Prosinec 2010

Vrah v černém baretu s hvězdičkou na šišato

Pavel Jacko

Nepřišel jsem chválit Caesara, ale pohřbít ho. (Marcus Antonius ve hře W. Shakespeare: Julius Caesar)

Každý ví o koho jde. Ne o toho fousatého vraha, který ještě dožívá v Havaně, ale jeho kamaráda, toho, který skončil svou životní dráhu v Bolívii. Na plakátech a na tričkách polovzdělanců jeho dráha ještě neskončila.

Mám doma jeho knížečku Guerrilla Warfare, kterou jsem přečetl asi před třiceti lety a velký dojem to na mě neudělalo. Kdybych chtěl vést partyzánskou válku, potřeboval bych něco praktičtějšího, a kdybych se chtěl mezi přepady buržoustů nudit, listoval bych si v Kapitálu přímo.

Mnohem později jsem ve veřejné knihovně mezi cestopisy uviděl The Motorcycle Diaries. Když jsem si všiml jména autora, myslel jsem, ne to nemůže být ten slavný. Byl a přesto jsem si to půjčil. A přečetl. O pár let později si to půjčil scénarista José Rivera (nebo možná producent Edgard Tenenbaum) a natočil stejnojmenný film. Později, když jsem četl filmové kritiky, pochyboval jsem, že se jedná o stejný motocyklový deník. Mnohem později, když jsem film uviděl, svůj názor jsem si potvrdil.

Kdysi jsem si, pochopitelně pouze za účelem učení se španělsky, povídal se studentkou z Kolumbie. Jelikož její angličtina byla asi tak dobrá, jak moje španělština, moc jsme si nepopovídali. Všechna španělská slovíčka se mi vybavila až druhý den. Nicméně, když jsem se zmínil o socialistovi Fidélovi a o Che, krásné Kolumbijce z velice bohaté rodiny v Bogotě zvlhly oči a bůhví co ještě. Rozhodl jsem se na fenomén zvaný Che podívat. Nemusím asi připomínat, že nejsem socialistům příliš nakloněn. V boji za lepší společnost zahubili od roku 1917 víc jak 200 miliónů lidí, když se bere v úvahu těch i 30 miliónů, které mají na svědomí jejich hnědí soudruzi.

Ernesto Guevara de la Serna měl za svého života mnoho přezdívek - el Teté, el Furibundo (furious, zuřivý) Serna, el Fuser - zkrácenina předcházejícího, el Loco (blázen), el Pelao (plešatec), el Chancho (prase), v Africe pak Tatu. Zjednoduším si to na tu nejznámější – Che, jejíž původ je také zajímavý.

Od samého začátku a až do konce máme popletená data, jak už je mezi revolucionáři zvykem (říjnová revoluce v listopadu nebo možná naopak) a Che se nenarodil 14. června 1928, jak měl v rodném listě, ale podle jeho matky o měsíc dřív. Tudíž Býk a ne Blíženec, což později mátlo astrology. Nepřekvapuje, že jeho úmrtní list také uvádí špatné datum.

Dítě bylo astmatické, což pochopitelně působilo rodičům velké starosti. Do školy začal chodit teprve v devíti letech. Různé léky, různé léčitelské teorie – a v listopadu 1938 otec uvěřil, že spaní s kočkou je na astma nejlepší. Ráno bylo kotě mrtvé a Che stále astmatický. Reakcionáři si povzdechnou – proč ne naopak? Kolik lidských životů by to ušetřilo. Není také úplně vyloučeno, že se desetiletý Che již na svou kariéru připravoval.

Jeho rodiče byli moderní, někdo by možná řekl, že až postmoderní, a malého Ernesta na náboženství nedali. Příležitost naučit se základním pravidlům lidského soužití nebyla. Malý Che byl velmi soutěživý. Přes své astma byl dobrý sportovec a vůdce tlupy puberťátských chuligánů, barra. Bral se velice vážně – za nějakou urážku se vykálel rodičům člena opozičního gangu na klávesnici klavíru. Reakcionáři by mohli tvrdit, že to nastínilo jeho poměr k cizímu majetku, k hudbě a nevinným obětem.

Později napsal: „Během dospívání jsem neměl žádné sociální předsudky a nezúčastňoval jsem se politických a studentských bojů v Argentině”. To ovšem nebrání jeho oslavovatelům tvrdit, že nebyl obyčejný chuligán, ale bojovník za práva lidu. Je pravda, že na rozdíl od jiných výrostků hodně četl – Kafku, Marxe, Camuse, Pabla Nerudu, Engelse, Sartra, Hitlera, Londona, Freuda, Lenina ... Obvyklé starosti dospívajících mladíků neměl. Dělal to pravidelně s rodinnou služkou, jak je ostatně v Jižní Americe v lepších rodinách zvykem.

V roce 1947 začal studovat medicínu. Během studia začal v Cliníca Pisani coby pacient a vypracoval se na neplaceného výzkumného asistenta. V tu dobu chtěl zachránit lidstvo před alergiemi. Jeho astma jej zachránilo před povinnou vojenskou službou.

Pokusy o zbohatnutí kapitalistickými metodami nebyly úspěšné. Přípravek proti švábům, pro který si registroval jméno, vyráběl ředěním koupeného jedu proti kobylkám s mastkem. Z míchání a smradu onemocněla skoro celá rodina. Když koupil lacino v aukci boty, zjistil, že jsou buď levé nebo pravé a že nějak dohromady nejdou. Jeho pokusy na morčatech, králících a na přátelích naštěstí také nebyly příliš úspěšné. Vstřikoval jim různé karcinogenní a jiné sloučeniny a pak své „léky”. Na rozdíl od králíků a morčat, všichni pokusní králíci lidští jeho lidumilnou vědu přežili.

Během studia politika veškerá žádná, i když v debatách provokoval, jednou tak, podruhé onak. Okolí Buenos Aires poznával autostopem. Na svých výletech nespal mezi chudými. Snažil se spát zadarmo v nemocnicích nebo na policejních stanicích. Před svým prvním výletem na mopedu v lednu 1950 poslal žádost Evitě Perónové o jeep. Neuspěl. Na kole s přídavným italským motorkem Cucchiolo najel přes 4000 tisíce kilometrů a psal si deník.

Další prázdniny dělal felčara na tankové pobřežní lodi a v jednom přístavu dostal natlučeno od amerického námořníka. Od té doby neměl Ameriku rád. Levice by přišla o antiamerický symbol, kdyby dostal přes hubu od námořníka ruského.

V lednu 1952 vyjel třiadvacetiletý Che na druhý velký výlet, tentokrát na Nortonu 500 La Ponderosa II (mocná) svého kamaráda Alberta Granada, jemuž tehdy bylo třicet. Guevara skutečně viděl na své cestě mnoho chudoby. To mu ovšem nevadilo, aby se těmi chudáky nechal živit, on, z poměrně bohaté argentinské rodiny a v tu dobu skoro již lékař. Z knihy je cítit jeho pohrdání původními obyvateli Jižní Ameriky a jeho domýšlivost. Je možné, že jej jeho cesta přivedla na revoluční dráhu, jak tvrdí jeho obdivovatelé, ale jestli ano, v knize je to dobře skryto.

Jak Motocyklový deník, tak jeho Notas de Viaje (cestovní poznámky) byly přepsány a upraveny posmrtně jeho kubánskou vdovou Aleidou Marchovou. Deník byl vydán, poznámky ne, i když autor J. L. Anderson tvrdí, že mu vdova dovolila se na ně podívat. Prý jen vymazala implicitně sexuální pasáže. Někdo, kdo žil v komunistické zemi, by se nedivil, kdyby její cenzura byla rozsáhlejší.

