Prosinec 2010

Z blízka i z daleka bez růžových brýlí 8

Luděk Frýbort

Lístky z Tichomoří

Zvykli jsme si rozporcovávat planetu: tahle země patří do Evropy, tamty ostrovy do Asie, to tam, to onam. V tom případě je ale nejasné, kam přidělit ohromnou plochu moří a v ní poházených souostroví mezi, řekněme, Indonésií a pobřežím Chile. Asijského či jihoamerického není na ní nic a dokonce ani australského; mohli bychom ji vyhlásit za zvláštní kontinent jménem Oceánie, kdyby zase význam toho slova (lat. contenere = držet pohromadě) silně neodporoval povaze té oblasti, v níž drží pohromadě máloco. Tomu je třeba přijít na kloub; a na kloub se věcem přichází nejlépe vlastními smysly. Zatím jsme v těch dálavách měli příležitost poznat Tahiti a krátkým přičichnutím Fidži. Teď, když se dosažením důchodového věku mně a mé stejnou zvídavostí potrefené choti otevřely zdánlivě nekonečné lány času (peněz ani tak ne), rozhodli jsme se o něco podrobněji probádat ten bájeslovný kus světa, jímž jako by ještě tiše povíval a do duše šeptal stín Jacka Londona, Gauguinův a kapitána Cooka. Následující stránky snad podají čtenáři obraz toho, jak se to povedlo a může-li se i za těchto globalizačních dnů vnímavý poutník nadechnout lahodné atmosféry jižních moří.

1. Ostrovy veselých lidožroutů

Abych se tak přiznal, nemívám v zemích tzv. třetího světa srdce na dlani hned, jen co se na mne někdo zazubí od ucha k uchu za pokřiku: „Hallo friend! How are you? What is your name?“ Veškerá zkušenost mi praví, že za takovým výlevem zpravidla následuje více či méně zastřené škemrání o peníze, případně pokus vnutit mi ke koupi nějakou zbytečnost. Věčné obléhání dohazovači, zprostředkovateli drobných kšeftíků, podvodníčky a dolezy vypudí poutníkovi časem z duše onu míru shovívavé trpělivosti, jíž se před cestou vybavil, a způsobí, že zachovává vůči domorodému etniku nedůvěřivý odstup. Ale jsou místa na zeměkouli, kde ta zkušenost neplatí, například na ostrovech jižního Tichomoří. Mezi nimi pak zejména na Fidži. „Bula! Bula!“ Odevšud zaznívá domorodý pozdrav, snědé ruce se nabízejí k mohutnému potřesení a žádný, pražádný obmysl za tím není, jen nezištná srdečnost bez konce. Mezi všemi kraji neevropského životního způsobu, co jsem jich až doposud poznal, je Fidži bezesporu nejpřátelštější ve skutečném smyslu toho slova, nepodmalovaném snahou vydolovat z cizího návštěvníka nějaký ten dolar. Je to úkaz o to pozoruhodnější, že až do historicky nedávné doby nejenže náležel k místním obyčejům kanibalismus – ten se až do příchodu bílého muže praktikoval na všech pacifických souostrovích i leckde jinde – ale kanibalismus mezi všemi nejkrutější, nejzrůdnější, libující si v sadismu a v ponížení obětí. Tím obdivuhodnější je obrat k dnešnímu bezelstně veselému způsobu, v němž návštěvník z opačné strany glóbu není předmět turistického obchodu, ale vítaný přítel.

Není sporu, že příchodem bílého muže – byli jím vesměs misionáři různých křesťanských církví – došlo k výraznému zlomu nejen v dějinách jižního Pacifiku, nýbrž a především v mentalitě jeho obyvatel. Je to hodno zdůraznění tím spíš, že nikde na zbytku zemského povrchu nic podobného nenastalo; evropský vliv sice setřel staré kulturní obyčeje, ale nedokázal je nahradit ničím víc než povrchním převzetím materiálních stránek západního způsobu. Na Fidži – a s jistým odstupem i na jiných pacifických souostrovích – je tomu jinak. Pradávný řád se oplodnil západním způsobem v syntéze, jíž se dá velmi dobře přijít na chuť. Ale ano, já vím, že předešlé řádky odporují současnému názorovému imperativu. Záliba v sebemrskačství je podivnou libůstkou západního člověka; povšimněme si ale, že je s ní sám, jiné civilizační okruhy ho v tom nenapodobily. S rozkoší se obviňujeme z hříchů na domorodých kulturách, a čím příkřejší odsudek si vylijeme na svou provinilou hlavu, tím obdivuhodnější pomník vlastní spravedlivosti se domníváme stavět. „Velké zlo napáchali misionáři na zdejším lidu,“ sdělil mi, pochmurně kývaje hlavou, jistý znalec místních poměrů, pochopitelně Evropan. Domorodci už tak radikálně spravedliví nebývají.

Velké zlo, vida. Snad by stálo za to podívat se zlu na kořínek. Kutáme-li poctivě, není nesnadno k nalezení; kořínkem je romanticko-naivní představa o tzv. šťastném divochu, jehož idylické živobytí Evropané zničili. Vypadá tato bájná postava takto: jest vybavena pouze nejnutnějšími životními potřebami, což ji však právě činí šťastnou, neboť mnohost potřeb člověka jen zotročuje a plní jeho mysl zištností. Té je šťastný divoch, neznaje peněz, zcela prost. Žije v sepětí s přírodou, která mu dává vše potřebné, a v harmonickém souzvuku se svými bližními, s nimiž se o její dary nepotřebuje svářit. Téměř není třeba dodávat, že je naprosto zdravý, jelikož veškeré neduhy přináší teprve civilizace s jejím stresem, honbou za penězi, chemickou medicínou a vůbec nepřirozeným způsobem života.

Nuže, nevylučuji, že se šťastný divoch kdysi vyskytoval v okolí Ženevy, kdež ho objevil známý myslitel a duchovní otec francouzské revoluce – dle jiných pěkný pokrytec a vyžírka – Jean Jacques Rousseau. Pravděpodobnější ale je, že žádného divocha jakživ neviděl, šťastného ani nešťastného, nýbrž si ho vybájil, aby jím podepřel své iluzorní teorie o ideální společnosti. Divochů už v dnešním světě drahně ubylo, ale ještě jsou místy k zastižení; kdo chce, může se přesvědčit, že nebývají nijak mimořádně šťastní a vůbec už ne zdraví, na peníze pak jako kati, netoužíce po ničem víc než se zmocnit zázraků civilizace. S přírodou jsou spjatí leda v tom smyslu, že v ní vidí předmět obživy, ne však soucitu nebo dokonce lásky; nelítostně jí využívají i zneužívají, o obnovu se nestarajíce. Nechme iluminátských pověr; předkoloniální dějiny Fidži nám ukazují, jak divošské živobytí vypadalo opravdu.

Nebylo nijak idylické, uplývající v přirozené harmonii, v prostotě a skromných radostech, jak se domnívají blouznivci, přesycení západním blahobytem. Šlo o stav nepřetržité, nepředstavitelně kruté a záludné války kmene proti kmeni, vesnice proti vesnici. Divochův život nepřekypoval mírem a porozuměním, nýbrž jednak nenávistí, jednak smrtelným děsem. Kdokoli mimo vlastní klan byl automaticky nepřítel; do té kategorie příležitostně spadli i ztroskotaní námořníci a první misionáři, ne že by proti nim domorodci něco měli, ale že to už byl takový obyčej. Koho neznám - prásk ho přes hlavu válečnou palicí! Vzájemné přepady vesnic byly na denním pořádku. Někdy byli útočníci odraženi, zajati a zkonzumováni. Jindy se jim podařilo obranu prolomit; v tom případě bylo obyvatelstvo vesnice, staré i mladé, mužské i ženské, pochytáno a rovněž zkonzumováno návdavkem k těm, kteří padli v boji, takže už nebylo třeba je pracně chytat a zabíjet. Obchody se suvenýry v Nadi nebo v Suvě nabízejí zajímavé ilustrace té doby. Je mezi nimi například válečná palice z tvrdého dřeva se zobcem na čepeli, slouživším k proražení lebky – to aby se hrdý vítěz snadněji dostal na chutný mozeček. Jinou upomínkou z těch idylických časů je dřevěná vidlička se čtyřmi ostrými hroty, užívaná výhradně k napichování lidského masa. Koupil jsem si jednu takovou, protože to je hezký, v dobrém řemeslném vkusu zhotovený předmět. Ale co byste řekli, moje žena s ní nechce nic mít. Brr, otřásá se, dej tu strašnou věc pryč! Marně jí říkám, ženská přecitlivělá, ta vidlička je nová, nepoužitá, od Inda z krámu, a Indové, ať jsou jací jsou, přece lidi nežerou. Přesto se musím přiznat, že mi samotnému bylo divně, když jsem zkoušel lidožroutskou vidličkou nabírat knedlíky, dobře chápu, že se někdo při jisté představivosti nad takovými předměty drobátko otřese. Uvědomí si, jak asi vypadal život šťastného divocha opravdu: byl krátký, vtěsnaný do pochybného bezpečí vlastní vesnice, s vysokou pravděpodobností žalostného konce v něčím hrnci.

A to ještě zdaleka není všechno. Nepřítele bylo třeba nejen zabít a následně pozřít, nýbrž ho nejdřív podrobit vynalézavému mučení, ponížit ho a zničit v něm to, čemu se dnes říká lidská důstojnost. Na Fidži říkávali tomu jevu tabu a měli za to, že bez jeho důkladného zničení by se nebožtík vracel ze zásvětí a mstil by se. Pojídání padlých nebo zajatých nepřátel se dělo buď hned na bitevním poli, nebo byli za tím účelem dopraveni do tzv. domu duchů, kde byli zabiti a snědeni. Pokládal se ten akt za oběť místnímu bohu války a probíhal takto: muži kmene nejdřív kolem zajatce tančili tzv. cibi neboli tanec smrti, dámy pak provozovaly značně obscénní tanec wate, jehož účelem bylo jak mrtvé, tak dosud živé oběti sexuálně ponížit. Poté následovaly další procedury: vypíchání očí nebo uřezání údů a nakonec uvržení zaživa do zemní pece a pozvolné pečení. Oblíbený žert také byl přinutit zajatce, aby přihlížel pojídání vlastního masa, případně aby si dal kousek také, než byl definitivně rozporcován.

Někdy si kanibalové nebyli jisti, co všechno náleží k zajatcově tabu. V roce 1867 se stalo v okolí dnešního městečka Sigatoka, že metodistický duchovní rev. Thomas Baker smrtelně urazil místního náčelníka, jelikož mu sáhl na vlasy. To, že odbočuji, je věc, na kterou si má cestovatel dát pozor nejen na Fidži; také v Thajsku a mnoha jiných končinách je i dnes neradno hladit děťátka po vláskách nebo se vůbec dotýkat něčí hlavy, aby… no, ne že by ho hned někdo chtěl sežrat. Ale obtížně uklidnitelná nepříjemnost z toho může být. Hlava je sídlo duše a duše se nemá ošmatávat. I jinak je na Fidži užitečné předem vědět, čím se kdo může cítit uražen. V městech a v turistických střediscích na pobřeží ani tak ne, ale moje cestovní příručka varuje: kdo by se v odlehlejší vesnici chtěl procházet s čepicí na hlavě nebo s taškou přes rameno, se zlou by se potázal, jelikož obojí je vyhrazeno pouze náčelníkovi. Ale pravda, nevím, jak je ta zpráva aktuální a nakolik se z ní ozývá obvyklá korektní podlézavost. Sám jsem špacíroval s kloboučkem na hlavě kolem takových zapadlých vesnic například na ostrově Taveuni – vlasů mám na stará kolena málo a tropické slunce je potvora - lidé mě potkávali, ale žádné znepokojení na nich nebylo znát. Asi už pochopili, že se nejapný cizinec v kmenových obyčejích nevyzná, takže mu leccos odpustí. Za starých, dobrých časů však mohla takovou urážku smýt jen okamžitá konzumace. Vesničané tedy důstojného pana Bakera zabili, o maso se bratrsky rozdělili se spřátelenými obcemi… nojo, ale co boty? Byl to předmět dosud nevídaný a s tělem jaksi související; kdoví, jestli misionářovo tabu není obsaženo i v obuvi? Jelikož boty nechtěly ani po dlouhém vaření změknout, nechali je nakonec tak. Dodnes jsou k vidění v muzeu řečeného městečka.

Obvyklé vysvětlení těchto – řekněme výstředností – zní, že se konaly z náboženských důvodů. To je sice pravda, ale jen zčásti; druhá část pravdy je taková, že lidské maso kanibalům náramně šmakovalo. Někdy počátkem 19. století se na Fidži vypravili válečníci z ostrovů Tonga - obdivuhodný nautický výkon, uvážíme-li dobrých tisíc kilometrů vzdálenosti, způsob navigace a plavidlo, jímž byla otevřená kánoe – aby se zaopatřili čerstvým masem. Byli ale včas zpozorováni, zajati, a jak ani jinak být nemohlo, snědeni. Dobové svědectví praví, že úprava pokrmu záležela v marinování citronovou šťávou a kokosovým mlékem, jako příkrm se podávaly pečené plody chlebovníku. V tom už, řekl bych, je obtížné spatřovat něco náboženského, to je přímo květ lidožroutského gurmánství.

Ale nebudu dál pokračovat v těch ohavnostech, ačkoli jich konec ještě dávno není. Je pozoruhodné, jak od nich Fidžané téměř naráz a bez velkého nátlaku upustili. Ptal jsem se jednoho moudrého domorodce, co podle něj zastavilo věčné války a vzájemné požírání. Nezaváhal ani na vteřinu. „Christianity,“ řekl. Křesťanství. Je kus vděčnosti v dnešním domorodém náboženství. Hospodin má na Fidži jedny ze svých nejoddanějších oveček, jimž zřejmě nedalo velkého přemáhání opustit ideál rousseauovské prostoty a přejít ke křesťanským mravům, jen jim někdo musel ukázat cestu. Tím někým byli misionáři, nad jejichž počínáním se můj náhodný známý tolik rozčiloval. Odvážil bych se v té úvaze zajít ještě dál: nebude tomu nakonec tak, že až západní svět definitivně zesvětští a Kristova víra z něj zmizí, zůstane Tichomoří jejím posledním, radostným reziduem?

Ale nic, nechci se vytahovat. I já jsem se na jednom místě své předešlé knížky zhurta obul do misionářů, dávaje jim za vinu, že ve svém pocitu kulturní nadřazenosti a pýše majetníků jediného Boha potlačili nejeden nevinný obyčej. A je to pravda, což o to. Chci dnes na jejich obhajobu dodat, že zároveň potlačili nejeden obyčej zlý a příšerný. Že z pacifických ostrovů vypudili hrůzu a nahradili ji nadějí. Řekl bych, že je to výměna s jednoznačným ziskem na straně dobra. Nevím vlastně, proč jsem nikde na Fidži neviděl pomník otcům misionářům; zasloužili by si jej.

Dnešní Fidžané… ne že by neměli své starosti. Ale nepřipouštějí si je příliš, jsou veselí a družní, zpívají a tancují, usedajíce kolem mísy s oblíbeným nápojem kawa Ne káva, prosím, jde o rozdrcené kořeny rostliny piper methysticum, z nichž se vylouhováním získává tekutina podobná mydlinkám z dlouho nepraných ponožek a přibližně stejné chuti. Má prý mít mírně narkotizující účinek, no, já nevím. Vypil jsem ze zdvořilosti kawy celé litry a žádnou euforii jsem nepocítil, ale to je moje stará zkušenost, že bílý muž vydrží víc než jiné rasy světa. Jak jinak by evropští dobrodruzi vymámili z domorodých králů jejich říše za soudek rumu, než že zůstali střízliví, když už se celá domorodá honorace válela v prachu s bublinami u nosu. Druhá strana té mince je, že si našinec musí třikrát rozmyslet, než někde na druhém konci světa usedne s místními lidmi ke skleničce. Kouká z toho přinejmenším trapnost a snadno i leccos horšího.

Ale to jsem přerušil načatou myšlenku. Potvrzuji tedy, že se Fidžanům po ztracené identitě nijak nestýská, naopak, jsou vděční Bohu za dnešek se vším, co k němu patří. Kdo by je rád viděl v tzv. přírodním stavu, měl by vědět, že jim přeje život plný hrůzy a nebezpečí, beze škol, bez lékařské péče (nepřeceňujme dovednost domorodých šamanů, není taková, jak se rádo tvrdí), že jim odpírá možnost bezproblémového pohybu mezi vesnicemi a ostrovy, aniž se musí bát, že opustivše svou ves, se stávají lovnou zvěří k obohacení kanibalského menu. Jinak řečeno, lze mít za to, že o některé identity není co stát a nestala se žádná škoda, vzal-li je čert (kterýžto poznatek by si mohl ledaskdo zapsat za uši, ale to je jiná kapitola). Není to věc k nepochopení; jen je třeba se bez iluzí a uměle zkonstruovaných ideálů porozhlédnout, než někdo začne rozdávat rozumy. Promluvit si s lidmi, popít kawy, oprostit se od představ, které byly vedle už v době svého vzniku a dnes představují sice módní, ale životu vzdálený a lidem nepřátelský žvást.

