklostí, celého společenského řádu. Společnost bez společných svátků a rituálů se stává společností cizinců…“ Srovnání oslav 28. října s funusem není docela od věci, pohřbívat mrtvolu rok co rok vždy znovu má však poněkud morbidní charakter. Lidé, kteří by rádi manipulovali se společností, mají sklon bazírovat na iracionálních rituálech, které se mimořádně hodí k tomu, aby se jimi fakticky snižovala míra svobody ve státě. Pro mnoho lidí jsou rituály přitažlivé, může se halasně slavit, vypadá to efektně a nemusí se moc myslet. Snažit se chod společnosti včetně zaběhnutých rituálů racionalizovat má pro úroveň svobody a demokracie ve státě zásadní význam.

Středa 3. listopadu: Opozice se včera neúspěšně pokusila zabránit tomu, aby byly ve Sněmovně schváleny čtyři zákony, bez nichž by nebylo možné dosáhnout snížení schodku ve státním rozpočtu. Jednání bylo divoké, trvalo pět hodin. Odbory plánují stávku, ČSSD si chtěla původně na způsob projednávání stěžovat u Ústavního soudu hned po skončení jednání Sněmovny, po poradě s právními odborníky odložila stížnost až na dobu, kdy budou zákony, s nimiž nesouhlasí, zveřejněny ve Sbírce zákonů (kalkuluje snad s tím, že jejich případné zneplatnění během příštího roku by nadělalo podstatně větší paseku?) Statutární místopředseda ČSSD Sobotka nasadil chmurně věštecký, takřka kozinovský tón: „Premiér Nečas jednou nebude premiér, ODS nebude ve vládě, ale v opozici, vy ostatní budete v menšině, kolegové VV možná ani nebudou ve Sněmovně. Bude dobré, abyste nijednou vzpomněli na dnešní den…“

Po žádosti vedení TOP09, aby se do jednání o pražské koalici vložili lídři obou stran, pražská ODS přerušila jednání s TOP09. Nečas žádost koaličních partnerů odmítl, poslal ale zároveň vzkaz pražské organizaci ODS, že by měla svolat regionální sněm a „nadefinovat nové vedení“. Nejsou malé děti, nechce je vodit za ručičku, ale… Nečasův požadavek je logický, bez skutečné pořádné výměny celého vedení pražské ODS se v Praze vůbec nic nezmění. Je se pouze obávat, že jednak předseda strany nemůže opravdu Praze diktovat a jednak si měl vzpomenout o hodně dřív. Praha je velký balvan na krku Nečasova vedení. „Velké koalice“ podle Klausova přání (rozuměj ČSSD – ODS) se rodí jako houby po dešti po celé republice i v pražských obvodech, může se snadno stát, že koaliční vláda zůstane viset ve vzduchu a o skutečnou moc se podělí v nižších patrech jiná koalice, na rakouský způsob, ale bohužel v českém obsazení.

Odbory svolávají národ do stávky: Předseda Odborového svazu hasičů slibuje, že policisté, hasiči i civilní zaměstnanci resortu obrany stávku ostatních zaměstnanců veřejného sektoru podpoří. Budeme připraveni postavit se do určitého odporu, sdělil zase předseda Zavadil. Dojde zase na vestibul ministerstva vnitra? Nebo budou policajti tentokrát rozhánět nikoli extremisty, nýbrž poslance? Podle pana Zavadila reformy odnesou obyčejní lidé, vláda pohrdá lidmi (ve vládě lidé nesedí, aspoň ne ti obyčejní; člověk má dojem, že brzy bude zase velmi příjemné být tím docela nejobyčejnějším člověkem: stanu se menším a ještě menším, nejmenším ze všech…). Podle ČTK se v červnu 2008 (doba nejhlubšího úpadku vládnutí v ČR) výstražné stávky proti vládním reformám zúčastnilo celkem 986 tisíc lidí, z toho 306 tisíc přerušilo na hodinu práci (co dělalo těch zbývajících 679 tisíc? Zdá se, že zároveň stávkovali a pracovali. Zopakují si to?).

ČSSD má problém s přímou volbou předsedy. Část vedení (větší) si ji přeje, jenže… Přímá volba je drahá a riskantní, protože v obou kolech se musí zúčastnit nadpoloviční většina všech členů. To je sice jen 12 398 lidí, ale je otázka, kolik z nich jsou skutečné živé bytosti, kolik z nich o svém členství ví a kolik se stalo členy tak říkajíc jednorázově, pro jednu příležitost. Což zdaleka není jen problém ČSSD. Strany konzervativní ovšem necítí potřebu vystavovat se zkouškám jako je přímá volba, nepatří to do jejich ideového arzenálu a nemají se tedy čeho obávat. Jinak platí, že se členy jsou velké potíže a je nejlíp, když strana nemá pokud možno žádné: pak otázka, zda volby přímé či nepřímé, odpadá.

Zdá se, že místopředsedou Senátu (za lidovce, kteří se zase dopracovali klubu) bude opět Petr Pithart. Klub TOP09 a starostů nemá nárok, protože nemá tak atraktivního kandidáta. Předseda Schwarzenberg se marně bouří. Petr Pithart je něco jako Siréna, která svým zpěvem senátní funkce přímo přitahuje. Zůstane jistě aspoň místopředsedou i v případě, že Senát bude zrušen.

Tomáš Zahradníček dnes v MfD recenzuje Peheho knihu o Klausovi, v té souvislosti zmiňuje i knížku Emanuela Mandlera Oba moji prezidenti, která, jak říká, sice když vyšla, zapadla bez ohlasu, ale dnes se opět probouzí k životu, viděl ji několik lidí číst a učitelé ji doporučují svým studentům. Je hezké, že si pan Zahradníček na Mandlera vzpomněl, mám jen podezření, že je to mj. proto, že nehrozí, že by se stejně jako jeho knížka opět probudil k životu. Možná by totiž o chválu pana Zahradníčka nestál. S mrtvými je snadná práce, nemohou se bránit (v této souvislosti upozorňuji na svou analýzu Řády mrtvým, kterou jsem napsal před pár lety, a zvláště na zvýrazněnou pasáž – tady sice jde z úst pana Zahradníčka o vyznamenání Mandlera jen v přeneseném slova smyslu, ale to je přece taky vyznamenání).

Není divu, že lékaři pošilhávají po zahraničí, píše v MfD prof. Pavel Pafko. Spojil přitom problém lékařů, kteří mají kam odejít za lepším, s učiteli, kteří nemají, a projevil vůči učitelům silné sociální cítění. Lékaři odejdou a učitelé si najdou jiné povolání, protože odejít nemají kam. A uzavírá: „Bude to smutný pohled na krajinu, které nemá prostředky na vzdělání a zdravotní péči, byť to bude pohled z velmi drahých vojenských letadel.“ Ovšem, vzdělaní a zdraví musíme být. Na rozdíl od zdravotní a vzdělávací péče armádu nepotřebujeme, protože jak nás zkušenost učí (zažil jsem rok 1948 a 1968), když se včas vzdáme, v podstatě se nám mnoho nestane. Hlavně ať jsme tlustý.