Svého parťáka a sebe Che popisuje jako zkušené vyžírky a mangueros motorizados - (motorised scrougers). Oba předstírali, že jsou lékaři, specialisté na lepru. Všeobecně se dá říci, že se nechovali příliš slušně. V domnění, že byl napaden zákeřnou chilskou pumou, zastřelil Che revolverem Smith&Wesson německého ovčáka Bobbyho, patřícího jejich hostitelům. Inu, měl také zelené oči, chudák. Ráno budoucí vzor mládeže ujel bez omluvy.

Ani jeden z cestovatelů neměl přílišné mechanické nadání. Do chilského Los Angeles se La Ponderosa se dostala náklaďákem a do hlavního města Santiaga, asi 300 km na sever, náklaďákem dalším. Měla toho chudinka již dost. Od té doby se mohl deník přejmenovat na Autostopový.

V Juliace se nechali hostit v baru policejním seržantem, který tam ukázal svou zručnost v ovládání střelných zbraní střílením do zdi, Che a Alberto při vyšetřování lhali a kryli svého kamaráda z mokré čtvrti. Indiánská majitelka baru, musela hradit škodu sama. Seržant, Alberto i Che byli bílí.

„Turisté, kteří cestují v pohodlných autobusech, nevědí pochopitelně nic o podmínkách těchto indiánů…,” napsal Che o amerických turistech, když je majitel hotelu v Machu Picchu požádal o uvolnění pokojů pro platící turisty. Budoucí bojovník za práva chudých cestoval landroverem, který kolegům specialistům půjčil doktor v Cuzcu. Také jim věnoval jízdenky na vlak. Není divu, že v Cheho hrudi se zdvihla vlna pobouření proti yanqui vyžírkům.

Odborníci pak navštívili nemocnici pro leprou postižené na břehu Amazonky na hranici Peru, Brazílie a Kolumbie. Chodili s doktory na vizity, hráli fotbal, šachy, chytali ryby, kamarádili se s ženským personálem a také oslavili Che dvacáté čtvrté narozeniny. Druhý týden je to přestalo bavit. Pokusili se plavit na voru do Manaus v Brazílii, ale moc jim to nešlo. Přemluvili nějakého chudáka, aby je ve svém veslovém člunu odtáhl zpátky do Leticie, odkud pak odletěli do Bogoty.

Menší odbočka. V dubnu 1948, po zavraždění levicového předáka Gaitana vypukly v Bogotě násilné bouře, kterých se také zúčastnil student práv, nějaký Fidél Alejandro Castro Ruz. Když šlo do tuhého, schoval se na kubánském velvyslanectví a vrátil se na Kubu studovat. Přestože krvavé bouře trvaly jen tři dny, vysloužily si vlastní jméno – Bogotazo. Pokud někdo závidí Kolumbijcům jejich přínos k obohacení jazyka španělského, nebo naopak pohrdavě pokrčí nosem nad nevzdělanými násilníky, mýlí se. My jsme přispěli k obohacení jazyka francouzského. J. Šusta – Praha a Evropa (1932): „Husitská Praha poutala k sobě zraky všech souvěkovců stejně účinně jako Praha Karlova, ale někdejší obdiv změnil se namnoze v hrůzu a stupňoval se v ošklivost, jež způsobila, že ve Francii na příklad zdomácnělo slovo praguerie pro divoké vzpoury a zbůjnictví selské”.

Kolumbijská policie byla zřejmě méně naivní než jiná, a Che měl problém se svou dýkou. Studenti, s kterými se seznámili, udělali na ně sbírku a vyslali je pro jistotu do Venezuely autobusem.

Po prohlídce chudých čtvrtí barrios Caracasu, Che napsal: „Černoch je nedbalý a blouznivý, utrácí své peníze na malichernosti a pití; Evropan přichází z tradic práce a šetření, která jej následuje do toho rohu Ameriky a pohání jej vpřed i nezávisle, bez ohledu na jeho vlastní individuální touhy”.

V Caracasu se rozešli. Alberto dostal dobře placenou práci v „leprosáriu” a Che si slétl s koňmi svého strýčka do Miami. Tam se letadlo porouchalo. Che se nejdříve živil na účet příbuzného své přítelkyně, chudého studenta. Pak jeden den uklízel byt letušky (nechal jej prý špinavější než byl) a potom umýval nádobí v restauraci. Vrátil se do Argentiny, dostudoval a v dubnu 1953, ve věku 25 let, se stal lékařem. V červnu Dr. Ernesto Guevara vyjel vlakem za peníze svých tetiček na další výlet.

Pan doktor

Místo biochemika Alberta měl s sebou nedostudovaného lékaře Calica. Zase psal deník, tentokrát Otra Vez (Once Again, Ještě jednou), který jeho kubánská vdova opět upravila. Bolívie, Peru, Ekvádor, Panama, Kostarika, Nicaragua, Honduras, Salvador, Guatemala. Ze začátku se přidržovali bohatých a vlivných argentinských krajanů a chudobu původních obyvatel pozorovali z hotelů a nočních klubů. Později museli prodávat své vybavení. Když otec svému synu doktorovi nechal ušít nové obleky a poslal je do Panamy, Che je okamžitě prodal.

V Guatemale, zatímco čekal na interview s ministrem zdraví, a přísahal před obrázkem soudruha Stalina, že si „nedopřeje odpočinku, dokud nezničí kapitalistické chobotnice”, se Che seznámil se svou budoucí ženou. Hilda Gardaová byla vůdkyně mládeže APRA (Alianza Popular Revolucionaria Americana), vypovězená z Peru. Její první dojem o Che: „Zdál se být příliš povrchní na to, aby byl inteligentní; egoistický a domýšlivý” jí nezabránil Cheho uhánět a nakonec uspět. Blížila se jí třicítka, byla malá a obtloustlá, s čínsko-indiánskými rysy. Navíc marxistka. Tak se Che stal marxistou také. Poprvé v životě se otevřeně přidal k nějakému politickému hnutí. Mezi politickými debatami čekal na práci, přemýšlel o psaní příručky pro lékaře v Latinské Americe, prodával Hildiny šperky a stačil také navázat poměr se zdravotní sestrou Julií.

Che se seznámil s Kubánci, jejichž vůdce Castro byl zrovna na Kubě odsouzen k patnácti letům žaláře za účast v útoku na kasárna Moncada. Che Kubánce obdivoval a oni jej pojmenovali El Che Argentino. Che znamená něco jako hej ty, i když jiní tvrdí, že se to může přeložit jako druh, kámo. Che používal che protože si nepamatoval nebo se neobtěžoval si pamatovat jména svých soudruhů. (Tito dostal své jméno podobně. Rozkazoval svým banditům: „Ty udělej to a ty to”.)

Guatemala měla levicovou vládu, své levičáctví de facto mírnící a více méně úspěšně popírající. To popírání se stalo méně úspěšným díky Polákům. Švédská nákladní loď Alfhem naložila v Gdaňsku československé zbraně. Poláci na to upozornili CIA. Když se po komplikované plavbě začaly zbraně vykládat v guatemalském přístavu Puerto Barrios, Spojené státy měly důkaz. Podepsaly smlouvu o vzájemné vojenské pomoci s Hondurasem a údajně, ale velice pravděpodobně financovali skupinu partyzánů, kteří měli zabránit převozu zbraní z přístavu do hlavního města. Zdálo se, že půjde do tuhého. Che si půjčil dvacet dolarů a s nájmem nezaplaceným za tři měsíce, odjel.