2. Dvojí tvář Fidži

Prohodil jsem v předešlé kapitolce cosi o indickém krámu; ta zmínka stojí za rozvinutí, neboť se dotýká ústředního problému fidžijského živobytí. Začnu takto: čítám poslední dobou v novinách hlubokomyslné úvahy o nastupujících velmocích, mezi nimiž jest souzeno zaujmout významné místo Indii. Myslím si o tom své, neboť mi bylo dopřáno udělat s onou nadějeplnou končinou vlastní zkušenost. Velmoc… leda by kvalifikací k udělení toho titulu byl babylonský chaos, prach, špína a randál, bezedná bída, kataklysmatické přelidnění, brutální ničení přírody, nespolehlivost, podlost, bezohlednost, dotěrnost, všudypřítomná žebrota a jiné příjemnosti toho druhu. Mám-li se vyjádřit naplno, oblíbil jsem si Indy nejméně ze všech plemen zemských; a váhal jsem, mám-li na cestě Tichomořím navštívit ostrovní stát Fidži, kde řečené etnikum tvoří téměř polovinu obyvatelstva. Nakonec mi zvědavost převládla nad nevalnou zkušeností, abych jako obvykle zjistil, že nic není tak zlé, jak z dálky vypadá. S ulehčením jsem zaznamenal, že Fidži není zmenšeninou Indie se všemi žaludek obracejícími podrobnostmi, ba zdá se, že všudypřítomný indický živel dodává zemi jak barvitosti, tak – a zejména – činorodé podnikavosti, jíž na jiných místech jižního Pacifiku mnoho neshledáš.

Je to zvláštní. Mohlo by se zdát, že půda té či oné země je pasivní materiál, jemuž teprve lidská přítomnost vtiskne charakter. Z povrchnějšího hlediska jistě ano. V hlubším, tíž pochopitelném smyslu tomu však může být i naopak: migrační vlny se jedna za druhou přelévají přes zem, a ona je v několika generacích vstřebá, přetvoří k obrazu svému. I do jisté nevelké země v středu Evropy přišel kdysi kmen slovanského jazyka, a země jej během času a svým tajemným působením přetavila v smyslu západním, zbytku Slovanstva nepodobném. Také půda Fidži strávila zakrátko indickou invazi a přizpůsobila ji svému mnohem méně hektickému, slunečnou pohodou prozářenému životnímu stylu. „Jestli umím tamilsky? Ne.“ sdělil mi na můj dotaz jeden mladý muž. „Můj dědeček byl z Madrásu, ale já ať jsem co jsem, jsem především Fidžan.“ To ať si každý ohodnotí podle své libosti, ale pro cestovatele je to úleva. Jedné Indie, řekl bych, je na světě dost.

Náhoda tomu chtěla, že mi doma hned po návratu bylo shlédnout v německé televizi poučný film o souostroví, jež je předmětem této subkapitoly. S údajem o původu indické složky obyvatelstva byl film rychle a rázně hotov: Angličané Indy na Fidži násilně zavlekli, jelikož potřebovali výkonné otroky pro své třtinové plantáže. Inu, kolonialisté, že ano. Imperialisté. Typický politicky korektní žvást, jakých pokrytectví přítomné doby produkuje habaděj. Vyberme z něj zrnka pravdy: Fidži bylo v období mezi léty 1874 a 1970 pod britskou koloniální správou, to zaprvé. Pravda také je, že zejména v počátku té éry byla cukrová třtina hlavním hospodářským produktem té země; a jelikož původní melanézské obyvatelstvo nejevilo zvláštní příchylnost k dřině na plantážích, doplnili si Angličané ten deficit importem dělníků z Indie. Ne však násilným zavlékáním a vnuceným otroctvím, jak to mají rádi povznesení sypatelé popele na vlastní hlavu, nýbrž zpravidla na pětiletý kontrakt za předem dohodnutou mzdu. Nebyla nijak omračující, ale přesto taková, že jí dávali přednost před setrváním ve své truchlivé domovině. Někteří se po vypršení kontraktu vrátili, z největší části však na Fidži zdomácněli, což také není bez jistého symbolického významu. Dovedli si cenit života nejen sytějšího, ale též svobodnějšího, zproštěného svěrací kazajky kastovního systému. V Indii se poutník setkává s jeho průvodními znaky, bídou, špínou, žebrotou, na každém kroku. Na Fidži… možná že si tamní Indové kastovní systém zachovali, nejsem tak hluboce informován. Ale není to znát. Není té bezvýchodné chudoby, do níž člověk neupadá, ale je do ní uvržen samým zrozením; naopak, Indové, jak si ještě ukážeme, tvoří na Fidži blahobytnější vrstvu obyvatelstva. V Nadi, asi nejindičtějším z fidžijských měst, poutník tu a tam spatří dřepět na chodníku žebračku, neobtěžují ho však vysoce dotěrné žebrácké davy, před nimiž není úniku. Neboť žebrota není plod chudoby, nýbrž stav nemocného ducha. Kdo by ostatně byl háklivý na Indy, potká jich v jiných městech včetně metropole Suvy už méně, ve vnitrozemských vesnicích vůbec žádné.

Ale koukám, že pořád mluvím o Indech; přejděme tedy k druhé, přesněji k první složce obyvatelstva, k Melanézanům. To jsou ti rozesmátí, srdeční lidé, vítající cizince na každém kroku hlučným bula!, až je z toho celý ubulovaný. První složkou jsem je nazval proto, že se tak sami cítí, vymezujíce se proti Indům. Fidži je naše! My jsme tady byli první! Vztah mezi Indy a Melanézany je možno označit za korektní, je-li měřítkem korektnosti, že si navzájem nepodřezávají krky, jak je obyčejem v jiných částech světa. Jinak mezi nimi mnoho lásky nepanuje. Žijí vedle sebe, stýkají se v záležitostech denního života, ale nemísí se spolu. Mezi Melanézany se zachoval systém náčelníků, dodnes vykonávajících valnou část politické moci, k níž mají Indové zřídkakdy přístup. Na druhé straně bývají Indové lidé zámožnější, obchod, doprava a živnosti jsou až na výjimky v jejich rukou, což u původních obyvatel vyvolává pocit křivdy: jak to, že ti vetřelci a přivandrovalci jsou samé auto a hubu samé zlaté zuby, a mně zbývá leda obdělávat políčko s kumarou (sladké brambory) a yamy? Inu, jak to… vývoj věcí se obvykle ubírá jinudy, než mu naplánovali dobrodinci lidstva, to je stará vesta. Aby přidrželi přičinlivější Indy u plantážní práce a uchránili pasivnější Melanézany jejich rozkladného vlivu, užili Angličané starého zvykového zákona, podle nějž je veškerá půda rozdělena mezi domorodce melanézského původu, kteří ji nesmí nikomu darovat ani prodat, i když by třeba rádi chtěli. Což se pro Indy prakticky rovnalo zákazu vlastnictví půdy a tím i rolnické existence. Co jim tedy zbývalo, chudákům, než se chopit drobného obchodu, dopravy, řemesel… a jejich prostřednictvím ne zrovna zbohatnout, ale aspoň dosáhnout vyššího životního standardu než privilegovaná domorodá vrstva? Lze v tom najít zajímavou paralelu s evropskými Židy: i jim bylo bráněno v získávání půdy, takže se museli chytit obchodu, uspět v něm, zbohatnout a stát se předmětem závisti a zášti.

Nu, na Fidži netřeba hned mluvit o zášti, leda o jistém odstupu. Pro cestovatele má fidžijská kulturní směs ten příjemný důsledek, že se všude snadno domluví anglicky, což na jiných pacifických souostrovích není nikterak zaručeno. Melanézané mají svůj jazyk, vzdáleně příbuzný s malajštinou na jedné straně, s polynézskými dialekty na druhé. Indové mluví indickými jazyky – pokud je v několikáté generaci už nezapomněli – jichž je veliká síla: hindsky, gudžerátsky, benglálsky, malajálámsky, tamilsky a ještě všelijak jinak. Dá rozum, že kdyby neuměli anglicky, nedomluvili by se nejen s Melanézany, ale ani sami mezi sebou. Ještě ostřeji rozděluje Indy jejich náboženství; poutník leckde zahlédne hinduistický chrám s figurkami mnohorukých bohů a mystických zvířat, také však mešity s příslušnými báněmi, minarety a půlměsíci. Kdybych směl vyslovit jistou kritiku stánků obojí víry, řekl bych, že jsou oproti překrásným originálům mateřské země dosti zfušované, uplácané z drolivého betonu a přemazané křiklavými barvičkami, postrádajíce tak jakéhokoli šarmu a kouzla. Ale vzpomínám si, že i Indii vyzařují obdivuhodný vkus stavby nejméně dvě stě let staré, kdežto cokoli novějšího bývá zčásti k smíchu, zčásti k pláči, čert ví, čím to je.

Ale vidíte, zase jsem odbočil. Nutno dodat, že ani Indové obojí víry se navzájem zrovna nemilují. „Terrorists,“ ucezoval mi posměšně indický taxíkář, ukazuje palcem na jakousi mešitu. Hindsko-muslimská nenávist je z nejnepřekonatelnějších na této planetě a její odlesk zasahuje i na Fidži, třebaže jako vše zmírněný vlídnou atmosférou ostrovní země. Nebo mi přinejmenším není známo, že by se zdejší hindové s muslimy navzájem vraždili, jak je zvykem na indicko-pákistánském pomezí. Jenom se tak docela obyčejně nemají rádi.

Rovněž Melanézané se mezi sebou liší vírou, ale člověk už se musí ptát, aby zjistil kterou. V každé vesnici se nabízejí zraku poutníkovu hned tři nebo čtyři stánky Boží, nebo i víc. Hospodina v nich chválí metodisté, baptisté, jehovisté, katolíci i mnozí jiní, jen českobratrskou modlitebnu jsem nikde nezahlédl… nebo vlastně ano. Moravian brethern, moravští bratří, tak zní jméno té podivuhodné odnože českého protestantství, třebaže by sotvakterá z jejích oveček dokázala ukázat prstem na mapě, odkud její milá církev původ vzala. Na rozdíl od indických věr se křesťanské církve mezi sebou nehašteří a věřící si nepřetahují, záleží prostě na tom, čího pradědečka pokřtil který misionář. Jeho potomci se zděděné víry drží, aniž by opovrhovali vírou sousedovou. Ostatně jsou zde všechny víry hlavně kvůli tomu, aby se ovečky v neděli pěkně oblékly, nazuly si těsné boty a na hlavu posadily ozdobný klobouk, a takto vyšňořeny strávily několik hodin v kostele, překrásně zpívajíce. Kvůli tomu zpěvu za nimi rád zamíří i pocestný z daleké Evropy, byť i jím zbožnost zvlášť nelomcovala. Jinak není v neděli nic, ale pranic co dělat; v zbožné nudě předčí jižní Pacifik i proslulou neděli anglickou.

Budiž přičteno Fidži k dobru, že je to i končina vcelku laciná, což je nezvyklou výjimkou v tomto koutu světa. Také za tuto okolnost může poutník děkovat rasovému smísení; nakupovat bude většinou v indických obchodech, třebaže se tu a tam vyskytne i obchůdek melanézský; na překypujících trzích s barvitou výstavou ovoce, zeleniny a ryb naopak převládají Melanézané. Doprava je v indických rukou bez výjimky, kdežto drobné jídelníčky bývají zhusta čínské, což je dobře; u Číňana si člověk aspoň nemusí v jednom kuse lovit z pusy střepiny kostí, jak je nemilou vlastností obou místních kuchyní. Přítomnost obojí – vlastně trojí – složky vytvořila na Fidži konkurenční prostředí, na něž bude cestovatel s pohnutím vzpomínat, až popolétne o souostroví dál.

Ale snad by čtenář chtěl spíš vědět, jak je tomu na Fidži s koupáním, potápěním a podobnými rozkošemi: oznamuji tedy, že ne tak slavně, jak si možná vysnil. Na obou největších ostrovech, Viti Levu a Vanua Levu, je v laguně mezi břehem a korálovým lemem vody za přílivu po kolena, za odlivu po kotníky, k tomu je dno poseté ostrými korálovými balvany, mořskými ježky a jiným nepříjemným živočišstvem, takže jen málokde je skutečně možné si zaplavat. Sám vím na Viti Levu (hlavní ostrov) o jediné použitelné pláži Natadola, jinak je vesměs nutno se spokojit s bazénem, jsme-li už takoví přepyšníci, že sídlíme v hotelu s řečeným zařízením. Mimoto – ale to už jsem popsal na jiném místě – nebývá vodička u břehu zvlášť vábná. Za rozkošemi je nutno se vydat na vedlejší ostrovy, čím menší a neobydlenější, tím líp.

Takový může být hned ostrov Nananu-i-Ra u severního pobřeží Viti Levu. Ne že by byl nějak robinsonsky neobydlený, ale zástavba sestává výlučně z turistických osad a resortů, což má aspoň tu přednost, že vzhledem k absenci domorodého osídlení je voda když ne křišťálová (nevěřme příliš této reklamní frázi), tedy aspoň průhledná. A z pláže se dá sestoupit rovnou do hloubky, nasadit si masku a pozorovat hejna pestrých ryb, rybek a rybiček, šmejdících mezi korálovými útesy. Kdo se pak vydá přes skalnatý hřbet na odvrácenou, nenavštěvovanou stranu ostrova, může se tam dokonce koupat na nahato, což je jinak na zbožném Fidži koledováním o průšvih. Ještě se ale musím zmínit o jednom zvláštním, ba nadpřirozeném jevu: rádi jsme večer vycházeli na nejvyšší bod ostrova a pozorovali hvězdy jižní oblohy, odlesk měsíce na hladině oceánu, a vůbec se oddávali kouzlu tropických moří. Když vtom… „koukej, koukej, co je to tamhle?“ Jakési veliké světlo tančí nad stříbrně ozářenou hladinou… nějaká loď… ne, lodi přece nevyskakují do vejšky a nedělají kotrmelce jako opice. Přízrak? Nebylo by divu; už v kapitole o Austrálii jsem se zmínil o světlech Min Min, objevujících se každé noci v jednom místě pustého vnitrozemí. Zíráme tedy celí užaslí na skotačící světlo… nemůže být pochyb, je to Min Min. Proč by se ostatně měl zjevovat jen v nějakém pouštním Zapadákově, tady nad oceánem poblíž Nananu-i-Ra mu to sluší zrovna tak. Najednou milý Min Min vyletí vzhůru, jako když ho vystřelí, a rachotivě odfrčí o kus dál… co byste řekli, on to nebyl žádný nadpřirozený jev, jenom helikoptéra, co navádí rybářské lodi na rybí hejna. Švindl! Člověk tady sedí, celý rozechvělý poselstvím ze sfér Tajemna, a on zase takový moderní, technický krám. Koukneme po sobě… ale co. Můžeme prohlásit, že na helikoptéry nevěříme, jelikož to odporuje našemu přesvědčení. Jediným přijatelným vysvětlením světelného úkazu pak zůstane Min Min. Jsou filozoficko-náboženské směry, které to dělají zrovna tak.

Z jiných ostrovů bych uvedl Ovalau, koupání tam sice také zvláštní není, zato je velice krásný a hostí nejstarší a kdysi hlavní město Fidži jménem Levuka. Dnes by to do něj člověk neřekl; není tu nic než přístav, pěkná procházka podél nábřeží a poněkud páchnoucí továrna na rybí konzervy; naštěstí ji postavili na závětrné straně. Za starých časů však, kdy společenský tón udávali první osadníci, kanibalští náčelníci, velrybáři a jiní dobrodruzi, zde bývalo veselo až bouřlivo; traduje se, že kapitáni škunerů nacházeli vjezd do přístavu podle prázdných flašek od kořalky. Dnes z té slávy zbyl jen starodávný hotel Royal v půvabném koloniálním stylu. Přebýval prý v něm Somerset Maugham i jiné slavné postavy koloniální epochy, která jako by v jeho interiéru nezasažena dechem moderní doby ještě přetrvávala. Stojí za to se v něm ubytovat a té sáhibovské atmosféry si užít; kupodivu se ani pocestnému nevytvoří díra v peněžence. Hotel má i některé zajímavé nabídky: tak například lze navštívit vesnici ve vnitrozemí, kde ještě život ubíhá po starodávnu. Nebo skoro; leda by do starodávna bylo možno započítat i televizor. Vypravím se do ní s jednou dánskou rodinou a nějakým Angličanem, nakukujeme do chýší, jsme pozváni na chvíli i dovnitř, ale perlou návštěvy je posezení s muži obce nad mísou kawy. Nesluší se totiž, aby do té společnosti pletly ženské, ostatně mají doma práce dost. Bílým dámám je však povolena výjimka, neboť domorodci na Ovalau vědí z televize, jaký jest mrav zámořského světa.

