Prosinec 2010

Dopis utečence

Náš život začal ve Vyšních Lhotách. Zapamatovali jsme si dobré i zlé. Jistě jsme vděční za přijetí v Česku. Ale jsou nezapomenutelné věci. Zjistili jsme, za co nás tady mají – za nerozvinuté, nevychované, nekulturní. Třetí sorta lidí. Byly různé případy – začnu od jídelny: špatně s námi jednali, uráželi nás, v bufetu nás prodavač nazval sviněmi, odkud jsme se prý vzali – od té doby jsem si začal všímat, že nás tady vůbec nevítají s otevřenou náručí.

Jsme lidé, kteří přijeli do cizí země ne z vlastní vůle, ale kvůli dětem, aby jim bylo dobře, aby neviděly válku, a kdo ji viděl, aby zapomněl. Když jsme přijeli do Česka, mé dcerce bylo 3,5 roku. Nás odvezli do tábora Kašava. Nazývali jsme ho neobyvatelným táborem. Někdy tam létaly vrtulníky, naše děti se automaticky běžely schovat do křoví, bály se. Sociální vedoucí to viděl, ale lítosti u něj nebylo. Když jsme se obraceli k personálu, ti s námi nechtěli mluvit rusky, ale my víme, že berou do práce speciálně lidi, kteří znají jazyky. Ale nám sociální pracovnice říkala – jste už v Čechách, musíte mluvit česky. Vím přesně, že ona mluvila rusky. Jak jsme se my měli naučit za 2-3 dny česky? Tak jsem se kvůli jejich chování rozhodl odjet dále, pochopil jsem, že tady se náš život nenaladí. Za celých 6 let se taky nenaladil a nevíme, co bude, za 6 let tahání po táborech sem tam jsme byli v 5-6 táborech, projezdili jsme skoro celé Česko.

Žili jsme v takových podmínkách, kde normální člověk psychicky nevydrží. Třeba v Domašově nad Bystřicí. Jedli jsme potraviny, které byly uskladněny ve sklepě, kde žili psi. Dětem dávali jogurty s prošlou lhůtou. My chápeme, že chtěli ušetřit, ale proč na nás? Psům dávali lepší jídlo, ty litovali, ale pro nás takového bylo škoda. Někdy jsme záviděli českým psům.

Prožili jsme opravdu těžké momenty: jeden pracovník byl neustále opilý, koupat jsme se nemohli, nebyla teplá voda, v pokojích byla zima. Sami jsme jim se vším pomáhali, řezali dřevo, nosili do sklepa. Ředitel kupoval ve skladu potraviny a nám je prodávali dvakrát dráže. Navíc s prošlou záruční lhůtou. V Kašavě během noci 2-3x přijížděla policie se psy, ve 2-4 v noci bouchali na dveře, jako by to byly speciální operace, krátce řečeno – dávali nám co proto. Děti se bály, psychika se narušovala, ptaly se, jestli se ti policajti zase vrátí, my jsme je uklidňovali, že ne, ale v 5-6 ráno k nám zase vtrhli – jistěže jsme viděli, že je to schválně, aby se nám v Česku nezalíbilo. Jeden mladý muž řekl: „My jsme ještě nezapomněli na 68. rok.“ Ale já přece nejsem Rus! Já jsem se v 68. roce teprve narodil. A nejsem vinen Vaší revolucí.

Myslím, že v takových složkách musí být vychovaní lidé a morálně na úrovni. Měli by dobře znát svou historii a alespoň sousedních států, ať si to vyřizují se Stalinem. Vaši lidé také odcházeli z vlasti, brali si s sebou hrst půdy na památku, a nikdo neví, co bude zítra. Byl takový případ, kdy k nám přijeli advokáti ze SOZE. My jsme se ptali – nějak špatně nám pomáháte, nic se v naší věci neděje. Jeden nám řekl – my jsme bezplatní advokáti. Pochopil jsem, že jak se platí, tak se i pomáhá. A řekl jsem „souhlasím“. On se jen zasmál.