Nějaký čas obvyklým způsobem, tedy autostopem cestoval po okolních zemích. Do Guatemaly se vrátil před svými dvacátými šestými narozeninami. 18. června 1954 čtyři stovky bojovníků pod vedením jistého Armeze a s podporou USA překročily honduraské hranice. Che se zapsal do zdravotní brigády a Hilda podepsala komuniké. Dvacátého sedmého socialistický prezident plukovník Arbenz rezignoval a schoval se na mexickém velvyslanectví. Che se schoval na velvyslanectví argentinském. Třetího července vůdce Castillo Armez přiletěl do hlavního města společně s americkým velvyslancem. V září se Che rozloučil s Hildou a odjel do Mexika.

Původně si Che myslel, že bude v Mexiku filmovým hercem, ale pracoval jako hlídač, fotograf pro argentinskou Agencia Latina a pomocný výzkumník v nemocnici. Našel své kubánské kamarády, kteří čekali na Fidéla a Raúla.V Mexiku jej také našla Hilda a nabídla mu, že si ho vezme a bude vydržovat. Když se Agencia Latina položila, Che prodal jejich fotoaparát. Své dopisy podepisoval Stalin II. Hilda si našla práci pro OSN.

V listopadu 1955 vyhrál Fulgencio Batista kubánské volby a doufal v usmíření. Příští rok na Den matek vyhlásil amnestii a dvacet budoucích hrdinů včetně Raúla a Fidéla bylo propuštěno. Netrvalo dlouho a teroristické útoky začaly znovu. Z jednoho výbuchu byl obviněn Raúl Castro a byl na něj vydán zatykač. Schoval se na mexickém velvyslanectví a 24. června byl v Mexico City. Tak se první z Castrů seznámil s Guevarou. Nějakou zajímavou náhodou se na ulici potkal s Nikolajem Leonovem, úředníkem ministerstva zahraničí Sovětského svazu, s kterým se Raúl seznámil již před dvěma lety. Tehdy spolu opět nějakou náhodou strávili měsíc na lodi z Evropy, kde Raúl byl na festivalu mírové mládeže. Když se v přístavu rozloučili, Nikolaj šel dělat úředníka na sovětské velvyslanectví v Mexiku a učit se španělsky, zatím co Raúl za několik týdnů na to přepadl kasárna Moncada. (Nikolaj Leonov, zástupce šéfa Prvního direktorátu KGB, odešel po více jak čtyřicetileté službě do zasloužené penze roku 1992. Milovníky konspiračních teorií může zajímat, že se v listopadu 1962 v Mexiku náhodou sešel s Lee Harvey Oswaldem.)

Konec začátků

Začátkem července byl v Mexico City také Fidél. Během několika dnů nabídl argentinskému doktorovi, teď již nazývanému jednoduše Che, účast na připravovaném povstání. Che našel svého boha. Fidél odjel do Spojených států vybírat peníze od kubánských a jiných latinskoamerických přistěhovalců, a také od levicově smýšlejících souputníků. Údajně vybral dost. Nakolik v tom měla prsty KGB je nejisté. Nikolaj Leonov tvrdí, že se s Kubánci stýkal jen společensky bez vědomí svých nadřízených. Jestli je něco takového pravděpodobné, nechám na čtenáři. Ani za Jelcina KGB své latinskoamerické archivy neotevřela a za Putina... Zdá se, že hlavním kontaktem byl Raúl, mnohem později částečně Che. Fidél se držel dále, ze zřejmých taktických důvodů. V tu dobu byly USA velmoc.

S penězi v pokladničce, Kubánci začali, pod vedením mexického zápasníka, trénovat. Zařídili, že veřejná střelnice byla některé dny výlučně pro ně, a jako pohyblivé terče používali krocany. Jak by to asi omluvili ochránci zvířat? Astmatický Che měl problémy s dlouhými pochody a běhy, a snažil se, aby se o tom vůdce Fidél nedozvěděl. V srpnu 1955 si Hilda Dr. Guevaru konečně obvyklým způsobem vzala. V únoru příštího roku se jim narodila Hilda Beatriz, kterou Che nazýval můj malý Mao. Kdyby to byl chlapec, byl by Vladimiro.

Mezi běháním, střílením krocanů, navštěvováním schůzí Komunistické strany Mexika a připravováním se na otcovství, Che také četl. Půjčoval si marxisticko-leninsko-maoistické spisy z Instituto Intercambian Cultural Ruso-Mexicano (Institut rusko-mexické kulturní výměny). Bohužel se nejednalo jen o zabíjení krocanů. Fidél podvodem zorganizoval „pronájem” farmy dostatečně vzdálené od zvědavých očí, kde se revolucionáři mohli na partyzánskou válku lépe připravovat. Fidél povýšil Cheho na „šéfa personálu”. Když jeden Kubánec odmítl jeho rozkaz, Che ustanovil polní soud, který chudáka odsoudil k smrti. Fidél jej omilostnil. Takové štěstí neměli další tři, kteří byli zastřeleni a někde na farmě zahrabáni.

Fidél spěchal. Jednak veřejně slíbil, že osvobodí Kubu v roce 1956, jednak na Kubě Batistovi rostla demokratická opozice, která se zřekla násilí. Jeho Hnutí 26. července sláblo. Začal vyjednávat o koupi bývalého torpédového člunu amerického námořnictva. Dvacátého června ho mexická policie zatkla. Raúl se schoval, Hilda a mnoho jiných bylo zatčeno, razie v konspiračních domech zabavily dokumenty a zbraně. Che a dvanáct partyzánů na farmě bylo zatčeno až čtyři dny poté, což jim dalo dost času vše nevhodné zahrabat. Při výsleších zpíval Che jak kanárek o ozbrojené komunistické revoluci nejen na Kubě, ale v celé Latinské Americe. Fidél nebyl spokojen, protože se veřejnosti snažil představovat jako národnostní, demokratický reformátor podle nejlepších západních tradic. Hladovka, vyjednávání, různé apelace a hlavně úplatky vedly k postupnému propouštění zajatých. Che později napsal: „Drahocenný čas a peníze musely být předisponovány, abychom se dostali z mexického vězení”. Před svým propuštěním v srpnu napsal Kantátu Fidélovi.

Podmínkou propuštění bylo opuštění Mexika. Žádný neodjel a po tři měsíce připravovali invazi. Nových čtyřicet revolucionářů přijelo z Kuby a ze Spojených států. Z torpédového člunu nebylo nic, podobně jako z plánu koupit létající člun typu Catalina. Peníze docházely a Fidél tajně překročil hranice do Texasu, aby vyjednával s bývalým kubánským prezidentem. Carlos Prío Socarrás zřejmě doufal, že mládež bude bojovat za jeho návrat na Kubu, a věnoval Castrovi 50 tisíc dolarů se slibem dalších. Jurij Paporov, který v tu dobu předával KGB peníze Instituto Intercambian Cultural Ruso-Mexicano, tvrdí, že Prío dostal peníze pro Castra od CIA. V každém případě, když ne na americký torpédový člun nebo americký létající člun, bylo alespoň na jedenáctimetrovou motorovou jachtu Granma od Američana Ericksona žijícího v Mexiku. O úplatnosti, neschopnosti a politické nespolehlivosti policie v Latinské Americe se často píše, možná neoprávněně. Nicméně, pod nosem mexické tajné služby Fidél organizoval opravu lodě, výcvik, výzbroj a vybavení svých bojovníků (přičemž jeden z nich byl informátor FBI) a byl navštěvován svými agenty na Kubě. V říjnu jej dokonce navštívila delegace Kubánské komunistické strany, snažící se mu vysvětlit, že situace na Kubě ještě nedozrála.