O vzhledu a chuti nápoje toho jména jsem se už zmínil; cítím však potřebu doplnit tu informaci sdělením, že nejde jen tak o nějaké popíjení, nýbrž o velebný obřad. V našem případě se odbývá na sněmovním místě obce, jímž je plácek o velikosti volejbalového hřiště, zastíněný plachtou. Pod ní se shromáždí místní honorace i obyčejnější lid mužského pohlaví a doprostřed se umísí mísa na kawu, což také není jen nějaký kus nádobí, nýbrž předmět přímo posvátný. Mísa je mělká, široká něco přes půl metru, z tmavého dřeva, pěkně vyřezávaná, stojí na třech krátkých nožkách, do jedné strany vybíhá zobec. Mrav káže, aby zobec směřoval k náčelníkovi, jejž v těchto úpadkových časech může nahradit nejstarší účastník posezení. Ve vší skromnosti podotýkám, že náčelníkem jsem byl zpravidla já, jako už vůbec kam poslední dobou přijdu, všude jsem nejstarší. Ne, že by mě ta pocta zvlášť těšila. Poté se mísa naplní studenou vodou, někdo vsype natlučenou kawu do něčeho, co vypadá jako starší ponožka (třeba i je) a tak dlouho ji v té lázní ždímá, až vznikne výše již popsaná mydlinkovitá tekutina. Tu muž, jenž je náčelníkem hned po mně, nabere nápoj do půlky kokosového ořechu a podá mi jej. Já zvolám: „Bula!“ a vypiji číši až do dna, přičemž shromáždění rytmicky tleská do dlaní. Dopiv poděkuji: „Vinaka!“ a také třikrát hlučně tlesknu. Číše pak putuje kolem dokola, až se zase vrátí ke mně, a tak pořád dál, než je mísa vypita. Tím ale není sezení konec, protože někdo hned letí pro další porci kawy. Sněm tak může trvat až do pozdních hodin večerních, provázen velkým veselím. Jakživ jsem nepoznal tak rozchechtaný národ, jako jsou tihle Fidžané. Někdo třeba řekne (ale to si domýšlím): „Rozutekly se mi slepice!“ Načež se všichni smíchy překulí na záda a dlouho se řehtají, než přijde někdo jiný s ještě vydařenější historkou.

Přijdou ovšem na přetřes i vážnější, ba filozofická témata. Někdo z přítomných vyjádřil, co vrtá hlavou domorodcům nejen na Ovalau: že ale my Evropané musíme být ukrutně bohatí lidé, když si můžeme dovolit letět z té dálky až na Fidži! Jakožto zástupce bílé rasy v tomto shromáždění cítím povinnost uvést tu domněnku na pravější míru, i pravím: „Nejsme bohatí. Ale je tomu u nás tak, že každý má něco, čemu dává přednost a zač utrácí své peníze. Někdo si postaví dům. Jiný si koupí pěkné auto, ještě jiný má rád hezké oblečení. My, jak tady sedíme, dáváme přednost poznávání světa, abychom věděli, jak kde lidé žijí a naučili se jim rozumět.“ Sněm ztichne, stařešina obce nakloní hlavu ke straně a chvíli dumá. „To bylo moudře řečeno,“ prohlásí posléze. Proč bych to neřekl; mám radost. Snad se mi podařilo do myšlení těch lidí zasít kousek hlubšího porozumění pro nás, divné postavy s ranci na zádech, co se potulují po Fidži a žádný neví proč. Je to stejně důležité jako naše pochopení pro způsoby domorodců. To se z knih nevyčte a z televize nevykouká, obojího lze dosáhnout pouze vzájemným stykem.

Takto duševně posíleni můžeme opustit Ovalau a vydat se o dvě hodinky přepěkné plavby dál, na ostrůvek, ba ostrůveček Caqelai. Rozlohou se blíží tak… no, řekněme, Malostranskému náměstí, je celý porostlý kokosovými palmami, a jeho podmořský svět je prostě úžasný. Plavba sama… už bych si mohl zvyknout, ale znovu mě zaráží. Nedovedu odhadnout, zda je to plavecké umění nebo spíš lehkomyslnost, s nímž se domorodci vydávají přes dlouhé úseky moře v tak titěrných lodičkách. Naštěstí je dnes krásně, vlny skoro žádné a voda průhledná, zaslouživší si tentokrát skutečně titul křišťálovosti. Tiše kloužeme nad temnějšími plochami korálových bludišť i jasnou zelení písčin, jen ryby a jiné tvorstvo Boží není z loďky vidět žádné, třebaže se to jím tam dole musí jen hemžit. Napravo míjí skalnatá silueta Ovalau, až zanikne v dálce, vystřídána menším, rovněž hornatým a lesnatým ostrovem Moturiki. A to už je vidět i Caqelai, nejdřív jako temnější proužek na obzoru a pak stále zřetelněji. Přístaviště se blíží, stojí na něm uvítací komité snědých Melanézanek s věnci kolem hrdel, drnkají na malé kytary a zpívají nám na pozdrav. Je to předzvěst celého dalšího pobytu, plného zpěvu, dobré vůle a radostné, prosluněné atmosféry, jak ji dovedou vytvořit lidé jižních moří.

Ukáže se, že Caqelai není nikterak robinsonsky pustý; západní břeh lemují chýše v pravém fidžijském stylu, zvaném bure. Jsou celé z proužků palmového listí a vypadají naprosto divošsky. Týž dojem vzbuzuje interiér: široká, drobet šišatá postel na podlaze z štípaného bambusu, kostra chýše z křivých kusů dříví, jak je asi vyplavilo moře, a v nich hřebíky k zavěšení cestovatelových potřeb. Za jinými potřebami se pak chodí do ohrady z vlnitého plechu, kde je barel se zteplalou dešťovou vodou (jiné na ostrově není), a plechová krabice se splachovátkem: nalije se do ní voda z barelu, zatáhne se za provázek a sprcha je tady. Podlouhlé stavení, tentokrát už ne z palmového listí, nýbrž z doopravdických prken, stojí nad přístavištěm, to je správní budova, kuchyň, jídelna a společenský sál v jednom. Třikrát denně zaduje kuchařka na velkou mušli, a hosté se sbíhají k tabuli. Není jich zvlášť moc: my dva, jeden osamělý Kanaďan, dva mladí Novozélanďané, každý den dopoledne přiveze lodička někoho dalšího nebo někoho jiného odveze. Personálu je nepoměrně víc, kuchařek, lodníků, i jakýchsi čtyř mužských, kteří sedí v koutku jídelny s kytarami v rukou a vyrábějí k večeři muziku. Celodenní penze včetně divošské chatičky činí za nás oba 90 fidžijských dolarů (asi jedenáct stovek českých): jak se za těch okolností může vyplácet provoz?

Nu, nejspíš nijak; to jsme celí my, že pořád zkoumáme, zda a jak se co vyplácí. Fidžanům stačí, že mají příležitost se poradovat a poveselit, a toho jim Caqelai skýtá sdostatek. Patrně víc, než by si užili na svém domovském ostrově Moturiki, jehož podlouhlá silueta se tmí tamhle za průlivem. Ční z ní špička jakéhosi kostela, čímž je záhada rentability napovězena: ostrůvek Caqelai je vlastnictvím náboženské obce – tuším že metodistů – z oné obce s kostelem tam naproti. Aby si zpestřili živobytí, provozují její údové tuto dle našich měřítek nevýnosnou živnost. Ale práce – ostatně jí není moc – je zadarmo, ryby a kokosové ořechy také, ostatek nákladů pokryjí výše zmíněné ubytovací poplatky. A je pátek, na severním cípu ostrůvku vzplane táborák z naplaveného dříví a uschlých palmových listů, peče se obrovská ryba, pochopitelně nesmí chybět ani mísa s kawou. Pořadatel akce naplní kokosovou skořápku – „low tide?“ chce vědět. Táže se tím námořním termínem (odliv), jestli já, cizinec a ještě k tomu stařec, nejsem náhodou na kawu choulostivý, takže by mi nabral jen malou porci. Ale kdepak já. „high tide!“ zvolám hrdě, což přítomní kvitují s uznáním. Skořápka koluje, zní potlesk – „Bula! Vinaka!“ Hraje se a zpívá, tancuje se, veliké hvězdy svítí, vlahý vánek šumí v korunách palem, ach, to je to pravé kouzlo jižních moří, pro ně stojí za to se vydat přes půl zeměkoule a třeba i provozovat nevýnosnou živnost. Ještě chci dodat, že melanézské písně nejsou tak vláčně, nyvě roztoužené jako tahitské, spíš melodicky rytmické, ale také pěkné, a kouzlo jižních moří se z nich jen line. Dny utíkají jako sen, až zase stojí v přístavišti lodička a Melanézanky s věnci na hlavách se s námi zpěvem loučí. Krásné to bylo, krásné.

Další zastávkou fidžijské pouti je město Savusavu na ostrově Vanua Levu. Dostat se tam systémem lodiček a hrkavých autobusů může být složité, takže se plácneme přes kapsu – ostatně ne moc – a cestujeme letadlem. Ono také skýtá takové malé letadélko pro šest lidí jiný požitek než ty obrovské obludy, co se vznášejí v desítikilometrové výši a země je z nich sotva vidět; letí se nizoučko, pod námi míjí pestrá fidžijská krajina, moře, ostrovy, příboj se tříští na korálovém lemu, palmové háje, a než se nadějeme, je tady Nausori, kde máme přestoupit na větší stroj k našemu cíli. Spoj však letí až za pět hodin, z čehož kouká pěkná otrava; ono ani na velkých a mezinárodních letištích není čekání žádná obzvláštní zábava, natož tady. Popocházím, posedávám, nahlédnu do trafiky, co hlásají titulky novin, ale nehlásají nic světoborného, takže se nakonec jako největší potěšení nabízejí černí ptáci se žlutým pásem kolem zobáčku – nevím, jak se tento všudypřítomný tichomořský opeřenec nazývá – a malá šelmička jménem mungo, který sem byla zavlečena z Indie spolu s plantážními dělníky a shání se po myších. Od stánku s novinami se odpoutal poslední zájemce a paní prodejkyně, zjevně se otravující stejně jako my, opouští svou živnost a přisedá si k nám. Rozhovor, jenž se poté odvíjí, je v mnohém poučný.

Ukáže se, že paní trafikantka není jen tak někdo, nýbrž osoba velmi vzdělaná; studovala prý za peníze australského grantu v Oxfordu, během studia procestovala Evropu a umí o ní zasvěceně vyprávět. Je vždy zajímavé si poslechnout, jak vypadá domovský kontinent v pohledu kohosi z opačné strany světa; ještě víc by mě však zajímalo, proč ta dáma, ozdobená akademickými tituly z předních světových univerzit, teď dřepíc na letišťátku v Nausori prodává lízátka a noviny. Něco tu, zdá se, šlo šejdrem. Co?

Asiže poněkud jednoduchá představa, že lidem rozvojových zemí je především třeba vzdělání; dosáhnou-li jej, hospodářský rozvoj, prosperita a jiné pěkné věci už pak přijdou samy. Jelikož paní trafikantka z Nausori není první svého druhu, koho jsem potkal na cestách méně rozvinutými zeměmi, dovedu si domyslet, čeho jsem zde svědkem: omylu, vyplývajícího z přemíry dobré vůle. Kdyby se dobrá vůle rozhlédla po světě, zjistila by, že cesty k lepší budoucnosti nebývají přímé, jako když střihne, nýbrž vedou oklikami, a putování po nich trvává dlouho. Jenže dobrá vůle nemá té trpělivosti. Postavme školu v africkém buši, tak. Zaplaťme nadaným chlapcům a dívkám studium na západních univerzitách. A ono to nefunguje. Rozvojový svět je plný škol; i v nezapadlejších koutech neuvidí poutník ničeho tolik jako děcek v školních uniformách. Ale když z nich vyjdou, jsou stejně chudé a hladové, jako když do nich přišly, bydlí v týchž hliněných chýších a chodí pro vodu pochybné kvality k téže kalné louži jako jejich nevzdělaní rodiče, ledaže jsou na rozdíl od nich se svým osudem mnohem nespokojenější. A tak vám nevím. Co je světu i sám sobě platný vzdělaný žebrák? Má smysl mu ukazovat okénko vzdělání, jímž může jen pln hořkosti nahlížet do lepšího, jemu nedosažitelného světa? Nebyl by šťastnější v blažené nevědomosti? Přemýšlím, kudy by z té šlamastyky mohla vést cesta ven, neboť i já jsem západní člověk, jenž si s takovými věcmi láme hlavu. Pozorujme ostatně, že příslušníci jiných civilizací jsou takového hlavy lámáni prosti.

Vzdělání je k užitku tam, kde existuje možnost je uplatnit. Musí být po ruce nějaká průmyslová nebo aspoň řemeslná struktura, jíž kvalifikovaný člověk udělí impuls a ona se rozvine do vyššího stupně. Obráceně to nejde; poskytnout člověku kvalifikaci a vrátit ho s ní do téže kruhové chýše z jílu a kravského hnoje, z níž vzešel, bývá nejenže houby platné, ale i krutě necitelné. Mám silné podezření, že západní společnost spíš chce upokojit své neklidné svědomí - opět si všimněme, že jinými společnostmi záchvaty svědomí nelomcují - než skutečně někomu pomáhat z bídy. To by snad už dávno přišla na to, že jediná skutečná pomoc jde cestou rozvoje už existujících struktur, ne jejich zaváděním. Tak, aby z příštipkáře, látajícího v prachu ulice ze starých pneumatik škrpály, se stal aspoň švec. A ze ševce, když všechno půjde dobře, nějaký malý místní Baťa; a když je takových Baťů z různých oborů pohromadě víc a neplete se jim do díla zkorumpovaná státní moc, může se nerozvinutá země stát zemí o něco rozvinutější. Pak také má smysl posílat její mládež na studium do západních zemí, třebaže spíš na studium technických oborů než vznešených, avšak málo praktických věd humanitních. Vzdělaná paní z Nausori studovala v té Anglii, tuším, sociologii nebo něco takového. Výsledku v podobě letištní trafiky se netřeba divit.

Nu, na Fidži není třeba pomáhat tak od podlahy, indická podnikavost už vytvořila řemeslnou a drobnou obchodní strukturu sama. Spíš by možná bylo účelné přimět k témuž i Melanézany s jejich sklonem k blažené bezstarostnosti, jenže kdoví, jestli by tak neztratili víc než získali. Je to jejich věc. Vůbec je ledacos něčí věc a my Zápaďané se do ní plni dobré vůle, ale jako ten hrom do police pleteme. Kdyby tomu bylo jinak, snad by rozvojové země nebyly po víc než půlstoletí různých pomocí čím dál rozvojovější.

Ale abych se vrátil k naší cestě: městečko Savusavu neslyne obzvláštními pozoruhodnostmi, zato ale jeho poloha je tak nádherná, jak jen je možno si přát. Horami lemované mořské zálivy je chrání před cyklony, jak se v tomto koutě světa říká tropickým bouřím, pro kteroužto vlastnost se Savusavu stalo dostaveníčkem jachtařů všech světadílů, a je pěkné sedět při západu slunce na terase, pozorovat, jak se dole na hladině dlouží stíny a ostré sluneční světlo ustupuje sytějším barvám tropů. Od plachetnic v zálivu se jeden po druhém odlupují člunky, to mořeplavci míří k hospodám na nábřeží. Trochu jim závidím ani ne ty hospody, jako ten tulácký život na sedmi mořích světa. Dost možná, že bych si jej sám dopřál, kdybych se býval rozhoupal k opuštění socialistického ráje dřív. Ale nic, nebudu se rouhat svému štěstí, i tak mi jej bylo poskytnuto víc, než jsem čekal a než jsem si zasloužil.

Dalším cílem je ostrov Taveuni, známý to ráj potápěčů. Přeplavba na něj nebyla vysloveně dramatická, ale trochu žaludek zvedající, to díky přeplněnosti domorodými maminkami a jejich drobotinou. Jak je zvykem všech cestujících maminek, i ony byly názoru, že děťátko nesmí vyhladovět: i cpaly je, cpaly a cpaly. Což spolu s kolébáním lodi a poněkud dusnou atrmosférou vedlo k… nechutno líčit k čemu. I opustili jsme rádi převozní loď na Taveuni. Ubytování se našlo hned, a to v bungalovech sympatického Inda jménem Chottu (čti Čotu). Čo tu robíš? Chechtal se, až se za břicho popadal, když jsem mu podal překlad toho slovenského rčení. A ještě žijí na Taveuni a krákoravě pokřikují pěkní, zelenočervení papoušci, v džungli je řádka vodopádů s příslušnými jezírky k sladkovodnímu koupání, a na odvrácené straně vesnice Lavena, v níž prý není radno chodit s něčím na hlavě, jak káže fidžijská etiketa. Ale dopustil jsem se toho nemravu a domorodcům to bylo jedno. Netřeba vždy skákat, jak velí cestovní příručka.