V rozhovoru s Romanem Onderkou v dnešní MfD ho Barbora Tachecí straší, že ODS mu nedůvěřuje a že v koalici nemusí vůbec ČSSD být. Nešťastnou shodou okolností včera se brněnská ČSSD s ODS dohodla na koalici, Onderka zůstává primátorem.

Zdá se, že na hlavu Kateřiny Neumannové se snáší pohroma. Přistane na ní v podobě cca sta milionů korun, které se prošustrovaly při organizaci a během konání libereckého mistrovství světa v lyžování. Neumannová stála v čele pořadatelského týmu a za obojí odpovídá. Nepíši, že tam byla coby slavná a populární, leč krajně naivní osoba nastrčena, protože se to nedá dokázat. Od splácení dluhů dává teď ruce pryč město Liberec (vyměnila se garnitura na radnici) i vláda (jiná, než ta, která vzala nad mistrovstvím patronát). Noc by mne zajímalo, kdo všechno si na libereckém propadáku namastil kapsu, řekl bych, že stát to nebyl a paní Neumannová taky ne. Píši o tom jen proto, že mi ta celá věc připadá vůči Neumannové neobyčejně hnusná, i když formálně ona je ten, kdo celou akci zašťiťoval. Nějak mi to připomíná příběh té učitelky angličtiny ze Znojma, jen je to, řekl bych, ještě daleko horší.

V LN píší, že o exministra a exsenátora Julínka v Ivančicích, odkud z ředitelského postu do Senátu odešel, prý příliš nestojí. Přesněji řečeno, nestojí o něj vedení Jihomoravského kraje (pod vedením hejtmana a poslance ČSSD Haška), jak aspoň praví zdroj blízký tomuto vedení, který si pochopitelně nepřeje být jmenován, to je tak samozřejmé, že už to v LN ani nepíší (využívám příležitosti a odvolávám se tu na svou politologickou analýzu „zdroje, který si nepřeje být jmenován“ z těchto mých stránek). „Žádné jiné (než lékařské místo) se pro něj uměle vytvářet nebude. Nemocnice není trafika pro vysloužilé politiky.“ To je pěkně razantně hulvátské, jako za stara za Paroubka. Připadá mi to typické – pan Julínek jako ministr zdravotnictví prosadil nepopulární kus zdravotnické reformy, který se nepochybně osvědčil. Stal se za to jakýmsi symbolem špatnosti Topolánkovy vlády a má být trestán ještě teď, tak říkajíc po své politické smrti.

Pan Karel Holomek se v čtenářském dopise v LN ohrazuje proti článku Miroslava Šimarka tamtéž, který se týká kauzy Vítkov. Pan Šimarek uvádí případ šlechtice Půty Švihovského z 15. století, který zavřel dělníky do stodoly a stodolu zapálil, aby jim nemusil zaplatit, s tím, že se příklad zřetelně odlišuje od vítkovského žhářského útoku. Bylo mi divné, proč dr. Šimarek do případu tahá středověk, ale teď to chápu. Podle pana Holomka totiž „i žháři z Vítkova podpalovali s úmyslem někoho vážně ohrozit a museli vědět, že hrozí třeba i smrtí. Zavřená vrata od stodoly a noční čas, kdy zločinec útočí na nevědomého a bezbranného spáče, se dají docela dobře srovnávat.“ Jenže problém je, že se srovnávat vůbec nedají. Daly by se srovnávat, kdyby útočníci byli v domě napřed zabarikádovali dveře. Nebo kdyby, jako maďarské vražedné komando, barák podpálili a pak na ty, co (dveřmi) prchají, stříleli. Což se nestalo. To co žháři z Vítkova provedli, zůstává hnusné a podlé samo o sobě, ale posouzení případu má být spravedlivé, a to i v detailech.

Expremiér Fischer napsal Paměti, týkající se krátké doby jeho úřednického vládnutí. Připadá mi to trochu brzy a paměti se taky zpravidla zabývají delším časovým úsekem. Pan Fischer mluví mj. i o Topolánkově rozhovoru pro časopis Lui, a říká: „Topol spojil mé židovství s jakýmsi uhejbáctvím, což se mě děsivě dotklo. Pokud by se mě někdo ptal, zda je ten výrok antisemitský, rasistický, tak samozřejmě je. Nad tím se nedá spekulovat…" Topolánek jej prý urazil neodpustitelným způsobem. „Já mu své rozhřešení v této knize nedám. Stojím si za svým a neustoupím ani o milimetr…" Je mi líto, ale pan Fischer nevěcně přehání, Topolánkův výrok je o tom, že je-li někdo uhejbák, je falešné to vysvětlovat jeho homosexualitou (v případě ministra Slamečky), nebo židovstvím (v případě premiéra). Pan expremiér se může cítit lidsky dotčen obviněním z uhejbáctví, ale transponování problému do rasové roviny mělo povahu politického atentátu na Topolánka (bezbombního, ovšem) a pan Fischer se do akce zapojil. To, co nemůže Topolánkovi odpustit, je tohle. Je to jeho problém, a ne Topolánkův.

Čtvrtek 4. listopadu: Úterní schůzka pražských vyjednavačů TOP09 a ODS skončila tím, že se představitelé ODS urazili, protože je TOP09 údajně obvinila ze lži (přesněji řečeno z toho, že si vylhávají další záminky k ukončení jednání o koalici). Uražení se má čistě politický charakter (stejně jako jej mělo uražení se expremiéra Fischera v případě Topolánkova výroku v záznamu, který pořídil časopis Lui). Když se nějaký politik takhle okázale a nahlas urazí, je to vždycky vypočítaný politický tah. Kdyby urážky nebylo, museli by si ji vymyslet (viz Fischer). Pan Svoboda už zjevně hraje s sebou. TOP09 chce nyní udělat nabídku ČSSD, nepochybně je pozdě, měli nabídku udělat oběma potenciálním koaličním parterům najednou. Tím, že se obrátili výlučně na ODS, dostali ze hry Dienstbiera ml.

V debatě v PS o vyslání českých vojáků do Afghánistánu poslanec Foldyna vytknul dnešním českým vojákům, že jim chybí nezištné vlastenectví čs. legií. Přirovnání je problematické: pan Foldyna je o legiích informován jen z barvotiskových vlasteneckých obrázků, italské legie přibíraly vojáky i po zhroucení fronty, ruští legionáři posléze nemysleli na nic jiného, než jak se co nejrychleji dostat domů, a těžko se jim někdo může divit. Vytýkat dnešním českým vojákům, že jsou placení profesionálové, je stejná blbost jako vytýkat to policistům (na vážnou debatu by bylo, je-li dobře, že máme čistě profesionální armádu, ale o vážnou debatu tomu Foldynovi vůbec nešlo, jen o demagogii). Premiér se zbytečně vzteká nad takovými argumenty, dojem na veřejnost nebude valný. Foldynovi sekundoval komunistický expert na obranu a bezpečnost Černý: „Jsme připraveni pomoci vysláním zdravotníků, přípravou specialistů včetně výcviku afghánských policistů, ale ne v době války a ne na okupovaném území.“ Což znamená: až vyhraje Talibán.