25. listopadu 1956 Granma zdvihla kotvu. Babička si dala na čas. Místo plánovaných pěti dnů jí to trvalo sedm, a tak povstání v Santiagu začalo a skončilo bez ní. Přistála na špatném místě, kde na ni nečekali soudruzi ve zbrani, ale armáda varovaná námořním člunem, který Granmu sledoval. Ztroskotala na písečné mělčině. Většina jídla, léků a munice zůstala na ní, zatímco se revolucionáři brodili k mangrovníkové bažině a přes ni konečně na suchou zem. Kubánská letadla fiasko pozorovala. Občas také střílela. Fidélův plán byl perfektní, ovšem jen za předpokladu, že by se povedl. Náhradní plán nebyl, pokud se sálvase quien puede (zachraň se, kdo můžeš) nepovažuje za bojový plán. Trvalo tři dny, než se všichni bojovníci v cukrové třtině našli, ale pak na ně armáda zaútočila. Che kulka odřela krk. Zůstal ležet a čekal na smrt. Kolem jeho kamarádi umírali doopravdy. Někdo doktorovi vysvětlil, že on neumírá. Z osmdesáti dvou se do Sierra Maestra dostalo jen dvaadvacet.

Fidél okamžitě udělal ze sedmi důstojníky a navázal styk s místními bandity. Bylo třeba disciplíny a první polní soud na sebe nenechal dlouho čekat. Che svými slovy: „Situace byla nepříjemná (začalo pršet) ... tak jsem ukončil problém výstřelem z pistole ráže 32 do pravé strany mozku, s výchozí dírou ve spánkovém laloku. Chvíli lapal po dechu a umřel. Když jsem bral jeho věci, nemohl jsem dostat hodinky připoutané řetízkem k jeho opasku, a on mě pevným hlasem, který měl daleko ke strachu, řekl ,Uškubni to, chlapče, to nevadí.´ Udělal jsem tak a jeho majetek byl můj.” Druhý den byly jeho myšlenky jinde. Che o aktivistce, která se k nim přidala: „Je velkou obdivovatelkou Hnutí a zdá se, že chce mrdat víc než cokoliv jiného”. Poznámek o vraždění je v jeho deníku víc, např.: „...byl popraven, deset minut po tom, co jsem ho střelil do hlavy, prohlásil jsem ho za mrtvého”.

Pro úplnost je třeba se zmínit o tom, že Fidélova ozbrojená skupina nebyla jediná a že ve městech s ním ani jeho Hnutí 26. července nebylo vždy zajedno. Fidél byl obviněn z vyprovokování povstání v září, a to najednou v Havaně, Santiagu a Cienfuegos. Havana a Santiago se nekonaly a armáda se mohla soustředit na Cienfuegos, kde bylo zabito přes tři sta bojovníků. Nebezpečí, že by se Fidél, dobrý Stalinův žák, musel s někým dělit o moc, se snížilo.

Povstání pokračovalo obvyklým způsobem. Revolucionáři pálili rolníkům cukrovou třtinu, armáda chatrče. Revolucionáři mučili a zabíjeli ty, které podezírali z pomáhání armádě, armáda mučila a zabíjela ty, které podezírali z pomáhání revolucionářům. Revolucionáři v tom byli lepší a vyhráli. Nemělo by se ovšem zapomenout na pomoc západního tisku. New York Times v únoru 1957: „Castro má pevné ideje svobody, demokracie, sociální spravedlnosti, nutnosti obnovit ústavu, uskutečnit volby”.

Jednou ze spojek mezi městským odbojem a bojovníky v horách byla Aleida Marchová, ve spisech Batistovy tajné služby vedená jako Cara Cortada (Scarface, zjizvená tvář), nebo Teta Manchada (Stained Tit, poskvrněné ňadro). Na rozdíl od jiných upoutala Cheho pozornost na delší dobu. Její první dojem byl, že Che je starý, hubený a špinavý , později el communista. Byla antikomunistka, čtyřiadvacetiletá dobře vyhlížející blondýnka. Batistovi udavači se zřejmě soustředili na to méně důležité. Kromě léků pro jeho astma mu Aleida na jeho žádost také přinesla učebnice pro základní školy – algebru, historii Kuby a zeměpis Kuby.

Armádu přestalo bavit bojování a druhého ledna byli Che, Aleida a Fidél v Havaně. Ze zabíjení, dosud maloobchodu, se stal přes noc velkoobchod. Raúl zůstal v provincii Oriente a organizoval čistky, Fidél si v Havaně hrál na demokrata a jeho „levá” ruka Che organizoval čistky tam. Batista, Meyer Lansky a jeho mafiáni odletěli do Miami. Partyzáni si užívali sexuálních svobod , dokud pro ně Che nezorganizoval hromadnou svatbu. Novináři, kterých se do Havany sletěly stovky, se povinně ženit nemuseli a ve volném čase psali chvalozpěvy na nový režim. Paříž oslavující v srpnu 1944 osvobození byla proti tomu úplný klášter.

Moc nemocných

Někdy pomalu a opatrně, někdy ne, Fidél se začal zbavovat jak Batistových věrných, tak svých. Nepotřeboval městské intelektuály s jejich demokratickými fantaziemi, spoléhal se na své ostřílené, nevzdělané, ale loajální vrahy. Che zorganizoval Comisión de Depuración (Cleansing commission, Komise čistek), která začínala svá zasedání v devět večer a dospěla k žádanému rozsudku (jedna poprava co dva dny) ve dvě ráno. Che byl hlavním prokurátorem. Musí se přiznat, že pochybností nemající marxista Raúl byl výkonnější. Když si jej Fidél zavolal a řekl, že jeho popravčí čety „dělají velký hluk” , Raúl se zeptal: „Tak co navrhuješ, máme je věšet?” Odhaduje se, že v prvních dvou letech socialistická vláda zabila 70 tisíc kubánských občanů. Kolik vražd přesně by měl na svědomí (kdyby psychopat nějaké svědomí měl) celosvětový hrdina socialistického hnutí Che Guevara se asi nikdy nedozvíme. Po nepříjemné zkušenosti s Gorbačovovým pokusem se Raúl postará o to, aby žádná dokumentace pro šťouravé historiky nezbyla.

KGB odhadlo své lidi dobře. Při prvních oťukávacích návštěvách v Havaně dostal Fidél kaviár a vodku a Che od svého přítele Nikolaje Leonova, který zrovna náhodou dělal tlumočníka Mikojanovi při návštěvě Kuby v únoru 1960, pistoli.

Milosrdná opona možná může zůstat nad činností Che coby ministra zemědělství. Výsledek jeho marxistických a polomarxistických reforem je znám. JZD byly zvány granjas del pueblo. Kuba je dodnes zemí čtvrtého světa. Nevím, kolik životů se dá přičíst jeho úsilí. Chronologie je nyní trošku zpřeházená, ale jeden čas byl Che také šéfem ministerstva industrializace. Chtěl těžký hutní průmysl jako ostatní socialistické země a nechtěl si nechat říci, že Kuba nemá ani uhlí, ani železnou rudu, nemluvě již o znalostech. Pokud to připomíná dnešní politiky s jejich underground carbon sequestration, podobnost není čistě náhodná. Nakonec mu to přátelsky vymluvil Sovětský svaz. Měli zbytečného železa dost. Milosrdná opona také může zůstat nad činností Che coby ředitele národní banky.

