Prosinec 2010

Štěstí v neštěstí aneb O duchu Kramářovy vily

Luděk Frýbort

Nuž raději přichyl k tomu tam se dubisku, jež vzdoruje zhoubným až dosaváde časům (Jan Kollár)

Jo, to bychom to schytali, ctný osvícenče. K dubisku se přichýliti jest snadno, od něj se ale zase odchýliti není jen tak, aspoň to už dnes víme. Napadá mě v té spojitosti, že jsem málem zaspal jedno významné výročí: dovršilť se dvacátý rok od těch chvil, kdy země české opustily poslední sovětské okupační jednotky. Byl to snad jediný příznivý moment polistopadového vývoje, v němž netřeba zkoumat, nebyla-li v tom nějaká lumpárna a čí. Rusové jsou v háji, sláva Bohu, tak jednoduše a přitom vcelku lacino jsme vyklouzli z pasti dějin málokdy. Nebyl to totiž jen závěr jedné protivné, leč relativně krátké historické etapy, nýbrž i konečný důkaz bláhovosti všeslovanské ideje, jak ji plni nadšené víry vyznávali naši pradědečkové. Mohla nám nadělit něco po čertech šerednějšího než dvacetiletou přítomnost bratrských vojsk, kdyby býval anděl strážný neuchránil zemi českou jednoho slavného projektu, o němž bude řeč dál. Anděl strážný vůbec mívá s Čechy plné peroutky práce; je pozoruhodné, jak ochotně se tento jinak skeptický národ už od dob husitských chytá slavných projektů, o nichž mohl při lepším rozvážení předem tušit, že nedopadnou jinak než bídně. Avšak nechme zahovořit… doufejme, že už jen minulost.

Teď nevím: panuje ještě obyčej ubytovávat české premiéry v Kramářově vile? Jestli ano, měl by se mít pan Nečas na pozoru, ono v ní totiž straší. Chodbami a sály prý za větrných nocí bloudí duch dr. Karla Kramáře a hořce úpí. Nakonec vystoupí na terasu a pohlédne k Vltavě, uzří-li kozáky, kterak tam napájejí své koně. Neuzřev nic zaběduje: „Marno! Vše marno!“ a rozplyne se. Neboť věru, nezrodila snad ještě tato země omylných politiků takového, jenž by tak dokonale ztroskotal ve všech svých záměrech, tak truchlivě se nenaplnil žádný z předpokladů, na nichž stavěl svou vizi. Na druhé straně byl národ český se svým mimořádným nadáním nevynechat žádný malér, do kterého se dalo spadnout, aspoň ušetřen té hrůzy, že by se stalo skutkem, co na něj dr. Kramář chystal. Trochu jsem váhal, mám-li začít psát tento článek; Karel Kramář je postava tragická a mohlo by se zdát, že se mu vyšklebuji, což by bylo neslušné. Nechal bych ho na pokoji, kdyby… ano, kdyby tak skvěle neilustroval, čeho je schopen člověk, jemuž nelze upřít jistou velikost, inteligentní, pracovitý a ctižádostivý, propadne-li pošetilostem svého času. Prostý občánek si může dovolit naivní tanec kolem dobového fetiše. Od státníka, troufajícího si brát do rukou osudy země své a někdy i jiných, je nutno žádat víc: prozíravost, která dostane zapravdu, až se oslavovaný fetiš obrátí v nic. Fetišem Kramářovy doby, jejž se ujímal se zaujetím hodným lepších věcí, bylo slovanství.

Jako jiní toho času vycházel z předpokladu, že smyslem, cílem a účelem všeho je národ; a národ, toť množina jedinců hovořících týmž jazykem. Starší pojetí, v němž byli národem lidé společné vlasti bez ohledu na filologii, upadlo v zapomnění, ne-li v opovržení. Filologický národ ovšem bývá z různých stran ohrožován a utiskován, takže potřebuje oporu; ta byla nalezena v teorii, dle níž existuje celek nadřazený, sdružující v sobě národy jazyků navzájem příbuzných. A co si je příbuzno jazykem, to že už náleží k sobě i vším ostatním, duchem a charakterem, vzájemnou náklonností, potřebami a cíli, a když na to přijde, politickou budoucností. Ba, jak si hned ukážeme, i společným vládcem jednotné velkoříše. To není fantasmagorie, na projektu všeslovanské říše pod žezlem ruského cara dr. Kramář intenzivně pracoval, dosáhl v tom značného pokroku, a jen okolnosti, že jankovité dějiny vyvrátily dubisko, o něž se jeho říše měla opírat, můžeme děkovat za to, že ještě mluvíme česky. Mohli jsme se totiž stát gubernií v područí nejdomýšlivějšího, nejbezohlednějšího a zároveň nejneschopnějšího imperialismu, co jich poslední staletí porodila. Ale nechme úvodů a dejme zahovořit ukázkám z dokumentu, jejž dr. Kramář vyhotovil ještě před vypuknutím první světové války a opatřil titulem