Předseda mandátového a imunitního výboru Tejc má problém se stížností ministra Kalouska na poslance Ratha ohledně toho, že Kalousek údajně chlastá. Kardinální otázkou prý je, jak prozkoumat pravdivost pravdivost Rathova výroku. Zkoumali by např. i pravdivost výroku, že Kalousek má jen jedno varle, což způsobuje jeho nevyrovnanou politiku? Jde o to, zda obvinění je relevantní a zda jde o sprosťáctví. Problém by vznikl, kdyby byl Kalousek opilý na inkriminovaném jednání a kdyby se to nějak projevilo tom, co říkal. Když se někdo napije tak říkajíc po službě (neříkám, že je to případ pana Kalouska), nikomu do toho nic není.

Ministr Besser je proti tomu, aby se v Národním divadle konaly sňatky. Má jistě pravdu a měl by jí i tenkrát, kdyby neargumentoval vlastenecky (ND je prý symbol české státnosti). Svatba v divadle je směšná hloupost (má se tím naznačit, že je to jen tyátr?). Zajímá mne, kdy někdo přijde na nápad nechat se oddat v obřadní síni krematoria.

Je zajímavé, jak se u nás zakořenila snaha přehánět. Intelektuální lobby ČSSD, postavená do nezvyklé situace (silná pozice středopravé koalice v PS), mluví o tom, že „politické volby roku 2010 byly zlomové v našich politických dějinách, protože nás poprvé odsekly od tradice československého demokratického státu“ (Václav Bělohradský v příloze dnešního Práva Salon). Podle prezidenta Klause znamená záměr ČSSD stěžovat si na projednávání reformních zákonů ve stavu legislativní nouze konec demokracie. Proč? A Ústavní soud ještě nerozhodl. (Jinak jsem přesvědčen, že Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat např. o vážnosti hospodářské situace; problém tu je, ale politický).

Pátek 5. listopadu: na slavnostním rozloučení s primátorem Bémem, který ve své funkci končí, se prezident Klaus vyjádřil k problémům velkých koalic. Řekl v podstatě, že mu nevadí, a že problém je uměle vyvolán - těžko se zbavit dojmu, že je vítá (jako koalice vyzrálých a zkušených politických subjektů proti rychlokvaškám). Ve vztahu k TOP09 se zdá být zjevné, že prezident „čuchá, čuchá havlovinu“. Proti koalici se už vyslovili premiér a předseda ODS Nečas, u místopředsedkyně Němcové, která Nečase v této věci podporovala, si lze jen těžko představit, že by se postavila proti své platonické lásce. Proti velké koalici byl i pražský lídr ČSSD Jiří Dienstbier ml. (vypadá to ale, že mu to jeho pražští soupřátelé, hlavně předseda Hulinský, zatrhli) a konečně i statutární místopředseda ČSSD Sobotka – i ten dopadl jako sedláci u Chlumce, v předsednictvu strany s ním souhlasili jen Rath (má obavu, že nástup přátelství s ODS a posílení pozice Hulinského by mohl znamenat jeho konec; na tom je vidět, že všechno zlé může být k něčemu dobré), Richard Dolejš a Vícha. Nejzajímavější bude, jak se vyrovná s názorovými rozdíly mezi sebou a prezidentem premiér Nečas: doposud byl vždycky vůči Klausovi splachovací a nechal si všechno líbit (viz kdysi potupná rezignace na post ministra vnitra ještě předtím, než ho měl zaujmout), o to arogantněji se chová ke svým politickým oponentům, nikoliv ovšem z ČSSD, nýbrž z vládní koalice. Topolánek, kterého vyštípal, si prezidenta nikdy nepouštěl k tělu tak, jako to dělá Nečas, současný předseda ODS si zjevně myslel, že když obnovil harmonické vztahy z Hradem, napravil Topolánkovu chybu, ne-li kacířství. Teď cítí následky. Podle interní analýzy, kterou si nechal pořídit, prý v devadesáti procentech měst s deseti tisíci a více obyvateli vznikají koalice, v nichž se účastní jak ODS, tak ČSSD. (Hlavní předmět sporu je v této chvíli ovšem problém koalice v Praze. Když se Dienstbier ml. odmítá spojovat se stále nezměněnou zkorumpovanou strukturou, se kterou nechce nic mít, stejně jako když Bohuslav Sobotka říká, že nikde v zemi nemá ODS tak špatnou pověst, jako právě v Praze, mají oba úplnou pravdu, jen by měli pro spravedlnost ještě zmínit, jak pražská ČSSD v minulých letech na pražské ODS parazitovala.)

Dr. Rath se ve Sněmovně pustil do politického filozofování. Když o něčem hlasuje většina, neznamená to ještě, že je to vždycky pravda. Jistě, to platí pro PS stejně jako pro Ústavní soud. Je to riziko demokracie. Chce snad pan doktor reformovat demokracii v tom smyslu, že v některých případech bude rozhodovat menšina? A ve kterých? Kdo to rozhodne: on? A jaká menšina?

Ministr John se zviditelňuje: poslal na policii v Liberci inspekci, která má zjistit, zda právem odložila trestní oznámení na prezidentku organizačního výboru mistrovství světa v lyžování Kateřinu Neumannovou. Zdá se, že paní Neumannová je v očích ministrových dalším dinosaurem. Snad ji dostane za katr a bude to moci vydávat za výkon v boji proti korupci. Tím by byl asi tak stokrát překonán dosavadní rekord, který drží ČSSD, jíž se podařilo v rámci odhalování viníků spálené země dostat do basy vlastního ministra financí.

Někteří sociální demokraté už nyní naznačují, že vláda by je měla brát vážně, jinak hrozí „válka komor“, tj. Sněmovny a Senátu, píše v MfD Tereza Strnadová. Jaképak hrozí, probíhá už teď, ještě předtím, než se nový Senát ustavil. A není to nic nového, existovala už za opoziční smlouvy a za vlády ČSSD poté, co se ODS zmocnila většiny v Senátě. Ostatně kdoví, není-li to dobře. Vůbec nebude škodit, když bude reformní horlivost sto osmnáctičlenné většiny něčím brzděna. Je to něco jiného, než pokoušet se přenášet politickou bitvu na půdu Ústavního soudu (tj. chtít na ÚS, aby rozhodoval politické, nikoli právní spory) a do ulic.