Mezitím se rozvedl s Hildou, vzal si Aleidu a časem s ní zplodil čtyři děti. 24. února 1961 se u jeho domu střílelo, těsně po tom, co o něco dříve než obvykle odjel. Krátká přestřelka mezi jeho ochrankou (hlídali dům a ženu) a jeho bývalými spolubojovníky ze Sierry Maestry byla ututlána a vysvětlena nešťastnou láskou, která neměla s Che vůbec nic společného. Dodnes se neví, jestli to byl pokus o atentát. Mrtví nemluví. Ale od té doby vozil Che na předním sedadle krabici od doutníků plnou ručních granátů. A k těm doutníkům – ty začal přes své velice vážné astma kouřit již v Mexiku, aby se přiblížil svému vzoru Fidélovi.

Co dělá revolucionář, když jeho socialismus zhuntuje jednu zem? Hledá další. Napřed to Che zkusil v Dominikánské republice, pak v Nicaragui. Vždy jím organizované bojůvky dopadly špatně, zejména v Dominikánské republice. Tam, po invazi, vyhlásila vláda odměnu tisíc dolarů na hlavu kubánských barbudos (fousáčů). Chudí campesinos, dávající přednost hotovosti v hrsti více než zářné marxistické budoucnosti na palmě, to vzali doslova a začali přinášet na policejní stanice hlavy fousatých revolucionářů v pytlích. Prý přinesli víc hlav, než bylo původních bojovníků. Armáda si stěžovala, že na ně nezbylo. Fidél také nebyl spokojen. Velitelem kubánských ozbrojených revolučních sil se nestal Che, jak doufal, ale Raúl. Che se staral o výuku a výcvik studentů z latinskoamerických zemí, kterými se to v Havaně jen hemžilo. Po návratu do svých zemí sice moc úspěšní nebyli, ale rozbrojů, teroristických útoků a jiných svinstev ve jménu socialistické revoluce udělali dost.

Che hodně cestoval a viděl v různých zemích socialismus v praxi nebo alespoň to, co mu bylo ukázáno. Domníval se, že ví, „proč se to v Sovětském svazu posralo – Leninova Nová ekonomická politika a Leninova předčasná smrt, která mu zabránila to napravit”. Dával přednost Maovu hospodářství – třicet miliónů mrtvých sem, třicet miliónů tam. Těžko říci nakolik socialističtí předáci bezpečně u svých koryt brali mladého zbůjníka s jeho špatně přežvýkaným marxismem vážně. Sukarno mu ukazoval nashromážděné obrazy a místo revoluce diskutoval přednosti mladého ruského děvčátka, nového přírůstku do svého mezinárodního harému, daru od Nikity Chruščova. (Kde asi dnes je ta česká holčička, dar od Novotného?) Nehrú také dával přednost diskusi o věcech důležitých. Che: „Pane ministerský předsedo, jaký máte názor na komunistickou Čínu?“ Nehrú: „Pane veliteli, ochutnal jste některé z těchto lahodných jablek?” Che: „Pane ministerský předsedo, četl jste Mao Ce-tunga?” Nehrú: „Ach, pane veliteli, jak jsem potěšen, že vám jablka chutnají.” Nevíme, jaký dojem udělal jeho program Revoluce nyní na Násira, Tita, Maa, Chruščova, ale i Fidél začínal být nervózní.

V Berlíně se seznámil s dvaadvacetiletou tlumočnicí Haydée Tamarou Bunkeovou, narozenou v Argentině židovsko-komunistickým uprchlíkům z Německa a od svých čtrnácti let vychovávanou na dobrou komunistku v NDR. Za pár měsíců ji strana/Stasi vyslala na Kubu. Chvíli jí to trvalo, Che spolubojovníci se ji snažili držet stranou, ale nakonec ji napadlo přihlásit se na brigádu, kde se Che občas před fotoaparáty objevoval. Ale to předbíháme.

Nad fiaskem v Zátoce sviní v dubnu 1961 zatahují oponu zejména ti, kteří se snaží chránit reputaci J. F. Kennedyho a špinit tu CIA. Podle mého názoru 114 mrtvých a 1200 zajatých statečných Kubánců může děkovat jedině zbabělosti obou Kennedyů. Nicméně, soustředíme se na hrdinu Che, který při invazi málem přišel o život. Vypadla mu pistole z pouzdra a kulka prolétla milimetr od mozku. Poradce na partyzánskou válku zřejmě nevěděl, na co je ta malá páčka na levé straně pistole. Je možná vhodné se na tomto místě zmínit o jeho předcházejícím krvácení za revoluci. Při jednom útěku na Sierra Maestra byl střelen do hýždě a při oslavování osvobození nějaké vesničky spadl se zdi a zlomil si ruku. Humanitární reputace Che byla taková, že když se přiblížil ke skupince zajatců, jeden z nich se strachy podělal. (Kennedy nějaké svědomí měl – v prosinci 1962 byli zajatci vykoupeni léky v hodnotě 62 miliónů dolarů.)

Když při své první návštěvě v Moskvě žádal Che rakety, Chruščov mu místo nich nabídl PPš samopaly z druhé světové války. V máji 1962 se Chruščov cítil v kramflecích silnější a nabídl Fidélovi rakety sám. „Nezávislá” Kuba přijala bratrskou pomoc tak rychle, že první zásilka raket vyplula z Černého moře ještě dříve, než Raúl v Moskvě 15. července smlouvu podepsal, a dříve, než ji Fidél viděl. Podle smlouvy směl SSSR pod svým výlučným velením umístit na Kubě následující: 48 raket středního doletu, 48 raket balistických raket, vše s nukleárními hlavicemi, 24 protiletadlových baterií s SAM-2, 24 MiGů-21, 24 bombardérů Il-28, 12 raketových člunů třídy Komár a 42 tisíc vojáků. Che letěl do Moskvy v srpnu, protože chtěl smlouvu uveřejnit, ale Chruščov chtěl naopak vše držet v tajnosti, dokud rakety nebudou instalovány, a to před volbami do US kongresu v listopadu, „Nebojte se, jestli budete mít s Američany problémy, pošlu Baltskou flotilu.” Jak to dopadlo, víme. Che nemohl nikdy Rusům odpustit, že kvůli raketám nerozpoutali nukleární válku.

Černá, ne rudá Afrika

Co teď? Za svobodu se také bojuje v Africe a ti černí určitě potřebují pomoc a rady hrdiny z nedaleké Sierry Maestry. A tak se Che vypravil roku 1965 do Konga. Přes Moskvu (jak jinak?), Káhiru a Dar-Es-Salám a v přestrojení. Moderní levicový akademik asi také raději spustí milosrdnou oponu nad tou epizodkou. Che byl překvapen, že vůdci osvobozovacích hnutí, antikolonialističtí bojovníci na skoro marxistické slovo vzatí sice vítají, ba i přímo vyžadují finanční pomoc, ale tu pak neutrácejí na nějaké zbytečnosti jako munici nebo dokonce platy svým vojákům, ale raději na revoluční nezbytnosti jako pozlacené mercedesy a účty v kasinech na Riviéře. Ti, kteří zůstali v džungli, se dívali na španělsky a trochu francouzsky mluvícího podivína, který si myslel, že je třeba víc bojování a méně znásilňování a loupení, jako na dalšího bělocha.

