Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Prosinec 2010


Průšvih nejlepší učitel aneb O veřejném mínění mudrování kacířské

Luděk Frýbort

Byl jsem před nějakým časem přítomen slavnostnímu shromáždění v jednom z historických sálů Prahy. Konalo se k poctě několika osobností veřejného života – čtenář nechť promine, že ze soukromých důvodů neuvedu jména – sice politicky či partajně neorganizovaných, ale, vzácnost v této době a zemi, s nezpochybnitelným kreditem morálním. Byly předány ceny a každý z vyznamenaných pronesl krátký projev.

Zvlášť jeden mi utkvěl v paměti. Člověk velké zkušenosti i osobní moudrosti se zamyslel na jevem zvaným veřejné mínění a našel v něm něco poněkud odlišného od kvalit, jež jsou mu běžně přičítány. Panuje domnění, že hlas veřejného mínění jest a má být nejvyšším arbitrem ve věcech politických i všech ostatních; že nic nemá jít proti němu; že s čímkoli vysloví souhlas občanská většina, je posvěceno vší řádností, kdežto co jej postrádá, je nepodstatné, ba zavrženíhodné. Víra v přímo mystickou předurčenost lidové většiny k rozhodování o věcech veřejných pak nachází svůj výraz ve volání po referendu, kdykoli se vyskytne patálie, s níž politické struktury státu nedokáží pohnout. Vyslyšme hlas občanské, zastupitelskými orgány neprofiltrované většiny a vše je vyřešeno, nejsprávnější cesta k překonání problému nalezena!

To by to dopadalo, dal najevo své pochyby řečník. Kam až paměť sahá, je veřejné mínění, dá-li se mu příležitost, rozhodčí ze všech nejomylnější; zastupitelské sbory se sice také dovedou dopouštět pěkných konin, málokdy ale s tak tragickými konci jako z řetězu puštěný hlas lidu. S čímž musím, ač nerad, souhlasit. Vskutku, pohlédneme-li do dějin přinejmenším posledních dvou století, jen zřídka najdeme v krvi, zkáze a rozpadu všech hodnot končící zmetek, aby jeho zrod nebyl provázen souhlasem veřejného mínění. Hlavy se kutálely od popravčích lešení jakobínské revoluce za frenetického řevu lidových shromáždění; květinami a v slzách dojetí provázely srbské matky Miloševičova vojska do bosenských, kosovských i jiných masakrů; plna šťastných nadějí vložila německá většina svůj osud do rukou Hitlerovi; a abychom si nezapomněli zamést ani na vlastním dvorečku, byla to rozhodující část českého lidu, jež na sebe v posledních jakž takž svobodných volbách roku 1946 přivolala čtyřicetileté období komunistického temna, a ani dnes se zvlášť nebrání jeho postkomunistickému pokračování. Ne, dejte mi pokoj s veřeJným míněním; kde se mu stane po vůli, všemi zvony je třeba bít na poplach.

Jsme ale přece, ksakru, demokraté, nebo bychom aspoň chtěli být. A demokracie je, obracejme to, jak chceme, vládou občanské většiny. Té většiny, která nač sáhne, nepřivede k dobrým koncům. Nic naplat, něco se nám zašmodrchalo v té naší demokracii. Dokážeme ji odšmodrchat, přesněji řečeno způsobit, aby většinový princip nekončil v úpadku? Vystačíme si dnes ještě s obehraným rčením, že je demokracie nejlepším ze všech špatných systémů, nebo vezmeme, ač neradi, na vědomí, že začíná dohrávat svou historickou úlohu? Že se ji chystá nahradit něco jiného, nějaká vláda pevné ruky například, po jaké mívá v krizových situacích sklon volat totéž veřejné mínění? Kde se stala chyba? A lze-li ji ještě napravit, z kterého konce máme odmotávat klubko?