Petr Kolář psal včera v LN o tom, že v TOP09 existuje jakési napětí mezi dvěma skupinami, z nichž jednu představuje ministr Kalousek coby skutečný lídr Topky, druhou ministr a předseda strany Schwarzeberg a lidé z okruhu Václava Havla, Jmenuje podnikatele Bakalu a někdejšího publicistu a pak politika Vladimíra Mlynáře. Ti druzí vsází na exguvernéra ČNB Zdeňka Tůmu jako na prostředek, jak se Kalouska zbavit. Pan Kolář uzavírá: „Možná jsou to všechno jen ošklivé pomluvy. Smysl to ale celé dává, že?“ Považuji to za víc než pravděpodobné. Pan Kalousek udělal osudovou chybu, že se dal do party s představiteli Pravdy a Lásky, a to z technických důvodů: tito lidé už mnohokrát prokázali vynikající schopnost politickou stranu rozflákat a osudovou neschopnost politickou stranu utvořit. Vypadá to, že právě to je jejich poslání v českém politickém polosvětě. Produkují to jako mšice cukr. Kalousek je schopný politik a kazil by jim jejich spontánní úsilí. Stojí jim v cestě a musí se ho zbavit. Asi se jim to povede, protože část veřejnosti je proti této schopnosti měnit českou politickou scénu v něco na způsob okolí Lipan po známé bitvě bezbranná, snad jí dokonce imponuje, v každém případě nemálo lidí bořitelům vždy znovu naletí. Není ostatně žádnou náhodou, že hned v následujícím, tj. dnešním čísle LN odpovídá rozzuřeným dopisem jeden z „napadených“, Vladimír Mlynář: „je to lež, Karlu Schwarzenbergovi nic nenašeptávám. Tím méně něco, co si nemyslím. Nejsem členem TOP09 a nejsem politicky aktivní“. To ovšem nebyl ani Marek Dalík, že? Miroslav Kalousek tvořil kdysi harmonický tandem s Mirkem Topolánkem. Nebýt nedostatečné podpory v parlamentu (která ovšem padá na vrub Topolánkovi), třeba by byli mohli udělat docela rozumnou stranu. S Karlem Schwarzenbergem to půjde daleko hůř.

Sobota 6. listopadu: Podle člena vyjednávacího týmu pražské ČSSD Březiny poklesla šance na koalici s TOP09 poté, co TOP09 označila za svého prioritního partnera ODS. Lídr Dienstbietr ml. s tímto názorem nesouhlasí. Problém je, že TOP09 oznámila úmysl obrátit se nyní na ČSSD tak, že je obtížné si to vykládat jinak, než jako účelový truc vůči ODS.

Ústřední výkonný výbor ČSSD dnes rozhodl těsnou většinou, že se předseda bude volit na sjezdu, nikoli přímou volbou. Zřejmě se vedoucí činitelé strany tak trochu obávají, že by si jejich členstvo mohlo zvolit za předsedu Vojtěcha Filipa. Někteří zastánci přímé volby v sociální demokracii navrhují, že by účast nadpoloviční většiny členů neměla bát podmínkou platnosti volby: pak by se taky případně mohl rozdíl mezi přímou a nepřímou volbou organicky smazat.

Přiznám se, že rozdíl mezi Bohuslavem Sobotkou a Michalem Haškem, podle toho, jak ho popisuje dnešní Právo (Hašek vystoupil s Desaterem ČSSD nové generace, Sobotka hovořil na zasedání o své vizi budoucí ČSSD) mi připadá srozumitelný asi tak, jako byl srozumitelný pro pozorovatele ze zahraničí rozdíl mezi různými křídly v KSČ v šedesátých letech. Oba se chtějí soustředit na tradiční voliče ČSSD a zároveň se rozkročit do středu. Hašek nechce, aby v Lidovém domě nadále rozdělovali novináře na hodné a zlé (glasnosť) a odmítl spolupráci strany se stranami minulosti, populisty a extremisty. Sobotka tvrdí, že jeden z důvodů, proč lidé stranu přestali v minulosti volit, byl „nepřehledný a nekonečný boj mezi opozicí a vládou, z něhož se vytratil obsah a zůstala jen křiklavá forma, připomínající tu kabaret, tu permanentní studenou občanskou válku“. Zlatá slova.

Podle agentury Factum Invenio by strany vládní koalice ztratily většinu ve Sněmovně, píší dnes v Právu. Tuto informaci je třeba doplnit: strany nynější koalice by sice většinu ztratily (o 1 mandát), ale strany nynější opozice by většinu ani náhodou nezískaly (92 mandátů), protože do Sněmovny by se dostali s 9 mandáty lidovci. Ti zatím ani nenaznačili, že by chtěli účinkovat v koalici, která je závislá na podpoře KSČM (a nynější obrodné dvojvedení ČSSD se dokonce ještě nedalo slyšet, že by o podporu komunistů po paroubkovském vzoru stálo).

V rozhovoru pro Právo horuje místopředseda ODS Blažek pro vstřícnost k ČSSD: liberální hodnoty máme totožné (to by chtělo nějak specifikovat, je to trochu nejisté; pokud mají liberální hodnoty totožné se Zaorálkem, tak pozdrav pánbůh). Taky údajná Gándhího zásada „lepší špatná domácí vláda než dobrá cizí pomoc“, jíž se zjevně řídí i Václav Klaus např. ve vztahu k EU, zní velmi podezřele: člověk se těžko zbavuje dojmu, že se jí řídili mj. čeští politici, když v roce 1947 odmítli na nátlak Moskvy Marshallův plán. Povedený je taky následující citát: „Z Brna nemůže být neustálé bojiště, kde se navzájem vyvraždí jednotlivé kmeny. To musí skončit volbami a po volbách je potřeba se dohodnout tak, aby se v tom městě, ať už je to Brno, nebo jakékoli jiné, něco udělalo.“ Před volbami se serveme jako psi, na voliče to udělá dobrý dojem, a po volbách se podělíme o moc a vytvoříme spolu dělný establishment.

Jakýsi polský historik se v rozhovoru pro Frankfurter Rundschau rozhořčuje nad tím, že se pojmem Vertreibung označují všechny válečné či poválečné vynucené přesuny německého obyvatelstva. Prý je rozdíl mezi Vertreibung do Osvětimi a Vertreibung do nové vlasti. Ten člověk fixluje. V životě jsem neslyšel, že by někdo používal slova Vertreibung pro holocaust. Na druhé straně, jakápak nová vlast, vlast pro vyhnané bylo to, odkud je vyháněli, a ne, kam je vyháněli. Když vás násilím a brutálně někam vyženou (např. jako Turci Armény do arabských pouští, kde pak pomřeli), nestává se ta poušť kvůli těm vyhánějícím a kvůli jejich násilí ještě vaší vlastí.