Che a jeho čtyřicet instruktorů se marně snažilo dodat osvobozovací armádě bojového ducha. Jeho taktické plány musely být napřed schváleny místním šamanem. Ani to nepomáhalo. Když dvacet bojovníků za svobodu pod vedením jednoho Kubánce mělo zaútočit na nepřátelskou pozici, šestnáct jich včas uteklo. Zřejmě dawa, ve svahilštině něco jako špatná karma. Che řekl, že s takovým vojskem se nedá vyhrát a poslal Fidélovi dopis, žádající o vyslání dalších sto vojáků, a že „nemusí být všichni černí”. Trpěl celou dobu průjmem. Mike Hoare se svými žoldnéři výmluvy nehledal a Kubánce velice úspěšně potíral. U jednoho mrtvého se našel deník popisující cestu z Havany, přes Moskvu a Peking do Dar-Es-Salámu. CIA si zamnulo ruce a politbyro zaúpělo.

Kterak dobře známo, kam komunista nemůže, nastrčí OSN. S malou výjimkou korejské války, OSN brání a zachraňuje levicové režimy, vrahy a diktátory po celém světě. Tentokrát to nebylo OSN, ale Organizace africké jednoty, která zachránila za pět minut dvanáct kůži Che. Když jim došlo, že Che a jeho „instruktoři” nesahají žoldnéřům Mika Hoarea po kotníky, nastal pokřik o zahraničním vměšování a nakonec dohoda, kdy se obě strany zavázaly poslat cizince pryč. Kasavubovi žoldnéři se stáhli, Kubánci ne. Přesně půl roku na to, co Che Guevara zahájil svou osvobozovací válku v Africe, bylo jeho ležení přepadeno. Autor příručky na partyzánskou válku zapomněl postavit stráže. Před úprkem jej sice chladnokrevně napadlo zapálit svou chatrč, ale přesto zbraně, munice, vysílačky, dokumenty, proviant a dokonce jeho dvě opičky padly vládnímu vojsku do rukou. Revolucionářů se zachránilo třináct, z nichž jeden zemřel na své zranění cestou.

Lid, za jehož osvobození údajně revolucionáři bojovali, se k nim choval velice nepřátelsky. Osvobozovací hnutí jim zabavilo zbraně a nyní je nechalo napospas vítězné armádě s její zavedenou praxí odvodu žen. (Kdopak bude pracovat?) Vedení osvobozovací armády také dávalo vinu za katastrofu kubánským dobrodruhům a začalo vyjednávat s Mobutem. Navíc tanzanijská vláda, cítíc odkud vítr vane, prohlásila, že končí svou podporu povstalcům. V tu dobu byli Kubánci a zbylí povstalci v Kigomě, na západním břehu jezera Tanganika, tvořícího hranici mezi Kongem a Tanzanií.

Přes astma, přes průjem, přes spáleniště a krvavé řeky se Che rozhodl, že bude osvobozovat Afričany, ať chtějí, nebo nechtějí. Marxista vždy ví, co lid potřebuje. Zmocnil se vysílačky a jeho telegramy Fidélovi přes kubánské velvyslanectví v Dar-Es-Salámu žádaly peníze, zbraně a vůbec všechno. Připomínají telegramy brigádního generála ze Švejka. („Rychle uvařit menáž a pochodem na Sokal. Vozatajstvo začíslit u východní skupiny. Výzvědná služba se zrušuje. 13. pochodový prapor staví most přes řeku Bug. Bližší v novinách.”) Che: „Kuba ani necouvá od svých slibů, ani nepřijme hanebný útěk, nechající své konžské bratry v ostudě na milost žoldnéřům”. 18. listopadu se Che, jeho zbylí Kubánci, vůdce Masengo a jeho generální štáb, plus několik vybraných Konžanů přeplavili na druhou stranu do Tanzánie. Kulomety byly na palubě připraveny pro případ, kdyby se nějaký nechtěný černý spolubojovník chtěl zachránit také. Konžští bratři byli zanecháni v ostudě, i když ne žoldnéřům. Ti se již dávno před tím, nespokojeně sice, ale poslušně, stáhli do Katangy. Smlouvy jsou jen pro nesocialisty.

Che se, podle svého zvyku, schoval na velvyslanectví v Dar-Es-Salámu. Začátkem roku 1966 jej navštívila Aleida, která se také nesměla z kubánského velvyslanectví hnout. Alespoň měla opožděné líbánky. Che psal své paměti z Konga a musí se pochválit, že první věta zní „Toto je příběh neúspěchu”. V březnu toho roku přistál Che v Ruzyni.

Che v Čechách

Che plánoval, že osvobození Afriky potrvá celou pětiletku. Nepoučil se ze zkušeností svých soudruhů, ani ze svých vlastních, jak pětiletky obvykle dopadají. Protože Fidél jeho plán veřejně v obvyklém šestihodinovém projevu na náměstí oznámil, považoval Che za nedůstojné, aby se za necelý rok vrátil s ocasem mezi nohama. Proto téměř půlroční „samovazba” na kubánském velvyslanectví a proto, jako Ramón, strávil dalších, možná veselejších pět měsíců pod ochranou StB, údajně ve vesničce Ládví jižně od Prahy.

Problém byl v tom, že špatné příklady táhnou a příklad kubánské revoluce, kterou Spojené státy nedokázaly zamáčknout, zejména. V tu dobu to v Latinské Americe různými verzemi socialismu jen vřelo. Skoro každá země měla přinejmenším tři komunistické strany: promoskevskou, propekingskou, trockistickou. Existovaly stovky bojůvek, tří až stočlenné s honosnými jmény, které nechtěly mít s partajní disciplínou nic společného, ale přesto se domáhaly pomoci z Číny, SSSR a Kuby. Jak již je mezi socialisty zvykem, dávali přednost potírání se navzájem, než potírání latifundistů a yanqui imperialistů. Mezi těmi stranickými tajemníky a různými commandantes by si Machiavelli připadal jako naivní štěně. Ani Peking, ani Moskva to nebraly příliš vážně. Pochopitelně, při malých výdajích a bez velkého rizika mohly poškodit USA, což vždy bylo a dodnes je prvořadým cílem. Také nechtěly nechat volné pole těm druhým revizionistům. Ale do něčeho vážnějšího na západní polokouli se jim nechtělo. Kuba, a zejména Che doufali, že organizací a vedením úspěšného osvobozovacího a socialistického boje v Jižní Americe získají prestiž a finanční prostředky k zbavení se závislosti na sovětské charitě, což se pochopitelně politbyru nelíbilo.

Po problému s čínskou rýží (Mao nedodržel smlouvu) neměl Fidél výběr. Buď Moskva nebo nic (v tu dobu bylo na Washington pozdě). Celosvětový hrdina Che byl problém; Moskvě se již nelíbil. Fidél pro něj musel najít nějakou zemi, kde by mohl Che za svoji verzi marxismu bojovat a pokud možno mučednicky zemřít. Našla se Bolívie. Che by sice dával přednost své rodné Argentině, ale tam lid s podstatně nižším analfabetismem už vůbec nebyl na marxistickou revoluci zralý. Přípravy na osvobození Bolívie začaly, ještě když byl Che v Čechách.

Kubánské intermezzo

Na Kubu se tajně vrátil v červenci 1966. Schovával se ve vile na již téměř zemědělském okraji Havany, vybral si tucet se svých spolubojovníků ze Sierry, Konga a také ze své ochranky a učil je střílet a mluvit francouzsky a kečuánsky. Přidali se k nim Peruánci a abychom nezapomněli - Bolivijci. Che se oholil a nechal si vytrhat vlasy. Ve volném čase si četl a komentoval Politickou ekonomii, bibli socialistického hospodářství. Mezi jiným varoval, že SSSR a sovětský blok jsou předurčeny k návratu kapitalismu.

