Prosinec 2010

O životě tady a teď

Luděk Frýbort

Jakáž pomoc, meditovat ne a neumím: sednout si na zkřížené nohy, vyčistit si mozek od myšlenek a setrvat v té pozici tak dlouho, až na mě přijde Osvícení. Zvlášť kdyby mi zkřížené nohy měly čouhat chodidly navrch, jak to dovedou mistři indických ašrámů; ony i jen tak obyčejně složené mě začnou za chvíli brnět a potlačené myšlenky se mi vrací zase zpátky, ať chci nebo nechci. Zkoušel jsem to už několikrát a nic z toho nebylo, zdá se, že budu muset běhat světem neosvícen i nadále. Snad že umění meditace funguje jen pod žhavým sluncem Indie. Nebo… kdoví. Možná by se neměly, stejně jako květinky a zvířátka, ani kulturní obyčeje bez uvážení přesazovat z krajin původu jinam, protože rarach aby věděl, co to s nimi udělá. Čemu se daří na jednom konci světa, může na druhém v lepším případě zplanět, v horším se stát pohromou jako králíci v Austrálii. Nebo jako leckde už i naše milá demokracie. Minul čas, kdy se západní státnictvo domnívalo, že ji může exportovat do všech kontinentů a ona se všude ujme, všude že se jí lidé dychtivě chopí a budou ji rozvíjet v témže duchu dál. V mnoha případech se ukázalo, že o ni buď nestojí, nebo si ji vykládají po svém, čímž se z ní stal vyprázdněný ceremoniál, šaškárna, paskvil. Budiž nám to poučením i v opačném směru: ani přenos hodnot a tradic fakírského Východu na břeh vltavský nemusí dopadnout lépe.

No, naštěstí patří k meditaci ty zkřížené nohy, takže se u nás osvícení prostřednictvím vymeteného mozku nejspíš hromadným jevem nestane. Naštěstí, říkám, protože kdoví, čeho by se západní hlava domeditovala, jak tak zrovna zjišťuji. Mám před sebou článek pana Erika Taberyho Slunce v duši z dvanáctého letošního čísla týdeníku Respekt, v němž obdivuplně cituje kohosi, kdo zřejmě ono umění ovládá a svého osvícení už dosáhl. Stojí věru za to se nad jeho výpovědí zamyslet. „Ztratil jsem strach z toho, co bude, třeba kde vezmu peníze na výplaty,“ libuje si úspěšný meditant, „beru život tak, jak přichází. Tady a teď.“

Probůh! Jestli opravdu meditace vede k takovémuto výsledku, snad by měla být zakázána zákonem. Neboť, třebaže to pan Tabery nejspíš vnímá jinak, je to právě schopnost pohledu do budoucna, prozíravá starost o zdar zítřka, na čem stojí a s čím padá západní civilizace. Naše civilizace, kdyby to pořád někomu nedocházelo, přestaňme ksakru už jednou předstírat, že jsme soudci nade vše postavenými, jichž se osud vlastního civilizačného způsobu netýká! Způsob opačný, beroucí život tak, jak přichází, tady a teď, není důvodem k obdivu a nápodobě, nýbrž předzvěstí příšerného průšvihu, o čemž se snadno může předvědčit každý, kdo zavítá do některé ze zemí - a není jich málo - kde je život ze dne na den od věků ustáleným pravidlem. Zaostalost, chudoba, nefunkční a zkorumpované vlády, špína, katastrofální přelidnění, vyčerpání přírodních zdrojů, bezohledné ničení všeho, čemu se u nás dostalo málem posvátného názvu „životní prostředí"… Já vím, stalo se módou tohoto času sypat si popel viny za ten stav na vlastní hlavu. Hledat jeho příčiny v kolonialismu, imperialismu, v křižáckých výpravách, v západním otrokářství (aniž by byla řeč o přinejmenším stejně vydatném otrokářství arabském, ale to je námět jiné úvahy), v honu těžařských a jiných společností za ziskem, ale nešiďme sami sebe: všechny tyto faktory mohly nebo také nemusely mít na civilizační kolaps velké části světa nějaký vliv, jeho nejpodstanější příčinou je však způsob myšlení od snídaně k večeři. Onen chvalitebný život - zopakujme si – tady a teď.