Ministr zdravotnictví šíří lehkou paniku – do zahraničí odejde k příštímu roku nejméně dva tisíce lékařů (může jich však být i dvojnásobek). Bude možná nutné zavřít některá oddělení okresních nemocnic. Lékaři by si podle něho zasloužili vyšší platy, ale není možné jim je v současné době dopřát. Ve skutečnosti je situace jednoduchá: lékaři prostě odejdou, nedá se s tím nic dělat. Ti, co neodejdou, zůstanou ze zvyku nebo z pohodlnosti. Jiný důvod, který by je tady držel, není, protože není, resp. nebyl by ani u jiných profesí. LOK rozjel akci, která se už nedá zastavit. Pokud chce vláda zůstat důsledná a neznemožnit se kapitulantstvím, musí se s tím smířit a uvažovat např. o náboru lékařů, pro něž jsou zdejší platy atraktivní (tj. ze zemí na východ od ČR). Ostatně i ze SRN odcházejí lékaři za lepším. Dělat něco rozumného lze teprve poté, co lékařský exodus vezmeme (a vláda ho vezme) za nevyhnutelnou a samozřejmou věc. Taková je situace, taková je doba. Že tomu LOK napomohl, a že ta nápomoc byla zlovolná a destruktivní, je problém vedení této organizace. A zase: proč by se měli chovat jinak než jiné české odbory. Ostatně, kdyby na to nepřišli oni, přišel by s tím někdo jiný.

Premiér Nečas se pozastavuje nad tím, proč se v novinách tolik píše o chystané pražské koalici ODS – ČSSD. Prý kdyby v Praze taková koalice vznikla, vypukne mediální řev, kdyby udělala koalici s ČSSD TOP09, vypuklo by ve stejných médiích nadšení. ODS si potřebuje od vládnutí v Praze na čtyři roky odpočinout. Moc přibrala, potřebuje shodit pár kil v opozici, aby zůstala v kondici. Bohužel se tak nestane a mocenská všežravost ji nejspíš za nějaký čas zahubí.

Volební lídr ODS v Praze Svoboda v rozhovoru pro LN tvrdí, že regionální rada a sbor zastupitelů ODS v Praze začátkem týdne odhlasovaly, že povedou jednání jen s TOP09 a ČSSD dostala od nich jen „v podstatě nepřijatelnou nabídku, tedy my sedm radních a oni čtyři, plus náš volební program kompletně přepsaný do návrhu koaliční smlouvy“. Tvrzení je třeba brát s jistou rezervou, rozhovor pořizoval Daniel Kaiser z Klausovy novinářské lobby (Svoboda byl sám spíš pro koalici s TOP09, Klaus je jednoznačně pro velkou koalici a je velmi těžké se zbavit dojmu, že v rozhovoru jde hlavně o to, udělat z „vyslýchaného“ blba), ale pokud by tomu bylo opravdu tak, jak Svoboda říká, na jeho místě bych o tom zarputile mlčel, protože dělat politickému partnerovi takové pro něj předem nepřijatelné návrhy je krajně neslušné.

Pondělí 8. listopadu: v pražské ČSSD zuří vnitřní boj. Dienstbier ml. má být vyloučen z vyjednávací skupiny, protože je proti koalici s ODS. Problém je přitom trojí: za prvé, stejné stanovisko zastává i statutární místopředseda Sobotka (jen se mu nepodařilo ho na zasedání Ústředního výkonného výboru prosadit; za druhé, pokud Dienstbier sežene ještě dva sociálně demokratické zastupitele, ztratí plánovaná koalice ČSSD - ODS v zastupitelstvu většinu. A za třetí a především, ten návrh je rozumný, a to i z hlediska ČSSD. Strana se zbytečně zaplete s pražskou ODS, která se nebude muset nijak podstatně transformovat, a s ní ponese následky za čtyři roky. Někdy se vyplácí krotit vlastní nezažranost.

Na sociálně demokratickém ÚVV neprošel rovněž, i když těsně, návrh na přímou volbu předsedy strany (oficiálně se jen odkládá, a to z technických důvodů). Podporovali jej oba hlavní soupeři o funkci, Sobotka i Hašek. Jsem přesvědčený, že při dnešním bídném stavu členských základen ve stranách jako je ČSSD či ODS, je přímá volba ještě daleko snadněji manipulovatelná než volba sjezdem. Předseda by byl volitelný za pivo a polívku (technika už byla vyzkoušena na obou stranách). Všechno záleží od toho, aby lidé začali brát politiku vážně. A o to se musí postarat mj. i jejich volení zástupci.

V Ústí probíhá přátelskovražedný zápas mezi někdejším Paroubkovým koněm Petrem Bendou a Jaroslavem Foldynou, který není kůň Paroubkův nebo nikoho jiného, je neřiditelný, zkrátka mustang (možná by si nechal říci od Miloševiče, ale ten je bohužel už po smrti). Nicméně pokus svrhnout ho z čela děčínské organizace proběhl v nejlepších tradicích staré monarchie. Tehdy ( v roce 1848) tvořil v Říšském sněmu jedno ze státotvorných uskupení haličský místodržitel hrabě Franz Stadion a velká skupina negramotných rusínských sedláků. Když bylo třeba hlasovat pro, hrabě povstal a sedláci zvedli pracky. V Děčíně fungují podobně pánové v oranžovém. Podstatnou nevýhodou děčínského uspořádání je, že hlasující (za guláš a pivo? Jistěže ne, z čirého idealismu) jsou gramotní, a proto pro ně bylo možno vydat manuál jak hlasovat, který se dostal do rukou Právu. Hlasovací schůze prý skončila tak, že Foldynovi lidé ji rozpustili, Zatímco jeho odpůrci se sešli jinde a svrhli ho. Malíř Vyleťal, dej mu Pán Bůh věčnou slávu, by o tom mohl namalovat obraz s názvem Hoj, v sociální demokracii, tam je veselo!

Zatím není jasné, koho budou volit za předsedu ČSSD sociální demokraté. Zato je jasné, koho bude volit za předsedu ČSSD místopředseda Věcích veřejných Vít Bárta. Totiž Haška, který je „svěžím větrem“. Haškovi je to samozřejmě děsně nepříjemné a rozhořčeně se proti tomu ohradil.

Sociální demokracie a její braintrust zahájili zároveň debatu o Evropě. Jedním z témat je např. regulace evropského kapitalismu. Budou se oni zasazovat pp. Drulák, Rupnik a Bělohradský. Dali si velký úkol! Člověku se chce zeptal po stalinsku, kolik mají divizí. Hubou to zregulovat asi nepůjde.

Papež Benedikt XVI. Se provinil proti českému národu, neboť ho drze obvinil, že se v něm rozmáhá světskost, protiklad víry. Pan Petráček se strašně mýlí, pokud si myslí, že u nás má islám menší šance než v zemích s živým katolicismem. U nás má šanci kdokoli, kdo přijde hlásat víru s pořádným bejkovcem v ruce, protože lidem je v podstatě všechno fuk, a nemají zábrany věřit čemukoli: to je podstata atheismu. Katolíci vědí, že jsou katolíci a ne muslimové, a že muslimové jsou něco naprosto jiného než katolíci, a že ten rozdíl je třeba držet za každou cenu. Člověk by se neměl nechat plést politikařením, i když je zahaleno do oparu multikulturality. Protestanti by to měli vědět ještě o něco víc.