A ještě abych něco pověděl o hlavním městě Suvě – prvním pádem Suva – kamž jsem zamířil s jistými rozpaky; líčiliť mi je venkovští lidé jakožto peleš babylonskou, plnou hříchu, zmatku a nástrah Satanových. Byl jsem pak mile překvapen, naleznuv nevelkou, ale čistou a pěknou metropoli s moderními ulicemi, plnými lesklých obchodních i bankovních domů a vůbec všeho, co patří k pojmu velkoměsta. Ono i obyčejných měst je v pacifické oblasti pořídku; a názvu metropole zasahuje leda Honolulu na Havaji, v skromnější míře Papeete na Tahiti a bezesporu Suva. Jen mezinárodní letiště jí chybí, to se nalézá u poindičtěného Nadi (čti Nandi). Museli jsme podstoupit ne zvlášť příjemnou pětihodinovou jízdu autobusem, abychom popolétli k dalšímu cíli tichomořského potulování, jímž se stal ostrovní stát Vanuatu. Je to svět velice odlišný, a jak s odstupem času zjišťují, velezajímavý, do nějž bych se rád ještě někdy vrátil, kdyby to nebylo tak proklatě daleko.

3. Podivný kult ostrova Tanna

Začlenil jsem ostrovní říši Vanuatu do cestovního plánu navzdory jisté opozici ve své domácnosti. Doslechla se někde moje milá choť, že tam není vůbec, ale vůůůbec nic k vidění, kterýžto odpor bych ještě překonal; ono je něco k vidění všude. Druhá námitka byla závažnější: na ostrovech Vanuatu, někdejších Nových Hebridách, se vyskytuje malárie. Preventivní polykání prášků nesnáší každý včetně mé ženy – krom jiných nesnází si musí po každé takové kúře běžet k optikovi pro silnější brýle - i uzavřeli jsme nakonec kompromis. Místo protimaláriových tabletek jsme se rozhodli pro pilné natírání repelenty, a místo minimálně dvou nebo tří týdnů, jejž bych rád té pozoruhodné zemi věnoval, pro pouhých pět dní. Za tak krátkou dobu toho člověk pochopitelně nestihne moc, ale shlédnout sopku Yasur na ostrově Tanna jsem chtěl a musel, i kdyby čert na koze jezdil, jak praví přísloví. Sopka Yasur je totiž jedním ze tří spolehlivě soptících vulkánů světa, k nimž člověk jen přijde, a hned může pozorovat to ohromující divadlo. Ohnivá hora téže kvality se nalézá na ostrově Stromboli v Středozemním moři, který je sice nejblíž, ale nohy mě tam dosud nezanesly. K vulkánu Arenal v Kostarice mě sice zanesly, ale s křížkem po funuse; spustila se právě doba dešťů a já jsem měl místo dramatických erupcí a proudů žhavé lávy vyhlídku jen na bubnující liják a nízko visící mraky. Takže teď tedy Yasur. Neváhal jsem se k němu vypravit přes půl zeměkoule. A opravdu. Když se udělala noc, brodil jsem se ve společnosti dvou mladých Australanů a domorodého průvodce sopečným popelem k okraji kráteru – naštěstí není hora Yasur nijak nebetyčná – a pozoroval tu větší, tu menší erupce. Nu, zajímavé to bylo, vidět takhle zblízka se činit prasílu matky Země. Také vzrušující a drobet strach nahánějící; ono se nikdy neví, jestli to matka Země v příštím okamžiku se svou prasílou nepřežene. Zadunělo to a zaburácelo jednou, když jsme zrovna seděli u oběda, i země se předpisově zaklepala, a to byl Yasur od našeho nocležiště dosti vzdálen. Být tak zrovna na okraji jeho kráteru… no, nevím.

Nicméně mi jakožto zážitek číslo jedna utkvěl v paměti jiný úkaz, k němuž se ve světě nenajdou ani tři řečené paralely. Nikde jinde nevyvřelo z duše lidu čistě konzumní náboženství, nikde se v tak vděčné víře nevzývá Amerika. Ale k tomu se vrátím za chvíli. Nejdřív bych chtěl vysvětlit, čím je Vanuatu zajímavé v poměru k jiným pacifickým souostrovím a proč je mi dodnes líto, že jsme tam kvůli zlořečené malárii pobyli tak krátce.

Tichomořské ostrovní státy si většinou vystačí s jednou řečí, jednou kulturou (nepočítáme-li zdomácnělé Evropany a pár čínských kramářů), na Fidži vlivem indického přistěhovalectví najdeme kultury dvě. Vanuatu obývá – prý, nepočítal jsem je – 113 etnických skupin, každá jiná, každá se svými rázovitými obyčeji, tradicemi a jazykem. Samotný ostrov Tanna, ne o mnoho rozlehlejší než Velká Praha, jich hostí osm, navzájem nepodobných. V hloubi některých ostrovů se dosud zachoval život nedotčený civilizací, nefalšovaně divošský; jeho nositelé se nazývají Ni-Vanuatu a má jich být kolem 3500. Ale i leckde jinde najde poutník tzv. kastom village, zvykovou vesnici - ne, prosím, nepřepsal jsem se, opravdu kastom a ne po anglicku custom, jak vyplyne z dalšího textu. Někdy za poplatek, jindy zdarma tam může být přítomen starodávným tancům a ceremoniím, třebaže místy trochu přizpůsobeným jak turistickému vkusu, tak vlastnímu nevkusu. Je zarážející, jak rychle se do tradičních obřadů vkrádá plastikový a jiný neřád, aniž by provozovatele napadlo, že se tím dopouštějí hříchu na své kultuře. Co se filologické různorodosti týče, dokud žil každý kmen po svém a do širšího okolí se nikdo z dobrých důvodů neodvažoval, stačil k dorozumění místní jazyk. Koloniální éra a posléze samostatnost však vnesly do divošského živobytí prvek bezpečí a tím i obchod a vzájemné styky. Tu náhle nebylo stotřináct hatmatilek k žádnému užitku, i ukázala se nutnost dohody na nějakém společném obcovacím prostředku. Byl nalezen v svérázném jazyce bislama, tak roztomilém, že si dovolím se u něj na chvíli zastavit.

Věta Sista blong mi brek leg blong em značí… no, co byste řekli? Pochopitelně že „Moje sestra si zlomila nohu.“ Není tak nesrozumitelná, jak by se zdálo, jen je třeba jednak jisté znalosti jazyka anglického, jednak kouska fantazie. Slůvko blong (z anglického belong, patřit), nahrazuje druhý pád: sista blong me = moje sestra. Upozorňuji ostatně, že bislama je jazyk spisovný a uvedené příklady odpovídají schválenému pravopisu. Chceme-li zvědět, umí-li náš protějšek opravdu anglicky, tážeme se takto: Yu save tok tok long Inglis? Rozumíte trochu anglicky? Jazykozpytec pozná v slůvku save vliv španělštiny, jakož že částicí long jest vytvořen akusativ. Odpověď může znít: Sore, be mi no save tumas bislama yet - Lituji, ale já ještě neumím ani moc bislama (tumas = too much). Halo tofala (two fellows) – nazdar, vy dva! Halo tolgeta!“ Nazdar, všichni dohromady! Olsem wanem? - jak se máte? Tangkiu (thank you) tumas! - Děkuji pěkně! Wonem nem blong yu? Jak se jmenujete? Mi kam long… Pocházím z… Gud naet! Gud morning! A jelikož byla bislama povýšena na úřední jazyk státu, zní jeho název Repiblik blong Vanuatu. Což by mohlo stačit, ale nestačí. Na Vanuatu se dostavují i turisté, především jachtaři a amatérští potápěči – Austrálie není daleko – takže je záhodno znát i trochu anglicky; a aby toho nebylo málo, zůstalo zde ještě z koloniálních časů mnoho bílých usedlíků jazyka francouzského, jakož je vůbec francouzský vliv dosud silně patrný. Ukažte mi, lidé dobří, jiný kout světa, kde by vládlo takové mnohojazyčnictví!

Takto vyzbrojeni se můžeme vrátit na ostrov Tanna, zatím ještě celkem komfortně letadlem místní společnosti Vanair. Tím veškerý komfort končí, neboť jízda na hřbetě splašeného velblouda není ničím proti tomu, co čeká cizince na zdejších necestách. Zpočátku to ještě jde: silně rozvrzaná terénní Toyota míjí co chvíli úhledné pavilony s návěštím École primaire – ve školství, jak se zdá, dosud bislama tak úplně nepřevládla. Roje dítek v ušmudlaných školních uniformách dávají tušit, že vymření ostrovům Vanuatu až na další nehrozí. Dál už cesta připomíná koryto vyschlé horské bystřiny, cestovatel se nestačí chytat tyčí a lavic, čímž je jeho pozorovací schopnost podstatně omezena, ale přece jen tu a tam zahlédne vesničky utopené v džungli, chýše z bambusu a palmových rohoží, a dítka běhající kolem už nevězí v školních uniformách, nýbrž jsou nahatá jako ten Ašant. Inu, živobytí divošské, jaké se v jiných ostrovních státech vyskytuje už jen v etnografických muzeích. Tady ve stínu rozložitého banyanu vystavily domorodé ženy (oblečené) ke koupi plody svých zahrádek, banány, papáje, taro, i jakési lupení, trochu jako špenát, tam se stroj smělým manévrem vyhne několika černým prasatům, a tak to jde horempádem dál, až cesta vnikne do hlubokého úvozu a houštinou probleskne hladina oceánu. Čímž je přejezd ostrova ukončen, hosanna.

Kdo však chce navštívit osadu Sulphur Bay, musí takovou dobrodružnou pouť podniknout ještě jednou a ještě v divočejší kvalitě, zvlášť když je pátek večer. V ten čas se totiž v řečeném místě scházejí, jak už jsem naznačil, vyznavači pozoruhodného náboženství, zvaného Cargo Cult. Nákladní kult – co to má za smysl, tážete se? A jak se název tak podezřele soudobý rýmuje s představou zbožné víry? Vysvětlení je takovéto:

Za předválečných časů se v chaloupkách z palmových rohoží vyprávělo, že krajem obchází záhadná postava, půl člověk, půl bůh. Jeho jméno je Jon Frum, jenž kudy jde, uštědřuje bohaté dary. I čekali obyvatelé pralesních chýší, až půjde Jon Frum také kolem, ale nešel. Až kdesi ve vzdálených a nepochopitelných zemích severní polokoule vypukla válka. Její plameny přešlehly rovník a zasáhly i Nové Hebridy, z nichž si Američané zřídili základnu pro svůj boj s Japonci. Byli to hoši štědří, tu darovali cigaretu, tam čokoládu, čepici nebo tričko, a když válka skončila, ani je nenapadlo vláčet se s obsahem svých skladů zpátky do USA, nýbrž jej velkomyslně rozdali mezi obyvatelstvo. Jen k ničemu se nehodící válečné mašiny a jiné neužitečné krámy naházeli do moře u ostrova Espiritu Santo, což nebylo zvlášť ekologické, ale tenkrát se to tak nebralo. Tu se teprve domorodcům rozsvítilo. Jon Frum… to jsou přece oni! Američané! Konečně se ho dočkali. A sledovali se zármutkem, jak se US Army naloďuje a odplouvá do nepochopitelna. Jestlipak zase přijde štědrý polobůh? I jali se ho přivolávat zpěvy a ceremoniemi, i letadla z bambusu a trávy si sestrojili a tančili kolem nich, vzývajíce Jona Fruma.

Od té doby uplynulo přes půl století a Jon Frum nikde, jen hloučky turistů, od nichž občas něco ukápne, ale není to ono. Víry tak pomalu ubývalo, protože co s polobohem, který nepřichází, až se jeho kult udržel opravdu jen v některých mimořádně zapadlých pralesních koutech. Civilizovanější domorodci, jak jsem mohl zjistit, se o nich zmiňují s oušklebkem, jak se tak mluvívá o obzvlášť zabedněných, pověrám oddaných křovácích. Mě však představa vzývatelů konzumu fascinovala, i neustal jsem, až jsem sehnal transport do Sulphur Bay, kde každého pátku zmíněný kult oživuje. Tříhodinová divoká jízda bezcestím mě přesvědčila, že pronikám do míst, kde mohu potkat nejen Jona Fruma, ale snad i živého dinosaura.

Nu, nečekalo nás divošské křepčení kolem letadla upleteného z trávy a vojenská paráda s bambusovými flintami přes rameno, bylo mi řečeno, že takové představení se pořádá jen jednou v roce, patnáctého února. Místo toho jsme zastali na rozlehlé mýtině houfy veselících se lidí. Zpívali a tancovali v odění, pravda, nijak předpisově divošském, jen sukýnka z lýčí asi nesmí chybět, pod ní klidně třeba i roztrhané kalhoty. Pochopil jsem, že před mými zraky probíhá něco jako klání pěvců na hradě Wartburgu, jak o tom složil operu pan Wagner: pokaždé se přihrne kolem dvaceti zpěváků, posedají na zem a za doprovodu kytar a jiných drnkadel spustí úžasně strhující, mnohohlasý zpěv, tleskajíce rytmicky do dlaní. Ostatní obtancovávají kolem, někteří provádějíce různé opičky, ti nenadanější se jen tak kroutíce, mužští zvlášť a ženy také zvlášť. Když se skupina (domnívám se, že zástupci jedné vesnice) dost vyzpívá a vytleská, přijdou další a pak zase další, bylo vám to jako droga, sám jsem přizpěvoval, tleskal a koleny potrhával, třebaže jsem tanečník jinak dosti bídný. Musím ostatně dosvědčit, že na mou choť, provozující taneční kreace v lýčené sukýnce, byl docela pěkný pohled. Dokonce ji ten večer přestaly trápit její artrózy a bolesti kloubů, asiže divotvorným působením Jona Fruma.

Cestou domů, temnota proťatá reflektory, nalevo žhnoucí vulkán Yasur, jsem přemítal, čeho jsem právě byl svědkem. Bylo to folklorní představení, jež lidé toho zapadlého kouta pořádají každého pátku ne za poplatek pro turisty, nýbrž sami pro sebe a s nevídanou srdečností zdarma pro každého, kdo přijde? To už je dnes vzácnost a zaplať Pámbu (nebo Jon Frum) za ni. Krom toho však i něco jímavějšího a dnes snad ojedinělého: radostný rituál vděku. Kdosi před časem přišel, tyhle lidi velkoryse obdaroval, a oni jsou mu dodnes vděční. Vyskytuje se jinde něco takového? Obdarovávání chudých zemí se stalo nediskutovatelnou povinností Západu; od poloviny dvacátého století, kdy se s rozdílením rozvojové pomoci začalo, jí bylo podle některých odhadů rozdáno za 2,3 biliony dolarů (naše biliony, ne americké, značící miliardu). Někdy k jakémusi užitku, jindy si jen presidenti, ministři a generálové přimastili kapsy, ale že by nějaký vděk… No bóže, snáší se na hlavy dobrodějů nespokojené brblání, to jste se tedy nepředali, jste bohatí, mohli jste navalit víc. Jistý africký potentát se nedávno dal dokonce do vyhrožování: Afričané byli doposud jen chudí, ale teď jsou už i rozzlobení! Tak, bídný západní Mikuláši! Koukej nadělovat, a když nenadělíš dost, budeme se zlobit!

Běda světu, jehož principem se stala almužna! Běda dárcům, běda obdarovaným! Tisíce let už náleží k morálním příkazům všech věr a civilizací milosrdné rozdílení almužen; nikoho však dosud z bídy nevytrhlo, spíš jako by se propast mezi chudými a zámožnými tím víc rozvírala. Není už pomalu čas z toho vyvodit nějaký závěr? Že co svět světem stojí, ještě žádná almužna neudělala z žebráka svéprávného, hodnoty aktivně vytvářejícího občana? Že v něm spíš ubila přirozenou snahu o vlastní přičinění, nahradivši ji trpným čekáním na čísi slitovnou dlaň? Je to povznášející pocit, být velkorysým dárcem. Ale málo platný. Lidem na Vanuatu nezbyl z amerických vojenských skladů také ani drobek, potravinové balíčky byly snědeny, cigarety vykouřeny, coca cola vypita, v tom se vyznavači Jona Fruma neliší od příjemců rozvojové pomoci. Ale aspoň jim zůstala vděčná vzpomínka. Aspoň ty páteční večery, kdy se scházejí z osad v džungli, aby si zazpívali a zatancovali. Mám takovou vidinu… ministři rozvojové země přijali pomoc zpoza oceánu a dali se do radostného tance na dárcovu počest. Až někde něco takového uvidím, začnu si myslet, že almužna může být přece jen něco platná; z chudoby sice nikomu nepomohla, ale aspoň vzbudila onen velmi kladný lidský pocit, jehož jméno je vděk. Zatím s ním jsou uctívači Jona Fruma v lesích pod sopkou Yasur sami, lidé možná podle našich měřítek chudí, ale spokojení a veselí. Kdoví, třeba to spolu nějak souvisí, spokojenost a vděčnost.