ÚSTAVA SLOVANSKÉ ŘÍŠE

- Slovanský svaz (sic!), nazývaný Slovanskou říší, tvoří: Ruská říše, Carství Polské, Carství České, Carství bulharské, Království Srbské…

- Císař Všech Slovanů a celé Rusi, Car Polský, Car Český… representuje Slovanskou říši před ostatními velmocemi, vyhlašuje válku a uzavírá mír…

- Říšská rada sestává ze zástupců… Ruské říše 25, Carství Českého 4 (všech dohromady je 45, čímž je vytvořen docela pěkný ruský chomout; je s podivem, že to dr. Kramářovi nepřišlo divné). Týmž poměrem je tvořena Říšská duma.

- Svazové státy mohou být donuceny (ejhle!) k plnění svých povinností rozhodnutím Říšské rady… provedení donucení je právem císaře…

- Ve všech neruských zemích je povinné vyučování ruštině (naštěstí ještě ne přejmenování na Procházkov nebo Nejezchlebovič, jak jest odvěkou praxí v Slovanské říši)

- Císař, jako car polský a český, jmenuje v obou carstvích náměstky, kteří jsou náčelníky občanské správy… podle návrhu náměstka jmenuje ministerského předsedu, ostatní minstry a předsedy nejvyšších soudů… (jinak ale byl dr. Kramář demokrat) Zákony se uveřejňují jménem cara a jsou potvrzovány náměstkem. Neboli, ani bychom si neškrtli, drazí Čechové. Zato by nám ale milostivý car ráčil přidělit rozkošné územní dárky, jak všem ostatním carstvím a královstvím, budou-li ovšem hodné. My bychom si například směli připojit… nu, zdaž se nezachvěje srdce vlastencovo:

- Jihozápadní pohraničí Slezska (hrabství Kladské)… země srbsko-lužické… pruské okresy přiléhající na severu (neznámo, jestli i s Berlínem)… slovanské země severního Uherska až k Vyšehradu pod Budapeští (Visegrád, kdyby někdo nebyl silný v slovanském zeměpise) a dál po přímé linii až k hranici Uherské Rusi. To bychom se poměli, panečku! Pozoruhodný až téměř prorocký je Kramářův ostrovtip, jímž přiřkl Říši Ruské skoro nachlup všechno, co kde komu o třicet let později ukrouhl Stalin, včetně nebohé Podkarpatské Rusi. Království Srbské odhadl – rovněž skoro nachlup - v podobě budoucí Jugoslávie, ledaže k ní ještě velkoryse přihodil půl Albánie, pěkný kousek Rakouska (dnešního), a… pozor!

- …jihozápadní a západní Uhersko… sahající až k střednímu Dunaji, kde by se Srbsko setkalo s Čechy. Té slávy! Až mě málem mdloby popadají. Rumuni a Řekové sice ke své smůle Slovany nejsou, ale ani s nimi to nemá dopadnout zle, ledaže… „jsou ve stálém válečném i celním spojenectví se Slovanskou říší.“ Kdyby se jim náhodou nechtělo, tatíček car už by jim ukázal, zač je na Rusi perník.

- Německo ztratí (následuje bohatý výčet krajů), ale největší žízeň má slovanský car a s ním dr. Kramář na Maďary. Zůstaly by jim jen oči pro pláč a kromě nich ještě… „položidovská Budapešť, její německé okolí a čistě maďarská část puszty. Tam si tancujte čardáš, holoto!

Bláznovství, řeklo by se. Výplod velikášského ducha, s nímž už dnes nemá smysl se zabývat. Že nemá? Netvrdil bych to tak jistě. V Kramářově nacionalisticky rozjásané době se sen o slovanské říši nejevil tak střelený, naopak, bylo mnoho chuti jej uvést v skutek. Napadá mě, zda i dnes mnoho vlivných pánů nepokládá za národní zájem něco, nad čím budou příští generace nevěřícně kroutit hlavou, smát se a mluvit o bláznovství, jímž nemá cenu se zabývat. A ono má, a vždy mělo. Vždycky má smysl se zabývat někdejšími pošetilostmi, abychom lépe rozeznali čertovo kopyto, skryté v současných mýtech. Nechybělo totiž mnoho a slovanská ústava mohla vejít v platnost, a ne-li celá, tedy z tak značné části, že by nám nebylo do zpěvu. Dr. Kramář nebyl nepraktický snílek, kující nereálné plány. Jeho styky s carským dvorem byly intenzivní a důvěrné, vlivné kruhy v Rusku jeho plán znaly, byly mu příznivě nakloněny a nebylo jim proti mysli se chopit jeho uskutečnění, kdyby nadešla příznivá chvíle. Ta se dokonce zdála nadcházet: existuje studie, dle níž jedním z cílů mohutné ruské ofenzivy v začátku I. světové války bylo proniknout klínem až do českých zemí a podnítit v nich povstání, jímž by byla zlomena rakouská moc a učiněn první krok k zřízení slovanské říše.

Naštěstí z toho nic nebylo, rakouské jednotky ofenzivu zadržely. Není od věci si připomenout zásluhu českých pluků na tom výsledku, jakkoli se později stalo téměř národní povinností zdůrazňovat jejich neloyalitu a přebíhání k Rusům. Naštěstí daly rakouské úřady dr. Kramáře včas zavřít, čímž přerušily jeho podvratné kontakty i vliv na ruskou politiku. Váhám, mohu-li ještě do třetice užít výrazu „naštěstí,“ ale v každém případě dřív, než dr. Kramář vyšel milostí císaře Karla z kriminálu, stačil německý generální štáb nasadit do ruského kožichu veš jménem Lenin, a ta vyvrátila ruské dubisko z jeho shnilých kořenů. Je obtížné určit, která z obojí možnosti byla děsivější: zda padnout o čtvrtstoletí později (rovněž se slovanským jásotem na rtech) na čtyřicet let do drápů zbolševizovanému dubisku, nebo se dožít vítězství ruských zbraní a tím ratifikace páně Kramářovy slovanské ústavy. Mohlo se to, opakuji, velice snadno stát.

Bez vši jménem Lenin by ruské impérium nebylo vytlačeno za okraj dějin, nýbrž by se rozkročilo Evropou jako významný a možná nejvýznamnější vítěz války. Mělo by rozhodující slovo při utváření podmínek míru, k nimž dle tehdejšího mravu nezbytně patřilo důkladné překreslení mapy, odměňování hodných hochů kusy cizího území a trestání zlých jejich ukrajováním. Ono i bez ruské účasti bylo dost necitelné a stalo se jednou z hlavních příčin další světové války o dvacet let později; je nesnadné si vymalovat obraz hrůz a nenávistných zmatků, kdyby se carské dubisko, o to žravější, oč zchátralejší, dalo do vytváření slovanské říše. Z ní bychom se klíči jen tak nevyzvonili.

Navzdory změněné situaci nebyl Karel Kramář ochoten upustit od svých vizí. Ještě dlouho po válce se dožadoval vyslání spojeneckých vojsk k záchraně svaté Rusi, a když se spojenci k ničemu neměli, tedy aspoň vyslání československých legií, o jejich zázračné moci měl přehnané představy. Ale to už byl odstaven od skutečného vlivu, sice národní hrdina a mučedník, ale také pěkný blázen, jemuž je vhodné udělit záslužný metál a zavřít ho s ním doma, aby neškodil sobě i jiným. Zemřel krátce před počátkem příští války, nedočkav se dne, kdy ruská vojska konečně dorazila do Prahy, dokonce podvakrát. Tak snad byl ušetřen rozpaků, kdyby mu slovanští osvoboditelé ukradli hodinky nebo nakáleli do van jeho vily, jakž se nezřídka stávalo.

Dost smůly na sebe přikukal národ český v těch posledních bezmála stu letech, ale naštěstí ještě ne všechnu. Je moudré hledat poučení v tom, co se stalo, není však zcela zbytečné ani podumat nad tím, co se stát mohlo, ale nestalo; snadněji tak uhodneme, co se děje v hlavách národních idolů, jak se čas od času vyskytují: lidí schopných a činorodých, avšak do sebe zahleděných a plných ješitnosti, pro niž neváhají prosazovat tu rozplynutí své země v slovanském carství, jindy zase její izolaci od zemí Západu. Bůh dopřej klidu duchu Karla Kramáře, vůdce národa, o nějž se nejlépe zasloužil tím, co se mu nepodařilo. Kéž by jej i jiní vůdcové v té zásluze následovali!

(Nový Polygon)