Tomáš Halík mluví v LN celkem velmi trefně (až jsem se divil) o specifické formě české náboženskosti, které říká „něcismus“ – neurčitá víra v něco nad námi. Má mnoho podob. Od doma udělané náboženské koláže až po sekulární havlovský humanismus. To ovšem není žádné náboženství, to je kravina, zbývá dodat. Lépe řečeno ohavnost před Hospodinem. Dnes už se za to neupaluje.

Úterý 9. listopadu: ČMKOS vyhlásila na 8. prosince celodenní stávku státních zaměstnanců a zaměstnanců ve veřejné správě proti úsporným opatřením Nečasovy vlády. Stávku podpoří také policisté a hasiči, kteří ze zákona stávkovat nesmějí (jak? Policisti seřežou každého, kdo jim přijde pod ruku a hasiči se budou celý den chovat jako požárníci?). Připojí se prý i další odborové svazy, o formě podpory se bude ještě jednat (budou tedy stávkovat, nebo ne? Těžko si představit jinou účelnou podporu stávky než tu, že se k ní přidáte). Odborový pressing je událost, jaká konec konců probíhá na začátku činnosti každé vlády, které nezbývá než dělat nepříjemné kroky (a to je skoro každá vláda kromě té Fischerovy, ta nemohla dělat nic). Odbory dělají to, co dělat musí, a vláda by se měla chovat jako vláda podrobovaná testu na pevnost, tj. neustoupit. Pokud ustoupí teď, ustoupila napořád.

V pražské ČSSD zuří boj všichni kontra Dienstbier. Dienstbier nakonec vyřešil tlak na své odstoupení tím, že se stáhl z týmu, který vyjednává s ODS, ale zůstal v tom, který bude případně jednat s TOP09. zdá se ale, že tuhle bitvu prohrál. Vzniká zajímavá situace: skoro všude včetně hlavního města vznikají koalice, kterým nepřeje ani jeden z předsedů stran, co koalice vytvářejí. Svědčí to o jisté anarchii ve vedení těch partají. Je to zvláštní, Topolánkova pozice nebyla nijak zvlášť silná, ale odborům až tolik neustupoval. Některým konfliktním situacím se ovšem nakonec raději vyhnul.

I v Nečasově koalici funguje princip padni komu padni. Zatím nedosáhl bravury Zemana a spol. Ministr Bárta přišel na půl roku o řidičák a zaplatí pokutu 5000,- Kč (ta ho nejspíš nezruinuje). Zeman byl podstatně úspěšnější, dostal vlastního ministra financí přímo do basy. To je zatím český rekord.

Opravdu velikou koalici udělali v Mostě: budou v ní úplně všichni. Je otázka, není–li to lepší způsob, jak zlikvidovat demokracii, než všechny strany zakázat: nechat je všechny dohromady vládnout.

Jiří Franěk v Právu píše o tom, že nahnat ateisty do kostelů a vypírat jim mozky nejde, „existuje však názor že se věřící a nevěřící mohou vzájemně chápat a tolerovat“. Jenomže právě to nejde zase z druhé strany. nevíra nemá být, a to, co nemá být, nelze ani chápat, ani tolerovat. Hřích nelze chápat a tolerovat. Jinak je roztomilé, s jakým bohorovným opovržením mluví čeští političtí komentátoři, a čeští novináři všeobecně o nekatolických církvích. Většinou (hlavně v Právu) o nich nemluví vůbec mluví prostě o církvi; a pokud na ně nakonec přece jenom přijde řeč, tak je považují za něco jako neparlamentní politické strany. Je to asi jakási profesní deformace.

Středa 10. listopadu: Hejtman Hašek popírá, že by chvála ministra Bárty na adresu jeho programového prohlášení byla předem tajně dohodnutá. Upřímně řečeno považuji to za vyloučené, Haška to spíš poškodilo. Když opozičnímu politikovi dělá reklamu politik vládní koalice, nemůže to mít na jeho voliče a podporovatele jiný než negativní dopad, a u strany, která si pořád zachovala něco z paroubkovské útočnosti, to platí dvojnásob.

Václav Klaus navštívil ministerstvo životního prostředí. Je to podobné, jako když čert pronikne do kostela, v tomto případě už důkladně odsvěceného. Byl tam podle vlastních slov poprvé, a po odsvěcovací proceduře se mu tam líbí: „Škody, které byly napáchány v této oblasti a v této budově, jsou větší než v jiných oblastech a jiných budovách“, zhodnotil rohatý minulost. Do budoucna chce odlišovat ochranu životního prostředí od boje s klimatem. Hezké, problém je v tom, že kníže pekel vede naopak válku proti klimatu, což je jen zrcadlový obraz nebo negativ téhož.

Předseda LOK Martin Engel se dnes pro Právo vyjádřil na podporu lékařské iniciativy Děkujeme, odcházíme. Učinil tak způsobem, který nelze pominout.

Rovněž v Právu přinesl zástupce ředitele tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky Martin Erva výčet případů, kdy byl v PS vyhlášen stav legislativní nouze. Jedná se o úctyhodných 38 položek, iniciativy přišly tu zleva tu zprava. Je opravdu zvláštní, že si s tím dosud nikdo nedal takovou práci: vznikl falešný dojem, že se jedná o něco naprosto výjimečného a nebývalého, ten, jak vidno, není správný. Je tu jen jeden jediný problém: ten nynější, poslední případ je jediným, jehož smyslem (nikoli jediným, jistě) bylo vyfouknout rozhodování nově zvolenému Senátu, který by vládní reformu nepochybně s chutí a dostatečnou většinou vrátil do PS a pořádně zdržel.

Alexandr Mitrofanov píše rovněž v Právu o nadějích KDU-ČSL a SZ do budoucna. S KDU má nepochybně pravdu. Pokud jde o zelené, řekl bych, že jejich naděje dosáhnou maximálně limitu 3 %. Jejich úspěch v roce 2006 vyplýval z toho, že se na ně nabalili liberální, lehce anarchističtí intelektuálové havlovského okruhu a přitáhli k těm standardním 3 % další navíc. Kvůli tomu ovšem vzniklo ve straně velké napětí, které vyvrcholilo jejím rozpadem. Hodně těch, co dali ty „hlasy navíc“ zeleným v roce 2010 volila teď TOP09 a je mi líto, ale na exhibicionisty typu pana Stropnického není u nás zvědavých ani tolik lidí, aby to vydalo na nohu od poslaneckého křesla.