A ještě bych chtěl krátce pochválit hlavní městřo Vanuatu jménem Port Villa. Není největší, ale možná nejpěknější mezi pacifickými metropolemi, položené u překrásné zátoky, už dost moderní, ale také ještě dost koloniální, aniž by se ty dva principy mezi sebou popraly. Nevím, jestli ještě někdy navštívím Tichomoří; tropické ráje s palmami a bílými plážemi jsou krásné, ale vcelku všude stejné. Vanuatu má něco víc, totiž rozmanitost. Kdyby mi bylo popřáno času a zdraví, rád bych poznal víc jeho ostrovů, a důkladněji. S malarickými komáry bych se už nějak dohodl. Halo tolgeta!

4. Z muzea raného komunismu

Ostrovní říše zvaná West Samoa (na rozdíl od Samoy Východní, nalézající se pod správou USA) vypadá z přistávajícího letadla náramně pěkně. Zeleň horského pralesa, úzký lem zlatavých pláží, světlounce zelenkavá modř lagun a tmavomodrý oceán za korálovým srázem, tamhle se táhne jakási hnědavá stopa… aha, to kapitán některého tankeru dal vypustit do moře přebytečný olej. U amerických nebo u evropských břehů by si to nedovolil, ale Samoa je stát nezámožný, nemající na to, aby kontroloval nesvědomité kapitány. To je druhá stránka samostatnosti malé, pouhých sto šedesát tisíc duší čítající země: je vydána dobré vůli svého okolí. Není-li dobré vůle, mohou z toho být v lepším případě takovéhle šeredné čmouhy na moři. V horším… no, ještě je tu Amerika a Nový Zéland, mající zájem na tom, aby v tomto konci světa k horším případům nedocházelo. Ale nemusí to trvat věčně.

Jinak se přiznám, že se mi Samoa do srdce právě nezapsala. Měli jsme tu dost smůlu: nejdřív mělo letadlo z Fidži deset hodin zpoždění – to už je rozkoš, tvrdnout celou noc a půl dne na letištních lavicích – poté nás osud oba naráz navštívil jakousi chřipkou – obvykle se mluví o nachlazení, ale jaképak nachlazení při pětatřiceti stupních – a na završení všeho mi nějaký poberta vytáhl z kapsy fotoaparát. Ani by mě tak nemrzela finanční ztráta, jednoduché foťáčky jsou dnes k mání za pár euro, ale že se od té chvíle musím spoléhat na obrázky ve vlastní paměti, protože papírových není. Nechť bůh Tagaloa zdrtí zloděje, jelikož křesťanské autority jsou na tu úlohu zřejmě krátké.

Nebo… kdoví jestli zloděje. Zloděj je člověk, který pln zlé vůle přijde a váš majetek ukradne; je si vědom zavrženíhodnosti svého skutku, ale přesto se jej dopouští. To na Samoji nemusí být ten případ. Paní Skřivanová z Austrálie, která zde tři roky působila, nás utěšovala, že můžeme být ještě rádi: Samoané prý ukradnou všechno, co není přibité, a někdy i co je. Chci zdůraznit, že zlodějské móresy jsou v Tichomoří výjimka, na jiných souostrovích si poutník svých pět švestek tak urputně hlídat nemusí. Ale už vidím, že zase všechno hodnotím ze svého zápaďáckého hlediska: ne, na Samoji vlastně není zlodějů. Jen lidí, kteří si váš majetek vezmou, protože jej potřebují, případně že se jim líbí. To je rozdíl: kradou, ale bez zlé vůle. Nebo ještě líp, nekradou, ale berou si. Bernímu úřadu také nenadáváme zlodějů, protože nám leze do kapes. Má na to právo. Samojský člověk také.

Je to tím, že pojem soukromého vlastnictví je v samoánské společnosti poměrně nový. Až do nepříliš vzdálené minulosti v ní panoval jakýsi dřevní komunismus: všechno náleželo všem, všichni se o všechno se všemi dělili. Jiná poučka komunismu, podle níž každý pracuje podle svých schopností a dostává všechno podle svých potřeb, neměla na staré Samoji té závažnosti, protože jednak byly potřeby nevelké, jednak se prací nikdo nepřetrhl. Také nebylo, zdůrazňuji, fotoaparátů v něčí kapse. Ale šla třeba sousedka kolem plotu a viděla pěknou rohož: hele, ta by se mi líbila! I šla a vzala si ji. Ostatně, kdyby si o ni řekla, dostala by ji také, ledaže by slušnost vyžadovala revanšovat se protidárkem. Je ovšem i třetí poučka, již zakladatelé vědeckého komunismu moudře zapomněli definovat: má-li každý všechno dostávat podle svých potřeb, musí zde být nějaká instance, která míru těch potřeb určuje. Budiž přičteno dřevním Samoanům ku cti a chvále, že si i tu patálii vyřešili beze všech komintern, sjezdů a politbyr, majíce k rozdílení všeho, co hodnotou přesahovalo kokosový ořech, svého matai neboli kmenového náčelníka. Velký náčelníku, potřeboval bych harpunu! A matai pokynul: tamhle leží, vezmi si ji. Nebo taky nepokynul, jelikož ani zdroje dřevního komunismu nejsou nevyčerpatelné. Jenže pak do té idyly vpadl bílý kolonialista se svými fotoaparáty, peněženkami a jiným konzumním haraburdím. Není divu, že mnohý z těch v jádru dobrosrdečných lidí byl dezorientován a přikročil i k vyšším formám komunismu, jak jsem zjistil na tržišti hlavního (a jediného) města Apia, ucítiv, jak mi někdo jezdí rukou po zadku. Naštěstí nejsem takový trouba, abych nosil v zadní kapse kalhot peněženku, byl tam jen složený klobouček proti slunci. Zloděj… pardon! dřevní komunista zřejmě klobouček nepotřeboval, takže mi ho tam nechal.

Dnes už jen výjimečně dubové hlavičky velebí komunismus v jeho stalinské, brežněvské, castrovské nebo jiné toho druhu vývojové fázi. Nicméně mají někteří pokrokoví myslitelé za to, že v šťastnějších dobách lidstva existoval komunismus prostý a nezkažený, v němž si byli všichni rovni, všichni svorně pracovali na společném díle, člověk nebyl vykořisťován člověkem (nýbrž právě naopak, jak zněl normalizační fórek), nebylo pýchy a hamižnosti. Nuže, byl bych pokrokovému mysliteli té rady, aby se sebral a letěl na Samou; tam by ještě v nějaké zapadlejší vesnici mohl svůj ideál zastihnout, když ne úplně neporušený, tedy skoro. Ubytoval by se v domečku zvaném fale, jímž je prkenná plošina na kůlech se střechou z palmového listí, jinak do všech stran otevřená. Velké soukromí v něm není, zato to pěkně profukuje, což je v tom podnebí pravé požehnání. Když přijde déšť, spustí se kolem kůlů rohože, a je to. Místní lidé v takových fale také bydlí a nic jim nevadí, že zvenčí může každý koukat na jejich rodinný život. Kdyby myslitel někoho poprosil, aby mu dával na jeho věci pozor, případně kdyby všem vysvětlil, že je nutně potřebuje, takže jich nemůže dopřát každému, kdo jde zrovna kolem, třeba by se mu ani nic neztratilo. Ale kdyby to byl opravdový myslitel a ne jen opakovač ideologických frází, možná by časem postřehl některé méně rajské podrobnosti.

Komunismus se ani ve své nejprostší a nejranější podobě neobejde bez těch, kteří určují potřebu druhých, jedním slovem papalášů. Je pak přirozené, že potřeby matai jsou největší, protože si je určují sami, to máte v českém parlamentu zrovna tak. Jelikož se vyšší typ rovnosti obvykle týká celé náčelníkovy rodiny, bere ideál poněkud za své a vzniká závist, logický produkt nedosažitelnosti. Vnese-li styk s vnějším světem do raně komunistické společnosti nabídku spotřebních předmětů, sahající dál než od pandánové rohože ke kostěné harpuně, vzroste i pocit ukřivděnosti, s ním se dostaví sobectví a bezohlednost, neodmyslitelné komponenty jakéhokoliv komunismu. Cestou se kdesi vytratí slušnost, velící odvděčit se za odebraný předmět protidárkem, bere se potají, naschválnicky, je překročen neznatelný práh, za nímž se společnost vlastnící vše společně stává společností zlodějskou. Povědomé, není-liž pravda. A podoba jde ještě dál: kde se všichni dělí se všemi o všechno, je výsledkem této ušlechtilé zásady všeobecná flákárna, ochablost a nezájem, protože kdo by si strhal hřbet prací, když si její plody beztak rozeberou jiní. Proto se na Samoji jen málokterý domorodec hrne do podnikání, proto je každý takový pokus vzápětí udušen přívalem příbuzných, vybavených právem podílet se na jeho úspěchu (aniž by se právo týkalo i případného neúspěchu). Stopy těchto obyčejů ostatně najdeme i v jiných pacifických zemích. Je mi znám jeden zlatý důl na Fidži, který by mohl velmi slušně prosperovat, potácí se však na pokraji insolvence následkem nutnosti zaměstnat s každým pracovníkem i celý jeho rozvětvený klan.

Ale abych o Samoji pověděl i něco pěkného, zmíním se o jejích vesničkách, tak čistých a úhledných, až srdce plesá. Odvoz odpadků, jev to v tzv. třetím světě velmi vzácný, funguje primitivně, avšak spolehlivě: všude za tím účelem stojí načerveno natřené barely, i nemusí se poutník brodit souvrstvími zahnívajícího sajrajtu jako ledakde jinde. Jednou za čas přijede náklaďák a obsah barelů odveze někam k spálení. Což je zase rub té chvályhodné snahy, neboť kam oko pohlédne, valí se z pralesní zeleně dýmy, kouře a čmoudy, vzhledem k množství plastikových láhví, starých vietnamek a jiného takového materiálu asi dost jedovaté. Přesto: pěkné jsou čisté domečky, zčásti ještě starodávná fale beze stěn, zčásti už příbytky modernější, k zamilování je pečlivě pěstěná houšť květů a okrasných křovin, a jelikož ani na Samoji nezvěstovali poselství Spasitelovo misionáři jediné víry, stojí za každou pátou chaloupkou kostel, a jaký, pane. Řím by se kolikrát za takový nemusel stydět.

Ledaže nejeden z těch úhledných domečků zeje prázdnotou a pestrá zahrádka je zpustlá. Čímž se opět dostávám k pravěkému komunismu: protože nikomu nestojí za to něco podnikat, když může být živ na účet jiných, nedává krásná Samoa svému lidu mnoho pracovních příležitostí. Za výdělkem se jezdí do Austrálie, na Havaj a především na Nový Zéland; došlo to tak daleko, že ve své ostrovní domovině sídlí jen menšina Samoanů, všichni ostatní jsou roztroušení po zmíněných zemích. Někteří jsou ještě poslušní závazku dělit se o všechno se všemi, jak káže prakomunismus; i posílají svůj výdělek domů příbuzným, kteří pak za něj staví ty hezké chaloupky i honosné kostely. Jiné ale už mrzí dřít na lenochy; i odřekli se nadobro vlasti předků i obyčejů beztřídní společnosti, nechávajíce se raději vykořisťovat kapitalistou než otesánkovským příbuzenstvem. Navenek vypadá samoánská přítomnost docela pěkně: život neuspěchaný, prací se nepřetrhnuvší, v kráse a v čistotě, dlouhé hodiny tlachání kolem mísy s kawou, a čeho je nadto třeba, dodá bratraneček z Austrálie. Je ale otázka, jak dlouho ještě k tomu bude bratraneček ochotný; a bude-li, jak dlouho budou okolní vyspělé země zvědavé na nekvalifikované pracanty ze Samoy. Zasáhne-li, jak lze předpokládat, současná vlna omezování nákladů na práci i je, může být konec přísunu zahraničních dolarů, sesype se stát, na tomto vratkém základu postavený, nezbude než se navrátit k ideálu raně komunistické společnosti, v níž všechno patří všem, takže nikdo nemá nic. To k poučení blouznivcům: jakýkoliv komunismus může fungovat buď za cizí peníze, nebo na úrovni, jejíž nejvyšší hodnotou je kokosový ořech.

Ještě abych se zmínil o jednom… nu, ne zrovna nejkrásnějším zážitku. Na Savaii, větší, ale méně civilizované části samojského dvouostroví, jsem našel na mapě mnohoslibnou značku pro vodopád uprostřed džungle. Krom krásné podívané skýtají vodopády obvykle i lahodnou koupel v chladivém jezírku, což je pro poutníka usouženého tropickým vedrem zrovna to pravé. Moje cestovní příručka mi sdělila, že se vodopád nazývá Olemoe a dostanu se k němu takto: vystoupím z autobusu tam, kde silnička přetíná pralesní říčku Falealila, dám se po stezce podél ní, až najdu druhou odbočku doprava. Ta mě povede kokosovým hájem až na dohled vodopádu. No dobře. Jdeme tedy, všechno souhlasí, i ten autobus, i říčka, brod, betonová zřícenina vpravo, nejspíš památník jakéhosi projektu, jejž někdo započal, ale omrzel ho, jev to v jižním Pacifiku nikterak vzácný, mineme i první odbočku… a nic, druhá není k nalezení. Vedro, nasycené vlhkostí snad přes sto procent, nabývá vlastností povidel sňatých právě s plotny a hrozí zalepením průdušnic. Každou chvíli čekám, až mě dojde žena, potácející se pozadu a tvrdící, že už nemůže. „Sedni ti tady,“ kážu jí, „já půjdu sám a tu pitomou odbočku najdu.“ Když si něco vezmu do hlavy, dovedu být pěkný zatvrzelec. Jdu tedy, běžím, supím a klnu, potím se i v dvanácterníku, kilometr, dva, až musím uznat, že jsem poražen; i kdybych odbočku našel, zchvácenou družku bych tak daleko nedovlekl. Nezbývá než se vrátit, samoánský čert aby spral příručku.

To se ví, když míjíme údajně první z odboček, ohlédnu se a vidím: vlevo (jdeme zpátky) řídká kokosová plantáž, v ní se vine pěšinka, no ovšem, to je ono. Člověk má raději věřit svým očím než příručkám. Pět minut chůze a už stojíme na hraně svahu, vodopád bouří málem na dosah, celý ten hon byl zbytečný. Jenže. Je třeba sestoupit strminou na dno údolí, a už tuším, že to nebude jen tak. Svah je srázný a skalnatý, pár metrů se dá slézt po silně nedůvěryhodném žebříku, pak už po skále. „Slez si tam sám a vykoupej se,“ žádá žena hlasem plným únavy a bázně, „já tady na tebe počkám. „Houby,“ odmítnu tu nabídku. „Pojď, pomůžu ti po té skále, zchladíš se ve vodě se a bude ti dobře.“ Poslechla, dobrotisko.

A jezírko pod vodopádem – ráj. Plavu, kvičím rozkoší, až zjistím, že mě žena nenásleduje, nýbrž leží na břehu, půlí těla ve vodě, a vydává chroptivé zvuky. To jsem tomu dal. Měl jsem si vzpomenout, jak špatně snáší vedro džungle, už jednou jsem ji kdesi – tuším že v Thajsku – musel nalít na hlavu celou naši zásobu pitné vody, aby se vzpamatovala. Naštěstí tady o vodu není nouze. Nabírám ji kloboukem, liji na hlavu, po těle, snad už padesátý klobouk, nehýbe se, až… konečně! zvedne oči a zašeptá: „Já nemůžu hejbat nohama.“ Nebudu líčit ten malér dál; poprvé jsem na svých toulkách zažil pocit, že tragedie kýve kostnatým prstem. A pomoci není; z té rokle může moji holku vydolovat leda helikoptéra, jestli nějakou na Samoji mají. Nejspíš ne. Kdyby mělo dojít k tomu, na co nechci myslet, snad abych skočil tady z té skály po hlavě dolů.

Nakonec oživovací pokusy zabraly a ženě se vrátil cit do údů, uf. Teď ještě vzhůru po té skále a po tom rozvrzaném žebříku, i to se podařilo, člověk dokáže ze svých sil vymáčknout ledacos, i když si myslí, že je s nimi na dně. Nahoře stojí tmavý chlap a chce pět tala (asi 30 Kč), což je obvyklá taxa za přístup k jakékoli pozoruhodnosti, protože na Samoji patří každý metr čtvereční nějaké obci a ta si nedá výdělek ujít. Což vím a jsem srozuměn. Ale žes taky mohl slézt dolů a pomoct mi, troubo, holka mi málem umírá v rukou a ty tady čumíš.