Národům Jihu je vlastní, protože je po dlouhá tisíciletí jejich vývoje – lze-li vůbec mluvit o vývoji - k činorodé starosti o zítřek nic nepohánělo. Podnebí bylo vlídné, půda poskytuje úrodu v kteroukoliv roční dobu, lesy a savany plné zvěře, aby nedocházelo k přelidňování, nejstrašnější metle dneška, o to se postaraly neustálé kmenové války (nepředstavujme si předkoloniální éru nijak selankovitě) a vysoká úmrtnost. Tak to šlo až do příchodu bílého muže, který svými metodami a vynálezy všechno v kladném i záporném smyslu ovlivnil a zkomplikoval. Tisíciletími zaběhlý bezstarostný životní styl se však nezměnil; to nejde tak naráz, i kdyby se o to někdo snažil, natož když mu nějaké snažení ani na mysl nepřijde. Proto vypadají Afrika a jiné končiny tzv. Třetího světa navzdory miliardám rozvojové pomoci tak, jak vypadají. Ostatně nejen ony, jak se právě ukazuje; obyčej bezstarostného projídání zítřka má pevné kořeny například i v Řecku, o dalších adeptech téhož maléru nemluvě. Ozývají se váhavé hlasy, bylo-li rozumné přijímat Řecko s jeho bankrotářskými móresy do západních politicko-hospodářských struktur; osměluji se jít v té věci ještě kousek dál a zeptat se, co je vlastně Západ. Kudy vedou jeho hranice, co do něj patří zcela, co zčásti a co vůbec ne.

Kupodivu ještě nikoho nenapadlo nakreslit mapu Západu; kdo by tak učinil, zjistil by možná, že se prostírá na o něco menší ploše, než se má obecně za to. Nebo ještě spíš je Západů víc a rozdílné kvality: zajisté se jiný způsob myšlení a chování usadil v krajinách středomořských a jiný dejme tomu ve Skandinávii či na britských ostrovech. Obojí ta oblast je Západem v tom smyslu, že byla ovlivněna křesťanstvím, latinsko-řeckou antikou a celým řetězem vývoje přes renesanci, osvícenství a tak dále až k poněkud potrhlým trendům a módám dneška. Kořeny však sahají mnohem, mnohem hloub, k našim prapředkům, kteří se před tisíciletími rozhodli živit se v klimatických podmínkách určených střídáním ročních období, zemědělstvím. Bylo to odvážné, revoluční rozhodnutí a stavělo je každoročně před otázku: buď se dokonale zabezpečit na zimu s jistou – ne úplnou - nadějí ji přežít, nebo se zachovat způsobem „tady a teď“, a nedočkat se jara. V drsnějších podmínkách severských zemí byla hrozba nepřežití naléhavější, čehož důsledkem je vyšší míra zodpovědnosti dnes. Mírnější klima Středomoří skýtalo možnost zimou nějak prokličkovat, pročež až podnes jeví tamní národy tendenci se ledačím prokličkovávat, svým bohatýrským nakládáním se státními financemi například. Ne že by ten obyčej nebyl k nalezení i jinde, ale středomořské země k němu inklinují přece jen o dost víc. Nedošlo k tomu náhodou.

Zbývá určit, kam náleží naše drahá vlast česká. Kam až její dějiny a tradice sahají, bývala navzdory občasnému laškování s byzantsko-ruskou oblastí nepochybnou částí Západu, v přesnějším určení jeho severního, zaalpského typu. Dnes… mění se něco? A mění-li se, jaké jsou toho příčiny? Jen v domácí díži zadělané, nebo i všeobecnějšího původu? Nelze přehlédnout, že způsob „tady a teď“ je na postupu; jinak by nemohla tak velká část českého lidu udílet své hlasy nezodpovědným, bezstarostný živůtek na konto příštích generací slibujícím tlučhubům. Podívejme se nejdřív na tuto okolnost. Pramení jen ze zkušenosti komunistické éry, během níž si neprivilegovaný český člověk – ne bez jisté úlevy – zvykl na pomyšlení, že beztak nemůže nic dělat a ničím svou budoucnost ovlivnit, leda k horšímu, takže si raději užijme toho, co skýtá dnešek? Zčásti jistě. Ale jen z části, prosím; jak si lze vzpomenout, náramnou zakochanost v socialistických, ba komunistických receptech jevil český človíček už dlouho předtím. V přepočtu na hlavu byli Češi Masarykova věku nejzkomunizovanějším národem světa; i jiní si prožívali svá komunistická desítiletí, ale jediní Češi si v tragických a nadlouho posledních volbách roku 1946 navlékli komunistický chomout na krk ochotně a sami. Snad to bylo výsledkem dlouhodobého a dodnes nekončícího velebení malého, obyčejného, prostého atd. člověka jako reprezentanta ryzího češství. Ale ještě spíš působením politických elit, vidících už od předválečných dob každá podle své partajní příslušnosti, ale vcelku bez rozdílu, právě v onom malém, prostém, neřku-li prostomyslném občánkovi spolehlivý zdroj moci. Neboť inteligentní, zodpovědné, přemýšlivé vrstvy na projídací sliby nenachytáš; duševního proletáře velmi snadno. Se západními hodnotami zodpovědnosti a předvídavosti to má společného máloco.