Do čela ČSSD se hlásí nyní i Lubomír Zaorálek, člověk naprosto nekorektních způsobů, jehož názory zejména na zahraniční jsou více než výstřední, směšné a pro ČR krajně nebezpečné. Expředseda Paroubek, který se vzhledem ke svému oslňujícímu volebnímu úspěchu v květnu cítí kompetentní posuzovat své potenciální nástupce, odsoudil Sobotku a Haška za to, že nemají rozpracovanou zahraniční politiku. Zaorálek je ztělesněná zahraniční politika, je to zahraničně politický upír a Paroubkovi by nepochybně vyhovoval. Ještě štěstí, že lidi zahraniční politika tolik nezajímá.

Stanislav Balík je u nás první, kdo pořádně ocitoval to, co řekl papež při tiskovce na cestě do Španělska. S tím, co se u nás psalo v novinách, to nemá vůbec nic společného, hlavně proto, že Česká republika tam byla vyjmenována jen jako jedna ze zemí, které v poslední době navštívil (též vedle Velké Británie, kterou u nás kupodivu nezmínili). Čeští novináři z toho udělali něco na způsob, že papež Česko proklel. Mám jenom malou poznámku k tomu, co pan Balík říká na závěr o našich náboženských svátcích (není sám, něco podobného napsal v MfD Jaroslav Šebek). Myslím, že není moc na místě chlubit se tím, že máme hned tři náboženské státní svátky (Cyrila a Metoděje, Jana Husa a sv. Václava). Ve skutečnosti nemáme ani jeden, ty první dva jsou nacionalistické svátky, oslava slovanských věrozvěstů a bojovníka proti Římu (o tom že Hus byl jako všichni církevní reformátoři hluboce nábožensky založený člověk, se nemluví. Hlavně, že bojoval proti Římu). Ten třetí se po sv. Václavovi vůbec nesmí jmenovat, je to den české státnosti, jinak by nebyl v parlamentě prošel. Nejdůležitější křesťanský svátek, Velký pátek, se ignoruje, místo toho světíme velikonoční pondělí, kdy zajíci v podzemní manufaktuře malují vajíčka – viděl jsem to jako dítě v jedné ruské grotesce – a český lid mužského pohlaví maluje svým družkám zadnice specielně upraveným nástrojem. Jistě, dá se namítnout, že na to, které svátky uznává stát, není důležité. Ale typické to je, co si budeme namlouvat. Demonstrativní národní pouť do Vatikánu na tom nic nezmění, ostatně nejsme všichni katolíci.

CVVM zveřejnila pozoruhodný průzkum ohledně postoje veřejnosti k politickým stranám. Plyne z něho, že politické strany jsou potřebné a že bez nich by nemohla být demokracie (55 % respondentů), ale že vstupem do politické strany nelze nic změnit ani ovlivnit (opak si myslí 42 %, to je velký pokrok, před 5 lety to bylo jen 29 %). Tedy: jsou důležité, ale v podstatě nejsou k ničemu. O vstupu do nich uvažuje 9 % lidí. Jsou něco jako církve. Patří ke slušné společnosti, ale nejsou k ničemu a nikdo by do nich nevstoupil. Dále: lidé jsou přesvědčeni, že legitimními důvody vstupovat do politické strany jsou „změnit situaci k lepšímu“ (94 %), „podílet se na plnění programu strany“ (91 %), „někam patřit“ (67 %), nelegitimními naopak získat kontakty (45 %), získat v budoucnu funkce a pozice (20 %), finanční zisk (15 %). (Asketický odpor k finančnímu zisku je komický, snad by bylo v pořádku, aby vstupem do strany člověk tratil). Avšak lidé, ty kurvy, vstupují do strany ve snaze získat kontakty, získat výhodné pozice a funkce v budoucnu, získat finanční zisk (nad 50 % jsou i ostatní tři výše uvedené názory, ale ty, co jsem právě vyjmenoval, dominují). Neměli bychom být takoví maximalisté. Vstupovat do strany kvůli kontaktům, výhodným pozicím a funkcím v budoucnu či finančnímu zisku je obvyklé, jsme lidé hříšní, ale vysloveně špatné je to pouze tenkrát, když člověk vstupuje do strany jen kvůli tomu.

Čtvrtek 11. listopadu: Podle agentury SANEP (jde o veřejný internetový průzkum) by se nyní do PS dostali navíc lidovci, s přehledem by vyhrála ČSSD a TOP09 by o fous předstihla ODS. Výsledek bych bral s rezervou a plyne z něho jen to, že by nynější koalice musela přibrat lidovce (lidovci by sotva prosadili ve vlastní straně vládu s tichou podporou komunistů). Že bude nynější koalic ztrácet na popularitě je zjevné, pokud bude něco dělat, bude ztrácet za to, co dělá (nepříjemná úsporná opatření), pokud nebude dělat nic, bude ztrácet za to, že nedělá nic.

Městský soud v Praze, jak se dalo předem čekat, dnes odmítl stížnost zelených, SNK-ED a Věcí veřejných na způsob voleb do pražského zastupitelstva (rozdělení Prahy na obvody). Stížnost je snad formálně vzato neodůvodněná (rozdělení neodporuje zákonu ani dosavadní praxi), věcně na sto procent oprávněná, protože stěžovatele zjevně poškodila a ODS ji podle mého názoru prosadila z ryze „pragmatických“ důvodů, které se jí nakonec vyplatily. Při pečení koalice poražených (které se neprávem říká „velká koalice“) by se jí malé strany pletly pod nohy a mohly by zmařit křehkou upečenou většinu, garantující pokračování téhož pimprlového divadla, jaké jsme absolvovali dodnes a jaké nás čeká i příští čtyři roky jen s několika vyměněnými loutkami.

Psychiatr a sexuolog Jakub Trojan se v MfD vyslovuje proti zveřejňování údajů o sexuálních deviantech na internetu. Píše v té souvislosti: „Snaha o vyhlazení Židů nevedla v Německu k prosperitě, ale k trpké válečné porážce. Snaha vyhubit duševně nemocné nebo homosexuály je podobně absurdní.“ To je mimořádně vykutálený chumel přehánění. Za prvé, nejde o vyhubení, nýbrž o zveřejnění na internetu (tím prosím neříkám, že s tím souhlasím, jen že to, co říká pan Trojan, je demagogie). Za druhé, je podstatný rozdíl mezi homosexuály (homosexualita u nás po právu není trestným činem) a pedofily. A za třetí, srovnání Židů s homosexuály je nevěcné a navíc, je mi líto, poněkud sprosté. Homosexuálové jsou handicapovaní lidé, které stát toleruje a snaží se v rámci možností jejich handicap v sociální oblasti vyrovnat (registrované partnerství).

Dva senátní zástupci hnutí Severočeši.cz, exkomunista Doubrava a dr. Dernerová, napadli skutečnost, že Senát i po volbách zasedal a jednal ve starém složení (těžko se zbavit podezření, že jim nevadí ani tolik, že jednal, jako co projednal). Tématu se týká naše glosa.