Bylo také třeba se domluvit s bolivijskou komunistickou stranou. Popis jen těch významnějších jednání by zabral možná deset stránek, proto ať si čtenář místo toho vzpomene, kterak v nějakém filmu Indiana Jones spadl do truhly plné hadů a umocní si scénku na třetí. Nicméně nějaké pomocníky v Bolívii jim strana našla.

Na revolucionáře potírající soukromé vlastnictví se chovali podivně. Předstírajíce, že chtějí chovat prasata, koupili za peníze jako základnu farmu asi 250 km na jih od Santa Cruz a západně od argentinské hranice. (Časy se mění a dnes to dělá Chinese Investment Corporation po celém světě ve velkém.) Nebylo to nejvýhodnější místo z mnoha důvodů. Ten hlavní a nakonec kritický byl, že místní farmáři nevěřili ani na vteřinu báchorce o prasatech a podezírali nekalou konkurenci jejich živobytí - pašování kokainu.

Lebka se po vytrhaných vlasech začala hojit a byl čas se rozloučit. Che uspořádal argentinsko-kubánskou oslavu – celá kráva, upečená na způsob asado (na ohni) a červené víno pro Argentince, prase a pivo pro Kubánce. Pak bylo třeba vyzkoušet změnu fyziognomie – na dětech. Che coby „strýček Ramón” navštívil Aleidu a své dcery, s výjimkou té nejstarší desetileté, která by přece jen mohla vlastního otce poznat. Zkouška byla úspěšná, dcery ho nepoznaly. Neviděly svého otce od začátku jeho afrického dobrodružství. Svou dceru Hilditu z prvního manželství neviděl od listopadu 1964.

Tam za řekou je Argentina

V Bolívii něj čekala Táňa (Tania) podle argentinského pasu Laura Gutiérez Bauerová, původně Haydée Tamara Bunke Biderová, udavačka Stasi, po které levicoví rodiče v sedmdesátých letech nadšeně pojmenovávali své dcery. (Australská socialistická ministryně pro bydlení a sociální postavení žen je Tanya Pilseberk, narozená 1969)

Adolfo Mena González, uruguayský obchodník přiletěl do La Pazu, hlavního města Bolívie třetího listopadu 1966. Za pár dnů byl na své základně Casa de Calamina (název Casa de Calamitoso by byl příhodnější) v Ńancahuazú se svou čtyřiadvacetičlennou armádou a konečně si mohl nechat růst vlasy a stát se opět Che. Z těch čtyřiadvaceti bylo jen devět Bolivijců a všichni „důstojníci” byli Kubánci. Jinými slovy, typická lidová osvobozenecká armáda. Na Silvestra přijel generální tajemník KSB Mario Monje. Cheho plán byl jednoduchý. Bude vojenským vůdcem a pokladníkem. Požádá se o pomoc jak Moskva, tak Peking. Pročínské a prosovětské frakce bolivijské komunistické strany se usmíří. „Bolívie bude obětována pro vytvoření podmínek pro revoluci v sousedních zemích. Musíme vytvořit další Vietnam s centrem v Bolívii.” Spojené státy budou vojensky vtaženy do Jižní Ameriky, zeslábnou, Čína a SSSR se usmíří a společně zničí americký imperialismus jednou provždy.

Monje řekl svým Bolivijcům, že strana nesouhlasí s ozbrojeným bojem, že jestli zůstanou, budou vyloučeni ze strany a jejich rodiny přestanou dostávat finanční podporu. Nicméně, udělal výjimku pro čtyři z nich a odjel. Nový rok 1967 nezačal pro Che dobře. Ještěže přijela Táňa.

Jeho soused, kolem jehož farmy vedla jediná přístupová cesta ke Casa de Calamina, naznačoval, že bude chtít podíl na zisku. Byly obvyklé problémy s morálkou. V únoru vzal Che svou jednotku na čtrnáctidenní túru do hor. Autor příručky o partyzánské válce zabloudil a vrátil se až po čtyřiceti osmi dnech bez dvou partyzánů a šesti pušek. Zbraní litoval nejvíc. K jídlu jen opičky a papoušci, fyzické vyčerpání, déšť, obtížný hmyz a velitelské metody Kubánců zvýšily morálku Bolivijců natolik, že dva dezertovali. Byli chyceni armádou a zanedlouho začalo létat nad partyzánskou základnou pozorovací letadlo.

Následovala tragedie plná komických omylů. Téměř vše dělal Che špatně a proti pravidlům své vlastní příručky. Trochu vycvičená armáda by je pochytala za tři týdny, Skorzenyho komando za tři dny. Trvalo to déle. Táňa pendlovala mezi základnou a Argentinou a přivážela další bojovníky. Při svém posledním výletu také přivezla Régise Debraye, francouzského levicového spisovatele, profesora filozofie na Havanské universitě, a to takovým způsobem, že to ani bolivijská rozvědka nemohla přehlédnout. Che francouzského intelektuála nechtěl. Navrhl mu, ať se vrátí a společně s Bertrandem Russellem, bojovníkem za světový mír, založí fond na podporu bolivijského osvobozovacího hnutí. Další dva dezertéři byli chyceni armádou.

Díky neschopnosti armády byli povstalci ze začátku úspěšní. Zabili sedm a zajali jednadvacet vojáků. Armáda bombardovala Casa de Calamina, Che zajatce propustil a základnu i se zásobami opustil. Jeho rádio přestalo fungovat; mohl jen přijímat Fidélovy vzkazy. Posledním čtyřem původním Bolivijcům, kteří byli v tu dobu svými kubánskými nadřízenými nazýváni resaca (dregs, splašky) odebral osobní vlastnictví (a rozdal „potřebnějším” soudruhům), odebral příděl tabáku a vyhrožoval odebráním jídla. Pak nazval svou skupinku, protože jich v tu dobu bylo již 50 (jeden Argentinec, jedna Němka, tři Peruánci, šestnáct Kubánců a dvacet devět Bolivijců), Ejército de Liberación Nacional (National Liberation Army, Národní osvobozovací armáda) a vyslal je najít někde nějak nějaké jídlo, co možná nejrychleji.

Jak v Kongu, tak v Bolívii dělal Che stejné chyby. Armáda našla v jeho opuštěné základně důkazy, včetně fotografií, pořízených Táňou, že za bolivijským osvobozovacím hnutím stojí kubánští teroristé. President Barientos ani nemusel svůj silně národnostní a údajně xenofobní národ proti Castrovým komunistům příliš pobízet. Régis Debray byl chycen a přiznal, že commandante Ramón je Che Guevara. USA vyslaly do Bolívie vojenské poradce. Che to vítal jako začátek druhého Vietnamu. Svým zbylým soudruhům zdůrazňoval: „Strategickým cílem je Argentina”.

Víceméně neplánovaně se rozdělili na dvě skupiny. Lépe se jim utíkalo. Při jedné přestřelce ztratil knihu Debraye, knihu Trockého a magnetofon, což znamenalo, že již nemohl dešifrovat Fidélovy zprávy. (Podle jiných ztratil šifrovací klíč. Možná obé.) Na útěku se vezl na koních nebo oslech zabavených rolníkům. Léky pro své astma již neměl. Zvracel a měl průjmy. V bezvědomí byl nesen celý den a po probuzení zjistil, že se podělal. Neumyl se. Mnohem později jeho deník z desátého září: „Zapomněl jsem se zmínit o tom, že dnes jsem se poprvé za šest měsíců vykoupal.” Partyzáni začali jíst své koně a osly. Z Rádia Havana se dozvěděl, že jeho čeští přátelé jej nazvali druhým Bakuninem a odsoudili jeho plány na druhý a třetí Vietnam. 31. srpna se desetičlenná skupina včetně Táni pokusila překročit Rio Grande. Výpad proti nim vedl kapitán Selich. Sedm bylo zabito na místě, dva později. Jeden, Bolivijec Paco, později díky trpělivosti Felixe Rodrígueze, agenta CIA kubánského původu, mluvil.

Ze začátku nechtěl Che věřit zprávám, že třetina jeho armády přestala existovat,. Pak se obrátil na sever do hor, dál od Argentiny. Nikdy se přes řeku nedostal. Vezl se na koni, kouřil stříbrnou dýmku, poslouchal rádio (dozvěděl se, že Maďaři jej také zavrhli), pil yerba maté a byl obsluhován soudruhy jako bůh. Za jídlo platil rolníkům přednáškami o marxistické revoluci. Jeho „armáda” se začala bezcílně motat. V jedné léčce byl zastřelen Kubánec a dva Bolivijci, další dva dezertovali.

Poslední bitva vzplála osmého října 1967 v jednu hodinu odpoledne. Che moc nebojoval, ztratil někde zásobník své pistole, boty a byl střelen do lýtka. Později, ale rozhodně před třetí, Che vykřikl: „Nestřílejte. Jsem Che Guevara. Mám větší hodnotu živý než mrtvý.” Byl zajat a svázán vlastním opaskem. Ten večer byl Che vyslýchán nyní již podplukovníkem Selichem, jehož první slova údajně byla: „Veliteli, nacházím vás poněkud deprimovaného. Mohl byste mi uvést důvod, proč mám takový dojem?”

Poslední bitva pohasla a nikdo se nedal na pochod

Vyšetřování bylo velkou událostí. Všichni si ze zájmem četli Cheho deníky. Informace by se mohly hodit k dopadení těch, kteří se zachránili útěkem. Prezident Barrientos nařídil exekuci k velkému zklamání Američanů, kteří již měli připraveno letadlo na odvoz Cheho do Panamy. Ti, kteří dodnes tvrdí, že Che byl zabit na rozkaz CIA nechávají ideologií přehlušit zbytek zdravého rozumu. Che „filozofie” odporovala současné verzi marxismu, zejména té praktikované v SSSR. Jeho devastující kritika byla dokonce později na Kubě v sedmisvazkové sbírce El Che en la Revolucion Cubana vytištěna, ale na veřejnost se nikdy nedostala. Zpívající zklamaný kanárek by byl pro boj proti komunismu mnohem lepší, než mučedník. Podobně údajně smýšleli bolivijští důstojníci včetně Selicha. Armáda je ovšem založena na rozkazech. Seržant Mario Terán, jehož tři kamarády zabili Kubánci den předtím, se nabídl jako popravčí. Po velkém revolucionáři zbyla trocha tabáku a několik znárodněných Rolexů v ruksaku. Ani boty neměl.

Byl zrazen svými soudruhy (dával vinu KSB, která dávala přednost volbám), bolivijskými rolníky (kteří dávali přednost spokojenému živobytí z kultivace a vývozu koky), Rusy (kteří měli svých starostí dost, mezi jiným i s komunisty, snažícími se nasadit si masky lidských tváří), Číňany (kteří kulturně revolučnili), možná i Fidélem (kterému Kosygin doručil ultimatum zbavit se ho) a možná i Táňou.

Na okraj. Z poslední bitvy se útěkem a dlouhým pochodem zachránili tři Kubánci. Chilský senátor Salvador Allende, budoucí prezident, jim zařídil let na Velikonoční ostrov, odkud se přes Tahiti, Etiopii, Paříž a Moskvu dostali do Havany. Jeden z nich v roce 1996 emigroval do Francie, kde vydal knihu popisující Fidélovy zločiny, včetně zrady Che v Bolívii.

Revolución Sí, Elecctiones No! Cuba Sí, Yanqui No! Pro skandující davy na náměstí Revoluce byla tyto hesla jako siamská dvojčata. Jak východní, tak západní sdělovací prostředky první heslo ignorovaly. Nemusí to vlastně být v minulém čase. Dodnes se nám snaží tvrdit, že socialismus a demokracie jsou slučitelné.

Není sporu o tom, že chudoba byla a stále je v Jižní Americe problém. Když byl Che vyslýchán, snažil se převést řeč na politiku: „Nevidíte, v jakém stavu rolníci žijí? Jsou skoro jako divoši, jejich chudoba trhá srdce...” „Ale totéž se děje na Kubě.” „Ne, to není pravda. Nepopírám, že na Kubě chudoba existuje, ale rolníci alespoň mají iluzi pokroku.” Nevím, zda Kubánci mají dnes ještě nějaké iluze. Nevím, jaké iluze mají Venezuelané pod Chávezem. Revoluci a chudobu mít budou, volby již těžko. Účel světí prostředky, zejména v očích socialistů. Kolikrát jsem od nich slyšel: „Ale co ta zdravotní péče? Za Čankajška, Masaryka, Bushe, Batisty (nehodící si škrtněte) umírali lidé jako mouchy na ulicích.” Těžko porovnávat, zejména když diktatura dodává statistiky, ale po víc jak padesáti letech socialistické zdravotní péče se Kubánec nedožije ani věku Chilana – 78,3 oproti 78,6 let (Australan 81,2). Musí se přiznat, že Marxovy, Leninovy a Maovy bláboly bral Che vážně a nakonec za ně umřel. Hloupost psychopata neomlouvá, ale na rozdíl od Fidéla a jiných spolubojovníků, Che nikdy nevyžadoval materiální výhody v podobě Američanům vyvlastněných vil a cadillaků, spíš naopak. V tomto byl a zůstává mezi socialismem se ohánějícími uzurpátory vzácnou výjimkou. Že bral svým obětem hodinky – inu, davaj časy bylo vždy heslem vítězných socialistických armád (o heslu davaj pizdu se ze slušnosti nezmíním). Kromě zabíjení se mu ale nic nevedlo, byl sice fotogenický, ale v podstatě politováníhodný chudák, smolař a packal.

Nikdo by neměl zapomenout jeho poučky, jako třeba jednu o nutné vlastnosti bojovníka za socialismus: „Nenávist jako prvek zápasu, neobměkčitelná nenávist nepřítele, ženoucí nás nad a za přirozená omezení, jejichž je muž dědicem, a přeměňující ho v efektivní, násilný, svůdný a studený stroj”.

Fenomén Che je asi první celosvětově úspěšný pokus udělat propagandou z vraha hrdinu. Viděl jsem jej na tričkách v Africe a na tričkách na plážích v Austrálii, a vidím jej na prádelní šňůře svého souseda. Viděl jsem, jak na svých konferencích členové vládnoucí španělské PSOE (Partido Socialista y Obrero de Espańa) mávají vlajkami s Cheho slavnou fotografií a na závěr zpívají Internacionálu. Nevím, čím mává a co zpívá naše vládnoucí strana, Australian Labor Party. Ale moc bych se nedivil. Nenávist je jim vlastní.

Zdroje:

Simon Reid-Henry: Fidel & Che / Hodder & Stoughton Ltd 2009

Che Guevara: Guerrilla Warfare / Penguin Books Ltd 1972

Régis Debray: Prison Writings / Penguin Books Ltd 1973

Jon Lee Anderson: Che Guevara / Grove Press 1997

Che Guevara: Motorcycle Diaries