Nelze ovšem říci, že by země ušetřené komunistické zkušenosti byly příznaků téže choroby prosty. Snad jen se v nich do té míry nevyskytuje a triumfy neslaví paroubkovská, na tupce poslední jakostní třídy zaměřená slibovačnost; ale zposvátnělá mantra životních jistot, milosrdného státu, který se o občánka ve všem všudy postará, z každé louže vytáhne, plodů vlastní lehkomyslnosti okusit nenechá… to už ano, to je i v západní politice osvědčený recept volebního úspěchu. S tím se pojí a vrchu nabývá myšlení ne na dlouhé generace dopředu, nýbrž od voleb k volbám; ne na drobné zrníčko, které zasadíme dnes, aby z něj po delším čase vyrostl krásný, bohatě plodící strom, nýbrž k jakémus takémus zabezpečení dneška. K odhlasování rozpočtu, který se nadme slávou, je-li jeho deficit o desetinku nižší loňského… pravda, i to má s původními hodnotami Západu společného máloco. Všechno se zdá naznačovat, že má Západ svůj zenit už za sebou. Že bude za zpěvu politicko-korektních hymen teď už jen sestupovat a ustupovat, svých hodnot jedné po druhé se vzdávat, těch či oněch mód se chytat, od krize ke krizi to mydlit, až… až to domydlí opravdu k nějakému životu tady a teď, uprostřed špíny a odpadků, bídy a sakramentské životní nejistoty. Čímž by byl ideál páně Taberyho článku naplněn. Tomu se mi nechce věřit. Spíš bych doufal, že se Západ někde uprostřed jízdy na dno úpadku chytí za nos, rozpomene se na své nesdílitelné hodnoty a začne hledat cestu zpět k tomu, co jej kdysi udělalo nejdynamičtější, běh světa určující civilizací. Bude to ale bolestné hledání, tím bolestnější, čím déle si s ním bude dávat na čas. Nu, zanechám už prorokování, je mi z něj samotnému mrňavo.

Abych se vrátil k začátku: život tady a teď je možný dvojím způsobem. Buď tuzemským: přenechat starost o zítřek milostivému eráru, s následky viditelnými na mnoha místech Evropy už teď. Nebo oním obdivovaným, orientálním: sednout si na zkřížené nohy a čekat, až něco shůry přijde a osvítí nás. Stav, v němž se nachází nemalá část světa, může posloužit za příklad, jaké osvícení to asi bude. Jsme ale lidé Západu, takže si můžeme počít něco lepšího: postarat se o sebe a o svůj zítřek sami. Na rozdíl od jiných jsme toho schopni. Užívejme tohoto ojedinělého, od předků zděděného privilegia, nestyďme se za ně, odolávejme pokušení vyměnit je za pomíjivé módičky, které nevedou k ničemu kalému ani tam, odkud vzešly. Pakli si kdo myslí, že vedou, ať se, k čertu už jednou, přesvědčí sám, letenka do takové Bombaje nestojí majlant. Já vím, mluvívá se o pocitu štěstí a vnitřního míru, jejž dosáhl takový na zkřížených nohou sedící indický mudrc… no, třeba ano, i když nevím. Ale v našich šířkách se tomu říká obyčejněji: házení starostí za hlavu. To konec konců dovede každý lajdák, když se mu nechce do něčeho otravného, do vyplňování lejster daňového přiznání například, jako teď zrovna mně. Hned se do toho musím pustit, aby mě po pár týdnech nedohonil berňák s pokutami a upomínkami, kdepak, život tady a teď dovede být pěkně nákladná legrace.

(Nový Polygon)