Bývalý předseda ČSSD Jiří Paroubek se zapojil do volební kampaně ohledně předsedy ČSSD, zatím pouze jako kvalifikovaný poradce. Domnívá se, že na předsedu se nehodí ani Sobotka, ani Hašek, takže dobrou šanci má někdo třetí. Kdopak asi?

Jiří Peňás recenzuje dnes v LN knížku Jaroslava Meda o literárním životě v druhé republice. Publikace je věnovaná mj. úsilí sejmout velkou nespravedlnost z beder „autorů katolické orientace“. Dovolím si jen nepolemickou poznámku na okraj. Samozřejmě se mnoha katolickým spisovatelům stala po pětačtyřicátém a hlavně po osmačtyřicátém velká křivda. Také je pravda, že za první republiky byli katoličtí intelektuálové často postaveni do role trpěných a nemilovaných outsiderů, a okázalý prvorepublikánský antiklerikalismus je musel právem zraňovat. Na druhé straně, kdysi ještě za studií na fakultě jsem se v rámci jakési své práce dostal k časopisu Řád z doby druhé republiky (potřeboval jsem na to asi pět razítek). Musím říci, že něco takového jsem do té doby nečetl. U Peňásova článku je fotografie z (katolického) pohřbu Karla Čapka. V Řádu mu skoro upírali právo na katolický pohřeb (psali něco v tom smyslu: nechápeme. Proč to chce, ale co, jsme křesťané, nebudeme v tom bránit ani tak odpornému individuu). Nejsem velkým ctitelem díla Karla Čapka, ale tohle mi připadalo lidsky hrozné. Taky představa, že teď, po Mnichovu, když jsme se zbavili falešného liberálního a ateistického státu, se konečně otvírá šance vybudovat korporativní katolický stát ve stylu Francisca Franka, je omračující hloupost. Jistě, styl psaní udávali žurnalisté, ne básníci, jsem přesvědčen, že nikoho z nich pak ani nenapadlo kolaborovat s Hitlerem a nic z toho, co dělali, nebylo trestné. Jen bych tiše dodal „jenom naprosto nehorázné“. Už jenom ta chuť šlapat po břiše poražených domácích oponentů za okolností, za jakých byli poraženi. Jistě, Beneš pak dokázal, že on a jeho lidé nejsou o nic lepší – ale to není alibi.

„Papež Benedikt považuje Čechy za příklad země, z níž víra odešla“, píše dnes v LN Martin Weiss. Včera vyšel v týchž LN a na téže stránce článek Antonína Balíka, který cituje inkriminovaný papežův výrok. Vyplývá z něho, že papež považuje Čechy za jednu ze zemí, které v poslední době navštívil.

Pátek 12. listopadu: Městský soud v Praze zamítl stížnost na regulérnost voleb do pražského zastupitelstva. Jednání o pražské koalici mohou tedy pokračovat. Nyní už jedná i TOP09 s ČSSD (a ODS jí vytýká, že dává dumpingové nabídky). Všeobecně se předpokládá, že vznikne koalice ODS – ČSSD, není však ještě definitivně rozhodnuto. V tuto chvíli začalo záležet na tom, s kým se dohodne nejslabší hráč, ČSSD. To je zatím vrchol politické obratnosti rozhádané pravice, vybírá si ČSSD. Je mi líto, ale katalyzátor rozhádanosti je předseda ODS Nečas – respektive každému, kdo to sleduje z odstupu, se to tak musí jevit.

Místopředseda Nejvyššího soudu Kučera elegantně vyběhl se svými pronásledovateli, kteří se ho pokusili postavit na morální i profesní pranýř ve věci Čunek. Jde o to, že odejde do důchodu tak říkajíc bez poskvrny a až do svého penzionování, o něž požádal, bude mít svou dosavadní agendu. Jde o pár měsíců, ale stejně je to dosti povedené. Ministr Pospíšil by rád situaci řešil zvláštním zákonem (ten stávající opravdu není dokonalý, ministrovy sankce vyznívají do prázdna), ale protože by zákon měl být tak trochu šitý na míru dnešnímu případu dr. Kučery, nepůsobí to zvlášť líbivým dojmem. Nezdá se mi, že by česká justice neměla dnes důležitější starosti než vymáchat dr. Kučeru v blátě (jeho postupu v případu Čunek se nechci zastávat). Připadá mi to trochu dětinské.

Ruská federace získala v ČR už dávno významného lobbyistu, totiž prezidenta Klause. Teď lobbuje v oboru jaderných elektráren. Ruská federace má u nás zájmy zejména v souvislosti s Temelínem, prezident Klaus má zase zájmy tak říkajíc globální, pokud jde o omezování svobody trhu a pokusy o „globální vládnutí“ (o to Rusko nikdy neusilovalo, že, je velmi povedené vybrat si za spolubojovníka v oboru vegetariánství šavlozubého tygra). Klaus pronesl i pár kritických (a nejspíš věcných) výtek na adresu transformačního procesu v Rusku, je jen otázka, zda přitom nejde v některých případech o výtku hrochovi, že se nenaučil létat (a mimochodem, když mluví o nedostatku transformační vize v Rusku, neznamená to náhodou, že tam neexistovaly poněkud nadnesené představy o kapitalismu, které by měly charakter všeobecně sdílené ideologie a jejichž základní notou by bylo „zbohatneme všichni, kdo budeme jen trochu chtít? To by mluvilo ve prospěch Rusů). Text končí věštbou hodnou kněžny Libuše. Svět se dělí na tři celky (zajímavá podobnost s Orwellowým 1984), z nichž jeden upadá a je odsouzen k zániku, protože zavrhl myšlenky svobodného hospodářství (Evropa), druhý je na tom krapet lépe a nelze ho rovnou zatratit (USA), skutečnou naději má ten třetí (BRIC, tj. Brazílie, Rusko, Indie a Číny), kterému český prezident věští velkou budoucnost. Je to jen jedna z mnoha v Evropě běžných romanticko-utopických vizí, postavená na kultu prostého a jednoduchého životního stylu (hulvát by řekl primitivismu; když si odmyslíme ekonomickou polévku, vyjde nám z toho něco jako Johann Gottfried Herder). Přitom těžko si představit, že by někdo mohl dospět k trvalé prosperitě tím, že nebude dodržovat dohody (zčásti protože nemůže, zčásti protože nechce) a zato bude, kde se mu to hodí, fixlovat (to zase připomíná Vladimíra Iljiče Lenina, ještě že ho Klausovi v Moskvě nezkompostovali. Měl by se mu jít poklonit). Kromě této věštby ještě Klaus jednal s Putinem – o dostavbě Temelína. Byla to soukromá návštěva, a tedy i soukromý pokec (co je prezidentovi do toho?). Jinak mne jímá hrůza, co náš stařičký prezident ještě ve svém rusofilském nadšení do roku 2013 natropí. Snad už nestihne to nejhorší, a modleme se, aby ho nahradil někdo rozumnější. Bude to ovšem velmi těžké.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky