Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Prosinec 2010


Volný pád mesiášův a co dál

Luděk Frýbort

Jo, jo. Tak pomíjivá je světská sláva. Tak přelétavé je srdce lidu. Dneska jsi zachránce planety a nový Kristus, zítra… člověku může být toho Obamy až líto. Snad žádný americký prezident nevzbudil při svém nástupu tak horoucí, neřku-li hysterické naděje, snad žádný nesletěl během tak krátkého času z výšin zbožňování rovnou na nos. Kdo by to, viďte, kdo by to býval před těmi dvěma lety tušil!

Inu kdo… aniž bych se chtěl vychloubat, třeba hnedle já sám. Nebo i spousta jiných celkem obyčejných a po selsku uvažujících lidí, ale jejich roztroušený hlas zanikl v bouřích oslavné extáze. Přitom nebylo s trochou skeptické zkušenosti nesnadné předpovědět, kam asi povleče nelítostný osud muže, jenž si nabral ústa plná předsevzetí, jež nebylo v jeho sílách splnit. Být prezidentem USA je i za poklidnějších časů náročné řemeslo. Být mesiášem, při jehož spatření davy říjí očekáváním zázraků – toť břemeno, pod jehož tíhou by se prolomil v kříži i tuplovaný Herkules. Mohl to vědět. Mohl pohlédnout do dějin; ukázaly by mu, jak končívají mesiáši. Sám jsem měl během svého života příležitost pozorovat dva význačné zástupce toho živočišného druhu: Alexandra Dubčeka a Michaila Gorbačova. Oběma říjely vstříc rozjásané davy. Od obou byl očekáván zázrak. Oba zklamali v hodině pravdy. Tak zklame i každý další, kdo neuváženě vypustí z láhve džina nadějí v zázrak, jenž není v moci smrtelníkově naplnit skutkem. Z toho mějme ponaučení: spatřiv mesiáše očekávej malér.

Jsou ovšem v dějinách okamžiky, v nichž se mesiášství obzvlášť daří: to když zapomnětlivější část veřejnosti usoudí, že je zle, hůř že už být nemůže. Tehdy bývá oděn bělostným rouchem spasitele ten, kdo právě jde kolem a pronese vhodná slova na vhodném místě. Nu, někdy je i toho třeba. Ale měla by to být slova, ne fráze. Věty dopovězené, ne jejich půlky. A jejich obsahem by měly být myšlenky mířící za obzor budoucnosti, ne pouze k slavnému okamžiku dosažení úřadu nejvyššího. To náš politováníhodný hrdina nedokázal. Jeho yes, we can… my můžeme… co můžeme? Člověk se za určitých okolností může i…, není liž pravda. A změna. H. B. Obama uchvátil davy příslibem změny… jenže jaké změny? K čemu? Změny bývají dvojího druhu: jedny se dostavují přirozeným během samy, jiné jsou umělé, v čísi přespříliš sebevědomé hlavě se zrodivší. Mnohý příklad ukazuje, jak zřídkakdy vede uměle navozená změna k něčemu kalému, mnohem pravidelněji že bývá jejím výsledkem neplánovaný, zato velkolepý průšvih. Řečeno jinak: co dobrého, přicházívá samo, kdežto voloviny se musejí dělat. I nedivme se pádu mesiášovu. Byl naprogramovaný.

Zbývá možnost, že H. B.Obama, poučiv se z debaklu, odloží roucho mesiášovo a věnuje se skromnějším, ale splnitelným úkolům, čímž postupně napraví svou reputaci a dočká se druhého zvolení. Aspoň jeho nejvěrnější se tak utěšují: však on i takový Bill Clinton ztratil v polovině prvního volebního období pěkný kus své reputace, pes by od něj tenkrát býval kvůli té Lewinské kůrku nevzal, a přece dovládl co ctěný a vcelku úspěšný ředitel planety… To srovnání ale kulhá. Příčinou Obamova pádu do neobliby není žádná ambiciózní ženština, využivší slabosti svého šéfa k vytvoření skandálu, nýbrž překvapivé zjištění, že po přejití prvního okouzlení už jaksi nemá dál co nabídnout. Má jen svižný krok a příjemné vystupování a advokátskou výřečnost, jíž však chybí hlubší vcítění do duše onoho podivného tvora, jemuž se říká Američan. Je znát, že vyšel z jiného prostředí, vyrostl z jiných kulturních kořenů, a postava průkopníka, odkázaného na svou kuráž, svého Boha a svou winchestrovku, mu mnoho neříká. Je to ale průkopnická tradice, z níž se zrodil duch Ameriky, a ani dvě staletí vývoje jí podstatněji neotřásly. H. B.Obama si předsevzal nemožné: přetvořit svobodného ducha Ameriky ve smyslu levicového liberalismu, nadchnout ho nabídkou státně garantovaných životních jistot, tak dobře fungujících v evropském zámoří. To nemohlo skončit dobře a také neskončilo. Teď ještě jak všechno může – může, pravím, nikoliv musí – pokračovat dál.