Otřesný zážitek zcela nezahnaly ani dva odpočinkové dny na Lano, nejkrásnější pláži celého ostrova Savaji, což spolu se zlodějskými móresy, doznívající chřipkou a jakýmisi tahanicemi v úřadovně Polynesian Airlines kvůli zaplaceným, ale nedodaným letenkám přispělo k tomu, že jsme si ze Samoy neodnesli právě nejpříznivější dojem. Co se mých nedůležitých pocitů týče, oželel bych její návštěvu ze všech tichomořských zemí ještě tak nejspíš. Je pěkná, ale dost obtížná. A tím jsem už chtěl skončit, ale teď si vzpomínám, že Západní Samoa bývala německou kolonií, třebaže jen krátce, mezi lety 1900 až 1914. A já jsem když ne zrovna Němec jako poleno, tedy aspoň loajální německý občan; i zajímalo mě, jakou stopu zanechala ta éra v duších zdejšího lidu. Odpovídám hned, že nevelkou; na rozdíl od někdejších kolonií britských nebo francouzských už nežije nikdo, kdo by tehdy byl dejme tomu policajtem nebo učitelem a mohl teď vyprávět, jak krásné to bývaly, och och, časy za císaře Wilhelma. Mohl jsem jen zaregistrovat, že není žádné zášti, jaká bývá povinně předpokládána kritiky kolonialismu. Němci po sobě zanechali na každém z obou hlavních ostrovů po jedné okružní silnici, dokonce zčásti asfaltované, což domorodci dovedou ocenit. Zvlášť pak obdivují kvalitu mostů, bez velké údržby dobře sloužících až do dneška. German bridge, sir! Jest představa, že nikdo neumí postavit takový most jako Němec. I plní se tato část mé duše hrdostí, neboť jsem již ve své druhé domovině stačil zapustit kořínek.

5. Poslední polynézské království

O dalším cestovním cíli se mi dostalo zvěstí… řekněme že všelijakých. „Vy chcete zůstat na Tonga čtrnáct dní?“ divila se naše australská přítelkyně, v těch končinách obeznalá. „Co tam proboha budete dělat?“ A šikovný mládenec v cestovní kanceláři, kde jsem si pro svou cestu obstarával letenky (byl jich pěkný balík), mě upozorňoval: „Dejte si pozor, pane, a počítejte s těžkostmi. Na Tonga máloco pořádně funguje. Je to chudobinec Tichomoří.“ Jiné zprávy naopak zdůrazňovaly, že Tonga je poslední z polynézských království, hrdé na svého monarchu a na svou samostatnost, již neztratilo ani v dobách, kdy všechny ostrovy kolem byly koloniemi evropských mocností. Nedá mi, abych si ten údaj nesrovnal s třeba s Afrikou, kde také například Etiopie až na krátké italské intermezzo nebyla nikdy ničí kolonií, a taktéž představuje i na africké poměry chudobinec. Takže vám nevím. Že by byla nějaká souvislost mezi hrdou svrchovaností a chudobincem? Skoro se zdráhám pomyslet.

Mezinárodní letiště království Tonga se nachází na opačné straně ostrova Tongatapu než hlavní a sídelní město Nuku´alofa (ten apostrof čtěme jako tzv. ráz, jak jej máme i v češtině např. ve slovech ne´omalený, u´ondaný). Jelikož království nemá autobusů, je nutno se do hlavního města dopravit taxíkem, což leze do peněz. Tonga je sice chudobinec, ale pořádně drahý chudobinec, jako ostatně většina pacifických říší. Ke cti tongánsých taxíkářů budiž řečeno, že se nesnaží poutníka neznalého místních poměrů vzít na hůl, jak jest u letišť ledakde zvykem. Princip taxametru je jim sice neznám, ale mají pevné ceny, od nichž se neodchylují, i není nutno předem podezíravě handlovat o jízdné. Po té stránce je celé Tichomoří náramně sympatická končina: nesmlouvá se, nešidí se, nejsou ceny pro jednoho takové a pro druhého onaké, tuzéry se nejen nevyžadují, nýbrž platí dokonce za urážku. Člověk je tak zproštěn trapných úvah: nedal jsem tomu chlapovi moc, čímž jsem ze sebe udělal vola? Nebo naopak málo, takže jsem se projevil jako skrblík a vysloužil si jeho opovržení? Jak blažené je cestování v končinách, kde jen zaplatím běžnou cenu a o víc se nestarám!

Královské sídlo Nuku´alofa je město ne-li zrovna šeredné, tedy jistě nezajímavé, uprášené, uzívané, jež bych mezi všemi pacifických metropolemi, co jich uzřelo oko mé, postavil až na poslední místo. Vypukla-li ke všemu dopuštění hned po příletu neděle, je na celodenní otravu zaděláno. Kdybych byl indický svatý, dřepl bych si na zkřížené nohy a ten den promeditoval; jelikož to neumím (zkřížené nohy mě do tří minut začnou brnět), musím se poohlížet, jak bych ubil čas. Mohu se například vydat na nábřeží a nevšímaje si nánosu odpadků projít od královského paláce k dosti smrdutému přístavu a zase nazpátek. Co se zmíněného paláce týče, je jím úhledná dřevěná stavbička, bíle natřená, s červenými stříškami a věžičkami. Kdybych nevěděl, že zde sídlí Jeho Veličenstvo Taufa´ahau Tupou IV., panovník veškeré říše Tonga, prostírající se sice jen na 718 čtverečních kilometrech souše, oceánu však jako z Prahy do Paříže, mohl bych si myslet, že stojím před prázdninovým obydlím nějakého obzvlášť náročného chataře.

Poznámka po dvou letech: pan král Taufa´ahau Tupou IV. mezitím zesnul v požehnaném věku osmdesáti osmi let, přenechav říši svému nástupci George Tupou V. Přejme mu, aby požíval u svého lidu téže úcty a obliby jako jeho otec a předchůdce.

Ledaže posázavské chaty zpravidla nebývají střeženy jednotkou královského vojska v počtu čtyř zbrojnošů, zubících se na nás tadyhle z otlučeného džípu. Jaký díl veškeré armády představují, nevím přesně, ale hádal bych že značný. Kromě nich též válečnictvo zaujímá strategickou pozici u letiště, a to je tak všechno. Naskýtá se otázka, proč si ctihodný pan král své vojsko, nepočetné, ale vzhledem k finančním možnostem tongánské říše nákladné, vůbec pěstuje. Nelze předpokládat, že by se u břehů ostrova Tongatapu náhle objevily válečné kanoe Samoánců, jak tomu bývalo za lidožroutských časů, a kdyby se i objevily, dalo by se maléru celkem snadno předejít například ochrannou smlouvou s Novým Zélandem, uznávanou to místní velmocí. Skutečnost je taková, že nejen tongánskému království, nýbrž převážné části zemí tzv. třetího světa je největším nebezpečím a překážkou rozumného rozvoje nikoli zahraniční nepřítel, nýbrž jejich vlastní, jak ten hrb zbytečné armády. Druhou, neméně postradatelnou zátěž představuje luxus vlastní měny s pěkným názvem pa´anga. Jsou to papírky s obligátním vyobrazením poněkud obézního pana krále a různými výjevy ze života tongánského lidu. Řečeného lidu je v celé říši něco přes sto tisíc, i naskýtá se srovnání třeba s mnohem lidnatějším a nikterak rozvojovým Lucemburskem, jež ani před zavedením eura žádné vlastní měny nemělo a nepotřebovalo, spojivši se za tím účelem s Belgií. Státní banka, ministerstvo financí, zakázky zahraničním tiskárnám bankovek… dost značný přepych pro maličkou zemi, řekl bych. O kus dál k východu předvádí jiná miniaturní říše, Cookovy ostrovy, jak se to dá dělat jednodušeji i úsporněji: platí se tam novozélandskými dolary. Což má i tu výhodu, že Cookův ostrovan může své penízky snadno na celém světě směnit, kdežto úředník pražské banky, hádám, by asi divně koukal, kdyby mu nějaký snědý pán strkal přes přepážku pa´angy. Ale je to holt kus prestiže, mít vlastní vojsko a měnu. Jak praví básník: je zlé, když Bůh neúrodou a hladem trestá přísně, však ze všech trestů nejhorší, když národ… ale kdepak, nemá písně. Když propadl prestižnímu myšlení.

Byla ale řeč o té nedělní otravě; jako všude v Tichomoří, lze jí i v městě Nuku´alofa částečně uniknout do kostela. Chrám Svobodné wesleyánské církve (tichomořská specialita, nazvaná po jistém britském bohoslovci) je dosti veliký, ne zvlášť krásný, betonový, zato ale navštěvovaný královskou rodinou, což slibuje pěkný zážitek. Bohužel se pan král zrovna nalézal na Novém Zélandě za účelem zdravotní prohlídky, kterýžto úkon nelze svěřit místním felčarům. To je také dobře vědět: na cestách jižním Pacifikem se nesmí člověku nic vážnějšího stát, protože nejbližší odborné ošetření se naskýtá až na Novém Zélandě, případně v Austrálii. Ale i bez pana krále stojí wesleyánská mše za to. Z kázání jsem si moc nevybral, ze všech ostrovních států je Tonga nejméně poangličtěná, užívající místní odrůdy polynézštiny i ve styku úředním a obchodním. To má sice své folklorní kouzlo, ale s dorozuměním může být potíž. Zato chór překrásně pěl, koukám, nějací nesnědí jsou ti mládenci a dívky, také melodie mi jsou jaksi povědomé, že by… Haydn? Jistě, přijeli na tu slávu pěvci z Nového Zélandu, a Haydn je to také, zrovna hřmí prostorou chrámovou, i když musím říci, že melodické polynézské písně by mi do toho prostředí pasovaly líp. Zato je pěkná podívaná na svátečně vystrojené ostrovany. Jsou mezi nimi i příslušníci královské rodiny a jiná honorace, všichni v černé suknici tupenu, k tomu sako s kravatou. Mimochodem, každý včetně turistů riskuje pokutu 20 pa´anga (zhruba 400 Kč), kdyby se objevil na veřejnosti lajdácky oblečený nebo dokonce polonahý. Civilizovaný dojem ze saka a kravaty poněkud redukují krásné, dvoubarevné pandánové rohože, jež se sluší mít omotané kolem hýždí, zvláště k svátečním účelům. A ještě něco upoutává mou pozornost: že jsou to ale kusy chlapů, ti Tongánci! Někteří hotoví obři, mohutní, ramenatí, zpod tupenu vyčuhují kolena velká jako moje hlava, a že nejsem žádný střízlík. Dovedu si představit, že z nich mohl kdysi jít strach. Všiml jsem si toho jevu už na Fidži: tam jsou to zase dámy, rozložité a udělané, že bych od takové facku držet nechtěl. Zvláštní rasa, vyskytující se v trojúhelníku Fidži – Samoa - Tonga, třebaže Samoa s Tongou jsou ostrovy polynézské a Fidži náleží k Melanézii. Názorná ukázka toho, že jazyk je jedna věc, kulturní příslušnost druhá a rasová třetí, což kdyby si uvědomili rozliční národovci, mnoha patálií bychom zůstali ušetřeni.

Víc radovánek královská metropole neskýtá, leč spoj na ostrovní skupinu Ha´apai letí až pozítří. Ale v pondělí už aspoň zase otevřou krámy, hospody a tržnice, rovněž taxíky se rozjezdí, i je možno se porozhlédnout po zajímavostech ostrova Tongatapu. Je zde například dlouhé západní pobřeží, celé z rozhlodaného korálového vápence. Přijde vlna, vnikne do jeho dutin a vyrazí z otvorů do výše jako vystřelená… fúúú! Blowholes se tomu úkazu říká po anglicku, celé kilometry gejzírů, kam až oko dohlédne. Ale je i unikátnější podívaná. Z dávných dob zbyly na Tongatapu terasovité plošiny někdejších shromaždišť pohanského kultu, langi, a především podivuhodná brána Ha´monga´a Maui ze tří obrovských, mnohatunových kvádrů, slouživší prý kdysi k podobnému učelu jako anglický Stonehenge: když sluneční paprsek pronikl štěrbinou ve vrchním kvádru, byl čas vysévat taro.

Jelikož jsem se o této plodině už několikrát zmínil, cítím potřebu udělat teď odbočku a vysvětlit, oč se jedná: taro, takto podstatný díl domorodé stravy, je kořenová zelenina, jejíž hlíza se vzdáleně podobá celeru. Nadzemní část rostliny tvoří obrovské listy, snad největší lupení, jaké jsem kde zahlédl. V mladém stavu se někdy upotřebí jako salát. Hlíza se vaří a vypadá i chutná pak jako rozvařený bramborový knedlík – nic, po čem bych se zrovna utloukl. Ale Polynézané jsou jiného názoru. Čímž jsem si odbyl taro a mohu se vrátit ke kamenné bráně krále Tu´itatui.

Tak se totiž jmenoval monarcha, jenž kázal tu věc postavit někdy ve století dvanáctém našeho počtu. Znalec historie potvrdí, že o českých dějinách toho času máme jen poměrně kusé zprávy – inu, dávné umění pěvců a bardů, kteří uchovávali sled minulých dějů ve své bezedné paměti, už tenkrát zaniklo, a umění písemného záznamu se rodilo v klášterních skriptoriích jen velmi zvolna. Na Tonga však žili a snad dosud žijí profesionální nositelé ústní tradice a starají se, aby rekovné činy předků a královské genealogie neupadly v zapomnění. O králi Tu´itatui se tak dochovala zpráva, že byl nejen stavitelem nejmonumentálnějšího díla v celé Polynézii, ale i ze všech tongánských obrů dočista nejobrovitější: měřil prý rovných 241 centimetrů. Při vší úctě k obdivuhodné kultuře paměti, ale ani se mi tomu věřit nechce.

V úterý už opravdu odlétáme strojem společnosti Peau Vava´u k ostrovům skupiny Ha´apai nějakých tři sta kilometrů dál k severu. Slavná společnost vlastní celá dvě letadla, střídající se v letech na lince Tongatapu – Ha´apai - Vava´u, a jest zaznamenati, že jde o stroje ctihodné stářím, jejichž palubní toalety jsou ještě zbudovány ze dřeva. Zapomenutý nápis Chatham Airlines kdesi vespod trupu pak oznamuje, že sloužívaly k přepravě mezi Novým Zélandem a Chathamskými ostrovy, jedním z Bohem nejzapomenutějších koutů světa, než je Novozélanďané pro celkovou zchátralost postoupili království Tonga. Což je ostatně v třetím světě běžný jev: letadla, autobusy, lokomotivy, všechno, co už v místě původu nechce ani koly točit, se daruje velkomyslně některé rozvojové zemi. Tam se to slepí, posvařuje, a už se jezdí a lítá. Co se ostrovů Ha´pai samých týče, dosvědčuji, že jsou pěkné, tichomořsky romantické a rovněž dosti Bohem zapomenuté, na něž se dobře hodí oblíbený termín off the beaten tracks - stranou vyšlapaných stezek, jímž takové končiny rády doporučují alternativnější cestovní příručky. A je tu opravdu hezky, cožpak o to, přátelští lidé, na severním cípu ostrova Fao je dokonce místo, kde se dá vlézt rovnou moře a hned plavat a šnorchlovat, aniž by člověk musel předtím vrávorat mělkou lagunou mezi mořskými ježky a ostrými korálovými balvany – to totiž není v pohlednicovém ráji jižního Pacifiku tak zcela obvyklé – i plavba průzračnou vodou k téměř neobydlenému ostrovu Uoleva je krásná, ale co s krásou, když není, hrom a sakra, skoro co do té huby dát. To je zase odvrácená strana takových rájů off the beaten tracks, kde se příliš nepočítá s návštěvníky z vnějšího světa. Domorodci mají své zahrádky se sladkými bramborami a tarem, k tomu slepice a černá prasata, ostatně nejsou příliš nároční. Ryb je v okolním moři dost, ale i ty si každý naloví jen pro svou osobní spotřebu. Cizinci se nabízejí drobné krámky v hlavní vesnici (o městě nemůže být řeči) Pangai na ostrově Lifuka, kde je toho k nakoupení málo, a jedna státní tržnice, kde nemají až na hromádku stářím svraštělých mandarinek vůbec nic, jak ostatně lze čekat od státem vedeného zařízení. Co zbývá: konzervy corned beaf, takto podstatná složka domorodé stravy, ale našinci leze jejich kašovitý obsah brzy krkem. Čínské polévky, skládající se z většího balíčku suchých nudlí a menšího jakési syntetické příchuti, lezou krkem také, ale až po několika dnech. A mimoto už nic, jen nějaké buráčky, slané lupínky a takové zboží. Penzion Fonongava´inga, jinak velmi útulné a oku lahodící staveníčko, má dle vlastního údaje poskytovat snídaně a večeře, ale provozovatelka, nesmírně milá paní Va´inga, jen krčí rameny. Až jestli přijde babička. Ale babička nikde. Jako tak často v pohádkovém Tichomoří, možnost byla pouze hypotetická. Je zajímavý ten prostý, neuspěchaný životní styl odlehlého ostrova, ale trochu jako corned beef a čínské polévky: časem se přejí.

A ještě zbývá popoletět k ostrovní skupině Vava´u, ne tak stranou vyšlapaných stezek a proto úživnější. Leží na ní druhé město ostrovní říše, Neiafu, to na rozdíl například od Samoy nebo Cookových ostrovů, které si vystačí s městem jedním. Má překrásnou polohu uprostřed vodního bludiště, samá mořská úžina, ostrov, záliv a průliv, také potápěčských i šnorchlířských radovánek nepočítaně, k tomu doopravdickou tržnici s doopravdickým zbožím, kde lze mimo neděli získat dokonce i ovoce – ó, kterak jsme je na Ha´apai postrádali – ale především tu mají doopravdického pekaře, pekoucího doopravdický chléb. Ha! Co to znamená, ocení pouze ten, kdo se celé měsíce sytil vatovitou hmotou, nesoucí kdoví proč ten název. „Jděte kolem kostela doleva,“ radila nám Skotka, majitelka baťůžkářského hotýlku, tam je australský pekař. Milá Skotka se drobátko spletla: v dřevěné boudě nesídlí australský (australian), nýbrž rakouský (austrian) pekař, rodák ze Salzburgu, celý rád, že si může s někým popovídat německy. Uvízl na Vava´u někdy v roztouženém mládí, oženil se s Tongánkou, a aby se nějak uživil, začal koulet středoevropské bochníčky ze žitné mouky. „Jednou tak, podruhé onak,“ odpovídal na otázku, jak se mu v té vzdálené končině vede a z tváře i z hlasu mu bylo znát, že spíš onak. Jo, jo. Vábivá je ta představa, romantická, někam odejít, vykašlat se na ten uspěchaný, měšťácký, všechno jen penězi a kariérou poměřující život, užívat si živobytí prostého, avšak šťastného… ale ty konce, není-liž pravda. Neiafsko-salzburský pekař není jediný svého druhu, vícekrát jsem na cestách světem potkal truchlivé postavy, jež opovrhnuvše konzumním pachtěním svých tatíků se jaly hledat nové životní formy, až je našly. Je užitečné si je prohlédnout po dvaceti letech. Šťastná není žádná z nich, nespočívá-li štěstí v rezignaci.

Ještě však abych se pochlubil: rozhodl jsem se upustit na Vava´u od svého obyčeje ubytování v co možná laciných a jednoduchých herbercích, a objednal jsem si v internetu luxusní hotel Puataukanave. Tak tolik drahý zase nebyl, a na obrázku vypadal náramně: velká, solidní budova, plavecký bazén… Po bližším ohledání se ukázalo, že bazén je poloprázdný, zanesený zelenavým slizem, budova také skoro prázdná, jen v recepci se nudí tři výstavně oděné dívky, nemající zjevně do čeho píchnout, jelikož hostí skoro není. Prázdnota a pustota v nás vzbudila nepříjemný dojem, jako bychom měli nocovat v zámku Šípkové Růženky; i zrušili jsme raději rezervaci a šli o kousek dál, k herberku již zmíněné Skotky, plnému života a cestovatelského ruchu. Naskytne-li se poutníku v tichomořském prostoru (ale i jinde) ubytovací zařízení vedené Evropanem či jinou bledou tváří, učiní dobře, dá-li mu přednost před domorodými, což není rasismus, ale dobrá rada. Domorodé hotely, zvlášť božíhodovějších kategorií, bývají zbudovány za peníze z rozvojové pomoci, což věru není vizitkou doporučeníhodnosti. Rozvojové peníze odkudsi z Austrálie nebo z Japonska zazvoní v státní kase, převedou se – ne vždy zcela rovnými cestami - na čísi konto, postaví se luxusní hotel, někdo vlivný do něj posadí personál z řad svého příbuzenstva, a pak už nic, jen prázdnota a pomalé chátrání. Jaký div, že v něm nechce nikdo přebývat. Zdráhám se vyslovit soud, že tak je tomu zákonitě s veškerou rozvojovou pomocí.

Jo, a málem bych zapomněl poreferovat, jak to bylo s informací, že na Tonga není dohromady co dělat, jakož i s těžkostmi, co mě před nimi varoval onen šikovný mládenec. Konstatuji tedy, že na Tonga je velmi dobře co dělat, jen člověk nesmí zkysnout v nudném Nuku´alofa, ale poodlétnout na vedlejší ostrovní skupiny. Těžkosti ovšem byly. Běhání od čerta k ďáblu a několikeré urgování letenek, dávno objednaných a zaplacených, jenže jednou se zhroutil počítač, podruhé nešel proud, potřetí vypukla neděle, počtvrté nebyla příslušná dáma na pracovišti a nikdo jiný nebyl kompetentní vytáhnout letenky ze šuplete, popáté se něco polámalo na jednom ze zmíněných již dvou strojích společnosti Peau Vava´u, ale jelikož jsme cosi velmi podobného zažili už na Samoji, nebyli jsme příliš překvapeni. Nakonec se všechno vyřešilo, jako se v jižním Pacifiku nakonec vždycky všechno nějak vyřeší, jen člověk musí zůstat klidný, nevztekat se, nevyskakovat z kůže, nýbrž jednat s úsměvem, neboť takový je místní obyčej a jinak to nejde. A kdo neumí odložit svou evropskou košili, ať tam neleze. Malo a lelei, nashledanou!

6. Stroj času a hrst rad na závěr

„Včera už budeme na Cookových ostrovech,“ povídám ženě. Zatvářila se na tu informaci trochu zaraženě, nejsouc zvyklá spojovat příslovce včera s budoucím časem. Ale bylo to opravdu tak: v pátek jsme na Fidži nastoupili do letadla a ve čtvrtek jsme už vystoupili na ostrově Rarotonga. Pravému vzdělanci nemusím vysvětlovat příčinu té podivnosti: 180. poledník, táhnoucí se napříč Tichým oceánem, tvoří s některými odchylkami datovou čáru: východně od ní zítra již znamená včera, kdežto západně je tomu naopak. Celkem logická záležitost, ale když člověk letí nejdřív z Fidži na Samou (zítra znamená včera), odtud na Tonga (včera znamená zítra), za pár dní zase na Cookovy ostrovy (zítra znamená včera), inu, to by z toho byl janek i sám Julda Fučík. Musím říci, že jsem měl v hlavě kalendář tak popletený, až jsem si dělal starosti, jestli nezmeškáme letadlo domů.

Ale aspoň – slyšte, slyšte – aspoň jsem vyrval přírodě tajemství, nad nímž již bádalo mnoho vizionářů, ale ničeho se nedobádali. Ohlašuji tímto lidstvu bez nároku na odměnu, že jsem vynalezl stroj času, aniž bych k tomu potřeboval Einsteinovu teorii relativity nebo jiné takové kejkle. Naopak, princip je velmi jednoduchý. Stoosmdesátý poledník a tím i datová čára se táhne od pólu k pólu; nikde není psáno, že by kousek před ním končila. Pak tedy není nic snadnějšího než dopravit třeba z matějské pouti na některý z pólů řetízkový kolotoč, takový pěkný, omalovaný, s dřevěnými panáčky, a pak už se jen točit, točit a točit. Jedna otáčka trvá, řekněme, deset vteřin, z čehož plyne, že točíme-li se správným směrem, stačí hodina, abychom se pohroužili rok do minulosti. Kdybychom si s sebou vzali na kolotoč něco k snědku, mohli bychom se například podívat, jak to v Čechách chodilo za Koniáše a jestli pan Jirásek s tím Temnem drobet nepřeháněl. A teď honem zpátečku, jedinkrát se otočit, mrknout do novin na výsledky Sazky a už můžeme shrabovat miliony. Jediná potíž by byla dopravit kolotoč na pól, ale snad by se našel nějaký sponzor, aby za mě zatáhl náklady. Byl bych skromný, požadoval bych z každého milionu pětku, zbytek ať si sponzor spánembohem nechá. Co? Slyším nějaké hehehe? No… já vím sám, že je to konina, nemusíte mě upozorňovat. Ale proč, soudruzi, proč? Už mnoho lidí se smálo mému stroji času, ale žádný mi ještě nevysvětlil, v čem je háček.

Ale zpátky na Rarotongu, z ostrovů Cookova archipelu největší a nejnavštěvovanější. Nachází se na něm roztomilé hlavní město Avarua, a jak do něj poutník vstoupí, hned zjistí, že se octl někde poněkud jinde. To už není žádný chudobinec, ba, Cookovy ostrovy jsou možná nejblahobytnější končinou celého Pacifiku. Netřeba se celé dny živit čínskými nudlemi, místní supermarket je zásoben vším myslitelným jako někde na Novém Zélandě, až srdce plesá. Co zrovna neplesá, je peněženka; ceny už nejsou novozélandské, nýbrž dobře dvakrát vyšší. Co chceme, ostrovy neprodukují dohromady nic kromě ryb a trochy ovoce, ale i s ním je potíž, letošek se vyznamenal velkou nadílkou cyklonů, stromoví je polámané a na trhu ani banán. Všechno je made in New Zealand, s výjimkou zboží, které je made in Australia; všiml jsem si dokonce, že značkou made in New Zealand je opatřena i balená voda. Pak chtějte nějakou láci.

Zato na rozdíl od jiných ostrovních říší všechno dobře funguje včetně veřejné dopravy. Dvakrát do hodiny jede autobus clockwise - směrem hodinových ručiček, dvakrát anticlockwise, a stojí ten špás tři NZ-dolary, ať nastoupíte kde chcete. V neděli ovšem nejede nic, v tom se Cookovy ostrovy neliší od pacifického standardu. Jediná silnice vede po obvodu ostrova a měří jedenatřicet kilometrů, což není moc, takže jste v obojím případě za chvíli v Avarua na Cook´s Corner – jménem proslulého mořeplavce se zde pyšní kde co. Cestou můžete pozorovat zvolna míjející krajinu, vlevo (clockwise) moře, světle modrou lagunu a temnější plochu oceánu za korálovým lemem, vpravo strmé štíty skalnatých hor, úbočí porostlá sytě zelenou džunglí, úzký pruh osídlení, nu, pěkné je to. Co se osídlení týče, dobře; je tu pár domorodých vesniček, úhledných, nikterak chudých ani předpisově divošských, ale většinou samé hotely, penziony, resorty, turistické bungalowy. Není se čemu divit; na druhém konci světa zní jméno té končiny náramně dobrodružně a romanticky, ale skutečnost je střízlivější: Cookovy ostrovy jsou pro novozélandské publikum tím, čím pro Němce Malorka. Inu, co naplat; je-li člověk na romantiku, musí už se smířit s nějakým nepohodlím, jakož i s faktem, že všechno nefunguje, jak by mělo. Potrpí-li si na komfort a spolehlivost, musí oželet romantiku, třebaže ji Božíhodové rezorty předstírají. Obojí, romantické okouzlení v duši i pohodlí a funkčnost, navzájem skloubiti nelze.

Chci ale zdůraznit, že navzdory turistickému rumrejchu jsou Cookovi ostrované lidé milí a přátelští, nešidí a nepodvádějí, neotravují v jednom kuse s nabídkou nějakého kšeftíku, a třebaže jim není bledá tvář tak vzácnou podívanou jako jinde, obrátí se, usmějí, pozdraví. Kia ora na! Leckdo na druhé straně glóbu by si z toho bochníčku mohl skývičku ukrojit, není-liž pravda. Nechci to tvrdit úplně jistě, ale možná že jsou zdejší domorodci nejšťastnější nárůdek světa. Jejich vlast je svrchovaná, vybavená všemi atributy nezávislosti, přitom však příjemně závislá hlavně na Novém Zélandu: hned s narozením získává každý domorodec spolu se státní příslušnosti své ostrovní vlasti i novozélandskou. Může tedy podle potřeby a chuti střídat pobyty ve své krásné domovině s dobře placenou prací za mořem; a protože má novozélandský občan volný přístup i na australský pracovní trh, není možností konce.

Na Rarotonze se nám tiše a úporně rozpršelo, třebaže je červenec a tedy zima a údajně suché období. Inu, bůh Tangaroa, co je tu přes počasí, se nám zbláznil. Voda v laguně je navzdory dešti teplá jako louh, ale i bez deště jsem za tu dobu naplavaný a našnorchlovaný dost, spíš by mě zajímalo lesnaté vnitrozemí. Na různých reklamách a poutadlech je vyobrazen úchvatný vodopád Wigmore, hned vedle má odbočovat stezka, jíž lze vyšplhat k jehlovité hoře Te Rua Manga a kolem ní dál s kopečku k protilehlému pobřeží. Máme sice s vodopády jistou zkušenost, ale zní to lákavě; nezkusíme to? Po skálách a žebřících snad lézt nemusíme. Ukáže se, že vodopád by se v principu nacházel na předepsaném místě a je dobře přístupný, i pěkné jezírko pod ním. Ale co s tím, když je zapovězeno do něj lézt; mimoto je milý Wigmore´s waterfall protkán sítí trub a rour, jimž se z něj odebírá pitná voda pro celý ostrov. To jen pohlednice a jiná lákadla jsou nastavena tak, že na nich to rouroví není vidět. I stezička k Te Rua Manga by v principu odbočovala, vine se mokrým podrostem, ale je uzoučká a po těch deštích tak rozbahněná, že mě přechází chuť se po ní pustit. Kdo jakživ nebyl na tichomořském ostrově, ten neví, jak klouzavé dovedou být takové cestičky, a já bych nerad jel od slavné hory po zadku až do Avarua.

Ale procházky osadami, kokosovými háji a políčky s tarem a zeleninou jsou pěkné, občas zaprší, ale i déšť je teplý a tolik nevadí. Cestou člověka leccos napadá. Všude míjíme nedostavěné domky i větší objekty, od býlím zarostlých stavebních jam až po skoro dokončené, ale rovněž zarostlé a zvolna se rozpadající zdi čehosi, co snad mělo být hotelem… o čem vypovídají? Dostává se mi vysvětlení: jako všude v Polynézii, i zde platí prastarý zákon, podle nějž nelze rodovou půdu nikomu prodat. Pronajmout ji jako stavební parcelu však lze; a aby nedocházelo k švindlům, musí na ní nájemce do sedmi let zahájit stavbu, jinak šlus a šmytec, půda se vrací majiteli. Takže se půda najme, bagr vyrýpne základovou jámu, pro lepší dekorum se postaví kus zdi, a nechá se tak. Ne že by nájemce upustil od stavebního záměru; ale až někdy. Až potom. Až budu mít peníze. Až mě to začne zase bavit. Polynézan se rád a ohnivě rozhodne pro velkolepý projekt, vrhne se do práce jako kat, ale brzy ho to omrzí. V kombinaci se sedmiletou lhůtou z toho vycházejí ty zasmušilé, plevelem přerostlé trosky. O některých je možno tušit, že v nich byly utopeny miliony.

Bývali však dřevní Polynézané schopní i činů heroických, dnešnímu chápání se vymykajících. Na východním pobřeží Rarotongy, poblíž osady Ngatangiia, je místo, odkud vyplouvali k osídlení dvouostroví Aotearoa, z nějž pak další, tentokrát evropská vystěhovalecká vlna udělala Nový Zéland. Vyhlídkou jim byly čtyři tisíce kilometrů plavby rozbouřeným oceánem v otevřených, do dvojic sepnutých kanoích, jako navigační prostředek jim sloužila dřevěná mřížka s mušličkami, udávajícími postavení hvězd a ostrovů. Na vysněnou Aotearou se po mnoha útrapách někdy strefili, jindy zase nestrefili. Když nestrefili, čekalo je už jen krami pokryté ledové moře a mrazivé pláně Antarktidy. Zkouším si představit sebe sama, jak nastupuji do vystěhovalecké kanoe, kolem děti, černá prasata, kokosové ořechy a sladké brambory k výsadbě… nějak mi to nejde. Mám dobrodružnou žílu, ale tohle je na ni moc. Nejsme schopni pochopit svět našich předků, my moderní lidé, protože nám chybí jejich zoufalá, života si nevážící kuráž, i krutá bída, jež je do ní štvala. Ať mluví o idylické prostotě kdo chce.