Jsem tu 6 let, nemám právo na práci, nemohu řešit své problémy, dají nám sotva na jídlo, ani nemluvím o oblečení, obuvi atd. Se zubařem je problém, kvůli změně klimatu a vody máme problémy se zuby,ale zubař nám zaplombuje zub na týden dva, potom zase tak, to znamená vrtat několikrát, dokud nepřijdeš o zub. Říkají, že to tak platí pojišťovna. Potom jsem se zeptal, jestli za hotovost by mě normálně ošetřili. Okamžitě řekli, že ano, dali mi účet, ale když jsem řekl, že tolik peněz nemám, řekli „bohužel“. Vrátím se k Domašovu – tam byl starší pan doktor a dal mi pořádnou plombu, která drží už 3,5 roku. Ale potom jsem v Česku přišel o 7 zubů! Žena má stejné problémy, ale ani k doktorovi nejde – nemá to cenu.

Například dále za hranicemi to dělají normálně. Jaký je rozdíl mezi Českem a Francií? Proč v zahraničí řeší azylové záležitosti během 3-5 měsíců a lidi ubytovávají v normálních bytech? My žijeme v kasárnách, ve kterých nejsou vůbec žádné podmínky. Máme se obracet k OSN? 6 let v takových podmínkách, to není málo. WC společné, sprchy společné, tam se koupou lidé různých národností, někteří nazí, a naše děti se na to dívají, nevědí, co si myslet. Vždyť dětská psychika se narušuje. I když se člověk dostane z toho pekla, nebude vědět, jak normálně existovat, bude jako divoch. Kamkoliv jdeme s jakoukoliv prosbou, slyšíme „bohužel, je nám líto“. V Kostelci n. Orlicí byl takový případ, ještě jsme ani nevešli za bránu a už nás nazvali cikány, a prý – běžte rychle za vrata. Velmi nás ranili, dál se ani nechce mluvit.

Ptali jsme se na naše práva a povinnosti, nevěděli jsme, co můžeme a co ne, ale oni nám říkají jen to, co je pro ně výhodné. Když jsme chtěli vidět zákony, neukázali nám nic. Nevím, jestli někdo bude číst tento dopis a jestli bude někoho zajímat. Prostě chtěl bych, aby se někdo vážně začal zabývat vším tím a projevil zájem zjistit, v jakých podmínkách žijí lidé. Postele, které zůstaly po ruských vojácích, celý život ve 4 stěnách se stropem. Pokud by nějaký člověk ve vyšší funkci myslel na lidi jako sám na sebe, alespoň 5 % z toho všeho by změnil. Život a bohatství je dočasný jev… Tomáš Haišman si myslí, že válka skončila a lidi se mají vracet. Ale jsou lidé, kteří se prostě vrátit nemohou. Proto v takové funkci musí být spravedlivý a správný člověk. Dokud to člověk nepocítí na sobě, nepochopí nikoho. Proč Tomáš jako ředitel té organizace ani jednou nepřijel do žádného tábora a nezajímal se, v jakých podmínkách lidé žijí, co je dobře a co špatně? Převezli nás z tábora ve Stráži pod Ralskem – tam se k nám chovali jako ke svým. Jaký je obrovský rozdíl mezí Stráží a Kostelcem! Chtěli bychom poděkovat strážskému personálu, který nás přivítali s vřelou duší a provázel se slzami v očích. Oni nám darovali 2,5 roku života. Ale museli jsme se znovu vrátit do pekla – Kostelce. Kdybychom chtěli napsat nebo říci vše, nestačil by nám čas.

Ale nebojím se přát těm lidem, kteří nám vzali mladé a nejhezčí roky života, především Tomáši Haišmanovi, aby prožil zbytek života takto. On nemůže být v takové funkci, to Vám potvrdí každý uprchlík. Chtěl bych podotknout ještě jedno – Kostelec je takový tábor pro alkoholiky a nevychované lidi, normální lidi tady nemohou žít, každý den pranice, křik, opilecké večírky. A na to vše se musejí dívat děti. Co se týká dětí – má dcera za 3 roky změnila 3 školy, to taky tlačí na psychiku. Dospělí si nějak zvyknou a musí vydržet kvůli dětem, ale to je taky traumatické, jestli to dokážete lidsky posoudit.

S.M.