Vyjádřením odporu proti Obamovým socializačním plánům, jak známo, se stalo hnutí tzv. Čajových dýchánků, o němž se v evropském tisku nemůže objevit zmínka, aby hned nenásledoval přídomek populismus, populistický. Zastavme se na chvíli u tohoto pro dnešek tak příznačného slovního obratu. Stává se občas v demokratické společnosti, že vystoupí na veřejnost tlučhuba, bystře odhadne touhy nejtupějších, nejnaivnějších, nejsnadněji napálitelných lidiček, a rozevřev dokořán nestydatou hubu se jme slibovat jejich ukojení. Milujeme-li cizí slova nejasného významu – jinak by stačilo to tlučhubovství – můžeme vábení bezelstných hlupáčků nazvat populismem. Jeho rezervoár je však omezený: pět, nejvýš deset procent populace, za touto hranicí se rozprostírá oblast samostatné, pod povrch věcí jdoucí analýzy, zdravé nedůvěry v halasné fráze, střetání názorů, z čehož všeho nakonec vyplyne to, čemu říkáme veřejné mínění. Veřejné, ne oficiální, zdůrazněme. Neříkám, že se veřejné mínění nemůže za žádnou cenu mýlit; ale dojde-li široká či dokonce většinová část společnosti k opačnému názoru, než jak káže právě panující politicko-intelektuální móda, lze ještě mluvit o populismu? Říkat tímto dobře tvárným slovíčkem, že se občanská většina skládá z nemyslících hovádek, kdežto my hoši, co máme pravdu… Neměli by se raději majitelé jediného správného, etického, politicky korektního atd. názoru tázat sami sebe, proč se s ním ocitli v opozici proti výrazné části veřejného mínění? Nejsou-li to spíš oni, kdo sešel z cesty zdravého, ideologickými dogmaty nepokrouceného rozumu? Jsme přece demokraté; nebo to už v některých speciálních případech neplatí? Už jsme na tom tak, že demokracie nedemokracie, univerzálně platný a pro všechny závazný je názor úzké party sebou samými najmenovaných ušlechtilců ducha, s nimiž kdo se odváží nesouhlasit, propadá opovržení? Už zase za nás někdo rozhoduje, které myšlení je správné a které zavrženíhodné? Už se zase honíme za chimérami neuchopitelných ideálů a nenašminkovaná skutečnost nám proplouvá mezi prsty? Jako už tolikrát, nebesa, jako už tolikrát? Se stejnými nebo ještě o to šerednějšími konci, oč méně si při současném stavu světa můžeme dovolit běhy za bludičkou nesmyslů?

Nu, odchýlil jsem se od zasmušilé postavy mesiáše, záře jehož aury pohasíná. Nebo možná ani tak moc neodchýlil, jak se to vezme. Máme globální svět, i jeho souvislosti jsou globální: snad opravdu H. B. Obama… ne, nepodnítil, jen urychlil změnu, ledaže dost odlišnou od vidin, jimiž – jak dávno už – okouzloval dychtící davy. Jako by začínal nabírat obrátky jakýsi proces, donedávna ještě nemyslitelný: neotřesitelná hradba politické korektnosti jako by dostávala trhliny. Totiž, měla je už dřív, a jaké; ale dařilo se je maskovat hlásáním absolutních pravd, jež kdo není ochoten bez hlesu přijmout, je pes, ne-li rovnou populista. Nemusí být příliš vzdálen čas, kdy probudivší se vichr občanské kritiky zatřese dosud nedotknutelnými svátostmi, onou neblaze proslulou afirmativní akcí nebo též pozitivní diskriminací například. Kdy nebude k přeslechnutí hlas, hovořící o tom, že čtyřiceti let upřednostňování všelijakých byť i opravdu zanedbávaných menšin je vcelku dost a kdo ještě teď nedokáže najít svou šanci, není diskriminovaný ani křivdou stíhaný, ale nejspíš neschopný. Že se chýlí svému konci hloupý, destruktivní rasismus naruby, třídící lidstvo podle barvy nosu tak důsledně, jako to nedovedl žádný kolonialista: je tvá kůže bílá, bídníče? Pak se postav na konec řady a čekej, až co na tebe zbude po uspokojení těch šťastnějších, co se narodili s nosem korektněji zbarveným! Že už bohdá nebude záležet na barvě nosu ani takové, ani onaké, nic nebude vážit příslušnost k skupinám, jejichž někdejší znevýhodnění se dávno změnilo v přednost, nýbrž jen schopnost a píle, odvaha a tvořivá houževnatost, jak tomu bývalo za časů, v nichž se rodila průkopnická tradice Ameriky. Na evropské straně Atlantiku pak se bude čím dál zřetelněji prosazovat vůle k obraně vlastní civilizace před náporem… ale kdepak nějakých libovolných cizinců, však i já jsem cizinec v zemi, kde žiji. Ale před náporem myšlenkově nekompatibilní, západní hodnoty nechápající a jimi pohrdající civilizace islámského Orientu, která kdyby měla převládnout, znamenalo by to konec definitivnější než všechny klimatické katastrofy, co si jich navymýšlí nejbujnější fantazie environmentalistova.

Zbývá ještě odhadnout, jak na zpochybnění své moci a vlivu zareagují majitelé jediných, politicky korektních, multikulturních i jiných takových Pravd. Jeden scénář můžeme vyloučit hned: že by zvolali - ó běda, nikdo s námi nechce souhlasit, zanechme poučování! To určitě ne. Spíš se nadějme stupňování požadavků, ještě netýkavějšího elitarismu, ostřeji formulovaných imperativů, ještě těsnějšího vymezení, co ještě je dovoleno si myslet a co si už říká o vyvržení z řad lidstva. Pakli tomu bude stát v cestě nějaká přespříliš hubatá občanská většina, nějaká demokracie… nu, nedivil bych se nikterak, kdyby i tento nepadnoucí pláštík byl nakonec odvržen. Sledujme, co se bude dít, až se americká levice otřepe z ostudy: můžeme v tom spatřovat náznak dějů příštích. Nebo se nestane nic z toho a demokracie – jejímž principem, kdyby někdo pozapomněl, je uskutečněná vůle většiny – vykřížkuje majitele Jediných Pravd dřív, než uživše své moci začnou měnit její pravidla ku své potřebě. Pravidla nejen duchovní, nutno poznamenat, ony z Jediných pravd dovedou jít i pěkné prachy.

Nu, zakončím už toto povídání, jež se mi neplánovaně rozběhlo od neúspěšného mesiáše H. B. Obamy k příkazům politické korektnosti, poli to, jemuž je souzeno, aby se na něm odehrávaly budoucí bitvy lidstva. Nebo to také souzeno není, tak bezvadně mi nepadnou brejle prognostikovy. Jen… nedejme se uhranout majiteli nezpochybnitelných pravd, ani současných, ani budoucích. Neklesejme na kolena v úctě před jejich intelektuální autoritou; nejeden příklad ukazuje, že lze být význačným intelektuálem, a přitom trouba k pohledání, když nic horšího. A pravda… pravda je kluzká potvůrka, kdekdo se domnívá ji mít, ale málokdy se stává, aby mu nevyklouzla z domýšlivých ruček. Kniha dějin - a nemusíme v ní listovat ani moc hluboko do minulosti – nám předvede, co už bylo mesiášů, domnívavších se, že jejich posláním jest vésti lidstvo po stezkách jediné, nepochybné, odporu nesnášející pravdy. Předvede nám také, jak s ní vesměs dopadli. Témuž se nevyhnou ani mesiášové našeho času, ledaže účinky jejich pádu mohou být ještě ničivější než všechno, co se světem natropili jeho opravci časů minulých. Nacismem hmotně i morálně rozvrácené Německo se vzpamatovalo do několika málo let. Komunismem rozvrácená východní Evropa… no, do úplného vzpamatování, řekl bych, jí ještě něco chybí. Rozvrat šílenou, rozkazovačnou a zároveň podlézavou (v šílenství se protivy nevylučují) ideou politické korektnosti… nikde nestojí, že by ji musel Západ přežít.

Západ, naše širší vlast. Kdo říká, že na jejím osudu nezáleží, je prokletý, sám sobě větev pod zadkem podřezávající blázen. Nebudiž mu nasloucháno.



Zpátky