Vezmeme-li si správné brejle, nemusí být konec klubka nesnadno k nalezení. Je jistá podmínka, bez jejíhož splnění není demokracie demokracií, nejvýš vyprázdněným rituálem: občanská zodpovědnost. Pocit spoluzodpovědnosti za sebe sama i za zdar celku, a to jak v čase přítomném, tak i na dlouhé generace dopředu. Jenže - hle háček - čím rozsáhlejší společnost, tím anonymněji se v ní cítí jedinec, tím víc se rozplývá jeho pocit odpovědnosti. Zárodky demokracie západního typu se vesměs líhly v malých celcích: islandské thingy, shromáždění odbojných sedláků ve švýcarských údolích, drobné komunity severoamerických osadníků, kde jeden znal druhého. V mnohamilionových společnostech ještě propuká pocit sounáležitosti ve chvílích ohrožení, jak jsme si my starší sami zažili, a zaniká s jeho odezněním; mimo tyto vyhraněné okamžiky se pohybuje v oblasti vlastenecké fráze. Ale to je, jak již řečeno, teprve první háček. Druhý spočívá ve skutečnosti, že pocit zodpovědnosti nesahává daleko. Žijeme v době globální provázanosti i globálních nebezpečí, ale svými instinkty vězíme v kůži jeskynního lovce: co se děje za hranicemi úzce vymezeného revíru, jako by se nás netýkalo. Morduje se to někde v Iráku nebo v Súdánu, nedůvěryhodné režimy si jeden vedle druhého pořizují interkontinentální rakety, obohacují uran… podáme protest, odhlasujeme rezoluci, ale k ráznějšímu zákroku se neodhodláme. A odhodlá-li se kdo, schytá to ze všech stran. Živobytí na pokraji katastrofy je pohodlné.

Je ale ještě háček třetí a asi nejzávažnější. Zodpovědnost je naučitelná, třebaže ne snadno ani příjemně: komu spadnou následky nezodpovědného jednání bezprostředně na hlavu, poučí se. Jenže demokracie, jak se právě praktikuje, dělá co je v jejích silách i co v nich vůbec není, aby k poučení nedocházelo. Dostal ses vinou své lehkomyslnosti do průšvihu, drahý občánku? Neboj se nic, tvůj stát tě z něj zase vytáhne. Rozloží následky na ramena všech, každý něčím přispěje, bohatý víc, nezámožný méně, a vidíš, už jsi z louže venku. Nijak luxusně sice, ale zato bez námahy. No, nechci provádět hloubkovou analýzu jevu zvaného „sociální stát“, chci jen upozornit na maličkost: je krásné, když soucitná ruka eráru nenechá nikoho až do dna vypít pohár vlastní neprozíravosti. Na druhé straně nám mizí cosi, bez čeho nemůže demokratická společnost fungovat: pocit zodpovědosti za vlastní existenci. Prošustrovali jsme si ji a nevíme kudy kam? Ničevo, je tu od toho stát, aby se postaral. A když ne, budeme se zlobit. Demonstrovat. Situace v současném Řecku ukazuje, jaké jsou konce takového uvažování. Či vlastně, jaképak konce, ty teprve přijdou. Na Řecko i jinam.

Nicméně ještě vede cesta ven z toho tance, ba dokonce dvojí. Jednou by mohlo být obnovení funkčnosti třetího háčku demokracie: kdo se dopustí hlouposti, lehkomyslnosti, bezstarostného projídání zítřka, měl by se dočkat následků snad ne v plné tvrdosti, ale aspoň polovinou. Aby se poučil a příště jednal rozumněji. Ne úplně špatná metoda by v tom smyslu mohlo být zavedení některých prvků přímé demokracie švýcarského typu: svobodně sis odhlasoval blbinu, milý občánku, tak se v ní teď svobodně vykoupej a příště hlasuj zodpovědněji. Jenže, to se ví, Švýcaři potřebovali k vybroušení svého systému staletí, nám hrozí hospodářské i jiné zhroucení v běhu několika málo let. Ne, nahonem ze sebe udělat Švýcary, to asi nepůjde, demokracie - a nejen česká - potřebuje nějaký rychlejší prostředek. Mohla by jím být druhá z cest, jak již naznačeno, ovšem…

Zkusme se podívat, kde se udělala chyba, že demokracie, jinými slovy vláda většiny nefunguje, jak by dle původního předpokladu měla. Metoda je osvědčená: zabloudí-li člověk v temném lese, lepší než běžet bezhlavě pořád dopředu bývá vrátit se k bodu, kde sešel z cesty. Kde sešel z cesty princip demokracie? Vím, že se právě chystám dopustit strašlivého kacířství, ale dějiny ukazují, že u kořene malérů bývá zpravidla nějaké nedotknutelné tabu. Jedním z nejposvátnějších je rovné a všeobecné hlasovací právo, jak si je lidové masy vymohly už někdy v počátcích dvacátého století, idea to, pravda, krásná a vznešená. Způsobila však, že se demokracie stala vládou průměru, a nezřídka – přijde na stav a rozvrstvení společnosti - i podprůměru. Co? Hledá už někdo sirky a smolnou pochodeň, aby zapálil hranici kacířovu? Jestli ne, mohu pokračovat dál.