Nu, vypršelo se, a my nastupujeme k letu na poslední zastávku naší pacifické výpravy, jíž je ostrov Aitutaki. Leží o něco severněji než Rarotonga, a sever znamená na jižní polokouli teplo. Docela se na ně těšíme, je hodno pozoru, jaký zmrzlík se z člověka dovede vyvinout po pár měsících pobytu v tropech. Aitutaki má tvar okurky s tenčím, zahnutým koncem, je na něm několik osad, obchůdků, malý přístav u městečka Arutanga, sbírka kostelů nejrůznějších církví, ragbyová hřiště – v celém jižním Pacifiku bez rugby ani ránu - a o něco klidnější běh dne, třebaže ani tady turistická zařízení všech druhů a cenových tříd nechybí. Dopravním prostředkem je buď taxík, nebo dvě vlastní nohy. Mimoto si lze vypůjčit i kolo; i hlásám, že jsem na jednom takovém rozvrzaném a nebrzdícím instrumentu obšlapal veškerý ostrov Aitutaki za půldruhé hodiny kolem dokola. Což by mohlo být všechno, ale není, jelikož k Aitutaki náleží i rozlehlá laguna všech odstínů modři s robinsonskými ostrůvky po obvodu, prý nejkrásnější v celém Tichomoří. No, nevím. Královna krásy ještě nemusí být nejhezčí ženská světa a nejvychvalovanější laguna může mít mnohem půvabnější, jenže neznámé konkurenty, což také potvrzuji. Pěkná ale je. To by mohlo každé laguně – i dámě – stačit. Kdo nemá vlastní plavidlo, může podniknout výlet po laguně se zastávkami na dvou nebo třech ostrůvcích v rámci organizované výpravy, jejíž oznámení visí na každém plotě. Byla by škoda tak z mrzké hamižnosti neučinit, i sáhli jsme zase do kapsy. A stálo to za to, potápění v teplém, nehlubokém moři, pestré rybičky ve vodě tak čiré, jaké se blíž pobřeží nikde nevyskytne, obrovské lastury škeblí – anglicky se jí říká giant clam - obří mušle, to ještě nic není, ale po německu je to Mördermuschel, vrahounská mušle. Hu! Až strach jímá. Traduje se totiž, že kdo vsune do jejích vlnovitých, hedvábnou modří vroubených čelistí byť i prst, je synem smrti, protože čelisti ho v tom okamžení sevřou a už nepustí, takže jest mu se bídně utopiti. Chtěl jsem to vyzkoušet, i když pro jistotu jen šnorchlem; i musím sdělit světu, že kdo by chtěl utonout vinou mordýřské mušle, musel by se už snažit. Čelisti se svírají, ale velice líně, a i pak jsem svůj šnorchl bez velkého odporu vyjmul. Inu, ságy a pověsti, jako obvykle silně přehnané.

Nedělní výpravu do kostela za krásným zpěvem jsem už popisoval, takže se nebudu opakovat; na Aitutaki však do sebe měla něco pozoruhodného. Po mši vyšel z kostela průvod, v čele vlajky: jedna hrdě samostatné republiky Cook Islands – je stejná jako australská či novozélandská, jen místo Jižního kříže má v modrém poli kruh žlutých hvězdiček, úplně jako Evropská unie, co ostrov, to hvězdička. Druhá z vlajek, hle, je britská, Union Jack jako na Westminsteru. Neboť chrám Páně v Arutanga je svatostánkem Londýnské misijní společnosti, a všichni ti do uzena snědí gentlemanové a ladies, kteří k ní náleží a do svého chrámu chodí, hrdě se mají za Brity. Je jímavý ten příklad věrnosti impériu, sloužícímu pokrokovým duchům leda k pošklebku. Pokrokový duch se vůbec rád kdečemu šklebí, třebaže by se měl nejvíc co šklebit koncům, k nimž to pokaždé přivede.

Ale i v ráji se konají rebelie. Zrovna ve dnech našeho pobytu se stalo, že si jedna z hvězdiček postavila hlavu: na ostrově Pukapuka došli obyvatelé k závěru, že vlastně svůj stát k ničemu nepotřebují. Že veškeré politické zastupitelstvo je sbírka ničemů, z kterých nic nekouká, jen pokaždé přiletí, něco slíbí a zase odletí. Na rozdíl od zbytku lidstva z toho vyvodili důsledek: vzkázali politikům, že si své záležitosti dovedou obstarat sami a zapověděli jim vstup na ostrov. Když je chtěl pan premiér ukonejšit zase nějakým slibem, postavili na přistávací dráhu bagr a velmož se musel v půli cesty vrátit. Tak si říkám, jestli není v metodě domorodců z Pukapuka jistá inspirace: je opravdu velice málo toho, co lidé od svých vlád skutečně potřebují. Trochu ochrany před zlovůlí cizích i domácích darebáků… a naprostou většinu všeho ostatního by si uměli obstarat sami, kdyby jim to bylo dovoleno. Jenže kde vzít tolik bagrů?

A pak už je večer, posílám poslední pozdrav Jižnímu kříži a jsem trochu naměkko, protože nevím, bude-li mi ještě někdy dopřáno hledět na hvězdičky jižní oblohy. Tmou přihučí letadlo, první let jde na Rarotongu, druhý přes Tahiti do Los Angeles, třetí do Frankfurtu, čtvrtý do Hannoveru, kam dospějeme pozítří navečer, přičemž nám čas nezkrátí princip Juldy Fučíka, jen dvanáct hodin časového rozdílu. Ani nám nepřijde, že tak dovršíme cestu kolem světa, spíš mi manželka při té vyhlídce propadá malomyslnosti. Ženská zhejčkaná, povídám jí, kapitán Cook se sem plavil tři roky, a tobě je moc dvou probděných nocí! Ale co byste řekli, na veselejší myšlenky ji to nepřivedlo. Inu jo.

A ještě bych si dovolil poskytnout hrstečku rad těm, kteří o ně stojí. Koho by boty z toulavého telete také pudily k probádání tichomořských ostrovů, měl by být připraven na několik okolností. Tedy především na to, že jde o dost nákladnou legraci. Rovná se obvykle cestě kolem světa, v jejíž ceně bývají některé cíle započítány, jiné ne, což ale neuspokojí toho, kdo chce být víc než jen sběračem zemí – tak, na Fidži jsme byli, teď ještě honem na Tahiti. Ke skutečnému zážitku patří návštěva vedlejších ostrovů, což většinou nejde jinak než letadlem místních společností. Nebývá vždy snadné si je z domova zajistit. Mořeplavby od časů Jacka Londona drahně ubylo a která je, bývá nepravidelná, zdlouhavá, a o nic lacinější. K tomu došlo v posledních letech k mohutné cenové explozi, takže bych radil všechny předpokládané výdaje předem spočítat a přidat k nim ještě polovinu.

Času si cestovatel musí vzít spíš víc než méně. Obvyklý měsíc dovolené může – v krajním případě – stačit, ale i pak bych provedl jistý výběr a některá souostroví vyřadil. Kdo disponuje delším časem a už jednou v té Tramtárii je, tomu lze doporučit, aby vzal jedním vrzem i Austrálii nebo Nový Zéland, což nakonec může být zajímavější než celé Tichomoří. V potaz je nutno vzít časový rozdíl 10 až 12 hodin, přivykání obvykle trvá tři až pět dnů. Po návratu domů kupodivu déle – kdo se vrátí dejme tomu z Tonga a hned chce běžet do práce, bude skýtat nepovzbudivý pohled na dřímající figuru s opuchlýma očima. Pohlednicové ostrovní ráje, v teplém vánku se kývající koruny palem, bělostný korálový písek, modré nebe i moře nejsou úplně všude stejné, ale dost podobné; lze tak dojít k závěru, že v ráji může panovat pěkná otrava. Po zkušenostech bych se klonil spíš k návštěvě západnějšího Tichomoří, Vanuatu, Šalomounových ostrovů nebo ostrovní části Nové Guineje. Je to svět přírodně i kulturně velmi rozmanitý a velezajímavý, ale zase je tam ta protivná malárie a občas i výbuchy politické nestability a jiná dopuštění Boží, takže bych jej doporučoval jen vysloveným dobrodruhům.

Co se plážo-palmových rozkoší týče: nad úrovní hladiny vcelku odpovídají popisu, ale kdo se těší na neomezené vodní radovánky, může být poněkud zklamán. Nechci to tvrdit kategoricky, ale zdá se mi, že kvalita vody se od mého posledního pobytu v jižním Pacifiku (v r. 1989 na Tahiti) zhoršila. To člověk pozná, když si nasadí na nos šnorchlířské brýle: blíž k břehu jí prohlédá jako zředěným mlékem, v němž se vznášejí drobounké třásničky; korálové bloky jsou obsedlé šedavým nánosem a řasami, v nichž si hledá útočiště pár ubohých rybiček. Je prostě už moc té civilizace na březích, turistické i domorodé, a její produkty, ač netečou prostě a bezohledně rovnou do moře, do něj zvolna prosakují. Čističku nebo aspoň – jak se řekne slušně tomu autu, co nasává řečené produkty? jsem nikde neviděl. Nemalý díl zásluhy na tom stavu má i domorodý obyčej vyhánět prasata na pastvu do mělké laguny; prasata se v ní brodí, chroustají kraby a škeble a produkt… V laguně se vesměs lze z nouze vymáchat, když není nic jiného po ruce, ale za opravdovým poplaváním, potápěním, za úžasnými pohledy do přepestrého podmořského světa je třeba se vydat dál na moře, na neobydlené atoly a podmořské korálové zahrady. Což ovšem, netřeba znovu podotýkat, vyžaduje čas a leze do peněz.

Vůbec je s podivem, jak i bez zmíněného znečištění skýtá jižní Pacifik málo míst, kde si lze bez okolků a omezení zaplavat. Obvykle vypadá pohlednicový ráj takto: předpisově zlatavá pláž (staré vietnamky, plastikové láhve a flaštičky od opalovacího krému z toho pojmu vyjímaje) a u ní laguna zšíří několika set metrů až kilometrů. Je vesměs velmi mělká, takže koupání je možné pouze za přílivu a to ještě s výhradami a opatrně. Za odlivu se dychtivému plavci naskýtá zteplalá louže po kolena. Laguna je prostoupená ostrými korálovými balvany – pozor na odřeniny, které se hojí jen pomalu a mají sklon k zánětům – a dno je pokryto živočichy, připomínajícími cosi, co po sobě na ulici zanechal větší pejsek. Zmíněný živočich sice nekouše a není ani jedovatý – také jedna okolnost, jíž je ve styku s podmořským světem třeba dbát – ale nadmíru ohavný. Tak se brodění lagunou za odlivu rovná tanci mezi mořskými lejny, a ať člověk dělá co dělá, občas na některé šlápne. Méně ohavné, o to však bolestivější je šlápnutí na mořského ježka. Písčité dno je ježků prosté, zato skály a skalky jimi bývají obsypané. Komu se takový malér přihodí – do smrti na něj nezapomene – tomu je jen jedna rada: honem z vody a počurat! Pekelná bolest kupodivu téměř okamžitě poleví. Hluboká voda se nalézá až za bílou čárou příboje na korálovém útesu tam někde vpředu, na němž se lámou a bouří vlny příboje. Odvážit se k němu může jen domorodec, z ostatního lidstva sebevrazi. Až na málo výjimek je z toho jediné východisko: využít nabídky některé z místních cestovních kanceláří a podniknout s ní plavbu na menší ostrovy v laguně nebo i mimo ni. Nelze to dělat denně, protože to není levný špás. Nebo si v přístavu vyhlédnout lelkujícího rybáře a vyjednat si s ním totéž, což nebývá o mnoho levnější. Laguny nejkrásnějších, vesměs sopečných ostrovů – tahitské skupiny například – bývají obkrouženy pásem nízkých, písečných a palmami porostlých ostrůvků – říká se jim motu - které nejenže nejdokonaleji odpovídají představě jihomořského ráje, ale i koupání, šnorchlování atd. je na nich nejlepší.

Zlých šelem, jedovatých hadů a štírů, krokodýlů a jiného nebezpečného potvorstva na pacifických ostrovech díkybohu není. Což ale platí jen pro prostor nad hladinou mořskou; pod ní je naopak jedovatých bestií požehnaně. Je třeba dbát zásady: na všechno se podívat, na nic nesahat. S výjimkou žraloků vás nebezpečné bestie nebudou honit, a i ti žraloci bývají většinou neškodní, velké lidožravé druhy se vesměs vyskytují až v hlubších vodách širého oceánu. Pod hladinou vás občas vyděsí dvoumetrový mořský had, jehož jed má být šedesátkrát smrtelnější než kobří, ale také žádný strach, kdybyste chtěli být mermomocí uštknuti, museli byste hada chytit a strčit mu prst do huby. Sám nemá na pronásledování plavců žádný zájem. Zato jsou velmi nebezpečné hezoučké kónické mušličky: jéjej, ta má hezký vzorek, tu si vylovím! zajásá nezkušený šnorchlíř a zasune si mušličku za plavky. Mušlička vysune krátký osten, bodne, a pomoci není, nešťastník do několika minut umírá. Jinak ostrovy mnoho původní zvířeny nemají, s výjimkou notně protivných komárů na některých místech.

Ani tropické nemoci příliš nehrozí, jen v méně rozvinutých ostrovních státech západního Tichomoří (již jmenované Vanuatu, Šalomounovy ostrovy, Nová Guinea) je nutno zakalkulovat nebezpečí malárie. Co je proti ní nejlepší podniknout, na tom se od věků nemůže shodnout ani věda lékařská, ani světoběžnická veřejnost. Můžete preventivně polykat protimaláriové pilulky, čímž sice podstatně snížíte – není řečeno že vyloučíte – riziko malárie, zato si pomalu ničíte zejména játra. Nebo si pilulky necháte pro nejhorší případ v kapse – pak ovšem je při prvních příznacích onemocnění třeba spolknout koňskou dávku – a spokojíte se s repelenty, dlouhými rukávy i nohavicemi a oděvem bílé barvy, již malárioví komáři kdo ví proč nesnášejí. Kol postele je záhodno zavěsit moskytiéru, za jejímž hustým tkanivem je ale dusno jako v bedně. Takže si moc nevyberete, leda byste zaujali postoj onoho tmavého pána na Vanuatu, co jsem se ho na ten problém vyptával; je pochopitelné, že domorodci nemohou doživotně polykat prášky, protože by tak zaklepali trepkami dřív než na malárii. „Já?“ povídá ten muž. „Já, když dostanu malárii, jdu do nemocnice.“ Značně mi to připomnělo parodii na sovětské častušky, jak se u nás kdysi pošklebně pěly: „Kagda my syfilis palučim, v palikliniku pajďom.“ No nic. Ať s častuškou nebo bez ní, mínil bych, že vyloučit ty překrásné končiny kvůli pitomé malárii z programu by byla škoda.

Kdy se za kouzlem jižních moří vydat: nejlépe když je u protinožců zima. Teploty se pohybují mezi pětadvaceti a třiceti stupni, což je příjemné. K tomu z oceánu fouká stálý větřík, takže se i třicetistupňové maximum dá velmi dobře vydržet. Voda je přitom teplá jako u nás ve vydařeném létě. Méně také prší a nedostavují se cyklony, ty si domorodci vyhradili pro léto. Ono, když vám uletí střecha nad hlavou, může to být vzrušující zážitek – beztak je pronajatá – ale jsou lidé, že o to nestojí.

Co s sebou: raději méně než více, což nelze dostatečně zdůraznit. Pacifik není nitro temné Afriky a co cestovatel zapomněl doma, může si snadno a většinou levně dokoupit. Za oblečení a obuv postačí tričko, šortky a sandály, k nedělní návštěvě kostela je ovšem radno si navléknout dlouhé kalhoty, dámy pak nějaký ramena kryjící šat. Lze však poslouchat pěkný zpěv i v šortkách před kostelem. Kdo si myslí, že se neobejde bez zaopatření pro všechny myslitelné případy a náhody, bude se proklínaje den svého zrození vláčet s dvacetikilovým rancem, z nějž upotřebí sotva čtvrtinu. Vzhledem k častým přesunům z místa na místo a z ostrova na ostrov to bude téměř pořád. Je také nutno počítat s tím, že do malých letadel meziostrovních linek bývá povolena jen omezená zátěž, vesměs 10 až 15 kilo. Rovněž, což je dost protivné, předchází vstupu do každé ostrovní říše přísná kontrola, hrozící tresty každému, kdo bych chtěl pronést krajíček chleba nebo nakousnuté jablko. I musí příchozí hned mazat do krámu a všechno znovu nakoupit, je-li co.

Jako všude na světě jsou domorodci vděční za pár slůvek v jejich jazyce, v zásadě však stačí angličtina pro většinu souostroví, pro Tahiti a Novou Kaledonii francouzština. Doporučil bych vzít si s sebou tlustý román pro dlouhé večery (blízko rovníku se setmí v šest, jako když zatáhneš za provázek), i pro mnohahodinová čekání na letištích. Osobně si beru román anglický, jednak kvůli pocvičení v jazyce Shakespearově, jednak protože s českým bych byl hotov za dva dny, s německým za tři, ale anglický mi vydrží až tři neděle. V baťůžkářských herbercích bývá obvykle knihovnička, kde je možno dočtený román vyměnit za jiný. A to už by mohlo být všechno, beztak musí poutník po rovnoběžkách a polednících učinit většinu zkušeností na vlastní kůži a sám. Připíjím z kokosového ořechu na zdar cesty: Kia manuia!

(pokračování příště)