Než demokracie dospěla k rovnosti a všeobecnosti, bylo právo hlasovací omezeno různými nerovnostmi: k volbě do zákonodárných sborů buďtež připuštěny pouze hlavy rodin. Nebo prostě jen mužští. Nebo ti, jejichž majetek přesahuje určitou hranici. Nebo občané odvádějící daně v určité výši. Což, ten poslední prostředek by byl možná doporučitelný i dnes; proč vlastně má spolurozhodovat o státu i ten, kdo se na něm jen přiživuje? Ale já vím, už na dálku páchne takový návrh diskriminací, kdepak, tak zhurta to nepůjde. Nu, když je to tak, dovedl bych možná navrhnout i něco naprosto, ale naprosto nediskriminačního: nechť se tedy projeví veřejná vůle, arciť zase včetně jednoho háčku. Což takhle kdyby se volební právo prodávalo? Nemuselo by stát moc, jen si zajít na určité místo a zaplatit tam o málo víc než symbolickou částku, například půl procenta z průměrné měsíční mzdy. Sto dvacet kaček, to by snad nikomu kapsu neutrhlo? A kdyby se to někomu zdálo příliš, tak aspoň ekvivalent pěti piv a jedné škatulky cigaret. Co, demokratická veřejnosti? Hned by se vidělo, komu opravdu záleží na osudech země. Jaká je připravenost něco pro ni obětovat, byť i jen těch pět piv.

Neboť není na závadu demokracii, že v ní nerozhodují jen samí lidé vzdělaní a moudří, jak měl mezi jinými za to řečník, o němž byla zmínka v úvodu tohoto článku. I málo vzdělaný člověk může rozhodnout správně, má-li v hlavě kus rozumu, rozhledu a opravdového zájmu. Chybou je, že o osudech země hlasují i lidé se zájmem jen velice povrchním, nadto všelijak zpotvořeným. Ti, jimž by věc veřejná mohla být vcelku ukradena, ale vidí v ní příležitost si od srdce zafandit; takové volby, povím vám, to se člověk vyblázní skoro jako na fotbale. Ti, kteří rádi triumfují: vyhlédnou si, která partaj tak nejspíš vyhraje, zakřížkují ji na volebním lejstře a radují se pak náramně, že se opět stali, sláva sláva, vítězi. A především, především zástupy dušiček nesamostatných, hlasujících podle toho, který z plakátových pánů se zubatěji usmívá a který má pěkněji střižené sako. Kapesní chytráčkové, volící tu z partají, která jim slíbí usypat třicet… ani to nemusí být stříbrných. Třebaže jim je do jedné kapsy usype a z druhé vytáhne. Třebaže na dluh a na sekyru, již nevytrhnou ze špalku ani jeho prapravnuci. Pravím, a ať za to stanu třeba před koncilem kostnickým: nestala by se žádná újma principu demokratickému, kdyby tyto lidské typy byly z hlasování o věcech veřejných vyloučeny. Jelikož jsou to vesměs tíž, jimž by bylo líto pěti piv za zapsání do voličského seznamu, bylo by řešení vcelku snadné a ani trochu diskriminační.

No, já vím, nestane se to, nemůže se to stát, natolik už jsme uvykli tancům kolem totemu rovnosti a všeobecnosti. I kdyby sám lid pro takové řešení byl, nedopustí to demokraté z povolání, jimž by tak vyklouzl z ruček podstatný díl jejich moci: kdo chudé holotě milostivě krejcárky přiděluje, kdo z ní starost a zodpovědnost snímá, je velký pán. Možná větší než někdejší feudálové, ti aspoň mohli následkem své rozmařilosti zchudnout, což se feudálovi partajnímu nikterak přihodit nemůže. A tak se raduj, hlase veřejného mínění. Krejcárky z kolejí panského kočáru s povděkem sbírej, toho, kdo jich víc naslibuje, vždy vol, žádnou starost ani zodpovědnost si nepřipouštěj. Však on sám přijde ten, kdo ti ukáže, kolik je do lokte coulů. Učitel nejlepší, jehož jméno jest Průšvih, poslední, který zbývá, když rozum ani zkušenost k poučení nestačí. Tak praví kniha Přísloví o pošetilcích: „Protož jísti budou ovoce skutků svých a radami svými nasyceni budou…“

A aby se nezdálo, že sázím psí hlavu jen veřejnosti české a jejím politikům: i na veškerý Západ, nemohoucí se vynakřepčit kolem svých právě módních božstev, již kvapí s rákoskou učitel Průšvih. I jeho pošetilci radami svými nasyceni budou, a nebude to ani příliš dlouho trvat. Bohužel s nimi i lidé zodpovědní a prozíraví, jejichž hlas zaniká v muzice bláznů.



Zpátky